VIII. KAPITOLA Dvacet milionů v sázce Nikdo ještě nemohl předvídat, jaké budou následky této události. Jakmile se o ní Henri ďAlbaret dozvěděl, musel zcela přirozeně mít za to, že tyto následky mohou být pro něho docela příznivé. Na každý pád to znamenalo odklad sňatku Hadžiny Elizundové. Ačkoliv byla dívka asi sklíčena hlubokou bolestí, neváhal se mladý důstojník odebrat do domu na Strada Reale, avšak nespatřil ani Hadžinu, ani Xarise. Nezbylo mu tedy než čekat.
„Jestliže se Hadžina obětovala vůli svého otce, musela se provdat za kapitána Starka,“ myslel si, „tento sňatek se nyní neuskuteční, když její otec je mrtev!“ Toto uvažování bylo správné. Odtud pocházel zcela přirozený důsledek, že jestliže vzrostly vyhlídky Henriho ďAlbareta, zmenšily se vyhlídky Nikose Starka.
Není tedy divu, že již následujícího dne se na sakolevě odbývala mezi kapitánem a Skopelem rozmluva o tomto tématu.
První důstojník Karysty přinesl, když se v deset hodin ráno vrátil na loď, zprávu o Elizundově smrti - zprávu, která ve městě způsobila veliký povyk.
Mohlo by se zdát, že po prvních slovech, která mu o tom řekl Skopelo, vybuchl Nikos Starkos zlostí. Nestalo se to. Kapitán se dovedl ovládat a nedělal výčitky nikomu, co se stalo.
„Ach, Elizundo je mrtev?“ řekl prostě.
„Ano!... Je mrtev!“ „Spáchal snad sebevraždu?“ připojil Nikos Starkos přitlumeně, jakoby mluvil sám se sebou. „Ne,“ odpověděl Skopelo, když zaslechl kapitánovu poznámku, „ne! Lékaři konstatovali, že bankéř Elizundo zemřel na mrtvici...“ „Najednou?“ „Téměř. Ihned ztratil vědomí a nemohl před smrtí pronést ani slovo!“ „To je dobře, Skopelo!“ „Zajisté, kapitáne, zvláště když byla arkadská věc skoncována...“ „Úplně,“ odpověděl Nikos Starkos. „Naše směnky byly eskomptovány a nyní budeš moci za hotové převzít náklad zajatců.“ „Eh, hrome, to by byl nejvyšší čas!“ zvolal první důstojník. „Ale, kapitáne, tato věc je vyřízena, ale druhá?...“ „Druhá?...“ odpověděl klidně Nikos Starkos. „Nuže, druhá skončí tak, jak skončit má! Nevidím, že by se na situaci něco změnilo. Hadžina Elizundová poslechne mrtvého otce, jako by byla poslechla živého, a to ze stejných důvodů!“ „Tedy, kapitáne,“ pokračoval Skopelo, „nehodláte ustoupit od partie?“ „Ustoupit?“ zvolal Nikos Starkos tónem, v němž byla patrna pevná vůle zlomit každou překážku. „Zajisté si Skopelo myslíš, že je na světě jen jediný člověk, který by svolil zavřít ruku, když ji stačí jen otevřít, aby mu do ní spadlo dvacet milionů?“ „Dvacet milionů?“ odpověděl Skopelo, usmál se a zavrtěl hlavou. „Ano, na dvacet milionů odhaduji majetek našeho starého přítele Elizunda!“ „Je to hezké jmění a dobře platící,“ pokračoval Nikos Starkos, „a bude se moci realizovat bez průtahu...“ „Jakmile budete jeho majitelem, kapitáne, neboť nyní připadne celé to pěkné jmění krásné Hadžině...“ „Která připadne zase mně! Buď bez obavy, Skopelo! Jediným slovem mohu zničit bankéřovu čest a po jeho smrti jako před ní bude jeho dcera dbát více cti než majetku! Neřeknu však nic, nebudu mít co říci!
Nátlak, který jsem učinil na jejího otce, učiním i na ni! Velmi ráda přinese těchto dvacet milionů věnem Nikosovi Starkovi, a jestli o tom pochybuješ, Skopelo, pak neznáš kapitána Karysty!“ Nikos Starkos mluvil tak přesvědčivě, že jeho první důstojník, jakkoliv málo náchylný k iluzím, začal věřit, že včerejší událost nezabrání zdárně skoncovat celou záležitost. Opozdí se pouze - to je vše.
Jak dlouhé bude toto opoždění, byla jediná otázka, zajímající Skopela a dokonce i Nikose Starka, ačkoliv to nechtěl dát najevo. Neopomenul se zúčastnit následujícího dne pohřbu bohatého bankéře, který byl vypraven velmi jednoduše a k němuž přišel jen malý počet lidí. Tam se setkal s Henrim d'Albaretem; avšak vyměnili spolu jen několik pohledů, nic víc. Po pět dní, následujících po Elizundově smrti, se pokoušel kapitán Karysty marně dostat k dívce. Dveře domu byly zavřeny pro každého. Zdálo se, že dům zemřel s bankéřem.
Ostatně Henri d'Albaret nebyl šťastnější než Nikos Starkos. Nemohl s Hadžinou vejít do styku ani návštěvou, ani dopisem. Bylo skutečně třeba se v duchu tázat, jestli dívka neopustila Korlu pod ochranou Xarise, jehož nebylo nikde vidět.
Nicméně kapitán Karysty, nepřipouštěl, že by se vzdal svých záměrů; rád opakoval, že jejich provedení je jen odloženo. Díky jemu, díky Skopelovým manévrům, pověstem, které šířil, nikdo nepochyboval o sňatku Nikose Starka s Hadžinou Elizundovou. Nutno pouze vyčkat, až uplyne doba smutku, a snad také, až bude finanční situace bankovního domu řádně uspořádána.
Co se týče jmění, které zanechal bankéř, se vědělo, že je ohromné. Vzrostlo přirozeně klábosením, ve čtvrti a ve městě bylo už zpateronásobeno. Ano, tvrdilo se, že Elizundo zanechal nejméně sto milionů. A jaká je to dědička, tato mladá Hadžina, a jaký šťastný muž ten Nikos Starkos, jemuž byla slíbena její ruka! Mluvilo se jen o tom v Korlu, v jeho předměstích, dokonce až v posledních vsích ostrova! Také zevlouni se hrnuli na Strada Reale. V nedostatku něčeho lepšího chtěli alespoň pozorovat ten proslulý dům, do něhož vešlo tolik peněz a ve kterém se jich nachází tak mnoho, protože jich vyšlo málo!
Pravda byla, že to jmění bylo obrovské. Dosahovalo téměř výše dvaceti milionů, a jak Nikos Starkos řekl Skopelovi při poslední rozmluvě, bylo to jmění v hodnotách, které bylo snadné realizovat, nikoliv v nemovitostech.
To poznala Hadžina Elizundová, to poznal Xaris za prvních dnů s ní, které následovaly po bankéřově smrti. Avšak rovněž museli poznat, jakými prostředky bylo získáno toto jmění. Vskutku, Xaris se dost vyznal v bankovních záležitostech, aby si uvědomil, co se dělo v bance, když mu byly dány knihy a listiny k dispozici. Elizundo je chtěl jistě později zničit, avšak smrt jej překvapila. Byly zde. Mluvily samy.
Hadžina a Xaris nyní věděli, odkud pocházejí tyto miliony! Na kolika ohavných obchodech a útrapách bylo založeno toto bohatství! Proto tedy měl Nikos Starkos Elizunda v rukou! Byl jeho spoluviníkem! Mohl je jediným slovem zbavit cti! Pak, kdyby chtěl, by bylo nemožné najít jeho stopy! A mlčením chtěl splatit otci to, že mu vyrve dceru!
„Bídák!...bídák!“ křičel Xaris.
„Mlč!“ odpověděla Hadžina.
Mlčel, protože dobře cítil, že jeho slova nezasáhla jen Nikose Starka! Avšak tato situace se musela brzy rozuzlit. Bylo ostatně třeba, aby Hadžina Elizundová přispěla k urychlení rozuzlení v zájmu všech.
Šestého dne po Elizundově smrti k sedmé hodině večerní byl požádán Nikos Starkos, na kterého čekal Xaris u schůdků hráze, aby se bez otálení odebral do bankovního domu.
Říci, že toto sdělení bylo učiněno roztomilým tónem, by bylo příliš přehnané. Xarisův tón byl úplně jiný, jen ne laskavý, jeho hlas obecný, jen ne něžný, když oslovil kapitána Karysty. Ale tento nebyl mužem, který by se rozčiloval kvůli takové maličkosti, a proto následoval Xarise do písárny, kam byl ihned uveden.
Pro sousedy, kteří viděli Nikose Starka vstupovat do tohoto domu, dosud tak úporně zavřeného, nebylo už pochyb, že jeho vyhlídky jsou příznivé.
Nikos Starkos zastihl Hadžinu Elizundovou v pracovně jejího otce. Seděla u psacího stolu, na němž se nacházelo veliké množství papírů a listina knih. Kapitán pochopil, že se dívka asi seznamuje se záležitostmi firmy, a nemýlil se. Avšak zda ví o stycích, které měl bankéř s piráty archipelu, na to se v duchu tázal.
Když kapitán vešel, vstala Hadžina Elizundová - což jí zbavovalo povinnosti nabídnout mu místo - a dala Xarisovi pokyn, aby je nechal o samotě. Byla ve smutečních šatech. Její vážná tvář, její oči, znavené nedostatkem spánku, věštily velikou tělesnou zmalátnělost celé její osoby, avšak nikoliv duševní skleslost. Při této rozmluvě, která měla mít tak vážné následky pro všechny, o něž se bude jednat, ji neměl její klid opustit ani na okamžik.
„Zde jsem, Hadžino Elizundová,“ řekl kapitán, „a jsem vám k službám. Proč jste mě dala zavolat?“ „Ze dvou důvodů, Nikosi Starku,“ odpověděla dívka, míříc přímo k cíli. „Předně vám musím říci, že sňatek, k němuž mě nutil otec, jak dobře víte, je nutno považovat za zrušený.“ „A já,“ odvětil chladně Nikos Starkos, „se omezím na odpověď, že Hadžina Elizundová takto mluvila a nepřemýšlela asi o následcích svých slov.“ „Přemýšlela jsem,“ odpověděla dívka, „a pochopíte, že moje rozhodnutí je neodvolatelné, protože vím všechno o povaze obchodů, které uzavírala Elizundova firma s vámi a vašimi lidmi, Nikosi Starku!“ Ne bez živého zklamání vyslechl kapitán Karysty tuto jasnou odpověď. Předpokládal, že mu Hadžina Elizundová dá zdvořile košem, avšak také doufal, že zlomí její odpor, když jí poví, čím byl její otec a jaké s ním měl styky. Nuže, ona ví všechno! Jeho zbraň, snad nejlepší, se mu tedy láme v ruce. Nicméně se nepovažoval za odzbrojeného a pokračoval poněkud ironickým tónem: „Znáte tedy obchodní záležitosti Elizundovy firmy a přesto takto mluvíte?“ „Mluvím, Nikosi Starku, a budu mluvit vždy, protože je to moje povinnost!...“ „Mám tedy vzít na vědomí,“ odvětil Nikos Starkos, že „Henri ďAIbaret...“ „Nepleťte do toho všeho jméno Henriho ďAlbareta!“ namítla živě Hadžina. Pak, když se víc ovládala, a aby předešla veškeré provokaci, která mohla přijít, připojila: „Víte dobře, Nikosi Starku, že Henri ďAlbaret nikdy nesvolí spojit se s dcerou bankéře Elizunda!“ „Bude to nesnadné!“ „Bude to poctivé!“ „A proč?“ „Protože se neženíme s dědičkami, jejichž otec byl bankéřem pirátů! Ne! Poctivý muž nemůže přijmout jmění získané hanebným způsobem!“ „Avšak,“ pokračoval Nikos Starkos, „zdá se mi, že tu mluvíme o věcech naprosto odlišných od otázky, kterou je nutno rozřešit!“ „Tato otázka je rozřešena!“ „Dovolte mi, abych poznamenal, že Hadžina Elizundová se měla provdat za kapitána Starka, ne za Henriho ďAlbareta! Smrt jejího otce neměla změnit její úmysly, právě jako nezměnila moje!“ „Poslechla jsem svého otce,“ odvětila Hadžina, „poslechla jsem ho, protože jsem nevěděla o důvodech, kvůli kterým mě chtěl obětovat! Nyní vím, že bych tím byla zachránila jeho čest!“ „Nuže, jestliže víte...“ odvětil Nikos Starkos. „Vím,“ pokračovala Hadžina, a přerušila ho, „vím, že vy, jeho spřeženec, jste jej strhl do těchto hanebných obchodů, vy, který jste vložil miliony do bankovního ústavu, který byl počestný než jste přišel! Vím, že jste mu asi pohrozil, že veřejně vyhlásíte jeho hanbu, odepře-li vám ruku své dcery! Skutečně, mohl jste si, Nikosi Starku, někdy myslet, že svolím ke sňatku s vámi? Učinila jsem však něco jiného než uposlechla svého otce?“ „Budiž, Hadžino Elizundová, nemám vám více co říci! Avšak jestliže jste dbala cti svého otce, pokud žil, musíte to činit rovněž po jeho smrti, a jestliže setrváte na tom, že nedostojíte ve svých závazcích vůči mne...“ „Všechno zveřejníte, Nikosi Starku!“ zvolala dívka s takovým výrazem hnusu a opovržení, že divoká červeň vyvstala na čele hanebníka. „Ano... všechno!“ odpověděl.
„Neučiníte to, Nikosi Starku!“ „A proč?“ „Obžaloval byste se tím sám!“ „Já že bych se obžaloval, Hadžino Elizundová? Copak si myslíte, že se ty obchody někdy vedly pod mým jménem? Myslíte si, že Nikos Starkos křižuje archipelem a obchoduje s válečnými zajatci? Ne! Jestliže budu mluvit, nebudu se kompromitovat a když mne přinutíte, budu mluvit!“ Dívka pohlédla kapitánovi zpříma do očí. Její oči, v nichž byla všechna odvaha počestnosti, se nesklopily před jeho očima, jakkoliv byly hrozivé.
„Nikosi Starku,“ pokračovala, „mohla bych vás odzbrojit jediným slovem, protože jste nežádal sňatek se mnou ze sympatie nebo lásky. Chtěl jste se prostě stát majitelem jmění mého otce! Ano, mohla bych vám říci: chcete jenom tyto miliony!... Nuže, zde jsou... vezměte si je... odejděte... a ať už vás nikdy neuvidím!... Avšak neřeknu to, Nikosi Starku!... Nezmocníte se těchto milionů, které jsou mým dědictvím!... Nechám si je!... Udělám s nimi, co budu chtít!... Ne, nedostanete je!... A nyní pryč z tohoto pokoje!... Pryč z tohoto domu!... Pryč!...“ Zdálo se, že Hadžina Elizundová, vztaženou paží a vztyčenou hlavou, kyne kapitánovi, jako mu kynula Andronika před několika týdny na prahu otcovského domu. Avšak jestliže tenkrát ustoupil Nikos Starkos před posunkem své matky, tentokrát postoupil odhodlaně k mladé dívce.
„Hadžino Elizundová,“ řekl tlumeným hlasem, „ano, potřebuji tyto miliony!... Ať je získám tím či oním způsobem, potřebuji je... a zmocním se jich!“ „Ne... a spíše je zničím, spíše je hodím do vod zálivu!“ odpověděla Hadžina. „Zmocním se jich, říkám!... Chci je!“ Nikos Starkos popadl dívku za rameno. Hněv ho zbavoval smyslů. Už se neovládal. Jeho zrak se kalil. Byl schopen ji zabít!
Hadžina Elizundová to všechno rázem postřehla. Zemřít! Eh, co jí na tom nyní záleželo! Smrt ji neděsila. Avšak energická dívka o sobě rozhodla jinak... Odsoudila se k životu.
„Xarisi!“ vykřikla.
Dveře se otevřely a objevil se Xaris.
„Xarisi, odstraň tohoto člověka!“ Nikos Starkos neměl ještě ani kdy obrátit se, když byl uchopen dvěma železnými pažemi. Dech mu vypověděl. Chtěl promluvit, vykřiknout... Nepodařilo se mu to, právě jako se mu nepodařilo vyprostit se z hrozného objetí. Potom, celý jako přelámaný, napůl zardoušený, neschopen nadávat, byl vyhozen ze dveří domu.
Před domem Xaris pouze řekl: „Nezabiji vás, protože mně neřekla, abych vás zabil. Až mně to řekne, učiním to!“ A zavřel dveře. V té době už byla ulice pustá. Nikdo nemohl spatřit, co se právě stalo, totiž že Nikos Starkos byl právě vyhozen z domu bankéře Elizunda. Avšak viděli ho tam vejít a to stačilo. Z toho tedy vyplývá, že když se Henri ďAlbaret dozvěděl, že jeho sok byl přijat tam, kde bylo odepřeno jeho přijmout, musel mít zato jako kdokoliv jiný, že kapitán Karysty zůstal dívčiným ženichem.
Jaká to byla pro něho rána! Nikos Starkos byl připuštěn do domu, odkud ho vykazuje neúprosný rozkaz! Chtělo se mu zprvu Hadžinu proklet, a kdo by to na jeho místě neudělal? Ale podařilo se mu ovládnout se, jeho láska zvítězila nad hněvem, a ačkoliv zdání svědčilo proti dívce, zvolal: „Ne, ne... to je nemožné!... Ona a ten člověk!... To je nemožné!...
To není pravda!“ Nicméně přes hrozby, pronesené proti Hadžině Elizundové, rozhodl se Nikos Starkos, po zralé úvaze, mlčet. Rozhodl se, že neodhalí tajemství, spočívající na bankéřově životě. To mu ponechá úplnou volnost jednat a bude vždy dost času učinit to později, jestliže to budou vyžadovat okolnosti.
O tom se dohodl se Skopelem. Nezatajil prvnímu důstojníkovi Karysty nic z toho, co se stalo za jeho návštěvy u Hadžiny Elizundové. Skopelo mu schválil nic neříkat a vyčkat opodál, až snad záležitosti nabudou obratu příznivého jejich záměrům. Zvláště jej znepokojovalo, že dědička si nechce koupit jejich mlčení tím, že by se vzdala dědictví. Proč? Skutečně, to nechápali.
Po následujícím dni, až do 12. listopadu, neopustil Nikos Starkos svoji loď ani na hodinu. Hledal, kombinoval různé prostředky, které by ho mohly přivést k cíli. Ostatně spoléhal trochu na šťastný osud, který mu vždy přál za jeho ohavného života... Tentokrát spoléhal neprávem.
Henri ďAlbaret žil rovněž neméně v ústraní. Své pokusy, spatřit opět dívku, nepovažoval za vhodné obnovit. Ale nezoufal.
Dvanáctého večer mu byl do hotelu doručen dopis. Předtucha mu napověděla, že je to list od Hadžiny Elizundové. Otevřel ho a pohlédl na dopis; nemýlil se.
List obsahoval jen několik řádek, psaných dívčinou rukou. Stálo v něm toto: Henri, smrt mého otce mi vrátila svobodu, avšak musíte se mne zříci! Dcera bankéře Elizunda vás není hodna. Nebudu nikdy náležet Nikosovi Starkovi, bídníkovi, ale nemohu náležet ani Vám, poctivému člověku! Promiňte mi a sbohem!
Hadžina Elizundová Henri ďAlbaret přečetl tento list a bez rozmyšlení se rozběhl do domu na Strada Reale... Dům byl zavřený, opuštěný, prázdný, jako by jej Hadžina Elizundová se svým věrným Xarisem opustila, aby se do něho už nikdy nevrátila.
