×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, IV. KAPITOLA Martinique

IV. KAPITOLA Martinique Tomuto nebezpečí právě Harry Markel unikl. Ještě třikrát, mu bude vystaven. Bude se mu moci vždy vyhnout?... V první části jeho pirátského života až do dne, kdy jeho kumpáni a on byli zatčeni na Halifaxu , pak se znova objevilo při útěku z queenstownského žaláře, a při získání Alerta . Od té doby se jich stále drželo a zvláště nyní, kdy se Harrymu Markelovi podařilo vyhnout se setkání s Nedem Butlerem. Pokud se týká podoby kapitána Paxtona, kterou popsal lodník a která se tak lišila od jeho podoby, tomu nepřikládal žádnou důležitost. Cestující už na to nemysleli. Důvěřoval ve svou hvězdu a půjde až na konec své dobrodružné a zločinné výpravy.

To ráno, jak už bylo řečeno, byla Dominica, z níž bylo vidět jen poslední výšiny, už pět nebo šest mil na jih a nebyla by ani teď viditelná, kdyby vítr zesílil.

Vzdálenost tohoto ostrova od ostrova Martinique je téměř taková jako vzdálenost Guadeloupe od Dominiky. Nuže, jeho hory jsou dost vysoké a za krásného počasí je možné je vidět na vzdálenost šedesáti mil. Nebylo možné, že budou spatřeny před západem slunce. V tom případě dorazí Alert už zítra do Fort-de-France, hlavního města, kam měl namířeno.

Ostrov byl rozdělen do devíti kantonů, měl dvacet devět obcí, dva arrondissementy, Saint Pierre a Fort-de-France.

Obloha byla nádherná, moře zářivé, všechno prosyceno slunečními paprsky. Ani jediný mráček neplul prostorem. Sotva bylo patrné dlouhé a pravidelné vlnění, přicházející ze širého moře. Tlakoměr byl příznivý .

Za těch okolností tedy bylo možné mít za to, že Alert neurazí za hodinu více než pět nebo šest mil. Proto dal Harry Markel rozvinout vrcholové plachty na hlavním a předním stěžni a plachty podpěrné, jednoduše všechny plachty trojstěžníku.

Tony Renault a Magnus Anders nebyli poslední, kdo šplhali po lanových žebřících do košů, aniž by přitom museli lézt kočičí dírou, kdo vystoupili až na bramová ráhna a uvolňovali konce vrcholových plachet, zatímco jejich druhové je utahovali.

Skutečně, až bude práce skončena, zda tito odvážní chlapci sestoupí na palubu a nezůstanou raději ve stěžňoví?

Mentor seděl na vrchní palubě v pohodlné proutěné lenošce s měkkou poduškou a zdálo se, že je hrdý na své mladé svěřence. Ne že by nebyl znepokojen, když je viděl prohánět se v ráhnoví, a že by opomíjel na ně volat, aby se dobře drželi. Ostatně to vše v něm vzbuzovalo nadšení. Ah, kdyby zde byl u něho ředitel, pan Julian Ardagh, kdyby spolu mohli vyměnit několik vět, jakou chválu by pronášelo chovancích Antilian School! A co vše bude moci pan Patterson vypravovat, až se vrátí, až bude odevzdávat rejstn'k, obsahující účty této podivuhodné cesty! A není divu, že v okamžiku, kdy Tony Renault a Magnus Anders dosáhli vrcholu stožárů, mu v přítomnosti Johna Carpentera uklouzl tento citát: „ Ir itur a astra...“ (takto se jde ke hvězdám) „Co to znamená, pane?...“ zeptal se lodní mistr. „To znamená, že stoupají k obloze.“ „A kdo tak tato slova zamotal?“ „Božský Virgil.“ „Znal jsem člověka, který se tak jmenoval, jistého negra, který byl nosičem uhlí na transatlantických lodích...“ „To nebyl on, příteli...“ „Nuže, tím lépe pro vašeho Virgila, neboť toho mého pověsili!“ Ten den Alert potkal několikrát lodě, konající pobřežní plavbu mezi Antilami, ale nepřiblížil se k nim. Harry Markel se nyní obával, že na několik dnů zavládne bezvětří, což zpozdí jeho připlutí na Martinique.

Nicméně projevuje-li vítr náchylnost k utišení, neutichl hned zvečera. Jakkoliv byl slabý, zdálo se, že se udrží po celou noc. Vál ze severovýchodu, a bude pro Alerta , který rozvinul vrchní plachty, což se obyčejně nestává mezi západem a východem slunce, příznivý.

Než prostor naplnila tma, snažili se cestující marně spatřit vrchol Mont Pelée, čnící do výšky třináct set padesát šest metrů nad mořskou hladinou. K deváté hodině se tedy odebrali do svých kajut, jejichž dveře zůstaly kvůli horku otevřeny.

Nikdy jim noc nepřipadala klidnější a již v pět hodin ráno byli všichni na palubě.

A najednou zvolal Tony Renault, ukazujíce na výšinu na jihu: „Mont Pelée je tamhle!... To je on... poznávám jej!“ „Poznáváš jej?...“ opáčil Roger Hinsdale tónem, v němž byla patrná jistá nedůvěra... „Zajisté!... Proč by se měl měnit během pěti let?... Hleďte..., tři temena Carbetu!...“ „Nutno doznat, Tony, že máš dobré oči...“ „Výtečné!... Říkám vám, že je to Mont Pelée... který však není úplně holý... (Slovní hříčka: pelée ve francouzštině znamená holý, lysý.) Je zelený a lesnatý jako všechny hory mého ostrova!... A uvidíte na mém ostrově ještě jiné... překonáme-li horu Vauclin!... Ať tak nebo tak, budete se muset obdivovat mému ostrovu... nejkrásnějšímu z Antil!...“ Nechali ho vymluvit se, neboť ten živý chlapec měl břitkou vyřídilku. Všechno přehánění stranou - Tony Renault se příliš neodvažoval vychvalovat Martinique. Co do rozlohy zaujímal tento ostrov druhé místo mezi Antilami, měří totiž devět set osmdesát sedm čtverečních kilometrů a měl asi sto sedmdesát sedm tisíc obyvatel: deset tisíc bělochů, patnáct tisíc Asijců, sto padesát tisíc černochů a barevných lidí, pocházejících většinou z ostrova Martinique. Je zcela hornatý a pokrytý nádhernými lesy až po nejvyšší vrcholky. Pokud se týkalo zavodňovací sítě, potřebné k úrodnosti jeho půdy, ta umožňovala zápasit s horky tropického pásma. Většina jeho řek byla splavná a jeho přístavy byly přístupny lodím značné nosnosti.

V ten den vál vítr stále ještě slabě. Poněkud zesílil teprve odpoledne a hlídky postřehly předhoří Macoubu na severním pobřeží ostrova.

Asi kolem jedné hodiny v noci získal vítr větší sílu a Alert , který nechal rozvinuté veškeré plachtoví, mohl dobře pokračovat v cestě, když plul kolem ostrova na západě.

Za prvního úsvitu se objevil pahorek Jacob, méně vzdálený od středu než Mont Pelée, jehož vrchol brzy vyvstal z nízkých ranních par.

K sedmé hodině se objevilo jakési město na pobřeží, téměř na severozápadním konci ostrova.

Vtom zvolal Tony Renault: „Saint Pierre Martinique!“ A zazpíval z plna hrdla refrén staré francouzské písničky: „To je země, která mě zrodila!“ V Saint Pierre se Tony Renault skutečně narodil. Avšak jeho rodina Martinique opustila, aniž by tam zanechala přfbuzné, aby se usadila ve Francii.

Fort-de-France, ležící jižněji na témže pobřeží, u ústí zátoky téhož jména, se napřed jmenoval Fort Roque a byl hlavním městem ostrova. Avšak obchod se tam nerozvíjel tak dobře jako v Saint Pierre, které mělo dvacet šest tisíc obyvatel; obyvatel ve Fort-de-France bylo o dvě pětiny méně. Ostatními důležitými městy ostrova jsou na západním pobřeží Laurentin, na jihu Saint Esprit, Diamant, Menu a na konci ostrova Trinité.

V Saint Pierre, hlavnfm správním místě osady, nebyl výměnný obchod tak zatěžován vojenskými předpisy, jako ve Fort-de-France, který s tvrzemi Tribut a Mouillage zabezpečovaly obranu ostrova. (Zde je nutné se zmínit o pohromě, která o několik let později, dopoledne 8. května 1902, měla stihnout Martinique; zemětřesení a sopečné výbuchy zničily část ostrova. Saint Pierre, ležící dvaadvacet kilometrů od Fort-de-France, byl zasypán parami a popelem, který chrlil jícen hory Pelée. Tisíce obyvatel zahynuly udušením. Ostatně ostrov byl zpustošen jen na pobřeží, čelícím Karibskému moři, které je asi vulkanické.)

Bylo devět hodin ráno, když Alert zakotvil v kruhovité zátoce, kde se nacházel přístav. V pozadí bylo město, rozdělené přebroditelnou říčkou na dvě části, chráněné proti východním větrům vysokým pohořím.

Elisée Reclus ochotně opakuje, co řekl historik Dutertre o Saint Pierre, jednom z měst, na něž cizinec nezapomene. „Vzezření krajiny je tak příjemné, temperatura tak příznivá a žije se tam v tak početné volnosti, že jsem neviděl ani jediného muže, ani jedinou ženu, kteří by se tam vrátili a neměli z toho velikou radost.“ A je pravděpodobné, že Tony Renault prožíval trochu této radosti, neboť se jevil ještě čilejší a okázalejší než kdykoliv jindy. Jeho druhové se na něj mohli spolehnout, že je provede po svém rodném ostrově. Že tam pobyt podle programu potrvá pouze čtyři dny, na tom nezáleželo. Při horlivosti a touze spatřit všechno, s dobrými nohami a pod vedením takového vůdce jako Tony Renault budou výlety stíhat výlety a rozšíří se i na hlavní město ostrova. Neučinit to by znamenalo procestovat Francii a nenavštívit Paříž, anebo, jak říká Tony Renault: „Jít do Dieppe a nespatřit moře!“ Takové záměry vyžadovaly úplnou volnost pohybu. Nesměli se omezovat na návrat do svých kajut každý večer. Noc strávit tam, kde se právě budou nacházet. Mělo to ovšem vyžadovat jisté náklady, ale hospodář Antilian School na ně měl dohlížet s takovou péčí, s jakou je bude zanášet do svého zápisníku. A pak vzhledem k obnosu, který měl dostat každý stipendista na Barbadosu, zda bylo na místě tolik se uskrovňovat?...

První den byl věnován městu Saint Pierre. Nejdříve obdivovali ze širého moře amfiteatrální vzhled města, - jeho šťastnou polohu mezi nádhernými skupinami palem a jiných tropických stromů, navštívili jeho vnitřek, hodný vnějšku. Nízké, žlutě zbarvené domy snad vůbec nevypadaly velkolepě; ale bylo nutné učinit je pevné a bezpečné, obrnit je proti zemětřesení, tak častému na Antilách, proti strašlivým uragánům jako z roku 1776, který způsobil tolik pohrom a zpustošil celý ostrov.

Tony Renault nezapomněl ukázat všem přátelům dům, kde se narodil před sedmnácti lety a z něhož bylo nyní učiněno skladiště koloniálního zboží.

Do roku 1635 byli Karibové jediní obyvatelé ostrova. V té době se tam usadil asi se stovkou lidí Francouz d'Esnambue, guvernér St. Christoph, a přinutil domorodce uchýlit se do hor a do lesů. Nicméně Karibové se nehodlali vzdát své državy bez odporu; spojili se s Indiány na sousedních ostrovech a zprvu se jim podařilo cizince vypudit. Ti však přivolali posilu, podstoupili nový boj a v posledním zápase ztratili domorodci sedm až osm set svých lidí.

Aby opět dobyli ostrov, učinili Karibové nový pokus; byla to válka úkladů a překvapení, vraždění po jednotlivci. Tehdy bylo rozhodnuto skoncovat s tímto strašlivým plemenem a po všeobecné řeži zůstali Francouzi pány ostrova.

Od té doby se zemědělské práce prováděly metodicky a horlivě. Bavlna, roucou, tabák, indigo, cukrová třtina; pak - od konce 17. století - kakaovníky se staly hlavním bohatstvím ostrova.

Při té příležitosti se zmíníme o historii, o níž vyprávěl Tony Renault a kterou si pan Patterson zaznamenal.

Roku 1718 zničil neobyčejně prudký uragán všechny kakaovníky. Nuže, v botanické zahradě v Paříži bylo několik těchto stromů, pocházejících z Holandska. Přírodovědci Desclieuxovi bylo uloženo dopravit na Martinique dvě odnože kakaovníků. Během plavby téměř úplně došla voda. Avšak z několika kapek své porce věnoval Desclieux jistou část svým odnožím, které, když se šťastně dostaly do přístavu, založily znova na ostrově plantáže.

„Cožpak totéž neučinil Jussien pro cedr, kterému se kdekdo obdivu je v pařížském Jardin des Plantes?...“ zeptal Louis Clodion.

„Ano... a je to krásné... velmi krásné,“ prohlásil pan Patterson „Francie má veliký národ!“ Avšak r. 1794 upadl ostrov Martinique do rukou Angličanů a byl definitivně vrácen teprve mírem r. 1816.

Tenkrát se nacházela osada v situaci, která velmi nebezpečně vytvořila číselnou převahu otroků vůči jejich pánům. Vypukla vzpoura, vyvolaná zvláště do lesů uprchlými černochy. Bylo nutné uchýlit se k uvolnění a třem tisícům černochů byla udělena svoboda. Tito barevní lidé dovedli zplna využít svá občanská a politická práva. Již roku 1828 bylo na ostrově Martinique devatenáct tisíc svobodných černochů a mnozí z nich, pracujíce pro sebe, se stali majiteli části půdy.

Následujícího dne vystoupili turisté na Mont Pelée hustými lesy, pokrývajícími jeho úbočí. A jakkoliv toto vystoupení přivodilo jistou únavu, byli za ni Tony Renault a jeho druhové odměněni. Pohled obsáhl celý ostrov, členitý jako stromový list, který plul, jak se zdálo, po hladině tohoto tak modrého Antilského moře. Na jihovýchodě spojovala obě části ostrova úzká šíje, měřící sotva dva kilometry mezi pobřežními bažinami. První část vysílala do Atlantického oceánu poloostrov Karavell mezi přístavem Trinité a Gabionskou zátokou. Druhá, velmi hornatá, se zvedala až do výše pěti set metrů Vauc1inem. Pokud se týká ostatních vrchů, Robertova, Francoisova, Constantova a de la Plaine, ty malebně zvyšovaly reliéf ostrova. Konečně na jihozápadě se prostíral Diamantový záliv a na jihovýchodě se rýsovalo předhoří des Salines, které tvořilo jakoby řapík tohoto plujícího listu.

A jejich zrak byl tak okouzlen, že se mladí cestovatelé zprvu oddali němému obdivu. Ani pan Horatio Patterson ve své paměti nenašel jediný latinský verš na vyjádření svého obdivu.

„Co jsem vám říkal?... Co jsem vám říkal?...“ opakoval Tony Renault.

Z tohoto Mont Pelée bylo možné spatřit úrodnost ostrova, který byl zároveň jednou z nejzalidněnějších zemí, protože měl sto sedmdesát osm obyvatel na čtverečním kilometru.

Jestliže pěstování kakaovníků a barvivých dřev si uchovalo svou důležitost, velice se zmenšila produkce kávy a téměř docela zanikla. Pokud se týkalo plantáží s cukrovou třtinou, ty zabíraly neméně než čtyřicet tisíc hektarů a ročně dodávaly za osmnáct až dvacet milionů cukru, rumu a tafie.

Zkrátka, dovoz činilo dvacet dva miliony franků, vývoz dvacet jeden milion a téměř devatenáct set lodí dodávalo obchodu na ostrově Martinique značný ruch.

Ostatně ostrov měl několik průmyslových a zemědělských železnic, které spojovaly přístavy s hlavními továrnami. Mimo to měl síť sjízdných cest, jejíž délka převyšovala devět set kilometrů.

Následujícího dne, 30. srpna, se turisté za nádherného počasí odebrali po dobře udržované cestě do Fort-de-France. Kočár pojmul celý ten hlouček veselých chlapců s pletí silně ožehnutou větry Atlantického oceánu; překypovali radostí.

Po důkladné snídani v dobrém hotelu prošli hlavní město ostrova, ležící v pozadí veliké zátoky téhož jména a ovládané impozantní masou Fort Royalu. Navštívili arzenál a válečný přístav, které odnímaly tomuto městu veškeré průmyslové a obchodní vzezření. Tak jako v Americe i jako v Evropě bylo obtížné, aby vojenské a civilní činnosti postupovaly rovnoběžně. Proto byl veliký rozdíl mezi Saint Pierrem a Fort-de- France.

Toto město neuniklo oběma pohromám, které působily v Západní Indii tolik spoust. Utrpělo zemětřesením r. 1839, které si vyžádalo četné oběti, opět se zotavilo a nyní se táhnou nádherné promenády až na okolní návrší. Měli jste vidět lomozící hlouček potulovat se velkolepou alejí de la Savanne, která ústí u tvrze Saint Louis, potom obcházel náměstí, posázené palmami, uprostřed něhož se tyčila socha císařovny Josephine, korunované kreolky, na niž si zachoval ostrov Martinique tak milou vzpomínku, socha byla z bílého mramoru.

Po městě následovalo okolí a Tony Renault sotva popřál svým přátelům oddechu. Museli za ním na návrší, sousedící s Balatským cvičištěm, pak do sanatoria, vyhrazeného vojákům, kteří se tam měli aklimatizovat, když přijedou z Evropy. Konečně se výlet rozšířil až na teplá vřídla v okolí. A mimochodem je nutno poznamenat, že i když bylo na ostrově Martinique doposud hodně hadů, mentor a jeho svěřenci se dosud nesetkali ani s jediným z těchto jedovatých plazů.

Mladý Tony svým přátelům neodpustil ani výlet do městečka Lamentinu lesy, které kryly tuto část ostrova. A při té příležitosti se udála přínoda, která zasluhuje, abychom se o ní poněkud dopodrobna zmínili, neboť nic z toho, co se týká pana Horatia Pattersona, není třeba tutlat.

31. srpna, den před tím, než měl Alert odplout, zamířili výletníci, kteří si v noci dobře odpočinuli, na šíji, která spojovala obě poloviny ostrova. Cesta byla veselá jako vždy. Povozy s sebou vzaly nějaké zásoby, snídat se mělo v lesích, sousedících se šíjí.

Po několikahodinové jízdě sestoupili Tony Renault a ostatní z vozu, vešli do lesa a asi o půl kilometru dále se octli na mýtině, která se jim zdála zcela vhodná pro zastávku, než se pustí hlouběji do lesa.

Pan Patterson, méně hbitý, zůstal asi o sto kroků pozadu. Nestarali se o něj a jistě je brzy dohoní.

Avšak když už čekali deset minut a mentor se neobjevoval, postál Louis Clodion a vykřikl silným hlasem: „Pane Pattersone!... Sem, pane Pattersone!“ Žádná odpověď nepřítomného, jehož nebylo mezi stromy vidět. „Zabloudil snad?...“ otázal se Roger Hinsdale a rovněž povstal.

„Nemůže být daleko...“ odvětil Axel Wickborn.

A pak vykřikli všichni najednou: „Pane Pattersone... pane Pattersone!“ Chlapců se zmocnila jistá úzkost a rozhodli se, že budou mentora hledat. Les byl dost hustý, takže bylo možné, a proto nemoudré, zabloudit v něm. A pak, ačkoliv se nemuseli obávat dravců, kteří na Antilách nejsou, vydává se člověk do nebezpečí, že se znenadání octne tváří v tvář nějakému strašlivému plazovi, jednomu z těch trigonokefalů, jejichž uštknutí usmrcuje.

Znepokojení bylo vskutku na místě, když půlhodinové pátrání nemělo vůbec žádný výsledek. Nadarmo volali jméno pana Pattersona stokrát všemi směry... Po panu Pattersonovi nebylo ani stopy.

Všichni vnikli do nejhlubšího lesa, když v tom spatřili chýši, jakýsi lovecký pavilónek, ukrytý pod stromy ve spleti břečťanu.

Hledal zde snad pan Patterson úkryt z toho či onoho důvodu? V každém případě byla chýše zavřená a dveře byly zvenčí zastrčeny dřevěnou závorou.

„Zde nemůže být...“ řekl Niels Harboe.

„Podívejme se přece,“ řekl Magnus Anders.

Odsunuli závoru a otevřeli dveře.

Chýše byla prázdná. Obsahovala jen několik náručí suché trávy, lovecký nůž v pochvě, visící na stěně, loveckou brašnu, několik kůží čtyřnožců a ptáků, rozvěšených v koutě.

Louis Clodion a Roger Hinsdale, kteří vešli do chaty, z ní vyšli téměř ihned na pokřik svých druhů.

„Tamhle je!... Tamhle je!“ opakovali ostatní.

Opravdu, asi dvacet kroků opodál u paty stromu ležel pan Patterson, natažený v celé své délce, klobouk na zemi, tvář křečovitě staženu, paže sevřeny, vzezření člověka, v němž není ani stopa života.

Louis Clodion, John Howard a Albert Leuwen se vrhli k panu Pattersonovi... Srdce mu tlouklo..., nebyl mrtev... „Co se mu stalo?...“ zvolal Tony Renault. „Uštknul ho snad had?“ Ano, možná, že pan Patterson se dostal do křížku s jedním z trigonokefalů, tak rozšířených na ostrově Martinique a na obou ostatních ostrovech Malých Antil. Tito nebezpeční hadi, z nichž někteří bývají dlouzí šest stop, se liší pouze barvou kůže a lze si je snadno splést s kořeny, mezi nimiž se skrývají. Je tedy nesnadné vyhnout se jejich útokům, jak rychlým, tak náhlým.

Avšak, protože pan Patterson dýchal, bylo nutno učinit všechno, aby nabyl opět vědomí.. Když ho Louis Clodion vysvlékl, zjistil, že na těle nemá žádnou známku uštknutí. Jak si tedy vysvětlit, že se nacházel v tomto stavu a v obličeji se mu zračila hrůza?...

Nadzvedli mu hlavu, opatrně ji opřeli o strom, spánky mu namáčeli čerstvou vodou z řeky a do úst mu vpravili několik kapek rumu.

Konečně se jeho oči otevřely a z úst mu vyšla téměř nesrozumitelná slova: „Had..., had?...“ „Pane Pattersone... pane Pattersone...“ odpověděl Louis Clodion a tiskl mu ruce. „Had..., uprchl?...“ „Jaký had?..“ „Ten, jehož jsem spatřil ve větvích tohoto stromu?...“ „V jakých větvích?... Jakého stromu?...“ „Podívejte..., tamhle... Mějte se na pozoru!...“ Ačkoliv pronášel pan Patterson jen nesouvislé věty, nakonec pochopili, že se ocitl tváří v tvář obrovskému plazovi, ovinutému kolem větve stromu... že ho had fascinoval jako ptáka... Odporoval... odporoval... ale had ho přitahoval proti jeho vůli a když už se na něho vrhal, udeřil ho pan Patterson, veden pudem sebezáchovy, holí!... Co se s tímto hadem stalo?... Byl zabit?... Neplíží se trávou... latet anguis in herba (Číhá had v trávě?) ?“ Chlapci pana Pattersona upokojili. Ne... po hadovi nebyla ani stopa... „Ano..., ano!...“ zvolal. Vztyčil se a ruku vztaženou, opakoval zděšeným hlasem: „Tam!... Tam!...“ Všechny zraky zamířily do míst, kam ukazoval pan Patterson, který křičel: „Vidím ho... vidím ho!“ Opravdu, z jedné ze spodních větví stromu viselo tělo trigonokefala největšího druhu, s ještě se blyštícíma očima, s dlouhým, rozeklaným jazykem visícím z tlamy; ale bylo schlíplé, nehybné a viselo jen za ocas, nevydávajíc známky života. Rána holí od pana Pattersona byla rozhodně šťastná. Byla asi vedena neobyčejnou silou, když zabila hada tohoto vzrůstu. Ovšem po této prudké ráně už pan Patterson nevěděl, co se dál děje, omdlel a klesl u paty stromu.

Vítězi všichni poblahopřáli a nebylo divu, že ten si chtěl předmět svého vítězství vzít s sebou na Alerta s úmyslem dát ho vycpat při některé z příštích zastávek.

John Howard, Magnus Anders a Niels Harboe tedy hada vyprostili a dopravili ho na mýtinu. Tam se turisté vydatně posilnili a připíjeli panu Pattersonovi, potom si šli prohlédnout šíji. Tři hodiny po té nasedli opět do svých povozů, kam byl uložen i had a kolem osmé hodiny večer se vrátili do Saint Pierre.

Když cestující vstoupili na loď, dali John Carpenter a Corty vytáhnout tohoto nádherného plaza, na něhož pan Patterson neustále vrhal pohledy zděšení a uspokojení, a umístili ho v salonu. Jak vylíčí tuto příhodu paní Pattersonové a jaké čestné místo v knihovně Antilian School bude vyhrazeno tomuto pozoruhodnému a děsivému typu trigonokefalů z ostrova Martinique! Těchto výrazů hodlal mentor použít v příštím listě panu Julianu Ardaghovi.

Po dni, stráveném tak dobře - dies notanda lapillo (Den, který je nutno zaznamenat kamínkem), jak praví Horatio - zbývalo jen zotavit se zprvu dobrým obědem a pak dobrým spánkem, než se zítra odpluje.

To se také stalo. Nicméně, než se odebrali do kajuty, vzal Tony Renault přátele stranou a řekl jim, aby ho neslyšel pan Patterson: „Nuže... tohle je k popukání!“ „Co je k popukání?...“ zeptal se Hubert Perkins. „Objev, který jsem právě učinil...“ „A co jsi objevil?...“ „Že nebude třeba dát vycpat hada pana Pattersona...“ „A proč?“ „Protože už je vycpaný!“ Byla to pravda a Tony Renault to právě poznal, když prohlížel zvíře. Ano, tento had byl jen lovecká trofej, zavěšená na větvích stromu u chýše. Neohrožený pan Patterson zabil už mrtvého hada!...

Ale domluvili se, že ho dají jakoby vycpat u některého preparátora na St. Lucy, aby nezarmoutili výtečného muže a že mu ponechají veškerou slávu jeho vítězství.

Za úsvitu následujícího dne zvedl Alert kotvy a dopoledne ztratili cestující z očí výšiny ostrova.

O ostrově Martinique se dalo říci, že je „zemí vracejících se“, protože člověk má vždy chuť vrátit se tam, a možná, že ten či onen z chovanců Antilian School na to pomýšlel, protože neměl ani tušení o osudu, který je všechny očekával.


IV. KAPITOLA

Martinique

 

Tomuto nebezpečí právě Harry Markel unikl. Ještě třikrát, mu bude vystaven. Bude se mu moci vždy vyhnout?... V první části jeho pirátského života až do dne, kdy jeho kumpáni a on byli zatčeni na Halifaxu , pak se znova objevilo při útěku z queenstownského žaláře, a při získání Alerta . Od té doby se jich stále drželo a zvláště nyní, kdy se Harrymu Markelovi podařilo vyhnout se setkání s Nedem Butlerem. Pokud se týká podoby kapitána Paxtona, kterou popsal lodník a která se tak lišila od jeho podoby, tomu nepřikládal žádnou důležitost. Cestující už na to nemysleli. Důvěřoval ve svou hvězdu a půjde až na konec své dobrodružné a zločinné výpravy.

To ráno, jak už bylo řečeno, byla Dominica, z níž bylo vidět jen poslední výšiny, už pět nebo šest mil na jih a nebyla by ani teď viditelná, kdyby vítr zesílil.

Vzdálenost tohoto ostrova od ostrova Martinique je téměř taková jako vzdálenost Guadeloupe od Dominiky. Nuže, jeho hory jsou dost vysoké a za krásného počasí je možné je vidět na vzdálenost šedesáti mil. Nebylo možné, že budou spatřeny před západem slunce. V tom případě dorazí Alert už zítra do Fort-de-France, hlavního města, kam měl namířeno.

Ostrov byl rozdělen do devíti kantonů, měl dvacet devět obcí, dva arrondissementy, Saint Pierre a Fort-de-France.

Obloha byla nádherná, moře zářivé, všechno prosyceno slunečními paprsky. Ani jediný mráček neplul prostorem. Sotva bylo patrné dlouhé a pravidelné vlnění, přicházející ze širého moře. Tlakoměr byl příznivý .

Za těch okolností tedy bylo možné mít za to, že Alert neurazí za hodinu více než pět nebo šest mil. Proto dal Harry Markel rozvinout vrcholové plachty na hlavním a předním stěžni a plachty podpěrné, jednoduše všechny plachty trojstěžníku.

Tony Renault a Magnus Anders nebyli poslední, kdo šplhali po lanových žebřících do košů, aniž by přitom museli lézt kočičí dírou, kdo vystoupili až na bramová ráhna a uvolňovali konce vrcholových plachet, zatímco jejich druhové je utahovali.

Skutečně, až bude práce skončena, zda tito odvážní chlapci sestoupí na palubu a nezůstanou raději ve stěžňoví?

Mentor seděl na vrchní palubě v pohodlné proutěné lenošce s měkkou poduškou a zdálo se, že je hrdý na své mladé svěřence. Ne že by nebyl znepokojen, když je viděl prohánět se v ráhnoví, a že by opomíjel na ně volat, aby se dobře drželi. Ostatně to vše v něm vzbuzovalo nadšení. Ah, kdyby zde byl u něho ředitel, pan Julian Ardagh, kdyby spolu mohli vyměnit několik vět, jakou chválu by pronášelo chovancích Antilian School! A co vše bude moci pan Patterson vypravovat, až se vrátí, až bude odevzdávat rejstn'k, obsahující účty této podivuhodné cesty!

A není divu, že v okamžiku, kdy Tony Renault a Magnus Anders dosáhli vrcholu stožárů, mu v přítomnosti Johna Carpentera uklouzl tento citát:

„ Ir itur a astra...“ (takto se jde ke hvězdám)

„Co to znamená, pane?...“ zeptal se lodní mistr.

„To znamená, že stoupají k obloze.“

„A kdo tak tato slova zamotal?“

„Božský Virgil.“

„Znal jsem člověka, který se tak jmenoval, jistého negra, který byl nosičem uhlí na transatlantických lodích...“

„To nebyl on, příteli...“

„Nuže, tím lépe pro vašeho Virgila, neboť toho mého pověsili!“ Ten den Alert potkal několikrát lodě, konající pobřežní plavbu mezi Antilami, ale nepřiblížil se k nim.

Harry Markel se nyní obával, že na několik dnů zavládne bezvětří, což zpozdí jeho připlutí na Martinique.

Nicméně projevuje-li vítr náchylnost k utišení, neutichl hned zvečera. Jakkoliv byl slabý, zdálo se, že se udrží po celou noc. Vál ze severovýchodu, a bude pro Alerta , který rozvinul vrchní plachty, což se obyčejně nestává mezi západem a východem slunce, příznivý.

Než prostor naplnila tma, snažili se cestující marně spatřit vrchol Mont Pelée, čnící do výšky třináct set padesát šest metrů nad mořskou hladinou. K deváté hodině se tedy odebrali do svých kajut, jejichž dveře zůstaly kvůli horku otevřeny.

Nikdy jim noc nepřipadala klidnější a již v pět hodin ráno byli všichni na palubě.

A najednou zvolal Tony Renault, ukazujíce na výšinu na jihu: „Mont Pelée je tamhle!... To je on... poznávám jej!“

„Poznáváš jej?...“ opáčil Roger Hinsdale tónem, v němž byla patrná jistá nedůvěra...

„Zajisté!... Proč by se měl měnit během pěti let?... Hleďte..., tři temena Carbetu!...“

„Nutno doznat, Tony, že máš dobré oči...“

„Výtečné!... Říkám vám, že je to Mont Pelée... který však není úplně holý... (Slovní hříčka: pelée ve francouzštině znamená holý, lysý.) Je zelený a lesnatý jako všechny hory mého ostrova!... A uvidíte na mém ostrově ještě jiné... překonáme-li horu Vauclin!... Ať tak nebo tak, budete se muset obdivovat mému ostrovu... nejkrásnějšímu z Antil!...“

Nechali ho vymluvit se, neboť ten živý chlapec měl břitkou vyřídilku. Všechno přehánění stranou - Tony Renault se příliš neodvažoval vychvalovat Martinique. Co do rozlohy zaujímal tento ostrov druhé místo mezi Antilami, měří totiž devět set osmdesát sedm čtverečních kilometrů a měl asi sto sedmdesát sedm tisíc obyvatel: deset tisíc bělochů, patnáct tisíc Asijců, sto padesát tisíc černochů a barevných lidí, pocházejících většinou z ostrova Martinique. Je zcela hornatý a pokrytý nádhernými lesy až po nejvyšší vrcholky. Pokud se týkalo zavodňovací sítě, potřebné k úrodnosti jeho půdy, ta umožňovala zápasit s horky tropického pásma. Většina jeho řek byla splavná a jeho přístavy byly přístupny lodím značné nosnosti.

V ten den vál vítr stále ještě slabě. Poněkud zesílil teprve odpoledne a hlídky postřehly předhoří Macoubu na severním pobřeží ostrova.

Asi kolem jedné hodiny v noci získal vítr větší sílu a Alert , který nechal rozvinuté veškeré plachtoví, mohl dobře pokračovat v cestě, když plul kolem ostrova na západě.

Za prvního úsvitu se objevil pahorek Jacob, méně vzdálený od středu než Mont Pelée, jehož vrchol brzy vyvstal z nízkých ranních par.

K sedmé hodině se objevilo jakési město na pobřeží, téměř na severozápadním konci ostrova.

Vtom zvolal Tony Renault:

„Saint Pierre Martinique!“

A zazpíval z plna hrdla refrén staré francouzské písničky:

„To je země, která mě zrodila!“

V Saint Pierre se Tony Renault skutečně narodil. Avšak jeho rodina Martinique opustila, aniž by tam zanechala přfbuzné, aby se usadila ve Francii.

Fort-de-France, ležící jižněji na témže pobřeží, u ústí zátoky téhož jména, se napřed jmenoval Fort Roque a byl hlavním městem ostrova. Avšak obchod se tam nerozvíjel tak dobře jako v Saint Pierre, které mělo dvacet šest tisíc obyvatel; obyvatel ve Fort-de-France bylo o dvě pětiny méně. Ostatními důležitými městy ostrova jsou na západním pobřeží Laurentin, na jihu Saint Esprit, Diamant, Menu a na konci ostrova Trinité.

V Saint Pierre, hlavnfm správním místě osady, nebyl výměnný obchod tak zatěžován vojenskými předpisy, jako ve Fort-de-France, který s tvrzemi Tribut a Mouillage zabezpečovaly obranu ostrova. (Zde je nutné se zmínit o pohromě, která o několik let později, dopoledne 8. května 1902, měla stihnout Martinique; zemětřesení a sopečné výbuchy zničily část ostrova. Saint Pierre, ležící dvaadvacet kilometrů od Fort-de-France, byl zasypán parami a popelem, který chrlil jícen hory Pelée. Tisíce obyvatel zahynuly udušením. Ostatně ostrov byl zpustošen jen na pobřeží, čelícím Karibskému moři, které je asi vulkanické.)

Bylo devět hodin ráno, když Alert zakotvil v kruhovité zátoce, kde se nacházel přístav. V pozadí bylo město, rozdělené přebroditelnou říčkou na dvě části, chráněné proti východním větrům vysokým pohořím.

Elisée Reclus ochotně opakuje, co řekl historik Dutertre o Saint Pierre, jednom z měst, na něž cizinec nezapomene. „Vzezření krajiny je tak příjemné, temperatura tak příznivá a žije se tam v tak početné volnosti, že jsem neviděl ani jediného muže, ani jedinou ženu, kteří by se tam vrátili a neměli z toho velikou radost.“

A je pravděpodobné, že Tony Renault prožíval trochu této radosti, neboť se jevil ještě čilejší a okázalejší než kdykoliv jindy. Jeho druhové se na něj mohli spolehnout, že je provede po svém rodném ostrově. Že tam pobyt podle programu potrvá pouze čtyři dny, na tom nezáleželo. Při horlivosti a touze spatřit všechno, s dobrými nohami a pod vedením takového vůdce jako Tony Renault budou výlety stíhat výlety a rozšíří se i na hlavní město ostrova. Neučinit to by znamenalo procestovat Francii a nenavštívit Paříž, anebo, jak říká Tony Renault: „Jít do Dieppe a nespatřit moře!“

Takové záměry vyžadovaly úplnou volnost pohybu. Nesměli se omezovat na návrat do svých kajut každý večer. Noc strávit tam, kde se právě budou nacházet. Mělo to ovšem vyžadovat jisté náklady, ale hospodář Antilian School na ně měl dohlížet s takovou péčí, s jakou je bude zanášet do svého zápisníku. A pak vzhledem k obnosu, který měl dostat každý stipendista na Barbadosu, zda bylo na místě tolik se uskrovňovat?...

První den byl věnován městu Saint Pierre. Nejdříve obdivovali ze širého moře amfiteatrální vzhled města, - jeho šťastnou polohu mezi nádhernými skupinami palem a jiných tropických stromů, navštívili jeho vnitřek, hodný vnějšku. Nízké, žlutě zbarvené domy snad vůbec nevypadaly velkolepě; ale bylo nutné učinit je pevné a bezpečné, obrnit je proti zemětřesení, tak častému na Antilách, proti strašlivým uragánům jako z roku 1776, který způsobil tolik pohrom a zpustošil celý ostrov.

Tony Renault nezapomněl ukázat všem přátelům dům, kde se narodil před sedmnácti lety a z něhož bylo nyní učiněno skladiště koloniálního zboží.

Do roku 1635 byli Karibové jediní obyvatelé ostrova. V té době se tam usadil asi se stovkou lidí Francouz d'Esnambue, guvernér St. Christoph, a přinutil domorodce uchýlit se do hor a do lesů. Nicméně Karibové se nehodlali vzdát své državy bez odporu; spojili se s Indiány na sousedních ostrovech a zprvu se jim podařilo cizince vypudit. Ti však přivolali posilu, podstoupili nový boj a v posledním zápase ztratili domorodci sedm až osm set svých lidí.

Aby opět dobyli ostrov, učinili Karibové nový pokus; byla to válka úkladů a překvapení, vraždění po jednotlivci. Tehdy bylo rozhodnuto skoncovat s tímto strašlivým plemenem a po všeobecné řeži zůstali Francouzi pány ostrova. 

Od té doby se zemědělské práce prováděly metodicky a horlivě. Bavlna, roucou, tabák, indigo, cukrová třtina; pak - od konce 17. století - kakaovníky se staly hlavním bohatstvím ostrova.

Při té příležitosti se zmíníme o historii, o níž vyprávěl Tony Renault a kterou si pan Patterson zaznamenal.

Roku 1718 zničil neobyčejně prudký uragán všechny kakaovníky. Nuže, v botanické zahradě v Paříži bylo několik těchto stromů, pocházejících z Holandska. Přírodovědci Desclieuxovi bylo uloženo dopravit na Martinique dvě odnože kakaovníků. Během plavby téměř úplně došla voda. Avšak z několika kapek své porce věnoval Desclieux jistou část svým odnožím, které, když se šťastně dostaly do přístavu, založily znova na ostrově plantáže.

„Cožpak totéž neučinil Jussien pro cedr, kterému se kdekdo obdivu je v pařížském Jardin des Plantes?...“ zeptal Louis Clodion.

„Ano... a je to krásné... velmi krásné,“ prohlásil pan Patterson

„Francie má veliký národ!“

Avšak r. 1794 upadl ostrov Martinique do rukou Angličanů a byl definitivně vrácen teprve mírem r. 1816.

Tenkrát se nacházela osada v situaci, která velmi nebezpečně vytvořila číselnou převahu otroků vůči jejich pánům. Vypukla vzpoura, vyvolaná zvláště do lesů uprchlými černochy. Bylo nutné uchýlit se k uvolnění a třem tisícům černochů byla udělena svoboda. Tito barevní lidé dovedli zplna využít svá občanská a politická práva. Již roku 1828 bylo na ostrově Martinique devatenáct tisíc svobodných černochů a mnozí z nich, pracujíce pro sebe, se stali majiteli části půdy.

Následujícího dne vystoupili turisté na Mont Pelée hustými lesy, pokrývajícími jeho úbočí. A jakkoliv toto vystoupení přivodilo jistou únavu, byli za ni Tony Renault a jeho druhové odměněni. Pohled obsáhl celý ostrov, členitý jako stromový list, který plul, jak se zdálo, po hladině tohoto tak modrého Antilského moře. Na jihovýchodě spojovala obě části ostrova úzká šíje, měřící sotva dva kilometry mezi pobřežními bažinami. První část vysílala do Atlantického oceánu poloostrov Karavell mezi přístavem Trinité a Gabionskou zátokou. Druhá, velmi hornatá, se zvedala až do výše pěti set metrů Vauc1inem. Pokud se týká ostatních vrchů, Robertova, Francoisova, Constantova a de la Plaine, ty malebně zvyšovaly reliéf ostrova. Konečně na jihozápadě se prostíral Diamantový záliv a na jihovýchodě se rýsovalo předhoří des Salines, které tvořilo jakoby řapík tohoto plujícího listu.

A jejich zrak byl tak okouzlen, že se mladí cestovatelé zprvu oddali němému obdivu. Ani pan Horatio Patterson ve své paměti nenašel jediný latinský verš na vyjádření svého obdivu.

„Co jsem vám říkal?... Co jsem vám říkal?...“ opakoval Tony Renault.

Z tohoto Mont Pelée bylo možné spatřit úrodnost ostrova, který byl zároveň jednou z nejzalidněnějších zemí, protože měl sto sedmdesát osm obyvatel na čtverečním kilometru.

Jestliže pěstování kakaovníků a barvivých dřev si uchovalo svou důležitost, velice se zmenšila produkce kávy a téměř docela zanikla. Pokud se týkalo plantáží s cukrovou třtinou, ty zabíraly neméně než čtyřicet tisíc hektarů a ročně dodávaly za osmnáct až dvacet milionů cukru, rumu a tafie.

Zkrátka, dovoz činilo dvacet dva miliony franků, vývoz dvacet jeden milion a téměř devatenáct set lodí dodávalo obchodu na ostrově Martinique značný ruch.

Ostatně ostrov měl několik průmyslových a zemědělských železnic, které spojovaly přístavy s hlavními továrnami. Mimo to měl síť sjízdných cest, jejíž délka převyšovala devět set kilometrů.

Následujícího dne, 30. srpna, se turisté za nádherného počasí odebrali po dobře udržované cestě do Fort-de-France. Kočár pojmul celý ten hlouček veselých chlapců s pletí silně ožehnutou větry Atlantického oceánu; překypovali radostí.

Po důkladné snídani v dobrém hotelu prošli hlavní město ostrova, ležící v pozadí veliké zátoky téhož jména a ovládané impozantní masou Fort Royalu. Navštívili arzenál a válečný přístav, které odnímaly tomuto městu veškeré průmyslové a obchodní vzezření. Tak jako v Americe i jako v Evropě bylo obtížné, aby vojenské a civilní činnosti postupovaly rovnoběžně. Proto byl veliký rozdíl mezi Saint Pierrem a Fort-de- France.

Toto město neuniklo oběma pohromám, které působily v Západní Indii tolik spoust. Utrpělo zemětřesením r. 1839, které si vyžádalo četné oběti, opět se zotavilo a nyní se táhnou nádherné promenády až na okolní návrší. Měli jste vidět lomozící hlouček potulovat se velkolepou alejí de la Savanne, která ústí u tvrze Saint Louis, potom obcházel náměstí, posázené palmami, uprostřed něhož se tyčila socha císařovny Josephine, korunované kreolky, na niž si zachoval ostrov Martinique tak milou vzpomínku, socha byla z bílého mramoru.

Po městě následovalo okolí a Tony Renault sotva popřál svým přátelům oddechu. Museli za ním na návrší, sousedící s Balatským cvičištěm, pak do sanatoria, vyhrazeného vojákům, kteří se tam měli aklimatizovat, když přijedou z Evropy. Konečně se výlet rozšířil až na teplá vřídla v okolí. A mimochodem je nutno poznamenat, že i když bylo na ostrově Martinique doposud hodně hadů, mentor a jeho svěřenci se dosud nesetkali ani s jediným z těchto jedovatých plazů.

Mladý Tony svým přátelům neodpustil ani výlet do městečka Lamentinu lesy, které kryly tuto část ostrova. A při té příležitosti se udála přínoda, která zasluhuje, abychom se o ní poněkud dopodrobna zmínili, neboť nic z toho, co se týká pana Horatia Pattersona, není třeba tutlat.

31. srpna, den před tím, než měl Alert odplout, zamířili výletníci, kteří si v noci dobře odpočinuli, na šíji, která spojovala obě poloviny ostrova. Cesta byla veselá jako vždy. Povozy s sebou vzaly nějaké zásoby, snídat se mělo v lesích, sousedících se šíjí.

Po několikahodinové jízdě sestoupili Tony Renault a ostatní z vozu, vešli do lesa a asi o půl kilometru dále se octli na mýtině, která se jim zdála zcela vhodná pro zastávku, než se pustí hlouběji do lesa.

Pan Patterson, méně hbitý, zůstal asi o sto kroků pozadu. Nestarali se o něj a jistě je brzy dohoní.

Avšak když už čekali deset minut a mentor se neobjevoval, postál Louis Clodion a vykřikl silným hlasem:

„Pane Pattersone!... Sem, pane Pattersone!“

Žádná odpověď nepřítomného, jehož nebylo mezi stromy vidět.

„Zabloudil snad?...“ otázal se Roger Hinsdale a rovněž povstal.

„Nemůže být daleko...“ odvětil Axel Wickborn.

A pak vykřikli všichni najednou:

„Pane Pattersone... pane Pattersone!“

Chlapců se zmocnila jistá úzkost a rozhodli se, že budou mentora hledat. Les byl dost hustý, takže bylo možné, a proto nemoudré, zabloudit v něm. A pak, ačkoliv se nemuseli obávat dravců, kteří na Antilách nejsou, vydává se člověk do nebezpečí, že se znenadání octne tváří v tvář nějakému strašlivému plazovi, jednomu z těch trigonokefalů, jejichž uštknutí usmrcuje.

Znepokojení bylo vskutku na místě, když půlhodinové pátrání nemělo vůbec žádný výsledek. Nadarmo volali jméno pana Pattersona stokrát všemi směry... Po panu Pattersonovi nebylo ani stopy.

Všichni vnikli do nejhlubšího lesa, když v tom spatřili chýši, jakýsi lovecký pavilónek, ukrytý pod stromy ve spleti břečťanu.

Hledal zde snad pan Patterson úkryt z toho či onoho důvodu? V každém případě byla chýše zavřená a dveře byly zvenčí zastrčeny dřevěnou závorou.

„Zde nemůže být...“ řekl Niels Harboe.

„Podívejme se přece,“ řekl Magnus Anders.

Odsunuli závoru a otevřeli dveře.

Chýše byla prázdná. Obsahovala jen několik náručí suché trávy, lovecký nůž v pochvě, visící na stěně, loveckou brašnu, několik kůží čtyřnožců a ptáků, rozvěšených v koutě.

Louis Clodion a Roger Hinsdale, kteří vešli do chaty, z ní vyšli téměř          ihned na pokřik svých druhů.

„Tamhle je!... Tamhle je!“ opakovali ostatní.

Opravdu, asi dvacet kroků opodál u paty stromu ležel pan Patterson, natažený v celé své délce, klobouk na zemi, tvář křečovitě staženu, paže sevřeny, vzezření člověka, v němž není ani stopa života.

Louis Clodion, John Howard a Albert Leuwen se vrhli k panu Pattersonovi... Srdce mu tlouklo..., nebyl mrtev...

„Co se mu stalo?...“ zvolal Tony Renault. „Uštknul ho snad had?“

Ano, možná, že pan Patterson se dostal do křížku s jedním z trigonokefalů, tak rozšířených na ostrově Martinique a na obou ostatních ostrovech Malých Antil. Tito nebezpeční hadi, z nichž někteří bývají dlouzí šest stop, se liší pouze barvou kůže a lze si je snadno splést s kořeny, mezi nimiž se skrývají. Je tedy nesnadné vyhnout se jejich útokům, jak rychlým, tak náhlým.

Avšak, protože pan Patterson dýchal, bylo nutno učinit všechno, aby nabyl opět vědomí.. Když ho Louis Clodion vysvlékl, zjistil, že na těle nemá žádnou známku uštknutí. Jak si tedy vysvětlit, že se nacházel v tomto stavu a v obličeji se mu zračila hrůza?...

Nadzvedli mu hlavu, opatrně ji opřeli o strom, spánky mu namáčeli čerstvou vodou z řeky a do úst mu vpravili několik kapek rumu.

Konečně se jeho oči otevřely a z úst mu vyšla téměř nesrozumitelná slova:

„Had..., had?...“

„Pane Pattersone... pane Pattersone...“ odpověděl Louis Clodion a tiskl mu ruce.

„Had..., uprchl?...“

„Jaký had?..“

„Ten, jehož jsem spatřil ve větvích tohoto stromu?...“

„V jakých větvích?... Jakého stromu?...“

„Podívejte..., tamhle... Mějte se na pozoru!...“

Ačkoliv pronášel pan Patterson jen nesouvislé věty, nakonec pochopili, že se ocitl tváří v tvář obrovskému plazovi, ovinutému kolem větve stromu... že ho had fascinoval jako ptáka... Odporoval... odporoval... ale had ho přitahoval proti jeho vůli a když už se na něho vrhal, udeřil ho pan Patterson, veden pudem sebezáchovy, holí!... Co se s tímto hadem stalo?... Byl zabit?... Neplíží se trávou... latet anguis in herba (Číhá had v trávě?) ?“

Chlapci pana Pattersona upokojili. Ne... po hadovi nebyla ani stopa...

„Ano..., ano!...“ zvolal.

Vztyčil se a ruku vztaženou, opakoval zděšeným hlasem: „Tam!... Tam!...“

Všechny zraky zamířily do míst, kam ukazoval pan Patterson, který křičel:

„Vidím ho... vidím ho!“

Opravdu, z jedné ze spodních větví stromu viselo tělo trigonokefala největšího druhu, s ještě se blyštícíma očima, s dlouhým, rozeklaným jazykem visícím z tlamy; ale bylo schlíplé, nehybné a viselo jen za ocas, nevydávajíc známky života.

Rána holí od pana Pattersona byla rozhodně šťastná. Byla asi vedena neobyčejnou silou, když zabila hada tohoto vzrůstu. Ovšem po této prudké ráně už pan Patterson nevěděl, co se dál děje, omdlel a klesl u paty stromu.

Vítězi všichni poblahopřáli a nebylo divu, že ten si chtěl předmět svého vítězství vzít s sebou na Alerta s úmyslem dát ho vycpat při některé z příštích zastávek.

John Howard, Magnus Anders a Niels Harboe tedy hada vyprostili a dopravili ho na mýtinu. Tam se turisté vydatně posilnili a připíjeli panu Pattersonovi, potom si šli prohlédnout šíji. Tři hodiny po té nasedli opět do svých povozů, kam byl uložen i had a kolem osmé hodiny večer se vrátili do Saint Pierre.

Když cestující vstoupili na loď, dali John Carpenter a Corty vytáhnout tohoto nádherného plaza, na něhož pan Patterson neustále vrhal pohledy zděšení a uspokojení, a umístili ho v salonu. Jak vylíčí tuto příhodu paní Pattersonové a jaké čestné místo v knihovně Antilian School bude vyhrazeno tomuto pozoruhodnému a děsivému typu trigonokefalů z ostrova Martinique! Těchto výrazů hodlal mentor použít v příštím listě panu Julianu Ardaghovi.

Po dni, stráveném tak dobře - dies notanda lapillo (Den, který je nutno zaznamenat kamínkem), jak praví Horatio - zbývalo jen zotavit se zprvu dobrým obědem a pak dobrým spánkem, než se zítra odpluje.

To se také stalo. Nicméně, než se odebrali do kajuty, vzal Tony Renault přátele stranou a řekl jim, aby ho neslyšel pan Patterson: „Nuže... tohle je k popukání!“

„Co je k popukání?...“ zeptal se Hubert Perkins.

„Objev, který jsem právě učinil...“

„A co jsi objevil?...“

„Že nebude třeba dát vycpat hada pana Pattersona...“

„A proč?“

„Protože už je vycpaný!“

Byla to pravda a Tony Renault to právě poznal, když prohlížel zvíře. Ano, tento had byl jen lovecká trofej, zavěšená na větvích stromu u chýše. Neohrožený pan Patterson zabil už mrtvého hada!...

Ale domluvili se, že ho dají jakoby vycpat u některého preparátora na St. Lucy, aby nezarmoutili výtečného muže a že mu ponechají veškerou slávu jeho vítězství.

Za úsvitu následujícího dne zvedl Alert kotvy a dopoledne ztratili cestující z očí výšiny ostrova.

O ostrově Martinique se dalo říci, že je „zemí vracejících se“, protože člověk má vždy chuť vrátit se tam, a možná, že ten či onen z chovanců Antilian School na to pomýšlel, protože neměl ani tušení o osudu, který je všechny očekával.