XVI. Dva výstřely Nazítří a po několik prvních dní v měsíci září nebyl Aristobulus Ursiclos spatřen. Zda opustil Jonu na turistické lodi, když pochopil, že marně plýtvá časem v blízkosti slečny Campbellové? To nemohl nikdo vědět. Ostatně dělal dobře, že se neukazoval. Nebyla to lhostejnost, ale zjevný odpor, který vzbuzoval v mladé dívce. Oloupit její paprsek o všechnu poezii, ztělesnit její sny, pás Valkyry prohlásit za prostý optický úkaz! Snad by mu všechno odpustila, všechno, jenom toto ne!
Bratři Melvillovi ani nedostali od své neteře dovolení jít vyzvídat, co se stalo s Aristobulem Ursiclosem.
K čemu by to ostatně bylo? Co mu mohli říci a v co ještě doufat? Copak mohli do budoucna myslet na plánovaný sňatek mezi dvěma osobami sobě tak nesympatickými? Osobami oddělenými propastí, která zeje mezi prostou prózou a vznešenou poezií, když jeden je posedlý mánií převádět vše na vědecké formule, kdežto druhý žije jen pro svůj ideál a opovrhuje příčinami a spokojuje se dojmy?
Mezitím Partridge, pobízen paní Bessi, vyzvěděl, že ten „učený mladý stařec“, jak ho nazýval, dosud neodcestoval a ještě stále obývá svou rybářskou chatrč, kde jídá zcela sám.
Hlavní věc však byla, že naši cestovatelé už Aristobula Ursiclosa nevídali. Co však mladý učenec dělal?
Když se neskrýval ve své jizbě, kde se zaměstnával bezpochyby nějakým vážným vědeckým rozjímáním, pobíhal s puškou na rameni po nízkém písčitém břehu ostrova. Při střelbě na morčáky a racky, kteří mu nebyli k ničemu, jej opouštěla jeho rozmrzelost na slečnu Campbellovou. Choval v sobě ještě nějakou naději? Namlouval si, že až bude fantazii o zeleném paprsku učiněno zadost, slečna Campbellová změní názor? Možná ano, vždyť přece známe jeho sobeckost.
Jednoho dne se mu přihodilo dosti nepříjemné dobrodružství, které pro něho mohlo velmi špatně skončit, kdyby mu jeho sok Olivier Sinclair neočekávaně a velkomyslně nepřišel na pomoc.
Stalo se to odpoledne druhého září. Aristobulus Ursiclos šel zkoumat skaliska, která tvořila nejjižnější cíp Jony. Jeden z žulových balvanů - „stack“ - zvlášť zaujal jeho pozornost, až se dokonce odhodlal vylézt na jeho vrchol. Byl to však velký nerozum, pokoušet se o to, protože skála měla hladký povrch a nohy se neměly tedy o co opřít.
Aristobulus Ursiclos však nechtěl odejít s nepořízenou. Začal tedy šplhat podél stěn, chytal se trsů několika rostlin, které zde vyrážely, a poštěstilo se mu, samozřejmě ne bez námahy, dosáhnout vrcholu.
Dostal se nahoru a oddal se své práci typické pro mineralogy. Když však chtěl slézt dolů, viděl, že to půjde mnohem hůř. Pečlivě zkoumal, po které straně by se mohl nejlépe dostat dolů.
V tom okamžiku udělal chybný krok, upadl a protože se nemohl ničeho zachytit, zmizel by v mocných vlnách příboje, kdyby ho nezadržel uprostřed pádu pařez.
Mladý muž se tedy ocitl v situaci nebezpečné a směšné zároveň, protože nemohl vystoupit výše, ale nemohl také sestoupit níže.
Tak uběhla hodina, a kdo ví, co by se stalo, kdyby Olivier Sinclair s malířským tlumokem na zádech právě v tom okamžiku nepřišel do těchto míst.
Uslyšel křik a zastavil se. Pohled na Aristobula Ursiclosa visícího třicet stop ve vzduchu a zmítajícího se jako věchet ve větru v něm nejprve probouzel smích, ale pak si uvědomil, že je to vážná situace, a neváhal se vydat sám v nebezpečí, aby toho nebožáka dostal dolů. Nebylo to snadné. Olivier Sinclair se musel dostat až na čeřen skály a tam se mu podařilo toho nemotoru vytáhnout nahoru. Poté mu pomohl sestoupit po druhé straně dolů.
„Pane Sinclaire,“ řekl Aristobulus Ursiclos, jakmile se dostal do bezpečí, „špatně jsem vypočítal úhel sklonu, který tvoří tato stěna s kolmicí. Odtud to nešťastné sklouznutí a to, že jsem zůstal viset...“ „Pane Ursiclosi,“ odpověděl Olivier Sinclair, „jsem šťastný, že jsem se tady náhodou objevil a mohl vám přijít na pomoc.“ „Dovolte, abych vám poděkoval.“ „To nestojí za řeč, pane. Určitě byste se zachoval stejně, kdybych byl v nebezpečí já...“ „Beze vší pochyby!“ „Takže tedy na oplátku!“ Po těchto slovech se mladí muži rozešli. Oliviera Sinclaira pak nenapadlo, aby před někým mluvil o této události, protože pro něho neměla téměř žádný význam.
Co se týče Aristobula Ursiclosa, ten o tom mluvil tím méně, ale vděčil svému sokovi za to, že ho vysvobodil z tak zoufalého postavení.
A pověstný paprsek? Musíme říci, že se nechal obzvláště prosit. Mezitím uplynula dlouhá doba a mnoho času na jeho spatření nezbývalo. Podzim dozajista nepočká a zakryje oblohu svým mlhavým závojem. A potom už nebudou jasné večery, s nimiž měsíc září tak šetří. Neobjeví se už ani čisté obzory, které vypadají spíš jako by je geometr narýsoval kružítkem než malíř štětcem.
Naši výletníci si říkali: „Budeme si snad muset nechat odříct ten vzácný úkaz, důvod našeho cestování?“ „Musíme odložit naše pozorování na příští rok, nebo musíme za paprskem do jiných zeměpisných šířek?“ Slečna Helena Campbellová a Olivier Sinclair měli důvod, proč se zlobit. Oba se div nezbláznili, když vídali zas a znovu Hebridy zahalené parami, vystupujícími z širého moře.
Tak zastřeně vypadal obzor i v prvních čtyřech dnech mlhavého měsíce září.
Každý večer seděli slečna Campbellová, Olivier Sinclair, Sam a Sib, paní Bessi a Partridge na některé skále, omývané lehkými vlnami příboje, aby se stávali svědky západů slunce. A sluneční kotouč se hroužil do mořské hladiny za záře mnohem nádhernější, než kdyby byla obloha úplně jasná.
Umělec, který by tuto krásu viděl, by jistě zatleskal nadšením. Nadchla by ho tato velkolepá oslava, která se rozvíjela při zanikání dne, tato nádherná stupnice barev, postupující od mraku k mraku, od fialové barvy zenitu až do zlaté červeně obzoru. Zůstal by zkamenělý úžasem před tímto vodopádem ohňů, odrážejících se od vzdušných skalin, kterými zde byla oblaka... Oblaka sice úchvatná ve své proměnlivosti, zakrývající však sluneční kotouč a jeho poslední paprsky, po kterých marně pásly oči našich pozorovatelů.
Jakmile slunce zapadlo, všichni vstali se zklamáním, jako ti, kdo se dívají na kouzla, jejichž poslední dojem však zkazila nějaká maličkost. Se svěšenou hlavou se pak oklikou vraceli do hostince Dunkanových zbraní.
Teprve tam padla první slova.
„Zítra!“ říkávala s pokrčením ramen slečna Campbellová a vůbec se přitom neusmívala.
„Zítra!“ odpovídali oba strýčkové, „máme nějaké tušení, že zítra...“ A každý večer měli bratři Melvillovi tušení, které však pokaždé skončilo zklamáním. Konečně přišlo páté září a ten den začal překrásným ránem. Ranní mlhy se rozplynuly, jakmile začaly hřát první sluneční paprsky.
Ručička tlakoměru, která se už po několik dnů blížila k místu udávající krásné počasí, vystoupila ještě výš a zastavila se ve výšce, která označuje stálou, krásnou pohodu. Nebylo sice tak teplo, aby se vzduch nasytil oním tetelícím se vlhkem parných letních dnů. Chlad byl cítit stejně tak u moře, jako v horách.
Vylíčit, s jakou úzkostí a zároveň nadějí sledovali naši cestovatelé proměnu toho dne, se ani nedá. S jakým rozechvěním pozorovali, zda se nějaký mráček neobjevuje na obloze, nelze vyjádřit. Pokusit se popsat, s jakým tlukotem srdce upíraly své pohledy na dráhu, opisovanou sluncem na jeho denním pochodu, by byla opovážlivost.
Naštěstí lehký, ale stálý větřík přicházel od země. Protože letěl nad kopci na východě a vanul nad prostorem rozsáhlých luk, nemohl s sebou nachytat molekuly par, které vystupují z nesmírné hladiny vod a jež s sebou večer přinášejí větry z mořské strany.
Jak dlouhý se zdál tento den slečně Campbellové! Nemohla vydržet na jednom místě, přecházela sem tam jako tygřice v kleci. Olivier Sinclair vybíhal na nejvyšší místa ostrova, aby prozkoumal co nejrozsáhlejší obzor.
Oba bratři Melvillovi vyprázdnili tabatěrku téměř do poloviny, a Partridge, jako by stál na stráži, setrvával v postavení hlídače, ustanoveného k dozoru nad nebeskou plání.
Domluvili se, že toho dne povečeří hned o páté hodině, aby v pravý čas byli na svém místě.
Slunce mělo zapadnout teprve v šest hodin čtyřicet devět minut, a měli tedy dost času, aby mohli pozorovat jeho západ.
„Jsem přesvědčený, že jej tentokrát uvidíme!“ prohlásil Sam a zamnul si ruce. „Také si to myslím,“ přitakal Sib a rovněž si zamnul ruce.
Ke třetí hodině se však strhl poplach. Velký mrak se zdvihl na východě a poháněný vánkem od země, blížil se k oceánu.
Slečna Campbellová zpozorovala mrak jako první. Nemohla se zdržet výkřiku zklamání.
„Ten mrak je osamocený, nemáme se čeho bát,“ uklidňoval ji jeden ze strýčků, „určitě se brzy rozplyne...“ „Anebo poběží rychleji než slunce,“ doplnil Olivier Sinclair, „a zmizí pod obzorem dříve než slunce.“ „Není ten mrak předchůdce celé vrstvy mlh?“ ptala se s obavou slečna Helena. „Uvidíme.“ Po těchto slovech se Olivier Sinclair rozběhl a v prudkém běhu brzy dosáhl sutin kláštera, kde se zastavil. Odtud jeho pohled mohl proniknout co nejdále na východ až za výšiny ostrova Mull.
Tyto výšiny uviděl zcela jasné a jejich hřeben se podobal křivolaké čáře vedené tužkou na půdě dokonalé bělosti.
Neuviděl ani jiné páry ve vzduchu, a ani Ben More, vystupující do výšky tří tisíc stop nad mořskou hladinu, nezahaloval svůj hřeben mlhou.
Olivier Sinclair se po půlhodině vrátil s potěšující zprávou. Mrak byl jen osamocený a v suchém vzduchu je nepravděpodobné, že by našel něco, čím by se jeho rozměr zvětšil.
Zatím se bělavý chumáč blížil nad hlavy pozorovatelů. K velké mrzutosti všech sledoval dráhu slunce, k němuž se blížil pod vlivem větříku. Jak uháněl prostorem, jeho tvar se měnil v důsledku vzdušných vírů. Zprvu měl podobu psí hlavy, pak se změnil v rybí hlavu podobnou obrovské rýze, hned nato se schoulil v kouli, která měla tmavý střed a byla lesklá na okrajích, a v tom okamžiku dostihl sluneční kotouč.
Slečna Campbellová vykřikla a vztáhla obě ruce k nebi.
Slunce, skryté za tímto stínem, nevyslalo na ostrov ani jediný ze svých paprsků. Jona, ležící mimo pásmo přímého oslnění, se zahalila v temný stín.
Ale veliký stín brzy zmizel a slunce se objevilo v celé své kráse, v celé své záři. Mrak se blížil k obzoru, nedosáhl jej však, po půlhodině zmizel, jako kdyby se na obloze utvořila nějaká díra, ve které se ztratil.
„Ejhle, konečně se rozplynul!“ vykřikla Helena, „kéž ho nesleduje žádný jiný!“ „Ne, uklidněte se, slečno Campbellová,“ odpověděl Olivier Sinclair, „protože mrak zmizel tak rychle a tímhle způsobem, znamená to, že se ve vzduchu nesetkal s jinými parami a celý tento prostor na západní straně je tedy úplně čistý!“ V šest hodin večer, stěsnáni na zcela otevřeném místě, zaujali pozorovatelé své stanoviště. Bylo to na severním cípu ostrova, na nejvyšším vrcholu hory Abbé. Z vrcholu bylo možno vidět na východě celou vyšší část ostrova Mull, na severu ostrůvek Staffa, který vyčníval jako obrovský želví štít, ponořený do vod Hebrid. Pozorovatelé byli rovněž odděleni od táhlého pobřeží velkých ostrovů Elva a Gometra. Na západ, jihozápad i severovýchod se rozprostírala nekonečná hladina Atlantického oceánu.
Slunce rychle sestupovalo na své nakloněné dráze. Obzor se rýsoval černou čarou, jakoby taženou tuší.
Okna všech domů na Joně, obrácená k západu, zahořela odleskem požáru, jehož oheň měl barvu zlata.
Slečna Campbellová a Olivier Sinclair, bratři Melvillovi, paní Bessi i Partridge, dojati tímto vznešeným divadlem, setrvávali v mlčení. Dívali se, přivírajíce přitom zpola svá víčka, na sluneční kotouč, který se znetvořoval, bubřel rovnoběžně s vodní hladinou a bral na sebe podobu ohromné šarlatové montgolfiéry. Na širém moři nebylo ani zdání po mlze či oparu.
„Doufám, že jej tentokráte přece jen zachytíme,“ opakoval bratr Samo „Doufám také,“ řekl bratr Sib.
„Mlčte, milí strýčkové...!“ zvolala slečna Campbellová.
A oni mlčeli, zadržovali svůj dech, jako by měli strach, aby nezhoustnul v lehounký mráček, jenž by mohl zastříti sluneční kotouč.
Konečně se dotkla denní hvězda spodním okrajem moře. Zvětšovala se, zvětšovala se ještě více, jako by uvnitř byla naplněna zářivou tekutinou.
Všichni pohlcovali očima poslední paprsky.
Tak jako Arago, když meškal v pouštích Palmy na španělském pobřeží, slídil po signálním ohni, který měl vzplanouti na vrcholu ostrova Ibizy a umožnit mu zavřít poslední trojúhelník jeho poledníku.
Malý kousek nejvyšší části oblouku bylo vše, co nakonec zbývalo z kotouče nad vodní hladinou. Než uběhne patnáct vteřin, bude do prostoru vržen poslední paprsek a poskytne očím, které jsou připravené jej zachytit, dojem rajské zeleni!
Tu se náhle rozlehly dva výstřely mezi skalami na pobřeží právě pod kopcem. Zdvihl se dým a mezi jeho obláčky se vzneslo hejno mořských ptáků, racků a bouřliváčků, které výstřely vyplašily.
Hejno stoupalo vzhůru, pak zastínilo obzor a vznášelo se před zapadajícím sluncem v okamžiku, kdy vysílalo nad hladinu svůj světlý šíp.
V té chvíli bylo možné pozorovat na jednom cípu strmého mořského břehu Aristobula Ursiclosa s kouřící se puškou v ruce, jak s upřeným pohledem sleduje hejno ptáků. „Ach! Tentokrát je toho už dost!“ zvolal bratr Sib.
„Až přespříliš!“ vykřikl bratr Samo „Že jsem ho raději nenechal viset na skále,“ řekl Olivier Sinclair, „alespoň by tam byl doposud.“ Slečna Campbellová, která měla rty sevřené a pohled upnutý, nepronesla ani slovo. A opět, a to vinou Aristobula Ursiclosa, promeškala zelený paprsek!
