×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zlatá sopka - Jules Verne, IV. CIRCLE CITY

IV. CIRCLE CITY

IV.

CIRCLE CITY

Ben Raddle při svém pátrání zjistil, že i v Klondyku se vypráví legenda o existenci hory, která obsahuje zlato. Možná, že tyto neurčité pověsti přiměly i Francouze Jakuba Leduna putovat na nejzazší sever. I nyní se někteří zlatokopové, chystali hledat štěstí na severu.

Na východě a na západě se rovněž velmi horlivě hledalo. V okolí Circle City byla půda rozdrásána armádou špičáků.

Tam také oba Texasané, Hunter a Malone začali kampaň. Ani oni, ani nikdo z jejich lidí se nestali oběťmi pohromy. Ihned po ní odešli do Circle City, ale neštěstí je nenapravilo. Při své drzé povaze, nerespektovali ničí práva a zaplétali se neustále do neblahých afér.

Nakonec musela zakročit aljašská vláda. Zasáhla policie a pak justice. Celá Hunterova skupina byla zatčena a odsouzena k desetiměsíčnímu žaláři v Circle City.

Tím byla rázem rozřešena otázka ubytování a stravování po dobu zimy pro oba Texasany a jejich kumpány. Vězení poskytlo Hunterovi a Malonovi dostatek času k přemýšlení o budoucnosti. Protože dolování na claimu na Forty Miles Creeku už nebude možné, budou se svými prostředky u konce, nepodaří-li se jim najít nové naleziště.

Mezi vězni si všiml Hunter Indiána, který se jmenoval Krarak a zdálo se, že je Hunterovi obvzlášť nakloněn. Jejich sympatie byly přirozené. Darebové se vždy dovedou ocenit. Oba muži byli jako stvořeni k tomu, aby si rozuměli, a brzy mezi nimi vznikla jistá důvěrnost.

Krarak byl asi čtyřicátník. Byl zavalitý, statný, měl krutý pohled a divokou tvář.

Byl rodem z Aljašky a znal dobře zemi, kterou od mládí putoval. Byl by jistě znamenitým průvodcem, ale jeho vzhled vzbuzoval nedůvěru, která byla zcela oprávněná. Zlatokopové, do jejichž služeb se dal, si na něho vždy naříkali a pro značnou krádež, spáchanou právě v ložiskách na Birch Creeku, byl uvězněn v žaláři v Circle City.

Jednoho dne začal hovořit Indián s Hunterem o svých toulkách neznámou částí Severní Ameriky.

„Na severu a v sousedství oceánu,“ tvrdil, „se nachází velké množství zlata.

Zakrátko bude na mořském pobřeží na tisíce zlatokopů.“

„Zbývá jen jediné,“ odpověděl Hunter, „předejít je.“

„Ovšem,“ řekl Krarak. „A k tomu znát polohu ložisek.“

„A ty ji znáš?“ „U několika. Ale ten kraj je neschůdný, lze tam bloudit celé měsíce a míjet claimy, aniž si jich člověk všimne. Zvlášť jeden, a jaký claim! Ach, kdybych byl svobodný!“ Hunter se na něho upřeně podíval.

„Co bys dělal, kdybys byl svobodný?“ zeptal se.

„Šel bych tam, kam jsem šel, když jsem byl zatčen,“ odpověděl Krarak.

„Kam?“

„Tam, kde je možné zlato sbírat hrstmi!“ prohlásil Indián. Marně se Hunter vyptával. Krarak víc neřekl. Řekl však dost, aby podnítil žádostivost svého spolubesedníka.

Hunter a jeho lidé měli být již brzy propuštěni na svobodu. U Indiána tomu tak nebylo. Měl pobýt ještě několik let v žaláři v Circle City. Zbývalo uchýlit se k útěku. Nyní bylo potřeba, aby k němu pomohl Hunter. Obchod mezi oběma, dareby byl brzy smluven. Jakmile se octnou na svobodě, pomůže Hunter Krarakovi k útěku a ten se pak dá do jeho služeb a zavede ho k ložiskům na severu Klondyku, která dobře zná. 13. května skončil Hunterovi a jeho bandě trest. Následující noc čekal Krarak u zdi ve vězení. Kolem jedenácté zaslechl, že se pracuje na jeho osvobození. Nemýlil se. Hunter a Malone se dali do práce. Špičákem proráželi průchod pod zdí, aby nemuseli vylámat kameny. Krátce po půl noci byla díra dost široká, aby se do ní vešel muž.

„Pojď,“ řekl Hunter.

„Není nikdo venku?“ zeptal se Krarak.

„Nikdo.“

O několik okamžiků později byl Indián na svobodě. Domluvili se, že se rozejdou a potom zase sejdou na levém břehu Porcupine Riveru. Než se rozešli opakoval Hunter:

„Je tedy všechno domluveno?“

„Všechno.“

„A povedeš nás…,“ řekl Malone.

„Rovnou k ložiskům.“ Hunter měl jistou nedůvěru. „Běž tedy,“ řekl. „Ale oklameš-li nás, nemysli si, že nám utečeš. Potom se za tebou pustí třicet mužů a ti tě už najdou.“

„Neoklamu vás,“ odpověděl Krarak klidně.

Potom pokynul rukou k severu a připojil:

„Bohatství, nesmírné bohatství nás tam všechny očekává. Místo, kam vás povedu,“ prohlásil slavnostně, „není ložisko. Je to zlatý důl či spíše zlatá hora.

Naplníte si povozy. Vezměte jich s sebou sto, tisíc a ještě mi budete moci dát můj podíl, aniž byste zmenšili svůj.“ Pak se jediným skokem vymrštil Krarak na kru, která byla ihned unášena proudem. Ještě chvíli viděli Hunter a Malone, jak skáče s kry na kru a vzdaluje se k pravému břehu veletoku. Za několik minut zmizel ve tmě.

Texasané se vrátili do hospody a hned následující den začali s přípravami k nové výpravě.

O Indiánově útěku se ve vězení dozvěděli až po východu slunce. Ale policejní šetření bylo bezvýsledné. Hunterův zásah zůstal utajen.

22. května vystupovala Hunterova karavana na severovýchod podél levého břehu Porcupine Riveru. Jestliže se Indián přesně dostaví, setkají se spolu večer.

„Uvidíme!“ řekl Malone.

„Bude tam,“ odpověděl Hunter. „Lhal-li, drží jej lež, a vlastní prospěch, mluvil-li pravdu.“ Indián byl skutečně na svém místě a za jeho vedení pokračovala tlupa v cestě po levém břehu Porcupine Riveru k ledovým pouštím nejzazšího severu.


IV. CIRCLE CITY

IV.

CIRCLE CITY

Ben Raddle při svém pátrání zjistil, že i v Klondyku se vypráví legenda o existenci hory, která obsahuje zlato. Možná, že tyto neurčité pověsti přiměly i Francouze Jakuba Leduna putovat na nejzazší sever. I nyní se někteří zlatokopové, chystali hledat štěstí na severu.

Na východě a na západě se rovněž velmi horlivě hledalo. V okolí Circle City byla půda rozdrásána armádou špičáků.

Tam také oba Texasané, Hunter a Malone začali kampaň. Ani oni, ani nikdo z jejich lidí se nestali oběťmi pohromy. Ihned po ní odešli do Circle City, ale neštěstí je nenapravilo. Při své drzé povaze, nerespektovali ničí práva a zaplétali se neustále do neblahých afér.

Nakonec musela zakročit aljašská vláda. Zasáhla policie a pak justice. Celá Hunterova skupina byla zatčena a odsouzena k desetiměsíčnímu žaláři v Circle City.

Tím byla rázem rozřešena otázka ubytování a stravování po dobu zimy pro oba Texasany a jejich kumpány. Vězení poskytlo Hunterovi a Malonovi dostatek času k přemýšlení o budoucnosti. Protože dolování na claimu na Forty Miles Creeku už nebude možné, budou se svými prostředky u konce, nepodaří-li se jim najít nové naleziště.

Mezi vězni si všiml Hunter Indiána, který se jmenoval Krarak a zdálo se, že je Hunterovi obvzlášť nakloněn. Jejich sympatie byly přirozené. Darebové se vždy dovedou ocenit. Oba muži byli jako stvořeni k tomu, aby si rozuměli, a brzy mezi nimi vznikla jistá důvěrnost.

Krarak byl asi čtyřicátník. Byl zavalitý, statný, měl krutý pohled a divokou tvář.

Byl rodem z Aljašky a znal dobře zemi, kterou od mládí putoval. Byl by jistě znamenitým průvodcem, ale jeho vzhled vzbuzoval nedůvěru, která byla zcela oprávněná. Zlatokopové, do jejichž služeb se dal, si na něho vždy naříkali a pro značnou krádež, spáchanou právě v ložiskách na Birch Creeku, byl uvězněn v žaláři v Circle City.

Jednoho dne začal hovořit Indián s Hunterem o svých toulkách neznámou částí Severní Ameriky.

„Na severu a v sousedství oceánu,“ tvrdil, „se nachází velké množství zlata.

Zakrátko bude na mořském pobřeží na tisíce zlatokopů.“

„Zbývá jen jediné,“ odpověděl Hunter, „předejít je.“

„Ovšem,“ řekl Krarak. „A k tomu znát polohu ložisek.“

„A ty ji znáš?“ „U několika. Ale ten kraj je neschůdný, lze tam bloudit celé měsíce a míjet claimy, aniž si jich člověk všimne. Zvlášť jeden, a jaký claim! Ach, kdybych byl svobodný!“ Hunter se na něho upřeně podíval.

„Co bys dělal, kdybys byl svobodný?“ zeptal se.

„Šel bych tam, kam jsem šel, když jsem byl zatčen,“ odpověděl Krarak.

„Kam?“

„Tam, kde je možné zlato sbírat hrstmi!“ prohlásil Indián. Marně se Hunter vyptával. Krarak víc neřekl. Řekl však dost, aby podnítil žádostivost svého spolubesedníka.

Hunter a jeho lidé měli být již brzy propuštěni na svobodu. U Indiána tomu tak nebylo. Měl pobýt ještě několik let v žaláři v Circle City. Zbývalo uchýlit se k útěku. Nyní bylo potřeba, aby k němu pomohl Hunter. Obchod mezi oběma, dareby byl brzy smluven. Jakmile se octnou na svobodě, pomůže Hunter Krarakovi k útěku a ten se pak dá do jeho služeb a zavede ho k ložiskům na severu Klondyku, která dobře zná. 13\. května skončil Hunterovi a jeho bandě trest. Následující noc čekal Krarak u zdi ve vězení. Kolem jedenácté zaslechl, že se pracuje na jeho osvobození. Nemýlil se. Hunter a Malone se dali do práce. Špičákem proráželi průchod pod zdí, aby nemuseli vylámat kameny. Krátce po půl noci byla díra dost široká, aby se do ní vešel muž.

„Pojď,“ řekl Hunter.

„Není nikdo venku?“ zeptal se Krarak.

„Nikdo.“

O několik okamžiků později byl Indián na svobodě. Domluvili se, že se rozejdou a potom zase sejdou na levém břehu Porcupine Riveru. Než se rozešli opakoval Hunter:

„Je tedy všechno domluveno?“

„Všechno.“

„A povedeš nás…,“ řekl Malone.

„Rovnou k ložiskům.“ Hunter měl jistou nedůvěru. „Běž tedy,“ řekl. „Ale oklameš-li nás, nemysli si, že nám utečeš. Potom se za tebou pustí třicet mužů a ti tě už najdou.“

„Neoklamu vás,“ odpověděl Krarak klidně.

Potom pokynul rukou k severu a připojil:

„Bohatství, nesmírné bohatství nás tam všechny očekává. Místo, kam vás povedu,“ prohlásil slavnostně, „není ložisko. Je to zlatý důl či spíše zlatá hora.

Naplníte si povozy. Vezměte jich s sebou sto, tisíc a ještě mi budete moci dát můj podíl, aniž byste zmenšili svůj.“ Pak se jediným skokem vymrštil Krarak na kru, která byla ihned unášena proudem. Ještě chvíli viděli Hunter a Malone, jak skáče s kry na kru a vzdaluje se k pravému břehu veletoku. Za několik minut zmizel ve tmě.

Texasané se vrátili do hospody a hned následující den začali s přípravami k nové výpravě.

O Indiánově útěku se ve vězení dozvěděli až po východu slunce. Ale policejní šetření bylo bezvýsledné. Hunterův zásah zůstal utajen.

22\. května vystupovala Hunterova karavana na severovýchod podél levého břehu Porcupine Riveru. Jestliže se Indián přesně dostaví, setkají se spolu večer.

„Uvidíme!“ řekl Malone.

„Bude tam,“ odpověděl Hunter. „Lhal-li, drží jej lež, a vlastní prospěch, mluvil-li pravdu.“ Indián byl skutečně na svém místě a za jeho vedení pokračovala tlupa v cestě po levém břehu Porcupine Riveru k ledovým pouštím nejzazšího severu.