×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zlatá sopka - Jules Verne, II. SUMMY SKIM NASTOUPÍ PROTI SVÉ VŮLI CESTU ZA DOBRODRUŽSTVÍM

II. SUMMY SKIM NASTOUPÍ PROTI SVÉ VŮLI CESTU ZA DOBRODRUŽSTVÍM

II.

SUMMY SKIM NASTOUPÍ PROTI SVÉ VŮLI CESTU ZA DOBRODRUŽSTVÍM

Po návratu domů zařídil Summy Skim vše potřebné kolem smrti Josiáše Lacosta. Neblahou událost oznámil všem přátelům rodiny a obstaral smuteční služby boží na faře.

Ben Raddle se vrátil do Montrealu teprve za pět dní z New Yorku, kde studoval s jinými inženýry možnost postavit přes Hudson most z metropole do New Jersey.

Jeho nepřítomnost připadala Summyu Skimovi dlouhá. Litoval, že nemůže probudit v Benovi lásku k bezstarostnému životu. Veliký podnik mostu přes Hudson ještě zvýšil jeho nepokoj. Jestliže se ho Ben Raddle zúčastní, zdrží se dlouho, snad i celá léta v New Yorku. A pak bude Summy Skim žít sám ve společném domě a sám na farmě v Green Valley.

Jakmile se inženýr vrátil, oznámil mu Skim úmrtí strýce Josiáše Lacosta, který zemřel v Dawson City a zanechal po sobě pouze claim číslo 129, ležící na břehu Forty Miles Creeku na území Klondyke.

Při tomto jméně, již tehdy velmi zvučném, napjal inženýr sluch. Pravděpodobně nepřijal s krásnou lhostejností Summya Skima vyhlídku, že by se měl od nynějška stát vlastníkem ložiska zlata. Ale protože měl ve zvyku nejdříve věci od základu prostudovat, nevyslovil se hned. Až následující den při snídani oslovil Summya Skima:

„Nu, bratranče, pohovoříme si trochu o Klondyke?“

„Jde-li jen o trochu hovoru!“

„O trochu nebo... o mnoho, Summy?“

„Dobrá, milý Bene.“

„Neřekl ti notář bližší podrobnosti o vlastnictví claimu 129?“

„Ne,“ odvětil Summy Skim, „nemyslil jsem, že by to bylo nutné.“

„To jsi celý ty, můj dobrý Summy!“ zvolal Ben Raddle s úsměvem.

„Pročpak?“ namítl Summy. „Myslím, že se nemusíme pro tuto, věc nějak vzrušovat. Je to velmi prosté. Bud má toto dědictví nějakou cenu a potom je prodáme co nejlépe, anebo, což se mi zdá pravděpodobnější, nemá cenu žádnou a pak se jím nebudeme zabývat.“

„Máš pravdu,“ přisvědčil Ben Raddle. „Ale není naspěch. U těchto ložisek nikdy nevíme. Člověk myslí, že jsou chudé, vyčerpané... a rána špičákem nám přinese bohatství.“ Při těchto slovech cítil Summy Skim, že se ho zmocňuje nepokoj.

„Nuže, drahý Bene,“ řekl. „Stojí-li claim na Forty Miles Creeku za něco, pokusíme se, opakuji to, zbavit se ho za cenu nejvýhodnější. Ale je pravděpodobné, že by náš strýc Lacoste neopustil tento svět, kdyby se měl stát milionářem!“

„To zbývá zjistit,“ odpověděl Ben Raddle. „Řemeslo hledačů zlata je bohaté na překvapení tohoto druhu. Vždyť můžeme objevit zlatonosnou žílu, hemžící se kousky zlata. Ostatně jsou - a to nepopřeš - hledači zlata, kteří si nemohou stěžovat.“

„Ano,“ odpověděl Summy Skim,“ jeden ze sta, z tisíce, ba spíše ze sta tisíc, a jakých starostí, jakých nesnází, ba jakých strádání ho to stálo!“

„To jsou krásné fráze, Summy,“ řekl Ben Raddle, „ale jenom fráze. Já neuvažuji o literatuře, nýbrž o pouhých faktech.“ Cítil, kam míří bratranec a jejich věčný spor začal opět.

Summy Skim se ujal slova:

„Drahý pane, což není dědictví, které nám odkázali naši rodiče dostatečné?

Což nám nezajišťuje nezávislost a blahobyt? Nejsme dost bohatí?“ „Člověk není nikdy dost bohatý, chce-li být bohatší.“ „Jako jistí miliardáři Bene, kteří mají tolik mrzutostí jako milionů, a kterým dá více práce užít svého jmění, než jim dalo práce jeho získání.“

„Nevkládej mi do úst Summy to, co jsem neřekl. Neočekávám, že najdu tuny zlata v claimu našeho strýce Josiáše. Chci se jen přesvědčit a to je všechno.“

„Přesvědčíme se, drahý Bene, to je jisté, ale dej Bůh, abychom se, až dostaneme informace, neocitli tváří v tvář nepříznivé situaci, kterou bychom museli vyrovnat z úcty ke své rodině. Pro ten případ jsem ujistil pana Snubbina...“

„Dobře jsi udělal, Summy,“ přerušil ho Ben Raddle. „Ale nezdá se mi nutné, abychom uvažovali o této možnosti, která se snad neuskuteční. Jsou-li věřitelé, byli by se již přihlásili, bud bez starosti. Hovořme raději o Klondyke. Jistě si myslíš, že o těchto ložiskách nic nevím. Ale mohu ti povědět věci, které tě vyruší z tvé nádherné lhostejnosti. Po Austrálii, Kalifornii a Jižní Africe bylo snad možné se domnívat, že naše zeměkoule neobsahuje již žádná ložiska zlata. Ale na pomezí Aljašky a Kanady se objevila naleziště nová, nemluvě o dolech na stříbro, měď, mangan, železo a uhlí. Existují nejen zlaté doly v Klondyke, ale zlato bylo nalezeno i v Ontariu, Michipicoteně, anglické Columbii i jinde. Utvořily se mocné společnosti Jako War Eagle, Standard, Sans Poel, Caribor, Deer Trail, Georgie Reed a mnoho podobných, jejichž akcie mají trvale velikou cenu. Pokud se týká Klondyku, pomysli Summy, na rozlohu, kterou má tento zlatonosný kraj. Kdo ví, zda výnos tohoto území nedosáhne ne milionů, nýbrž miliard?“ Ben Raddle by býval mohl dlouho mluvit o této záležitosti, ale Summy ho neposlouchal. Řekl pouze:

„Vida, Bene, je až příliš zřejmé, že máš horečku.“

„Cože?... Já že mám horečku?“

„Ano, zlatou horečku jako mnoho jiných. Je to horečka, která se nevyléčí chininovým síranem, neboť není pomíjivá.“

„Upokoj se, drahý Summy,“ odpověděl Ben Raddle s úsměvem. „Můj puls nebije rychleji než obyčejně. Jistě bych si vyčítal, že jsem ohrozil tvé pevné zdraví, kdybych tě přivedl do styku s nemocným horečkou!“

„Jsem očkován,“ odtušil tímž tónem Summy Skim, „ale obávám se tvých myšlenek, které nemohou vést k ničemu dobrému...“

„Nemusíš mít starosti,“ přerušil ho Ben Raddle. „Jde mi pouze o prostudování celé záležitosti a pokud to bude možné, mít z ní úspěch.“ Na tom přestal hovor. Nebylo možné namítat něco proti návrhům Bena Raddlea. Bylo přirozené, že se nejdříve musí zjistit pravý stav věci, než se učiní nějaké -rozhodnutí. Nebylo možné pochybovat o tom, že inženýr je muž vážný, inteligentní a praktický. Nicméně byl Summy sklíčen a znepokojen, když viděl, jak se bratranec lačně vrhá na kořist, která se mu tak znenadání naskytla. Věděl však, že se v žádném případě od Bena Raddlea neodloučí.

Jejich zájmy zůstanou společné, ať se děje co se děje, i když si v duchu přál, aby obdrželi takové zprávy, které by tuto záležitost ukončily.

Odpoledne se odebral Ben Raddle do notářské kanceláře, aby si prohlédl kupní smlouvu, jejíž součástí byl plán, který přesně určoval polohu claimu 129.

„Nevšiml jste si nápadné zvláštnosti, pane Snubbine?“ zeptal se Ben Raddle, když prozkoumal mapu. „Forty Miles Creek protíná 141. poledník, který byl zvolen za demarkační čáru mezi Kanadou a Aljaškou, a tento poledník splývá se západní hranicí našeho claimu, který leží takto matematicky na společné hranici obou států.“

„Skutečně,“ přisvědčil notář.

„Opravdu,“ pokračoval Ben Raddle, „tato poloha se mi na první pohled nezdá špatná. Nevidím důvod, proč by Forty Miles Creek měl být méně šťastný než Klondyke-river nebo jeho přítok Bonanza a jiné řeky, tak produktivní a hledané zlatokopy!“ Ben Raddle doslova hltal zrakem ten podivuhodný kraj, jehož vodopisná sít poskytuje hojnost drahého kovu, který má na burze v Dawson City cenu dvou milionů tří set čtyřiceti dvou tisíc franků za tunu!

„Promiňte, pane Raddle,“ odvážil se notář. „Smím se vás zeptat, zda máte v úmyslu sám těžit z ložiska nebožtíka Josiáše Lacosta?“ Ben Raddle udělal vyhýbavý posunek.

„Pan Skim totiž...“ dotíral pan Snubbin.

„Summy se nemohl vyslovit,“ prohlásil Ben Raddle jasně, „a i já si prozatím nechám svůj názor, pokud nebudu mít potřebné zprávy a bude-li třeba, podívám se sám...“

„Což byste pomýšlel na dlouhou cestu do Klondyke?“ otázal se pan Snubbin a zavrtěl hlavou.

„Proč ne? Ať si o tom Summy myslí cokoliv, je třeba celou záležitost řádně uvážit... Až budu v Dawson City, budu mít jistotu.

Snad jen proto, abych prodat claim a odhadl jeho cenu. Uznáte pane Snubbine, že bude nejlepší navštívit jej.“

„Je to skutečně nutné?“ zeptal se pan Snubbin.

„Třeba jen proto, abych našel kupce.“ Notář chtěl odpovědět, ale zabránil mu v tom zřízenec, který přinesl depeši.

„Jde-li vám jen o to,“ řekl, když rozlomil pečeť, „budete si moci ušetřit obtíže takové cesty, pane Raddle.“

S těmi slovy podal Benu Raddleovi telegram, který přišel z Dawson City. Dle tohoto telegramu nabízel Anglo-American Transportation and Trading Co., americký syndikát, vlastník již osmi claimů, v nichž dolování řídil kapitál Healey, za claim číslo 129 na Forty Miles Creeku, pevnou cenu pěti tisíc dolarů, které budou poslány do Montrealu, jakmile dojde telegrafická odpověď o přijetí nabídky. Ben Raddle vzal depeši a četl ji se stejnou péčí, s jakou prostudoval před chvilkou kupní smlouvu.

„Co tomu říkáte, pane Raddle?“ otázal se notář.

„Nic,“ odvětil inženýr. „Což je nabízená cena dostatečná? Pět tisíc dolarů za claim v Klondyke!“

„Pět tisíc dolarů je vždycky dobrých.“

„Je to méně než deset tisíc, pane Snubbine.“

„To je samozřejmé. Ale mám za to, že pan Skim...“

„Skim bude sdílet můj názor, pokud ho budu moci opřít o dobré důvody.

A dokáži-li mu, že je nutné podniknout tuto cestu, podnikne ji, nepochybujte o tom.“

Ben Raddle opustil notářovu kancelář a vydal se co nejkratší cestou domů.

Když docházel do ulice Jakuba Cartiera, bylo jeho rozhodnutí již hotové. Vešel ihned do pokoje svého bratrance.

„Nuže,“ otázal se Summy,“ viděl jsi pána Snubbina? Co je nového?“

„Je toho dost, Summy, a nové zprávy!“

„Dobré?“

„Výtečné.“

„Prohlédl sis listiny o vlastnictví?“

„Jsou úplně v pořádku. Jsme majiteli claimu 129.“

„To hezky rozmnoží naše jmění!“ podotkl s úsměvem Summy Skim.

„Snad víc, než si myslíš,“ prohlásil inženýr vážným tónem. A Sen Raddle podal bratranci depeši Anglo-American Transportation and Trading Company.

„Ale to je znamenité!“ zvolal Summy. „Není třeba váhat. Prodejme svůj claim této schopné společnosti a to co možná nejdříve!“

„Proč máme dát za pět tisíc dolarů to, co může mít mnohem vyšší cenu?“ namítl Ben Raddle.

„A přece, drahý Bene...“

„Říkám ti, že takto se nedělají obchody! Abychom mohli vědomě jednat, musíme nejdříve shlédnout předmět na vlastní oči!“

„Stále na tom trváš?“

„Více jak kdy jindy! Uvaž Summy, jestliže nám nabízejí tuto koupi, znají jistě cenu claimu a tato cena je mnohem vyšší.

Kolem řek a v horách v Klondyke je přece množství jiných ložisek, které lze koupit.“

„Jak to víš?“

„Chce-li společnost, která má již více claimů, koupit náš claim, má proto, aby nám nabídla pět tisíc dolarů, ne pět tisíc, nýbrž deset tisíc, sto tisíc důvodů...“

„Milion, deset miliónů, sto miliard,“ pokračoval Summy žertovně.

„Opravdu, Bene, dovedeš házet čísly.“

„Hleď, drahý Summy, mluvím s tebou docela vážně. Váhal jsem odjet. Ale když došla tato depeše, jsem rozhodnutý zanést tam osobně svoji odpověď.“

„Jakže?... Ty chceš do Klondyke?“

„Ano.“

„Bez určitých zpráv?“

„Ty získám na místě.“

„A mě opět opustíš?“

„Nikoliv, nebo! mne doprovodíš.“

„Já?“

„Ty!“

„Nikdy!“

„Ano, nebo! ta věc se týká nás obou.“

„Dám ti plnou moc.“

„Nechci ji, chci tebe.“

„Cesta dvou tisíc mil!“

„Mýlíš se. Dvou tisíc pěti set!“

„Pane Bože! A potrvá...“

„Může se skutečně stát, že neprodáme svůj claim, ale rozhodneme se z něho těžil.“

„Jakže...těžit?“ zvolal Summy Skim v úžasu. „Pak tedy celý rok...“

„Dva, bude-li třeba.“

„Dva roky! Dva roky!“ opakoval Summy Skim.

„Co na tom?“ zeptal se Sen Raddle. „Když každý měsíc, každý den, každou hodinu poroste naše jmění!“

„Ne, ne!“ zvolal Summy Skim a schoulil se do křesla.

Ale Sen Raddle byl silným protivníkem.

„Pokud se týká mne, Summy,“ řekl, „jsem rozhodnutý odejet do Dawson City a nemohu uvěřit, že by ses zdráhal mě doprovodit.

Ostatně byl jsi až dosud příliš usedlý. Je nutné, aby ses trochu proběhl světem.“

„Eh,“ řekl Summy Skim,“ navštívil bych jiné končiny v Evropě nebo Americe, kdybych k tomu měl chuť. Jistě bych nezačal tím, že bych pronikl do srdce toho hnusného Klondyke.“

„Které ti bude připadat rozkošné, Summy, až na vlastní oči uvidíš, že je poseto zlatým prachem a vydlážděno valouny zlata.“

„Bene, můj drahý Bene,“ prosil Summy Skim, „naháníš mi strach... ano, naháníš mi strach! Chceš se pustit do věci, při níž se dočkáš jen nebezpečí a zklamání!“

„Uvidíme!“

„Ten zlořečený claim nemá bezpochyby ani cenu kusu vápna!“ „Proč tedy ta společnost za něj nabízí několik dolarů?“

„Ale Bene, ten claim je v místě, kde teplota klesá na 50 stupňů pod nulou!“

„Rozděláme si oheň.“

Na všechno měl Ben Raddle odpověď.

„Ale Green Valley, Bene!“ vzdychal Summy.

„Dobrá!...“ namítl Ben Raddle. „Na pláních v Klondyke je dostatek zvěře a v řekách ryb. Budeš lovit i rybařit v nové zemi, která ti chystá překvapení.“

„Ale naši farmáři, naši dobří farmáři, kteří nás očekávají!“ sténal Summy.

„Což budou mít proč litovat naši nepřítomnost, až se vrátíme dost bohatí, abychom jim mohli postavit jiné farmy a koupit celý okres?“

Konečně byl Summy Skim poražen. Ne, nenechá odjet svého bratrance samotného do Klondyke... Doprovodí ho třeba jen proto, aby jej přivedl dříve nazpět. Toho dne letěla po telegrafních drátech depeše, oznamující kapitánu Healeyovi, řediteli Transportation and Trading Company, blízký příjezd pánů Ben Raddlea a Summya Skima, majitelů claimu 129.


II. SUMMY SKIM NASTOUPÍ PROTI SVÉ VŮLI CESTU ZA DOBRODRUŽSTVÍM II. SUMMY SKIM EMBARKS AGAINST HIS WILL ON A JOURNEY OF ADVENTURE

II.

SUMMY SKIM NASTOUPÍ PROTI SVÉ VŮLI CESTU ZA DOBRODRUŽSTVÍM

Po návratu domů zařídil Summy Skim vše potřebné kolem smrti Josiáše Lacosta. Neblahou událost oznámil všem přátelům rodiny a obstaral smuteční služby boží na faře.

Ben Raddle se vrátil do Montrealu teprve za pět dní z New Yorku, kde studoval s jinými inženýry možnost postavit přes Hudson most z metropole do New Jersey.

Jeho nepřítomnost připadala Summyu Skimovi dlouhá. Litoval, že nemůže probudit v Benovi lásku k bezstarostnému životu. Veliký podnik mostu přes Hudson ještě zvýšil jeho nepokoj. Jestliže se ho Ben Raddle zúčastní, zdrží se dlouho, snad i celá léta v New Yorku. A pak bude Summy Skim žít sám ve společném domě a sám na farmě v Green Valley.

Jakmile se inženýr vrátil, oznámil mu Skim úmrtí strýce Josiáše Lacosta, který zemřel v Dawson City a zanechal po sobě pouze claim číslo 129, ležící na břehu Forty Miles Creeku na území Klondyke.

Při tomto jméně, již tehdy velmi zvučném, napjal inženýr sluch. Pravděpodobně nepřijal s krásnou lhostejností Summya Skima vyhlídku, že by se měl od nynějška stát vlastníkem ložiska zlata. Ale protože měl ve zvyku nejdříve věci od základu prostudovat, nevyslovil se hned. Až následující den při snídani oslovil Summya Skima:

„Nu, bratranče, pohovoříme si trochu o Klondyke?“

„Jde-li jen o trochu hovoru!“

„O trochu nebo... o mnoho, Summy?“

„Dobrá, milý Bene.“

„Neřekl ti notář bližší podrobnosti o vlastnictví claimu 129?“

„Ne,“ odvětil Summy Skim, „nemyslil jsem, že by to bylo nutné.“

„To jsi celý ty, můj dobrý Summy!“ zvolal Ben Raddle s úsměvem.

„Pročpak?“ namítl Summy. „Myslím, že se nemusíme pro tuto, věc nějak vzrušovat. Je to velmi prosté. Bud má toto dědictví nějakou cenu a potom je prodáme co nejlépe, anebo, což se mi zdá pravděpodobnější, nemá cenu žádnou a pak se jím nebudeme zabývat.“

„Máš pravdu,“ přisvědčil Ben Raddle. „Ale není naspěch. U těchto ložisek nikdy nevíme. Člověk myslí, že jsou chudé, vyčerpané... a rána špičákem nám přinese bohatství.“ Při těchto slovech cítil Summy Skim, že se ho zmocňuje nepokoj.

„Nuže, drahý Bene,“ řekl. „Stojí-li claim na Forty Miles Creeku za něco, pokusíme se, opakuji to, zbavit se ho za cenu nejvýhodnější. Ale je pravděpodobné, že by náš strýc Lacoste neopustil tento svět, kdyby se měl stát milionářem!“

„To zbývá zjistit,“ odpověděl Ben Raddle. „Řemeslo hledačů zlata je bohaté na překvapení tohoto druhu. Vždyť můžeme objevit zlatonosnou žílu, hemžící se kousky zlata. Ostatně jsou - a to nepopřeš - hledači zlata, kteří si nemohou stěžovat.“

„Ano,“ odpověděl Summy Skim,“ jeden ze sta, z tisíce, ba spíše ze sta tisíc, a jakých starostí, jakých nesnází, ba jakých strádání ho to stálo!“

„To jsou krásné fráze, Summy,“ řekl Ben Raddle, „ale jenom fráze. Já neuvažuji o literatuře, nýbrž o pouhých faktech.“ Cítil, kam míří bratranec a jejich věčný spor začal opět.

Summy Skim se ujal slova:

„Drahý pane, což není dědictví, které nám odkázali naši rodiče dostatečné?

Což nám nezajišťuje nezávislost a blahobyt? Nejsme dost bohatí?“ „Člověk není nikdy dost bohatý, chce-li být bohatší.“ „Jako jistí miliardáři Bene, kteří mají tolik mrzutostí jako milionů, a kterým dá více práce užít svého jmění, než jim dalo práce jeho získání.“

„Nevkládej mi do úst Summy to, co jsem neřekl. Neočekávám, že najdu tuny zlata v claimu našeho strýce Josiáše. Chci se jen přesvědčit a to je všechno.“

„Přesvědčíme se, drahý Bene, to je jisté, ale dej Bůh, abychom se, až dostaneme informace, neocitli tváří v tvář nepříznivé situaci, kterou bychom museli vyrovnat z úcty ke své rodině. Pro ten případ jsem ujistil pana Snubbina...“

„Dobře jsi udělal, Summy,“ přerušil ho Ben Raddle. „Ale nezdá se mi nutné, abychom uvažovali o této možnosti, která se snad neuskuteční. Jsou-li věřitelé, byli by se již přihlásili, bud bez starosti. Hovořme raději o Klondyke. Jistě si myslíš, že o těchto ložiskách nic nevím. Ale mohu ti povědět věci, které tě vyruší z tvé nádherné lhostejnosti. Po Austrálii, Kalifornii a Jižní Africe bylo snad možné se domnívat, že naše zeměkoule neobsahuje již žádná ložiska zlata. Ale na pomezí Aljašky a Kanady se objevila naleziště nová, nemluvě o dolech na stříbro, měď, mangan, železo a uhlí. Existují nejen zlaté doly v Klondyke, ale zlato bylo nalezeno i v Ontariu, Michipicoteně, anglické Columbii i jinde. Utvořily se mocné společnosti Jako War Eagle, Standard, Sans Poel, Caribor, Deer Trail, Georgie Reed a mnoho podobných, jejichž akcie mají trvale velikou cenu. Pokud se týká Klondyku, pomysli Summy, na rozlohu, kterou má tento zlatonosný kraj. Kdo ví, zda výnos tohoto území nedosáhne ne milionů, nýbrž miliard?“ Ben Raddle by býval mohl dlouho mluvit o této záležitosti, ale Summy ho neposlouchal. Řekl pouze:

„Vida, Bene, je až příliš zřejmé, že máš horečku.“

„Cože?... Já že mám horečku?“

„Ano, zlatou horečku jako mnoho jiných. Je to horečka, která se nevyléčí chininovým síranem, neboť není pomíjivá.“

„Upokoj se, drahý Summy,“ odpověděl Ben Raddle s úsměvem. „Můj puls nebije rychleji než obyčejně. Jistě bych si vyčítal, že jsem ohrozil tvé pevné zdraví, kdybych tě přivedl do styku s nemocným horečkou!“

„Jsem očkován,“ odtušil tímž tónem Summy Skim, „ale obávám se tvých myšlenek, které nemohou vést k ničemu dobrému...“

„Nemusíš mít starosti,“ přerušil ho Ben Raddle. „Jde mi pouze o prostudování celé záležitosti a pokud to bude možné, mít z ní úspěch.“ Na tom přestal hovor. Nebylo možné namítat něco proti návrhům Bena Raddlea. Bylo přirozené, že se nejdříve musí zjistit pravý stav věci, než se učiní nějaké -rozhodnutí. Nebylo možné pochybovat o tom, že inženýr je muž vážný, inteligentní a praktický. Nicméně byl Summy sklíčen a znepokojen, když viděl, jak se bratranec lačně vrhá na kořist, která se mu tak znenadání naskytla. Věděl však, že se v žádném případě od Bena Raddlea neodloučí.

Jejich zájmy zůstanou společné, ať se děje co se děje, i když si v duchu přál, aby obdrželi takové zprávy, které by tuto záležitost ukončily.

Odpoledne se odebral Ben Raddle do notářské kanceláře, aby si prohlédl kupní smlouvu, jejíž součástí byl plán, který přesně určoval polohu claimu 129.

„Nevšiml jste si nápadné zvláštnosti, pane Snubbine?“ zeptal se Ben Raddle, když prozkoumal mapu. „Forty Miles Creek protíná 141. poledník, který byl zvolen za demarkační čáru mezi Kanadou a Aljaškou, a tento poledník splývá se západní hranicí našeho claimu, který leží takto matematicky na společné hranici obou států.“

„Skutečně,“ přisvědčil notář.

„Opravdu,“ pokračoval Ben Raddle, „tato poloha se mi na první pohled nezdá špatná. Nevidím důvod, proč by Forty Miles Creek měl být méně šťastný než Klondyke-river nebo jeho přítok Bonanza a jiné řeky, tak produktivní a hledané zlatokopy!“ Ben Raddle doslova hltal zrakem ten podivuhodný kraj, jehož vodopisná sít poskytuje hojnost drahého kovu, který má na burze v Dawson City cenu dvou milionů tří set čtyřiceti dvou tisíc franků za tunu!

„Promiňte, pane Raddle,“ odvážil se notář. „Smím se vás zeptat, zda máte v úmyslu sám těžit z ložiska nebožtíka Josiáše Lacosta?“ Ben Raddle udělal vyhýbavý posunek.

„Pan Skim totiž...“ dotíral pan Snubbin.

„Summy se nemohl vyslovit,“ prohlásil Ben Raddle jasně, „a i já si prozatím nechám svůj názor, pokud nebudu mít potřebné zprávy a bude-li třeba, podívám se sám...“

„Což byste pomýšlel na dlouhou cestu do Klondyke?“ otázal se pan Snubbin a zavrtěl hlavou.

„Proč ne? Ať si o tom Summy myslí cokoliv, je třeba celou záležitost řádně uvážit... Až budu v Dawson City, budu mít jistotu.

Snad jen proto, abych prodat claim a odhadl jeho cenu. Uznáte pane Snubbine, že bude nejlepší navštívit jej.“

„Je to skutečně nutné?“ zeptal se pan Snubbin.

„Třeba jen proto, abych našel kupce.“ Notář chtěl odpovědět, ale zabránil mu v tom zřízenec, který přinesl depeši.

„Jde-li vám jen o to,“ řekl, když rozlomil pečeť, „budete si moci ušetřit obtíže takové cesty, pane Raddle.“

S těmi slovy podal Benu Raddleovi telegram, který přišel z Dawson City. Dle tohoto telegramu nabízel Anglo-American Transportation and Trading Co., americký syndikát, vlastník již osmi claimů, v nichž dolování řídil kapitál Healey, za claim číslo 129 na Forty Miles Creeku, pevnou cenu pěti tisíc dolarů, které budou poslány do Montrealu, jakmile dojde telegrafická odpověď o přijetí nabídky. Ben Raddle vzal depeši a četl ji se stejnou péčí, s jakou prostudoval před chvilkou kupní smlouvu.

„Co tomu říkáte, pane Raddle?“ otázal se notář.

„Nic,“ odvětil inženýr. „Což je nabízená cena dostatečná? Pět tisíc dolarů za claim v Klondyke!“

„Pět tisíc dolarů je vždycky dobrých.“

„Je to méně než deset tisíc, pane Snubbine.“

„To je samozřejmé. Ale mám za to, že pan Skim...“

„Skim bude sdílet můj názor, pokud ho budu moci opřít o dobré důvody.

A dokáži-li mu, že je nutné podniknout tuto cestu, podnikne ji, nepochybujte o tom.“

Ben Raddle opustil notářovu kancelář a vydal se co nejkratší cestou domů.

Když docházel do ulice Jakuba Cartiera, bylo jeho rozhodnutí již hotové. Vešel ihned do pokoje svého bratrance.

„Nuže,“ otázal se Summy,“ viděl jsi pána Snubbina? Co je nového?“

„Je toho dost, Summy, a nové zprávy!“

„Dobré?“

„Výtečné.“

„Prohlédl sis listiny o vlastnictví?“

„Jsou úplně v pořádku. Jsme majiteli claimu 129.“

„To hezky rozmnoží naše jmění!“ podotkl s úsměvem Summy Skim.

„Snad víc, než si myslíš,“ prohlásil inženýr vážným tónem. A Sen Raddle podal bratranci depeši Anglo-American Transportation and Trading Company.

„Ale to je znamenité!“ zvolal Summy. „Není třeba váhat. Prodejme svůj claim této schopné společnosti a to co možná nejdříve!“

„Proč máme dát za pět tisíc dolarů to, co může mít mnohem vyšší cenu?“ namítl Ben Raddle.

„A přece, drahý Bene...“

„Říkám ti, že takto se nedělají obchody! Abychom mohli vědomě jednat, musíme nejdříve shlédnout předmět na vlastní oči!“

„Stále na tom trváš?“

„Více jak kdy jindy! Uvaž Summy, jestliže nám nabízejí tuto koupi, znají jistě cenu claimu a tato cena je mnohem vyšší.

Kolem řek a v horách v Klondyke je přece množství jiných ložisek, které lze koupit.“

„Jak to víš?“

„Chce-li společnost, která má již více claimů, koupit náš claim, má proto, aby nám nabídla pět tisíc dolarů, ne pět tisíc, nýbrž deset tisíc, sto tisíc důvodů...“

„Milion, deset miliónů, sto miliard,“ pokračoval Summy žertovně.

„Opravdu, Bene, dovedeš házet čísly.“

„Hleď, drahý Summy, mluvím s tebou docela vážně. Váhal jsem odjet. Ale když došla tato depeše, jsem rozhodnutý zanést tam osobně svoji odpověď.“

„Jakže?... Ty chceš do Klondyke?“

„Ano.“

„Bez určitých zpráv?“

„Ty získám na místě.“

„A mě opět opustíš?“

„Nikoliv, nebo! mne doprovodíš.“

„Já?“

„Ty!“

„Nikdy!“

„Ano, nebo! ta věc se týká nás obou.“

„Dám ti plnou moc.“

„Nechci ji, chci tebe.“

„Cesta dvou tisíc mil!“

„Mýlíš se. Dvou tisíc pěti set!“

„Pane Bože! A potrvá...“

„Může se skutečně stát, že neprodáme svůj claim, ale rozhodneme se z něho těžil.“

„Jakže...těžit?“ zvolal Summy Skim v úžasu. „Pak tedy celý rok...“

„Dva, bude-li třeba.“

„Dva roky! Dva roky!“ opakoval Summy Skim.

„Co na tom?“ zeptal se Sen Raddle. „Když každý měsíc, každý den, každou hodinu poroste naše jmění!“

„Ne, ne!“ zvolal Summy Skim a schoulil se do křesla.

Ale Sen Raddle byl silným protivníkem.

„Pokud se týká mne, Summy,“ řekl, „jsem rozhodnutý odejet do Dawson City a nemohu uvěřit, že by ses zdráhal mě doprovodit.

Ostatně byl jsi až dosud příliš usedlý. Je nutné, aby ses trochu proběhl světem.“

„Eh,“ řekl Summy Skim,“ navštívil bych jiné končiny v Evropě nebo Americe, kdybych k tomu měl chuť. Jistě bych nezačal tím, že bych pronikl do srdce toho hnusného Klondyke.“

„Které ti bude připadat rozkošné, Summy, až na vlastní oči uvidíš, že je poseto zlatým prachem a vydlážděno valouny zlata.“

„Bene, můj drahý Bene,“ prosil Summy Skim, „naháníš mi strach... ano, naháníš mi strach! Chceš se pustit do věci, při níž se dočkáš jen nebezpečí a zklamání!“

„Uvidíme!“

„Ten zlořečený claim nemá bezpochyby ani cenu kusu vápna!“ „Proč tedy ta společnost za něj nabízí několik dolarů?“

„Ale Bene, ten claim je v místě, kde teplota klesá na 50 stupňů pod nulou!“

„Rozděláme si oheň.“

Na všechno měl Ben Raddle odpověď.

„Ale Green Valley, Bene!“ vzdychal Summy.

„Dobrá!...“ namítl Ben Raddle. „Na pláních v Klondyke je dostatek zvěře a v řekách ryb. Budeš lovit i rybařit v nové zemi, která ti chystá překvapení.“

„Ale naši farmáři, naši dobří farmáři, kteří nás očekávají!“ sténal Summy.

„Což budou mít proč litovat naši nepřítomnost, až se vrátíme dost bohatí, abychom jim mohli postavit jiné farmy a koupit celý okres?“

Konečně byl Summy Skim poražen. Ne, nenechá odjet svého bratrance samotného do Klondyke... Doprovodí ho třeba jen proto, aby jej přivedl dříve nazpět. Toho dne letěla po telegrafních drátech depeše, oznamující kapitánu Healeyovi, řediteli Transportation and Trading Company, blízký příjezd pánů Ben Raddlea a Summya Skima, majitelů claimu 129.