×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zlatá sopka - Jules Verne, VII. CHILKOOT

VII. CHILKOOT

VII.

CHILKOOT

27. dubna v šest hodin ráno Edith a Jane Edgertonovy, Summy Skim, Ben Raddle, stopař a jeho šest lidí opustili Skagway a nastoupili cestu k Chilkootu. Měli s sebou dvoje sáně, tažené mezky. Jedny vezly zavazadla a druhé byly určeny pro obě dívky.

Edith a Jane tvořily příjemnou společnost na obtížné cestě. Ben a Summy byli šťastni, že jim mohli být prospěšní. I Bill Stell byl přítomností dívek nadšen.

Netajil Edith, jak netrpělivě je očekávána v Dawson City. Nemocnice byla, doslovně přeplněna a scházel personál.

„Je to skutečně rozkošná země,“ řekl Summy Skim. „My tam jdeme na chvilku! Ale tyto dvě malé, budou muset čelit nebezpečím a možná se ani nevrátí!“ Bylo chladno a teplota se udržovala kolem deseti stupňů Celsia pod nulou, přičemž vál ledový severák. Průsmyk Chilkoot má téměř kolmý svah a stoupání je velmi obtížné. Proto tam hynou mezci, psi, koně, voli a sobi a průsmyk je posetý jejich trupy. Množství překážek jim tarasilo cestu a bylo nutné postupovat co nejpomaleji.

„Počítám, že do Sheep Campu dorazíme k páté nebo šesté hodině.

Zůstaneme tam až do rána,“ řekl Bill Stell.

„Je tam hospoda, kde by si naše dvě společnice mohly odpočinout?“ zeptal se Summy Skim.

„Je,“ řekl Bill, „protože Sheep Camp je stanicí pro vystěhovalce.“

„Ale,“ zeptal se Ben Raddle, „víte jistě, že tam bude místo?“

„To nevím,“ řekl stopař. „Snad by bylo lepší postavit na noc stany?“

„Páriové,“ řekla Edith, která vyslechla rozhovor,“ nechceme vám být na obtíž.“

„Na obtíž!“ odpověděl Summy Skim. „V čem byste nám mohly být na obtíž? Což nemáme dva stany? Vy si vezmete jeden a my obsadíme druhý.“

„Dobrá,“ souhlasila Jane, která se ujala slova. „Ale nemusíte nás šetřit.

Nejsme hosty. Jsme společnicemi a nezasloužíme si víc ohledů než kdo jiný.

Chceme, aby se s námi jednalo jako s muži a považovaly bychom za urážku všechno, co by se podobalo galantnosti.“

„Buďte klidné,“ prohlásil Summy Skim s úsměvem. „Nebudeme vás šetřit žádných obtíží. A bude-li třeba, najdeme je!“ Karavana dorazila do Sheep Campu k šesté hodině. Spřežení byla vyčerpána. Hospoda v Sheep Campu, jak předpokládali, byla přeplněna.

Postavili si tedy kousek od Sheep Campu stany, aby nebyli vyrušováni děsným lomozem davu. Edith a Jane se také přičinily. V mžiku udělaly z přikrývek a kožešin, které byly na saních, měkká lůžka. Muži zatopili v kamnech, které vezli s sebou a tak přesto, že teploměr venku klesl na 17 stupňů pod nulou, bylo uvnitř příjemně. Co asi zkoušeli ti vystěhovalci, kteří nenašli přístřeší! Kolik žen a dětí, vysílených už na počátku cesty se nedočká jejího konce!

Druhý den brzy ráno se skupina vydala na další cestu k průsmyku Chilkoot.

Počasí bylo suché a chladné. Svah stoupal prudce vzhůru. Silní mezci měli co táhnout po nerovné, kamenité půdě.

Po stranách cesty ležela mrtvá zvířata, usmrcená mrazem, vysílením a hladem. Ještě smutnější byla podívaná na mrtvolu některého vystěhovalce, opuštěnou pod stromy nebo na dně rokle. Lidé míjeli tato těla s rostoucí lhostejností.

Časem ležely celé rodiny, muži, ženy a děti na zmrzlé zemi, aniž jim někdo přispěchal na pomoc. Edith a Jane za pomoci svých druhů se neúnavně snažily oživit tyto nešťastníky trochou pálenky.

Na některých místech byl průsmyk tak úzký, že stěží prošli. Zvířata se bouřila a nechtěla dál. Vysílení mezci nebyli schopni udělat už ani krok, přestože neměli velký náklad. Kolem páté hodiny večer se karavana zastavila. Vpravo od cesty rostlo několik stromů. Pod jejich listím najdou úkryt před bouří, které se obávali, protože teplota stoupla. Bill Stell toto místo znal, několikrát už tu ponocoval.

Tábor byl postaven dle jeho pokynů.

„Bojíte se nějaké vichřice?“ zeptal se Ben Raddle.

„Ano, noc bude špatná,“ odtušil stopař.

„Ale,“ poznamenal Summy, „díky tomuto místu budeme snad v bezpečí.“

„Proto jsem je vybral,“ odpověděl Bill.

Stopařova zkušenost se potvrdila. Vichřice začala v sedm hodin večer a trvala až do páté hodiny. Byla provázena sněhovými víry. Summy a Sen bděli celou noc v obavě, aby stan, ve kterém nocovaly obě dívky, neodletěl.

Když se rozednilo, mohli posoudit rozsah pohromy, kterou vichřice na ostatních místech způsobila. Některé rodiny přišly téměř o všechno. Psí spřežení přetrhala postraňky a rozprchla se všemi směry. Sáně byly rozbity na dně propastí, vroubících cestu.

„Ubožáci!... Ubožáci!...“ šeptaly dívky. „Co se s nimi stane?“

„To není naše věc,“ prohlásil drsným tónem stopař, aby zakryl své bezmocné pohnutí, „a protože pro ně nemůžeme nic udělat, bude lépe, když vyrazíme.“ Dal znamení k odchodu a karavana se pustila znovu do svahu.

Vichřice se utišila a teplota klesla na 12 stupňů pod nulou. Silná sněhová vrstva ztvrdla. Změnil se i vzhled krajiny.

Za svahy ustoupily lesy rozsáhlým bílým pláním, jejichž odlesk oslňoval.

Cestující, kteří si s sebou nevzali modré brýle, si museli posypat víčka a řasy dřevěným uhlím. Jane a Edith toto opatření odmítly.

„Jak budete, slečno Jane, objevovat zlaté oblázky, když budete mít oční zánět?“ naléhal marně Ben.

„A jak vy, slečno Edith,“ přiléval oleje do ohně Summy, „budete ošetřovat nemocné?“ Ale všechny snahy byly marné. Obě dívky zmizely raději pod svými kapucemi než by si zohavily tímto způsobem oči.

29. dubna večer zastavila karavana na temeni chilkootského průsmyku a postavila tam svůj tábor. Příští den sestoupí po severním svahu hory. Protože je tento sestup velmi obtížný, je možné vzít s sebou jen malý náklad. Proto všichni ti pošetilci, jimž klondycký přízrak dodává překvapující energie a houževnatosti, po sestupu k úpatí hory s prvním nákladem, se vracejí zpět k temeni, kde naloží druhý náklad, pak sestoupí a vystoupí zase, a to patnáctkrát nebo i dvacetkrát. Neocenitelné služby na tomto úseku prokazují psi, zapřažení do saní nebo do volské kůže.

Tábor byl postaven jako obyčejně, ale tato poslední noc byla jednou z nejhorších. Zase stoupla teplota a rozpoutala se vichřice. Protože stany tentokrát nebyly kryty roklí, byly několikrát urvány od svých kolíků. Aby je neodnesla vánice, musely být složeny a skupině nezbylo nic jiného, než se zahalit do přikrývek a počkat na úsvit.

Konečně se rozbřesklo a Bill Stell dal znamení k odchodu. Díky stopařově opatrnosti a zkušenosti, se uskutečnil sestup bez nehody. Počasí se umoudřilo, ale naštěstí se teplota udržovala pod nulou, protože obleva by cestu znesnadnila.

Následující den dorazila karavana k jižnímu konci Lindemanova jezera.


VII. CHILKOOT

VII.

CHILKOOT

27\. dubna v šest hodin ráno Edith a Jane Edgertonovy, Summy Skim, Ben Raddle, stopař a jeho šest lidí opustili Skagway a nastoupili cestu k Chilkootu. Měli s sebou dvoje sáně, tažené mezky. Jedny vezly zavazadla a druhé byly určeny pro obě dívky.

Edith a Jane tvořily příjemnou společnost na obtížné cestě. Ben a Summy byli šťastni, že jim mohli být prospěšní. I Bill Stell byl přítomností dívek nadšen.

Netajil Edith, jak netrpělivě je očekávána v Dawson City. Nemocnice byla, doslovně přeplněna a scházel personál.

„Je to skutečně rozkošná země,“ řekl Summy Skim. „My tam jdeme na chvilku! Ale tyto dvě malé, budou muset čelit nebezpečím a možná se ani nevrátí!“ Bylo chladno a teplota se udržovala kolem deseti stupňů Celsia pod nulou, přičemž vál ledový severák. Průsmyk Chilkoot má téměř kolmý svah a stoupání je velmi obtížné. Proto tam hynou mezci, psi, koně, voli a sobi a průsmyk je posetý jejich trupy. Množství překážek jim tarasilo cestu a bylo nutné postupovat co nejpomaleji.

„Počítám, že do Sheep Campu dorazíme k páté nebo šesté hodině.

Zůstaneme tam až do rána,“ řekl Bill Stell.

„Je tam hospoda, kde by si naše dvě společnice mohly odpočinout?“ zeptal se Summy Skim.

„Je,“ řekl Bill, „protože Sheep Camp je stanicí pro vystěhovalce.“

„Ale,“ zeptal se Ben Raddle, „víte jistě, že tam bude místo?“

„To nevím,“ řekl stopař. „Snad by bylo lepší postavit na noc stany?“

„Páriové,“ řekla Edith, která vyslechla rozhovor,“ nechceme vám být na obtíž.“

„Na obtíž!“ odpověděl Summy Skim. „V čem byste nám mohly být na obtíž? Což nemáme dva stany? Vy si vezmete jeden a my obsadíme druhý.“

„Dobrá,“ souhlasila Jane, která se ujala slova. „Ale nemusíte nás šetřit.

Nejsme hosty. Jsme společnicemi a nezasloužíme si víc ohledů než kdo jiný.

Chceme, aby se s námi jednalo jako s muži a považovaly bychom za urážku všechno, co by se podobalo galantnosti.“

„Buďte klidné,“ prohlásil Summy Skim s úsměvem. „Nebudeme vás šetřit žádných obtíží. A bude-li třeba, najdeme je!“ Karavana dorazila do Sheep Campu k šesté hodině. Spřežení byla vyčerpána. Hospoda v Sheep Campu, jak předpokládali, byla přeplněna.

Postavili si tedy kousek od Sheep Campu stany, aby nebyli vyrušováni děsným lomozem davu. Edith a Jane se také přičinily. V mžiku udělaly z přikrývek a kožešin, které byly na saních, měkká lůžka. Muži zatopili v kamnech, které vezli s sebou a tak přesto, že teploměr venku klesl na 17 stupňů pod nulou, bylo uvnitř příjemně. Co asi zkoušeli ti vystěhovalci, kteří nenašli přístřeší! Kolik žen a dětí, vysílených už na počátku cesty se nedočká jejího konce!

Druhý den brzy ráno se skupina vydala na další cestu k průsmyku Chilkoot.

Počasí bylo suché a chladné. Svah stoupal prudce vzhůru. Silní mezci měli co táhnout po nerovné, kamenité půdě.

Po stranách cesty ležela mrtvá zvířata, usmrcená mrazem, vysílením a hladem. Ještě smutnější byla podívaná na mrtvolu některého vystěhovalce, opuštěnou pod stromy nebo na dně rokle. Lidé míjeli tato těla s rostoucí lhostejností.

Časem ležely celé rodiny, muži, ženy a děti na zmrzlé zemi, aniž jim někdo přispěchal na pomoc. Edith a Jane za pomoci svých druhů se neúnavně snažily oživit tyto nešťastníky trochou pálenky.

Na některých místech byl průsmyk tak úzký, že stěží prošli. Zvířata se bouřila a nechtěla dál. Vysílení mezci nebyli schopni udělat už ani krok, přestože neměli velký náklad. Kolem páté hodiny večer se karavana zastavila. Vpravo od cesty rostlo několik stromů. Pod jejich listím najdou úkryt před bouří, které se obávali, protože teplota stoupla. Bill Stell toto místo znal, několikrát už tu ponocoval.

Tábor byl postaven dle jeho pokynů.

„Bojíte se nějaké vichřice?“ zeptal se Ben Raddle.

„Ano, noc bude špatná,“ odtušil stopař.

„Ale,“ poznamenal Summy, „díky tomuto místu budeme snad v bezpečí.“

„Proto jsem je vybral,“ odpověděl Bill.

Stopařova zkušenost se potvrdila. Vichřice začala v sedm hodin večer a trvala až do páté hodiny. Byla provázena sněhovými víry. Summy a Sen bděli celou noc v obavě, aby stan, ve kterém nocovaly obě dívky, neodletěl.

Když se rozednilo, mohli posoudit rozsah pohromy, kterou vichřice na ostatních místech způsobila. Některé rodiny přišly téměř o všechno. Psí spřežení přetrhala postraňky a rozprchla se všemi směry. Sáně byly rozbity na dně propastí, vroubících cestu.

„Ubožáci!... Ubožáci!...“ šeptaly dívky. „Co se s nimi stane?“

„To není naše věc,“ prohlásil drsným tónem stopař, aby zakryl své bezmocné pohnutí, „a protože pro ně nemůžeme nic udělat, bude lépe, když vyrazíme.“ Dal znamení k odchodu a karavana se pustila znovu do svahu.

Vichřice se utišila a teplota klesla na 12 stupňů pod nulou. Silná sněhová vrstva ztvrdla. Změnil se i vzhled krajiny.

Za svahy ustoupily lesy rozsáhlým bílým pláním, jejichž odlesk oslňoval.

Cestující, kteří si s sebou nevzali modré brýle, si museli posypat víčka a řasy dřevěným uhlím. Jane a Edith toto opatření odmítly.

„Jak budete, slečno Jane, objevovat zlaté oblázky, když budete mít oční zánět?“ naléhal marně Ben.

„A jak vy, slečno Edith,“ přiléval oleje do ohně Summy, „budete ošetřovat nemocné?“ Ale všechny snahy byly marné. Obě dívky zmizely raději pod svými kapucemi než by si zohavily tímto způsobem oči.

29\. dubna večer zastavila karavana na temeni chilkootského průsmyku a postavila tam svůj tábor. Příští den sestoupí po severním svahu hory. Protože je tento sestup velmi obtížný, je možné vzít s sebou jen malý náklad. Proto všichni ti pošetilci, jimž klondycký přízrak dodává překvapující energie a houževnatosti, po sestupu k úpatí hory s prvním nákladem, se vracejí zpět k temeni, kde naloží druhý náklad, pak sestoupí a vystoupí zase, a to patnáctkrát nebo i dvacetkrát. Neocenitelné služby na tomto úseku prokazují psi, zapřažení do saní nebo do volské kůže.

Tábor byl postaven jako obyčejně, ale tato poslední noc byla jednou z nejhorších. Zase stoupla teplota a rozpoutala se vichřice. Protože stany tentokrát nebyly kryty roklí, byly několikrát urvány od svých kolíků. Aby je neodnesla vánice, musely být složeny a skupině nezbylo nic jiného, než se zahalit do přikrývek a počkat na úsvit.

Konečně se rozbřesklo a Bill Stell dal znamení k odchodu. Díky stopařově opatrnosti a zkušenosti, se uskutečnil sestup bez nehody. Počasí se umoudřilo, ale naštěstí se teplota udržovala pod nulou, protože obleva by cestu znesnadnila.

Následující den dorazila karavana k jižnímu konci Lindemanova jezera.