×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Claudius Bombarnak - Jules Verne, XX. KAPITOLA Útok tlupy lupičů

XX. KAPITOLA Útok tlupy lupičů V okamžiku se cestující více nebo méně pohmoždění a bezhlaví vrhli na trať. Uprostřed všeobecného zděšení není slyšet nic než sténání a otázky ve třech nebo čtyřech různých jazycích.

Urozený pan Faruskiar, Ghangir a čtyři Mongolové seskákali první z vagonů. Všichni stojí na trati s handžárem v jedné ruce, s revolverem ve druhé. Není žádné pochybnosti, že jsme přepadeni a vlak má být vyloupen.

A skutečně, koleje jsou v délce asi sto metrů vytrhány a lokomotiva, která narazila na pražce, se zastavila před hromadou písku.

„Co to? Trať není dokončena? Vždyť jsem dostal jízdní lístek z Tiflisu až do Pekingu?... A já schválně zvolil Transasijský vlak, abych získal devět dní pro svoji cestu kolem světa?...“ Podle těchto slov pronesených německy k Popovovi, poznávám hlas vznětlivého barona. Ale tentokrát měl adresovat svoje výčitky jinému, než inženýrům společnosti.

Ptáme se Popova, zatímco major Noltitz nepřestává pozorovat urozeného pana Faruskiara a Mongoly.

„Baron se mýlí. Trať je dokončena, a těch sto metrů kolejí bylo odstraněno v nějakém zločinném úmyslu...“ „Patrně, aby byl vlak zastaven!...“ „A aby byl uloupen poklad, který veze do Pekingu!...“ říká pan Katerna. „O tom nelze pochybovat. Buďme připraveni na odražení nějakého útoku...“ „To bude asi Ki-Tsang a jeho banda!...“ volám. Ki- Tsang!... to jméno teď letí mezi cestujícími od úst k ústům a působí teprve dokonalé zděšení.

Ve stejném okamžiku mi major tichým hlasem říká: „Pročpak Ki-Tsang... spíš než urozený pan Faruskiar?...“ „On, správní rada Transasijské dráhy!...“ „U čerta, jestli je to pravda, že společnost přibrala do své správní rady několik bývalých náčelníků lupičských band, aby zaručila vlakům bezpečnou jízdu...“ „Tomu nikdy neuvěřím, majore!“ „Jak chcete, pane Bombarnaku. Ale je jisté, že Faruskiar věděl, že ten řečený pohřební furgon obsahuje miliony...“ „Teď ale není čas na žerty, majore...“ „Ne!... teď nadešla chvíle obrany, a budeme se hrdinsky bránit!“ Čínský důstojník rozestavil svoje lidi kolem vagonu s pokladem. Je jich asi dvacet a nás ostatních cestujících, ženy nepočítaje, asi třicet. Popov rozdává zbraně, které jsme si s sebou vzali pro případ nějakého útoku. Nejprve Noltitz, pan Katerna, Pan-Čao, Fulk Ephrinell, strojvedoucí a topič, cestující asijští i evropští, všichni jsou odhodláni bojovat pro obecné dobro.

Na pravé straně trati, asi sto kroků od nás se rozkládají hluboké a husté křoviny, jakési podezřelé bažinaté houštiny, kde jsou bez všech pochybností skryti lupiči a čekají na chvíli, aby se mohli vrhnout na vlak.

Najednou se rozléhá křik. Z houštin se vyřítila banda, která se tam skrývala, - asi šedesát mongolských kočovníků z pouště Gobi. Jestli tito zlosynové zvítězí, bude vlak vydrancován, poklad „Syna nebes“ vyloupen, a - co se nás týká nejvíce, cestující budou bez milosti pobiti.

A urozený pan Faruskiar, kterého major Noltitz tak nespravedlivě podezřívá?... Dívám se na něj... Jeho fyziognomie už není stejná jako dřív, jeho krásná tvář zbledla, postava se vztyčila, blesky tryskají zpod jeho řas... Eh, co! Když jsem se zklamal v mandarínovi Yen-Luovi, alespoň jsem nepokládal správního radu společnosti Velké transasijské dráhy za pověstného yunnanského lupiče!

Jakmile se však objevili Mongolové, Popov poslal rychle do vagonu paní Katernovou, slečnu Horacii Bluettovou a ostatní turkmenské nebo čínské ženy. Udělali jsme všechno možné, abychom jim zachovali bezpečnost.

Jako zbraň mám jenom šestiranný revolver typu Colt, ale dovedu se s ním ohánět.

Ach! Přál jsem si nějaké cestovní příhody, neštěstí nebo dobrodružství!

No tak! Zpravodaji se teď nebude nedostávat zpráv, s předpokladem, že z toho vyvázne zdráva vesel, ke cti všem zpravodajům a na slávu XX. století.

Ale copak není možné zahnat útočníky tím, že nejdříve proženeme kulkou hlavu samotnému Ki-Tsangovi, jestli ovšem Ki-Tsang je původcem této léčky?... To by ovšem bylo to nejkratší.

Útočníci vypálili ze svých zbraní, mávají jimi a vyrážejí divoké skřeky. Urozený pan Faruskiar má svou bambitku v jedné ruce a handžár ve druhé, vrhl se na ně s očima svítícíma a se rty pokrytými lehkou pěnou. Ghangir je po jeho boku, následován čtyřmi Mongoly, které pobízí slovy i posunky... Major Noltitz a já se vrháme doprostřed vřavy. Pan Katerna nás předešel, s otevřenými ústy, bílé zuby připravené k zakousnutí, s přivřeným okem, pohrává si s revolverem. Tenor a velký první komik ustoupili bývalému námořníkovi, který pro tento případ potřeby se zase objevil.

„Ti darebáci,“ křičí, „chtějí potopit naši loď!... Ten náčelník nás chce potopit! Kupředu, kupředu, ať žije naše vlajka! Palte z pravého boku!... Palte z levého boku... Palte ze všech stran!“ A už není ozbrojen divadelní dýkou a jeho zbraň už není nabitá neškodným prachem Édouarda Philippa. Ne! S revolverem v každé ruce, skáče jako námořník na stožáru, střílí vpravo, střílí vlevo a jak říká, z pravého boku, z levého boku, ze všech stran!

Také mladý Pan-Čao se odhodlaně vrhá do té vřavy s úsměvem na rtech a pobízí ostatní čínské cestující. Popova zřízenci dráhy udatně konají svou povinnost. Dokonce i sir Francis Trevellyan of Trevellyan Hall se bije s rozvážnou chladnokrevností, kdežto Fulk Ephrinell pouští uzdu pravé americké zuřivosti, rozzloben jak pro přerušení své svatby, tak i pro nebezpečí, které hrozí jeho dvaačtyřiceti bednám umělých zubů. A ještě si nejsem jistý, jestli tyto city zabírají stejnou část v jeho duchu, tak velmi pozitivním!

Krátce řečeno, z toho všeho vyplývá, že houf zlosynů naráží na mnohem větší odpor, než počítal.

A baron Weisschnitzerdorfer? - No, tak baron je jedním z nejhorlivějších. Potí se krví i potem, vztekem se nezná a vrhá se do toho přes všechno nebezpečí, že ho rozsekají. Několikrát jsme jej museli zachraňovat. Ty vytrhané koleje, vlak v zoufalém postavení, útok uprostřed pouště Gobi, zpoždění, které z toho vyplývá... to všechno znamená, že zmeškáme parník v Tien-Tsinu, že cesta kolem světa je pokažena, a plán hned v první čtvrtině cesty porušen! Jaká je to rána pro německou sebelásku!

Urozený pan Faruskiar, můj hrdina, - nemohu jej jinak nazvat, - ukazuje neobyčejnou odvahu, vrhá se do nejhlubší vřavy a když vystřílí svůj revolver, ohání se handžárem jako člověk, který už často pohlížel smrti do tváře a nikdy se jí nebál.

Už je několik raněných na obou stranách - a snad jsou i mrtví mezi těmi cestujícími, kteří leží na trati. Mě kulka zlehka zasáhla rameno, je to však pouhé škrábnutí, kterého jsem si sotva všiml. Dvojctihodný Nathaniel Morse si vůbec nepřipustil, že by mu jeho svatý charakter velel složit ruce do klína a podle toho, jak užívá střelné zbraně, je vidět, že to nedělá poprvé. Pan Katerna má proražený klobouk, a nezapomínejme, že je to jeho svatební vesnický klobouk, jeho šedivý chlupatý širák. Za to se z něho sypou námořnické nadávky, ve kterých hromy a všelijaké lodní součástky se svorně pojí, pak dobře mířenou ranou skolil toho, který mu tak neopatrně prorazil jeho náhlavec.

Ale boj už trvá asi deset minut se střídavým štěstím. Počet mužů kteří jsou neschopni dalšího boje roste na obou stranách; výsledek je ještě stále pochybný. Urozený pan Faruskiar, Ghangir a Mongolové se teď stáhli k drahocennému vagonu, který čínští četníci ani na okamžik neopustili. Ale dva nebo tři z nich byli smrtelně raněni a jejich důstojník byl zabit kulkou do hlavy. Můj hrdina se tedy nadlidsky namáhá zachránit poklad „Syna nebes“.

Ten dlouhý boj mne znepokojuje. A bezpochyby bude trvat tak dlouho, pokud jen náčelník tlupy - člověk vysokého vzrůstu s černým plnovousem, - bude podněcovat svoje kumpány k útoku na vlak. Až dosud se mu rány vyhýbaly a přes všechno naše úsilí nabývá víc a více jistoty. Snad budeme nuceni se uchýlit do vagonů jako za hradby nějaké pevnosti, tam se zatarasit a bojovat tak dlouho, jestli se nám nepodaří zastavit ústup naší strany, který užuž začíná.

Ke hřmění střelných ran se mísí křik žen, z nichž některé jako bez hlavy pobíhají po plošinách, ačkoliv slečna Horacie Bluettová a paní Katernová se je snaží zadržet uvnitř vagonu. Ovšem, některé kulky pronikly až stěnami vozů, a v duchu se ptám, jestli snad nebyl ve svém nákladním voze některou zasažen Kinko... Major Noltitz, který bojoval vedle mne, mi říká: „Nějak to nejde!“ „Ne... nejde to,“ odpovídám, „a obávám se, že střelivo nám dochází! Náčelník té bandy by měl být zneškodněn. - Pojďte, majore...“ Ale to, co jsme chtěli udělat, činí v tomto okamžiku někdo jiný.

Ten jiný je urozený pan Faruskiar. Prorazil řadu útočníků, rozptýlil je navzdory ranám namířených proti němu... A už stojí před náčelníkem lupičů... zvedá svoje rameno... a vráží mu handžár přímo do prsou.

Tlupa hned bere do zaječích a to tak ochotně, že se ani neohlíží po svých mrtvých a raněných. Někteří utíkají po pláni, jiní mizí v nejhustších křovinách. Pronásledovat je? Nač, když boj se skončil v náš prospěch?... A mohu říci, že kdyby nebylo podivuhodné statečnosti urozeného pana Faruskiara, nevím, jestli by zbyl jediný z nás, který by mohl tuto historii vyprávět!

Ale náčelník lupičů není mrtev, i když mu krev hojně proudí z prsou. A teď jsme svědky scény, na kterou nikdy nezapomenu, - scény, která velmi dobře sluší všem jednajícím osobnostem.

Náčelník lupičů totiž klesl na koleno, jednu ruku má vztyčenou, druhou se opírá o zem.

Urozený pan Faruskiar stojí před ním, vyniká vysoko nad něho svou postavou... Najednou se ten muž s posledním úsilím zvedá, vstává a hrozivě vztyčuje své rameno na protivníka... na kterého se děsivě dívá... Ale handžár se jen mihne ve vzduchu a poslední ranou mu probodne srdce. Urozený pan Faruskiar se obrací a říká rusky, hlasem docela klidným: „Ki- Tsang je mrtev, a tak jako on, zahynou všichni, kteří se opováží pozvednout zbraně proti ,Synovi nebes'!“


XX. KAPITOLA

Útok tlupy lupičů

 

 V okamžiku se cestující více nebo méně pohmoždění a bezhlaví vrhli na trať. Uprostřed všeobecného zděšení není slyšet nic než sténání a otázky ve třech nebo čtyřech různých jazycích.

Urozený pan Faruskiar, Ghangir a čtyři Mongolové seskákali první z vagonů. Všichni stojí na trati s handžárem v jedné ruce, s revolverem ve druhé. Není žádné pochybnosti, že jsme přepadeni a vlak má být vyloupen.

A skutečně, koleje jsou v délce asi sto metrů vytrhány a lokomotiva, která narazila na pražce, se zastavila před hromadou písku.

„Co to? Trať není dokončena? Vždyť jsem dostal jízdní lístek z Tiflisu až do Pekingu?... A já schválně zvolil Transasijský vlak, abych získal devět dní pro svoji cestu kolem světa?...“

Podle těchto slov pronesených německy k Popovovi, poznávám hlas vznětlivého barona. Ale tentokrát měl adresovat svoje výčitky jinému, než inženýrům společnosti.

Ptáme se Popova, zatímco major Noltitz nepřestává pozorovat urozeného pana Faruskiara a Mongoly.

„Baron se mýlí. Trať je dokončena, a těch sto metrů kolejí bylo odstraněno v nějakém zločinném úmyslu...“

„Patrně, aby byl vlak zastaven!...“

„A aby byl uloupen poklad, který veze do Pekingu!...“ říká pan Katerna.

„O tom nelze pochybovat. Buďme připraveni na odražení nějakého útoku...“

„To bude asi Ki-Tsang a jeho banda!...“ volám.

Ki- Tsang!... to jméno teď letí mezi cestujícími od úst k ústům a působí teprve dokonalé zděšení.

Ve stejném okamžiku mi major tichým hlasem říká:

„Pročpak Ki-Tsang... spíš než urozený pan Faruskiar?...“

„On, správní rada Transasijské dráhy!...“

„U čerta, jestli je to pravda, že společnost přibrala do své správní rady několik bývalých náčelníků lupičských band, aby zaručila vlakům bezpečnou jízdu...“

„Tomu nikdy neuvěřím, majore!“

„Jak chcete, pane Bombarnaku. Ale je jisté, že Faruskiar věděl, že ten řečený pohřební furgon obsahuje miliony...“

„Teď ale není čas na žerty, majore...“

„Ne!... teď nadešla chvíle obrany, a budeme se hrdinsky bránit!“ Čínský důstojník rozestavil svoje lidi kolem vagonu s pokladem. Je jich asi dvacet a nás ostatních cestujících, ženy nepočítaje, asi třicet. Popov rozdává zbraně, které jsme si s sebou vzali pro případ nějakého útoku. Nejprve Noltitz, pan Katerna, Pan-Čao, Fulk Ephrinell, strojvedoucí a topič, cestující asijští i evropští, všichni jsou odhodláni bojovat pro obecné dobro.

Na pravé straně trati, asi sto kroků od nás se rozkládají hluboké a husté křoviny, jakési podezřelé bažinaté houštiny, kde jsou bez všech pochybností skryti lupiči a čekají na chvíli, aby se mohli vrhnout na vlak.

Najednou se rozléhá křik. Z houštin se vyřítila banda, která se tam skrývala, - asi šedesát mongolských kočovníků z pouště Gobi. Jestli tito zlosynové zvítězí, bude vlak vydrancován, poklad „Syna nebes“ vyloupen, a - co se nás týká nejvíce, cestující budou bez milosti pobiti.

A urozený pan Faruskiar, kterého major Noltitz tak nespravedlivě podezřívá?... Dívám se na něj... Jeho fyziognomie už není stejná jako dřív, jeho krásná tvář zbledla, postava se vztyčila, blesky tryskají zpod jeho řas...

Eh, co! Když jsem se zklamal v mandarínovi Yen-Luovi, alespoň jsem nepokládal správního radu společnosti Velké transasijské dráhy za pověstného yunnanského lupiče!

Jakmile se však objevili Mongolové, Popov poslal rychle do vagonu paní Katernovou, slečnu Horacii Bluettovou a ostatní turkmenské nebo čínské ženy. Udělali jsme všechno možné, abychom jim zachovali bezpečnost.

Jako zbraň mám jenom šestiranný revolver typu Colt, ale dovedu se s ním ohánět.

Ach! Přál jsem si nějaké cestovní příhody, neštěstí nebo dobrodružství!

No tak! Zpravodaji se teď nebude nedostávat zpráv, s předpokladem, že z toho vyvázne zdráva vesel, ke cti všem zpravodajům a na slávu XX. století.

Ale copak není možné zahnat útočníky tím, že nejdříve proženeme kulkou hlavu samotnému Ki-Tsangovi, jestli ovšem Ki-Tsang je původcem této léčky?... To by ovšem bylo to nejkratší.

Útočníci vypálili ze svých zbraní, mávají jimi a vyrážejí divoké skřeky. Urozený pan Faruskiar má svou bambitku v jedné ruce a handžár ve druhé, vrhl se na ně s očima svítícíma a se rty pokrytými lehkou pěnou. Ghangir je po jeho boku, následován čtyřmi Mongoly, které pobízí slovy i posunky...

Major Noltitz a já se vrháme doprostřed vřavy. Pan Katerna nás předešel, s otevřenými ústy, bílé zuby připravené k zakousnutí, s přivřeným okem, pohrává si s revolverem. Tenor a velký první komik ustoupili bývalému námořníkovi, který pro tento případ potřeby se zase objevil.

„Ti darebáci,“ křičí, „chtějí potopit naši loď!... Ten náčelník nás chce potopit! Kupředu, kupředu, ať žije naše vlajka! Palte z pravého boku!... Palte z levého boku... Palte ze všech stran!“

A už není ozbrojen divadelní dýkou a jeho zbraň už není nabitá neškodným prachem Édouarda Philippa. Ne! S revolverem v každé ruce, skáče jako námořník na stožáru, střílí vpravo, střílí vlevo a jak říká, z pravého boku, z levého boku, ze všech stran!

Také mladý Pan-Čao se odhodlaně vrhá do té vřavy s úsměvem na rtech a pobízí ostatní čínské cestující. Popova zřízenci dráhy udatně konají svou povinnost. Dokonce i sir Francis Trevellyan of Trevellyan Hall se bije s rozvážnou chladnokrevností, kdežto Fulk Ephrinell pouští uzdu pravé americké zuřivosti, rozzloben jak pro přerušení své svatby, tak i pro nebezpečí, které hrozí jeho dvaačtyřiceti bednám umělých zubů. A ještě si nejsem jistý, jestli tyto city zabírají stejnou část v jeho duchu, tak velmi pozitivním!

Krátce řečeno, z toho všeho vyplývá, že houf zlosynů naráží na mnohem větší odpor, než počítal.

A baron Weisschnitzerdorfer? - No, tak baron je jedním z nejhorlivějších. Potí se krví i potem, vztekem se nezná a vrhá se do toho přes všechno nebezpečí, že ho rozsekají. Několikrát jsme jej museli zachraňovat. Ty vytrhané koleje, vlak v zoufalém postavení, útok uprostřed pouště Gobi, zpoždění, které z toho vyplývá... to všechno znamená, že zmeškáme parník v Tien-Tsinu, že cesta kolem světa je pokažena, a plán hned v první čtvrtině cesty porušen! Jaká je to rána pro německou sebelásku!

Urozený pan Faruskiar, můj hrdina, - nemohu jej jinak nazvat, - ukazuje neobyčejnou odvahu, vrhá se do nejhlubší vřavy a když vystřílí svůj revolver, ohání se handžárem jako člověk, který už často pohlížel smrti do tváře a nikdy se jí nebál.

Už je několik raněných na obou stranách - a snad jsou i mrtví mezi těmi cestujícími, kteří leží na trati. Mě kulka zlehka zasáhla rameno, je to však pouhé škrábnutí, kterého jsem si sotva všiml. Dvojctihodný Nathaniel Morse si vůbec nepřipustil, že by mu jeho svatý charakter velel složit ruce do klína a podle toho, jak užívá střelné zbraně, je vidět, že to nedělá poprvé. Pan Katerna má proražený klobouk, a nezapomínejme, že je to jeho svatební vesnický klobouk, jeho šedivý chlupatý širák. Za to se z něho sypou námořnické nadávky, ve kterých hromy a všelijaké lodní součástky se svorně pojí, pak dobře mířenou ranou skolil toho, který mu tak neopatrně prorazil jeho náhlavec.

Ale boj už trvá asi deset minut se střídavým štěstím. Počet mužů kteří jsou neschopni dalšího boje roste na obou stranách; výsledek je ještě stále pochybný. Urozený pan Faruskiar, Ghangir a Mongolové se teď stáhli k drahocennému vagonu, který čínští četníci ani na okamžik neopustili. Ale dva nebo tři z nich byli smrtelně raněni a jejich důstojník byl zabit kulkou do hlavy. Můj hrdina se tedy nadlidsky namáhá zachránit poklad „Syna nebes“.

Ten dlouhý boj mne znepokojuje. A bezpochyby bude trvat tak dlouho, pokud jen náčelník tlupy - člověk vysokého vzrůstu s černým plnovousem, - bude podněcovat svoje kumpány k útoku na vlak. Až dosud se mu rány vyhýbaly a přes všechno naše úsilí nabývá víc a více jistoty. Snad budeme nuceni se uchýlit do vagonů jako za hradby nějaké pevnosti, tam se zatarasit a bojovat tak dlouho, jestli se nám nepodaří zastavit ústup naší strany, který užuž začíná.

Ke hřmění střelných ran se mísí křik žen, z nichž některé jako bez hlavy pobíhají po plošinách, ačkoliv slečna Horacie Bluettová a paní Katernová se je snaží zadržet uvnitř vagonu. Ovšem, některé kulky pronikly až stěnami vozů, a v duchu se ptám, jestli snad nebyl ve svém nákladním voze některou zasažen Kinko...

Major Noltitz, který bojoval vedle mne, mi říká:

„Nějak to nejde!“

„Ne... nejde to,“ odpovídám, „a obávám se, že střelivo nám dochází! Náčelník té bandy by měl být zneškodněn. - Pojďte, majore...“ Ale to, co jsme chtěli udělat, činí v tomto okamžiku někdo jiný.

Ten jiný je urozený pan Faruskiar. Prorazil řadu útočníků, rozptýlil je navzdory ranám namířených proti němu... A už stojí před náčelníkem lupičů... zvedá svoje rameno... a vráží mu handžár přímo do prsou.

Tlupa hned bere do zaječích a to tak ochotně, že se ani neohlíží po svých mrtvých a raněných. Někteří utíkají po pláni, jiní mizí v nejhustších křovinách. Pronásledovat je? Nač, když boj se skončil v náš prospěch?... A mohu říci, že kdyby nebylo podivuhodné statečnosti urozeného pana Faruskiara, nevím, jestli by zbyl jediný z nás, který by mohl tuto historii vyprávět!

Ale náčelník lupičů není mrtev, i když mu krev hojně proudí z prsou. A teď jsme svědky scény, na kterou nikdy nezapomenu, - scény, která velmi dobře sluší všem jednajícím osobnostem.

Náčelník lupičů totiž klesl na koleno, jednu ruku má vztyčenou, druhou se opírá o zem.

Urozený pan Faruskiar stojí před ním, vyniká vysoko nad něho svou postavou...

Najednou se ten muž s posledním úsilím zvedá, vstává a hrozivě vztyčuje své rameno na protivníka... na kterého se děsivě dívá...

Ale handžár se jen mihne ve vzduchu a poslední ranou mu probodne srdce.

Urozený pan Faruskiar se obrací a říká rusky, hlasem docela klidným:

„Ki- Tsang je mrtev, a tak jako on, zahynou všichni, kteří se opováží pozvednout zbraně proti ,Synovi nebes'!“