×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zelený paprsek - Jules Verne, XX. Za slečnou Campbellovou!

XX. Za slečnou Campbellovou!

Netrvalo dlouho a Olivier přiběhl k hrázi a dorazil ke vchodu Fingalovy jeskyně, kde byly čedičové schody.

Bratři Melvillovi a věrný Partridge spěchali za ním.

Paní Bessi zůstala v Clam Shellu a čekala je s nevýslovnou úzkostí. Připravovala vše potřebné, kdyby se slečna Helena vrátila... Moře zatím vystoupilo tak vysoko, že pokrývalo už i nejvyšší místo odpočívadla, přelévalo se přes zábradlí a způsobilo, že se veškerá chůze po lávce stala nemožnou. Vzhledem k tomu, že se nedalo vstoupit do jeskyně, bylo jasné, že je rovněž nemožné z ní vyjít. Pokud byla slečna Campbellová uvnitř, stala se její zajatkyní. Ale jak se dozvědět, že tam je skutečně, a jak se k ní dostat?

„Heleno! Heleno!“ křičel Olivier Sinclair.

„Heleno! Naše drahá Heleno!“ křičeli nešťastní bratří Melvillovi.

„Slečno! Proboha, slečno!“ přidal se zoufalý Partridge.

Toto jméno bylo vrženo do nepřetržitého hukotu vln. Mohla je slečna Helena vůbec zaslechnout? Podobalo se hřímání větru a vln, které se ztrácelo ve sluji. A ani hlas či zrak nebyly tak mocné, aby vnikly dovnitř.

„Možná, že tam ani Helena není,“ prohlásil Sam a v jeho prohlášení se ozývaly jasné tóny naděje.

„Kde by byla?“ odpověděl s hlavou skloněnou a výrazem nešťastného tvora Sib.

„Ano, kde by byla?“ vykřikl Olivier Sinclair. „Copak jsem ji nehledal bezvýsledně na návrší ostrova, uprostřed skal na pobřeží, prostě všude? Nevrátila by se snad, kdyby se vůbec vrátit mohla? Je tam... tam!“ A pak si společně vybavili, jak jim nejednou Helena říkala, že má velké přání být přítomna nějaké bouři ve Fingalově jeskyni. Copak ale zapomněla, že je moře vzedmuté bouří a jeskyni naplňuje až po vrchol svými vodami a dělá z ní vězení, jehož dveře nelze otevřít ani násilím?

„Jakým způsobem je možno pokusit se dojít až k ní a zachránit tu nebohou dívku?“ ptal se polohlasem víc sebe než ostatních Olivier Sinclair.

V důsledku bouře, která s nebývalým vztekem bičovala tuto část ostrova, stoupaly vlny až k samému stropu klenutí jeskyně. Tam se rozrážely s ohlušujícím hřmotem. Největší část vln, která byla nárazem odrážena zpět, padala pěnícími se vodopády, jako vodopády Niagarskými, ale dolejší část vod, poháněná proudem širého moře, se dovnitř vrhala s prudkostí řeky, jejíž blať byla náhle stržena. Moře tedy vnikalo až do nejzadnější části jeskyně.

Na kterém místě našla asi slečna Campbellová útočiště, které by nebylo pod vodou, pod silou vln? Vždyť celou jeskyni ovládly právě tyto hrozné mořské vlny svým sílícím přílivem.

Naši zoufalí výletníci nechtěli stále uvěřit, že by Helena mohla být skutečně uvnitř! Jak by mohla vzdorovat útokům zuřícího moře v této slepé uličce? Copak by její zohavené rozervané tělo stržené proudem nebylo již vyvrženo ven? Copak by ji proud rostoucího přílivu nezanesl podél hráze a mořských skal až ke Clam Shellu?

„Heleno! Heleno!“ Toto jméno stále volali do hluku větru a vln, ale jediný výkřik jim neodpovídal, a také ani nemohl... „Ne! Nikoli! Ne! Není v téhle jeskyni!“ se zoufalstvím opakovali bratři Melvillovi. „Ale ano, je tam!“ trval na svém Olivier Sinclair.

A tu ukázal na kousek látky, kterou vracející se vlna zanechala na jednom z čedičových schodů.

Byl to „snod“, skotská stužka, kterou slečna Helena nosívala ve vlasech.

Bylo možné teď ještě pochybovat?

Ale potom... když jí tuto stužku silný proud utrhl, mohla být také slečna Campbellová stejnou ranou či stejnou silou vržená na zeď Fingalovy jeskyně... Po chvíli ticha, když si tuto skutečnost všichni uvědomili, se ozval Olivier Sinclair: „Já ji zachráním!“ A využil okamžik odlivu, který zhruba z poloviny uvolnil lávku a chytil se prvního sloupku zábradlí. Ale spousta vody ho uchvátila a porazila, až spadl na schodech.

Kdyby nepřispěchal odvážný Partridge a nezachytil nebohého Oliviera, skutálel by se až na poslední stupeň a moře by ho uchvátilo, aniž by ho pak kdo mohl zachránit. Partridge svým činem riskoval vlastní život.

Olivier tedy s Partridgovou pomocí vstal. Rozhodnutí dostat se do jeskyně se však nevzdal.

„Slečna Campbellová je tam!“ řekl znova. „Je živá, protože její tělo nebylo vrženo ven jako tenhle kousek látky. Je tedy dost možné, že našla nějaké útočiště v záhybu jeskyně. Ale její síly se brzy vyčerpají. Nebude rozhodně moci odolávat až do té doby, kdy moře úplně poklesne. Je nutné dojít tedy až ke slečně Campbellové!“ „Půjdu já!“ řekl Partridge odvážně. „Ne... já!“ oponoval mu Olivier.

„Půjdeme tedy oba!“ rozhodli.

Chtěli použít posledního prostředku dostat se ke slečně Heleně, ale tento prostředek poskytoval jen velmi málo naděje, že by se Olivierovi s Partridgem jeden pokus ze sta podařil.

„Počkejte na nás zde, pánové,“ pokynul Olivier Sinclair bratrům Melvillovým.

„V pěti minutách budeme zpět. Pojďte, Partridgu!“ Bratři nic nenamítali a zůstali poslušně stát na svém místě, na nejkrajnějším cípu ostrůvku, chráněni strmým břehem tak, že je moře nemohlo dostihnout. Olivier s Partridgem se co nejrychleji vrátili do Clam Shellu.

Bylo půl deváté večer.

Po pěti minutách se mladý muž a starý sluha objevili, vlekli s sebou po hrázi lodici z Clorindy, kterou jim kapitán John Olduck zanechal.

Chtěli se snad dostat do jeskyně po moři, když cesta po zemi byla nemožná?

Ano! Právě o to se chtěli pokusit. Vydávali svůj život v sázku, ale i když to věděli, chtěli to riskovat. A neváhali.

Kocábku přivlekli k patě schodů, na místo chráněné před příbojem do kouta čedičového stupně.

„Půjdu s vámi,“ znovu se nabízel starý sluha Partridge.

„Ne, už jsem se rozhodl jinak,“ odpověděl Olivier, „Nejde to, nesmíme zbytečně přetížit tak malou lodičku! Jestliže dosud slečna Campbellová žije, stačí, když půjdu jen já!“ „Oliviere!“ vykřikli oba bratři, kteří jen stěží zadržovali své vzlyky. „Oliviere, zachraňte naši dceru!“ Mladý muž jim stiskl ruce, vzápětí skočil do lodice, usedl na prostřední lavici a chopil se obou vesel. Poté zavesloval obratně do proudu a čekal na okamžik odlivu obrovské vlny, která ho zanesla naproti Fingalovy jeskyně.

Tu byla náhle lodička vyzdvižena, ale naštěstí obratnými pohyby vesel se podařilo Olivierovi Sinclairovi udržet ji v rovnováze, a to podélně, kdyby se totiž dostala napříč, nevyhnutelně by se převrhla.

A zas zdvihlo moře křehký člun až téměř k nejvyšší části jeskyně, zdálo se, že se snad tato skořápka roztříští o skalnatou zeď, ale naštěstí ji vracející se vlna odnesla na moře... Třikrát takto vlny lodici rozhoupaly, vrhly ji k jeskyni, aby ji vzápětí opět odnesly zpět, aniž by se mladému muži podařilo nalézt průchod vodami, které uzavíraly otvor. Olivier udržoval lodici stále na vodách... Náhle jedna z obrovských vln pozdvihla lodičku, ta na okamžik zakolísala na tomto vodním hřbetu téměř až ve výši ostrovní planiny, pak se rozevřela jakási hluboká propast až k patě jeskyně a Oliviera vrhla síla vlny šikmo dolů, jako by se vrhal dolů po vodopádu. Svědkové tohoto hrůzného výjevu ze sebe vyrazili výkřiky zděšení. Zdálo se, že je kocábka neodvratně vržena na čedičové pilíře vlevo od vchodu.

Avšak odvážný mladý muž zručným pohybem vesel vzpřímil svou lodici a rychlostí šípu, dříve než by se moře zdvihlo v ohromnou spoustu vod, zmizel uvnitř jeskyně.

O vteřinu později se záplavy vod řítily a stříkaly až na nejvyšší hranu ostrova.

Rozbila se lodička o čedičové stěny? Je třeba nyní počítat nikoli s jedním, ale se dvěma mrtvými?

Naštěstí nic takového. Olivier Sinclair projel rychlostí blesku, nezavadil o nerovný strop klenby. Lehnu si na dno lodice, aby byl ušetřen nárazu vyčnívajících čedičových kusů! Během jediné vteřiny dostihl protilehlé stěny, neměl strach, jen obavu, aby ho proud nevyplavil ven dříve, než by se mohl zachytit některého výstupku ze dna.

Naštěstí lodice narazila na pilíře toho druhu malých varhan, které strmí v jedné části Fingalovy jeskyně, a tam se z poloviny rozbila. Olivier Sinclair měl však štěstí a včas se zachytil kusu čediče, na kterém se chvíli s vypětím sil udržel a potom se vyšvihl vzhůru z dosahu běsnícího mořského živlu.

Po chvilce vlna uchvátila jeho loďku a vyvrhla ji z jeskyně. Bratři Melvillovi a Partridge, jakmile uviděli lodici bez pána, domnívali se, že odvážný Olivier Sinclair zahynul.


XX. Za slečnou Campbellovou!

 

Netrvalo dlouho a Olivier přiběhl k hrázi a dorazil ke vchodu Fingalovy jeskyně, kde byly čedičové schody.

Bratři Melvillovi a věrný Partridge spěchali za ním.

Paní Bessi zůstala v Clam Shellu a čekala je s nevýslovnou úzkostí. Připravovala vše potřebné, kdyby se slečna Helena vrátila...

Moře zatím vystoupilo tak vysoko, že pokrývalo už i nejvyšší místo odpočívadla, přelévalo se přes zábradlí a způsobilo, že se veškerá chůze po lávce stala nemožnou.

Vzhledem k tomu, že se nedalo vstoupit do jeskyně, bylo jasné, že je rovněž nemožné z ní vyjít. Pokud byla slečna Campbellová uvnitř, stala se její zajatkyní. Ale jak se dozvědět, že tam je skutečně, a jak se k ní dostat?

„Heleno! Heleno!“ křičel Olivier Sinclair.

„Heleno! Naše drahá Heleno!“ křičeli nešťastní bratří Melvillovi.

„Slečno! Proboha, slečno!“ přidal se zoufalý Partridge.

Toto jméno bylo vrženo do nepřetržitého hukotu vln. Mohla je slečna Helena vůbec zaslechnout? Podobalo se hřímání větru a vln, které se ztrácelo ve sluji. A ani hlas či zrak nebyly tak mocné, aby vnikly dovnitř.

„Možná, že tam ani Helena není,“ prohlásil Sam a v jeho prohlášení se ozývaly jasné tóny naděje.

„Kde by byla?“ odpověděl s hlavou skloněnou a výrazem nešťastného tvora Sib.

„Ano, kde by byla?“ vykřikl Olivier Sinclair. „Copak jsem ji nehledal bezvýsledně na návrší ostrova, uprostřed skal na pobřeží, prostě všude? Nevrátila by se snad, kdyby se vůbec vrátit mohla? Je tam... tam!“

A pak si společně vybavili, jak jim nejednou Helena říkala, že má velké přání být přítomna nějaké bouři ve Fingalově jeskyni.

Copak ale zapomněla, že je moře vzedmuté bouří a jeskyni naplňuje až po vrchol svými vodami a dělá z ní vězení, jehož dveře nelze otevřít ani násilím?

„Jakým způsobem je možno pokusit se dojít až k ní a zachránit tu nebohou dívku?“ ptal se polohlasem víc sebe než ostatních Olivier Sinclair.

V důsledku bouře, která s nebývalým vztekem bičovala tuto část ostrova, stoupaly vlny až k samému stropu klenutí jeskyně. Tam se rozrážely s ohlušujícím hřmotem. Největší část vln, která byla nárazem odrážena zpět, padala pěnícími se vodopády, jako vodopády Niagarskými, ale dolejší část vod, poháněná proudem širého moře, se dovnitř vrhala s prudkostí řeky, jejíž blať byla náhle stržena. Moře tedy vnikalo až do nejzadnější části jeskyně.

Na kterém místě našla asi slečna Campbellová útočiště, které by nebylo pod vodou, pod silou vln? Vždyť celou jeskyni ovládly právě tyto hrozné mořské vlny svým sílícím přílivem.

Naši zoufalí výletníci nechtěli stále uvěřit, že by Helena mohla být skutečně uvnitř! Jak by mohla vzdorovat útokům zuřícího moře v této slepé uličce? Copak by její zohavené rozervané tělo stržené proudem nebylo již vyvrženo ven? Copak by ji proud rostoucího přílivu nezanesl podél hráze a mořských skal až ke Clam Shellu?

„Heleno! Heleno!“

Toto jméno stále volali do hluku větru a vln, ale jediný výkřik jim neodpovídal, a také ani nemohl...

„Ne! Nikoli! Ne! Není v téhle jeskyni!“ se zoufalstvím opakovali bratři Melvillovi. „Ale ano, je tam!“ trval na svém Olivier Sinclair.

A tu ukázal na kousek látky, kterou vracející se vlna zanechala na jednom z čedičových schodů.

Byl to „snod“, skotská stužka, kterou slečna Helena nosívala ve vlasech.

Bylo možné teď ještě pochybovat?

Ale potom... když jí tuto stužku silný proud utrhl, mohla být také slečna Campbellová stejnou ranou či stejnou silou vržená na zeď Fingalovy jeskyně...

Po chvíli ticha, když si tuto skutečnost všichni uvědomili, se ozval Olivier Sinclair:

„Já ji zachráním!“

A využil okamžik odlivu, který zhruba z poloviny uvolnil lávku a chytil se prvního sloupku zábradlí. Ale spousta vody ho uchvátila a porazila, až spadl na schodech.

Kdyby nepřispěchal odvážný Partridge a nezachytil nebohého Oliviera, skutálel by se až na poslední stupeň a moře by ho uchvátilo, aniž by ho pak kdo mohl zachránit. Partridge svým činem riskoval vlastní život.

Olivier tedy s Partridgovou pomocí vstal. Rozhodnutí dostat se do jeskyně se však nevzdal.

„Slečna Campbellová je tam!“ řekl znova. „Je živá, protože její tělo nebylo vrženo ven jako tenhle kousek látky. Je tedy dost možné, že našla nějaké útočiště v záhybu jeskyně. Ale její síly se brzy vyčerpají. Nebude rozhodně moci odolávat až do té doby, kdy moře úplně poklesne. Je nutné dojít tedy až ke slečně Campbellové!“

„Půjdu já!“ řekl Partridge odvážně.

„Ne... já!“ oponoval mu Olivier.

„Půjdeme tedy oba!“ rozhodli.

Chtěli použít posledního prostředku dostat se ke slečně Heleně, ale tento prostředek poskytoval jen velmi málo naděje, že by se Olivierovi s Partridgem jeden pokus ze sta podařil.

„Počkejte na nás zde, pánové,“ pokynul Olivier Sinclair bratrům Melvillovým.

„V pěti minutách budeme zpět. Pojďte, Partridgu!“

Bratři nic nenamítali a zůstali poslušně stát na svém místě, na nejkrajnějším cípu ostrůvku, chráněni strmým břehem tak, že je moře nemohlo dostihnout. Olivier s Partridgem se co nejrychleji vrátili do Clam Shellu.

Bylo půl deváté večer.

Po pěti minutách se mladý muž a starý sluha objevili, vlekli s sebou po hrázi lodici z Clorindy, kterou jim kapitán John Olduck zanechal.

Chtěli se snad dostat do jeskyně po moři, když cesta po zemi byla nemožná?

Ano! Právě o to se chtěli pokusit. Vydávali svůj život v sázku, ale i když to věděli, chtěli to riskovat. A neváhali.

Kocábku přivlekli k patě schodů, na místo chráněné před příbojem do kouta čedičového stupně.

„Půjdu s vámi,“ znovu se nabízel starý sluha Partridge.

„Ne, už jsem se rozhodl jinak,“ odpověděl Olivier, „Nejde to, nesmíme zbytečně přetížit tak malou lodičku! Jestliže dosud slečna Campbellová žije, stačí, když půjdu jen já!“

„Oliviere!“ vykřikli oba bratři, kteří jen stěží zadržovali své vzlyky. „Oliviere, zachraňte naši dceru!“

Mladý muž jim stiskl ruce, vzápětí skočil do lodice, usedl na prostřední lavici a chopil se obou vesel. Poté zavesloval obratně do proudu a čekal na okamžik odlivu obrovské vlny, která ho zanesla naproti Fingalovy jeskyně.

Tu byla náhle lodička vyzdvižena, ale naštěstí obratnými pohyby vesel se podařilo Olivierovi Sinclairovi udržet ji v rovnováze, a to podélně, kdyby se totiž dostala napříč, nevyhnutelně by se převrhla.

A zas zdvihlo moře křehký člun až téměř k nejvyšší části jeskyně, zdálo se, že se snad tato skořápka roztříští o skalnatou zeď, ale naštěstí ji vracející se vlna odnesla na moře...

Třikrát takto vlny lodici rozhoupaly, vrhly ji k jeskyni, aby ji vzápětí opět odnesly zpět, aniž by se mladému muži podařilo nalézt průchod vodami, které uzavíraly otvor. Olivier udržoval lodici stále na vodách...

Náhle jedna z obrovských vln pozdvihla lodičku, ta na okamžik zakolísala na tomto vodním hřbetu téměř až ve výši ostrovní planiny, pak se rozevřela jakási hluboká propast až k patě jeskyně a Oliviera vrhla síla vlny šikmo dolů, jako by se vrhal dolů po vodopádu.

Svědkové tohoto hrůzného výjevu ze sebe vyrazili výkřiky zděšení. Zdálo se, že je kocábka neodvratně vržena na čedičové pilíře vlevo od vchodu.

Avšak odvážný mladý muž zručným pohybem vesel vzpřímil svou lodici a rychlostí šípu, dříve než by se moře zdvihlo v ohromnou spoustu vod, zmizel uvnitř jeskyně.

O vteřinu později se záplavy vod řítily a stříkaly až na nejvyšší hranu ostrova.

Rozbila se lodička o čedičové stěny? Je třeba nyní počítat nikoli s jedním, ale se dvěma mrtvými?

Naštěstí nic takového. Olivier Sinclair projel rychlostí blesku, nezavadil o nerovný strop klenby. Lehnu si na dno lodice, aby byl ušetřen nárazu vyčnívajících čedičových kusů! Během jediné vteřiny dostihl protilehlé stěny, neměl strach, jen obavu, aby ho proud nevyplavil ven dříve, než by se mohl zachytit některého výstupku ze dna.

Naštěstí lodice narazila na pilíře toho druhu malých varhan, které strmí v jedné části Fingalovy jeskyně, a tam se z poloviny rozbila. Olivier Sinclair měl však štěstí a včas se zachytil kusu čediče, na kterém se chvíli s vypětím sil udržel a potom se vyšvihl vzhůru z dosahu běsnícího mořského živlu.

Po chvilce vlna uchvátila jeho loďku a vyvrhla ji z jeskyně. Bratři Melvillovi a Partridge, jakmile uviděli lodici bez pána, domnívali se, že odvážný Olivier Sinclair zahynul.