VIII. NA SEVER

VIII.

NA SEVER

Na konci Lindemanova jezera, v táboře, obsazeném už tisícem cestovatelů, měl Bill Stell materiál. Byl uložen v dřevěném domku, jehož součástí byly kůlny se sáněmi a jinými dopravními vozidly. Vzadu stály stáje pro tažná zvířata a boudy pro psy. Bill Stell nebyl sám, kdo se živil tímto výnosným zaměstnáním. Provozovali je i jiní na stanici u jezera Lindeman nebo u Benettova jezera. Tito podnikatelé nestačili pro tisíce vystěhovalců, kteří se hrnuli v této roční době do Klondyke.

Ovšem značný počet zlatokopů se neobracel ani na stopaře ani na jeho kolegy z úsporných důvodů. Ale ti pak musí vléct svůj materiál až ze Skagwaye obtížným chilkootským řetězem.

Bill Stell ubytoval skupinu ve svém domě a dal jim k dispozici nejlepší pokoje. Brzy se všichni shromáždili ve společné síni, kde bylo příjemné teplo.

„Uf!“ řekl Summy Skim a sedl si. „Nejhorší je za námi!“

„Hm,“ řekl Bill Stell. „Pokud se týká únavy... ano, snad... a ještě... Nevadí, že nám zbývá urazit několik set mil, abychom se dostali do Klondyke?“

„Vím to, milý Bille,“ odpověděl Summy Skim, ale myslím, že druhá část cesty nebude tak nebezpečná a únavná.“

„V čemž jste na omylu, pane Skime,“ odpověděl stopař.

„Vždyť se přece svěříme proudu jezera, řek a veletoků.“

„Bylo by tomu tak, kdyby skončilo zimní období. Ale obleva bohužel ještě nezačala. Až začne, bude naše loď vystavena nebezpečí mezi plovoucími ledy a nejednou budeme muset přenášet loď...“

„Rozhodně,“ řekl Summy,“ musíme něco udělat, aby se v této zlořečené zemi cestovalo pohodlně!“

„To přijde,“ tvrdil Ben Raddle, „neboť jde o to, aby zde byla postavena železnice. Inženýr Hawkins zaměstná při této práci dva tisíce lidí.“

„Hm... dobrá!“ řekl Summy Skim. „Ale nyní mluvme o naší cestě, kterou se budeme muset dát.“ Stopař rozložil mapu a řekl:

„Tu je Lindemanovo jezero, po jehož celé délce se musíme přeplavit.“

„Trvá plavba dlouho?“ zeptal se Summy Skim.

„Ne, pokud je hladina stejnoměrně zamrzlá nebo bez ledu,“ odpověděl Bill.

„Tedy,“ řekl Summy, „potom jsme u jezera Benett...“

„To má délku,“ vysvětloval stopař, „asi dvanáct mil. Ale nemůžeme na přepravu počítat měně než tři dny vzhledem k zastávkám, které budeme potřebovat. Následuje jezero Marsh, jezero Labarge, potom řeka Lewis a Yukon.“

„A jak velká je vzdálenost, dělící jezero Labarge od Klondyke?“ zeptal se Ben Raddle.

„Asi stopadesát mil, počítají-li se okliky.“

„Vidím,“ prohlásil Summy Skim, „že nejsme ještě na místě.“

„Až se dostaneme k Lewisu na severním konci jezera Labarge, budeme právě v půli cesty.“

„Nuže,“ skončil Summy, „před tak dlouhou cestou musíme nečerpat sil. pojďme raději spát.“ Byla to jedna z nejlepších, nocí, kterou oba bratranci strávili od odjezdu z Vancouveru. V chráněném a zavřeném domku bylo příjemné teplo.

1\. května, druhý den ráno, dal stopař znamení k odchodu. Řízení lodi bylo svěřeno klondyckému Indiánovi jménem Neluto, kterého Bili zaměstnával už devět let. Ve svém povolání byl velmi zběhlý a bylo možné důvěřovat jeho zručnosti.

Neluto uměl docela dobře anglicky, aby rozuměl a domluvil se. Dříve, než vstoupil do stopařových služeb, pracoval ve Společnosti Hudsonovy zátoky.

Znal dobře celou zemi, kterou prošel všemi směry.

Lindemanovo jezero minuli v jedenáct hodin a za hodinu se ocitli na stanici, která je na jižním konci Benettova jezera. Několik tisíc vystěhovalců tu čekalo na příležitost, aby mohli pokračovat v cestě.

Benettovo jezero nebylo už celé zamrzlé. Ke konci dne stoupla ještě více teplota, kry se trhaly od břehů a pluly na sever. Pokud nebude příští noc prudký mráz, dostanou se k severnímu konci jezera bez obtíží.

Teploměr v noci neklesl a tak při východu slunce rozhodli, pokračovat v plavbě. Edith a Jane nachystaly do lodi zavazadla a zásoby. Všechny věci byly seřazeny v podivuhodném pořádku, že byl i stopař překvapen.

Svěřil se se svou spokojeností oběma bratrancům.

„Ano,“ odpověděl Ben Raddle, „jsou překvapující obě. Horlivá a rozmarná slečna Jane a jemná pevnost slečny Edith mají do sebe něco úžasného a já se začínám obávat, že jsem skutečně udělal dobrý obchod.“

„Jaký obchod?“ zeptal se Bill Stell.

„Nepochopil byste... Ale řekněte mi,“ pokračoval Ben Raddle, „co soudíte o počasí? Je zimě konec?“

„Nechci říct nic určitého,“ odpověděl stopař. „Ale zdá se mi, že se jezera a řeky brzy uvolní.“

„Co o tom soudí Neluto?“ zeptal se Ben Raddle.

„Neluto soudí,“ prohlásil Indián, „že se není co obávat, že přestane tát, pokud teploměr neklesne.“

„Velmi dobře!“ přisvědčil Ben Raddle s úsměvem. „Vy se hochu alespoň nevydáte v nebezpečí, že se budete kompromitovat.“ Potom se obrátil k Billovi:

„Ale nemusíme se bát ker?“

„Loď je pevná,“ tvrdil Bill Stell.

Ale Ben nebyl ještě spokojený.

„Hleďte, Neluto,“ naléhal, „nechtěl byste se vyslovit srozumitelněji?“

„Už před dvěma dny se hnuly první ledy,“ odpověděl lodivod, „to je důkaz, že povrch jezera je uvolněn.“

„Ach,“ řekl Ben s uspokojenou tváří... „konečně nějaký názor. A co soudíte o větru, lodivode?“

„Zvedl se dvě hodiny před svítáním a je příznivý.“

„Ale vydrží?“ Neluto se obrátil, přeletěl zrakem obzor a odpověděl:

„Myslím, že vítr vydrží do večera, pane.“ „Výborně!“

„Leda, že by se pak změnil,“ dokončil Neluto co nejvážněji.

„Díky, lodivode,“ řekl Ben mrzutě. „Nyní vím všechno.“

S lodivodem Nelutem u kormidla za boudou, v níž zaujaly místo Edith a Jane, se Summyem Skimem a Benem Raddlem, opřenými vpředu vedle Billa Stella a se čtyřmi muži, stojícími na přídi a odrážejícími ledové kry tyčemi, odrazila loď v osm hodin od břehu.

Plavba byla náročná, protože velký počet loděk plnil soutěsku. Mezi tímto množstvím lodí dochází často ke srážkám. Byly slyšet nadávky, urážky i hrozby.

Odpoledne potkali policejní loďku. Náčelník policejní hlídky znal stopaře a proto ho oslovil, když se míjeli:

„Buď zdráv stopaři! Stále se nám hrnou vystěhovalci se Skagwaye do Klondyke!

„Ano,“ odpověděl Kanaďan. „Víc nežli je třeba!“

„A víc, než se jich vrátí...“

„To je jisté! Kolik se jich už přeplavilo přes Benettovo Jezero?“

„Asi patnáct tisíc.“

„Šťastnou cestu!“

Počasí bylo klidné a tak dorazili 4, května odpoledne na konec Benettova jezera.

Protože se mělo dál jet až na druhý den, chtěl Summy Skim využít poslední denní hodiny k lovu. Sotva oznámil svůj úmysl, prohlásila k jeho velkému překvapení a ještě většímu uspokojení Jane Edgertonová, že půjde s ním.

Brzy přinesli výtěžek společného lovu, tři párky stepních koroptví. Edith přichystala na břehu oheň a zvěřina upečená nad praskajícím plamenem byla výtečná. Jezero Tagish, dlouhé sedm a půl míle, je spojeno s jezerem Marsh úžinou.

Když tam karavana 6. května dorazila, byla úžina ucpána oblevou v délce asi půl míle. Bylo tedy nutné vléct loď najatými osobami. V plavbě mohli pokračovat až druhý den ráno. Na konec jezera Marsch se dostali až 8. května před západem slunce.

„Nemýlím-li se, stopaři,“ řekl Ben Raddle po večeři, „zbývá nám přeplout ještě jedno jezero?“

„Ano, pane Raddle,“ odpověděl Bili Stell, „jezero Labarge. Ale předtím musíme plout po Lewis Riveru a to je nejobtížnější část cesty, protože jsou tam nebezpečné peřeje a v nich skončila již nejedna loďka.“

„A nemůžeme se držet u břehu?“ zeptal se Summy Skim.

„Břehy jsou nepřístupné,“ odpověděl stopař. „Ale buduje se dráha, která bude dopravovat lodě s celým nákladem pod peřeje.“

„Tato dráha zřejmě ještě není hotová,“ pokračoval Summy Skim.

„Skutečně pane, i když na ní pracují stovky dělníků.“

„Potom se jí nemusíme zabývat. Uvidíte, dobrý Bille, že nebude hotová ani, až se budeme vracet.“

„Jen kdybyste zůstali v Klondyke déle než si myslíte,“ odpověděl Bill Stell.

„Člověk ví, kdy někam jde, ale neví, kdy se vrátí...“

„Ani zda se vůbec vrátí!“ přisvědčil Summy Skim.

Odpoledne následujícího dne doplula loďka až k peřejím. Nebyla sama, která se odvážila do těchto nebezpečných míst. Lodivodi, kteří tudy plují, požadují vyšší mzdu. Tyto tři kilometry jim vynesou sto padesát franků za jednu cestu.

Proto nepomýšlejí ani na to, aby zaměnili toto výnosné povolání za pochybnější povolání hledačů zlata.

Několikrát se musela loď, opřená o vesla, zatočit na místě, aby se nesrazila buď s ledovou krou a nebo nějakým jiným člunem. Nelutova obratnost jí pomohla z nejedné nesnáze, a tak byla nebezpečná část přejeta bez pohromy.

„A nyní,“ zvolal Summy Skim, „nejhorší je za námi, Bille?“

„O tom není pochyb,“ odpověděl Ben Raddle.

„Skutečně, pánové,“ prohlásil stopař. „Zbývá nám již jen jezero Labarge a přeplout Lewis v délce asi sto šedesát mil...“

„Sto šedesát mi!“ opakoval Summy Skim s úsměvem. „Tedy jako bychom byli už na místě!“ 25. května měli za sebou největší část Lewisu, který se měl už brzy stát Yukonem. Loď vyžadovala několik oprav, proto zastavili v táboře u Turenne, který se nachází na břehu. Břeh byl poset prvními květy, sasankami, crocusem a vonným jalovcem. Mnoho vystěhovalců tu mělo postaveno stany. Naše karavana se rozhodla udělat celodenní přestávku a Summy Skim se mohl oddat oblíbenému sportu.

Následující dva dny díky prudkému proudu sestupovala loď po řece rychle. 28\. května odpoledne minulá bludiště Myersallských ostrovů, přiblížila se k levému břehu a přistála u paty Fortu Selkirku. Zde sehnal stopař všechno, co potřeboval k další plavbě, ovšem za vysoké ceny. Po čtyřiadvacetihodinové zastávce se pustila loď znovu po proudu. Minuli, aniž se tam zastavili, ústí řeky Stewartu, která vábila hledače zlata.

Po proudu se rozšiřovala řeka víc a víc a loďky mohly bez potíží proplovat mezi krami, které plynuly směrem k severu.

3\. června konečně zastavili v hlavním klondyckém městě. Právě, když cestující vystupovali, přistoupila Jane k Benu Raddleovi a podala mu lístek, vytržený ze zápisníku.

„Dovolte mi, pane Radle,“ řekla, „abych vám dala stvrzenku.“

Ben vzal papír a četl:

„Dle naší úmluvy jsem přijala od pana Bena Raddlea pohodlnou cestu ze Skagwaye do Dawsonu, což potvrzuji.“

Následoval podpis.

„Je to v pořádku,“ řekl Ben Raddle flegmaticky a co nejvážněji zasunul papír do kapsy.

„Dovolte mi také, pánové,“ pokračovala Jane a obrátila se tentokrát k oběma bratrancům,“ připojit k tomuto potvrzení dík Edithin a svůj za sympatie, které jste nám prokázali a za něž, jak doufám,se vám budu moci náležitě odvděčit.“

Aniž pronesla o slovo víc, stiskla Jane Benu Raddleovi ruku. Avšak když došlo na Summya, ten se, nesnažil zatajit své pohnutí a podržel ve svých rukou ručku, která se mu nabídla.“

„Hleďte... hleďte... slečno Jane,“ řekl Summy, poněkud popleten, „opustíte, nás skutečně?“

„Což o tom pochybujete?“ zeptala se Jane v úžasu. „Což to nebylo domluveno?“

„Ano, ano,“ připustil Summy. „Ale doufám, že se opět uvidíme?“

„Doufám také, pane Skime, ale to již závisí na náhodě při hledání.“

„Hledání!“ zvolal Summy. „Ale slečno Jane, stále ta pošetilá myšlenka?“

„Nevidím, že by v mém záměru bylo něco pošetilého, pane Skime,“ řekla pichlavě. „Měl byste si uvědomit, že jsem nepřišla do Dawsonu, abych zde měnila svůj plán. Tím spíše, že musím dodržet své závazky,“ připojila a obrátila se k Benu Raddleovi.

„Ovšem!...Ovšem!...“ koktal Summy nejistě, zatímco se obě sestřenice vzdalovaly rázným krokem k dawsonské nemocnici.