V. NA FOOT BALLU

V.

NA FOOT BALLU

Foot Ball se vydal na moře 16. dubna, se zpožděním osmačtyřiceti hodin.

Cestující Foot Ballu byli různých národností: Američané, Angličané, Kanaďané, Francouzi, Švédové, Němci, Norové i Australané. Kromě lidí tu byly složeny početné vaky vystěhovalců, těžký dolovací materiál a součástí nákladu byli i voli, koně, osli a sobi, nemluvě o několika stech psů, kteří budou tvořit spřežení saní na cestě územím jezer.

V kajutách byl zvýšen počet postelí, takže místo dvou tam byly tři až čtyři.

Chůze po palubě byla velmi obtížná. Ubožáci, kteří si nemohli opatřit kajutu, která stála třicet pět dolarů, se tam tísnili podél kotlů. Tam odbývali hubenou stravu a pečovali před očima všech o svou toaletu a domácnost.

Benu Raddleovi se podařilo získat dvě místa v jedné kabině na zádi. Měla ještě jedno, které patřilo Norovi jménem Royen. Byl to muž mírný a jemný, odvážný a zároveň opatrný. Byl ze skandinávského rodu, který dosahuje úspěchu svou houževnatostí. Pocházel z Christianie, kde strávil zimu ve svém rodném městě.

Nyní se vracel do Dawson City.

Pro oba bratrance bylo štěstím, že se nemuseli o kajutu dělit s Texasanem Hunterem. Ale i kdyby bývali chtěli, nebylo by to možné. Hunterovi se podařilo získat pro sebe a pro svého druha kajutu se čtyřmi místy. Marně ostatní cestující prosili, aby jim uvolnili obě prázdná místa. Byli hrubě odmítnuti.

Hunter a Malone - tak se jmenoval Texasanův přívrženec - nehleděli na peníze. To, co získali ze svého claimu, rozházeli v pošetilostech. I během cesty trávili mnoho času v herně Foot Ballu.

Během šestidenní plavby nebylo možné procházet se po palubě. Ta byla plná žalostných skupin mužů, vysílených žen a vychrtlých dětí.

Ti se nestěhovali proto, aby těžili z některého ložiska na vlastní účet, ale proto, aby se dali do služeb syndikátů, o jejichž mzdu se rvali.

„I my jsme součástí tohoto davu hledačů zlata, který není právě nejvábnější,“ řekl Summy Skim. „Ale chtěl jsi to Bene!“

„Stěží by mohl být jiný, Summy,“ odpověděl Ben Raddle. „Musíme ho brát takový, jaký je.“

„Raději bych ho nebral vůbec,“ řekl Summy. „K čertu, Bene, my se přece k těmto lidem nehodíme! Připouštím, že ten claim může obsahovat zlato. Ale to přece není důvod, abychom se změnili v hledače zlata.“

„Dobrá,“ odpověděl Ben Raddle s nepatrným pokrčením ramen...

Ale Summy Skim naléhal: „Jdeme do Klondyku prodat claim našeho strýce Josiáše, jak jsme se domluvili! Pane Bože, při pouhém pomyšlení, že bychom mohli patřit mezi ty dobrodruhy!...“

„Pozor!“ řekl Ben Raddle žertovně. „Začínáš kázat, Summy!“

„A proč ne, Bene? Ano, děsím se té prokleté touhy po zlatě a bohatství, která dovede vzdorovat veškerým útrapám!

Pomyslím-li si, že místo, abych se plavil na tomto parníku, měl bych být v Montrealu a dělat přípravy na cestu do Green Valleye!“ „Slíbil jsi, že mi nebudeš nic vyčítat, Summy!“

„Promiň, je to naposledy, Bene. Od té doby budu myslet jen na...“

„Na cestu do Dawson City?“ zeptal se Ben.

„Na návrat, Bene, na návrat,“ odpověděl upřímně Summy Skim.

Poštovní loď minula nejzazší výběžek ostrova Vancouveru a ocitla se na širém moři. Bylo chladno a dul ostrý vítr. Cestující na palubě i zvířata trpěli mořskou nemocí.

Ben Raddle a Summy Skim statečně čelili nepohodě. Byli vášnivými pozorovateli a neopouštěli vrchní palubu po celý den. Do kajuty se vraceli až na noc. Neunavovala je podívaná, kterou jim poskytovala paluba.

Již v prvních hodinách plavby si všimli dvou cestovatelek, které se ostře lišily od smutného okolí. Byly to dvě mladé dívky, jedna brunetka a druhá blondýnka. Obě byly velmi hezké. Neopouštěly se. Stále je bylo vidět spolu.

Co dělaly tyto půvabné dívky na Foot Ballu? Oba bratranci si kladli tuto otázku, ale nenacházeli na ni odpověď. Bylo zřejmé, že obě dívky našly i jiné obdivovatele mezi svými spolucestujícími. Také Texasan Hunter a jeho zlý duch Malone se točili kolem obou sester, které, jak se zdálo, neměly ani tušení o jejich existenci.

Ben a Summy často pozorovali jejich manévry a měli chuť zakročit. Ale jak to mohli udělat? A jakým právem? Hunter a Malone prozatím nepřekročili snesitelné hranice a dívky se nedovolávaly ničí pomoci.

Bratranci si přáli, aby jim náhoda umožnila seznámit se s mladými cestovatelkami.

Příležitost se jim naskytla teprve čtvrtý den plavby. Dívky uspořádaly sbírku ve prospěch jedné ženy, které se na lodi narodilo dítě.

Když bratranci odevzdávali svůj příspěvek, začal Ben s oběma cestovatelkami hovor. Ve chvilce se dozvěděl, že dívky jsou sestřenice, stejného věku i příjmení - Edgerton a že blondýnka se jmenuje Edith a bruneta Jane.

Benova a Summyova zvědavost se tímto stručným sdělením ještě zvýšila.

Věděli, že Edgerton se jmenovali dva bratři, kteří byli znamenitými obchodníky s bavlnou. Měli obrovské jmění. Potom nepříznivý osud zničil jejich bohatství a bratři Edgertonové zmizeli v bezejmenném davu. Je snad něco společného mezi těmito bývalými milionáři a mladými cestovatelkami na Foot Ballu?

Za necelou hodinu po první rozmluvě se setkal Ben s Jane Edgertonovou a položil jí další otázky. Dozvěděl se, že Edith a Jane jsou skutečně dcerami obou „bavlněných králů,“ jak bývali kdysi nazýváni jejich otcové. Obě dívky osiřely ve věku dvacetidvou let. Matky zemřely dávno a oba bratři Edgertonové zahynuli před šesti měsíci při neštěstí na železnici.

Zatímco se Ben vyptával a Jane odpovídala, Edith a Summy mlčeli. Zdálo se, že tvoří protějšek oběma rozmlouvajícím.

„Můžete mi říct, slečno Edgertonová,“ pokračoval Ben v rozmluvě,“ proč jste podnikly tuto dlouhou a namáhavou cestu?“

„Bývalý lékař mého strýce, doktor Pilkow, který byl před nedávnem jmenován ředitelem nemocnice v Dawson City, nabídl místo ošetřovatelky mé sestřenici Edith, která je ihned přijala a vydala se bez průtahu na cestu.“

„Do Dawson City?“

„Ano.“ Pohledy obou bratranců se upřely na plavou dívku. Její cesta jim připadala, sice odvážná, ale méně nerozumná. Edith se lišila od své sestřenice. Neměla její smělý pohled a kategorické chování. Ale její něžné modré oči svědčily o vysoké inteligenci a rozhodnosti. Nebylo možné pochybovat, že tato plavá dívka prokáže velké služby nemocnici v Dawson City.

„Dobrá,“ řekl Ben Raddle. „A vy, slečno Jane, se také budete věnovat trpícím lidem?“

„Ale já,“ odpověděla Jane s úsměvem, „jsem méně šťastná jak Edith a nemám žádné společenské postavení. Protože mne nic nepoutalo k jihu, šla, jsem raději hledat s ní štěstí na sever, to je všechno.“

„Ale jakým způsobem?“

„Ale pane,“ odpověděla Jane klidně, „jako každý jiný, - budu hledat zlato.“

„Ach,“ ozval se Summy, celý omráčený.

Ben Raddle se musel ovládnout, aby nenapodobil svého bratrance, protože měl zásadu, že muž nemá nikdy ničím být překvapený.

„Tato křehká dívka chce hledat zlato!“

Jane se obrátila dotčeně k Summyovi:

„Co je na tom divného?“

„Ale... slečno Jane...,“ koktal Summy, který se ještě dosud nevzpamatoval z otřesu, „nemyslíte to vážně? Žena!“

„A proč ne? Proč by žena nemohla dělat to, co děláte sám?“ namítla Jane Edgertonová.

„Já?“ protestoval Summy. „Ale já přece nehledám zlato! A kromě toho, jsem majitelem claimu a jdu-li do této ďábelské země, nedělám to ze své vůle. Prosím, abyste tomu uvěřila. Jedinou mojí touhou je vrátit se co nejdříve domů.“

„Budiž!“ souhlasila Jane s odstínem pohrdání. „Ale vy tu nejste sám. To, čeho se tak děsíte, tisíce jiných dělají. Proč by je nemohla napodobit žena?“

„Hrome!...“ zakoktal Summy. „Zdá se mi... síla... zdraví... A už pouhý oblek u všech všudy!...“

„Zdraví?“ namítla Jane Edgertonová. „Přeji vám svoje. Síla? Hračka, kterou mám v kapse, mi dá sílu mužů dohromady. Pokud se týká mého obleku, nevidím, že by byl horší než váš. Možná, že je víc žen, které mohou nosit kalhoty, než mužů, kteří by si mohli oblékat naše sukně!“ Po těch slovech přerušila Jane Edgertonová rozmluvu. Pokynula hlavou Summymu a stiskla ruku Benu Raddleovi. Vzdálila se spolu se svou mlčenlivou sestřenicí, která sledovala celý hovor s mírným úsměvem.

Večer 19. dubna minul Foot Ball Port Simpson, poslední kanadskou osadu na pobřeží. O několik hodin později vplul do vod amerického státu Aljašky a 20. dubna zakotvil v přístavu Wrangel, při ústí řeky Stikeen.

Ve Wrangelu vystupují zlatokopové, kteří se chtějí dostat do Klondyke po Telegraph Creeku místo územím jezer za Skagvyayem. Tato cesta je obtížnější, ale méně nákladná. Proto i přes zprávy, že cesta není pro sáně sjízdná, opustilo loď asi padesát vystěhovalců, odhodlaných vzdorovat nebezpečí v nekonečných pláních severní Columbie.

Od Wrangelu se dostal Foot Ball bludištěm ostrůvků do Juneau, vesnice, která byla pojmenována po svém zakladateli roku 1882. O dva roky později objevil Juneau a jeho přítel Richard Harris ložiska v Silver Bow Bassině, odkud si přenesli za několik měsíců zlata za šedesát tisíc franků.

Když Ben Raddle seznámil Summa s podivuhodnými nálezy tohoto území, zamyslil se a řekl:

„Škoda, že strýce Josiáše nenapadlo jít tudy do svého příštího claimu na Forty Miles Creeku. Pravděpodobně by se tu zastavil.“ Poslední večer, který měl být stráven na lodi před příjezdem do Skagwaye, se rozehrála v herně partie, při které mnozí z těch, kteří hráli po celou plavbu, měli přijít o poslední dolar. Mezi těmito zuřivými hráči byli i oba Texasané, Hunter a Malone.

Podle hluku, který doléhal z pokoje hráčů, nebylo pochyb, že bude muset zakročit i kapitán Foot Ballu. Ozývaly se odtud výkřiky a hrubé nadávky.

Ostatní cestující se raději zavřeli do svých kajut.

Bylo devět hodin, když také Summy a Ben uznali za vhodné, odejít do své kajuty. Když procházeli velkým salonem, uviděli Jane a Edith Edgertonovy, které se právě chystaly vrátit do soukromí. Oba bratranci k nim zamířili, aby jim popřáli dobrou noc. V tu chvíli se otevřely s třeskem dveře herny a asi dvacet hráčů vpadlo do salonu.

V jejich čele byl Hunter, opilý a rozčilený. V ruce držel tobolku nacpanou bankovkami. Ostatní ho doprovázeli s bouřlivým křikem.

„Hip! Hip! Hip!“ skandoval Malone. „Hurá!“ řval dav jako jeden muž.

„Hurá!“ opakoval Hunter. Potom zakřičel: „Šampaňské!... Deset, dvacet, sto lahví šampaňského!... Vyhrál jsem dnes večer všecko!... Všecko!“ „A zvu každého, cestující i mužstvo, od kapitána do posledního plavčíka!“ Salon se naplnil zvědavými cestujícími. Dobrodruzi tleskali a dupali, provolávajíc slávu Hunterovi. Ten je neposlouchal. Najednou si všiml Edith a Jane, kterým dav zabránil, aby se mohly vzdálit. Vrhl se k nim, popadl Jane kolem pasu a zavolal:

„Ano, zvu všechny, vás nevyjímaje, hezké děcko.“

Jane neztratila duchapřítomnost. Chtěla udeřit drzouna do tváře, ale nepodařilo se jí to. „Eh...“ posmíval se Hunter, „hezounká se zlobí! Budu muset…“ Nedokončil. Mocná ruka popadla banditu za hrdlo a ten odletěl na deset kroků. V saloně se rozhostilo ticho. Pozorovali oba protivníky, z nichž jeden byl dobře znám svojí prudkostí a druhý teď dokázal svoji sílu. Hunter se nyní chystal vrhnout na útočníka s nožem v ruce.

Náhle se ozvalo skřípání schodů, které ohlašovalo příchod kapitána, přivolaného hlukem. Hunter se podíval na nepřítele, jehož útok byl tak náhlý, že si ho ani nevšiml.

„Ach...to jste vy!“ řekl, když poznal Summy Skima.

Vsunul svoji zbraň opět do pochvy a poznamenal:

„Uvidíme se, kamaráde!“

Ben Raddle přispěchal Summyovi na pomoc: „Kdy a kde budete chtít,“ řekl a pokročil dopředu.

„Na Forty Miles Creeku, pánové 129!“ řekl Hunter a vyběhl ze salonu.

Summy se nehýbal. Byl dosud celý ohromený svým prudkým činem.

„Děkuji, pane,“ řekla Jane Edgertonová a podala mu pravici.

„Ano, ano, díky, pane,“ opakovala Edith dojatě a stiskla mu druhou ruku.

Summy řekl teprve za chvíli co nejzdvořileji:

„Dobrou noc, slečny!“ Ale jeho zdvořilost byla zbytečná, protože už uplynulo asi třicet vteřin od chvíle, co obě dívky opustily salon.