XIV. Život na Joně Zatím se Jona, starým jménem ostrov Vlu, vztyčujíc svou horu Ahbé nad mořskou hladinu, vynořovala víc a víc a parník se k ní rychle blížil. K poledni přistál Pioneer u malé hráze, vystavěné z kamenů téměř do čtyř otesaných hran, od vody zelených.
Většina cestujících vystoupila, aby si jen prohlédla ostrova za dvě hodiny opět usedla na parník a Mullskou úžinou se vrátila zpět do Obanu, menšina našich cestujících opustila parník úmyslem zdržet se na Joně déle.
Ostrov nemá vlastní přístav v tom pravém slova smyslu. Jen kamenné nábřeží chrání přístavní plochu před vlnami širého moře. Do těchto míst zajíždějí za krásného počasí jachty nebo jen tak pro zábavu rybářské bárky.
Slečna Campbellová a její přátelé opustili hloučky turistů, aby začali hledat ubytování.
Nemohli ovšem doufat, že na Joně najdou nějaké zvláštní pohodlí, jaké poskytují hostům bohatá lázeňská města Spojeného království.
Jona není více než tři míle dlouhá a jednu míli široká a má sotva pět set stálých obyvatel, a tak vévoda Argyle, jemuž ostrov náleží, nemůže počítat s příliš vysokými příjmy. Není tam v tom pravém slova smyslu ani město, ani městečko, ba není tam ani vesnice.
Na ostrově jsou různě roztroušeny primitivní domky, téměř všechny bez oken, bez komínů, s dírou ve střeše a se světlem pronikajícím pouze dveřmi. Mají zdi jen z oblázků, a střechy z rákosových došků a vřesu, svázaných hrubými vlákny z chaluh.
Kdo by dnes uvěřil, že Jona byla kolébkou náboženství Druidů za prvních dob skandinávské historie? Kdo by si ještě teď vzpomněl, že po nich, v šestém století, tam založil Sv. Columba, který byl rodem Ir, první klášter celého Skotska, aby tak šířil nové křesťanské náboženství? Koho by napadlo, že mnichové z Cluny na tomto ostrově přebývali až do reformace? Kde je možné hledat rozsáhlé budovy, které se staly jakýmsi seminářem biskupů a slavných opatů Spojeného království? Kde uprostřed trosek nalézt knihovnu, bohatou na archivy minulosti a rukopisy, vztahující se k římským dějinám, do které přicházeli čerpat vědomosti učenci té doby? V současnosti jsou už jen trosky tam, kde měla svůj původ civilizace, která od základů změnila sever Evropy.
Z dřívějšího Sv. Columby nezůstalo víc než nynější Jona s několika drsnými rolníky, kteří se lopotí na své písečné půdě, aby sklidili alespoň trochu ječmene a jiného obilí včetně trochy brambor. Zůstala tu rovněž hrstka rybářů, jejichž šalupy brázdí rybnaté vody malých Hebrid.
„Slečno Campbellová,“ pronesl Aristobulus Ursiclos opovržlivým tónem a začal se rozhlížet po krajině, „myslíte si, že tohle tady může nahradit Oban?“ „Nejen nahradit, ale mnohem víc!“ odpověděla Helena, ačkoli ji dozajista napadlo, že jeden obyvatel bude na ostrově zcela zbytečný. Přestože na Joně nebylo ani kasino, ani hotel, bratři Melvillovi našli dosti obstojný hostinec, ve které se zastavují cestující, jimž zbyl ještě čas po prohlídce druidských a křesťanských zřícenin.
Právě v tomto hostinci s romantickým názvem Dunkanovy zbraně se ještě téhož dne ubytovali Sam a Sib i se svou neteří. Kdežto Olivier Sinclair a Aristobulus Ursiclos našli poněkud horší ubytování každý v jedné z přilehlých rybářských chatrčí.
Slečna Campbellová stála ve své malé světnici před otevřeným oknem s výhledem na moře na západě a byla stejně tak spokojená, jako kdyby se ocitla na terase vysoké věže. Odtud se před ní rozprostíral širý obzor, aniž by nějaký ostrůvek rušil jeho kruhovitou čáru. Už jen s trochou obrazotvornosti mohla pozorovat americké břehy, pokud by je nedělila třitisícenu10vá vzdálenost a Atlantický oceán. Opravdu zde mělo slunce krásné jeviště k tomu, aby mohlo zapadat v celé své velikosti! Ve tváři slečny Heleny se odráželo takové štěstí, které v noblesním salóně hotelu Caledonian nikdy nepocítila.
Společenský život na ostrově se odbýval prostě. K jídlu naši výletníci zasedali společně, a to v nízké světnici hostince. Po starém zvyku sedávali paní Bessi a Partridge u stolu svých pánů. Aristobulus Ursiclos se tomu divil, ale Olivier Sinclair proti tomu nic nenamítal, ani se nedivil. Oba sluhové se mu totiž velmi hnili a okamžitě si získali jeho sympatie.
A tak všichni žili starobylý skotský život v celé jeho prostotě pospolu. Po procházkách ostrovem, po rozhovorech o starých dobrých časech, do kterých se pokaždé vmísil Aristobulus Ursiclos nějakou naprosto nevhodnou, moderní poznámkou, scházeli se v poledne při obědě a v osm hodin u večeře.
Poté chodila slečna Campbellová pozorovat západ slunce, a to i když bylo špatné počasí. Říkala si totiž: „Kdo ví, zda v nízkém pásmu mraků nevznikne puklina, otvor, který by propustil poslední sluneční paprsek!“ Ale vraťme se ještě na chvilku do hostince k prostřenému stolu. To byly ale hostiny! Největší Kaledoňané Waltera Scotta, kteří bývali na obědě u Fergus Mac Gregora, na večeři u Oldbucka Antikváře, nemohli by nic vytknout jídlům připraveným podle způsobu starého Skotska. Paní Bessi a Partridge se v myšlenkách v takových okamžicích přenesli do minulých století a cítili se víc jak šťastni, jako by žili za dob svých předků. Sam a Sib požitkářsky vychutnávali kuchařské výtvory.
Takovéhle řeči se vedly v nízké světnici, pohotově přetvořené v jídelnu: „Trochu těchto 'cakes' - koláčků z ovesné mouky, prosím, jsou mnohem chutnější než měkké koláče z Glasgowa!“ „Trochu tohoto 'sowens', jímž se dosud častují horalové v Highlandech!“ „A tohoto 'haggis' ,jejž slavný básník Burns důstojně oslavil ve svých verších jako nejpřednější, nejlepší, nejnárodnější ze skotských pudinků.“ „Ještě tento 'cockyleck'! I kdyby ten kohout byl poněkud tvrdý, jeho příprava je opravdu znamenitá a vytváří z něj něco, co se rozplývá na jazyku!“ „A pak ještě tento 'hotchpotch', který je mnohem podařenější než jakákoli polévka helensburghské kuchyně!“ Ach, to byly pochoutky v Dunkanových zbraních! Zásoby dostávali ze spižíren parníků, které vykonávaly pravidelné plavby mezi malými Hebridami.
A věru stálo zato vidět bratry Melvilly, jak si připíjejí, sklenice v rukou, jak pijí na zdraví z velkých pint, které neobsahují méně než čtyři anglické pinty a v nichž se pění 'usqebaugh', výtečné národní pivo anebo ještě lepší 'hummok' , uvařený schválně jen pro ně. A whisky, vyráběná z ječmene, jehož kvašení jakoby ještě pokračovalo v žaludcích popíjejících hostů. A kdyby nestačilo silné pivo, spokojili by se s 'mum', destilované z pšenice, nebo i 'twopenny', které se dá vylepšit ještě kalíškem ginu. Nijak moc nepohřešovali sherry a porter z helensburghských a glasgowských sklepů.
Když si Aristobulus Ursiclos, zvyklý na moderní pohodlí, nepřestával stěžovat na zastaralé vybavení i zvyky tohoto prostředí mnohem častěji, než se slušelo, nikdo si toho nevšímal.
Jestliže on měl na ostrově dlouhou chvíli, ostatním ubíhal čas velmi rychle a slečna Campbellová si dokonce ani nestěžovala na mlhy, které každý večer lemovaly obzor.
Jona není sice veliká, ale kdo se rád prochází na zdravém vzduchu, nepotřebuje přece žádné rozsáhlé prostory. Postačí mu třeba jen cíp zahrady stejně, jako kdyby se procházel po nekonečném královském parku. Helena Campbellová a Olivier Sinclair se dlouhé hodiny procházeli po ostrově, ona mu vybírala některé úchvatné přírodní scenérie a mladý muž je skicoval. Pozorovala ho se zalíbením při malování a čas jim ubíhal.
Minuly dny 26., 27., 28. a 29. srpna, aniž by se ti dva jen chvilku nudili. Slečna Helena byla šťastná, že unikla před zvědavým, žvanivým a inkvizitorským lázeňským městem a jeho prapodivným světem. Tady, stejně jako v Helensburghu, vycházela z domu v „rokelay“, který ji zahaloval jako mantila, na hlavě měla jediný „snod“ , stužku spletenou s vlasy, který tak hezky sluší mladým Skotkám.
Olivier Sinclair se nemohl nasytit jejího půvabu, její dokonalé postavy. Víc a víc podléhal kouzlu, které na něj působilo dojmem, jejž si ostatně zcela jasně vysvětloval. Často bloudili v živém rozhovoru, jako zmámení, až po nejzazších koncích ostrova a šlapali po chaluhách, které tam moře vyplavilo s posledním odlivem. Před nimi vzlétaly v celých hejnech skotské potápky „tamnienoris“, jejichž samotu rušili „pictarnies“, číhající na rybky, které sem připluly s příbojem. Na vlnách předváděli své umění ťulpasi bassanští s černým peřím a konci křídel bílými, žlutí na hlavě a na krku, kteří zastupovali v přírodopise hebridských ptáků třídu plavců.
A potom, jak to byla nádherná atmosféra pro slečnu Campbellovou a její přátele, když po západu slunce, které bylo neustále zastřené mráčky, mohli trávit společně první noční hodiny na pustém břehu!
Na obloze vycházely hvězdy a s nimi jako by se vracely vzpomínky na Ossianovy básně. Uprostřed hlubokého ticha slyšeli Helena a Olivier, jak bratři Melvillovi střídavě přednášejí sloky starého barda, nešťastného syna Fingalova.
„Hvězdo, přítelkyně noci, tvá hlava s jasem proniká oblaky při slunce západu, když své majestátní kroky vytiskuješ na azuru oblohy, na co se upírají tvé zraky na pláni?“ „Bouřlivé denní větry umlkají, ztišené vlny se plazí u paty skály, večerní komáři prudce unášeni na svých lehounkých křídlech naplňují vzduch svým bzukotem.“ „Hvězdo jasná, co asi hledáš na pláni? Ale už tě vidím, jak s úsměvem klesáš k okraji obzoru. Sbohem, sbohem, hvězdo mlčenlivá!“ Vzápětí umlkl Sam i Sib a všichni se v pohnutí vrátili do malých světniček svých dočasných domovů. Přestože byli bratři Melvillovi tak málo prozíraví, i oni si všimli, že v očích jejich neteře ztrácel Aristobulus Ursiclos právě tolik, kolik Olivier Sinclair získával.
Tito dva mladí mužové se sobě vyhýbali. K hlavním myšlenkám bratrů Melvillových patřilo to, aby tenhle malý svět sloučili. Vydávali se tak sice nebezpečí, že za to budou muset snášet kdovíjaký rozmar své neteře, ale těšilo by je, kdyby viděli, jak se Ursiclos a Sinclair vyhledávají v přátelství. Možná si představovali, že jsou si všichni lidé bratry, a to bratry, jakými byli oni sami.
Pokoušeli se za každou cenu stmelit ony dva mladé muže. A tak třicátý srpen stanovili dnem společného výletu ke zříceninám kostela, kláštera a hřbitova, které se nacházely na severovýchodě a jihu pahorku Abbé.
Tato procházka vyžadovala asi dvě hodiny a dosud ji noví hosté na Joně nepodnikli. Byl to nedostatek slušnosti k pohádkovým stínům mnichů poustevníků, kteří kdysi pobývali na pobřeží, byl to nedostatek úcty i ke slavným zemřelým z královských rodin, od Fergusa II. až po Macbetha.
