×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zlatá sopka - Jules Verne, X. KOLÍSÁNI POLEDNÍKU

X. KOLÍSÁNI POLEDNÍKU

X.

KOLÍSÁNI POLEDNÍKU

„Skupina chat, jizeb, stanů na močále, jakýsi tábor, stále ohrožený záplavami Yukonu a Klondyku, nepravidelné a blátivé ulice, propasti na každém kroku, ne osada, nýbrž cosi jako veliký psinec, hodící se pro tisíce psů, které slyšíte celou noc štěkat, tak asi jste si následkem legend představoval Dawson City, pane Skime? Ale tento psinec očividně změnil, díky požárům, které vysmýčily půdu, svou podobu. Dawson je nyní město s katolickými i protestantskými kostely, s bankami a hotely. Brzy bude mít dvě divadla, a tak dále...“ Tak mluvil doktor Pilkow, kulaťoučký Anglokanaďan. Byl před rokem jmenován ředitelem dawsonské nemocnice. Usadil se v tomto městě, tak příznivém pro jeho povolání, neboť jak se zdálo, asi si tu daly epidemie dostaveníčko, nemluvě o nakažlivé zlaté horečce, proti níž byl naočkován právě tak, jako Summy Skim.

Doktor Pilkow byl také chirurgem, lékárníkem a dentistou. Protože byl právě tak zručný jako obětavý, hrnuli se klienti do jeho pohodlného domu na Front Streetu, jedné z hlavních ulic v Dawson City.

Bill Stell znal doktora Pilkowe už dávno. Setkával se s ním kdysi, když ještě sloužil jako stopař v kanadské armádě. Pospíšil si proto, aby seznámil Bena Raddlea a Summy Skima s touto osobností, tak velice známou v tomto městě.

A byl-li někdo způsobilý poskytnout dobrou radu právě jako dobrý lék, byl to tento znamenitý muž.

První otázka Summya Skima se týkala obou něžných spolucestovatelek. Co se s nimi stalo?... Viděl je doktor, ale vyslovil se k nemalé úzkosti Summyově v jednotném čísle. „Tato malá je perla, skutečná perla, a jsem rád, že jsem ji sem povolal. Teprve před dvěma dny vstoupila do nemocnice a už ji úplně převrátila. Dnes ráno, když jsem otevřel skříň, jsem byl doslova omráčen nádherným pořádkem, na nějž jsem přiznávám, nebyl zvyklý. Zvědavě otevřu druhou, třetí, deset jiných, všechny jsou stejné. Moje nástroje jsou čisté a uspořádané. Operační sál září čistotou, kterou nikdy nepoznal. Konečně, a to je neuvěřitelné, má toto dítě vliv i na ostatní personál. Všechno jede jako na drátkách. Ošetřovatelé a ošetřovatelky jsou na svých místech. I nemocní, Bůh mi odpusť, ale zdá se mi, že je jim skutečně lépe!“ Ben Raddle byl celý šťastný nad tím, co slyšel.

„Jsem okouzlen, doktore,“ řekl, „pochvalou, kterou vzdáváte své nové ošetřovatelce. To dokazuje, že jsem se v ní nemýlil. Myslím, že budoucnost vám chystá ještě mnohá jiná příjemná překvapení.“ Summy Skim byl méně rozradostněn.

„Pardon..., doktore!“ přerušil je. „Mluvíte o jedné dívce.... Byly však dvě, nemýlím-li se.“

„Ano, to je pravda,“ přisvědčil s úsměvem doktor Pilkow, „ale znám dobře jen tu, která se stala mojí ošetřovatelkou. Tu druhou jsem sotva zahlédl. Když přišly do nemocnice, odešla asi za deset minut, vystrojena jako zlatokop, se špičákem přes rameno a revolverem za pasem. A od její sestřenice jsem se dozvěděl, že chce hledat zlato jako muž.“

„Tedy odešla?“ dotíral Summy.

„Ovšem,“ řekl doktor a připojil:

„Přiznám se, že jsem se nikdy nesetkal s dívkou tohoto druhu!“

„Ubohé děvče!“ zašeptal Summy. „Jak jste ji jen mohl nechat jít do tak nesmyslného podniku?“

Ale doktor Summya Skima neposlouchal. Začal povídat Benu Radlleovi o Dawsonu. Byl hrdý na své město a netajil se tím. Zatímco se Ben Raddle dozvídal mnoho nového o městě, Summy smutně mlčel. Přemýšlel o Jane Edgartonové. Viděl ji na dlouhé, divoké cestě samotnou, opuštěnou...

Ihned po snídani v hotelu Northem se obrátil Summy na svého bratrance:

„Měli bychom vyhledat syndikát, který nám nabídl, že koupí claim 129 na Forty Miles Creeku.“

„Jak chceš,“ odpověděl Ben Raddle.

Bohužel v kanceláři American Trading and Transportation Company jim bylo řečeno, že ředitel, kapitán Healey není přítomen a vrátí se teprve za několik dní.

Zatím se tedy snažili zjistit přibližnou polohu svého vlastnictví. Bill Stell byl k tomu cíli vhodným průvodcem. „Claim nemůže ležet dál než třicet mil,“ vysvětloval stopař, neboť v té vzdálenosti vede hranice mezi Aljaškou a Kanadou a claim 129 leží na kanadském území.“

„Odcestujeme ihned, jakmile promluvíme s kapitánem Healeyem,“ prohlásil Summy.

Ale, dny míjely a kapitán Healey se neobjevil. Rozhodli se proto, že navštíví ředitelova náměstka pana Williama Brolla.

„Těší mne, že vás poznávám, pánové,“ tvrdil pan Broll, když se mu představili.

„Nápodobně,“ řekl zdvořile Summy Skim. „Jste tedy dědicové Josiáše Lacosta a majitelé claimu 129 na Forty Miles Creeku?“ zeptal se pan Broll.

„Ano,“ prohlásil Ben Raddle.

„Jen kdyby,“ připojil Summy, „od nastoupení naší nekonečné cesty ten prokletý claim zmizel.“

„Ne, pánové,“ odpověděl William Broll. „Buďte si jisti, že je stále na místě, které mu vykázal zeměměřič, na hranici obou států, má pravděpodobně hranici...“

„Pane,“ pokračoval Ben Raddle, nevšímaje si zeměpisného vymezení pana Brolla,“ bylo nám v Montrealu oznámeno, že váš syndikát je ochotný koupit claim 129 na Forty Miles Creeku...“

„Byl ochoten. Ano, pane Raddle.“

„Přišli jsme tedy, můj spoludědic a já, abychom poznali cenu tohoto claimu, a přejeme si vědět trvá-li nabídka syndikátu dál.“

„Ano a ne!“ odpověděl pan Broll.

„Ano a ne?“ opakoval užasle Summy Skim.

„Ano a ne?“ zeptal se Ben Raddle. „Vyslovte se jasně, pane.“

„Je to prosté, pánové,“ odpověděl ředitelův náměstek. „Ano, je-li poloha claimu taková, ne, je-li jiná. Slovem chci...“

„Jaká poloha?“ zeptal se Summy Skim, kterého začalo jednání pana Brolla rozčilovat.

„Claim 129,“ odpověděl pan Broll, „leží na Forty Miles Creeku na hranici mezi Kanadou a Aljaškou, která je americká...“

„Ano, ale na kanadské straně,“ podotkl Ben Raddle.

„To se neví,“ namítl pan Broll. „Claim je kanadský, nachází-li se hranice obou států skutečně na místě, kam byla dosud kladena. V opačném případě je americký. Protože syndikát, který je kanadský, může těžit pouze z kanadských ložisek, mohu vám dát jen podmíněnou odpověď.“

„Který z obou států reklamuje?“ zeptal se Ben Raddle.

„Oba,“ řekl pan Broll.

„Co je nám vlastně do těch sporů?“ zvolal Summy.

„To,“ odpověděl ředitelův náměstek, „že pokud zvítězí Amerika, stane se část claimů na Forty Miles Creeku americkou částí.“

„A claim 129 bude mezi nimi?“ „To je nepochybné, protože je první při nynější hranici,“ odpověděl pan Broll, „a za těch podmínek by syndikát, ustoupil od své nabídky.“ Tentokrát byla odpověď jasná.

„Abychom skončili, pane Brolle,“ zeptal se Ben Raddle, „Zůstane-li claim 129 východně od hranice, setrvá syndikát na své nabídce?“

„Úplně.“

„Nuže,“ prohlásil Summy Skim, „pokud přejde na západ, obrátíme se jinam.

Bude-li náš claim přestěhován na americké území, vyměníme jej za dolary místo za bankovky.“

Po těch slovech se oba bratranci vrátili do hotelu Northern. Tam pověděli stopaři o problému, který nastal.

„Uděláte dobře,“ poradil jim, „pokud se co nejrychleji odeberete na Forty Miles Creek.“

„To máme v úmyslu,“ řekl Ben Raddle. „Odcestujeme hned zítra. A co budete dělat, vy, Bille?“

„Já se vrátím do Skagwaye, abych přivedl jinou karavanu do Dawson City.

„A jak dlouho budete pryč?“

„Asi dva měsíce.“

„Počítáme s vámi při návratu.“

„Dobrá pánové, ale neztrácejte čas, chcete-li opustit Klondyke než nastane zima.“

„V tom směru mi důvěřujte, Bille,“ prohlásil Summy vřele, „když hned na začátku jsme dostali sprchu!“

„Najdeme kupce méně titěrné,“ tvrdil Ben Raddle. „Zatím se sami přesvědčíme...“

„Ale myslím,“ přerušil ho Summy, „že tam najdeme svého rozkošného souseda.

„Texasana Huntera,“ dokončil Ben Raddle.

„A pana Malona. Jsou to velmi jemní gentlemani.“ Bill Stell se tvářil starostlivě. „Vaše záležitosti se mne sice netýkají pánové,“ řekl vážným tónem. „Ale dovolte mi, abych vám dal radu. Dejte se ke claimu 129 doprovodit. Chcete-li, dám vám k dispozici Neluta. A vydejte se na cestu dobře ozbrojeni.“

„Vida, dobrodružství!“ zvolal Summy. „když si pomyslím, že jsme mohli klidně zůstat v Montrealu a náš claim by byl už nyní prodán, neboť koupě by byla uzavřena před těmito pitomými pohraničními spory. A já bych si hověl v Green Valleyi!“

„Doufám, že mi nebudeš nic vyčítat,“ řekl Ben Raddle. „Mám přece tvůj slib Summy. Ostatně kdybys byl zůstal v Montrealu, nebyl bys vykonal zajímavou, vzrušující, neobyčejnou cestu...“

„Která je mi úplně lhostejná, Bene!“

„Nebyl bys prokázal službu Edith a Jane Edgertonovým.“ Summy silně stiskl bratrancovu ruku.

„Chceš, abych ti něco řekl, Bene? To je první rozumné slovo za poslední dva měsíce,“ řekl a upřímně se usmál.


X. KOLÍSÁNI POLEDNÍKU

X.

KOLÍSÁNI POLEDNÍKU

„Skupina chat, jizeb, stanů na močále, jakýsi tábor, stále ohrožený záplavami Yukonu a Klondyku, nepravidelné a blátivé ulice, propasti na každém kroku, ne osada, nýbrž cosi jako veliký psinec, hodící se pro tisíce psů, které slyšíte celou noc štěkat, tak asi jste si následkem legend představoval Dawson City, pane Skime? Ale tento psinec očividně změnil, díky požárům, které vysmýčily půdu, svou podobu. Dawson je nyní město s katolickými i protestantskými kostely, s bankami a hotely. Brzy bude mít dvě divadla, a tak dále...“ Tak mluvil doktor Pilkow, kulaťoučký Anglokanaďan. Byl před rokem jmenován ředitelem dawsonské nemocnice. Usadil se v tomto městě, tak příznivém pro jeho povolání, neboť jak se zdálo, asi si tu daly epidemie dostaveníčko, nemluvě o nakažlivé zlaté horečce, proti níž byl naočkován právě tak, jako Summy Skim.

Doktor Pilkow byl také chirurgem, lékárníkem a dentistou. Protože byl právě tak zručný jako obětavý, hrnuli se klienti do jeho pohodlného domu na Front Streetu, jedné z hlavních ulic v Dawson City.

Bill Stell znal doktora Pilkowe už dávno. Setkával se s ním kdysi, když ještě sloužil jako stopař v kanadské armádě. Pospíšil si proto, aby seznámil Bena Raddlea a Summy Skima s touto osobností, tak velice známou v tomto městě.

A byl-li někdo způsobilý poskytnout dobrou radu právě jako dobrý lék, byl to tento znamenitý muž.

První otázka Summya Skima se týkala obou něžných spolucestovatelek. Co se s nimi stalo?... Viděl je doktor, ale vyslovil se k nemalé úzkosti Summyově v jednotném čísle. „Tato malá je perla, skutečná perla, a jsem rád, že jsem ji sem povolal. Teprve před dvěma dny vstoupila do nemocnice a už ji úplně převrátila. Dnes ráno, když jsem otevřel skříň, jsem byl doslova omráčen nádherným pořádkem, na nějž jsem přiznávám, nebyl zvyklý. Zvědavě otevřu druhou, třetí, deset jiných, všechny jsou stejné. Moje nástroje jsou čisté a uspořádané. Operační sál září čistotou, kterou nikdy nepoznal. Konečně, a to je neuvěřitelné, má toto dítě vliv i na ostatní personál. Všechno jede jako na drátkách. Ošetřovatelé a ošetřovatelky jsou na svých místech. I nemocní, Bůh mi odpusť, ale zdá se mi, že je jim skutečně lépe!“ Ben Raddle byl celý šťastný nad tím, co slyšel.

„Jsem okouzlen, doktore,“ řekl, „pochvalou, kterou vzdáváte své nové ošetřovatelce. To dokazuje, že jsem se v ní nemýlil. Myslím, že budoucnost vám chystá ještě mnohá jiná příjemná překvapení.“ Summy Skim byl méně rozradostněn.

„Pardon..., doktore!“ přerušil je. „Mluvíte o jedné dívce.... Byly však dvě, nemýlím-li se.“

„Ano, to je pravda,“ přisvědčil s úsměvem doktor Pilkow, „ale znám dobře jen tu, která se stala mojí ošetřovatelkou. Tu druhou jsem sotva zahlédl. Když přišly do nemocnice, odešla asi za deset minut, vystrojena jako zlatokop, se špičákem přes rameno a revolverem za pasem. A od její sestřenice jsem se dozvěděl, že chce hledat zlato jako muž.“

„Tedy odešla?“ dotíral Summy.

„Ovšem,“ řekl doktor a připojil:

„Přiznám se, že jsem se nikdy nesetkal s dívkou tohoto druhu!“

„Ubohé děvče!“ zašeptal Summy. „Jak jste ji jen mohl nechat jít do tak nesmyslného podniku?“

Ale doktor Summya Skima neposlouchal. Začal povídat Benu Radlleovi o Dawsonu. Byl hrdý na své město a netajil se tím. Zatímco se Ben Raddle dozvídal mnoho nového o městě, Summy smutně mlčel. Přemýšlel o Jane Edgartonové. Viděl ji na dlouhé, divoké cestě samotnou, opuštěnou...

Ihned po snídani v hotelu Northem se obrátil Summy na svého bratrance:

„Měli bychom vyhledat syndikát, který nám nabídl, že koupí claim 129 na Forty Miles Creeku.“

„Jak chceš,“ odpověděl Ben Raddle.

Bohužel v kanceláři American Trading and Transportation Company jim bylo řečeno, že ředitel, kapitán Healey není přítomen a vrátí se teprve za několik dní.

Zatím se tedy snažili zjistit přibližnou polohu svého vlastnictví. Bill Stell byl k tomu cíli vhodným průvodcem. „Claim nemůže ležet dál než třicet mil,“ vysvětloval stopař, neboť v té vzdálenosti vede hranice mezi Aljaškou a Kanadou a claim 129 leží na kanadském území.“

„Odcestujeme ihned, jakmile promluvíme s kapitánem Healeyem,“ prohlásil Summy.

Ale, dny míjely a kapitán Healey se neobjevil. Rozhodli se proto, že navštíví ředitelova náměstka pana Williama Brolla.

„Těší mne, že vás poznávám, pánové,“ tvrdil pan Broll, když se mu představili.

„Nápodobně,“ řekl zdvořile Summy Skim. „Jste tedy dědicové Josiáše Lacosta a majitelé claimu 129 na Forty Miles Creeku?“ zeptal se pan Broll.

„Ano,“ prohlásil Ben Raddle.

„Jen kdyby,“ připojil Summy, „od nastoupení naší nekonečné cesty ten prokletý claim zmizel.“

„Ne, pánové,“ odpověděl William Broll. „Buďte si jisti, že je stále na místě, které mu vykázal zeměměřič, na hranici obou států, má pravděpodobně hranici...“

„Pane,“ pokračoval Ben Raddle, nevšímaje si zeměpisného vymezení pana Brolla,“ bylo nám v Montrealu oznámeno, že váš syndikát je ochotný koupit claim 129 na Forty Miles Creeku...“

„Byl ochoten. Ano, pane Raddle.“

„Přišli jsme tedy, můj spoludědic a já, abychom poznali cenu tohoto claimu, a přejeme si vědět trvá-li nabídka syndikátu dál.“

„Ano a ne!“ odpověděl pan Broll.

„Ano a ne?“ opakoval užasle Summy Skim.

„Ano a ne?“ zeptal se Ben Raddle. „Vyslovte se jasně, pane.“

„Je to prosté, pánové,“ odpověděl ředitelův náměstek. „Ano, je-li poloha claimu taková, ne, je-li jiná. Slovem chci...“

„Jaká poloha?“ zeptal se Summy Skim, kterého začalo jednání pana Brolla rozčilovat.

„Claim 129,“ odpověděl pan Broll, „leží na Forty Miles Creeku na hranici mezi Kanadou a Aljaškou, která je americká...“

„Ano, ale na kanadské straně,“ podotkl Ben Raddle.

„To se neví,“ namítl pan Broll. „Claim je kanadský, nachází-li se hranice obou států skutečně na místě, kam byla dosud kladena. V opačném případě je americký. Protože syndikát, který je kanadský, může těžit pouze z kanadských ložisek, mohu vám dát jen podmíněnou odpověď.“

„Který z obou států reklamuje?“ zeptal se Ben Raddle.

„Oba,“ řekl pan Broll.

„Co je nám vlastně do těch sporů?“ zvolal Summy.

„To,“ odpověděl ředitelův náměstek, „že pokud zvítězí Amerika, stane se část claimů na Forty Miles Creeku americkou částí.“

„A claim 129 bude mezi nimi?“ „To je nepochybné, protože je první při nynější hranici,“ odpověděl pan Broll, „a za těch podmínek by syndikát, ustoupil od své nabídky.“ Tentokrát byla odpověď jasná.

„Abychom skončili, pane Brolle,“ zeptal se Ben Raddle, „Zůstane-li claim 129 východně od hranice, setrvá syndikát na své nabídce?“

„Úplně.“

„Nuže,“ prohlásil Summy Skim, „pokud přejde na západ, obrátíme se jinam.

Bude-li náš claim přestěhován na americké území, vyměníme jej za dolary místo za bankovky.“

Po těch slovech se oba bratranci vrátili do hotelu Northern. Tam pověděli stopaři o problému, který nastal.

„Uděláte dobře,“ poradil jim, „pokud se co nejrychleji odeberete na Forty Miles Creek.“

„To máme v úmyslu,“ řekl Ben Raddle. „Odcestujeme hned zítra. A co budete dělat, vy, Bille?“

„Já se vrátím do Skagwaye, abych přivedl jinou karavanu do Dawson City.

„A jak dlouho budete pryč?“

„Asi dva měsíce.“

„Počítáme s vámi při návratu.“

„Dobrá pánové, ale neztrácejte čas, chcete-li opustit Klondyke než nastane zima.“

„V tom směru mi důvěřujte, Bille,“ prohlásil Summy vřele, „když hned na začátku jsme dostali sprchu!“

„Najdeme kupce méně titěrné,“ tvrdil Ben Raddle. „Zatím se sami přesvědčíme...“

„Ale myslím,“ přerušil ho Summy, „že tam najdeme svého rozkošného souseda.

„Texasana Huntera,“ dokončil Ben Raddle.

„A pana Malona. Jsou to velmi jemní gentlemani.“ Bill Stell se tvářil starostlivě. „Vaše záležitosti se mne sice netýkají pánové,“ řekl vážným tónem. „Ale dovolte mi, abych vám dal radu. Dejte se ke claimu 129 doprovodit. Chcete-li, dám vám k dispozici Neluta. A vydejte se na cestu dobře ozbrojeni.“

„Vida, dobrodružství!“ zvolal Summy. „když si pomyslím, že jsme mohli klidně zůstat v Montrealu a náš claim by byl už nyní prodán, neboť koupě by byla uzavřena před těmito pitomými pohraničními spory. A já bych si hověl v Green Valleyi!“

„Doufám, že mi nebudeš nic vyčítat,“ řekl Ben Raddle. „Mám přece tvůj slib Summy. Ostatně kdybys byl zůstal v Montrealu, nebyl bys vykonal zajímavou, vzrušující, neobyčejnou cestu...“

„Která je mi úplně lhostejná, Bene!“

„Nebyl bys prokázal službu Edith a Jane Edgertonovým.“ Summy silně stiskl bratrancovu ruku.

„Chceš, abych ti něco řekl, Bene? To je první rozumné slovo za poslední dva měsíce,“ řekl a upřímně se usmál.