X. KAPITOLA Kampaň v archipelu Syphanta, korveta druhé třídy, měla baterii o dvaceti dvou čtyřiadvacetiliberních dělech a na palubě - ačkoliv to tehdy bylo pro lodě této třídy vzácností - šest dvanáctiliberních lodních děl. Protože byla štíhlá v kýlu a útlá v přídi, měla velmi svižné pohyby a mohla soupeřit s nejlepšími loděmi té doby. Neunavovala se za žádného počasí, byla poddajná při houpání, plula obdivuhodně jako nejlepší plachetní lodě, vydržela za vichřice až po poslední plachtu. Byl-li její velitel odvážný námořník, mohl používat plachet bez obavy. Syphanta by se nepřevrátila právě jako fregata. Byla by spíš zpřelámala své stěžňoví nežli vzala zkázu pod svými plachtami. Proto mohla i za velice nepokojného moře vyvinout neobyčejnou rychlost. Proto také byla veliká naděje, že bude mít úspěch při svém dobrodružném křižování, ke kterému ji určili ti, kteří ji vybavili a spojili se v boji proti pirátům archipelu.
Ačkoliv nebyla válečnou lodí v pravém slova smyslu, protože nebyla majetkem státu, ale obyčejných obchodníků, měla Syphanta vojenské velení. Její důstojníci i mužstvo by dělali čest nejkrásnější korvetě Francie nebo Spojeného království Velké Británie. Stejná přesnost v práci, stejná kázeň na lodi, totéž držení za plavby i když stála. Nebylo na ní nic z těkání ozbrojené lodi, kde není odvaha lodníků vždy tak zabezpečena, jak by žádal velitel válečné lodi.
V seznamu mužstva Syphanty bylo zapsáno dvě stě padesát mužů, z dobré poloviny Francouzů - Bretonců i Provensálců; ostatní byli Angličané, Řekové a Korfané. Byli to lidé zruční v práci, stateční v boji, námořníci tělem i duší, na které se dalo úplně spolehnout; podali o tom důkazy. Ubytovatelé, mistři první a druhé třídy, znalí svých povinností, byli prostředníky mezi mužstvem a důstojníky. Štáb tvořili čtyři poručíci, osm praporčíků, rovněž rodilých Korfanů, Angličanů nebo Francouzů, a první důstojník. Ten, kapitán Todros, byl starý praktik v archipelu; vyznal se velmi dobře na těchto mořích, jejichž nejvzdálenější končiny měla korveta projíždět. Znal kdekterý ostrov se všemi jeho zátokami, zálivy a soutěskami. Nebyl ostrůvek, jehož polohu by nepoznal na svých dřívějších výpravách. Nebyla hloubka, která by v jeho hlavě nebyla zaznamenána právě tak přesně jako na jeho mapách.
Tento důstojník, asi padesátník, Řek z Hydry, sloužil už pod Kanaridem a Tomosidem a měl být pro velitele Syphanty vzácným pomocníkem.
První část své křížové výpravy do archipelu vykonala korveta za velení kapitána Stradeny. První týdny plavby byly velmi šťastné, jak bylo řečeno. Zničené lodě, hojná kořist - to byl dobrý začátek. Avšak výprava byla vykonána s velmi citelnými ztrátami mezi mužstvem i v důstojnickém sboru. Jestliže nebyly dlouho žádné zprávy o Syphantě, bylo to proto, že 27. února musela podstoupit boj s pirátským loďstvem nedaleko Lemnu.
Tento boj si vyžádal nejen asi čtyřicet lidí, mrtvých nebo raněných, ale i velitel Stradena, těžce raněn dělovou koulí, klesl na svém kapitánském můstku.
Kapitán Todros se pak na korvetě ujal velení; když zvítězil, odplul do přístavu Aiginy, aby provedl naléhavé opravy na trupu a stěžňoví lodi.
Tam se několik dní po připlutí Syphanty dozvěděli, ne bez překvapení, že byla právě velmi draze koupena jistým dubrovnickým bankéřem, jehož zplnomocněnec přišel do Aiginy uspořádat lodní papíry. To všechno se stalo, aniž se mohlo něco namítat, a bylo úplně jisté, že korveta už nepatří bývalým majitelům, korfským loďařům, jejichž zisk při prodeji byl velmi značný.
Avšak změnila-li Syphanta majitele, její poslání zůstalo stejné. Vyčistit archipel od banditů, kteří jej terorizovali, popřípadě dopravit do vlasti zajatce, které se jí cestou podaří osvobodit, neustoupit, pokud se tato moře nezbaví nejstrašlivějšího ničemy, piráta Sacratifa - to bylo poslání, které jí zůstalo. Když byly opravy hotovy, obdržel první důstojník rozkaz křižovat při severním pobřeží ostrova Skia, kde se měl objevit nový kapitán, který se měl stát na lodi „pánem po Bohu“.
V té době dostal Henri ďAlbaret lakonický lístek, kterým se mu oznamovalo, že ve štábu korvety Syphanty je jedno místo volné.
Víme, že přijal, vůbec však netušil, že toto volné místo je místo velitelské. Proto, jakmile vstoupil na palubu, podřídili se první důstojník, důstojníci a mužstvo jeho rozkazům, zatímco dělo zdravilo korfské barvy.
To všechno se Henri ďAlbaret dozvěděl z rozmluvy s kapitánem Todrem. Listina, kterou se mu odevzdávalo velení na korvetě, byla v pořádku. Autorita mladého důstojníka tedy nemohla být a nebyla popírána. Ostatně někteří z lodních důstojníků jej znali. Vědělo se, že byl jedním z nejmladších, ale také nejzdatnějších poručíků řadové lodi ve francouzském námořnictvu. Jeho účast ve válce o nezávislost mu zajistila zaslouženou pověst. Proto hned za první přehlídky na palubě Syphanty bylo jeho jméno pronášeno vším mužstvem.
„Důstojníci a lodníci!“ řekl Henri ďAlbaret prostě, „znám poslání, které bylo svěřeno Syphantě. Splníme je dobře, bude-li Bohu libo! Čest budiž vašemu bývalému veliteli Stradenovi, který slavně zemřel na tomto kapitánském můstku! Spoléhám na vás! Spoléhejte na mě! Vyplujme!“ Následující den 2. března, ztratila korveta z očí, plující se všemi plachtami, pobřeží Skia, pak téměř Eliášovu horu, která je ovládá a zamířila do severní části archipelu. Námořníkovi stačí jediný pohled a půl dne plavby, aby poznal zdatnost své lodi. Vítr dul od severozápadu a nebylo třeba ubrat plachet. Velitel ďAlbaret tedy mohl hned toho dne ocenit výtečné plavební vlastnosti korvety.
„Mohla by svá bramová ráhna dát kterékoliv lodi kombinovaného loďstva,“ řekl mu kapitán Todros, „a udržela by se i při větru na dva provazce.“ To znamenalo v mysli statečného námořníka dvě věci: předně, že žádná jiná plachetní loď by nebyla s to, aby předčila Syphantu co do rychlosti; pak že její pevné stěžňoví a stabilita na moři jí dovolují ponechat si plachtoví i za počasí, které by každou jinou loď přinutilo ubrat ho pod trestem potopení. Syphanta tedy mířila k severu tak, aby zanechala na východě ostrov Mytilenu čili Lesbos, jeden z největších ostrovů archipelu.
Následující den míjela korveta v dáli tento ostrov, kde hned na počátku války, roku 1821, dobyli Rekové veliké vítězství nad tureckým loďstvem.
„Byl jsem při tom,“ pravil kapitán Todros veliteli ďAlbaretovi. „Bylo to v květnu. Sedmdesát našich brig pronásledovalo pět tureckých válečných korábů, čtyři fregaty a čtyři korvety, které se uchýlily do mytilénského přístavu. Jeden koráb o čtyřiasedmdesáti dělech odplul pro pomoc do Cařihradu. Avšak ihned jsme jej pronásledovali a vyhodili ho do vzduchu s jeho devíti sty padesáti námořníky! Ano, byl jsem při tom a já zapálil sírový a dehtový obal, jímž jsme oděli jeho kýl. Jsou to znamenité obaly a zahřívají, veliteli, a doporučuji vám je při příležitosti... pro pány piráty!“ Bylo zajímavé slyšet kapitána Todra takto vypravovat o jeho hrdinských činech s rozmarem lodníka na přední palubě. Avšak to, o čem první důstojník Syphanty vypravoval, také provedl a provedl dobře.
Ne bez příčiny zamířil Henri ďAlbaret na sever, když se ujal velení lodi. Krátce před jeho odchodem ze Skia byly ohlášeny podezřelé lodě nablízku Lemnu a Samothrakie. Několik levantských pobřežních lodí bylo vydrancováno a téměř zničeno na pobřeží evropského Turecka. Piráti asi od té doby, co je Syphanta tak vytrvale pronásledovala, považovali za vhodné uchýlit se až do severních končin archipelu. Bylo to od nich vskutku jen opatrné.
V mytilénských vodách nespatřili nic. Jenom několik obchodních lodí, které vešly do styku s korvetou, jejíž přítomnost je velmi uklidňovala.
Po čtrnáct dní plnila Syphanta svědomitě své poslání, ačkoliv trpce zakoušela nepohodu v době rovnodennosti. Za další dva nebo tři závany větru mohl Henri ďAlbaret posoudit jak její vlastnosti, tak zručnost jejího mužstva. Byl však posuzován také on a nezkazil pověsti, rozšířené už o francouzských námořních důstojnících, že jsou obratnými veliteli. O jeho taktických schopnostech v námořním boji se bude soudit později. Pokud se týkalo jeho chrabrosti v bitvě, o té se nepochybovalo.
Za těch obtížných okolností se mladý velitel osvědčil právě tak výtečně v teorii jako v praxi. Byl odvážné povahy, veliké duševní síly, neochvějné chladnokrevnosti, stále připraven předvídat i ovládnout události. Slovem byl námořník a to slovo říká všechno.
Ve druhé polovině března uviděla korveta Lemnos. Tento ostrov byl v této části Egejského moře nejdůležitější; dlouhý patnáct mil, široký pět až šest, neutrpěl právě jako sousední Imbro válkou o nezávislost. Avšak často přišli piráti, a to až ke vchodu do rejdy, přepadnout obchodní lodě. Aby se zásobila, zastavila se korveta v přístavu, nyní zcela plném. V té době se skutečně stavěly na Lemnu četné lodě a jestliže z obavy před piráty nebyly dokončeny ty, které byly v loděnici, pak ty které byly hotové, se neodvažovaly vyplout.
Zprávy, které o tom velitel ďAlbaret dostal na ostrově, jej mohly jenom přinutit, aby pokračoval v plavbě na sever archipelu. Několikrát bylo před ním a před jeho důstojníky dokonce proneseno Sacratifovo jméno.
„Ah,“ zvolal kapitán Todros, „skutečně rád bych se setkal tváří v tvář s tímto darebákem, který mi trochu připadá jako legenda. Aspoň bych měl důkaz, že skutečně existuje!“ „Pochybujete tedy o jeho existenci?“ zeptal se živě Henri ďAlbaret. „Na mou čest, veliteli,“ odpověděl Todros, „souhlasíte-li se mnou, vůbec v toho Sacratifa nevěřím a nevím, může-li se někdo chlubit, že ho kdy spatřil. Snad je to válečné jméno, které postupně tito velitelé pirátů přijímají! Vidíte, mám za to, že s tím jménem se už nejeden houpal na konci ráhna předního stěžně! Ostatně, na tom nezáleží! Hlavní bylo, aby ti darebáci byli pověšeni, a pověšeni byli!“ „Ovšem, to co říkáte, kapitáne Todre, je možné,“ odpověděl Henri ďAlbaret, „a to by vysvětlovalo dar jeho manévrovací schopnosti, který má tento Sacratif, jak se zdá.“ „Máte pravdu, veliteli,“ připojil jeden z francouzských důstojníků. „Byl-li Sacratif viděn, jak se povídá, na různých místech téhož dne, pak má několik vůdců těchto banditů toto jméno!“ „A dávají si je proto, aby lépe oklamali poctivé lidi, kteří je pronásledují!“ řekl kapitán Todros. „Avšak opakuji, že je bezpečný prostředek k vyhlazení tohoto jména: pochytat a pověsit všechny, kdo je nosí... a i ty, kteří ho nenosí! V tomto případě neujde pravý Sacratif, existuje-li, provazu, který právem zasluhuje!“ Kapitán Todros měl pravdu, avšak šlo stále o to, aby se setkali s těmito nepolapitelnými ničemy. „Kapitáne Todre,“ zeptal se pak Henri d' Albaret, „nespatřil jste během první výpravy Syphanty a za svých dřívějších výprav nikdy sakolevu asi o sto tunách, jménem Karysta?“ „Nikdy,“ odpověděl první důstojník. „A vy, pánové?“ připojil velitel a obrátil se k důstojníkům.
Ani jediný z nich o sakolevě neslyšel, přestože většinou pluli po těchto mořích archipelu od počátku války o nezávislost.
„Jméno Nikose Starka, kapitána této sakolevy, se nikdy nedoneslo k vašemu sluchu?“ zeptal se Henri d'Albaret dále. Toto jméno bylo důstojníkům korvety úplně neznámé. Ostatně to nebylo nic divného, neboť šlo o patrona obyčejné obchodní lodi, kterých najdete v Levantě stovky.
Nicméně měl Todros zato, že se matně pamatuje, že slyšel jméno Starkos při jedné zastávce v přístavu Arkadie v Messenii. Bylo to asi jméno kapitána jedné z oněch podloudnických lodí, které dopravovaly na barbarské pobřeží zajatce, prodané tureckými úřady.
„Dobrá,“ připojil, „to nemohl být zmíněný Starkos. Ten, jak říkáte, byl kapitánem sakolevy a sakoleva by pro tento obchod nepostačila.“ „Je to pravda,“ mínil Henri d'Albaret a ukončil tento rozhovor. Avšak myslel-li na Nikose Starka, tak proto, že se jeho mysl stále upínala na toto neproniknutelné tajemství zmizení Hadžiny Elizundové a Androniky. Nyní se v jeho vzpomínkách tato dvě jména neodlučovala.
25. března byla Syphanta naproti ostrovu Samothraki, šedesát mil severně od Skia. Jak je vidět, srovná-li se doba vynaložená k vykonané cestě, byly všechny skrýše těchto končin důkladně prohledány. Skutečně, co nemohla vykonat korveta nad mělčinami, kde by se jí nedostávala voda, vykonaly za ni její čluny. Avšak dosud toto pátrání nemělo výsledek.
Ostrov Samothraki byl za války krutě zpustošen a Turci jej měli ještě ve své moci. Mohlo se tedy mít zato, že si piráti v jeho četných zátokách vyhledali bezpečný úkryt, protože tam nebyl opravdový přístav. Vévodí mu hora Saoce, vysoká pět až šest tisíc stop, a z té výšky hlídky snadno spatří a včas ohlásí každou loď, která by se jim zdála podezřelá. Piráti, předem informovaní, mohou tedy uprchnout dříve, než by byli blokováni. Pravděpodobně se to stalo, neboť Syphanta v těchto téměř pustých vodách nikoho nepotkala.
Henri ďAlbaret pak zamířil na severozápad, tak, aby obeplul ostrov Thasos, ležící asi dvacet mil od Samothraki. Protože vítr nebyl příznivý, musela korveta lavírovat proti jeho síle; avšak našla brzy ochranu země a následkem toho klidnější moře, které usnadnilo plavbu.
Zvláštní osud měly tyto různé ostrovy archipelu! Zatímco Skio a Samothraki tolik utrpěly od Turků, Thasos právě tak jako Lemnos nebo Imbro nezakusil hrůzy války. Všechno obyvatelstvo na Thasu je řecké; život je tam primitivní; muži i ženy zachovali ve svém zevnějšku, obleku i účesu všechen půvab antického umění. Turecké úřady, kterým tento ostrov náleží od počátku 15. století, tam tehdy mohly drancovat podle libosti, aniž by se setkaly se sebemenším odporem. Nicméně nevysvětlitelným privilegiem, ačkoliv bohatství jeho obyvatel mohlo způsobit chtivost těchto málo úzkostlivých barbarů, bylo až dosud ušetřeno.
Avšak, kdyby nepřiplula Syphanta, pravděpodobně by Thasos zakusil hrůzy plenění.
Skutečně, 2. dubna byl přístav, ležící na severu ostrova, který se nyní jmenuje Pyrgo, vážně ohrožen vpádem pirátů. Pět nebo šest jejich lodí, mistig a džerm, provázených brigantinou, ozbrojenou dvanácti děly, se objevilo u ostrova. Vpád těchto banditů mezi obyvatele, které nebylo zvyklé na boj, by se skončil pohromou, neboť ostrov neměl dostatečné síly, aby se jim vzepřel.
Když se však na rejdě objevila korveta, a byla ihned ohlášena vlajkou, vztyčenou na hlavním stěžni brigantiny, seřadily se všechny lodě do bitevního šiku - což svědčilo o jejich neobyčejné statečnosti.
„Copak budou útočit?“ zvolal kapitán Todros, který stál na kapitánském můstku vedle velitele.
„Útočit... anebo se bránit?“ pravil Henri ďAlbaret, velmi překvapený tímto jednáním pirátů.
„U ďábla, myslel jsem spíš, že tito darebáci budou prchat, co jim budou plachty stačit!“ „Naopak, jen ať se postaví, kapitáne Todre! Jen ať útočí! Kdyby se dali na útěk, podařilo by se některým jistě uniknout! Dejte učinit přípravy k boji!“ Velitelovy rozkazy byly ihned vykonány. Byla nabita děla a nasypán prach, koule uloženy na dosah obsluhujících. Na palubě byly připraveny karonády (Krátká, hmoždířům podobná děla, zvláště na lodích) a rozdány zbraně, ručnice, pistole, šavle a sekery. Košoví hlídači byli připraveni k práci jak pro boj na místě, tak pro honbu na prchající. To všechno bylo vykonáno s takovou odpovědností a přesností, jako by Syphanta byla válečnou lodí.
Zatím se korveta blížila k lodím, připravena jak k útoku, tak k odražení útoku. Velitelovým úmyslem bylo zamířit k brigantině, pozdravit ji salvou, která by ji mohla vyřadit z boje, pak k ní přirazit a poslat na ni své lidi.
Bylo však pravděpodobné, že piráti, chystající se k boji, pomýšlejí jen na útěk. Jestliže to neudělali dříve, tak asi proto, že byli překvapeni příjezdem korvety, která jim nyní zamezovala výjezd z rejdy. Nezbývalo jim tedy než kombinovat své pohyby a pokusit se vynutit si průchod.
Pálit začala brigantina. Namířila svá děla tak, aby zbavila korvetu aspoň jednoho z jejích stěžňů. Když se jí to podaří, bude se spíš moci vyhnout pronásledování protivníkem.
Náboj přeletěl sedm až osm stop nad palubou Syphanty, zpřetrhal několik lan, zpřerážel několik ráhen, poškodil část stěžňoví mezi hlavním a předním stěžněm a poranil tři nebo čtyři námořníky, ale ne příliš těžce. Celkem však nezasáhl podstatné ústrojí.
Henri ďAlbaret neodpověděl ihned. Dal zamířit přímo k brigantině a jeho salva z levého boku byla vypálena teprve tehdy, kdy se dým prvního výstřelu rozplynul.
Naštěstí pro brigantinu mohl její kapitán udělat obrat a jeho loď dostala jen dvě nebo tři koule do trupu nad čarou ponoru. Bylo-li několik lidí zabito, loď byla schopná dalšího boje.
Avšak koule korvety, které minuly cíl, nevyšly nazmar. Mistika, kterou brigantina svým obratem odkryla, jich dostala značnou část do pravého boku, a to tak nešťastně, že začala nabírat vodu.
„Když ne brigantina, aspoň její družka dostala do své staré kostry!“ zvolali někteří z námořníků, ležící na předním kastelu Syphanty. „Vsadím se o svůj díl vína, že se potopí v pěti minutách!“ „Ve třech!“ „Platí a kéž mi tvoje víno vnikne do chřtánu právě tak snadno, jako jí vniká voda děrami do trupu!“ „Potápí se!... Potápí se!...“ „Už je až po pás... a hned bude mít vody nad hlavu!“ „A všichni ti ďáblovi synové se vrhají po hlavě do vody a zachraňují se plaváním!“ „Dávají-li přednost provazu na krk před utopením, necháme je!“ A vskutku, mistika se pomalu potápěla. Proto, dříve než voda dosáhla jejího okraje, vrhlo se mužstvo do vody, aby se dostalo na některou jinou loď.
Avšak ty měly jiné starosti než se starat o záchranu pozůstalých z mistiky! Snažily se nyní jen prchnout. Proto ti bídáci všichni utonuli, aniž jim byl hozen jediný konec provazu, aby byli vytaženi na palubu.
Ostatně Syphanta dala druhou salvu, tentokrát na jednu z džerm, která nastavovala bok, a úplně ji odzbrojila. K jejímu zničení už nebylo nic zapotřebí. Brzy džerma zmizela v závoji plamenů, které asi půl tuctu ohnivých koulí právě vznítilo na její palubě.
Když viděly tento výsledek obě ostatní malé lodě, pochopily, že se dělům korvety neubrání. Dokonce bylo zřejmé, že nemají žádné vyhlídky, že by velmi rychlé lodi unikly.
Proto učinil kapitán brigantiny jediné, co mohl udělat, chtěl-li své mužstvo zachránit: dal jim signál, aby se spojili. Za několik minut se piráti uchýlili na jeho loď, když opustili mistiku a džermu, které zapálili a které brzy vyletěly do vzduchu.
Mužstvo brigantiny, takto posílené asi o sto hlav, mělo nyní lepší podmínky k přijetí zápasu muže proti muži pro případ, že by se mu nepodařilo uniknout.
I když se nyní toto mužstvo co do počtu vyrovnalo mužstvu korvety, nejlepší, co mohlo udělat, bylo hledat spásu v útěku. Proto neváhalo využít rychlosti, kterou mělo, aby našlo útulek při tureckém pobřeží. Tam se kapitán dovede skrýt mezi skalisky tak, že ho korveta nebude moci ani najít, ani pronásledovat, najde-li ho.
Vítr značně vzrostl. Nicméně brigantina neváhala rozvinout všechny plachty, i když jí hrozilo nebezpečí, že se její stěžňoví zpřeláme, a začala se od Syphanty vzdalovat.
„Dobrá!“ zvolal kapitán Todros. „Velmi by mě překvapilo, kdyby její nohy byly tak dlouhé jako nohy naší korvety.“ Obrátil se k veliteli a očekával jeho rozkazy. Avšak v té chvíli byla pozornost Henriho ďAlbareta obrácena jinam. Nepozoroval už brigantinu. Namířil dalekohled na přístav a pozoroval lehkou loď, která přidávala plachty, aby se vzdálila.
Byla to sakoleva. Unášena pěkným severozápadním větrem, který jí umožňoval použití všech plachet, zamířila do jižní soutěsky přístavu, kudy mohla pro svůj malý ponor proplout.
Henri ďAlbaret, který ji bedlivě pozoroval, odložil živě dalekohled. „Karysta!“ zvolal.
„Jakže, to že je sakoleva, o které jste se nám zmínil?“ odpověděl kapitán Todros.
„Právě ona, a abych se jí zmocnil, dal bych...“ Henri ďAlbaret nedokončil. Jeho povinnost mu velela neváhat mezi brigantinou, obsazenou četným pirátským mužstvem a Karystou, i když jí nepochybně velel Nikos Starkos. Jistě, kdyby nechal pronásledování brigantiny a hleděl se dostat ke konci soutěsky, zastoupil by sakolevě cestu, dostihl by ji, zmocnil by se jí. Avšak to by znamenalo obětovat osobním zájmům obecný zájem. To nesměl. Vrhnout se na brigantinu, aniž by zmařil jediný okamžik, a pokusit se ji zajmout, aby ji zničil - to měl udělat a udělal. Vrhl poslední pohled na Karystu, která se vzdalovala s podivuhodnou rychlostí soutěskou, která zůstala volná, a vydal rozkazy, aby se pokračovalo v honbě na pirátskou loď, která se začínala vzdalovat opačným směrem.
Syphanta se všemi rozvinutými plachtami se ihned vrhla za brigantinou. Zároveň byla namířena její pronásledovací děla a protože obě lodě nebyly ani půl míle od sebe, začala korveta hovořit.
Její řeč zřejmě nebyla brigantině po chuti. Proto se otočila o dvě čtvrti a zkoušela, jestli se jí podaří uniknout svému protivníkovi tímto novým směrem.
Nestalo se tak.
Kormidelník Syphanty poněkud otočil kormidlem po větru a korveta také udělala obrat.
Ještě hodinu bylo pokračováno v pronásledování za těchto podmínek. Piráti byli zřejmě doháněni a bylo nepochybné, že než nastane noc, budou jim v patách. Avšak zápas obou lodí se měl skončit jinak.
Šťastnou ranou jedna z koulí Syphanty zbavila brigantinu předního stěžně. Rázem se loď otočila po větru a korveta byla čtvrt hodiny poté naproti jejímu boku.
Zazněla děsná rána. Syphanta vypálila ze všech svých děl na levé straně ze vzdálenosti ani ne na půl uzlu. Brigantina byla jakoby nadzvednuta tímto přívalem železa; avšak byly zasaženy jen její horní části a nepotopila se.
Nicméně kapitán, jehož mužstvo bylo touto poslední salvou zdecimováno, pochopil, že nemůže déle odporovat, a stáhl vlajku.
Rázem přistály čluny korvety u brigantiny a zajaly na ní několik pozůstalých. Pak loď hořela, vydaná plamenům, až do chvíle, kdy požár dosáhl její čáry ponoru. Pak se pohroužila do vln.
Syphanta vykonala řádnou a prospěšnou práci. Kdo byl velitelem tohoto loďstva, jak se jmenuje, odkud pochází, kdo byli jeho předkové, se nikdy nedozvěděli, neboť se tvrdošíjně vzpíral odpovědět na otázky, které mu v tom směru byly dány. Pokud se týká jeho kumpánů, ti rovněž mlčeli a snad, jak se někdy stávalo, nevěděli nic o minulosti svého velitele. Avšak že to jsou piráti, o tom nebylo pochyb a byla nad nimi vykonána rychlá spravedlnost.
Avšak objevení a zmizení sakolevy nutilo Henriho d'Albareta neobyčejně k přemýšlení. Skutečně, okolnosti, za kterých právě opustila Thasos, ji dělaly naprosto podezřelou. Chtěla využít boje, svedeného mezi korvetou a loďstvem, aby unikla? Obávala se tedy stanout tváří v tvář Syphantě, kterou snad poznala? Poctivá loď by klidně zůstala v přístavu, neboť piráti se snažili jen uniknout. Naproti tomu si tato Karysta pospíšila, i když se vydávala do nebezpečí, že jim padne do rukou, odplout a dostat se na širé moře! Nic nebylo podezřelejší než tento způsob jednání a bylo opravdu nutné v duchu se zeptat, nebyla-li s nimi domluvena! Skutečně, velitele ďAlbareta by nepřekvapilo, kdyby Nikos Starkos byl jedním z nich. Naneštěstí mohl velice spoléhat jen na náhodu, chtěl-li opět najít jeho stopu. Nadcházela noc a Syphanta, sestupující na jih, neměla naději, že se se sakolevou setká. Jakkoliv tedy Henri ďAlbaret litoval, že asi pozbyl naději, že Nikose Starka polapí, musel se oddat rezignaci, přestože svou povinnost vykonal. Výsledkem boje u Thasu byla zkáza pěti lodí, která mužstvo korvety téměř nic nestála. Z toho důvodu byla snad na nějaký čas zajištěna bezpečnost v končinách severního archipelu.
