×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Archipel v plamenech - Jules Verne, III. KAPITOLA Řekové proti Turkům

III. KAPITOLA Řekové proti Turkům

III. KAPITOLA Řekové proti Turkům Za prehistorických dob, kdy se pevná zemská kůra ponenáhlu slévala působením vnitřních sil, neptunských nebo plutonských, bylo Řecko za své zrození zavázáno zvratu, který posunul tento konec pevniny nad hladinu vod, zatím co v archipelu pohltil celou část pevniny, z níž zbyly jen vrcholky ve tvaru ostrovů. Řecko leží skutečně na vulkanickém zlomu, vedoucím od Kypru k Toskáně (Od doby, kdy se odehrává tato historie, se stal ostrov Santorin obětí podzemních výbuchů. R. 1661 Vostica a Théby byly zničeny zemětřesením).

Zdá se, že Helénové mají od nestálé zemské kůry ve své vlasti tělesnou i duševní energii, která je v heroických věcech může zavést až k nejkrajnějším výstřednostem. Neméně je pravda, že díky jejich vrozeným vlastnostem, nezkrotné odvaze, vlastenectví a lásce ke svobodě se jim podařilo učinit nezávislý stát z těchto provincií, které po tolik let úpěly pod osmanskou nadvládou.

V nejstarších dobách bylo pelasgické, to znamená obydleno asijskými kmeny; helénské v 16.-14. století před Kristem, kdy se objevili Helénové, jejichž jeden kmen, Graiové, mu měli dát jméno za téměř bájných dob Argonautů, a Trojské války, konečně zcela řecké od Lykurga, za Miltiada, Tehmistokla, Aristida, Leonidy, Aischyla, Sofokla, Aristofana, Herodota, Thukydida, Pythagora, Alkibiada, Pelopidy, Epaminondy, Demosthena, Sokrata, Platona, Aristotela, Hippokrata, Periklea; pak makedonské za Filipa a Alexandra, se stalo nakonec Řecko-římskou provincií pod jménem Achaia sto třicet šest let před Kristem a na dobu čtyř set let.

Od té doby do něho postupně vpadli Visigóti, Vandalové, Ostrogóti, Bulhaři, Slované, Arabové, Normani, Siciliáni; počátkem 13. století ho dobyli křižáci, v patnáctém bylo rozděleno na množství lén a pak tato země klesla, když tolik zakusila za staré i nové éry, naposledy do rukou Turků a pod musulmanskou nadvládu.

Lze říci, že téměř po dvě století politický život Řecka úplně spal. Despotismus osmanských hodnostářů, kteří tam představovali moc, přesahoval všechny meze. Řekové nebyli ani anektovaní, ani dobytí, dokonce ani přemožení: byli to otroci, trpící pod holí paši s imámem čili duchovním po pravici a džeuahem čili katem po levici.

Avšak všechen život ještě nevyprchal z této umírající země. A tak se znovu zachvěla velikou bolestí. Černohorci v Epiru roku 1766, Manioté roku 1769, albánští Sulioté konečně povstali a prohlásili svou nezávislost; avšak roku 1804 byl tento pokus vzpoury definitivně potlačen Alim Tepedelenlim, janinským pašou (Ali Tepedelenli 1741-1822 albánský šlechtic. Od r. 1788 janinský paša. R. 1822 byl popraven Turky).

Byl nejvyšší čas zakročit, když evropské velmoci nechtěly vidět úplné zničení Řecka. Skutečně, bylo odkázáno jedině na své síly, mohlo jen zemřít, při snaze dosáhnout opět nezávislosti.

Roku 1821 se vzbouřil Ali Tepedelenli sám proti sultánovi Mohmudovi, povolal Řeky na pomoc a shoil jim svobodu. Povstali jako jeden muž. Filhelénové se jim seběhli na pomoc ze všech končin Evropy. Italové, Poláci, Němci, ale zvláště Francouzi. Jména Guy de Sainté-Helene, GaiUard, Chauvassaigne, kapitáni Belaste a Jourdain, plukovník Fabvier, velitel škadrony Regnaud de Saint-Jean d'Angély, generál Maison, k nimž je nutno připojit jména tří Angličanů, lorda Cochrana, lorda Byrona a plukovníka Hastingse, zanechala nepomíjející vzpomínku v této zemi, pro kterou přišli bojovat a zemřít. Na tato jména, proslavená vším, co nejheroičtějšího může zplodit oddanost k věci utlačovaných, odpovědělo Řecko jmény, které vzalo ze svých nejvyšších rodin: tři Hydriotové, Tombasiové, Dzamadové, Miauliové, pak Kolokotroni, Marko Bocaris, Maurokordato, Maurojmichalis, Konstantin Kanaris, Negris, Konstantin a Demetrios Ypsilanti, Ulysses a mnoho jiných. Hned na začátku se povstání změnilo v boj na život a na smrt, oko za oko, zub za zub, a ten vyvolal nejstrašlivější vzájemné represálie.

Roku 1821 povstali Sulioti v Magnu. V Patrasu vydá biskup Germanos s křížem v ruce první pokřik. Morea, Valašsko, archipel se seřadí pod praporem nezávislosti. Helénům, vítězným na moři, se podaří zmocnit Tripolice. Na tyto první úspěchy Řeků odpoví Turci vražděním jejich krajanů, nacházejících se v Cařihradu.

Roku 1822 Ali, obležený ve své pevnosti Janině, je zákeřně zavražděn za smluv, které navrhl turecký generál Kuršid francouzskému generálovi hraběti de Morcerf. Krátce po tom jsou zničeni Maurokordato a filhéléni v bitvě u Arty; avšak mají úspěch za prvního obležení Missolunghi, v němž musí Omer-Vrionova armáda po značných ztrátách přestat.

Roku 1823 začnou cizí mocnosti zakročovat výrazněji. Nabídnou sultánovi prostřednictví. Sultán odepře a aby dodal svému rozhodnutí důraz, vysadí v Euboji deset tisíc asijských vojáků. Pak odevzdá vrchní velení nad tureckou armádou svému vazalovi Mehmedovi Alimu, egyptskému pašovi. V bojích toho roku padl Marko Bocaris, vlastenec, o němž bylo možno říci: žil jako Aristides a zahynul jako Leonidas.

Roku 1824, v době velikých ran pro věc nezávislosti, vystoupil 24. ledna lord Byron v Missolunghi a o velikonocích zahynul u Lepanta, aniž by viděl splněn svůj sen. Ipsarioté byli povražděni Turky a město Kandia na Krétě se vzdalo vojákům Mehmeda Aliho. Jenom úspěchy na moři mohly potěšit Řeky po tolikerých pohromách.

Roku 1825 vystoupí v Modonu na Morei Ibrahim paša, syn Mehmeda Aliho, s jedenácti tisíci muži. Zmocní se Navarina a porazí Koloktroniho u Tripolice. Tehdy svěřila helénská vláda sbor pravidelného vojska dvěma Francouzům, Fabvierovi a Regnaudovi de Saint-Jean ďAngély; avšak než toto vojsko bylo uvedeno do stavu, aby se mu mohlo postavit, zpustošil Ibrahim Messenii a Magno. A jestliže přestal ve svých operacích, pak jedině proto, že se chtěl zúčastnit druhého obležení Missolunghi, které se nepodařilo dobýt generálovi Kiutagimu, ačkoliv mu sultán řekl: „Buď Missolunghi nebo tvou hlavu!“ 5. ledna 1826, když spálil Pyros, dorazil Ibrahim k Missolunghi. Za tři dny, od 25. do 28., vrhl na město osm tisíc pum a koulí, aniž do něho mohl vniknout i po trojnásobném útoku a ačkoliv měl co dělat jen se dvěma tisíci pěti sty protivníky, zesláblých hladem. Nicméně měl úspěch, zvláště když Miaulis a jeho eskadra, kteří přinášeli obleženým pomoc, byli odraženi. 23. dubna po obléhání, které stálo život devatenáct set jeho obránců, padlo Missolunghi do Ibrahimovy moci a jeho vojáci pobili muže, ženy, děti, téměř všechny, kdo zbyli z devíti tisíc obyvatel města. Téhož roku přišli Turci, přivedení Kiutagim, když zpustošili Tokidu a Boiótii, do Théb 10. července, vnikli do Attiky, obsadili Athény, utábořili se tam a obléhali Akropoli, hájenou patnácti sty Řeky. Na pomoc této tvrzi, klíči Řecka, poslala nová vláda Karaiskakiho, jednoho z bojovníků z Missolunghi, a plukovníka Fabviera s jeho sborem pravidelného vojska. Bitva, kterou svedli u Chaidari, byla ztracena a Kiutagi mohl pokračovat v obléhání Akropole. Zatím Karaiskakis pronikl soutěskami Parnasu, porazil Turky u Arachovy 5. prosince a na bojišti vztyčil trofej ze tří set uřezaných hlav. Severní Řecko bylo téměř celé volné.

Bohužel při těchto bojích byl archipel vydán řádění nejhroznějších pirátů, které kdy pustošili tato moře. A mezi nimi byl uváděn jako jeden z nejkrvelačnějších, dokonce snad nejodvážnějších, pirát Sacrativ, jehož pouhé jméno už šířilo zděšení po celém Levantě. Sedm měsíců před dobou, v níž začíná toto vypravování, byli Turci nuceni se uchýlit do některých pevných míst severního Řecka. V únoru 1827 byli nezávislými Řekové od Ambracijského zálivu až po hranice Attiky. Turecký prapor vlál už jen v Missolunghi, ve Vonice, v Naupaktu. 31. března vlivem lorda Cochrana se Řekové vzdali vnitřních sporů a shromáždili zástupce národa v jediném shromáždění v Terezeně a soustředili moc v jediné ruce, v ruce cizince, ruského diplomata, rodem Řeka, Capa d'lstria, rodáka z Kortu. Avšak Athény byly v tureckých rukou. Jejich tvrz se vzdala 5. června. Severní Řecko bylo tedy přinuceno úplné porobě. 6. července ovšem podepsaly Francie, Anglie, Rusko a Rakousko konvenci, která připouštěla svrchovanost Porty, uznávala existenci jakéhosi řeckého národa. Mimoto tajným dodatkem se zavazovaly podepsané velmoci spojit se proti sultánovi, jestliže odmítne smírné vyrovnání.

To jsou hlavní fakta této krvavé války, která nechť čtenáři utkví v paměti, protože mají úzký vztah k tomu, co bude následovat.

Nyní už víme, jaká jsou zvláštní fakta, úzce související s už známými osobnostmi a těmi, které poznáme v této dramatické historii.

Z těch je nutno na prvním místě uvést Androniku, vdovu po vlastenci Starkovi.

Boj o dobytí nezávislosti své vlasti zrodil nejen hrdiny, nýbrž i hrdinky, jejichž jména vynikají v událostech té doby.

Tak se objeví jméno Boboliny, narozené na malém ostrůvku u vjezdu do Nauplijského zálivu. Roku 1812 byl její muž uvězněn, odveden do Cařihradu a na sultánův rozkaz naražen na kůl. První heslo k válce o nezávislost bylo dáno. Roku 1821 vypraví Bobolina na vlastní náklady tři lodě, a jak vypravuje p. H. Belle, podle líčení jakéhosi starého klefty (Kleftové: loupežníci, za řeckých bojů o svobodu - hajduci), a vztyčí svou vlajku, nesoucí slova spartských žen: BUĎ NA ŠTÍTĚ NEBO POD NíM a pronikne až k pobřeží Malé Asie, kde přepadává a zapaluje turecké lodě s neohrožeností nějakého Tsamada nebo Kanarida; pak, odevzdá velkomyslně své lodě nové vládě, účastní se obležení Tripolice, zřídí kolem Nauplie blokádu, která potrvá čtrnáct měsíců, a konečně přinutí tvrz kapitulovat. Tato žena, jejíž celý život je legendou, padne konečně dýkou vlastního bratra kvůli obyčejné rodinné záležitosti.

Jedinou velikou postavu je nutno umístit do stejné řady s touto statečnou Hydriotkou. Tytéž události vyvolají tytéž následky. Na sultánův rozkaz je v Cařihradě zardoušen otec Modeny Mavrocinové, ženy, jejíž krása se rovná jejímu rodu. Modena se rázem vrhne do povstání, podnítí ke vzpouře obyvatele Mykony, vyzbrojí lodě, organizuje čety, guerie, které vede, zadrží armádu Selima paši v těsných soutěskách Pelionu a vyznamenává se skvěle až do konce války a znepokojuje Turky v průsmycích Phttiotidských hor.

Je nutno jmenovat ještě Kaidos, která zničí minou hradby Vilie a bojuje s nezkrotnou odvahou v monastýru Nejsvětější svátosti; Moskos, její matku, bojující po boku svého muže a drtící Turky balvany skal; Despo, která, aby nepadla do rukou musulmanů, se vyhodí do povětří se svými dcerami, snachami a vnučkami. Suliotské ženy a ty, které chránily novou vládu, usazenou na Salamině, které jí zapůjčily loďstvo, jemuž velely, a Konstanci Zachariasovou, která dala znamení k povstání na rovinách Lakonie, vrhla se na Leondari v čele pěti set venkovanů, a tolik jiných, jejichž vznešené krve nebylo šetřeno v této válce, za níž bylo vidět, že jsou potomky Helénů.

Tak učinila i vdova Starková. Pouze pod jménem Androniky nechtěla už nést jméno, které zneuctil její syn, - dala se strhnout do hnutí neodolatelným pudem odvety, právě jako láskou k nezávislosti. Jestliže nemohla, jako Bobolina, vdova po muži popraveném proto, že se pokusil bránit svou vlast, jako Modena, jako Zachariasová na svůj náklad vypravit lodě anebo sestavit setniny dobrovolníků, alespoň platila vlastní osobou za velikých dramat tohoto povstání.

Již roku 1821 se připojila Andronika k oněm Maniotům, které svolal Kolokotroni, odsouzený k smrti a uprchlý na Jónské ostrovy, když 18. ledna toho roku vystoupil ve Skardamule. Zúčastnila se hned první bitvy, svedené v Thessalii, když Kolokotroni napadl fanarské a karitenské obyvatele na březích Rhupie, spojené s Turky. Rovněž se zúčastnila bitvy u Valtetsia 17. května, která způsobila záhubu armády Mustafy beje. Jetě více se vyznamenala při obležení Tripolice, kde Sparťané spílali Turkům „zbabělých Peršanů“ a Turci Řekům „bojácných lakonských zajíců“. Avšak tentokrát zvítězili zajíci. 5. října muselo hlavní město Peloponésu, když nemohlo být uvolněno tureckým loďstvem, kapitulovat a přes úmluvu bylo ničeno po tři dny ohněm a mečem, - což stálo jak venku tak uvnitř život deset tisíc Turků všeho věku i pohlaví.

4. března následujícího roku za námořní bitvy, které se zúčastnila za velení admirála Miaulise, viděla Andronika prchat turecké lodě po pětihodinovém boji a hledat útočiště v zantském přístavu. Avšak na jedné z těchto lodí poznala svého syna, které vedl turecké loďstvo Patraským zálivem!... Pod vlivem této hanby vrhla se toho dne do nejhustší řeže, aby v ní vyhledala smrt... Smrt ji nechtěla.

A přece měl Nikos Starkos na této zločinecké dráze zajít ještě dále!

Copak se několik týdnů poté nepřipojil ke Kara Alimu, který střílel na město Skio na ostrově téhož jména? Zda se nezúčastnil děsných řeží, v nichž zahynulo třiadvacet tisíc křesťanů, nepočítajíc sedmačtyřicet tisíc, kteří byli prodáni za otroky na smyrenských tržištích? A zda jedné z lodí, která dopravovala část těch nešťastníků na barbartské pobřeží, nevelel právě syn Androniky, - Řek, prodávající své bratry?

Za následujícího období, ve kterém museli Helénové odolávat spojené turecké a egyptské armádě, neustala Andronika ani na okamžik následovat hrdinné ženy, jejichž jména byla výše uvedena.

Byla to žalostná doba, zvláště pro Moreu. Ibrahim tam poslal své divoké Araby, ještě divočejší než Turky. Andronika byla mezi čtyřmi tisíci bojovníky, které se podařilo shromáždit kolem sebe Kolokotronimu, jmenovanému vrchním velitelem peloponéských vojsk.

Avšak Ibrahim, vysadil jedenáct tisíc mužů na messenské pobřeží, nejdřív se zabýval uvolněním Koronu a Patrasu; potom se zmocnil Navarina, jehož tvrz pro něho měla být operační základnou a přístav bezpečným útulkem pro jeho loďstvo. Pak zapálil Argos, zmocnil se Tripolice, - což mu umožnilo plenit až do zimy sousední provincie. Zvláště Messenie trpěla tímto strašlivým řáděním. Proto musela Andronika často prchat až do nitra Magna, aby neupadla Arabům do rukou. Nicméně ani nepomyslela na odpočinek. Lze odpočívat v utiskované zemi? Opět ji shledáváme v taženích roku1825 a1826, v boji v soutěskách Vergy, po němž Ibrahim ustoupil k Polyaravu, odkud se jej podařilo opět zatlačit severním Maniotům. Pak se přidala k pravidelným sborům plukovníka Fabviera za bitvy u Chaidari v červenci 1826. Tam byla těžce poraněna; měla co děkovat jen odvaze mladého Francouze, bojujícího pod praporem filhelénů, za to, že unikla nemilosrdným vojákům Kiutagiho.

Po několik měsíců byl život Androniky v nebezpečí. Její silná konstituce ji zachránila; avšak rok 1826 se skončil, aniž by nabrala dostatek sil, aby se mohla opět zúčastnit boje.

Za těch okolností se vrátila v srpnu roku 1827 do provincií Magna. Chtěla opět spatřit svůj domek ve Vitylu. Zvláštní náhoda tam téhož dne přivedla jejího syna... Známe výsledek Androničina setkání s Nikosem Starkem a jakou poslední kletbu vrhla na něho z prahu otcovského domu.

A nyní, když nemá už nic, co by ji zdržovalo na rodné půdě, půjde Andronika pokračovat v zápasu, pokud Řecko nezíská nezávislost.

Tak se měly věci 10. března 1827, v době, kdy se vdova Starková pustila po cestách Magna, aby se opět připojila k peloponéským Řekům, kteří krok za krokem zápasili s Ibrahimovými vojáky o svou zemi.


III. KAPITOLA Řekové proti Turkům

III. KAPITOLA Řekové proti Turkům Za prehistorických dob, kdy se pevná zemská kůra ponenáhlu slévala působením vnitřních sil, neptunských nebo plutonských, bylo Řecko za své zrození zavázáno zvratu, který posunul tento konec pevniny nad hladinu vod, zatím co v archipelu pohltil celou část pevniny, z níž zbyly jen vrcholky ve tvaru ostrovů. Řecko leží skutečně na vulkanickém zlomu, vedoucím od Kypru k Toskáně (Od doby, kdy se odehrává tato historie, se stal ostrov Santorin obětí podzemních výbuchů. R. 1661 Vostica a Théby byly zničeny zemětřesením).

Zdá se, že Helénové mají od nestálé zemské kůry ve své vlasti tělesnou i duševní energii, která je v heroických věcech může zavést až k nejkrajnějším výstřednostem. Neméně je pravda, že díky jejich vrozeným vlastnostem, nezkrotné odvaze, vlastenectví a lásce ke svobodě se jim podařilo učinit nezávislý stát z těchto provincií, které po tolik let úpěly pod osmanskou nadvládou.

V nejstarších dobách bylo pelasgické, to znamená obydleno asijskými kmeny; helénské v 16.-14. století před Kristem, kdy se objevili Helénové, jejichž jeden kmen, Graiové, mu měli dát jméno za téměř bájných dob Argonautů, a Trojské války, konečně zcela řecké od Lykurga, za Miltiada, Tehmistokla, Aristida, Leonidy, Aischyla, Sofokla, Aristofana, Herodota, Thukydida, Pythagora, Alkibiada, Pelopidy, Epaminondy, Demosthena, Sokrata, Platona, Aristotela, Hippokrata, Periklea; pak makedonské za Filipa a Alexandra, se stalo nakonec Řecko-římskou provincií pod jménem Achaia sto třicet šest let před Kristem a na dobu čtyř set let.

Od té doby do něho postupně vpadli Visigóti, Vandalové, Ostrogóti, Bulhaři, Slované, Arabové, Normani, Siciliáni; počátkem 13. století ho dobyli křižáci, v patnáctém bylo rozděleno na množství lén a pak tato země klesla, když tolik zakusila za staré i nové éry, naposledy do rukou Turků a pod musulmanskou nadvládu.

Lze říci, že téměř po dvě století politický život Řecka úplně spal. Despotismus osmanských hodnostářů, kteří tam představovali moc, přesahoval všechny meze. Řekové nebyli ani anektovaní, ani dobytí, dokonce ani přemožení: byli to otroci, trpící pod holí paši s imámem čili duchovním po pravici a džeuahem čili katem po levici.

Avšak všechen život ještě nevyprchal z této umírající země. A tak se znovu zachvěla velikou bolestí. Černohorci v Epiru roku 1766, Manioté roku 1769, albánští Sulioté konečně povstali a prohlásili svou nezávislost; avšak roku 1804 byl tento pokus vzpoury definitivně potlačen Alim Tepedelenlim, janinským pašou (Ali Tepedelenli 1741-1822 albánský šlechtic. Od r. 1788 janinský paša. R. 1822 byl popraven Turky).

Byl nejvyšší čas zakročit, když evropské velmoci nechtěly vidět úplné zničení Řecka. Skutečně, bylo odkázáno jedině na své síly, mohlo jen zemřít, při snaze dosáhnout opět nezávislosti.

Roku 1821 se vzbouřil Ali Tepedelenli sám proti sultánovi Mohmudovi, povolal Řeky na pomoc a shoil jim svobodu. Povstali jako jeden muž. Filhelénové se jim seběhli na pomoc ze všech končin Evropy. Italové, Poláci, Němci, ale zvláště Francouzi. Jména Guy de Sainté-Helene, GaiUard, Chauvassaigne, kapitáni Belaste a Jourdain, plukovník Fabvier, velitel škadrony Regnaud de Saint-Jean d'Angély, generál Maison, k nimž je nutno připojit jména tří Angličanů, lorda Cochrana, lorda Byrona a plukovníka Hastingse, zanechala nepomíjející vzpomínku v této zemi, pro kterou přišli bojovat a zemřít. Na tato jména, proslavená vším, co nejheroičtějšího může zplodit oddanost k věci utlačovaných, odpovědělo Řecko jmény, které vzalo ze svých nejvyšších rodin: tři Hydriotové, Tombasiové, Dzamadové, Miauliové, pak Kolokotroni, Marko Bocaris, Maurokordato, Maurojmichalis, Konstantin Kanaris, Negris, Konstantin a Demetrios Ypsilanti, Ulysses a mnoho jiných. Hned na začátku se povstání změnilo v boj na život a na smrt, oko za oko, zub za zub, a ten vyvolal nejstrašlivější vzájemné represálie.

Roku 1821 povstali Sulioti v Magnu. V Patrasu vydá biskup Germanos s křížem v ruce první pokřik. Morea, Valašsko, archipel se seřadí pod praporem nezávislosti. Helénům, vítězným na moři, se podaří zmocnit Tripolice. Na tyto první úspěchy Řeků odpoví Turci vražděním jejich krajanů, nacházejících se v Cařihradu.

Roku 1822 Ali, obležený ve své pevnosti Janině, je zákeřně zavražděn za smluv, které navrhl turecký generál Kuršid francouzskému generálovi hraběti de Morcerf. Krátce po tom jsou zničeni Maurokordato a filhéléni v bitvě u Arty; avšak mají úspěch za prvního obležení Missolunghi, v němž musí Omer-Vrionova armáda po značných ztrátách přestat.

Roku 1823 začnou cizí mocnosti zakročovat výrazněji. Nabídnou sultánovi prostřednictví. Sultán odepře a aby dodal svému rozhodnutí důraz, vysadí v Euboji deset tisíc asijských vojáků. Pak odevzdá vrchní velení nad tureckou armádou svému vazalovi Mehmedovi Alimu, egyptskému pašovi. V bojích toho roku padl Marko Bocaris, vlastenec, o němž bylo možno říci: žil jako Aristides a zahynul jako Leonidas.

Roku 1824, v době velikých ran pro věc nezávislosti, vystoupil 24. ledna lord Byron v Missolunghi a o velikonocích zahynul u Lepanta, aniž by viděl splněn svůj sen. Ipsarioté byli povražděni Turky a město Kandia na Krétě se vzdalo vojákům Mehmeda Aliho. Jenom úspěchy na moři mohly potěšit Řeky po tolikerých pohromách.

Roku 1825 vystoupí v Modonu na Morei Ibrahim paša, syn Mehmeda Aliho, s jedenácti tisíci muži. Zmocní se Navarina a porazí Koloktroniho u Tripolice. Tehdy svěřila helénská vláda sbor pravidelného vojska dvěma Francouzům, Fabvierovi a Regnaudovi de Saint-Jean ďAngély; avšak než toto vojsko bylo uvedeno do stavu, aby se mu mohlo postavit, zpustošil Ibrahim Messenii a Magno. A jestliže přestal ve svých operacích, pak jedině proto, že se chtěl zúčastnit druhého obležení Missolunghi, které se nepodařilo dobýt generálovi Kiutagimu, ačkoliv mu sultán řekl: „Buď Missolunghi nebo tvou hlavu!“ 5\\. ledna 1826, když spálil Pyros, dorazil Ibrahim k Missolunghi. Za tři dny, od 25. do 28., vrhl na město osm tisíc pum a koulí, aniž do něho mohl vniknout i po trojnásobném útoku a ačkoliv měl co dělat jen se dvěma tisíci pěti sty protivníky, zesláblých hladem. Nicméně měl úspěch, zvláště když Miaulis a jeho eskadra, kteří přinášeli obleženým pomoc, byli odraženi. 23\. dubna po obléhání, které stálo život devatenáct set jeho obránců, padlo Missolunghi do Ibrahimovy moci a jeho vojáci pobili muže, ženy, děti, téměř všechny, kdo zbyli z devíti tisíc obyvatel města. Téhož roku přišli Turci, přivedení Kiutagim, když zpustošili Tokidu a Boiótii, do Théb 10. července, vnikli do Attiky, obsadili Athény, utábořili se tam a obléhali Akropoli, hájenou patnácti sty Řeky. Na pomoc této tvrzi, klíči Řecka, poslala nová vláda Karaiskakiho, jednoho z bojovníků z Missolunghi, a plukovníka Fabviera s jeho sborem pravidelného vojska. Bitva, kterou svedli u Chaidari, byla ztracena a Kiutagi mohl pokračovat v obléhání Akropole. Zatím Karaiskakis pronikl soutěskami Parnasu, porazil Turky u Arachovy 5. prosince a na bojišti vztyčil trofej ze tří set uřezaných hlav. Severní Řecko bylo téměř celé volné.

Bohužel při těchto bojích byl archipel vydán řádění nejhroznějších pirátů, které kdy pustošili tato moře. A mezi nimi byl uváděn jako jeden z nejkrvelačnějších, dokonce snad nejodvážnějších, pirát Sacrativ, jehož pouhé jméno už šířilo zděšení po celém Levantě. Sedm měsíců před dobou, v níž začíná toto vypravování, byli Turci nuceni se uchýlit do některých pevných míst severního Řecka. V únoru 1827 byli nezávislými Řekové od Ambracijského zálivu až po hranice Attiky. Turecký prapor vlál už jen v Missolunghi, ve Vonice, v Naupaktu. 31\. března vlivem lorda Cochrana se Řekové vzdali vnitřních sporů a shromáždili zástupce národa v jediném shromáždění v Terezeně a soustředili moc v jediné ruce, v ruce cizince, ruského diplomata, rodem Řeka, Capa d'lstria, rodáka z Kortu. Avšak Athény byly v tureckých rukou. Jejich tvrz se vzdala 5. června. Severní Řecko bylo tedy přinuceno úplné porobě. 6\. července ovšem podepsaly Francie, Anglie, Rusko a Rakousko konvenci, která připouštěla svrchovanost Porty, uznávala existenci jakéhosi řeckého národa. Mimoto tajným dodatkem se zavazovaly podepsané velmoci spojit se proti sultánovi, jestliže odmítne smírné vyrovnání.

To jsou hlavní fakta této krvavé války, která nechť čtenáři utkví v paměti, protože mají úzký vztah k tomu, co bude následovat.

Nyní už víme, jaká jsou zvláštní fakta, úzce související s už známými osobnostmi a těmi, které poznáme v této dramatické historii.

Z těch je nutno na prvním místě uvést Androniku, vdovu po vlastenci Starkovi.

Boj o dobytí nezávislosti své vlasti zrodil nejen hrdiny, nýbrž i hrdinky, jejichž jména vynikají v událostech té doby.

Tak se objeví jméno Boboliny, narozené na malém ostrůvku u vjezdu do Nauplijského zálivu. Roku 1812 byl její muž uvězněn, odveden do Cařihradu a na sultánův rozkaz naražen na kůl. První heslo k válce o nezávislost bylo dáno. Roku 1821 vypraví Bobolina na vlastní náklady tři lodě, a jak vypravuje p. H. Belle, podle líčení jakéhosi starého klefty (Kleftové: loupežníci, za řeckých bojů o svobodu - hajduci), a vztyčí svou vlajku, nesoucí slova spartských žen: BUĎ NA ŠTÍTĚ NEBO POD NíM a pronikne až k pobřeží Malé Asie, kde přepadává a zapaluje turecké lodě s neohrožeností nějakého Tsamada nebo Kanarida; pak, odevzdá velkomyslně své lodě nové vládě, účastní se obležení Tripolice, zřídí kolem Nauplie blokádu, která potrvá čtrnáct měsíců, a konečně přinutí tvrz kapitulovat. Tato žena, jejíž celý život je legendou, padne konečně dýkou vlastního bratra kvůli obyčejné rodinné záležitosti.

Jedinou velikou postavu je nutno umístit do stejné řady s touto statečnou Hydriotkou. Tytéž události vyvolají tytéž následky. Na sultánův rozkaz je v Cařihradě zardoušen otec Modeny Mavrocinové, ženy, jejíž krása se rovná jejímu rodu. Modena se rázem vrhne do povstání, podnítí ke vzpouře obyvatele Mykony, vyzbrojí lodě, organizuje čety, guerie, které vede, zadrží armádu Selima paši v těsných soutěskách Pelionu a vyznamenává se skvěle až do konce války a znepokojuje Turky v průsmycích Phttiotidských hor.

Je nutno jmenovat ještě Kaidos, která zničí minou hradby Vilie a bojuje s nezkrotnou odvahou v monastýru Nejsvětější svátosti; Moskos, její matku, bojující po boku svého muže a drtící Turky balvany skal; Despo, která, aby nepadla do rukou musulmanů, se vyhodí do povětří se svými dcerami, snachami a vnučkami. Suliotské ženy a ty, které chránily novou vládu, usazenou na Salamině, které jí zapůjčily loďstvo, jemuž velely, a Konstanci Zachariasovou, která dala znamení k povstání na rovinách Lakonie, vrhla se na Leondari v čele pěti set venkovanů, a tolik jiných, jejichž vznešené krve nebylo šetřeno v této válce, za níž bylo vidět, že jsou potomky Helénů.

Tak učinila i vdova Starková. Pouze pod jménem Androniky nechtěla už nést jméno, které zneuctil její syn, - dala se strhnout do hnutí neodolatelným pudem odvety, právě jako láskou k nezávislosti. Jestliže nemohla, jako Bobolina, vdova po muži popraveném proto, že se pokusil bránit svou vlast, jako Modena, jako Zachariasová na svůj náklad vypravit lodě anebo sestavit setniny dobrovolníků, alespoň platila vlastní osobou za velikých dramat tohoto povstání.

Již roku 1821 se připojila Andronika k oněm Maniotům, které svolal Kolokotroni, odsouzený k smrti a uprchlý na Jónské ostrovy, když 18. ledna toho roku vystoupil ve Skardamule. Zúčastnila se hned první bitvy, svedené v Thessalii, když Kolokotroni napadl fanarské a karitenské obyvatele na březích Rhupie, spojené s Turky. Rovněž se zúčastnila bitvy u Valtetsia 17. května, která způsobila záhubu armády Mustafy beje. Jetě více se vyznamenala při obležení Tripolice, kde Sparťané spílali Turkům „zbabělých Peršanů“ a Turci Řekům „bojácných lakonských zajíců“. Avšak tentokrát zvítězili zajíci. 5. října muselo hlavní město Peloponésu, když nemohlo být uvolněno tureckým loďstvem, kapitulovat a přes úmluvu bylo ničeno po tři dny ohněm a mečem, - což stálo jak venku tak uvnitř život deset tisíc Turků všeho věku i pohlaví.

4\\. března následujícího roku za námořní bitvy, které se zúčastnila za velení admirála Miaulise, viděla Andronika prchat turecké lodě po pětihodinovém boji a hledat útočiště v zantském přístavu. Avšak na jedné z těchto lodí poznala svého syna, které vedl turecké loďstvo Patraským zálivem!... Pod vlivem této hanby vrhla se toho dne do nejhustší řeže, aby v ní vyhledala smrt... Smrt ji nechtěla.

A přece měl Nikos Starkos na této zločinecké dráze zajít ještě dále!

Copak se několik týdnů poté nepřipojil ke Kara Alimu, který střílel na město Skio na ostrově téhož jména? Zda se nezúčastnil děsných řeží, v nichž zahynulo třiadvacet tisíc křesťanů, nepočítajíc sedmačtyřicet tisíc, kteří byli prodáni za otroky na smyrenských tržištích? A zda jedné z lodí, která dopravovala část těch nešťastníků na barbartské pobřeží, nevelel právě syn Androniky, - Řek, prodávající své bratry?

Za následujícího období, ve kterém museli Helénové odolávat spojené turecké a egyptské armádě, neustala Andronika ani na okamžik následovat hrdinné ženy, jejichž jména byla výše uvedena.

Byla to žalostná doba, zvláště pro Moreu. Ibrahim tam poslal své divoké Araby, ještě divočejší než Turky. Andronika byla mezi čtyřmi tisíci bojovníky, které se podařilo shromáždit kolem sebe Kolokotronimu, jmenovanému vrchním velitelem peloponéských vojsk.

Avšak Ibrahim, vysadil jedenáct tisíc mužů na messenské pobřeží, nejdřív se zabýval uvolněním Koronu a Patrasu; potom se zmocnil Navarina, jehož tvrz pro něho měla být operační základnou a přístav bezpečným útulkem pro jeho loďstvo. Pak zapálil Argos, zmocnil se Tripolice, - což mu umožnilo plenit až do zimy sousední provincie. Zvláště Messenie trpěla tímto strašlivým řáděním. Proto musela Andronika často prchat až do nitra Magna, aby neupadla Arabům do rukou. Nicméně ani nepomyslela na odpočinek. Lze odpočívat v utiskované zemi? Opět ji shledáváme v taženích roku1825 a1826, v boji v soutěskách Vergy, po němž Ibrahim ustoupil k Polyaravu, odkud se jej podařilo opět zatlačit severním Maniotům. Pak se přidala k pravidelným sborům plukovníka Fabviera za bitvy u Chaidari v červenci 1826. Tam byla těžce poraněna; měla co děkovat jen odvaze mladého Francouze, bojujícího pod praporem filhelénů, za to, že unikla nemilosrdným vojákům Kiutagiho.

Po několik měsíců byl život Androniky v nebezpečí. Její silná konstituce ji zachránila; avšak rok 1826 se skončil, aniž by nabrala dostatek sil, aby se mohla opět zúčastnit boje.

Za těch okolností se vrátila v srpnu roku 1827 do provincií Magna. Chtěla opět spatřit svůj domek ve Vitylu. Zvláštní náhoda tam téhož dne přivedla jejího syna... Známe výsledek Androničina setkání s Nikosem Starkem a jakou poslední kletbu vrhla na něho z prahu otcovského domu.

A nyní, když nemá už nic, co by ji zdržovalo na rodné půdě, půjde Andronika pokračovat v zápasu, pokud Řecko nezíská nezávislost.

Tak se měly věci 10. března 1827, v době, kdy se vdova Starková pustila po cestách Magna, aby se opět připojila k peloponéským Řekům, kteří krok za krokem zápasili s Ibrahimovými vojáky o svou zemi.