I. KAPITOLA Loď na širém moři
I. KAPITOLA
Loď na širém moři
18. října 1827 k páté hodině odpolední se snažila malá levantská loď, zachycující vítr, ještě než nastane noc, dorazit do přístavu Vityla u vjezdu do Koronského zálivu.
Tento přístav, bývalý Homérův Oitylos, leží v jednom ze tří hlubokých zářezů, které tvoří v Jónském a Egejském moři platanový list, k němuž bylo správně přirovnáno jižní Řecko. Na tomto listě se rozkládá starý Peloponés, Morea moderního zeměpisu. První z těchto zářezůna západě je Koronský záliv, ležící mezi Messenií a Magnem; druhý je Maratónský záliv, který široce rve břeh drsné Lakonie; třetí je Nauplijský záliv, jehož vody dělí Lakonii od Argolidy.
K prvnímu z těchto tří zálivů náleží přístav Vitylo. Leží na okraji východního břehu, a zabírá první přímořské svahy Taygetu, jehož horopisné pokračování tvoří kostru území Magna. Jeho bezpečné hloubky, poloha jeho průchodů, výšiny, které jej chrání, z něho činí jeden z nejlepších útulků na pobřeží, bičovaném ustavičně všemi větry středozemských moří.
Loď, plující co nejúporněji proti dost svěžímu severozápadnímu větru, nemohla být z vitylských nábřeží vidět. Dělila ji od nich ještě vzdálenost šesti až sedmi mil. Ačkoliv byla obloha velmi jasná, sotva byl okraj jejích nejvyšších plachet patrný na světlém pozadí nejzazšího obzoru.
Avšak co nebylo vidět zdola, bylo vidět shora, totiž z vrcholu výšin, ovládajících město. Vitylo je zbudováno amfiteatrálně na srázných skalách, které hájí starobylá akropole Kelafa. Nad ní se tyčí několik starých, zřícených věží pozdějšího původu než proslulé trosky Serapidova chrámu, jehož sloupy a hlavice jónského slohu dosud zdobí vitylský chrám. Blízko těchto věží se zvedají také dvě nebo tři malé, málo navštěvované kaple, spravované mnichy.
Zde je nutné se zmínit o slovu „spravované“ a o titulu „mnich“, přikládaném kaluděrům na messenském pobřeží. Jeden z nich, který právě vyšel ze své kaple, bude moci být posuzován podle přírody.
V té době bylo náboženství v Řecku ještě zvláštní směsí pohanských legend a křesťanských nauk. Četní věřící pohlíželi na starověké bohyně jako na světice nového náboženství. I nyní, jak poznamenává Henry Belle, „slučují polobohy se svatými, šotky očarovaných údolíček s rajskými anděly, vzývajíce také sirény a panagijské furie“. Odtud pocházejí jisté podivné praktiky, anomálie, vzbuzující úsměv, a duchovní jsou občas silně na rozpacích, jak rozmotat tento málo pravověrný chaos.
Zvláště v první čtvrtině minulého století, v době, v níž se odehrává tato historie, byli duchovní na helénském poloostrově ještě větší ignoranti a mniši bezstarostní, naivní, důvěrní, „hodné děti“, zdáli se velmi málo schopní k řízení přirozeně pověrčivého lidu.
A kdyby kaluděrové bývali pouhými ignoranty! V některých částech Řecka, zvláště v divokých krajinách Magna, byli žebráky z přirozenosti i z potřeby, velicí lovci drachem, které jim někdy hodili milosrdní.
Pocestní, nemajíce jiné zaměstnání, než dávat věřícím líbat nějaký podvržený světcův obraz nebo udržovat světlo v lampě ve výklenku s nějakou světicí, zoufajíce si nad malým výnosem desátků, zpovědí, pohřbů a křtů, neostýchají se chudáci, rekrutovaní ostatně z nejnižších tříd, provozovat řemeslo zvědů - a jakých zvědů! - pro obyvatele pobřeží.
Vitylští námořníci, se povalují v přístavu po způsobu lazzaronů, kteří potřebují celé hodiny odpočinku po několikaminutové práci, se tedy zvedli, když spatřili, že jeden z jejich kaluděrů rychle sestupuje k osadě, a mává rukama.
Byl to muž mezi padesáti až pětapadesáti lety, nejen otylý, ale tlustý tou tloušťkou, kterou působí zahálka; jeho lstivá tvář mohla vzbudit jen málo důvěry.
„Eh, co se děje, otče, co se děje?“ zvolal jeden z námořníků a běžel k němu.
Vitylan mluvil oním nosovým přízvukem, který svádí k domněnce, že Nason byl jedním z předků Helénů, a oním maniotským nářečím, v němž se mísí řečtina, turečtina, italština a albánština, jako by pocházelo z dob babylonské věže.
„Obsadili snad Ibrahimovi vojáci taygetské výšiny?“ otázal se jiný námořník s bezstarostným posunkem, svědčícím o jeho velmi malém vlastenectví.
„Leda by to byli Francouzi, do kterých nám nic není!“ odpověděl první.
„Jsou si rovni,“ poznamenal druhý.
A tato odpověď svědčila o tom, že zápas, který právě dosáhl největší zuřivosti, jen málo zajímá tyto obyvatele nejzazšího Peloponésu, velmi se'lišící od severních Maniotů, kteří se tak skvěle vyznamenali za války o nezávislost. Avšak tlustý kaluděr nemohl odpovědět jednomu ani druhému. Zadýchal se, sestupuje po srázných svazích. Jeho astmatická prsa těžce oddychovala. Chtěl mluvit a nedařilo se mu to. Jeden z jeho helladských předků, voják od Maratónu, než padl mrtev, mohl aspoň ohlásit Miltiadovo vítězství. Nešlo však už o Miltiada ani o válku Athéňanů s Peršany. Tito divocí obyvatelé nejzazšího konce Magna jen tak tak že byli Řeky.
„Eh, mluv přece, otče, mluv přece!“ zvolal starý námořník, jménem Gozzo, netrpělivější než ostatní, jako by tušil, co mnich přichází ohlásit.
Tomu se konečně podařilo opět nabrat dech. Pak vztáhl ruku k obzoru.
„Loď na dohled!“ řekl.
A po těch slovech se všichni povaleči vztyčili, tleskali rukama, rozběhli se ke skalisku, ovládajícímu přístav. Odtamtud mohl jejich zrak přehlédnout větší část moře.
Cizinec by si byl mohl myslet, že toto vzrušení bylo způsobeno zájmem, který přirozeně působí každá loď, přicházející ze širého moře, na námořníky, dychtivé událostí, které se dějí na moři. Nebylo tomu tak, naopak, mohla-li nějaká zajímavá otázka vzrušit tyto tuzemce, pak to bylo ze zcela zvláštního hlediska.
Vskutku, v době, co toto píšeme, - ne v době, kdy se udála tato historie, - je Magno ještě svérázným krajem Řecka, které se stalo nezávislým královstvím z vůle evropských mocností, které podepsaly drinopolský mír roku 1829. Maniové nebo aspoň ti toho jména, žijící na těchto táhlých výběžcích, mezi zálivy, zůstali napolo barbary, kterým záleželo více na své volnosti než na volnosti své vlasti. Proto bylo za všech dob téměř nemožné uvést do poslušnosti tento nejzazší jazyk dolní Morey. Ani turečtí janičáři, ani řečtí četníci ho nemohli pokořit. Byli to rváči, podléhající jako Korsičané rodinné nenávisti, která může uhasnout jenom v krvi, rození dobrodruzi a přece pohostinní, vrahové, vyžaduje-li krádež vraždy, nicméně se tito drsní horalé považují za přímé potomky Sparťanů; avšak skrývajíce se v rozvětveném Taygetu, kde jsou tisíce malých citadel nebo-li „pyrgos“, téměř nepřístupných, hrají velmi rádi úlohu středověkých rytířů, jejichž feudální práva byla uplatňována nožem a karabáčem.
Nuže, jsou-li Maniové ještě dnes polodivocí, lze si snadno představit, jakými byli před 120 lety. Nežli hlídky parních lodí omezily jejich loupežení na moři v první třetině minulého století, byli nejrozhodnějšími piráty, kterých se musely obávat obchodní lodě v celém Levantu.
A právě přístav Vitylo svou polohou na konci Peloponésu, mezi dvěma moři, svou blízkostí k ostrovu Cerigotto, drahému všem námořním lupičům, byl příznivě umístěn, aby se otvíral všem těm darebákům, kteří smýčili archipel a sousední končiny Středozemního moře. Koncentrační místo obyvatel této části Magna mělo tehdy jméno země Kakovuni a Kakovuniotové, sedící obkročmo na špici, kterou ukončuje mys Matapan, tam mohli pohodlně operovat. Na moři přepadali lodě. K zemi je lákali nepravými signály. Všude jen drancovali a pálili. Ať bylo jejich mužstvo turecké, maltské, egyptské, dokonce i řecké, na tom jim nezáleželo: bylo nemilosrdně vražděno nebo prodáváno do otroctví na barbarském pobřeží. Obchod vázl, lodě pro pobřežní plavbu bylo možno spatřit jen zřídka v končinách Koronského nebo Maratónského zálivu, poblíže Ceriga nebo mysu Galla. Veřejné modlitby stoupaly k bohu bouří, aby sám překvapil nějakou loď veliké nosnosti a bohatého nákladu. A kaluděrové se neodříkali takových modliteb na větší prospěch svých věrných.
Nuže, už po několik týdnů se nedrancovalo. Ani jediná loď nezakotvila u břehů Magna. Proto nastal hotový výbuch radosti, když mnich pronesl tato slova, přerývaná zádušivým oddechováním:
„Loď na dohled!“
Téměř hned poté se ozvaly temné zvuky simadru, jakéhosi dřevěného zvonce se železným srdcem, kterého se užívá v těch provinciích, kde Turci nedovolují užívat kovové zvony. Avšak smutné zvuky postačily, aby shromáždily dychtivé obyvatelstvo, muže, ženy, děti, zuřivé a obávané psy, - všichni byli stejně připravení drancovat a vraždit.
Zatím se Vitylané, shromáždění na vysokém skalisku, s křikem hádali. Jaká je to loď, ohlášená kaluděrem?
Při severozápadním větru, který rostl, jak nadcházela noc, tato loď plula rychle. Bylo dokonce možné, že lavírováním minula mys Matapan. Podle jejího směru se zdálo, že přichází od Kréty. Její trup se začal ukazovat nad bílou stopou, kterou za sebou nechávala; avšak souhrn jejích plachet tvořil hmotu ještě nejasnou pro lidský zrak. Bylo tedy nesnadné rozeznat, k jakému druhu náleží. Odtud pocházely různé názory, které si stále odporovaly.
„Je to šebek!“ pravil jeden z námořníků. „Vidím čtvercové plachty na jeho předním stěžni!“
„Ale ne,“ odpovídal jiný, „je to pinka! Podívejte na její zvednutou záď a vydutou přední stěnku!“
„Ať je to šebek nebo pinka! Eh, kdo by mohl tvrdit, že to na takovou vzdálenost rozezná?“
„Není to spíše polakra se čtvercovými plachtami?“ poznamenal jiný námořník, který si utvořil dalekohled z rukou, napůl zavřených.
„Bůh nám pomoz!“ odpověděl starý Gozzo. „Ať je to polakra, šebek nebo pinka, všechny mají tři stěžně a lepší jsou tři stěžně než dva, má-li se zakotvit v našem kraji s dobrým nákladem kandijských vín nebo smyrenských látek.“
Po této soudné poznámce bylo pátráno ještě pozorněji. Loď se blížila a ponenáhlu rostla; avšak právě proto, že plula co nejvíce po větru, nebylo možné ji z boku spatřit. Bylo tedy nesnadné říci, má-li dva nebo tři stěžně, to znamená, lze-li doufat, že její nosnost je značná, nebo ne.
„Eh, je zle a ďábel v tom vězí!“ řekl Gozzo a pronesl jednu z mnohojazyčných kleteb, jimiž zdůrazňoval všechny své věty. „Bude to jen feluka...“
„Anebo dokonce speronaro!“ zvolal kaluděr, zklamaný více než jeho ovečky.
Že výkřiky zklamání provázely tyto dvě poznámky, bylo netřeba podotýkat. Avšak ať to byla jakákoliv loď, už bylo poznat, že neváží více než sto až sto dvacet tun. Ovšem nezáleželo na tom, je-li její náklad veliký, nebo je-li jen bohatý. Jsou obyčejné feluky, dokonce i speronara, jejichž nákladem jsou vzácná vína, jemné oleje nebo cenné látky.
V tom případě stojí za námahu je přepadnout a malé přičinění vynese mnoho! Nebylo tedy třeba dosud zoufat. Ostatně nejstarší členové bandy, velmi zběhlí v tom oboru, shledávali na lodi jisté elegantní držení, které mluvilo v její prospěch.
Zatím začínalo slunce mizet za obzorem na západní straně Jónského moře; avšak říjnový soumrak udrží dost světla ještě po celou hodinu, takže loď bude moci být poznána, než přijde noc. Ostatně, když obeplula mys Matapan, otočila se právě o dvě čtvrti, aby lépe vplula do zálivu, a objevila se zraku pozorovatelů za nejlepších okolností.
Okamžik poté vyšlo z úst starého Gozza slovo: „Sakoleva“. „Sakoleva?“ vzkřikli jeho druhové a jejich zklamání se projevilo přívalem kleteb.
Avšak v tom ohledu nebylo sporu, neboť omyl nebyl možný. Loď, která manévrovala v ústí Koronského zálivu, byla vskutku sakoleva. Ovšem Vitylští zbytečně spílali osudu. Nezřídka je na takové sakolevě nějaký vzácný náklad.
Sakoleva se nazývá levantská loď prostřední nosnosti, jejíž postřižení, to je prohnutí paluby, se mírně zvedá k zádi. Na třech stěžních nese plachty, upevněné na jedné straně k stěžni. Její hlavní stěžeň, velmi nakloněný vpřed a stojící uprostřed, nese latinskou plachtu, plachtu do bouře, košovou a volnou bramovou. Dvě příďové plachty na přídi, dvě špičaté plachty na dvou nestejných stěžních na zádi doplňují její plachtoví, které jí dodává zvláštní vzhled. Pestré zbarvení jejího trupu, elegance kýlu, rozmanitost stěžňoví, fantastické uspořádání plachet z ní činí jednu z nejzajímavějších ukázek půvabných lodí, které po stech lavírují v těsných končinách archipelu. Nic není elegantnější nežli tato lehká loď, klesající a vztyčující se na vlnách, pokrývající se pěnou, klouzající bez obtíží, podobná obrovskému ptákovi, jehož křídla se dotýkají moře, světélkujícího v posledních slunečních paprscích.
Ačkoliv vítr jevil náchylnost vzrůst a obloha se pokryla „echillony“, - toto jméno dávají Levanťané jistým obláčkům na své obloze, neubírala sakoleva plachty. Dokonce si ponechala i volnou bramovou plachtu, kterou by byl méně odvážný námořník jistě svinul. Zřejmě měl kapitán v úmyslu zakotvit, nechtěje strávit noc na moři, v této chvíli už nepokojném a hrozícím, že se ještě víc rozvlní.
Avšak nebylo-li pro vitylské námořníky už ani nejmenší pochybnosti o tom, že sakoleva míří do zálivu, neustávali se v duchu tázat, míří-li do jejich přístavu.
„Eh,“ zvolal jeden z nich, „řeklo by se, že se snaží zdolat vítr, místo aby zakotvila!“
„Ďábel aby ji vzal do vleku!“ poznamenal jiný. „Copak se obrátí a vrátí se na širé moře?“
„Pluje snad do Koronu?“
„Anebo do Kalamaty?“
Obě tyto domněnky byly stejně přípustné. Koron je přístav na maniotském pobřeží, často navštěvovaný obchodními levantskými loďmi, a odtamtud se děje značný vývoz olejů z jižního Řecka. Rovněž tak tomu je u Kalamaty, ležící v pozadí zálivu, jejíž trhy oplývají rukodělnými výrobky, látkami a hrnčířským zbožím, které jí posílají různé státy západní Evropy. Bylo tedy možné, že sakoleva má náklad pro jeden z obou přístavů, - což by silně zklamalo Vitylany, dychtivé loupeže a drancování.
Zatím co byla pozorována s tak napjatou bedlivostí, plula sakoleva dále. Brzy se ocitla naproti Vitylu. To byla chvíle, kdy se mělo rozhodnout o jejím osudu. Popluje-li dále do hloubi zálivu, pozbudou Gozzo a jeho druhové veškerou naději, že se jí zmocní. Skutečně, i kdyby se vrhli do svých nejrychlejších loděk, nebudou mít vyhlídky, že ji dostihnou, - tak rychlá byla její plavba s hojným plachtovím, které nesla bez únavy.
„Přichází!“
Toto slovo pronesl starý námořník a jeho rámě, opatřené hákovitou rukou, se vymrštilo směrem k malé lodi, jako hák pro přistání.
Gozzo se nemýlil. Kormidlo bylo otočené právě po větru a sakoleva zamířila k Vitylu. Zároveň byla svinuta její volná bramová plachta a druhá příďová; pak byla vytažena na svá ráhna košová plachta. Když byla takto podporována částí svých plachet, dala se loď kormidelníkem mnohem lépe ovládat.
Začínalo se stmívat. Sakoleva měla nejvyšší čas proplout vitylskými soutěskami. Tu a tam jsou v těch místech pod vodou skaliska, kterým je nutné se vyhnout, nechcete-li úplně upadnout do zkázy. Přece však nebyla ještě vytažena lodivodova vlajka na hlavní stěžeň malé lodi. Její kapitán tedy zajisté velmi dobře znal tato nebezpečná místa, protože se tam odvážil nežádaje pomoci. Snad také nedůvěřoval - a to zcela právem - praktickým Vitylanům, kteří by ho bez rozpaků zavedli na nějakou mělčinu, kde už ztroskotala nejedna loď.
Ostatně v té době žádný maják neozařoval pobřeží této části Magna.
Obyčejné přístavní světlo sloužilo k uvádění do těsného průlivu.
Zatím se sakoleva blížila. Brzy byla už jen půl míle od Vityla. Plula bez váhání k zemi. Bylo patrné, že ji vede obratná ruka.
To nemohlo uspokojit všechny ty nedůvěřivce. Záleželo jim na tom, aby loď, na niž číhají, najela na nějaké skalisko. V tom ohledu se úskalí rádo stávalo jejich spojencem. Začalo práci a jim zbylo jen ji dokončit. Napřed ztroskotání, pak vydrancování, - takovým způsobem si vedli. To jim ušetřilo zápas ozbrojenou rukou, přímý útok, jehož oběťmi se mohli stát někteří z nich. Bývaly skutečně lodě, hájené statečným mužstvem, na něž nebylo možné beztrestně podniknout útok.
Gozzovi společníci tedy opustili své pozorovací stanoviště a sestoupili do přístavu, aniž by zmeškali jediný okamžik. Skutečně, šlo o to, aby byl proveden manévr, známý všem plenitelům trosek, ať pocházejí ze západu nebo z východu.
Nechat ztroskotat sakolevu v úzkých soutěskách průlivu tím, že se jí udá nepravý směr, nebylo za tmy nic snadnějšího, která, ačkoliv nebyla ještě hluboká, stačila, aby učinila jakékoliv manévrování nesnadné.
„K přístavnímu světlu!“ řekl prostě Gozzo, jehož byli jeho společníci zvyklí bez váhání poslouchat.
Starému námořníkovi porozuměli. Dvě minuty poté zhaslo náhle světlo, - obyčejná lucerna, zavěšená na konci žerdi na malé hrázi.
Zároveň bylo toto světlo nahrazeno jiným světlem, které bylo umístěno nejdříve v témž směru, ale udávalo-li tamto, stojící na hrázi nehybně, námořníkovi pevný bod, toto, díky své pohyblivosti jej mělo svést mimo průliv a vystavit jej nebezpečí, že najede na některé úskalí.
Světlo bylo skutečně ze svítilny a nelišilo se od přístavního světla; avšak svítilna byla připevněna k rohům kozy, která byla pomalu poháněna po prvních svazích břehu. Pohybovala se tedy se zvířetem a měla sakolevu svést k nesprávným pohybům.
Nebylo to poprvé, co Vitylané takto jednali. Jistě ne! A bylo dokonce řídkým případem, že se jim jejich zločinný podnik nezdařil.
Zatím vplula sakoleva do soutěsky. Svinula hlavní plachtu, a nesla už jen latinské plachty na zádi a příďovou plachtu. Toto omezené plachtoví jí mělo vystačit, aby doplula ke kotvišti.
Ke krajnímu překvapení pozorujících námořníků plula malá loď s neuvěřitelnou jistotou klikatým průlivem. Zdálo se, že se nijak nestará o pohyblivé světlo, nesené kozou. Ani za plného denního světla by nebyly její pohyby bývaly přesnější. Její kapitán byl už zajisté nejednou v okolí Vityla a znal je tak, že se tam mohl odvážit i za hluboké noci.
Bylo už toho odvážného námořníka vidět. Jeho silueta se jasně obrážela v tmách na přídi sakolevy. Byl zahalen do širokých řasů svého aba, jakéhosi vlněného pláště s kapucí přes hlavu. Vskutku, ve svém chování neměl tento kapitán nic ze skromných patronů pobřežních lodí, kteří, udělujíce rozkazy, popouštějí mezi prsty neustále růženec s hrubými zrnky, jaký nacházíme nejčastěji na mořích archipelu. Ne! Ten udílel jen tlumeným a klidným hlasem rozkazy kormidelníkovi, umístěnému na zádi lodi.
V té chvíli rázem zhasla svítilna, pohybující se po svazích břehu. Ale sakolevu, která pokračovala neochvějně ve své cestě to neuvedlo do rozpaků. Na okamžik se dalo předpokládat, že narazí na nebezpečné skalisko pod hladinou asi uzel od přístavu a že ho ve tmě nespatří. Lehký pohyb kormidlem postačil, aby byl změněn směr, a úskalí, na které div nenajeli, bylo těsně minuto.
Stejně obratně se zachoval kormidelník, když bylo nutné se vyhnout mělčině, která nechávala jen těsný průchod průlivem, - mělčině, na které už uvázla nejedna loď, směřující do přístavu, ať už byl její lodivod spojencem Vitylanů nebo ne.
Ti tedy už nemohli spoléhat na možnost ztroskotání, které by jim sakolevu vydalo bez boje. Za několik minut zakotví v přístavu. Aby se jí zmocnili, bylo nutné se s ní ihned střetnout.
To bylo usneseno po předchozí rozmluvě těchto darebáků, to mělo být provedeno za tmy, velmi příznivé pro takovou operaci.
„Do člunů!“ řekl starý Gozzo, jehož rozkazy byly vždy respektovány, zvláště velel-li drancovat.
Asi třicet statných mužů, jedni ozbrojeni pistolemi, většina opatřena dýkami a sekerami, se vrhlo do člunů, přivázaných k nábřeží, a vyplulo; tito darebáci zřejmě co do počtu převyšovali mužstvo sakolevy.
V té chvíli zazněl na lodi úsečným hlasem povel. Když vypluli z průlivu, byla sakoleva uprostřed přístavu. Její provazy byly upevněny, kotva právě spuštěna a loď zůstala bez hnutí po posledním otřesu, způsobeném řetězem.
Čluny byly od ní už jen několik sáhů. Aniž by se to dalo charakterizovat jako přehnané opatření, ozbrojilo se každé mužstvo, které znalo špatnou pověst Vitylanů, aby bylo v případě potřeby připraveno k obraně.
Zde se nestalo nic takového. Kapitán sakolevy zakotvil. Přešel z přídě na záď,.a zatím jeho lidé, nestarajíce se o příjezd člunů, svinovali plachty, aby uvolnili palubu.
Bylo možné pozorovat, že nesvazovali tyto plachty, takže bylo jen zapotřebí se dotknout spouštěcích lan, aby se mohlo odplout.
První člun přirazil k sakolevě u levého kormového výboku. Ostatní přistály téměř rázem po něm. A protože její okřídlí bylo nízké, mohli zuřivě pokřikující útočníci jen překročit, aby se ocitli na palubě.
Nejzuřivější se vrhli na záď. Jeden z nich popadl rozžatou svítilnu a vznesl ji ke kapitánově tváři.
Kapitán si jediným pohybem ruky shrnul kapuci na ramena a jeho tvář se objevila v plném světle.
„Eh,“ řekl, „copak už Vitylští neznají svého krajana Nikose Starka?“
S těmi slovy kapitán klidně složil ruce. Okamžik poté co nejrychleji odrazily čluny a uchýlily se do hloubi přístavu.
