IX. KAPITOLA Severovýchodní vítr Vytrvale nahnuti přes pažení, hleděli mladí cestovatelé pozorně tak daleko, pokud jim to zrak dovoloval. Jak byli netrpěliví, aby už už opustili toto kotviště a ztratili zemi z očí!
Obloha dávala předvídat brzkou změnu ve stavu ovzduší. Na východě vyvstávaly mraky a bylo možné, že vítr zavane od pobřeží ještě dříve, nežli skončí den.
Tedy, použijí ho, byť by to byla vichřice, jen aby zanesla Alberta aspoň dvacet mil odtud, na širý Atlantický oceán!
Ale nebude tato naděje zklamána?... Nerozptýlí se tyto mraky s posledními slunečními paprsky?... Nebude Harry Markel muset použít svých člunů, aby se dostal na širé moře?...
Zatím, chráněni stanem na vrchní palubě, sledovali chlapci ruch u ústí průlivu St. George. Nejen vystupovaly a sestupovaly parníky, jedny k Atlantickému oceánu, jiné ke končinám Irska, nýbrž i některé plachetní lodi se daly vléci tugy z Queenstownu.
Ah, kdyby se Harry Markel odvážil, najal by jeden z těchto tugů; dal by se zavléci na širé moře a za toto odvlečení by dobře zaplatil!...
Tony Renault dokonce navrhl, aby to tak udělali. Cožpak není jisté, že pět nebo šest mil od ústí průlivu se najdou větry ze širého moře?...
Tento návrh Harry Markel kategoricky zamítl tak suchým tónem, že až překvapil. Kapitán ví, co má dělat a nepřeje si ničí rady.
Opravdu, jakkoliv záleželo Harrymu Markelovi a jeho kumpánům na tom, aby se vzdálili od tak nebezpečného pobřeží, nikdy by nesvolil, aby byl najat vlečný člun. Co by se stalo, kdyby patron tohoto tugu, znaje kapitána Paxtona nebo některého z jeho lidí, je nenašel na palubě Alerta ?... Ne, bylo lepší ještě čekat.
Ke třetí hodině odpoledne se na jihozápadě objevil hustý dým. Jaká to byla zajímavá zábava pozorovat blížící se parník, který byl právě ohlášen!
Ta loď plula velikou rychlostí. Půl hodiny potom se přesvědčili, že je to válečná loď mířící do průlivu.
Všechny dalekohledy se tím směrem obrátily. Tony Renault a ostatní se přeli, kdo první pozná národnost parníku.
Louis Clodion měl to štěstí a dosti zřetelně rozeznal vlajku, plápolající na vrcholku vojenského stěžně, a zvolal: „Jeto francouzská státní loď!“ „Je-li to francouzská loď,“ zvolal Tony Renault, „pozdravíme ji, až nás bude míjet!“ A šel Harryho Markela požádat o dovolení, aby směli vzdát čest Francii, zastoupené jednou ze svých válečných lodí. Protože neměl proč odepřít, dal Harry Markel svolení a připojil dokonce, že zcela jistě dostanou na pozdrav z Alerta odpověď. Cožpak to není zvykem v každém námořnictvu?...
Tato loď byla obrněný křižník druhé třídy, vážící sedm až osm tisíc tun a měla dva vojenské stěžně. Trojbarevná vlajka se třepetala na stěžni a křižník plul rychle po tomto klidném moři, jež brázdilo jeho táhlý kýl, a nechával za sebou dlouhou, plochou brázdu, která měla původ v dokonalosti její vodní čáry.
Díky dalekohledům mohlo být přečteno jméno tohoto křižníku, když míjel Alerta .
Byl to Jemappes , jeden z nejkrásnějších exemplářů francouzského loďstva.
Louis Clodion a Tony Renault stáli na vrchní palubě u lana přední kormy. Když byl Jemappes vzdálen už jen čtvrt míle, zatáhli za lano a britská vlajka se třikrát sklonila za výkřiků: „Ať žije Francie!“ Všichni, Angličané, Dánové i Holanďané vydali tento výkřik na počest svých druhů, zatímco vlajka křižníku se svezla a vystoupila po svém ráhně.
O hodinu později byla tatáž čest vzdána anglickým barvám, když se objevily na kormě transatlantické lodi.
Byl to City of London z Cunnardovy linky, obstarávající spojení mezi Liverpoolem a New Yorkem. Podle zvyku se ubírali do Queenstownu odevzdat tam depeše, což pro ně znamenalo úsporu půl dne před příjezdem poštovních lodí.
City of London pozdravil Alerta , jehož vlajku vytáhli John Howard a Hubert Perkins za hlučného huráá mladých cestujících.
Asi k páté hodině shledali, že na severovýchodě přibylo mraků a že ovládají výšiny, zvedající se v pozadí Yorské zátoky. Byl zřejmý rozdíl mezi nynějším vzezřením oblohy a tím v předchozích dnech.
Ačkoliv toho večera ještě zapadalo slunce za čistý obzor, dalo se předvídat, že se zítra objeví za těmito těžkými parami.
Harry Markel a John Carpenter hovořili na přídi. Z opatrnosti se neukazovali na vrchní palubě, kde by mohli být spatřeni a poznáni buď z hřebene, nebo ze břehu vroubeného růžencem černavých skalisek.
„Tamhle je vítr!...“ řekl lodní mistr a vztáhl ruku směrem k Roche Point.
„Také si myslím...“ odpověděl Harry Markel.
„Nuže, rozhodne-li se zavanout, nepropaseme ho, kapitáne Paxtone... ano, kapitáne Paxtone!... Což si nemusím navyknout nazývat tě tak... aspoň na několik hodin?... Zítra... dokonce ještě dnešní noc doufám, že se staneš definitivně kapitánem Markelem, velitelem... Ah, při té příležitosti vyhledám jméno pro naši loď!... Alert nezahájí znovu naše výpravy po mořích Tichého oceánu!...“ Harry Markel , jenž nevyrušil svého kumpána, se ho nyní otázal: „Je všechno připraveno k odplutí?...“ „Všechno, kapitáne Paxtone,“ odpověděl lodní mistr. „Zbývá jen zvednout kotvy a rozvinout plachty! Loď tak štíhlá u přídě, tak zvednutá v zádi, nebude potřebovat veliký vítr, aby se rychle hnula...“ „Nebudeme-li dnes večer pět nebo šest mil na jih od Roberts Cove,“ prohlásil Harry Markel, „to by mě překvapilo...“ „A mě by to více zlobilo než překvapilo!“ řekl John Carpenter. „Ale podívejme, dva z našich cestujících s tebou přicházejí promluvit.“ „Co mě asi chtějí?...“ zamručel Harry Markel. Magnus Anders a Tony Renault - dva nováčci, jak je nazývali jejich druhové - právě opustili vrchní palubu a mířili k přednímu kastelu, u něhož hovořili Harry Markel a John Carpenter.
Tony Renault se ujal slova a řekl: „Kapitáne Paxtone, naši druhové nás posílají, Magnuse a mě, zeptat se vás, je-li naděje na změnu počasí...“ „Zajisté je,“ odpověděl Harry Markel. „Je tedy možné, že Alert odpluje dnes večer?...“ řekl Magnus Anders.
„Je a právě jsme o tom hovořili s Johnem Carpenterem.“ „Ale,“ pokračoval Tony Renault, „dojde k tomu bezpochyby až večer?“ „Večer,“ odvětil Harry Markel. „Mraky vystupují velmi pomalu a zvedne-li se vítr, nestane se to dřív, než za dvě nebo tři hodiny.“ „Všimli jsme si,“ pokračoval Tony Renault, „že tyto mraky nejsou zpřetrhány a za obzorem asi stojí velmi nízko... Z toho asi soudíte, kapitáne Paxtone, že pravděpodobně nastane změna počasí...“ Harry Markel kývnul přisvědčivě hlavou a vtom připojil lodní mistr: „Ano, mladí pánové, mám za to, že tentokrát dostaneme vítr!... Bude dobrý, neboť nás požene na západ... Ještě trochu trpělivosti a Alert konečně opustí irské břehy!... Zatím máte kdy poobědvat a Ranyah Cogh uvedl celou svou kuchyni v činnost pro vaši poslední hostinu... totiž poslední u pobřeží!...“ Harry Markel svraštil obočí, protože porozuměl ohavným narážkám Johna Carpentera. Ale nebylo snadné překazit žvanění tohoto zločince, který byl žertovně divoký nebo divoce žertovný - jak je vám libo.
„Dobrá,“ řekl Magnus Anders, „až bude oběd hotov, zasedneme ke stolu...“ „A,“ pokračoval Tony Renault, „odplujete-li, nežli bude u konce, nebojte se, že nás tím vyrušíte!... Chceme být při odplutí všichni na svém místě.“ Po té se oba chlapci vrátili na vrchní palubu. Tam pokračovali v hovoru, prohlížejíce stav oblohy, až do chvíle, kdy jim jeden z lodníků jménem Wagah přišel říci, že je očekává oběd.
Tento Wagah byl přidělen na posluhu vrchní palubě. Pod něho spadalo všechno, co se týkalo salonu a kabin, jakoby byl lodním stewardem.
Byl to pětatřicátník a příroda se zmýlila, když mu dala upřímné vzezření, sympatickou tvář; nestál za víc než jeho kumpáni. V jeho patolízalství bylo hodně potměšilosti a neměl ve zvyku hledět lidem zpříma do tváře.
Tyto podrobnosti asi ještě velmi mladým a příliš nezkušeným cestujícím unikly, takže nepostřehli známky lidské špatnosti.
Je samozřejmé, že Wagah si obzvláště naklonil pana Horatia Pattersona, sice už ne mladého, ale právě tak nezkušeného jako Louis Clodion a jeho druhové.
Vskutku, svojí pečlivostí ve službě, horlivostí, kterou dával najevo, se musel Wagah zalíbit muži, který byl tak naivní, jako hospodář Antilian School. Harry Markel měl šťastnou ruku, když ho vybral pro funkci stewarda. Nikdo by nehrál tuto úlohu lépe. I kdyby ji měl hrát po celou plavbu, pan Horatio Patterson by v něm nikdy nevytušil darebáka. Nuže, víme, až příliš dobře, že tato úloha měla skončit za několik hodin.
Mentor byl tedy nadšen svým stewardem. Označil mu už místo pro své různé toaletní potřeby a své šaty v kajutě. V duchu si říkal, že pokud onemocní mořskou nemocí - což bylo málo pravděpodobné, neboť se osvědčil už za plavby z Bristolu do Queenstownu - prokáže mu Wagah nejlepší služby. Proto už mluvil o dobré odměně, kterou hodlal vyplatit z cestovní pokladny jako uznání takové horlivosti být příjemný a vyhovět všem jeho přáním.
Dnes, hovoříce s ním a zajímaje se o všechno, co se týkalo Alerta a jeho mužstva, dostal se pan Patterson na řeč o Harrym Markelovi. Možná, že se zdál „velitel“ - tak ho nazýval - trochu chladný, trochu zdrženlivý a celkem málo sdI1né povahy.
„To jste správně poznamenal, pane Pattersone,“ odpověděl mu Wagah. „Ovšemže- to jsou u námořníka závažné vlastnosti... Kapitán Paxton je úplně na svém místě... Ví, jaká je jeho odpovědnost a myslí jen, jak by dobře plnil svoje funkce... Uvidíte ho při práci, dostane-li se Alert do křížku s nepohodou!... Je to jeden z nejlepších velitelů našeho obchodního loďstva a byl by schopen velet válečné lodi právě tak jako Jeho Jasnost první lord admirality...“ „Plným právem této pověsti požívá, Wagahu,“ odpověděl pan Horatio Patterson, „a byl nám vylíčen nadšenými výrazy! Když nám byl Alert dán k dispozici šlechetnou paní Kathleen Seymourovou, dozvěděli jsme se, jakou cenu má kapitán Paxton, tento Deus ne ex machina, nýbrž tento Deus machina (bůh, který se na jevišti objeví z divadelního stroje), bůh tohoto podivuhodného stroje, jakým je loď, způsobilá odolat veškerému vzteku moře!“ Zvláštní bylo a patrnou radost panu Pattersonovi působilo, že steward vypadal, jakoby rozuměl, i když mu uklouzl nějaký latinský citát. Proto neustával vychvalovat Wagaha a nebyl důvod, aby mu jeho mladí svěřenci na slovo nevěřili.
Oběd byl tak veselý, jako snídaně a, což zajisté připustíte, tak dobrý jako slušně podán. Z toho plynuly nové pochvaly na adresu kuchaře Ranyaha Cogha, při nichž se mísila slova potus a cibus (Potus - nápoj; cibus - pokrm) v nádherné frázi pana Horatia Pattersona.
Ostatně, je nutné přiznat, že přes námitky ctihodného hospodáře opouštěl Tony Renault, který byl netrpělivostí celý roztěkaný, často salon, aby se podíval, co se děje na palubě, kde se nacházelo mužstvo. Poprvé se chtěl podívat, vane-li vítr dobrým směrem, podruhé se chtěl přesvědčit, jestli vítr zesiluje nebo slábne, potřetí chtěl shlédnout, konají-li se přípravy k odplutí, počtvrté chtěl kapitánovi Paxtonovi připomenout slib, že jim oznámí, až nadejde okamžik otočit kotevní kotouč.
Bylo by zbytečné podotýkat, že Tony Renault přinášel svým druhům, méně netrpělivým než on, neustále příznivou odpověď. Alert odpluje bez dalšího opoždění, ale nikoliv před půl osmou, až se vrátí příliv, a odliv jej rychle zanese na širé moře.
Cestující tedy měli čas poobědvat zcela pohodlně, aniž by museli polykat dvojnásobná sousta - což by pana Horatia Pattersona velmi mrzelo. Dbal na spravování svých záležitostí stejně dobře jako na svůj žaludek; svá jídla konzumoval s rozvážnou zdlouhavostí, pojídal jen malá sousta, popíjel jen malé doušky, stále pečoval, aby dobře rozkousal potravu, než ji nechá sklouznout do jícnu.
A často opakoval, nabádaje chovance Antilian School: „Ústům připadá úkol první práce... Mají zuby na kousání, které žaludek nemá... Ústům náleží kousat, žaludku stravovat a životní správa má z toho nejšťastnější výsledky!“ Nic nebylo správnější a pan Patterson mohl litovat jen jediného: že ani Horatio, ani Virgil, ani jiný básník starého Říma nesložili tento aforismus v latinských verších. Tak uplynul oběd za posledního kotvení Alerta a za okolností, které nepřiměly Wagaha použít stolu, zařízeného pro kymácení.
Proto se při obvyklém podávání zákusků obrátil Roger Hinsdale ke svým druhům a připil na zdraví kapitána Paxtona, lituje, že nepředsedá při hostinách v saloně. Pokud se týká Nielse Harboea, ten pronesl zcela přirozené přání, aby jim po celou plavbu nescházela chuť na jídlo... „A proč by nám měla scházet chuť na jídlo?...“ namítl mentor, poněkud oživený sklenkou portského. „Cožpak nebude ustavičně podporována slaným vzduchem oceánů?...“ „Eh, eh,“ řekl Tony Renault a hleděl na něj ironickým pohledem, „copak není třeba počítat s mořskou nemocí?... „ „Fííííí!...“ odfrkl John Howard, „tu odbudeme trochou těžkosti od žaludku.“ „Ostatně,“ poznamenal Albert Leuwen, „neví se ještě přesně, zda nejlepším prostředkem proti ní je mít žaludek plný nebo prázdný...“ „Prázdný...“ tvrdil Hubert Perkins. „Plný...“ tvrdil Axel Wickbom.
„Mladí přátelé,“ zakročil pan Horatio Patterson, „věřte mé staré zkušenosti: nejlepší je zvyknout si na střídavé pohyby lodi... Protože jsme to mohli učinit za plavby z Bristolu do Queenstownu, je pravděpodobné, že se už nemáme co obávat této nemoci!... Jen si zvyknout a na tomto světě je všechno zvykem!“ Ústy tohoto nedostižného muže mluvila zřejmě moudrost a on připojil: „Hleďte, mladí přátelé, nezapomenu nikdy na případ, který podporuje mou teorii...“ „Uveďte jej... uveďte jej!...“ zvolal celý stůl. „Uvedu jej,“ pokračoval pan Patterson a zvrátil hlavu dozadu.
„Učený ichtyolog (Přírodovědec, zabývající se studiem ryb), na jehož jméno si nevzpomínám, nabyl vzhledem ke zvyku jedné z nejpádnějších zkušeností na rybách. Měl rybník a v tomto rybníku kapra, který tam trávil bezstarostný život. Jednoho dne napadla učence myšlenka navyknout kapra na život mimo vodu. Vytáhl jej z rybníka, nejdříve na několik vteřin, pak na několik minut, pak na několik hodin, pak na několik dní, takže rozumné zvíře dýchalo nakonec na suchu...“ „To je neuvěřitelné!...“ řekl Magnus Anders. „Důkazy jsou po ruce,“ tvrdil pan Patterson, „a mají vědeckou cenu.“ „Tedy,“ poznamenal Louis Clodion velmi nedůvěřivě, „podle tohoto procesu by si člověk zvykl žít ve vodě?...“ „Je to docela pravděpodobné, drahý Louisi.“ „Ale,“ zeptal se Tony Renault, „lze se dozvědět co se stalo s tímto zajímavým kaprem?... Žije dosud?“ „Nikoliv, zahynul, posloužil k tomuto velkolepému pokusu,“ řekl pan Patterson, „zahynul nehodou a to je ještě zajímavější... Kdysi spadl z neopatrnosti nazpět do rybníKa a utopil se tam!... Bez této nehody by byl žil sto let jako jeho spolubratři!...“ Vtom se ozval rozkaz: „Všichni na palubu!“ Tento povel Harryho Markela přerušil mentora ve chvíli, kdy hurá mělo odměnit jeho pravdivou historii. Žádný z cestujících by si neodpustil zúčastnit se prací při odplutí.
Vítr se zdál zajištěn, byl to prostřední vítr, vanoucí ze severovýchodu.
Čtyři lodníci už stáli u kotouče, připraveni otočit jím, a cestující se postavili k pákám, aby jim pomohli. John Carpenter a několik lodníků se zase zabývali uvolňováním vrchních, příďových a spodních plachet a vytahováním ráhen, aby byla upevněna, jakmile se kotva pohne.
„Odtrhněte!“ zavelel okamžik po té Harry Markel.
Poslední otočení kotouče zvedlo kotvu na místo jejího uložení. „Přivažte a připevněte všechno,“ velel Harry Markel, „a pak nosem na jihozápad!“ Alert zachytil vítr a začal se vzdalovat od Roberts Cove, zatímco chlapci vztyčili britskou vlajku a pozdravovali ji provoláváním hurá. Pan Horatio Patterson stál právě vedle Harryho Markela a budky pro kormidelníka. A k prohlášení, že konečně začala ona veliká cesta, připojil: „Veliká a výnosná, kapitáne Paxtone!... Díky urozené velkomyslnosti paní Kathleen Seymourové zajišťuje každému z nás obnos sedm set liber při odplutí z Barbadosu!“ Harry Markel, jenž nevědělo tomto ustanovení, pohlédl na pana Pattersona a vzdálil se beze slova. Bylo půl deváté. - Cestující viděli ještě světla v Kinsale Harbour a oheň v Corrakilly Bay.
V té chvíli přistoupil k Harrymu Markelovi John Carpenter a řekl mu: „Tuto noc tedy?...“ „Ani tuto noc, ani žádnou jinou!...“ odpověděl Harry Markel. „Při návratu budou naši cestující stát každý o sedm set liber více!“
