×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zemí šelem - Jules Verne, ČÁST DRUHÁ KAPITOLA I NAŠE STANOVIŠTĚ

ČÁST DRUHÁ KAPITOLA I NAŠE STANOVIŠTĚ „Neuvěřitelným dílem stvoření“ nazval mineralog Haily americké Andy. Nebylo by však správnější, kdybychom tak nazvali hřebeny Himaláje, které člověk dosud nedokázal změřit s matematickou přesností?

To vše mi napadlo při pohledu na úžasný kraj, kde jsme se plukovník Munro, kapitán Hod, Banks a já - rozhodli několik týdnů zůstat.

„Tyhle hory jsou nejen nesouměřitelné,“ řekl nám inženýr, „ale i nedostupné, protože lidský organismus v takové výšce nemůže pracovat. V příliš řídkém vzduchu se nedá dýchat.“ Himaláj je pásmo prahorních skal - žuly, ruly a svoru - dlouhé dva tisíce pět set kilometrů, které se táhne od dvaasedmdesátého poledníku až k pětadevadesátému a zabírá dvě provincie, ágráskou a kalkatskou, a dvě království, Bhútán a Nepál. Je to řetěz hor průměrně o třetinu vyšší, než je výška Montblanku, složený ze tří výrazných pásem; první, vysoké pět tisíc stop, je teplejší než roviny pod ním a dává v zimě sklizeň obilí a v létě sklizeň rýže, v druhém pásmu od pěti do deseti tisíc stop sníh na jaře taje a třetí pásmo od devíti do pětadvaceti tisíc stop je pokryto ledem, který i v létě vzdoruje slunečním paprskům. Himalájským horským pásmem vede jedenáct průsmyků, z nichž některé procházejí horami ve výši dvaceti tisíc stop a jsou trvale ohrožovány lavinami, zaplavovány bystřinami a ucpávány ledovci, takže umožňují cestu z Indie do Tibetu jen za cenu nesmírné námahy. Někde jsou hory oblé jako chrámové kupole, jinde rovné jako Stolová hora u mysu Dobré naděje nebo zas ostře špičaté, pod nimiž pramení řeky Ganga, Ghágra, Gandali a Šarda. Z nejvyššího vrcholu himálajského horského masívu, Mount Everestu, vysokého skoro devět tisíc metrů, mohlo by oko pozorovatele obhlédnout prostor velký jako celá Francie. První stupně tohoto gigantického schodiště jsou pokryty rozlehlými lesy. Setkáváme se v nich ještě s představiteli početné rodiny palem, které ve vyšších polohách ustupují velkým lesům dubovým, cypřišovým a borovým a rozsáhlým porostům bambusu a trávy.

Banks nám k těmto podrobnostem uvedl, že dolní hranice sněhu sestupuje na indických svazích do výše čtyř tisíc metrů, kdežto na svazích tibetských vystupuje do výše šesti tisíc metrů. Proto mohou být na druhé straně vesnice ve výši patnácti tisíc stop uprostřed kukuřičných polí a nádherných luk. Lze-li věřit domorodcům, pak stačí jediná noc, aby se pastviny pokryly vysokou trávou.

Ve středním pásmu zastupují okřídlený národ pávi, koroptve, bažanti, dropi a křepelky. Žije tam spousta koz a množství horských ovcí. Ve vysokém pásmu se lze setkat už jen s divočáky, kamzíky a divokými kočkami. A nad sporou vegetací se skromnými zástupci arktické květeny se vznáší jedině orel.

Ale tam se kapitán Hod nemínil usadit. Ten zanícený nimrod nepřišel přece do himálajské oblasti proto, aby pokračoval v lovu obyčejných zvířat. Naštěstí tam nebude nouze o velké šelmy, hodné jeho Einfieldovy pušky na výbušné střely.

Už v prvních předhořích horského řetězu se táhne pásmo nazývané Tattyaní. Je to dlouhá, mírně skloněná planina, široká sedm až osm kilometrů, vlhká a teplá, s divokým rostlinstvem, pokrytá hustými džunglemi, kam se rády uchylují velké šelmy. Tento ráj lovců, kteří milují silné vzrušení zápasu, ležel pod námi o pouhých patnáct set metrů níž. Mohli jsme snadno sestoupit do této rezervace, která se chránila sama.

Bylo také pravděpodobné, že kapitán Hod navštíví spíš dolní pásma Himáláje než horní. Tam lze ještě udělat důležité zeměpisné objevy, jak tvrdí největší humorista ze všech cestovatelů, Victor Jacquemont.

„Cožpak tyto obrovské hory jsou tak málo známé?“ zeptal jsem se Bankse.

„Velmi málo,“ odpověděl inženýr. „Himálaj je jako planetka, která se přilepila na naši zeměkouli a ponechala si svá tajemství pro sebe.“ „Lidé ji však přece už navštívili a prozkoumali, jak to jen bylo možné.“ „Nu, cestovatelů už bylo v Himálaji dost,“ odpověděl Banks. „Bratři Gérardové z Webbu, důstojníci Kirpatrik a Fraser, Hogdson, Herbert, Lloyd, Hooker, Cunninghain, Strabing, Skinner, Johnson, Moorcroft, Thompson, Griffith, Vigne a Hügel, misionáři Huc a Gabet, a naposled bratři Schlagintweitové, plukovník Wangh a poručíci Reuillier a Montgomery. Z jejich pozoruhodných prací se mohlo do značné míry přesně určit horopisné uspořádání Himálaje. Nicméně zbývá, přátelé, ještě mnoho věcí k objasnění. Přesná výška hlavních vrcholů si vyžádá nesčetná měření. Dříve byla pokládána za královnu celého horstva hora Dhaulágirí, po novém měření nastoupil na její místo Gaurišankar, který byl teď sesazen z trůnu Mount Everestem. Ten zatím vzdoruje všem novým sokům.

Ale podle čínských údajů převyšuje prý Mount Everest hora Kuilung. U ní však dosud nebylo použito přesných metod evropského měření. Ale to by pak nejvyšší bod zemského povrchu nebyl už v Himálaji. Všechna tato měření bude však možno pokládat za matematicky přesná tehdy, až budou ověřena barometricky a s přesností, kterou zajišťuje jen měření přímé. Ovšem jak to udělat, když nelze vynést barometr na nedostupný vrchol. To se aspoň dosud nepodařilo (vrcholu Mount Everestu dosáhli poprvé 29. 5. 1953 členové britské výpravy Nepálec Tenzing a Novozélanďan Hillary).“ „Ale podaří se to,“ řekl kapitán Hod, „právě tak jako se člověk dostane jednoho dne na severní a na jižní pól (Severního pólu dosáhl roku 1909 Američan Robert E. Peary a jižního pólu Nor Roald Amundsen roku 191).“ „To jistě.“ „A jako podnikne plavbu do největších hloubek oceánu.“ „Bezpochyby.“ „A cestu do středu Země.“ „Výborně, Hode!“ „A jako se to všecko podaří,“ dodal jsem. „Stejně jako cesta na nějakou planetu sluneční soustavy,“ odpověděl kapitán Hod, kterého nemohlo nic zastavit.

„Ne, kapitáne,“ odpověděl jsem, „prostý obyvatel Země nebude moci překročit její hranice. Ale když už je upoután k zemské kůře, může aspoň proniknout všemi tajemstvími zeměkoule.“ „Může a musí,“ pokračoval Banks. „Vše, co je v hranicích možností, musí být vykonáno. A až nebude mít člověk na své planetě už nic k prozkoumání…“ „Zmizí s nějakým meteorem, který už nebude mít pro něho žádné tajemství.“ „To nebude,“ řekl Banks. „Člověk jej ovládne a využije toho pro sebe. Ale když jsme teď v himálajské oblasti, Hode, chtěl bych vám kromě jiného říci něco o zvláštním objevu, který vás bude jistě za. jímat.“ „O co jde, Banksi?“ „Ve vyprávění o svých cestách hovoří Hud o podivném stromu, kterému se v Tibetu říká „strom s deseti tisíci znaky“. Podle indické legendy byl Tong Kabak, reformátor buddhistického náboženství, proměněn ve strom, několik tisíc let předtím, než se totéž stalo Filemonovi, Baucidě a Dafné z řeckých bájí, podivným rostlinám z mytologické květeny. Vlasy Tong Kabakovy se prý proměnily v listy tohoto posvátného stromu a na těch listech viděl misionář - na vlastní oči - znaky tibetského písma, zřetelně vytvořené listovou nervaturou.

„Strom s potištěnými listy!“ zvolal jsem.

„Na nichž se dají číst ty nejmoudřejší výroky!“ řekl inženýr.

„Tohle by stálo za ověření,“ usmál jsem se.

„Ověřte si to tedy, přátelé,“ odpověděl Banks. „Jestliže ten strom existuje v Tibetu, musí růst i v horním pásmu jižních svahů Himálaje. Pokuste se ho proto při svých vycházkách najít!“ „To zase ne!“ odpověděl kapitán Hod. „Přišel jsem do Himálaje lovit, a ne provozovat horolezecké řemeslo!“ „Dobře, Hode,“ pokračoval Banks. „Tak odvážný člověk, jako jste vy, podnikne jistě nějaký výstup do hor.“ „Nikdy!“ zvolal kapitán. „Pročpak?“ „Protože jsem se toho zřekl.“ „Odkdypak?“ „Ode dne, kdy jsem vylezl až na vrchol hory Vrigelu v království Bhútánu, nejméně dvacetkrát jsem se tehdy při výstupu octl v nebezpečí života! Tvrdilo se, že na tom vrcholu lidská noha dosud nestanula. Pustil jsem se do toho z pouhé ješitnosti. Po tisícerém nebezpečí jsem vylezl na vrchol - a co vidím? Ve skále byla vytesána slova: Durand, zubní technik, Caumartinova ulice 14, Paříž. Od těch dob už nikam nelezu!“ Ubohý kapitán! Musím říci, že při líčení této smůly se tvářil tak směšně, že jsme se všichni rozesmáli.

Zmínil jsem se už několikrát o indických „lázeňských místech“.

Jsou to jakési horské lázně, v létě velmi navštěvované důchodci, úředníky a obchodníky z celé Indie, kteří nesnášejí strašná vedra v rovinách.

Mezi prvními nutno uvést Simlu, ležící na jedenatřicáté rovnoběžce a na západ od pětasedmdesátého poledníku. Je to takové malé Švýcarsko s bystřinami, potoky, chatami příjemně zastíněnými. cedry a borovicemi, ležící dva tisíce metrů nad mořem.

Po Simle bych uvedl Dárdžiling s bílými domy, který leží pět set kilometru na sever od Kalkaty ve výši dvou tisíc pěti set metru u šestadevadesátého poledníku a pětadvacáté rovnoběžky. Je to půvabný kout v nejkrásnější zemi na světě.

Další horské lázně jsou i jinde v himálajském masívu.

K těmto svěžím a zdravým „lázeňským místům“, která jsou ve žhavém indickém podnebí nezbytná, bylo teď nutno přičíst i místo, kde jsme se právě zastavili. To však patřilo jenom nám! A měli jsme nejpohodlnější ubytování z celého poloostrova. Parní dům splní všechny naše požadavky na moderní život, na klid, který bychom marně hledali v Simle nebo v Dárdžilingu, kde se to Angličany přímo hemží.

Vybírali jsme to stanoviště velmi uvážlivě. Silnice vedoucí spodní částí hor se v této výši rozděluje, aby spojila několik osad rozptýlených na západě a na východě. Nejbližší osada byla pět mil od Parního domu. Žili v ní pohostinní horalé, pěstitelé koz a ovci a obdělávatelé úrodných poli rýže a kukuřice.

Díky přispění naší posádky zřídil Banks za pět hodin tábořiště, kde jsme měli pobýt šest až sedm týdnů.

Na jednom z postranních hřebenů, které podpírají obrovskou kostku Himálaje, našli jsme lehce zvlněnou plošinu, dlouhou asi jednu míli a půl míle širokou. Zelený koberec, který ji pokrýval, byl jako plyš z nízké husté trávy, posetý množstvím fialek. Půvabné ostrůvky tam vytvářely stromovité pěnišníky, velké jako malé duby, a přirozené kytice kamélií.

Na planině stálo několik skupin nádherných stromů. Vypadaly jako vyhoštěnci obrovské džungle, která pokrývala svahy hřebenu a přecházela na hřebeny vedlejší do výše šesti set metrů. Cedry, duby, pandány s dlouhými listy, buky a jeřáby se tu mísily s banánovníky, s bambusem, s magnóliemi, s rohovníky a s japonskými fíkovníky. Některý z těchto obrů vypínal své větve do výše přes sto stop nad zemí. Zdálo se, že tady jsou jen proto, aby zastínili několik lesních chýší. Parní dům na tomto místě dobře zapadl do rámce kraje.

Kulaté střechy obou jeho pagod pěkně doplňovaly zelenou stěnu s pevnými i ohebnými větvemi a s malými listy, křehkými jako motýlí křídla nebo zase širokými a dlouhými jako polynéská vesla. Náš vlak prostě zmizel v moři zeleně a květů. Nic neprozrazovalo, že to je pojízdný dům. Teď to bylo pevné obydlí zakotvené do země tak, že se nemohlo ani hnout.

Za námi byla bystřina, jejíž stříbrnou stužku bylo možno sledovat na několik tisíc stop do výše. Tekla vpravo po planině ke svahu hřebenu a tam se vlévala do přirozeného jezírka, zastíněného skupinou krásných stromů.

Voda z jezírka přepadala výtokem, který se vinul loukami a končil hřmotným vodopádem, vrhajícím se do propasti, na jejíž dno jsme ne ohlédli.

Když jsme vylezli na horní plošinu hřebenu, viděli jsme méně důležité vrcholy Himálaje, sestupující obrovskými stupni až do roviny.

Stačilo jen trochu ustoupit, abychom obsáhli zrakem celý kraj.

Vpravo stál první vůz Parního domu, trochu šikmo, aby měl výhled k jižnímu obzoru nejen z verandy a z balkónu, ale i postranních oken salónu, z jídelny a z levých kabin. Nad ním šuměly velké cedry, výrazně se odrážející od hlavního, hřebene, pokrytého věčným sněhem. Druhý vůz stal vlevo při stěně obrovského, sluncem ozlaceného žulového skaliska. Tato skála svým bizarním tvarem i teplým zbarvením vypadala jako obrovský kamenný švestkový pudink, o němž hovoří Roussel-Killough v líčení své, cesty po jižní Indii. Z tohoto domu, vyhrazeného Mac Neilovi a jeho druhům z posádky, bylo vidět jen bok. Stál na dvacet kroků od hlavního obydlí jako přístavek pagody. Na konci jedné z jeho dvou kupolí unikaly z kuchyňské pracovny pana Parazarda proužky modravého dýmu. Vlevo od vozu se táhla přímo od lesa k západnímu svahu hřebenu skupina stromů a tvořila jakousi postranní kulisu.

Vzadu za oběma vozy stál gigantický mastodont. Byl to náš Ocelový obr, ustájený pod klenbou vysokých pandánů. Se zdviženým chobotem vypadal, jako by okusoval horní větve. Ve skutečnosti byl zcela nehybný. Odpočíval, ač odpočinek nepotřeboval. Teď neochvějný strážce Parního domu hlídal jako obrovský předpotopní živočich přístup k táboru, přiveden sem cestou, po níž táhl celou tu pohyblivou osadu.

Ač byl náš slon obrovský - když jsme si ovšem odmyslili řetěz hor tyčící se na šest tisíc metrů nad naší plošinou -, zdálo se nám, že už nemá nic z onoho umělého slona, kterým Banksova ruka obohatila indickou zvířenu.

„Vypadá teď jako moucha na průčelí katedrály,“ řekl kapitán Hod trochu rozčarovaně.

A opravdu! Slon měl za sebou skalní blok, z něhož se mohlo lehce udělat tisíc takových zvířat a ten blok byl jen jedním ze sta stupňů schodiště stoupajícího až na vrchol hřebene, jemuž vévodí hora Dhaulágirí.

Nebe tohoto obrazu se však často snižovalo až k pozorovateli.

Nejen vysoké vrcholky, ale i středně hustá mlha a zakryla celou horní část pohoří. Kraj jako by posmutněl a působením optického klamu naše vozy, stromy, sousední vrcholy a sám Ocelový obr nabyly zas své skutečné velikosti.

Stávalo se také, že nízké mraky přihnané prudkým větrem se shlukly pod plošinou. Pak jsme viděli jen zvlněné oblačné moře, na jehož povrchu vyvolávalo slunce překvapující hru světel. Obzor nahoře i dole zmizel a nám se zdálo, že jsme byli přeneseni do nějaké vzdušné oblasti mimo hranice zeměkoule.

Vítr se však zase změnil, es točil se k severu, pronikl průrvami v hřebenech, hor a vymetl všechnu mlhu. Moře par se ihned srazilo, na obzor vystoupila planina, objevily se vznešené vrcholy Himálaje, vykreslily znovu své obrysy na pozadí vyjasněného nebe, rámec obrazu našel zas svoji obvyklou velikost a my jsme měli opět panoramatický rozhled po obzoru šedesát mil vzdáleném.


ČÁST DRUHÁ

 

 

 

 KAPITOLA I

 NAŠE STANOVIŠTĚ

 

 „Neuvěřitelným dílem stvoření“ nazval mineralog Haily americké Andy. Nebylo by však správnější, kdybychom tak nazvali hřebeny Himaláje, které člověk dosud nedokázal změřit s matematickou přesností?

 To vše mi napadlo při pohledu na úžasný kraj, kde jsme se plukovník Munro, kapitán Hod, Banks a já - rozhodli několik týdnů zůstat.

 „Tyhle hory jsou nejen nesouměřitelné,“ řekl nám inženýr, „ale i nedostupné, protože lidský organismus v takové výšce nemůže pracovat. V příliš řídkém vzduchu se nedá dýchat.“ Himaláj je pásmo prahorních skal - žuly, ruly a svoru - dlouhé dva tisíce pět set kilometrů, které se táhne od dvaasedmdesátého poledníku až k pětadevadesátému a zabírá dvě provincie, ágráskou a kalkatskou, a dvě království, Bhútán a Nepál. Je to řetěz hor průměrně o třetinu vyšší, než je výška Montblanku, složený ze tří výrazných pásem; první, vysoké pět tisíc stop, je teplejší než roviny pod ním a dává v zimě sklizeň obilí a v létě sklizeň rýže, v druhém pásmu od pěti do deseti tisíc stop sníh na jaře taje a třetí pásmo od devíti do pětadvaceti tisíc stop je pokryto ledem, který i v létě vzdoruje slunečním paprskům. Himalájským horským pásmem vede jedenáct průsmyků, z nichž některé procházejí horami ve výši dvaceti tisíc stop a jsou trvale ohrožovány lavinami, zaplavovány bystřinami a ucpávány ledovci, takže umožňují cestu z Indie do Tibetu jen za cenu nesmírné námahy. Někde jsou hory oblé jako chrámové kupole, jinde rovné jako Stolová hora u mysu Dobré naděje nebo zas ostře špičaté, pod nimiž pramení řeky Ganga, Ghágra, Gandali a Šarda. Z nejvyššího vrcholu himálajského horského masívu, Mount Everestu, vysokého skoro devět tisíc metrů, mohlo by oko pozorovatele obhlédnout prostor velký jako celá Francie. První stupně tohoto gigantického schodiště jsou pokryty rozlehlými lesy. Setkáváme se v nich ještě s představiteli početné rodiny palem, které ve vyšších polohách ustupují velkým lesům dubovým, cypřišovým a borovým a rozsáhlým porostům bambusu a trávy.

 Banks nám k těmto podrobnostem uvedl, že dolní hranice sněhu sestupuje na indických svazích do výše čtyř tisíc metrů, kdežto na svazích tibetských vystupuje do výše šesti tisíc metrů. Proto mohou být na druhé straně vesnice ve výši patnácti tisíc stop uprostřed kukuřičných polí a nádherných luk. Lze-li věřit domorodcům, pak stačí jediná noc, aby se pastviny pokryly vysokou trávou.

 Ve středním pásmu zastupují okřídlený národ pávi, koroptve, bažanti, dropi a křepelky. Žije tam spousta koz a množství horských ovcí. Ve vysokém pásmu se lze setkat už jen s divočáky, kamzíky a divokými kočkami. A nad sporou vegetací se skromnými zástupci arktické květeny se vznáší jedině orel.

 Ale tam se kapitán Hod nemínil usadit. Ten zanícený nimrod nepřišel přece do himálajské oblasti proto, aby pokračoval v lovu obyčejných zvířat. Naštěstí tam nebude nouze o velké šelmy, hodné jeho Einfieldovy pušky na výbušné střely.

 Už v prvních předhořích horského řetězu se táhne pásmo nazývané Tattyaní. Je to dlouhá, mírně skloněná planina, široká sedm až osm kilometrů, vlhká a teplá, s divokým rostlinstvem, pokrytá hustými džunglemi, kam se rády uchylují velké šelmy. Tento ráj lovců, kteří milují silné vzrušení zápasu, ležel pod námi o pouhých patnáct set metrů níž. Mohli jsme snadno sestoupit do této rezervace, která se chránila sama.

 Bylo také pravděpodobné, že kapitán Hod navštíví spíš dolní pásma Himáláje než horní. Tam lze ještě udělat důležité zeměpisné objevy, jak tvrdí největší humorista ze všech cestovatelů, Victor Jacquemont.

 „Cožpak tyto obrovské hory jsou tak málo známé?“ zeptal jsem se Bankse.

 „Velmi málo,“ odpověděl inženýr. „Himálaj je jako planetka, která se přilepila na naši zeměkouli a ponechala si svá tajemství pro sebe.“

 „Lidé ji však přece už navštívili a prozkoumali, jak to jen bylo možné.“ „Nu, cestovatelů už bylo v Himálaji dost,“ odpověděl Banks.

 „Bratři Gérardové z Webbu, důstojníci Kirpatrik a Fraser, Hogdson, Herbert, Lloyd, Hooker, Cunninghain, Strabing, Skinner, Johnson, Moorcroft, Thompson, Griffith, Vigne a Hügel, misionáři Huc a Gabet, a naposled bratři Schlagintweitové, plukovník Wangh a poručíci Reuillier a Montgomery. Z jejich pozoruhodných prací se mohlo do značné míry přesně určit horopisné uspořádání Himálaje. Nicméně zbývá, přátelé, ještě mnoho věcí k objasnění. Přesná výška hlavních vrcholů si vyžádá nesčetná měření. Dříve byla pokládána za královnu celého horstva hora Dhaulágirí, po novém měření nastoupil na její místo Gaurišankar, který byl teď sesazen z trůnu Mount Everestem. Ten zatím vzdoruje všem novým sokům.

 Ale podle čínských údajů převyšuje prý Mount Everest hora Kuilung. U ní však dosud nebylo použito přesných metod evropského měření. Ale to by pak nejvyšší bod zemského povrchu nebyl už v Himálaji. Všechna tato měření bude však možno pokládat za matematicky přesná tehdy, až budou ověřena barometricky a s přesností, kterou zajišťuje jen měření přímé. Ovšem jak to udělat, když nelze vynést barometr na nedostupný vrchol. To se aspoň dosud nepodařilo (vrcholu Mount Everestu dosáhli poprvé 29. 5. 1953 členové britské výpravy Nepálec Tenzing a Novozélanďan Hillary).“

 „Ale podaří se to,“ řekl kapitán Hod, „právě tak jako se člověk dostane jednoho dne na severní a na jižní pól (Severního pólu dosáhl roku 1909 Američan Robert E. Peary a jižního pólu Nor Roald Amundsen roku 191).“

 „To jistě.“

 „A jako podnikne plavbu do největších hloubek oceánu.“

 „Bezpochyby.“

 „A cestu do středu Země.“

 „Výborně, Hode!“

 „A jako se to všecko podaří,“ dodal jsem.

 „Stejně jako cesta na nějakou planetu sluneční soustavy,“ odpověděl kapitán Hod, kterého nemohlo nic zastavit.

 „Ne, kapitáne,“ odpověděl jsem, „prostý obyvatel Země nebude moci překročit její hranice. Ale když už je upoután k zemské kůře, může aspoň proniknout všemi tajemstvími zeměkoule.“

 „Může a musí,“ pokračoval Banks. „Vše, co je v hranicích možností, musí být vykonáno. A až nebude mít člověk na své planetě už nic k prozkoumání…“

 „Zmizí s nějakým meteorem, který už nebude mít pro něho žádné tajemství.“

 „To nebude,“ řekl Banks. „Člověk jej ovládne a využije toho pro sebe. Ale když jsme teď v himálajské oblasti, Hode, chtěl bych vám kromě jiného říci něco o zvláštním objevu, který vás bude jistě za. jímat.“

 „O co jde, Banksi?“

 „Ve vyprávění o svých cestách hovoří Hud o podivném stromu, kterému se v Tibetu říká „strom s deseti tisíci znaky“. Podle indické legendy byl Tong Kabak, reformátor buddhistického náboženství, proměněn ve strom, několik tisíc let předtím, než se totéž stalo Filemonovi, Baucidě a Dafné z řeckých bájí, podivným rostlinám z mytologické květeny. Vlasy Tong Kabakovy se prý proměnily v listy tohoto posvátného stromu a na těch listech viděl misionář - na vlastní oči - znaky tibetského písma, zřetelně vytvořené listovou nervaturou.

 „Strom s potištěnými listy!“ zvolal jsem.

 „Na nichž se dají číst ty nejmoudřejší výroky!“ řekl inženýr.

 „Tohle by stálo za ověření,“ usmál jsem se.

 „Ověřte si to tedy, přátelé,“ odpověděl Banks. „Jestliže ten strom existuje v Tibetu, musí růst i v horním pásmu jižních svahů Himálaje. Pokuste se ho proto při svých vycházkách najít!“

 „To zase ne!“ odpověděl kapitán Hod. „Přišel jsem do Himálaje lovit, a ne provozovat horolezecké řemeslo!“

 „Dobře, Hode,“ pokračoval Banks. „Tak odvážný člověk, jako jste vy, podnikne jistě nějaký výstup do hor.“

 „Nikdy!“ zvolal kapitán.

 „Pročpak?“

 „Protože jsem se toho zřekl.“

 „Odkdypak?“

 „Ode dne, kdy jsem vylezl až na vrchol hory Vrigelu v království Bhútánu, nejméně dvacetkrát jsem se tehdy při výstupu octl v nebezpečí života! Tvrdilo se, že na tom vrcholu lidská noha dosud nestanula. Pustil jsem se do toho z pouhé ješitnosti. Po tisícerém nebezpečí jsem vylezl na vrchol - a co vidím? Ve skále byla vytesána slova: Durand, zubní technik, Caumartinova ulice 14, Paříž. Od těch dob už nikam nelezu!“ Ubohý kapitán! Musím říci, že při líčení této smůly se tvářil tak směšně, že jsme se všichni rozesmáli.

 Zmínil jsem se už několikrát o indických „lázeňských místech“.

 Jsou to jakési horské lázně, v létě velmi navštěvované důchodci, úředníky a obchodníky z celé Indie, kteří nesnášejí strašná vedra v rovinách.

 Mezi prvními nutno uvést Simlu, ležící na jedenatřicáté rovnoběžce a na západ od pětasedmdesátého poledníku. Je to takové malé Švýcarsko s bystřinami, potoky, chatami příjemně zastíněnými. cedry a borovicemi, ležící dva tisíce metrů nad mořem.

 Po Simle bych uvedl Dárdžiling s bílými domy, který leží pět set kilometru na sever od Kalkaty ve výši dvou tisíc pěti set metru u šestadevadesátého poledníku a pětadvacáté rovnoběžky. Je to půvabný kout v nejkrásnější zemi na světě.

 Další horské lázně jsou i jinde v himálajském masívu.

 K těmto svěžím a zdravým „lázeňským místům“, která jsou ve žhavém indickém podnebí nezbytná, bylo teď nutno přičíst i místo, kde jsme se právě zastavili. To však patřilo jenom nám! A měli jsme nejpohodlnější ubytování z celého poloostrova. Parní dům splní všechny naše požadavky na moderní život, na klid, který bychom marně hledali v Simle nebo v Dárdžilingu, kde se to Angličany přímo hemží.

 Vybírali jsme to stanoviště velmi uvážlivě. Silnice vedoucí spodní částí hor se v této výši rozděluje, aby spojila několik osad rozptýlených na západě a na východě. Nejbližší osada byla pět mil od Parního domu. Žili v ní pohostinní horalé, pěstitelé koz a ovci a obdělávatelé úrodných poli rýže a kukuřice.

 Díky přispění naší posádky zřídil Banks za pět hodin tábořiště, kde jsme měli pobýt šest až sedm týdnů.

 Na jednom z postranních hřebenů, které podpírají obrovskou kostku Himálaje, našli jsme lehce zvlněnou plošinu, dlouhou asi jednu míli a půl míle širokou. Zelený koberec, který ji pokrýval, byl jako plyš z nízké husté trávy, posetý množstvím fialek. Půvabné ostrůvky tam vytvářely stromovité pěnišníky, velké jako malé duby, a přirozené kytice kamélií.

 Na planině stálo několik skupin nádherných stromů. Vypadaly jako vyhoštěnci obrovské džungle, která pokrývala svahy hřebenu a přecházela na hřebeny vedlejší do výše šesti set metrů. Cedry, duby, pandány s dlouhými listy, buky a jeřáby se tu mísily s banánovníky, s bambusem, s magnóliemi, s rohovníky a s japonskými fíkovníky. Některý z těchto obrů vypínal své větve do výše přes sto stop nad zemí. Zdálo se, že tady jsou jen proto, aby zastínili několik lesních chýší. Parní dům na tomto místě dobře zapadl do rámce kraje.

 Kulaté střechy obou jeho pagod pěkně doplňovaly zelenou stěnu s pevnými i ohebnými větvemi a s malými listy, křehkými jako motýlí křídla nebo zase širokými a dlouhými jako polynéská vesla. Náš vlak prostě zmizel v moři zeleně a květů. Nic neprozrazovalo, že to je pojízdný dům. Teď to bylo pevné obydlí zakotvené do země tak, že se nemohlo ani hnout.

 Za námi byla bystřina, jejíž stříbrnou stužku bylo možno sledovat na několik tisíc stop do výše. Tekla vpravo po planině ke svahu hřebenu a tam se vlévala do přirozeného jezírka, zastíněného skupinou krásných stromů.

 Voda z jezírka přepadala výtokem, který se vinul loukami a končil hřmotným vodopádem, vrhajícím se do propasti, na jejíž dno jsme ne ohlédli.

 Když jsme vylezli na horní plošinu hřebenu, viděli jsme méně důležité vrcholy Himálaje, sestupující obrovskými stupni až do roviny.

 Stačilo jen trochu ustoupit, abychom obsáhli zrakem celý kraj.

 Vpravo stál první vůz Parního domu, trochu šikmo, aby měl výhled k jižnímu obzoru nejen z verandy a z balkónu, ale i postranních oken salónu, z jídelny a z levých kabin. Nad ním šuměly velké cedry, výrazně se odrážející od hlavního, hřebene, pokrytého věčným sněhem. Druhý vůz stal vlevo při stěně obrovského, sluncem ozlaceného žulového skaliska. Tato skála svým bizarním tvarem i teplým zbarvením vypadala jako obrovský kamenný švestkový pudink, o němž hovoří Roussel-Killough v líčení své, cesty po jižní Indii. Z tohoto domu, vyhrazeného Mac Neilovi a jeho druhům z posádky, bylo vidět jen bok. Stál na dvacet kroků od hlavního obydlí jako přístavek pagody. Na konci jedné z jeho dvou kupolí unikaly z kuchyňské pracovny pana Parazarda proužky modravého dýmu. Vlevo od vozu se táhla přímo od lesa k západnímu svahu hřebenu skupina stromů a tvořila jakousi postranní kulisu.

 Vzadu za oběma vozy stál gigantický mastodont. Byl to náš Ocelový obr, ustájený pod klenbou vysokých pandánů. Se zdviženým chobotem vypadal, jako by okusoval horní větve. Ve skutečnosti byl zcela nehybný. Odpočíval, ač odpočinek nepotřeboval. Teď neochvějný strážce Parního domu hlídal jako obrovský předpotopní živočich přístup k táboru, přiveden sem cestou, po níž táhl celou tu pohyblivou osadu.

 Ač byl náš slon obrovský - když jsme si ovšem odmyslili řetěz hor tyčící se na šest tisíc metrů nad naší plošinou -, zdálo se nám, že už nemá nic z onoho umělého slona, kterým Banksova ruka obohatila indickou zvířenu.

 „Vypadá teď jako moucha na průčelí katedrály,“ řekl kapitán Hod trochu rozčarovaně.

 A opravdu! Slon měl za sebou skalní blok, z něhož se mohlo lehce udělat tisíc takových zvířat a ten blok byl jen jedním ze sta stupňů schodiště stoupajícího až na vrchol hřebene, jemuž vévodí hora Dhaulágirí.

 Nebe tohoto obrazu se však často snižovalo až k pozorovateli.

 Nejen vysoké vrcholky, ale i středně hustá mlha a zakryla celou horní část pohoří. Kraj jako by posmutněl a působením optického klamu naše vozy, stromy, sousední vrcholy a sám Ocelový obr nabyly zas své skutečné velikosti.

 Stávalo se také, že nízké mraky přihnané prudkým větrem se shlukly pod plošinou. Pak jsme viděli jen zvlněné oblačné moře, na jehož povrchu vyvolávalo slunce překvapující hru světel. Obzor nahoře i dole zmizel a nám se zdálo, že jsme byli přeneseni do nějaké vzdušné oblasti mimo hranice zeměkoule.

 Vítr se však zase změnil, es točil se k severu, pronikl průrvami v hřebenech, hor a vymetl všechnu mlhu. Moře par se ihned srazilo, na obzor vystoupila planina, objevily se vznešené vrcholy Himálaje, vykreslily znovu své obrysy na pozadí vyjasněného nebe, rámec obrazu našel zas svoji obvyklou velikost a my jsme měli opět panoramatický rozhled po obzoru šedesát mil vzdáleném.