×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Archipel v plamenech - Jules Verne, XIII. KAPITOLA Na Syphantě

XIII. KAPITOLA Na Syphantě Následující den, 3. září, vytáhla Syphanta v deset hodin ráno kotvy a plula S mírným větrem a omezeným plachtovím soutěskami Scarpanta. Zajatci, vykoupení Henrim ďAlbaretem, se někteří usadili v podpalubí, jiní v baterii. Ačkoliv měla plavba archipelem trvat jen několik dnů, chtěli důstojníci i námořníci ubytovat tyto ubožáky co nejlépe.

Hned den předtím udělal velitel ďAlbaret opatření, aby mohl vyplout na moře. Na zaplacení třinácti tisíc liber poskytl záruku, kterou byl kádí uspokojen. Zajatci tedy byli bez potíží naloděni a než uplynou tři dny, budou tito nešťastníci, odsouzení k mukám barbarských bagen, vysazeni v některém přístavu severního Řecka, kde se nebudou už obávat o svoji svobodu.

Avšak za toto osvobození byli plně zavázáni tomu, který je právě vyrval z rukou Nikose Starka! Jejich vděčnost se tedy projevila dojemným aktem, jakmile vkročili na palubu korvety.

Mezi nimi byl „pappa“, starý kněz z Leondari. Následován svými druhy v neštěstí, šel k horní palubě, na které stáli Hadžina Elizundová a Henri ďAlbaret s několika důstojníky. Pak všichni poklekli se starcem v čele; ten vztáhl ruce k veliteli a řekl: „Henri d'Albarete, žehnají vám všichni, kterým jste vrátil svobodu!“ „Přátelé, konal jsem jen svou povinnost!“ odpověděl velitel Syphanty, hluboce dojat. „Ano, žehnají vám všichni... všichni... i já, Henri!“ připojila se Hadžina a také poklekla.

Henri d'Albaret ji rychle zvedl, a výkřiky: Ať žije Henri d'Albaret! Ať žije Hadžina Elizundová! zazněly od horní paluby až po kastel na přídi, od hlubin baterie až po spodní ráhna, na kterých se shromáždilo asi padesát námořníků, kteří provolávali hlučné hurrá.

Jediná zajatá - ta, která se včera skrývala na batistaně - se tohoto projevu nezúčastnila. Když vstupovala na loď, bylo její jedinou starostí, aby proklouzla mezi zajatci nepozorovaně. Podařilo se jí to a nikdo už nepozoroval její přítomnost na lodi, jakmile se schoulila do nejtmavějšího kouta mezipalubí. Zřejmě doufala, že bude moci vystoupit z lodi, aniž by ji někdo spatřil. Proč však byla tak opatrná? Byla snad známa některému důstojníkovi nebo námořníkovi korvety? Jistě asi měla závažné důvody, aby se takto chovala po tři nebo čtyři dny, co potrvá plavba archipelem.

Avšak zasloužil-li si Henri d'Albaret vděčnost cestujících korvety, jak si ji zasloužila Hadžina za to, co vykonala od svého odchodu z Korfu? „Henri,“ řekla včera, „Hadžina Elizundová je nyní chudobná a vás hodna!“ Chudobná opravdu byla! Hodna mladého důstojníka?... To budeme moci posoudit.

A miloval-li Henri d'Albaret Hadžinu, když je tak vážné události od sebe odloučily, jak ještě vzrostla jejich láska, když se dozvěděl, jaký byl život této dívky za ten dlouhý rok odloučení! Jakmile se dozvěděla, z jakého pramene pochází jmění, které jí zanechal její otec, Hadžina Elizundová se rozhodla, že je celé věnuje za vykupování zajatců, neboť většinou vzniklo obchodem s nimi. Z těchto dvaceti milionů, získaných hnusným způsobem, si nechtěla nic ponechat. S tímto úmyslem se svěřila Xarisovi. Xaris jej schválil a všechny cenné věci firmy byly brzy zpeněženy.

Henri d'Albaret dostal dopis, ve kterém ho dívka prosila za odpuštění a dávala mu sbohem. Pak Hadžina opustila ve společnosti poctivého a oddaného Xarise Korfu a odebrala se na Peloponés.

V té době bojovali Ibrahimovi vojáci ještě zuřivě s obyvatelstvem uprostřed Morey, zkoušeným a tak dlouhou dobu. Ubožáci, kteří nebyli pobiti, byli posíláni do hlavních přístavů Messenie, do Patrasu nebo Navarina. Odtamtud je dopravovaly lodě - jedny propůjčené tureckou vládou, jiné dodané piráty archipelu - po tisících buď do Scarpanta, nebo do Smyrny, kde se neustále konaly trhy s otroky.

Za dva měsíce po jejich zmizení se podařilo Hadžině Elizundové a Xarisovi, kteří necouvli před žádnou cenou, vykoupit několik set zajatců, kteří ještě neopustili messenské pobřeží. Potom se všemožně snažili, aby je dopravili do bezpečí, jedny na Jónské ostrovy, jiné do svobodných přístavů severního Řecka.

Potom se oba odebrali do Malé Asie, do Smyrny, kde probíhal obchod s otroky ve velkých rozměrech. Tam přicházelo v četných průvodech množství řeckých zajatců, o jejichž vysvobození se chtěla Hadžina Elizundová přičinit. Její nabídky, převyšující nabídky agentů z barbarských zemí i z asijského pobřeží, byly takové, že turecké úřady měly při obchodování s ní veliké zisky, a proto s ní obchodovaly. Že její šlechetné horlivosti agenti zneužívali, si lze snadno domyslet, avšak několik tisíc zajatců tak uniklo bagnům afrických bejů.

Nicméně bylo třeba ještě mnoho učinit a tehdy Hadžině přišlo na mysl, aby k cíli, jehož chtěla dosáhnout, kráčela dvěma různými cestamI.

Skutečně, nestačilo pouze vykupovat zajatce, dané na prodej na veřejných trzích, anebo vysvobozovat zlatem otroky z jejich bagen. Bylo také třeba hubit piráty, kteří přepadali lodě ve všech končinách archipelu.

Hadžina Elizundová byla ve Smyrně, když se dozvěděla, co se stalo se Syphantou po prvních měsících její výpravy. Věděla, že byla vystrojena korfskými loďaři, a k jakému účelu. Věděla, že začátek kampaně byl šťastný; pak však došla zpráva, že Syphanta právě pozbyla svého velitele, několik důstojníků a část mužstva v boji s pirátským loďstvem, jemuž velel, jak se říkalo, sám Sacratif.

Hadžina Elizundová se ihned spojila s agentem, který na Korlu zastupoval zájmy majitelů Syphanty. Nabídla jim takovou cenu, že se rozhodli loď prodat. Korvetu tedy koupila na jméno jistého dubrovnického bankéře, avšak patřila Elizundově dědičce, která následovala Bobolinu, Modenu, Zacharii a jiné statečné vlastenky, jejichž lodě, vypravené na vlastní náklady na počátku války o nezávislost, způsobily tolik zla eskadrám tureckého námořnictva.

Avšak takto jednajíc, měla Hadžina v úmyslu nabídnout velení na Syphantě kapitánovi Henrimu d'Albaretovi. Člověk jí oddaný, Xarisův synovec, tajně sledoval mladého důstojníka jak na Korlu, kde tak marně pátral, aby našel dívku, tak na Skiu, kam se odebral, aby se připojil k plukovníkovi Fabvierovi.

Na její rozkaz vstoupil tento muž na korvetu jako lodník, když doplňovala své mužstvo po boji u Lemnu. On dodal Henrimu d'Albaretovi oba listy, psané Xarisovou rukou, první ve Skiu, kde se mu oznamovalo, že v důstojnickém sboru Syphanty je volné místo, druhý, který položil na stůl v kajutě, jak už bylo řečeno, a jímž se korvetě určovalo dostaveníčko na první dny září v končinách Scarpanta. Tam skutečně Hadžina Elizundová zamýšlela být poté, až ukončí svou výpravu za obětavostí a dobročinností. Chtěla, aby Syphanta dopravila do vlasti poslední oddíl zajatců, které vykoupila za zbytek svého jmění.

Avšak jaké útrapy musela snášet a jaká nebezpečí podstoupit během následujících šesti měsíců!

Odvážná mladá dívka neváhala, aby vyplnila své poslání, vydat se až do středu Berberska, do přístavů navštěvovaných piráty, na africké pobřeží, jehož pány byli až do dobytí Alžíru nejhorší bandité. Xaris ji provázel. Nasazovala svoji svobodu, nasazovala život, vzdorovala všemu nebezpečí, do něhož ji vydávala její krása a mladost.

Nic ji nezadrželo. Odjela.

Pak se objevila jako milosrdná sestra v Tripolisu, Alžíru, Tunisu a až na nejzazších trzích barbarského pobřeží. Všude, kde byli prodáváni řečtí otroci, je vykupovala s velkým ziskem pro jejich pány. Všude, kde otrokáři dávali do dražby tato stáda lidských tvorů, se objevovala s penězi v ruce. Tak mohla ve vší své hrůze pozorovat jeviště bídy otroctví v zemi, kde se vášním nekladou meze.

Alžír měl tehdy milici, skládající se z muslimů a renegátů, vyvrhel tří pevnin, které tvoří pobřeží Středozemního moře, žijící jen z prodeje zajatců, jichž se zmocnili piráti, a z jejich opětného vykupování křesťany. V 17. století měla africká pevnina už téměř čtyřicet tisíc otroků obou pohlaví, pocházející z Francie, Itálie, Německa, Anglie, Flander, Holandska, Řecka, Uher, Ruska, Polska, Španělska a pochytaných po všech evropských mořích.

V Alžíru v bagnech paši, Ali Mamiho, Kulughiův a Sidi Hassana, v Tunisu v bagnech Jussif Deye, Galera Patrona a Cicaly, v tripolském bagnu vyhledávala Hadžina Elizundová zvláště ty, které zotročila hellénská válka. Jako by ji chránil nějaký talisman, prošla vším tím nebezpečím, odolala všem těm útrapám. Z několikanásobného nebezpečí, které vznikalo kolem ní, unikla jako zázrakem. Šest měsíců navštěvovala na lehkých pobřežních lodích nejodlehlejší místa na pobřeží - od vladařství Tripolisu až po poslední hranice Maroka - až po Tetuan, který byl kdysi pirátskou republikou, pravidelně zorganizovanou - až po Tanger, jehož zátoka byla pro tyto darebáky místem pro přezimování - až po Sale na západním africkém pobřeží, kde žili nešťastní zajatci v děrách vyhloubených dvanáct až patnáct stop pod zemí.

Když konečně skončila svoje poslání a neměla už nic z milionů, které jí zanechal otec, pomýšlela Hadžina Elizundová na návrat do Evropy s Xarisem. Vstoupila na řeckou loď, na níž pluli poslední zajatci, které vykoupila, a která plula na Scarpanto. Tam se chtěla opět setkat s Henrim ďAlbaretem. Odtamtud se hodlala vrátit do Řecka na Syphantě. Avšak tři dny potom co opustila Tunis, byla loď, která ji vezla, zajata tureckou lodí a byla dopravena do Arkassy, aby tam byla prodána do otroctví s těmi, které právě vysvobodila!...

Celkem byl výsledek díla, podniknutého Hadžinou Elizundovou, takový: několik ,tisíc zajatců bylo vykoupeno stejnými penězi, které byly získány jejich prodejem. Dívka, která byla nyní na mizině, napravila, pokud jen mohla, všechno zlo, způsobené jejím otcem.

To se dozvěděl Henri ďAlbaret. Ano, chudobná Hadžina ho byla nyní hodna a aby ji vyrval z rukou Nikose Starka, byl ochoten učinit se právě tak chudobným, jako byla nyní ona.

Zatím hned následující den za úsvitu zahlédla Syphanta Krétu. Zamířila takovým směrem, aby se dostala na severozápad archipelu. Velitel ďAlbaret měl v úmyslu přistát u řeckého východního pobřeží naproti ostrovu Eboji. Tam buď v Negrepontě, nebo v Egině budou moci zajatci vystoupit z lodi na bezpečném místě, chráněném před Turky, kteří byli nyní zatlačeni do nitra Peloponésu. Ostatně v té době nebyl na helénském poloostrově ani jeden Ibrahimův voják.

Všichni ti ubožáci, s nimiž se na Syphantě zacházelo co nejlépe, se už zotavili ze všech strašných útrap, které přestáli. Ve dne je bylo vidět seskupené na palubě, kde vdechovali zdravý mořský vzduch archipelu, děti, matky, muže, jimž hrozilo věčné rozloučení a kteří byli nyní spojeni, aby se už neopustili. Věděli také všechno, co učinila Hadžina Elizundová, a když je míjela, zavěšena za Henriho ďAlbareta, byla jí ze všech stran projevována vděčnost, vyjadřovaná co nejtklivěji.

4. září k jedné hodině ranní ztratila Syphanta z očí vrcholky Kréty; avšak protože vítr začal slábnout, urazila tento den velice krátkou část cesty, ačkoliv všechny plachty byly rozvinuty. Ostatně nebylo třeba dbát na zpoždění o čtyřiadvacet, nanejvýš o osmačtyřicet hodin. Moře bylo krásné, pohoda nádherná. Nic nevěstilo, že by se počasí mělo v dohledné době změnit. Nezbývalo než „nechat se nést“, jak říkají námořníci, a plavba se skončí, až se Bohu zlíbí.

Tato klidná plavba byla velice příznivá pro hovory. Ostatně i práce bylo málo. Byl to jen prostý dozor důstojníků, majících službu a košových hlídačů na přídi, aby ohlásili pevninu nebo náhodné lodě.

Hadžina a Henri d'Albaret sedávali na zádi na horní palubě na lavičce, která jim byla vyhrazena. Tam nejčastěji hovořili ne už o minulosti, nýbrž o budoucnosti, za jejíž pány se nyní považovali. Chystali plány, které hodlali co nejdříve uskutečnit; nezapomínali se s nimi svěřovat statečnému Xarisovi, který jako by patřil k rodině. Sňatek se měl slavit ihned, jakmile se vrátí na řeckou půdu. To bylo smluveno. Obchodní věci Hadžiny Elizundové už nebudou příčinou ani obtíží ani opožděním. Rok, strávený v lidumilném poslání, to všechno zjednodušil! Pak, až se vykoná sňatek, postoupí Henri d'Albaret kapitánu Todrovi velení na korvetě a odveze si svou mladou choť do Francie, kde ji pak hodlal dovézt do svého rodiště. Nuže, právě ten večer hovořili o těchto záležitostech. Jemný vánek sotva vzdouval horní plachty Syphanty. Podivuhodný západ slunce zjasnil obzor, kde se vznášelo ještě několik zlatých pruhů nad obvodem, lehce zamlženým na západě. Na protější straně se třpytily první vycházející hvězdy. Moře se chvělo v záplavě světélkování. Noc slibovala, že bude velkolepá.

Henri d'Albaret a Hadžina se dávali unášet půvabem tohoto rozkošného večera. Pozorovali pruh jakoby z bílého krajkoví, který za sebou zanechávala korveta. Ticho rušilo jenom pleskání brigantiny, jejíž záhyby jemně zvučely. Ani on, ani ona neviděli nic z toho, co nebylo jimi a v nich. A byli-li nakonec opět strženi do skutečnosti, tak jen proto, že Henri ďAlbaret zaslechl pronášet své jméno s jistou naléhavostí.

Xaris stál před ním.

„Veliteli!...“ řekl Xaris potřetí.

„Co chcete, příteli?“ odpověděl Henri d'Albaret. Zdálo se, že Xaris váhá promluvit.

„Co chceš, dobrý Xarisi?“ otázala se Hadžina.

„Rád bych vám něco řekl, veliteli.“ „Prosím?“ „Poslouchejte. Cestující korvety... ti hodní lidé, které vezete do jejich vlasti... dostali nápad a uložili mi vám jej oznámit.“ „Nuže, poslouchám, Xarisi.“ „Podívejte, veliteli. Vědí, že se vezmete s Hadžinou...“ „Zajisté,“ odvětil Henri d'Albaret s úsměvem. „To přece není pro nikoho tajemstvím!“ „Nuže, tito hodní lidé by byli velmi šťastni, kdyby byli svědky vašeho sňatku.“ „A budou jimi, Xarisi, budou jimi a nikdy neměla žádná nevěsta takový průvod, kdyby tak šlo shromáždit kolem ní všechny, které vykoupila z otroctví!“ „Henri!...“ řekla dívka, chtějíc ho přerušit. „Velitel má pravdu,“ odpověděl Xaris. „Rozhodně zde budou cestující korvety a...“ „Až se dostaneme do Řecka,“ pokračoval Henri d'Albaret, „pozvu je všechny na naši svatbu.“ „Dobrá, veliteli,“ odpověděl Xaris. „Avšak po této myšlence napadla ty hodné lidi další.“ „Také tak dobrá?“ „Ještě lepší. Chtějí vás požádat, aby se sňatek odbyl na Syphantě.

Copak není tato statná korveta, která je odváží do Řecka, jakoby kouskem jejich vlasti?“ „Budiž, Xarisi,“ odpověděl Henri ďAlbaret. „Souhlasíte s tím, drahá Hadžino?“ Místo odpovědi mu podala Hadžina ruku. „Dobrá odpověď,“ řekl Xaris.

„Můžete cestujícím Syphanty oznámit,“ připojil Henri ďAlbaret, „že se stane to, co žádali.“ „Dobrá, veliteli. Avšak...“ řekl Xaris trochu váhavě, „to ještě není všechno!“ „Mluv tedy, Xarisi,“ řekla dívka. „Hned. Tito hodní lidé přišli na dobrou myšlenku, pak na lepší a potom je napadla třetí, která se jim zdá výtečná!“ „Opravdu třetí?“ odpověděl Henri ďAlbaret. „A jaká je ta třetí myšlenka?“ „Ta, aby nejen sňatek byl slaven na korvetě, nýbrž také aby byl vykonán na širém moři... hned zítra. Mezi nimi je starý kněz...“ Náhle byl Xaris přerušen výkřikem košového hlídače, který byl na hlídce na ráhnech předního stěžně: „Lodě po větru!“ Henri ďAlbaret ihned vstal a připojil se ke kapitánu Todrovi, který už pátral udaným směrem. Loďstvo, skládající se asi z tuctu lodí různé tonáže, se objevilo ve vzdálenosti ani ne šesti mil na východě. Avšak byla-li nyní Syphanta, postižená bezvětřím, úplně bez hnutí, to loďstvo, hnané posledními závany větru, který nedolétal až ke korvetě, ji muselo nezbytně dostihnout.

Henri ďAlbaret se chopil dalekohledu a bedlivě pozoroval plavbu těchto lodí.

„Kapitáne Todre,“ řekl a obrátil se k prvnímu důstojníkovi, „toto loďstvo je příliš vzdáleno, aby šlo poznat jeho úmysly a sílu.“ „Opravdu, veliteli,“ odpověděl první důstojník, „toto loďstvo je ještě příliš daleko a za této bezměsíčné noci, která bude velmi tmavá, se nebudeme moci vyslovit. Nutno tedy počkat do rána.“ „Ano, to je nutné,“ řekl Henri ďAlbaret, „avšak protože tyto končiny nejsou bezpečné, dejte rozkaz, aby hlídky konaly co nejpečlivěji svou povinnost. Ať jsou učiněna také všechna nezbytná opatření pro případ, že by se ty lodě přiblížili k Syphantě.“ Kapitán Todros učinil náležitá opatření, která byla ihned provedena. Na korvetě byla vyvinuta horlivá bdělost, která měla vytrvat až do východu slunce.

Rozumí se samosebou, že vzhledem k možnostem, které se mohly přihodit, bylo na pozdější dobu odloženo definitivní rozhodnutí o sňatku, který byl pohnutkou Xarisova zakročení. Na prosbu Henriho d'Albareta se musela Hadžina odebrat do své kajuty. Po celou noc se na korvetě spalo málo. Přítomnost ohlášeného loďstva byla natolik závažná, aby znepokojovala. Pokud to jen bylo možné, snažili se pozorovat jeho pohyby. Avšak k deváté hodině se spustila velmi hustá mlha a brzy je ztratili z očí.

Druhý den při východu slunce zastíralo ještě obzor několik par na východě. Protože vítr stále ještě téměř nefoukal, rozptýlily se tyto páry teprve k desáté hodině dopolední. Nicméně v těchto mlhách nezpozorovali nic podezřelého. Když se však rozptýlily, objevilo se celé loďstvo ve vzdálenosti ani ne čtyř mil. Získalo tedy od včerejška dvě míle směrem k Syphantě a více se nepřiblížilo jen proto, že mu mlha překážela v manévrování.

Bylo to asi dvanáct lodí, které pluly poháněny dlouhými vesly jako na galejích. Korveta, při níž by vesla neměla žádný účinek vzhledem k její velikosti, zůstávala stále bez hnutí na stejném místě. Musela tedy vyčkávat, aniž mohla učinit jediný pohyb.

A přece nebylo možné se mýlit v úmyslech tohoto loďstva.

„To je skupina neobyčejně podezřelých lodí!“ řekl kapitán Todros. „Tím podezřelejších,“ odpověděl Henri d'Albaret, „že mezi nimi poznávám brigu, kterou jsme marně pronásledovali v krétských vodách!“ Velitel Syphanty se nemýlil. Briga, která zmizela tak podivně za výběžkem Scarpanta, byla včele. Manévrovala tak, aby se neoddělila od ostatních lodí, které byly pod jejím velením.

Zatím se na východě zvedl mírný větřík. Podporoval ještě plavbu loďstva; avšak tyto závany, které lehce čeřily moře, přebíhajíce po jeho povrchu, zhasínaly jeden nebo dva uzly od korvety.

Náhle odhodil Henri ďAlbaret dalekohled, který nevzdaloval od očí.

„Přichystat se k boji!“ vzkřikl.

Právě spatřil, jak z přídě brigy vyrazil bílý obláček, zatímco vlajka vystupovala na kormu. Dělový výstřel dolehl ke korvetě.

Tato vlajka byla černá a plamenné S se táhlo po její látce.

Byla to vlajka piráta Sacratifa.


XIII. KAPITOLA

Na Syphantě

 

Následující den, 3. září, vytáhla Syphanta v deset hodin ráno kotvy a plula S mírným větrem a omezeným plachtovím soutěskami Scarpanta.

Zajatci, vykoupení Henrim ďAlbaretem, se někteří usadili v podpalubí, jiní v baterii. Ačkoliv měla plavba archipelem trvat jen několik dnů, chtěli důstojníci i námořníci ubytovat tyto ubožáky co nejlépe.

Hned den předtím udělal velitel ďAlbaret opatření, aby mohl vyplout na moře. Na zaplacení třinácti tisíc liber poskytl záruku, kterou byl kádí uspokojen. Zajatci tedy byli bez potíží naloděni a než uplynou tři dny, budou tito nešťastníci, odsouzení k mukám barbarských bagen, vysazeni v některém přístavu severního Řecka, kde se nebudou už obávat o svoji svobodu.

Avšak za toto osvobození byli plně zavázáni tomu, který je právě vyrval z rukou Nikose Starka! Jejich vděčnost se tedy projevila dojemným aktem, jakmile vkročili na palubu korvety.

Mezi nimi byl „pappa“, starý kněz z Leondari. Následován svými druhy v neštěstí, šel k horní palubě, na které stáli Hadžina Elizundová a Henri ďAlbaret s několika důstojníky. Pak všichni poklekli se starcem v čele; ten vztáhl ruce k veliteli a řekl:

„Henri d'Albarete, žehnají vám všichni, kterým jste vrátil svobodu!“ „Přátelé, konal jsem jen svou povinnost!“ odpověděl velitel Syphanty, hluboce dojat.

„Ano, žehnají vám všichni... všichni... i já, Henri!“ připojila se Hadžina a také poklekla.

Henri d'Albaret ji rychle zvedl, a výkřiky: Ať žije Henri d'Albaret! Ať žije Hadžina Elizundová! zazněly od horní paluby až po kastel na přídi, od hlubin baterie až po spodní ráhna, na kterých se shromáždilo asi padesát námořníků, kteří provolávali hlučné hurrá.

Jediná zajatá - ta, která se včera skrývala na batistaně - se tohoto projevu nezúčastnila. Když vstupovala na loď, bylo její jedinou starostí, aby proklouzla mezi zajatci nepozorovaně. Podařilo se jí to a nikdo už nepozoroval její přítomnost na lodi, jakmile se schoulila do nejtmavějšího kouta mezipalubí. Zřejmě doufala, že bude moci vystoupit z lodi, aniž by ji někdo spatřil. Proč však byla tak opatrná? Byla snad známa některému důstojníkovi nebo námořníkovi korvety? Jistě asi měla závažné důvody, aby se takto chovala po tři nebo čtyři dny, co potrvá plavba archipelem.

Avšak zasloužil-li si Henri d'Albaret vděčnost cestujících korvety, jak si ji zasloužila Hadžina za to, co vykonala od svého odchodu z Korfu?

„Henri,“ řekla včera, „Hadžina Elizundová je nyní chudobná a vás hodna!“

Chudobná opravdu byla! Hodna mladého důstojníka?... To budeme moci posoudit.

A miloval-li Henri d'Albaret Hadžinu, když je tak vážné události od sebe odloučily, jak ještě vzrostla jejich láska, když se dozvěděl, jaký byl život této dívky za ten dlouhý rok odloučení!

Jakmile se dozvěděla, z jakého pramene pochází jmění, které jí zanechal její otec, Hadžina Elizundová se rozhodla, že je celé věnuje za vykupování zajatců, neboť většinou vzniklo obchodem s nimi. Z těchto dvaceti milionů, získaných hnusným způsobem, si nechtěla nic ponechat. S tímto úmyslem se svěřila Xarisovi. Xaris jej schválil a všechny cenné věci firmy byly brzy zpeněženy.

Henri d'Albaret dostal dopis, ve kterém ho dívka prosila za odpuštění a dávala mu sbohem. Pak Hadžina opustila ve společnosti poctivého a oddaného Xarise Korfu a odebrala se na Peloponés.

V té době bojovali Ibrahimovi vojáci ještě zuřivě s obyvatelstvem uprostřed Morey, zkoušeným a tak dlouhou dobu. Ubožáci, kteří nebyli pobiti, byli posíláni do hlavních přístavů Messenie, do Patrasu nebo Navarina. Odtamtud je dopravovaly lodě - jedny propůjčené tureckou vládou, jiné dodané piráty archipelu - po tisících buď do Scarpanta, nebo do Smyrny, kde se neustále konaly trhy s otroky.

Za dva měsíce po jejich zmizení se podařilo Hadžině Elizundové a Xarisovi, kteří necouvli před žádnou cenou, vykoupit několik set zajatců, kteří ještě neopustili messenské pobřeží. Potom se všemožně snažili, aby je dopravili do bezpečí, jedny na Jónské ostrovy, jiné do svobodných přístavů severního Řecka.

Potom se oba odebrali do Malé Asie, do Smyrny, kde probíhal obchod s otroky ve velkých rozměrech. Tam přicházelo v četných průvodech množství řeckých zajatců, o jejichž vysvobození se chtěla Hadžina Elizundová přičinit. Její nabídky, převyšující nabídky agentů z barbarských zemí i z asijského pobřeží, byly takové, že turecké úřady měly při obchodování s ní veliké zisky, a proto s ní obchodovaly. Že její šlechetné horlivosti agenti zneužívali, si lze snadno domyslet, avšak několik tisíc zajatců tak uniklo bagnům afrických bejů.

Nicméně bylo třeba ještě mnoho učinit a tehdy Hadžině přišlo na mysl, aby k cíli, jehož chtěla dosáhnout, kráčela dvěma různými cestamI.

Skutečně, nestačilo pouze vykupovat zajatce, dané na prodej na veřejných trzích, anebo vysvobozovat zlatem otroky z jejich bagen. Bylo také třeba hubit piráty, kteří přepadali lodě ve všech končinách archipelu.

Hadžina Elizundová byla ve Smyrně, když se dozvěděla, co se stalo se Syphantou po prvních měsících její výpravy. Věděla, že byla vystrojena korfskými loďaři, a k jakému účelu. Věděla, že začátek kampaně byl šťastný; pak však došla zpráva, že Syphanta právě pozbyla svého velitele, několik důstojníků a část mužstva v boji s pirátským loďstvem, jemuž velel, jak se říkalo, sám Sacratif.

Hadžina Elizundová se ihned spojila s agentem, který na Korlu zastupoval zájmy majitelů Syphanty. Nabídla jim takovou cenu, že se rozhodli loď prodat. Korvetu tedy koupila na jméno jistého dubrovnického bankéře, avšak patřila Elizundově dědičce, která následovala Bobolinu, Modenu, Zacharii a jiné statečné vlastenky, jejichž lodě, vypravené na vlastní náklady na počátku války o nezávislost, způsobily tolik zla eskadrám tureckého námořnictva.

Avšak takto jednajíc, měla Hadžina v úmyslu nabídnout velení na Syphantě kapitánovi Henrimu d'Albaretovi. Člověk jí oddaný, Xarisův synovec, tajně sledoval mladého důstojníka jak na Korlu, kde tak marně pátral, aby našel dívku, tak na Skiu, kam se odebral, aby se připojil k plukovníkovi Fabvierovi.

Na její rozkaz vstoupil tento muž na korvetu jako lodník, když doplňovala své mužstvo po boji u Lemnu. On dodal Henrimu d'Albaretovi oba listy, psané Xarisovou rukou, první ve Skiu, kde se mu oznamovalo, že v důstojnickém sboru Syphanty je volné místo, druhý, který položil na stůl v kajutě, jak už bylo řečeno, a jímž se korvetě určovalo dostaveníčko na první dny září v končinách Scarpanta.

Tam skutečně Hadžina Elizundová zamýšlela být poté, až ukončí svou výpravu za obětavostí a dobročinností. Chtěla, aby Syphanta dopravila do vlasti poslední oddíl zajatců, které vykoupila za zbytek svého jmění.

Avšak jaké útrapy musela snášet a jaká nebezpečí podstoupit během následujících šesti měsíců!

Odvážná mladá dívka neváhala, aby vyplnila své poslání, vydat se až do středu Berberska, do přístavů navštěvovaných piráty, na africké pobřeží, jehož pány byli až do dobytí Alžíru nejhorší bandité. Xaris ji provázel. Nasazovala svoji svobodu, nasazovala život, vzdorovala všemu nebezpečí, do něhož ji vydávala její krása a mladost.

Nic ji nezadrželo. Odjela.

Pak se objevila jako milosrdná sestra v Tripolisu, Alžíru, Tunisu a až na nejzazších trzích barbarského pobřeží. Všude, kde byli prodáváni řečtí otroci, je vykupovala s velkým ziskem pro jejich pány. Všude, kde otrokáři dávali do dražby tato stáda lidských tvorů, se objevovala s penězi v ruce. Tak mohla ve vší své hrůze pozorovat jeviště bídy otroctví v zemi, kde se vášním nekladou meze.

Alžír měl tehdy milici, skládající se z muslimů a renegátů, vyvrhel tří pevnin, které tvoří pobřeží Středozemního moře, žijící jen z prodeje zajatců, jichž se zmocnili piráti, a z jejich opětného vykupování křesťany. V 17. století měla africká pevnina už téměř čtyřicet tisíc otroků obou pohlaví, pocházející z Francie, Itálie, Německa, Anglie, Flander, Holandska, Řecka, Uher, Ruska, Polska, Španělska a pochytaných po všech evropských mořích.

V Alžíru v bagnech paši, Ali Mamiho, Kulughiův a Sidi Hassana, v Tunisu v bagnech Jussif Deye, Galera Patrona a Cicaly, v tripolském bagnu vyhledávala Hadžina Elizundová zvláště ty, které zotročila hellénská válka. Jako by ji chránil nějaký talisman, prošla vším tím nebezpečím, odolala všem těm útrapám. Z několikanásobného nebezpečí, které vznikalo kolem ní, unikla jako zázrakem. Šest měsíců navštěvovala na lehkých pobřežních lodích nejodlehlejší místa na pobřeží - od vladařství Tripolisu až po poslední hranice Maroka - až po Tetuan, který byl kdysi pirátskou republikou, pravidelně zorganizovanou - až po Tanger, jehož zátoka byla pro tyto darebáky místem pro přezimování - až po Sale na západním africkém pobřeží, kde žili nešťastní zajatci v děrách vyhloubených dvanáct až patnáct stop pod zemí.

Když konečně skončila svoje poslání a neměla už nic z milionů, které jí zanechal otec, pomýšlela Hadžina Elizundová na návrat do Evropy s Xarisem. Vstoupila na řeckou loď, na níž pluli poslední zajatci, které vykoupila, a která plula na Scarpanto. Tam se chtěla opět setkat s Henrim ďAlbaretem. Odtamtud se hodlala vrátit do Řecka na Syphantě. Avšak tři dny potom co opustila Tunis, byla loď, která ji vezla, zajata tureckou lodí a byla dopravena do Arkassy, aby tam byla prodána do otroctví s těmi, které právě vysvobodila!...

Celkem byl výsledek díla, podniknutého Hadžinou Elizundovou, takový: několik ,tisíc zajatců bylo vykoupeno stejnými penězi, které byly získány jejich prodejem. Dívka, která byla nyní na mizině, napravila, pokud jen mohla, všechno zlo, způsobené jejím otcem.

To se dozvěděl Henri ďAlbaret. Ano, chudobná Hadžina ho byla nyní hodna a aby ji vyrval z rukou Nikose Starka, byl ochoten učinit se právě tak chudobným, jako byla nyní ona.

Zatím hned následující den za úsvitu zahlédla Syphanta Krétu. Zamířila takovým směrem, aby se dostala na severozápad archipelu. Velitel ďAlbaret měl v úmyslu přistát u řeckého východního pobřeží naproti ostrovu Eboji. Tam buď v Negrepontě, nebo v Egině budou moci zajatci vystoupit z lodi na bezpečném místě, chráněném před Turky, kteří byli nyní zatlačeni do nitra Peloponésu. Ostatně v té době nebyl na helénském poloostrově ani jeden Ibrahimův voják.

Všichni ti ubožáci, s nimiž se na Syphantě zacházelo co nejlépe, se už zotavili ze všech strašných útrap, které přestáli. Ve dne je bylo vidět seskupené na palubě, kde vdechovali zdravý mořský vzduch archipelu, děti, matky, muže, jimž hrozilo věčné rozloučení a kteří byli nyní spojeni, aby se už neopustili. Věděli také všechno, co učinila Hadžina Elizundová, a když je míjela, zavěšena za Henriho ďAlbareta, byla jí ze všech stran projevována vděčnost, vyjadřovaná co nejtklivěji.

4. září k jedné hodině ranní ztratila Syphanta z očí vrcholky Kréty; avšak protože vítr začal slábnout, urazila tento den velice krátkou část cesty, ačkoliv všechny plachty byly rozvinuty. Ostatně nebylo třeba dbát na zpoždění o čtyřiadvacet, nanejvýš o osmačtyřicet hodin. Moře bylo krásné, pohoda nádherná. Nic nevěstilo, že by se počasí mělo v dohledné době změnit. Nezbývalo než „nechat se nést“, jak říkají námořníci, a plavba se skončí, až se Bohu zlíbí.

Tato klidná plavba byla velice příznivá pro hovory. Ostatně i práce bylo málo. Byl to jen prostý dozor důstojníků, majících službu a košových hlídačů na přídi, aby ohlásili pevninu nebo náhodné lodě.

Hadžina a Henri d'Albaret sedávali na zádi na horní palubě na lavičce, která jim byla vyhrazena. Tam nejčastěji hovořili ne už o minulosti, nýbrž o budoucnosti, za jejíž pány se nyní považovali. Chystali plány, které hodlali co nejdříve uskutečnit; nezapomínali se s nimi svěřovat statečnému Xarisovi, který jako by patřil k rodině. Sňatek se měl slavit ihned, jakmile se vrátí na řeckou půdu. To bylo smluveno. Obchodní věci Hadžiny Elizundové už nebudou příčinou ani obtíží ani opožděním. Rok, strávený v lidumilném poslání, to všechno zjednodušil! Pak, až se vykoná sňatek, postoupí Henri d'Albaret kapitánu Todrovi velení na korvetě a odveze si svou mladou choť do Francie, kde ji pak hodlal dovézt do svého rodiště.

Nuže, právě ten večer hovořili o těchto záležitostech. Jemný vánek sotva vzdouval horní plachty Syphanty. Podivuhodný západ slunce zjasnil obzor, kde se vznášelo ještě několik zlatých pruhů nad obvodem, lehce zamlženým na západě. Na protější straně se třpytily první vycházející hvězdy. Moře se chvělo v záplavě světélkování. Noc slibovala, že bude velkolepá.

Henri d'Albaret a Hadžina se dávali unášet půvabem tohoto rozkošného večera. Pozorovali pruh jakoby z bílého krajkoví, který za sebou zanechávala korveta. Ticho rušilo jenom pleskání brigantiny, jejíž záhyby jemně zvučely. Ani on, ani ona neviděli nic z toho, co nebylo jimi a v nich. A byli-li nakonec opět strženi do skutečnosti, tak jen proto, že Henri ďAlbaret zaslechl pronášet své jméno s jistou naléhavostí.

Xaris stál před ním.

„Veliteli!...“ řekl Xaris potřetí.

„Co chcete, příteli?“ odpověděl Henri d'Albaret. Zdálo se, že Xaris váhá promluvit.

„Co chceš, dobrý Xarisi?“ otázala se Hadžina.

„Rád bych vám něco řekl, veliteli.“

„Prosím?“

„Poslouchejte. Cestující korvety... ti hodní lidé, které vezete do jejich vlasti... dostali nápad a uložili mi vám jej oznámit.“

„Nuže, poslouchám, Xarisi.“

„Podívejte, veliteli. Vědí, že se vezmete s Hadžinou...“ „Zajisté,“ odvětil Henri d'Albaret s úsměvem. „To přece není pro nikoho tajemstvím!“

„Nuže, tito hodní lidé by byli velmi šťastni, kdyby byli svědky vašeho sňatku.“

„A budou jimi, Xarisi, budou jimi a nikdy neměla žádná nevěsta takový průvod, kdyby tak šlo shromáždit kolem ní všechny, které vykoupila z otroctví!“

„Henri!...“ řekla dívka, chtějíc ho přerušit.

„Velitel má pravdu,“ odpověděl Xaris. „Rozhodně zde budou cestující korvety a...“

„Až se dostaneme do Řecka,“ pokračoval Henri d'Albaret, „pozvu je všechny na naši svatbu.“

„Dobrá, veliteli,“ odpověděl Xaris. „Avšak po této myšlence napadla ty hodné lidi další.“

„Také tak dobrá?“

„Ještě lepší. Chtějí vás požádat, aby se sňatek odbyl na Syphantě.

Copak není tato statná korveta, která je odváží do Řecka, jakoby kouskem jejich vlasti?“

„Budiž, Xarisi,“ odpověděl Henri ďAlbaret. „Souhlasíte s tím, drahá Hadžino?“

Místo odpovědi mu podala Hadžina ruku.

„Dobrá odpověď,“ řekl Xaris.

„Můžete cestujícím Syphanty oznámit,“ připojil Henri ďAlbaret, „že se stane to, co žádali.“

„Dobrá, veliteli. Avšak...“ řekl Xaris trochu váhavě, „to ještě není všechno!“

„Mluv tedy, Xarisi,“ řekla dívka.

„Hned. Tito hodní lidé přišli na dobrou myšlenku, pak na lepší a potom je napadla třetí, která se jim zdá výtečná!“

„Opravdu třetí?“ odpověděl Henri ďAlbaret. „A jaká je ta třetí myšlenka?“

„Ta, aby nejen sňatek byl slaven na korvetě, nýbrž také aby byl vykonán na širém moři... hned zítra. Mezi nimi je starý kněz...“

Náhle byl Xaris přerušen výkřikem košového hlídače, který byl na hlídce na ráhnech předního stěžně:

„Lodě po větru!“

Henri ďAlbaret ihned vstal a připojil se ke kapitánu Todrovi, který už pátral udaným směrem.

Loďstvo, skládající se asi z tuctu lodí různé tonáže, se objevilo ve vzdálenosti ani ne šesti mil na východě. Avšak byla-li nyní Syphanta, postižená bezvětřím, úplně bez hnutí, to loďstvo, hnané posledními závany větru, který nedolétal až ke korvetě, ji muselo nezbytně dostihnout.

Henri ďAlbaret se chopil dalekohledu a bedlivě pozoroval plavbu těchto lodí.

„Kapitáne Todre,“ řekl a obrátil se k prvnímu důstojníkovi, „toto loďstvo je příliš vzdáleno, aby šlo poznat jeho úmysly a sílu.“

„Opravdu, veliteli,“ odpověděl první důstojník, „toto loďstvo je ještě příliš daleko a za této bezměsíčné noci, která bude velmi tmavá, se nebudeme moci vyslovit. Nutno tedy počkat do rána.“

„Ano, to je nutné,“ řekl Henri ďAlbaret, „avšak protože tyto končiny nejsou bezpečné, dejte rozkaz, aby hlídky konaly co nejpečlivěji svou povinnost. Ať jsou učiněna také všechna nezbytná opatření pro případ, že by se ty lodě přiblížili k Syphantě.“

Kapitán Todros učinil náležitá opatření, která byla ihned provedena. Na korvetě byla vyvinuta horlivá bdělost, která měla vytrvat až do východu slunce.

Rozumí se samosebou, že vzhledem k možnostem, které se mohly přihodit, bylo na pozdější dobu odloženo definitivní rozhodnutí o sňatku, který byl pohnutkou Xarisova zakročení. Na prosbu Henriho d'Albareta se musela Hadžina odebrat do své kajuty.

Po celou noc se na korvetě spalo málo. Přítomnost ohlášeného loďstva byla natolik závažná, aby znepokojovala. Pokud to jen bylo možné, snažili se pozorovat jeho pohyby. Avšak k deváté hodině se spustila velmi hustá mlha a brzy je ztratili z očí.

Druhý den při východu slunce zastíralo ještě obzor několik par na východě. Protože vítr stále ještě téměř nefoukal, rozptýlily se tyto páry teprve k desáté hodině dopolední. Nicméně v těchto mlhách nezpozorovali nic podezřelého. Když se však rozptýlily, objevilo se celé loďstvo ve vzdálenosti ani ne čtyř mil. Získalo tedy od včerejška dvě míle směrem k Syphantě a více se nepřiblížilo jen proto, že mu mlha překážela v manévrování.

Bylo to asi dvanáct lodí, které pluly poháněny dlouhými vesly jako na galejích. Korveta, při níž by vesla neměla žádný účinek vzhledem k její velikosti, zůstávala stále bez hnutí na stejném místě. Musela tedy vyčkávat, aniž mohla učinit jediný pohyb.

A přece nebylo možné se mýlit v úmyslech tohoto loďstva.

„To je skupina neobyčejně podezřelých lodí!“ řekl kapitán Todros. „Tím podezřelejších,“ odpověděl Henri d'Albaret, „že mezi nimi poznávám brigu, kterou jsme marně pronásledovali v krétských vodách!“

Velitel Syphanty se nemýlil. Briga, která zmizela tak podivně za výběžkem Scarpanta, byla včele. Manévrovala tak, aby se neoddělila od ostatních lodí, které byly pod jejím velením.

Zatím se na východě zvedl mírný větřík. Podporoval ještě plavbu loďstva; avšak tyto závany, které lehce čeřily moře, přebíhajíce po jeho povrchu, zhasínaly jeden nebo dva uzly od korvety.

Náhle odhodil Henri ďAlbaret dalekohled, který nevzdaloval od očí.

„Přichystat se k boji!“ vzkřikl.

Právě spatřil, jak z přídě brigy vyrazil bílý obláček, zatímco vlajka vystupovala na kormu. Dělový výstřel dolehl ke korvetě.

Tato vlajka byla černá a plamenné S se táhlo po její látce.

Byla to vlajka piráta Sacratifa.