KAPITOLA IV KRÁLOVNA TARRYANI Poslední poznámkou Mathiase Van Guitta naše návštěva v kraalu skončila. Byl čas se vrátit do Parního domu.
Celkem se kapitán Hod a dodavatel zvěře nerozloučili jako nejlepší přátelé. Jestliže jeden z nich chtěl postřílet všechny tarryaníské šelmy, druhý je chtěl všechny polapit. Bylo jich však dost, aby byli spokojeni oba.
Domluvili jsme se, že obyvatelé kraalu se s námi budou často stýkat a že se budeme navzájem upozorňovat na možnosti lovu. Šikariové Mathiase Van Guitta, zasvěcení do tohoto druhu výprav, znali všechny kouty tarryaníské džungle a mohli prokázat platné služby kapitánu Hodovi upozorněním na stezky zvířat. Dodavatel zvěře nám je dal závazně k dispozici, především Kálaganiho. Tento Ind vstoupil sice do služby v kraalu teprve nedávno, ale byl neobyčejně chápavý a my jsme se na něho mohli plně spolehnout.
Oplátkou kapitán Hod slíbil v mezích svých možností pomoc při odchytu zvířat, která ve Van Guittově sbírce dosud chyběla. Plukovník Munro zřejmě nehodlal navštěvovat kraal příliš často; poděkoval před odchodem ještě jednou Kálaganimu za jeho šťastný zásah a řekl mu, že bude v Parním domě vždy vítán.
Ind se chladně uklonil. Nedal nijak znát, jaký pocit zadostiučinění v něm vyvolalo pozvání člověka, který mu vděčil za svůj život.
Vrátili jsme se k obědu. Hlavním předmětem hovoru byl pochopitelně Van Guitt.
„Tisíc ďáblů, ten dodavatel zvěře má ale gesta!“ opakoval kapitán Hod. „A ty výrazy! Ten výběr slov! A přece se mýlí, když vidí ve svých šelmách jen výstavní objekty!“ V dalších dnech, 27., 28. a 29. června, pršelo tak vydatně, že naši lovci nemohli přes svou náruživost vycházet z Parního domu. V tom strašném počasí bylo ostatně nemožné vyhledávat stopy.
A šelmy, které nemilují vodu stejně jako obyčejné kočky, nevycházejí rády za deště ze svých pelechů.
Dne 30. června se počasí zlepšilo a nebe se vyjasnilo. Toho dne jsme se já, kapitán Hod, Fox a Goúmi přichystali na cestu do kraalu.
Během dopoledne nás přišlo navštívit několik horalů. Doslechli se, že do himálajské oblasti se dostala okouzlující pagoda, a tak je zvědavost přivedla k Parnímu domu.
Byly to krásné typy z oné rasy od tibetských hranic, která proslula bojovnými vlastnostmi, bezvýhradnou věrností a pohostinností. Morálně i fyzicky byli nadřazeni všem Indům z roviny.
Jestliže je pagoda okouzlila, pak před Ocelovým obrem projevovali přímo zbožnění. A to slon nehybně stál! Co by asi ti stateční chlapíci pociťovali, kdyby ho viděli chrlit dým a plameny a stoupat jistým krokem po strmých svazích jejich hor!
Plukovník Munro domorodce vřele přivítal. Někteří z nich navštěvovali často nepálské území, a tak se hovor na chvíli stočil k této části hranic, kam se po porážce sipáhíů uchýlil Nána Sáhib, když byl na celém území Indie pronásledován.
Ale horalé nevěděli celkem o nic víc než my. Zpráva o nababově smrti se donesla až k nim a oni o její pravdivosti zřejmě nepochybovali. A o nababových společnících, kteří ho přežili, nevěděli vůbec nic. Možná že si zbylí vzbouřenci našli bezpečnější útočiště hluboko v Tibetu. Nebylo by však snadné najít je v oněch dalekých končinách.
Jestliže si plukovník Munro opravdu chtěl cestou na sever poloostrova objasnit vše, co se přímo nebo nepřímo týkalo Nány Sáhiba, pak ho tyto odpovědi musely zmást. Když horaly vyslechl, zůstal dlouho zamyšlen a hovoru se už nezúčastnil.
Také kapitán Hod položil Indům několik otázek, ovšem z jiných důvodů. Dověděl se od nich, že šelmy - a především tygři - hrozně pustoší dolní himálajské pásmo. Obyvatelstvo farem i vesnic se musilo vystěhovat. Tygři už zničili několik stád koz a ovcí a vyžádali si dokonce i několik obětí z řad domorodců. Přes vysoké odměny vyplácené vládou - tři sta rupií za tygří hlavu - se počet těchto šelem nijak nezmenšoval. Naskýtala se otázka, zda jim nakonec nebude musit člověk postoupit své místo.
Horalé uvedli ještě další fakt. Tito tygři nežili jen v tarryaníské džungli. Celá planina jim nabízela vysokou trávu, džungle a křoviska, kde se snadno skrývali a kde jich žil značný počet.
„Jsou to zvířata nesmírně škodlivá,“ prohlásili horalé.
Ti stateční lidé zřejmě právem smýšleli o tygrech docela jinak než Mathias Van Guitt a náš přítel kapitán Hod.
Horalé, potěšeni naším příjezdem, před odchodem slíbili, že Parní dům zase navštíví.
Přátelsky jsme se rozloučili a pak jsme ještě dokončili přípravy na cestu. Kapitán Hod, naši dva společníci a já jsme se dobře ozbrojili, a připraveni na každé setkání, sestupovali jsme k Tarryaní.
Když jsme přišli na paseku s klecí, z níž jsme tehdy tak šťastně zachránili dodavatele zvěře, objevil se Mathias Van Guitt náhle před námi, pozdravil nás opět velmi obřadně.
Pět nebo šest jeho lidí a s nimi i Kálagani se tam právě zabývali přisouváním pojízdné klece k pasti, do níž se v noci chytil tygr.
Bylo to opravdu nádherné zvíře, které samozřejmě vzbudilo Hodovu závist.
„O jednoho v mém zvěřinci více!“ odpověděl dodavatel zvěře.
„Ještě dva tygry, jednoho lva a dva levharty a budu moci se ctí dostát svému závazku ještě před předpokládaným koncem výpravy.
Půjdete se mnou do mého kraalu, pánové?“ „Děkujeme vám za pozvání,“ odpověděl kapitán Hod, „ale dnes lovíme na vlastní účet.“ „Kálagani je vám k dispozici, kapitáne,“ řekl Mathias Van Guitt. „Zná výborně tuto džungli a může vám být užitečný.“ „Přijmeme ho rádi za průvodce.“ „A nyní, pánové,“ dodal Van Guitt, „dobrý lov! Ale slibte mi, že tu ne po střílíte všechno!“ „Něco vám necháme,“ odpověděl kapitán Hod. Mathias Van Guitt nás pozdravil vznešeným gestem a zmizel pod stromy za svou pojízdnou klecí.
„Vzhůru, přátelé!“ zvolal kapitán Hod. „Vzhůru za mým dvaačtyřicátým!“ „A za mým osmatřicátým!“ řekl Fox. „A za mým prvním,“ dodal jsem já.
Ale tón mého prohlášení vyvolal kapitánův úsměv. Přece jen mi chybělo ono posvátné zanícení.
Hod se obrátil ke Kálaganimu.
„Znáte dobře Tarryaní?“ zeptal se ho.
„Prošel jsem jím dvacetkrát ve dne i v noci všemi směry,“ odpověděl Ind.
„Neslyšel jste o nějakém tygru právě v okolí kraalu?“ „Ano, ale to není tygr, nýbrž tygřice. Byla spatřena na dvě míle odtud ve vysoké džungli a my se už několik dní pokoušíme ji chytit.
Chcete-li…“ „Jestli chceme!“ zvolal kapitán Hod, aniž nechal Inda domluvit. Nemohli jsme opravdu udělat nic lepšího než jít za Kálaganim a to jsme také udělali.
Šelem bylo v tarryaníské džungli nepochybně dost a jako všude jinde potřebovaly k nasycení nejméně dva býky týdně. Vypočtěte si, co tato „spotřeba“ stojí celou Indii!
Ale i když je tam tygrů dost, neznamená to, že pobíhají neustále sem tam. Pokud je nevyžene hlad, zůstávají ve svých brlozích. Mýlil by se, kdo by si myslil, že se s nimi lze setkat na každém kroku.
Džunglemi už prošlo mnoho cestovatelů, kteří nikdy žádného tygra nespatřili. A když se pořádá hon, musí lovci napřed vyhledat obvyklé stezky těchto zvířat, a především objevit potok nebo pramen, kam chodí zvěř pravidelně pít.
Ani to však ještě nestačí. Tygra je nutno něčím přilákat. Dělá se to obyčejně tak, že se někde mezi stromy nebo skalisky, kde se mohou lovci dobře skrýt, přiváže ke kůlu čtvrtka vola jako návnada.
Tak se to praktikuje v lese.
Na planině to je něco jiného. Tam se nejlepším pomocníkem člověka při nebezpečné štvanici stává slon. Ale musí to být zvíře zvlášť cvičené pro lov tygrů. I tak se stává, že slon podlehne panice, což nesmírně ohrožuje člověka na jeho zádech. Dlužno také říci, že tygr neváhá skočit i na slona. Pak se boj člověka se šelmou odehrává na hřbetě slona a jen málokdy končí v neprospěch šelmy.
Tak se pořádají velké hony rádžů a bohatých indických sportovních lovců, kteří si zaslouží být uvedeni v loveckých ročenkách.
Ale to nebyl způsob, jakým lovil kapitán Hod. Ten se vydával za tygrem pěšky a s ním také bojoval.
Sledovali jsme Kálaganiho, který šel před námi rychlým krokem.
Byl zdrženlivý jako všichni Indové, málo mluvil a na otázky odpovídal jen úsečně.
Za hodinu jsme se zastavili u prudce tekoucího potoka, kde jsme našli na břehu ještě čerstvé zvířecí stopy. Uprostřed malé paseky stál kůl s celou čtvrtkou vola.
Vnadidlo však už nebylo celé. Zřejmě je nedávno potrhaly zuby šakalů, těch taškářů indické zvířeny, kteří neustále slídí po kořisti.
Ale tahle nebyla určena jim. Při našem příchodu asi dvanáct šakalů uteklo a nechalo nám tak místo volné.
„Pane kapitáne,“ řekl Kálagani, „tady si na tu tygřici počkáme.
Vidíte, že místo je pro čekanou jako stvořené.“ Bylo opravdu snadné vylézt tu na strom nebo se ukrýt za skalisko tak, abychom dostali osamělý kůl uprostřed paseky do křížové palby.
A tak Goúmi a já jsme se usadili na větvi jednoho stromu, kdežto kapitán Hod a Fox si vylezli do prvních rozsoch dvou velkých zelených dubů právě naproti nám.
Kálagani se skryl za vysokou skálou, na kterou mohl v případě nebezpečí snadno vylézt.
Zvíře bude tedy sevřeno v kruhu, z něhož nebude moci uniknout.
Všechny šance byly na naší straně, i když jsme museli samozřejmě počítat s nečekanými zvraty.
Teď nám nezbývalo než čekat.
Šakali, kteří se rozběhli po okolí, ozývali se drsným štěkotem z křovin, ale zaútočit na volskou čtvrtku se už neodvážili.
Neuplynula ani hodina, když jejich štěkot náhle ustal. Zároveň dva nebo tři vyrazili z houštin, přeběhli paseku a zmizeli v hustém lese.
Znamení Kálaganiho, který se chystal vylézt na skálu, nás upozornilo, že máme být ve střehu.
Ten zběsilý útěk šakalů mohla vyvolat jedině přítomnost nějaké šelmy - patrně tygřice. Musili jsme počítat s tím, že se každou chvíli může na některém místě paseky objevit.
Připravili jsme si zbraně. Kapitán Hod a Fox namířili karabiny na ono místo, kde z houští vyrazili šakali, a čekali jen na okamžik, kdy stisknou spoušť.
Vtom se mi zdálo, že horní větve podrostu se pohnuly. Zároveň se ozval praskot suchých větví. Blížilo se nějaké zvíře, opatrně ovšem a beze spěchu. Lovce, kteří na ně číhali v hustém listoví, nemohlo vůbec vidět. Nicméně jakýmsi pudem vycítilo, že to místo není příliš jisté. Kdyby je nepudil hlad a nevábil pach volské čtvrtky, určitě by se dál neodvážilo.
Teď se nám ukázalo mezi větvemi křoví a nedůvěřivě se zastavilo.
Byla to opravdu obrovská tygřice s mohutnou hlavou a s pružným tělem. Počala se k nám plížit hadovitými pohyby.
Podle dohovoru jsme ji nechali dojít až ke kůlu. Očichávala tam zem, pak se vztyčila a nahrbila jako obrovská kočka, když se chystá ke skoku.
Vtom zazněly dvě rány z karabin.
„Dvaačtyřicátý!“ vykřikl kapitán Hod.
„Osmatřicátý!“ zvolal Fox.
Kapitán a jeho sluha vystřelili současně a tygřice zasažená jedním nábojem - ne-li oběma - do srdce, klesla k zemi.
Kálagani se rozběhl ke zvířeti. My jsme seskočili na zem.
Tygřice se ani nehnula.
Ale komu patří čest smrtelného zásahu? Kapitánovi, nebo Foxovi? To bylo pochopitelně velmi důležité.
Otevřeli jsme zvířeti hruď. Srdce mělo prostřelené dvěma kuleml.
„Nu, každý z nás má jen půlku,“ řekl kapitán Hod trochu lítostivě.
„Jen půlku,“ opakoval stejným tónem Fox.
Ale já věřím, že ani jeden z nich by byl neupustil od oné půlky, kterou si mohl připsat na svůj účet. Byly to opravdu mistrovské rány, jichž přímým důsledkem bylo, že zvíře padlo naráz, bez boje - a tím i bez nebezpečí pro útočnÍky. Při lovech tohoto druhu se to stává velmi zřídka.
Fox a Goúmi zůstali na bojišti, aby z tygřice stáhli skvostnou kůži, zatímco kapitán Hod a já jsme se vrátili do Parního domu.
Nechci dopodrobna popisovat naše další výpravy do tarryaníské džungle, pokud nejsou něčím důležité, a omezím se jen na konstatování, že kapitán Hod a Fax si nemohli na nic stěžovat.
Dne 10. července při lovu v lovecké ohradě přálo oběma štěstí.
Ohrada, upravená pro čekanou na velké šelmy, byla vlastně malá pevnůstka se střílnami ve stěnách. Stála na břehu potoka, kde se zvířata obyčejně napájela. Když si zvěř na takovou stavbu zvykne, přestane se jí bát a vystavuje se zásahům přímo. Ale i při tomto způsobu lovu je nutno zasáhnout zvíře smrtelně. Jinak dojde k nebezpečnému zápasu. Ohrada mnohdy nezachrání lovce před strašnými útoky zvířete, které bylo poraněním rozzuřeno.
A právě k takovému střetnutí došlo 10. července.
Tehdy nás doprovázel Mathias Van Guitt. Doufal možná, že by mohl nějakého lehce zraněného tygra odvézt do svého kraalu, kde by o něho pečoval a uzdravil ho.
Ale toho dne měla naše lovecká skupina co dělat se třemi tygry, kterým první výstřel nezabránil v útoku na stěny ohrady. Dva tygři byli k velké Van Guittově nelibosti zabiti druhou kulí, když přeskakovali ohradu. Třetí však skočil dovnitř s poraněnou plecí, ale nezasažen smrtelně.
„Toho dostaneme!“ vykřikl Mathias Van Guitt, který tímto prohlášením trochu přeháněl. „Dostaneme ho živého...!“ Ještě nedomluvil svou neuváženou větu, když se na něho zvíře vrhlo, porazilo ho a bylo by se s ním zle vypořádalo, kdyby je byla nezasáhla kule kapitána Hoda, po níž zvíře padlo mrtvo k zemi.
Mathias Van Guitt vstal.
„Nu, kapitáne,“ zvolal místo poděkování, „také jste mohl ještě počkat!“ „Počkat? Na co?“ odpověděl kapitán. „Až vám to zvíře rozpáře drápy hruď?“ „Škrábnutí drápem nemusí být ještě smrtelné!“ „Dobrá!“ řekl klidně kapitán Hod. „Podruhé počkám.“ Buď jak buď, když nemohl tygr zaujmout místo ve zvěřinci kraalu, bude se jeho kůže hodit aspoň jako předložka k posteli. Tato šťastná výprava však zvýšila kapitánovi počet trofejí na dvaačtyřicet a jeho sluhovi na osmatřicet, ne mluvě o polovině tygřice, kterou měli na svých aktivech.
Je samozřejmé, že pro velké lovy jsme nezapomínali na malé.
Pan Parazard by nám to byl ani nedovolil. Velký výběr zvěřiny na našem stole nám zajišťovali kamzíci, antilopy, velcí dropi, kterých bylo v okolí Parního vozu velmi mnoho, a dále koroptve a zajíci.
Když jsme vycházeli do tarryaníské džungle, chodil s námi Banks jen málokdy. Tyto výpravy mě počínaly zajímat, ale inženýra ničím nelákaly. Víc půvabu pro něho měly vyšší himálajské oblasti. Rád se tam vydával především v doprovodu plukovníka Munra.
Ale za těchto podmínek vykonal inženýr jen tři nebo čtyři vycházky. Pozoroval totiž, že se plukovník Munro od našeho usídlení v horách stal zase zádumčivým. Mluvil méně, držel se spíš stranou a často hovořil se seržantem Mac Neilem. Uvažovali spolu snad o nějakém novém plánu, který chtěli utajit i před Banksem?
Dne 13. července nám oplatil návštěvu Mathias Van Guitt. Neměl takové štěstí jako kapitán Hod a nemohl dosud doplnit svůj zvěřinec jediným novým chovancem. Ani tygři, ani lvi, ani levharti nebyli ochotni dát se polapit. Snad je nenapadlo utéci do krajů Dálného východu? Dodavatel zvěře se nesnažil skrýt své roztrpčení.
Mathiase Van Guitta doprovázeli při této návštěvě Kálagani a dva šikariové z jeho skupiny.
Místo, které si naše výprava zvolila k dočasnému usídlení v kouzelném prostředí, se mu hrozně líbilo. Plukovník Munro ho prosil, aby zůstal na oběd, a on plukovníkovo pozvání s nadšením přijal.
Před obědem si chtěl Mathias Van Guitt prohlédnout celý Parní dům, jehož pohodlné zařízení tak kontrastovalo s prostým nábytkem jeho kraalu. Oba pojízdné domy ho přiměly k několika poklonám. Ale je nutno přiznat, že Ocelový obr jeho obdiv nevyvolal.
Přírodovědec jako on musil zůstat lhostejným před takovým mistrovským dílem techniky. Jak by také mohl souhlasit s vyrobením umělého zvířete, třeba tak pozoruhodného?
„Nemyslete si o našem slonu nic špatného, pane Van Guitte,“ řekl mu Banks. „Je to silné zvíře, a kdyby bylo třeba, odtáhlo by bez rozpaků s našimi dvěma vozy i všechny klece vašeho pojízdného zvěřince.“ „Mám své buvoly,“ odpověděl dodavatel zvěře, „a dávám přednost jejich klidnému a jistému kroku.“ „Ocelový obr se však nebojí ani tygřích zubů a spárů!“ zvolal kapitán Hod. „Snad, pane,“ odpověděl Mathias Van Guitt, „ale proč by ho šelmy napadaly? O ocelovou kůži moc nestojí? !“ Přírodovědec neskrýval svůj nezájem o slona, ale jeho Indové a zvlášť Kálagani - nepřestávali Ocelového obra hltat očima. Vycítili jsme v jejich obdivu ke gigantickému zvířeti i jistou dávku pověrečné úcty.
Kálagani se zdál také velmi překvapen, když inženýr Banks opakoval, že Ocelový obr je silnější než všechna spřežení z kraalu. To byla příležitost pro kapitána Hoda, aby se značnou hrdostí vyprávěl o našem dobrodružném zápasu s třemi „chobotnatci“ knížete Gurua Singha. Mathias Van Guitt se sice nedůvěřivě usmál, ale dál už se na nic neptal.
Poobědvali jsme ve výtečné náladě. Mathias Van Guitt vzdal jídlu plnou čest. Musím říci, že naše spíž byla naplněna kořistí z posledního lovu a že pan Parazard překonal sám sebe.
Sklep Parního domu nám poskytl několik druhů nápojů, které náš host velmi ocenil, především dvě nebo tři sklenky francouzského vína.
A tak po obědě, když jsme se loučili, pozorovali jsme u něho jakousi nejistotu v kroku. Stoupá-li někomu víno do hlavy, jemu zřejmě kleslo do nohou.
Přišla noc a my jsme se rozloučili jako nejlepší přátelé na světě.
Mathias Van Guitt mohl díky svým společníkům dorazit do kraalu bez nehod.
Ale potom 16. července došlo k jiné události, při níž se dodavatel zvěře a kapitán Hod málem rozkmotřili.
Kapitán totiž zastřelil tygra právě ve chvíli, kdy vcházel do jedné z nášlapových pastí. Byl to jeho třiačtyřicátý, ač se měl stát osmým Van Guittovým.
Ale po trochu živější výměně názorů byly zásluhou plukovníka Munra znovu navázány dobré vztahy a kapitán Hod slíbil, že už bude šetřit šelmy které „budou mít v úmyslu“ dát se polapit do pastí Mathiase Van Guitta.
V dalších dnech bylo velmi špatné počasí. Chtíc nechtíc museli jsme zůstat v Parním domě. Netrpělivě jsme čekali na konec období dešťů, protože už trvala tři měsíce. Bude-li dodržen Banksův program naší výpravy, zdržíme se zde už jenom šest týdnů.
Dne 23. července navštívila plukovníka Munra podruhé několik horalů od hranic. Jejich vesnice Suari ležela jen pět mil od našeho tábora, skoro při horním okraji tarryaníské oblasti.
Jeden z nich nám řekl, že jejich území už několik týdnů strašně pustoší tygřice, způsobila prý jejich stádům už veliké škody a lidé pomýšlejí na odchod z vesnice, kde se už nedá žít. Ani obyvatelstva, ani domácí zvířata tam nejsou v bezpečí. Léčky, pasti, jámy, prostě nic neplatí na ta strašné zvíře, které už dnes nutno pokládat za nejnebezpečnější šelmu, a jaké ani nejstarší horalé nikdy neslyšeli.
Tata zpráva pochopitelně probudila lovecké pudy kapitána Hada. Okamžitě se horalům nabídl, že je doprovodí až do vesnice Suari a dá své lovecké zkušenosti do služeb těchto statečných lidí, kteří - myslím - s takovou nabídkou trochu počítali.
„Půjdete také Mauclere?“ zeptal se mě kapitán Had tónem člověka, který nechce nikoho ovlivňovat.
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Při tak zajímavé výpravě nechci chybět.“ „Tentokrát s vámi půjdu i já,“ řekl inženýr.
„Ta je výborný nápad, Banksi.“ „Ano, Hode. Mac rád bych vás viděl při práci.“ „A já nepůjdu, pane kapitáne?“ zeptal se Fox. „Ta je ale intrikán!“ zvolal kapitán Had. „Hodila by se mu doplnit si svou půlku tygra! Ano, Foxi, ano, půjdeš také.“ Protože jsme měli opustit Parní dům na tři až čtyři dny, zeptal se Banks plukovníka Munra, zda by i on nechtěl s námi jít do Suari.
Sir Edward Munra odmítl. Chystal se navštívit za naší nepřítomnosti střední pásma Himálaje nad Tarryaní spolu s Gaúmim a s Mac Neilem. Banks už nenaléhal.
Dohodli jsme se, že odejdeme ještě téhož dne do kraalu a vypůjčíme si od Mathiase Van Guitta několik jeho šikariů, kteří nám mohli být užiteční.
Dorazili jsme tam za hadinu, kolem poledního. Dodavatel zvěře nás zasvětil do svých plánů. Neskrýval své tajné uspokojení, když slyšel o kouscích tygřice, schopné padle jeho vyjádření ještě zvýšit v očích znalců skvělou pověst indických kočkovitých šelem. Pak nám dal k dispozici tři ze svých Indů a Kálaganiho, který byl kdykoli ochotný jít vstříc nebezpečí.
Dohodl se jen s kapitánem Hadem, že podaří-li se mu náhodou dostat tygřici živou, bude úlovek právem patřit do zvěřince Mathiase Van Guitta. Jaká by ta byla atrakce, kdyby na mřížích klece visel zápis a slavných činech „jedné z tarryaníských královen, která sežrala sto osmatřicet lidí obojího pohlaví!“ Naše malá skupina opustila kraal ve dvě hadiny odpoledne.
Stoupali jsme šikmo vzhůru k východu a před čtvrtou hodinou jsme bez nehod dorazili do Suari.
Tam právě vrcholila panika. Téhož dne překvapila tygřice jakousi nešťastnou Indku u potoka a odvlekla ji do džungle.
Byli jsme pohostinně přijati v domě bohatého anglického farmáře. Náš hostitel si mohl víc než kdo jiný stěžovat na nepolapitelnou šelmu a byl ochoten zaplatit za její kůži třeba několik tisíc rupií. „Kapitáne,“ řekl, „je tomu už několik let, co v centrálních provinciích přinutila tygřice obyvatele třinácti vesnic k tomu, že se vystěhovali a nechali dvě stě padesát čtverečních mil půdy ležet ladem.
A půjde-li to tady tak dál, budeme i my musit opustit celou provincii.
„Což jste nepoužili proti tygřici všech možných ničivých prostředků?“ zeptal se Banks.
„Ale ano, pane inženýre. Pastí, jam i vnadidel otrávených strychninem. A vše zklamalo.“ „Příteli,“ řekl mu kapitán Hod, „Netvrdím, že vás přicházíme tygřice zbavit, ale uděláme vše, co bude možné.“ Jakmile jsme se v Suari usadili, zorganizovali jsme ještě týž den hon. K nám a k šikariům z kraalu se připojilo dvacet horalů, kteří dokonale znali kraj, kde jsme měli hon provést.
Banks, ač nebyl žádný vášnivý lovec, zúčastnil se naší výpravy s nejživějším zájmem.
Po celé tři dny, 24., 25. a 26. července, prohledávali jsme tuto část hor, avšak bez úspěchu, nemluvím-li a dvou tygrech, s nimiž jsme nepočítali a kteří padli pod kapitánovými kulemi.
„Pětačtyřicet!“ řekl jen kapitán Hod, který tomu nepřikládal žádnou zvláštní důležitost.
Konečně 27. července provedla tygřice novou ničemnost. Z pastvin poblíž Suari zmizel buvol našeho hostitele. Našli z něho jen zbytky asi čtvrt mile od vesnice. K vražednému útoku došlo před východem slunce. Vrah tedy nemohl být daleko.
Ale je původcem tohoto zločinu opravdu ona tygřice, až dosud marně hledaná?
Indové ze Suari o tom nepochybovali.
„Je to můj strýc! Tenhle kousek nemohl provést nikdo jiný!“ řekl nám jeden z horalů.
Můj strýc! Tak Indové ze všech částí poloostrova říkají tygru.
Věří totiž, že každý z jejich předků žije věčně v těle některého člena čeledi kočkovitých. Tentokrát měl ovšem Ind říci: Moje teta! Okamžitě jsme se rozhodli vydat se za tím zvířetem hned a nečekat na noc, protože v noci by mohlo našemu pátrání snáze uniknout. Teď musila být tygřice nasycená a svůj brloh jistě neopustí dříve než za dva tři dny.
Vydali jsme se na lov. Od místa, kde byl buvol sražen, prozradily nám cestu tygřice krvavé stopy. Mířily k malému lesíku, kterým jsme už několikrát prošli. Rozhodli jsme se lesík obklíčit kruhem, aby zvíře nemohlo nepozorovaně projít. Horalé se rozdělili tak, že prohledávali křoví postupně ke středu a kruh svírali stále víc a víc.
Kapitán Hod, Kálagani a já jsme postupovali z jedné strany, Banks, Fox a ostatní ze strany druhé, ale neustále ve spojení s lidmi z kraalu i z vesnice. Každé místo v tomto kruhu bylo jistě nebezpečné, protože tygřice se mohla pokusit prorazit sevření kdekoli.
Nepochybovali jsme, že zvíře je v tom lesíku. Jeho stopy, které tam na jednom místě vedly, nikde nevycházely ven. Nevěděli jsme ovšem, má-li tu tygřice svůj trvalý brloh, protože jsme to tu už jednou bezvýsledně prohledávali. Ale v této chvíli jsme se právem domnívali, že jí tyto houštiny poskytly úkryt.
Bylo asi osm hodin ráno. Když jsme provedli všechna opatření, počali jsme zvolna a tiše postupovat, abychom kruhové obklíčení sevřeli. Po půlhodině jsme byli u prvních stromů.
Zatím se nestalo nic, co by prozradilo přítomnost zvířete. Já jsem si už myslel, že se tady namáháme zcela zbytečně.
Teď už jsme viděli jen sousedy na krátkém úseku kruhu, ale přesto jsme musili postupovat v dokonalé shodě.
Předem jsme se smluvili, že ten, který vnikne do lesíka první, dá znamení výstřelem.
A vystřelil kapitán Hod, který byl stále o kus napřed a k okraji lesíka dorazil jako první. Podíval jsem se na hodinky. Bylo osm hodin pětatřicet minut.
Po čtvrthodině byl už kruh stažen tak, že jsme se dotýkali lokty.
Zastavili jsme se v nejhustší části lesíka, aniž jsme na něco přišli.
Ticho bylo až dosud rušeno jen praskotem suchýcH větví, jež se lámaly pod našima nohama, ač jsme postupovali velmi opatrně.
A v té chvíli se ozvalo zařvání.
„Zvíře je tady!“ zvolal kapitán Hod a ukázal na ústí jeskyně, která byla vyhloubena ve skále porostlé skupinou velkých stromů.
Kapitán se nemýlil. I když to snad nebyl stálý pelech tygřice, rozhodně se tam teď uchýlila, když zjistila, že ji pronásleduje celá tlupa lovců.
Hod, Banks, Fox, Kálagani a několik lidí, z kraalu se přiblížili k zejícímu otvoru, k němuž vedly krvavé stopy.
„Musíme vniknout dovnitř!“ řekl kapitán Hod.
„To by byl nebezpečný manévr,“ namítl Banks. „Prvnímu vetřelci hrozí vážné zranění!“ „Já tam přesto půjdu,“ řekl Hod a připravil si pušku k výstřelu. „Ale až po mně, pane kapitáne!“ odpověděl mu Fox a sklonil s k otvoru jeskyně.
„Ne, Foxi, ne!“ zvolal Hod. „Tohle je moje věc!“ „Ach pane kapitáne,“ řekl Fox vyčítavým hlasem, „jsem o osm pozadu!“ „Nepůjde tam ani jeden, ani druhý!“ zvolal Banks. „Ne, já vás tam nepustím...“ „Možná že by tu byl jiný prostředek,“ přerušil inženýra Kálagani. „Jaký?“ „Vykouřit ten brloh!“ odpověděl Ind. „Zvíře pak bude musit vylézt. Nebude to tak nebezpečné a venku je zabijeme mnohem snáze.“ „Kálagani má pravdu,“ řekl Banks. „Pojďte, přátelé, na suché větve a na suchou trávu! Obložme celý otvor! Vítr zažene plameny i dým dovnitř a zvíře se buď upeče, nebo vyskočí ven.“ „Ano, vyskočí,“ dodal Ind. „Dobrá,“ odpověděl kapitán Hod. „Budeme tady a tygra pozdravíme odtud.“ Ve chvíli jsme před jeskyní nakupili hromadu paliva, chrastí, suché trávy a dříví, kterého bylo v lesíku dost a dost.
Vevnitř se nic nehnulo. A nic se neobjevilo, ani v temné chodbě, která musila být dost hluboká. Naše uši se však nemohly mýlit. Ten řev vyšel ze skalního otvoru.
Zapálili jsme suchou trávu a celá kupa vzplála. Z ohně stoupal čpavý, hustý dým a vnikal s větrem do jeskyně, kde byl vzduch jistě brzy nedýchatelný. A tu se ozvalo druhé zařvání, ještě zuřivější než to první. Zvíře poznalo, že je ve svém posledním úkrytu zaskočeno, a nechtělo-li se zadusit, musilo ven.
Čekali jsme ve dvou řadách kolmých ke stěně skaliska, napůl skryti za kmeny stromů, abychom se vyhnuli nárazu prvního skoku.
Kapitán si však vybral jiné místo, podle našeho mínění mnohem nebezpečnější. Bylo to u vchodu do průrvy v podrostu, na jediném místě, kudy mohla tygřice uniknout, kdyby se pokusila pustit se napříč lesíkem.
Hod poklekl na jedno koleno, aby měl jistější zásah, a opřel si karabinu pevně o rameno. Celá jeho postava pak znehybněla.
Za tři minuty od chvíle, kdy jsme zapálili hranici dříví, ozvalo se od ústí jeskyně třetí zařvání, teď vlastně spíš chraptivé zalapání po vzduchu. Plameny se na okamžik rozdělily a ve vírech dýmu se objevilo obrovské tělo.
Byla to opravdu tygřice.
„Pal!“ vykřikl Banks.
Zaznělo deset ran, ale jak jsme později zjistili, žádná z nich zvíře nezasáhla. Tygřice se objevila příliš rychle. A jak jsme také mohli mířit přesně v oblacích kouře kolem ní?
Tygřice se po prvním skoku dotkla nohama země jen proto, aby se odrazila k druhému; ještě delšímu skoku do houštin.
Kapitán Hod čekal na zvíře s dokonalou chladnokrevností. Zamířil na ně tak říkajíc v letu a vyslal za ním kuli, která je však zasáhla do plece. Šelma se rychlostí blesku vrhla na našeho přítele, porazila ho a chystala se rozdrtit mu lebku jediným úderem své strašné tlapy... Ale v tom vyskočil s nožem v ruce Kálagani. Výkřik, který jsme vyrazili, ještě nedozněl, když odvážný Ind dopadl na šelmu a sevřel ji kolem krku ve chvíli, kdy její pravá tlapa už mířila na kapitánovu lebku.
Zvíře se při náhlém útoku obrátilo, trhnutím plece Inda srazilo a vrhlo se na něj.
Ale kapitán Hod zatím vyskočil, popadl dýku, která vypadla Kálaganimu z ruky, a vrazil ji celou zvířeti do srdce.
Tygřice se zhroutila na zem.
Všechny ty nečekané zvraty vzrušující scény netrvaly ani pět vteřin.
Kapitán Hod stále ještě klečel, když jsme k němu přiběhli. Kálagani s krvácejícím ramenem vstával.
„Bag mahryaga! Bag mahryaga!“ křičeli Indové. Znamenalo to: tygřice je mrtvá!
Ano, byla mrtvá. Jaké nádherné zvíře! Od čenichu po konec ocasu měřila deset stop a měla ohromné tlapy, ozbrojené dlouhými drápy, jakoby nabroušenými na bruse.
Zatímco jsme šelmu obdivovali, zahrnovali ji právem rozhořčení Indové nesčetnými výčitkami. Kálagani přistoupil ke kapitánu Hodovi a řekl: „Děkuji, pane kapitáne.“ „Jakže? Ty děkuješ?“ zvolal Hod. „Na mne přece je, můj statečný kamaráde, abych ti poděkoval! Bez tvé pomoci by už bylo po jednom z kapitánů první eskadrony karabiníků královské armády!“ „Bez vás bych už byl mrtev,“ odpověděl chladně Ind. „Ach, tisíc ďáblů! Což ses nevrhl s nožem v ruce na tygřici ve chvíli, kdy už se chystala rozbít mi lebku?“ „Ale zabil jste ji vy, pane kapitáne, a to je váš šestačtyřicátý!“ „Hurá! Hurá!“ volali Indové. „Sláva kapitánu Hodovi!“ Kapitán měl vskutku právo připsat si tuto tygřici na svůj účet. Kálaganimu pak ještě jednou poděkoval silným stiskem ruky.
„Půjdete s námi do Parního domu,“ řekl Banks Kálaganimu.
„Máte rameno roztržené tygřími drápy a my máme v cestovní lékárně vše, čeho je k ošetření vaší rány zapotřebí.“ Kálagani se na souhlas uklonil. Pak jsme se rozloučili s horaly, kteří nešetřil! díky, a vydali jsme se na zpáteční cestu.
Šikariové nás opustili a vrátili se do kraalu, tentokrát s prázdnýma rukama. A jestliže Mathias Van Guitt počítal s „tarryanískou královnou“, musil ji teď oželet. Ovšem za dnešních podmínek nebylo možné lapit ji živou.
K polednímu jsme dorazili k Parnímu domu. A tam nás čekalo překvapení. Za naší nepřítomnosti plukovník Munro, seržant Mac Neil a Goúmi odcestovali.
Jen lístek adresovaný Banksovi nám doporučoval, abychom se tím neznepokojovali, že si sir Edward Munro chce prozkoumat kraj až k nepálským hranicím, ověřit si některé podrobnosti týkající se společníků Nány Sáhiba a že se vrátí ještě před naším odjezdem z himálajské oblasti.
Při čtení tohoto lístku se mi zdálo, že Kálaganimu uniklo bezděčně gesto nepříjemného překvapení.
Proč onen pohyb? Asi jsem se mýlil.
