×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Archipel v plamenech - Jules Verne, V. KAPITOLA Messenské pobřeží

V. KAPITOLA Messenské pobřeží Když opustila Vitylo, plula Karysta po celou noc na jihozápad šikmo Koronským zálivem. Nikos Starkos sestoupil do své kabiny a měl se opět objevit teprve až na úsvitu.

Vítr byl příznivý - byl to jeden z oněch ostrých jihovýchodních větrů, které běžně vanou v těch mořích koncem léta a počátkem podzimu, v době slunovratu, když páry Středozemního moře se rozplývají v déšť.

Ráno byl obeplut mys Gallo na konci Messenie a poslední vrcholy Taygetu, omezující jeho srázné svahy, se brzy koupaly v paprscích vycházejícího slunce.

Když minuli konec mysu, objevil se Nikos Starkos opět na palubě sakolevy. Jeho první pohled se upjal na východ.

Země Magna už nebylo vidět. Na té straně se nyní tyčily mohutné svahy hory Hagios Dimitrios kousek za předhořím.

Na okamžik vztáhl kapitán rámě směrem k Magnu. Byl to posunek hrozby? Bylo to poslední sbohem rodné zemi? Kdo by to mohl říci? Avšak nic dobrého nebylo v pohledu, který vyslaly v té chvíli oči Nikose Starka.

Podporována svými čtvercovými plachtami a latinskými plachtami, začala sakoleva stoupat na severozápad. Avšak, protože vítr vanul ze země, propůjčovalo se moře ke všem podmínkám rychlé plavby.

Karysta zanechala po levici ostrovy Oinussy, Cabreru, Sapienzu a Venetico; pak zamířila rovně soutěskou mezi Sapienzou a zemí, takže spatřila Modon.

Před ní se nyní rozkládalo messenské pobřeží s podivuhodným panoramatem svých hor, které velmi jasně dokazují svůj sopečný původ. Tato Messenie se měla po definitivním zřízení království stát jedním z třinácti nomů čili prefektur, z nichž se skládá moderní Řecko, v ně počítajíc Jónské ostrovy. Avšak v té době ještě byla jen jedním z četných jevišť zápasu, chvíli v Ibrahimových rukou, chvíli v rukou Řeků, podle osudu zbraní, jako byla kdysi jevištěm tří messenských válek, vedených proti Sparťanům a které proslavily jméno Aristamenovo a Epaminondovo.

Zatím Nikos Starkos beze slova, zjistil podle kompasu směr sakolevy a pozoroval počasí; potom šel usednout na záď.

Mezitím byla vyměněna různá slova na přídi mezi mužstvem Karysty a deseti muži, najatými ve Vitylu - celkem jich bylo asi dvacet a velel jim prostý lodní mistr, poslouchající kapitánovy rozkazy. Ovšem, první důstojník sakolevy právě nebyl na lodi.

Poslyšte, co se řeklo o nynějším cíli této malé lodi, pak o směru, kterým plula podél břehů Řecka. Rozumí se samosebou, že otázky byly kladeny novými členy a odpovědi dávány starými námořníky z mužstva.

„Kapitán Starkos mnoho nemluví!“ „Co možná nejméně, ale promluví-li, mluví dobře a je nutné ho poslechnout!“ „A kam pluje Karysta?“ „Nikdy se neví, kam pluje Karysta.“ „U všech ďáblů, dali jsme se najmout naslepo - na tom ostatně nezáleží.“ „Avšak se svými dvěma malými děly na přídi se nemůže Karysta odvážit lovit obchodní lodi v archipelu!“ „Také není určena k plavbě po mořích! Kapitán Starkos má jiné lodě, dobře ozbrojené, dobře vypravené! Karysta je takřka jeho zábavní jachtou! Všimněte si, jak skromně vypadá, a francouzské, anglické, řecké nebo turecké křižníky se tím dají oklamat!“ „Ale podíl na kořisti?...“ „Podíl na kořisti náleží těm, kteří kořistí, a budete k nim patřit, až sakoleva skončí svou cestu! Nepřijdete tedy zkrátka a je-li nebezpečí, bude i zisk!“ „V končinách Řecka a ostrovů tedy nyní není nic na práci?“ „Nic... rovněž jako ve vodách Jaderského moře, zavede-li nás tam kapitánova fantazie. Až do nového rozkazu jsme tedy poctiví námořníci na poctivé sakolevě, plující poctivě Jónským mořem! Ale to se změní!“ „A čím spíše, tím lépe!“ Jak je vidět, nebyli nově přibylí právě jako ostatní lodníci Karysty lidmi, kteří by se štítili práce, ať byla jakákoliv. Na skrupule, výčitky svědomí, dokonce ani na prosté předsudky se nebylo třeba tázat tohoto přímořského obyvatelstva dolního Magna. Vskutku, byli důstojni toho, který jim velel, a ten věděl, že se na ně může spolehnout.

Avšak znali-li Vitylští kapitána Starka, neznali jeho prvního důstojníka, námořního důstojníka a obchodníka zároveň - slovem jeho faktotum. Byl to jistý Skopelo, rodák s Cerigotta, ostrůvku, požívající dost špatné jméno na jižní hranici archipelu mezi Cerigem a Krétou.

Proto se otázal jeden z nových, a obrátil se k lodnímu mistrovi Karysty: „A první důstojník?“ „První důstojník není na lodi...“ zněla odpověď. „Nespatříme ho?“ „Spatříte. „ „Kdy?“ „Až bude nutné, abyste ho spatřili.“ „Ale kde je?“ „Tam, kde má být.“ Bylo nutné se spokojit s touto odpovědí, která nic neříkala. V tu chvíli svolal hvizd lodního mistra všechno mužstvo nahoru utáhnout lana. Hovor na přídi byl přerušen tedy právě na tom místě.

Vskutku, šlo o to, aby bylo zachyceno trochu více větru, aby mohli plout ve vzdálenosti asi jedné míle od messenského pobřeží. K poledni míjela Karysta Modon. Ten nebyl jejím cílem. Nezastavila se tedy v tom malém městě, zbudovaném na zříceninách staré Methony na konci předhoří, které vrhá svůj skalnatý výběžek k ostrovu Sapienze. Brzy zmizel maják, tyčící se u ústí do přístavu, za zatáčkou břehu.

Nicméně byl dán ze sakolevy signál. Černá vlajka s rudým půlměsícem byla vztyčena na špici hlavního stěžně. Avšak ze země nebylo odpovězeno. Proto bylo pokračováno v cestě severním směrem.

Večer dorazila Karysta k vjezdu do navarinské rejdy, jakéhosi velikého mořského jezera, vroubeného rámcem vysokých hor. Na okamžik se trhlinou v obrovské skále objevilo město, ovládané nejasnou hmotou tvrze. Tam byl konec té přirozené hráze, která krotí vztek severozápadních větrů, které na lónské moře vrhá dlouhý kožený měch laderského moře.

Zapadající slunce ještě ozařovalo vrchol posledních výšin na východě; avšak tma už naplňovala rozlehlou rejdu.

Tentokrát mohlo mít mužstvo za to, že se Karysta zastaví v Navarině. Skutečně vplula rovnou do soutěsky Megalo Thuro na jihu od úzkého ostrova Sfakterie, který se táhne v délce asi čtyř tisíc metrů. Tam se tyčily už dva hroby, nasypané dvěma z nejšlechetnějších obětí války: francouzskému kapitánovi Malletovi, zabitému roku 1825, a v hloubi jisté jeskyně hrob hraběte de Santa-Rosa, italského filheléna, bývalého piemontského ministra, zemřelého téhož roku pro stejnou věc.

Když byla sakoleva už jen asi deset uzlů od města, dala se napříč, s příďovou plachtou po větru. Rudé světlo se vzneslo jako dříve, černá vlajka na konec jejího hlavního stěžně. Na tento signál nebylo rovněž odpovězeno.

Karysta neměla co dělat na této rejdě, kde bylo možné napočítat nyní veliký počet tureckých lodí. Manévrovala tedy tak, aby minula zblízka bělavý ostrůvek Kuloneski, ležící téměř uprostřed. Pak na povel lodního mistra byly poněkud uvolněny plachty, kormidlo otočeno k pravému boku - což umožnilo vrátit se k Sfakterii.

Na tomto ostrůvku Kuloneski bylo uvězněno několik set Turků, překvapených Řeky, na počátku války1821 atam zemřeli Wadem, ačkoliv se vzdali na slib, že budou dopraveni do turecké země.

Proto později, roku 1825, když Ibrahimova vojska oblehla Sfakterii, kterou hájil Maurokordato osobně, tam bylo odvetou pobito osm set Řeků.

Sakoleva pak zamířila k Sikijské soutěsce, zející v šíři dvou set metrů severně od ostrova, mezi jeho severním výběžkem a předhořím Koryfasion. Starkos musel znát ten průliv; kdo se tam odvážil musel znát důležité okolnosti, neboť je téměř nesplavný pro lodě, jejichž ponor vyžaduje jistou hloubku. Ale Nikos Starkos plul jako nejlepší lodivod rejdy odvážně mezi ostrými skalami předhoří ostrova a obeplul předhoří Koryfasion. Potom, spatřil venku několik zakotvených loďstev - asi třicet francouzských, anglických a ruských lodí - opatrně se jim vyhnul, vystupoval v noci podél messenského pobřeží, proklouzl mezi pevninou a ostrovem Prodanou a ráno plula sakoleva, hnaná svěžím jihovýchodním větrem, podél klikatého pobřeží na klidných vodách Arkadského zálivu.

Slunce vystupovalo za vrcholem Ithomu, odkud se pohled, když objal místo bývalé Messeny, ztrácí na jedné straně nad Koronským zálivem a na druhé nad zálivem, kterému dalo jméno město Arkadie. Moře světélkovalo dlouhými plochami, které čeřil vítr za prvních denních paprsků.

Hned na úsvitu manévroval Nikos Starkos tak, aby proplul co možná nejblíže města, ležícího na jedné z vyvýšenin pobřeží, které se zaokrouhluje a tvoří rozlehlou rejdu.

K desáté hodině přišel lodní mistr na záď sakolevy a stanul před kapitánem v postoji člověka, očekávajícího rozkazy.

Celé nesmírné pásmo Arkadských hor se nyní táhlo na východ. Vsi, mizející v úbočí ve skupinách oliv, mandloňů a vinic, potoky, spějící k řečišti nějaké řeky mezi skupinami myrt a oleandrů; pak, zachycujíce se každé výšky, každého svahu, ve všech směrech, tisíce keřů proslulé korintské révy, které nenechaly ani palec volné půdy; níže, na prvních svazích, rudé domy města, třpytící se jako veliké kusy straminu na pozadí záclony z cypřišů: tak se objevovalo to velkolepé panoráma jednoho z nejmalebnějších pobřeží Peloponésu.

Avšak jak se blížili k Arkadii, starověké Kyparisse, která byla hlavním přístavem Messenie za Epaminondových časů, pak byla jedním z lén Francouze Ville-Hardouina po křižáckých válkách, jak žalostná to byla podívaná pro oči, jak bolestné to byly vzpomínky pro každého!

Dvě léta předtím zničil město Ibrahim, povraždil děti, ženy a starce! Ve zříceninách leží jeho starý zámek, stojící na místě bývalé akropole; v jeho rozvalinách chrám sv. Georgise, který zpustošili fanatičtí musulmani; v ruinách stály jeho domy a veřejné stavby!

„Je vidět, že tudy přešli naši přátelé Egypťané!“ zamručel Nikos Starkos, jehož srdce se nepohnulo vůči tomuto obrazu božího dopuštění.

„A nyní jsou zde pány Turci!“ odpověděl lodní mistr.

„Ano... nadlouho... dokonce nutno doufat, že navždy!“ připojil kapitán.

„Přistane Karysta, nebo poplujeme dál?“ Nikos Starkos bedlivě pozoroval přístav, od něhož byl vzdálen jen několik uzlů. Pak zamířil jeho pohled na město, ležící asi o míli dál na svahu hory Psykhra. Zdálo se, že je na vážkách, co udělat; jestli přirazit k hrázi nebo se pustit opět na širé moře.

Lodní mistr stále čekal, až kapitán odpoví na jeho otázku.

„Dejte signál!“ řekl konečně Nikos Starkos.

Rudá vlajka se stříbrným půlměsícem se vznesla na špici stěžně a zavlála ve vzduchu.

Několik minut poté zavlála stejná vlajka na konci stožáru, vztyčeného na přístavní hrázi.

„Přiraz!“ řekl kapitán.

Kormidlo bylo otočeno a sakoleva zamířila ke břehu. Jakmile se před ní dostatečně rozevřel přístav, nechala se volně nést. Brzy byly svinuty plachty na předním stěžni, pak hlavní plachta a Karysta vplula do průlivu s příďovou plachtou a zadní. Její rozběh postačil, aby dospěla doprostřed přístavu. Tam spustila kotvu a lodníci se začali zabývat různými pracemi, které následují po zakotvení.

Téměř ihned byl spuštěn na moře člun, kapitán do něho vstoupil, člun odrazil, hnán čtyřmi vesly, a přistál u malého, kamenného schodiště, vyhloubeného v nábřeží. Jakýsi muž jej tam očekával a přivítal jej těmito slovy: „Skopelo je Nikosi Starkovi k službám!“ Důvěrný kapitánův posunek byl celou jeho odpovědí. Vydal se vpřed a vystoupil po svahu, takže dospěl k prvním domům města. Prošel zříceninami z posledního obležení, ulicemi, plnými tureckých a arabských vojáků, a stanul před téměř neporušeným hostincem s obrazem Minervy; jeho přítel tam vkročil za ním.

Okamžik po tom seděli kapitán Starkos a Skopelo v pokoji, na dosah rukou měli dvě sklenky a láhev raki, prudké lihoviny, vyráběné z kopíčka. Z plavého a vonného tabáku z Missolunghi byly svinuty cigarety a zapáleny; pak začal rozhovor mezi oběma muži, z nichž jeden se rád tvářil jako velmi pokorný sluha druhého.

Skopelo měl špatnou, podlou, lstivou, ale inteligentní tvář. Bylo-li mu padesát let, byla to nejvyšší hranice, ač se zdál trochu starší. Tvář lichváře s malýma, falešnýma, ale živýma očkama, vlasy krátce ostříhané, ohnutý nos, ruce s hákovitými prsty a dlouhé nohy, o nichž bylo možné říci, co se říká o nohách Albánců: palec je v Makedonii a pata ještě v Boeotii. Konečně okrouhlý obličej, žádný knír, na bradě šedivějící strnisko, silná, na temeni holá hlava na slabém těle prostředního vzrůstu. Tento typ arabského žida, původu však křesťanského, měl velmi prostý oděv - kazajku a spodky levantského lodníka - ukrytý pod jakousi hazukou.

Skopelo byl skutečně člověk, jehož bylo zapotřebí k řízení těchto věcí pirátů archipelu, velmi zručný v umisťování kořisti a v prodeji zajatců, dopravovaných na turecké trhy a na barbarská pobřeží.

Jaká mohla být rozmluva Nikose Starka se Skopelem, věci, o nichž asi jednali, způsob, jakým posuzovali události nynější války, zisk, který z nich chtěli mít, lze uhodnout velmi snadno.

„Jak daleko je Řecko?“ zeptal se kapitán.

„Téměř tam, kde jste je asi opustil!“ odpověděl Skopelo. „Už dobrý měsíc se plaví Karysta podél pobřeží Tripolice, a pravděpodobně nemáte od svého odjezdu žádné zprávy!“ „Skutečně, žádné.“ „Řeknu vám tedy, kapitáne, že turecké lodě jsou přichystány, aby dopravily Ibrahima a jeho sbory na Hydru.“ „Ano,“ odvětil Nikos Starkos. „Viděl jsem je včera večer, když jsem plul navarinskou rejdou.“ „Nezastavil jste se nikde od té doby, co jste opustil stará místa?“ zeptal se Skopelo. „Ano... jednou. Zastavil jsem se na několik hodin ve Vitylu... abych doplnil mužstvo Karysty. Avšak od té doby, co jsem ztratil z očí břehy Magna, nebylo odpovězeno na mé signály až do Arkadie.“ „Pravděpodobně nebylo třeba odpovídat,“ poznamenal Skopelo. „Řekni mi,“ pokračoval Nikos Starkos, „co nyní dělají Miaulis a Kanaris?“ „Jsou omezeni, kapitáne, na náhlé útoky, které jim mohou zajistit jen částečné úspěchy, nikdy definitivní vítězství! Proto zatím co podnikají lov na turecké koráby, mají piráti volnou ruku po celém archipelu!“ „A mluví se pořád o...?“ „O Sacratifovi?“ doplnil Skopelo a poněkud snížil hlas. „Ano... všude... a pořád, Nikosi Starku, a záleží jen na něm, aby se o něm mluvilo ještě víc!“ „Bude se mluvit!“ Nikos Starkos vstal a vyprázdnil svou sklenku, kterou Skopelo znovu naplnil. Přecházel sem a tam; pak stanul u okna se zkříženými pažemi a naslouchal hrubému zpěvu tureckých vojáků, dolétajícímu zdáli.

Konečně se vrátil, usedl opět naproti Skopelovi a změnil náhle téma rozmluvy.

„Pochopil jsem z tvého signálu, že máš tady náklad zajatců?“ zeptal se.

„Ano, Nikosi Starku, mám čím naplnit loď o čtyřech stech tunách. To je vše, co zbylo po řeži, která následovala po porážce u Kremmydi! U Boha všemohoucího, Turci zabíjeli tentokrát trochu příliš! Kdybychom je byli nechali, nebyl by zůstal naživu ani jediný zajatec!“ „Jsou to muži, ženy?“ „Ano, děti... vůbec všichni!“ „Kde jsou?“ „V tvrzi.“ „Dal jsi za ně mnoho?“ „Hm, paša se neprojevil jako velmi povolný,“ odpověděl Skopelo. „Myslí, že válka o nezávislost se chýlí ke konci... bohužel! Nuže, nebudou-li války, nebudou bitvy! Nebudou-li bitvy, nebudou razie, nebudou-li razie, nebude lidské a jiné zboží! Avšak je-li málo zajatců, stoupají ceny! To je náhrada, kapitáne! Z dobrého pramene vím, že je na afrických trzích nedostatek otroků, a tyto prodáme za výhodnou cenu!“ „Souhlasím!“ odvětil Nikos Starkos. „Je vše přichystáno a můžeš vstoupit na Karystu?“ „Vše je hotovo a nic mne zde už nepoutá.“ „Dobrá, Skopelo. Nejpozději za osm nebo deset dní, připluje loď vypravená ze Scarpanta pro tento náklad. Bude vydán bez překážek?“ „Bez překážek, domluveno,“ odpověděl Skopelo, „ale zaplatí-li se hotově. Bude tedy nutné se nejprve dohodnout s bankéřem Elizundem, aby přijal naše směnky. Jeho podpis je dobrý a paša jej přijme jako hotové peníze.“ „Napíšu Elizundovi, že se brzy zastavím na Korlu, kde s touto věcí skoncuji...“ „Tuto... a jinou, neméně důležitou, Nikosi Starku!“ připojil Skopelo. „Možná!... odpověděl kapitán.

„A skutečně, bude to jen správné; Elizundo je bohatý... neobyčejně... říká se!... A kdo jej obohatil, ne-li náš obchod... a my... s nebezpečím, že skončíme na konci ráhna předního stěžně za hvízdnutí lodního mistra... Ah, za nynější doby je výhodné být bankéřem pirátů archipelu! Proto opakuji, Nikosi Starku, že to bude jen spravedlivé!“ „Co bude jen spravedlivé?“ otázal se kapitán a pohlédl svému prvnímu důstojníkovi přímo do tváře. „Eh, copak to nevíte?“ odpověděl Skopelo. „Vskutku, přiznejte se, kapitáne, že se mne ptáte, jen abyste to slyšel už posté!“ „Možná!“ „Dcera bankéře Elizunda...“ „Co je spravedlivé, stane se!“ odpověděl prostě Nikos Starkos a vstal. Potom vyšel z hostince U Minervy a následován Skopelem, vrátil se do přístavu, kde na něj čekal jeho člun.

„Nasedni,“ řekl Skopelovi. „Projednáme s Elizundem tyto věci, jakmile připlujeme na Korfu. Potom se vrátíš do Arkadie převzít náklad.“ „Nasedněme!“ odvětil Skopelo. Hodinu poté Vyplula Karysta ze zálivu. Avšak nežli se skončil den, zaslechl Nikos Starkos vzdálené dunění, které k němu donášela dlouhá ozvěna z jihu.

Byla to palba spojeneckých loďstev na navarinské rejdě.


V. KAPITOLA

 

Messenské pobřeží

 

Když opustila Vitylo, plula Karysta po celou noc na jihozápad šikmo Koronským zálivem. Nikos Starkos sestoupil do své kabiny a měl se opět objevit teprve až na úsvitu.

Vítr byl příznivý - byl to jeden z oněch ostrých jihovýchodních větrů, které běžně vanou v těch mořích koncem léta a počátkem podzimu, v době slunovratu, když páry Středozemního moře se rozplývají v déšť.

Ráno byl obeplut mys Gallo na konci Messenie a poslední vrcholy Taygetu, omezující jeho srázné svahy, se brzy koupaly v paprscích vycházejícího slunce.

Když minuli konec mysu, objevil se Nikos Starkos opět na palubě sakolevy. Jeho první pohled se upjal na východ.

Země Magna už nebylo vidět. Na té straně se nyní tyčily mohutné svahy hory Hagios Dimitrios kousek za předhořím.

Na okamžik vztáhl kapitán rámě směrem k Magnu. Byl to posunek hrozby? Bylo to poslední sbohem rodné zemi? Kdo by to mohl říci? Avšak nic dobrého nebylo v pohledu, který vyslaly v té chvíli oči Nikose Starka.

Podporována svými čtvercovými plachtami a latinskými plachtami, začala sakoleva stoupat na severozápad. Avšak, protože vítr vanul ze země, propůjčovalo se moře ke všem podmínkám rychlé plavby.

Karysta zanechala po levici ostrovy Oinussy, Cabreru, Sapienzu a Venetico; pak zamířila rovně soutěskou mezi Sapienzou a zemí, takže spatřila Modon.

Před ní se nyní rozkládalo messenské pobřeží s podivuhodným panoramatem svých hor, které velmi jasně dokazují svůj sopečný původ. Tato Messenie se měla po definitivním zřízení království stát jedním z třinácti nomů čili prefektur, z nichž se skládá moderní Řecko, v ně počítajíc Jónské ostrovy. Avšak v té době ještě byla jen jedním z četných jevišť zápasu, chvíli v Ibrahimových rukou, chvíli v rukou Řeků, podle osudu zbraní, jako byla kdysi jevištěm tří messenských válek, vedených proti Sparťanům a které proslavily jméno Aristamenovo a Epaminondovo.

Zatím Nikos Starkos beze slova, zjistil podle kompasu směr sakolevy a pozoroval počasí; potom šel usednout na záď.

Mezitím byla vyměněna různá slova na přídi mezi mužstvem Karysty a deseti muži, najatými ve Vitylu - celkem jich bylo asi dvacet a velel jim prostý lodní mistr, poslouchající kapitánovy rozkazy. Ovšem, první důstojník sakolevy právě nebyl na lodi.

Poslyšte, co se řeklo o nynějším cíli této malé lodi, pak o směru, kterým plula podél břehů Řecka. Rozumí se samosebou, že otázky byly kladeny novými členy a odpovědi dávány starými námořníky z mužstva.

„Kapitán Starkos mnoho nemluví!“

„Co možná nejméně, ale promluví-li, mluví dobře a je nutné ho poslechnout!“

„A kam pluje Karysta?“

„Nikdy se neví, kam pluje Karysta.“

„U všech ďáblů, dali jsme se najmout naslepo - na tom ostatně nezáleží.“

„Avšak se svými dvěma malými děly na přídi se nemůže Karysta odvážit lovit obchodní lodi v archipelu!“

„Také není určena k plavbě po mořích! Kapitán Starkos má jiné lodě, dobře ozbrojené, dobře vypravené! Karysta je takřka jeho zábavní jachtou! Všimněte si, jak skromně vypadá, a francouzské, anglické, řecké nebo turecké křižníky se tím dají oklamat!“

„Ale podíl na kořisti?...“

„Podíl na kořisti náleží těm, kteří kořistí, a budete k nim patřit, až sakoleva skončí svou cestu! Nepřijdete tedy zkrátka a je-li nebezpečí, bude i zisk!“

„V končinách Řecka a ostrovů tedy nyní není nic na práci?“ „Nic... rovněž jako ve vodách Jaderského moře, zavede-li nás tam kapitánova fantazie. Až do nového rozkazu jsme tedy poctiví námořníci na poctivé sakolevě, plující poctivě Jónským mořem! Ale to se změní!“

„A čím spíše, tím lépe!“

Jak je vidět, nebyli nově přibylí právě jako ostatní lodníci Karysty lidmi, kteří by se štítili práce, ať byla jakákoliv. Na skrupule, výčitky svědomí, dokonce ani na prosté předsudky se nebylo třeba tázat tohoto přímořského obyvatelstva dolního Magna. Vskutku, byli důstojni toho, který jim velel, a ten věděl, že se na ně může spolehnout.

Avšak znali-li Vitylští kapitána Starka, neznali jeho prvního důstojníka, námořního důstojníka a obchodníka zároveň - slovem jeho faktotum. Byl to jistý Skopelo, rodák s Cerigotta, ostrůvku, požívající dost špatné jméno na jižní hranici archipelu mezi Cerigem a Krétou.

Proto se otázal jeden z nových, a obrátil se k lodnímu mistrovi Karysty: „A první důstojník?“

„První důstojník není na lodi...“ zněla odpověď.

„Nespatříme ho?“

„Spatříte. „

„Kdy?“

„Až bude nutné, abyste ho spatřili.“

„Ale kde je?“

„Tam, kde má být.“

Bylo nutné se spokojit s touto odpovědí, která nic neříkala. V tu chvíli svolal hvizd lodního mistra všechno mužstvo nahoru utáhnout lana. Hovor na přídi byl přerušen tedy právě na tom místě.

Vskutku, šlo o to, aby bylo zachyceno trochu více větru, aby mohli plout ve vzdálenosti asi jedné míle od messenského pobřeží. K poledni míjela Karysta Modon. Ten nebyl jejím cílem. Nezastavila se tedy v tom malém městě, zbudovaném na zříceninách staré Methony na konci předhoří, které vrhá svůj skalnatý výběžek k ostrovu Sapienze. Brzy zmizel maják, tyčící se u ústí do přístavu, za zatáčkou břehu.

Nicméně byl dán ze sakolevy signál. Černá vlajka s rudým půlměsícem byla vztyčena na špici hlavního stěžně. Avšak ze země nebylo odpovězeno. Proto bylo pokračováno v cestě severním směrem.

Večer dorazila Karysta k vjezdu do navarinské rejdy, jakéhosi velikého mořského jezera, vroubeného rámcem vysokých hor. Na okamžik se trhlinou v obrovské skále objevilo město, ovládané nejasnou hmotou tvrze. Tam byl konec té přirozené hráze, která krotí vztek severozápadních větrů, které na lónské moře vrhá dlouhý kožený měch laderského moře.

Zapadající slunce ještě ozařovalo vrchol posledních výšin na východě; avšak tma už naplňovala rozlehlou rejdu.

Tentokrát mohlo mít mužstvo za to, že se Karysta zastaví v Navarině. Skutečně vplula rovnou do soutěsky Megalo Thuro na jihu od úzkého ostrova Sfakterie, který se táhne v délce asi čtyř tisíc metrů. Tam se tyčily už dva hroby, nasypané dvěma z nejšlechetnějších obětí války: francouzskému kapitánovi Malletovi, zabitému roku 1825, a v hloubi jisté jeskyně hrob hraběte de Santa-Rosa, italského filheléna, bývalého piemontského ministra, zemřelého téhož roku pro stejnou věc.

Když byla sakoleva už jen asi deset uzlů od města, dala se napříč, s příďovou plachtou po větru. Rudé světlo se vzneslo jako dříve, černá vlajka na konec jejího hlavního stěžně. Na tento signál nebylo rovněž odpovězeno.

Karysta neměla co dělat na této rejdě, kde bylo možné napočítat nyní veliký počet tureckých lodí. Manévrovala tedy tak, aby minula zblízka bělavý ostrůvek Kuloneski, ležící téměř uprostřed. Pak na povel lodního mistra byly poněkud uvolněny plachty, kormidlo otočeno k pravému boku - což umožnilo vrátit se k Sfakterii.

Na tomto ostrůvku Kuloneski bylo uvězněno několik set Turků, překvapených Řeky, na počátku války1821 atam zemřeli Wadem, ačkoliv se vzdali na slib, že budou dopraveni do turecké země.

Proto později, roku 1825, když Ibrahimova vojska oblehla Sfakterii, kterou hájil Maurokordato osobně, tam bylo odvetou pobito osm set Řeků.

Sakoleva pak zamířila k Sikijské soutěsce, zející v šíři dvou set metrů severně od ostrova, mezi jeho severním výběžkem a předhořím Koryfasion. Starkos musel znát ten průliv; kdo se tam odvážil musel znát důležité okolnosti, neboť je téměř nesplavný pro lodě, jejichž ponor vyžaduje jistou hloubku. Ale Nikos Starkos plul jako nejlepší lodivod rejdy odvážně mezi ostrými skalami předhoří ostrova a obeplul předhoří Koryfasion. Potom, spatřil venku několik zakotvených loďstev - asi třicet francouzských, anglických a ruských lodí - opatrně se jim vyhnul, vystupoval v noci podél messenského pobřeží, proklouzl mezi pevninou a ostrovem Prodanou a ráno plula sakoleva, hnaná svěžím jihovýchodním větrem, podél klikatého pobřeží na klidných vodách Arkadského zálivu.

Slunce vystupovalo za vrcholem Ithomu, odkud se pohled, když objal místo bývalé Messeny, ztrácí na jedné straně nad Koronským zálivem a na druhé nad zálivem, kterému dalo jméno město Arkadie. Moře světélkovalo dlouhými plochami, které čeřil vítr za prvních denních paprsků.

Hned na úsvitu manévroval Nikos Starkos tak, aby proplul co možná nejblíže města, ležícího na jedné z vyvýšenin pobřeží, které se zaokrouhluje a tvoří rozlehlou rejdu.

K desáté hodině přišel lodní mistr na záď sakolevy a stanul před kapitánem v postoji člověka, očekávajícího rozkazy.

Celé nesmírné pásmo Arkadských hor se nyní táhlo na východ. Vsi, mizející v úbočí ve skupinách oliv, mandloňů a vinic, potoky, spějící k řečišti nějaké řeky mezi skupinami myrt a oleandrů; pak, zachycujíce se každé výšky, každého svahu, ve všech směrech, tisíce keřů proslulé korintské révy, které nenechaly ani palec volné půdy; níže, na prvních svazích, rudé domy města, třpytící se jako veliké kusy straminu na pozadí záclony z cypřišů: tak se objevovalo to velkolepé panoráma jednoho z nejmalebnějších pobřeží Peloponésu.

Avšak jak se blížili k Arkadii, starověké Kyparisse, která byla hlavním přístavem Messenie za Epaminondových časů, pak byla jedním z lén Francouze Ville-Hardouina po křižáckých válkách, jak žalostná to byla podívaná pro oči, jak bolestné to byly vzpomínky pro každého!

Dvě léta předtím zničil město Ibrahim, povraždil děti, ženy a starce! Ve zříceninách leží jeho starý zámek, stojící na místě bývalé akropole; v jeho rozvalinách chrám sv. Georgise, který zpustošili fanatičtí musulmani; v ruinách stály jeho domy a veřejné stavby!

„Je vidět, že tudy přešli naši přátelé Egypťané!“ zamručel Nikos Starkos, jehož srdce se nepohnulo vůči tomuto obrazu božího dopuštění.

„A nyní jsou zde pány Turci!“ odpověděl lodní mistr.

„Ano... nadlouho... dokonce nutno doufat, že navždy!“ připojil kapitán.

„Přistane Karysta, nebo poplujeme dál?“

Nikos Starkos bedlivě pozoroval přístav, od něhož byl vzdálen jen několik uzlů. Pak zamířil jeho pohled na město, ležící asi o míli dál na svahu hory Psykhra. Zdálo se, že je na vážkách, co udělat; jestli přirazit k hrázi nebo se pustit opět na širé moře.

Lodní mistr stále čekal, až kapitán odpoví na jeho otázku.

„Dejte signál!“ řekl konečně Nikos Starkos.

Rudá vlajka se stříbrným půlměsícem se vznesla na špici stěžně a zavlála ve vzduchu.

Několik minut poté zavlála stejná vlajka na konci stožáru, vztyčeného na přístavní hrázi.

„Přiraz!“ řekl kapitán.

Kormidlo bylo otočeno a sakoleva zamířila ke břehu. Jakmile se před ní dostatečně rozevřel přístav, nechala se volně nést. Brzy byly svinuty plachty na předním stěžni, pak hlavní plachta a Karysta vplula do průlivu s příďovou plachtou a zadní. Její rozběh postačil, aby dospěla doprostřed přístavu. Tam spustila kotvu a lodníci se začali zabývat různými pracemi, které následují po zakotvení.

Téměř ihned byl spuštěn na moře člun, kapitán do něho vstoupil, člun odrazil, hnán čtyřmi vesly, a přistál u malého, kamenného schodiště, vyhloubeného v nábřeží. Jakýsi muž jej tam očekával a přivítal jej těmito slovy:

„Skopelo je Nikosi Starkovi k službám!“

Důvěrný kapitánův posunek byl celou jeho odpovědí. Vydal se vpřed a vystoupil po svahu, takže dospěl k prvním domům města. Prošel zříceninami z posledního obležení, ulicemi, plnými tureckých a arabských vojáků, a stanul před téměř neporušeným hostincem s obrazem Minervy; jeho přítel tam vkročil za ním.

Okamžik po tom seděli kapitán Starkos a Skopelo v pokoji, na dosah rukou měli dvě sklenky a láhev raki, prudké lihoviny, vyráběné z kopíčka. Z plavého a vonného tabáku z Missolunghi byly svinuty cigarety a zapáleny; pak začal rozhovor mezi oběma muži, z nichž jeden se rád tvářil jako velmi pokorný sluha druhého.

Skopelo měl špatnou, podlou, lstivou, ale inteligentní tvář. Bylo-li mu padesát let, byla to nejvyšší hranice, ač se zdál trochu starší. Tvář lichváře s malýma, falešnýma, ale živýma očkama, vlasy krátce ostříhané, ohnutý nos, ruce s hákovitými prsty a dlouhé nohy, o nichž bylo možné říci, co se říká o nohách Albánců: palec je v Makedonii a pata ještě v Boeotii. Konečně okrouhlý obličej, žádný knír, na bradě šedivějící strnisko, silná, na temeni holá hlava na slabém těle prostředního vzrůstu. Tento typ arabského žida, původu však křesťanského, měl velmi prostý oděv - kazajku a spodky levantského lodníka - ukrytý pod jakousi hazukou.

Skopelo byl skutečně člověk, jehož bylo zapotřebí k řízení těchto věcí pirátů archipelu, velmi zručný v umisťování kořisti a v prodeji zajatců, dopravovaných na turecké trhy a na barbarská pobřeží.

Jaká mohla být rozmluva Nikose Starka se Skopelem, věci, o nichž asi jednali, způsob, jakým posuzovali události nynější války, zisk, který z nich chtěli mít, lze uhodnout velmi snadno.

„Jak daleko je Řecko?“ zeptal se kapitán.

„Téměř tam, kde jste je asi opustil!“ odpověděl Skopelo. „Už dobrý měsíc se plaví Karysta podél pobřeží Tripolice, a pravděpodobně nemáte od svého odjezdu žádné zprávy!“

„Skutečně, žádné.“

„Řeknu vám tedy, kapitáne, že turecké lodě jsou přichystány, aby dopravily Ibrahima a jeho sbory na Hydru.“

„Ano,“ odvětil Nikos Starkos. „Viděl jsem je včera večer, když jsem plul navarinskou rejdou.“

„Nezastavil jste se nikde od té doby, co jste opustil stará místa?“ zeptal se Skopelo.

„Ano... jednou. Zastavil jsem se na několik hodin ve Vitylu... abych doplnil mužstvo Karysty. Avšak od té doby, co jsem ztratil z očí břehy Magna, nebylo odpovězeno na mé signály až do Arkadie.“

„Pravděpodobně nebylo třeba odpovídat,“ poznamenal Skopelo.

„Řekni mi,“ pokračoval Nikos Starkos, „co nyní dělají Miaulis a Kanaris?“

„Jsou omezeni, kapitáne, na náhlé útoky, které jim mohou zajistit jen částečné úspěchy, nikdy definitivní vítězství! Proto zatím co podnikají lov na turecké koráby, mají piráti volnou ruku po celém archipelu!“

„A mluví se pořád o...?“

„O Sacratifovi?“ doplnil Skopelo a poněkud snížil hlas. „Ano... všude... a pořád, Nikosi Starku, a záleží jen na něm, aby se o něm mluvilo ještě víc!“

„Bude se mluvit!“

Nikos Starkos vstal a vyprázdnil svou sklenku, kterou Skopelo znovu naplnil. Přecházel sem a tam; pak stanul u okna se zkříženými pažemi a naslouchal hrubému zpěvu tureckých vojáků, dolétajícímu zdáli.

Konečně se vrátil, usedl opět naproti Skopelovi a změnil náhle téma rozmluvy.

„Pochopil jsem z tvého signálu, že máš tady náklad zajatců?“ zeptal se.

„Ano, Nikosi Starku, mám čím naplnit loď o čtyřech stech tunách. To je vše, co zbylo po řeži, která následovala po porážce u Kremmydi! U Boha všemohoucího, Turci zabíjeli tentokrát trochu příliš! Kdybychom je byli nechali, nebyl by zůstal naživu ani jediný zajatec!“

„Jsou to muži, ženy?“ „Ano, děti... vůbec všichni!“ „Kde jsou?“

„V tvrzi.“

„Dal jsi za ně mnoho?“

„Hm, paša se neprojevil jako velmi povolný,“ odpověděl Skopelo. „Myslí, že válka o nezávislost se chýlí ke konci... bohužel! Nuže, nebudou-li války, nebudou bitvy! Nebudou-li bitvy, nebudou razie, nebudou-li razie, nebude lidské a jiné zboží! Avšak je-li málo zajatců, stoupají ceny! To je náhrada, kapitáne! Z dobrého pramene vím, že je na afrických trzích nedostatek otroků, a tyto prodáme za výhodnou cenu!“

„Souhlasím!“ odvětil Nikos Starkos. „Je vše přichystáno a můžeš vstoupit na Karystu?“

„Vše je hotovo a nic mne zde už nepoutá.“

„Dobrá, Skopelo. Nejpozději za osm nebo deset dní, připluje loď vypravená ze Scarpanta pro tento náklad. Bude vydán bez překážek?“

„Bez překážek, domluveno,“ odpověděl Skopelo, „ale zaplatí-li se hotově. Bude tedy nutné se nejprve dohodnout s bankéřem Elizundem, aby přijal naše směnky. Jeho podpis je dobrý a paša jej přijme jako hotové peníze.“

„Napíšu Elizundovi, že se brzy zastavím na Korlu, kde s touto věcí skoncuji...“

„Tuto... a jinou, neméně důležitou, Nikosi Starku!“ připojil Skopelo.

„Možná!... odpověděl kapitán.

„A skutečně, bude to jen správné; Elizundo je bohatý... neobyčejně... říká se!... A kdo jej obohatil, ne-li náš obchod... a my... s nebezpečím, že skončíme na konci ráhna předního stěžně za hvízdnutí lodního mistra... Ah, za nynější doby je výhodné být bankéřem pirátů archipelu! Proto opakuji, Nikosi Starku, že to bude jen spravedlivé!“

„Co bude jen spravedlivé?“ otázal se kapitán a pohlédl svému prvnímu důstojníkovi přímo do tváře.

„Eh, copak to nevíte?“ odpověděl Skopelo. „Vskutku, přiznejte se, kapitáne, že se mne ptáte, jen abyste to slyšel už posté!“

„Možná!“

„Dcera bankéře Elizunda...“

„Co je spravedlivé, stane se!“ odpověděl prostě Nikos Starkos a vstal.

Potom vyšel z hostince U Minervy a následován Skopelem, vrátil se do přístavu, kde na něj čekal jeho člun.

„Nasedni,“ řekl Skopelovi. „Projednáme s Elizundem tyto věci, jakmile připlujeme na Korfu. Potom se vrátíš do Arkadie převzít náklad.“

„Nasedněme!“ odvětil Skopelo.

Hodinu poté Vyplula Karysta ze zálivu. Avšak nežli se skončil den, zaslechl Nikos Starkos vzdálené dunění, které k němu donášela dlouhá ozvěna z jihu.

Byla to palba spojeneckých loďstev na navarinské rejdě.