×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Claudius Bombarnak - Jules Verne, XVI. KAPITOLA Čínská pasová kontrola

XVI. KAPITOLA Čínská pasová kontrola

XVI. KAPITOLA

Čínská pasová kontrola

Kašgarie je orientální Turkestán, který se pozvolna proměňuje na ruský Turkestán.

Spisovatelé v Nouvelle Revue napsali:

Střední Asie bude velkou zemí teprve tehdy, až se ruská správa zmocní Tibetu nebo až Rusové ovládnou Kašgar.

No tak! Věc je zpola hotová. Průlom Pamíru spojil dráhu ruskou, s dráhou, která projíždí „nebeskou říší“ od jedné hranice ke druhé. Hlavní město Kašgarie je teď právě tak ruské jako čínské. Rasa slovanská a žlutá se tady stýkají a žijí v úplné shodě. Jak dlouho se takto budou snášet? Přenechám jiným, aby předpovídali budoucnost. Já se spokojím s přítomností.

Příjezd v půl páté, odjezd v jedenáct hodin. Velká transasijská dráha je velmi generózní. Budu mít dost volných chvil, prohlédnout si Kašgar, i když předpokládám, že o dobrou půlhodinu zkrátím nám vyměřený čas.

Co se nám totiž nestalo na hranici, děje se teď v Kašgaru. Rusové a Číňané jsou docela stejní, když jde o trýznivé formality, o zkoumání a prohlídku dokumentů, podepsání pasů, atd. Strkají také do všeho nos, jsou stejní puntičkáři a úzkostlivci; musíme se podrobit. Nezapomínejme na strašlivou a hroznou formuli, kterou účastníci „nebeské říše“ připisují pod svoje listiny. Třeste se a poslouchejte! Jsem tedy připraven poslouchat a vrátím se včas, abych se objevil před pohraničními úřady. Velice myslím na úzkosti Kinka a budu mít o něj veliký strach, jestliže se prohlídka cestujících bude vztahovat také na jejich bedny a zavazadla.

Před příjezdem vlaku do Kašgaru mně major Noltitz řekl:

„Nemyslete si, že se čínský Turkestán velmi liší od Turkestánu ruského. Ještě nejsme v kraji pagod, džunek, květinových lodí, yamenů, gongů a porcelánových věží. Předně je Kašgar právě tak jako Buchara, Merv a Samarkand, podvojné město... Tato středoasijská města jsou jako některé hvězdy, jenomže se k sobě navzájem nepřitahují.“

Majorova poznámka je velmi správná. Už nejsou časy, kdy emírové vládli v Kašgaru, kde se monarchie Mohameda Jákúba rozkládala celou turkestánskou provincií, kdy Číňané, kteří tu chtěli pobývat, museli odmítnout Buddhovo a Konfuciovo náboženství a obrátit se na mohamedánskou víru, aby zachránili svůj život. Prosím vás! Na konci tohoto století, přicházíme se vším pozdě, a to podivuhodné orientální kosmorama, ty podivné zvyky, ta mistrovská díla asijského umění už nejsou ničím jiným - než vzpomínkami nebo sutinami. Železné dráhy přivedou posléze všechny kraje, kterými projíždějí, na společnou, vesměs podobnou úroveň. Pak nastane rovnost a snad také bratrství. Ostatně upřímně řečeno Kašgar už není hlavním městem Kašgarie; je to stanice Velké transasijské dráhy, spojovací nádraží ruských a čínských drah a železné stuhy, která počítá skoro tři tisíce kilometrů od Kaspického moře až k tomuto městu a odtud se ještě dále rozvíjejí v délce čtyři tisíce kilometrů k hlavnímu městu „nebeské říše“.

Nyní se vracím k onomu podvojnému městu. Město nové je Yangi-Šár; staré, ležící o kus dál, je Kašgar. Měl jsem příležitost navštívit obě dvě a chci tedy povědět, jak obě vypadají.

Nejprve jsem pozoroval: staré a nové město je obezděno ohavnou zdí z hlíny, která jim vůbec není na prospěch. Za druhé: darmo tady člověk hledá jakoukoliv pamětihodnost, protože stavební materiál je stejný jak na domy tak na paláce. Nic než hlína, a ani ne hlína pálená! Takovým blátem, sušeným na slunci ovšem není možné docílit pravidelných čar, přesných profilů a jemně provedených skulptur. Architektonické umění potřebuje kámen nebo mramor a toho se čínskému Turkestánu nedostává.

Malý vůz, tažený rychlými koňmi, nás zavezl, majora a mne, do Kašgaru, který má obvod čtyři míle. Kyzyl-Su, totiž Červená řeka, která je však spíš žlutá, jak se na čínskou řeku sluší, je objímá svými dvěma rameny, které jsou spojeny dvěma mosty. Kdo chce vidět nějaké zajímavé sutiny, musí se dát o něco dál, za hradby, tam, kde trčí ještě zbytky pevností, starých podle obrazotvornosti archeologů, pět set nebo dva tisíce let. Je však jisté, že Kašgar musel snést strašlivý útok Tamerlána a přiznejme, že bez skutků tohoto strašného mrzáka by byly dějiny střední Asie podivně jednotvárné. Je pravda, že od těch dob následovali po něm divocí sultánové - mezi nimi ten Uali-Chan-Tuha, který r. 1857 dal uškrtit Schlagintweita, jednoho z nejučenějších a neodvážnějších průzkumníků asijské pevniny. Dvě bronzové desky, darované od Zeměpisné společnosti pařížské a petrohradské, krášlí jeho pomník.

Kašgar je důležité obchodní středisko, jehož ruch udržují skoro výhradně Rusové. Chotanské hedvábí, bavlna, plsť, vlněné koberce a sukna, to jsou asi hlavní věci, které se přivážejí na venkovské trhy a vyvážejí i za hranice mezi Taškentem a Kuldžou, na severu východního Turkestánu.

Podle toho, co mi řekl major, by tady měl sir Francis Treve Hyan nejvíce projevit svůj špatný rozmar. A skutečně, anglické vyslanectví, řízené Chapmanem a Gordonem, v letech1873 a1875 bylo posláno z Kašmíru do Kašgaru přes Chotan a Yarkand. Tehdy mohli Angličané doufat, že se obchodní styky utváří k jejich prospěchu. Ale ruské železnice, místo aby se připojily k železnicím indickým, se připojily k čínským a výsledek toho spojení byl, že anglický vliv musel ustoupit ruskému vlivu.

Obyvatelstvo Kašgaru je turkmenské, smíšené z větší části s Číňany, kteří ochotně vykonávají funkce sluhů, řemeslníků a kolportérů. Major Noltitz a já jsme nebyli tak šťastni jako Chapman a Gordon a nemohli jsme vidět kašgarské hlavní město ještě dokud emírova armáda naplňovala jeho rušné ulice. Už tady nejsou ty fantasie džigitů na koních, ani pěší fantasie Sarbazů. Nádherné pluky Taifuršů, vyzbrojených a vycvičených po čínsku, zmizely, zmizeli i nádherní kopiníci a kalmučtí lučištníci, kteří napínali lučiště až pět stop vysoké, pak tygři s pestrobarevnými štíty a starými ručnicemi, ze kterých se střílelo ještě pomocí knotu, kteří zastávali úkol rychlostřelců. Všechno zmizelo, malební vojáci kašgarské armády a s nimi i emír!

V devět hodin se vracíme do Yangi-Šaru. Tady na konci jedné z ulic, které sousedí s citadelou, co vidíme?... Manželé Katernovi se u vytržení podivují několika hrajícím dervišům.

Derviš je něco jako žebrák, a žebrák zobrazuje vždy nejdokonalejší obraz špíny a lenosti. Ale jaké to provádějí zvláštní, směšné a nesmyslné posunky, jak podivně drží kytary s dlouhými strunami, jak se akrobaticky houpají při svých tancích v kyčlích, kterými provázejí zpěv svých legend a svoje zlehčující básně! U našeho komika se probudil pud starého herce. Nemůže to vydržet, je to silnější než on.

A tak horlivě napodobuje tyto posunky, pozice, houpavé pohyby s horlivostí starého námořníka, k níž se ještě druží horlivost velkého komického tenoru, a v duchu jej vidím, jak bude jednou vynikat v podobné čtverylce rozpustilých dervišů.

„Ach! Pane Claudie,“ říká, „není to tak nesnadné napodobit prosto cviky těchto dobrých lidiček!... Udělejte mi turkestánskou operetu, dejte mi v ní roli derviše a uvidíte, jak se dobře zašij u do jeho kůže!“

„Nepochybuji, drahý pane Katerno,“ odpověděl jsem, „ale dříve než vlezete do této kůže, pojďme do nádražní restaurace a dáme sbohem turkmenské kuchyni, neboť budeme brzy odkázáni na kuchyň čínskou.“

Nabídka byla přijata tím ochotněji, protože jak poznamenává major, dobrá pověst kašgarských kuchařů se právem všude uznává.

A opravdu, manželé Katernovi, major, mladý Pan-Čao a já jsme nadevšechno překvapeni množstvím a jakostí jídel, které nám předkládají. Jídla sladká se všelijak střídají s pečeněmi a roštěnkou. Potom - a na to by komik a milovnice neměli nikdy zapomenout, tak jako na proslulé chodženské broskve - přinášejí jistá jídla, které chtělo anglické vyslanectví zachovat v paměti potomstvu, protože uvedlo jejich složení v popise své cesty, jsou to vepřové nožičky, posypané cukrem, pečené na sádle dohněda a trochu uzené; pak dušené ledvinky se sladkou omáčkou a s knedlíkem.

Pan Katerna si první poroučí dvakrát, druhé třikrát.

„Jsem jen opatrný. Bůh ví, co nám všechno kuchyně v dinning-car na čínských dráhách nepředloží! Musíme se mít na pozoru před žraločími ploutvemi, které budou asi trochu houževnaté a před vlaštovčími hnízdy, která zajisté nebudou čerstvá!“

Je deset hodin a úder na gong oznamuje, že policejní formality začínají. Napijeme se ještě čao-hingského vína a opouštíme hostinu, a za několik okamžiků jsme potom shromážděni v čekárně pro cestující.

Všechna moje čísla jsou přítomna - vyjímaje ovšem Kinka, který by se jistě rád zúčastnil naší snídaně, kdyby to bylo možné. Je tady doktor Tio-King se svým Cornarem pod paží. Fulk Ephrinell a slečna Horacie Bluettová, kteří pletou dohromady svoje zuby a vlasy - ovšem jen obrazně řečeno, u vchodu sir Francis Trevellyan, nehybný a mlčenlivý, nepřístupný a upjatý si držel svůj doutník, urozený pan Faruskiar, doprovázený Ghangirem, ruští cestující, turkmenští a čínští, celkem šedesát až osmdesát osob. Každý se musí představit, až na něho přijde řada před stolem, za kterým sedí dva Číňané ve svých oblecích: úředník, mluvící zběžně rusky, pak tlumočník pro francouzštinu, němčinu a angličtinu.

Číňan je člověk asi padesátiletý, s holou lebkou, hustým knírem, dlouhým copem na zádech a s okuláry na očích. Je oblečený do květovaných šatů, tlustý, jak se sluší vynikajícím lidem jeho kraje a nemá nijak hroznou tvář. Koneckonců nejde o nic jiného, než o kontrolu papírů, a protože naše papíry jsou v pořádku, nezáleží na tom, jestli je tvář tohoto úředníka přívětivá nebo ne.

„Ten vypadá!“ šeptá paní Katernová.

„Jako Číňan,“ odpovídá tenor, „a upřímně řečeno, nemůžeme mu to mít za zlé.“

Jsem jeden z prvních, kteří předkládají svůj pas, který má potvrzení konzula z Tif1isu a ruských úřadů z Uzun Ady. Úředník všechno velmi pozorně prohlíží. Ale ani toto prohlížení mi nepůsobí žádné nesnáze a pečeť se zeleným drakem na mém pasu je znamením, že smím projít.

Stejný výsledek se týká tenora a milovnice. Ale pan Katerna stojí všem za pozorování, když prohlížejí jejich pasy. Vypadá jako obviněný, který chce obměkčit vyšetřujícího soudce, dělá sladké oči, jeho ústa se usmívají, zdá se, že touží po nějaké milosti nebo aspoň nějaké přízni, a přece žádný Číňan i ten, který by chtěl dělat největší nesnáze, by mu nemohl vytknout ani to nejmenší.

„V pořádku,“ říká tlumočník.

„Děkuji, pane kníže!“ odpovídá pan Katerna s přízvukem pařížského milovníka.

Záležitost Fulka Ephrinella a slečny Horacie Bluettové se odbývá jako psaní na poště. Kdopak jiný má mít svoje věci v pořádku, když ne americký agent a anglická agentka? Strýček Sam a John Bull je jedno a totéž.

I jiní ruští a turkmenští cestující podstupují zkoušku, a není jim co vytknout. Ať patří do první nebo druhé třídy, všichni vyhověli požadavkům čínské správy, která předepisuje dost velký poplatek za každé potvrzení, splatný v rublech, taelech nebo sapekách.

Mezi cestujícími pozoruji clergymana, duchovního ze Spojených států, asi tak padesátníka, který se ubírá do Pekingu; je to reverend Nathaniel Morse z Bostonu, počestný prodavač biblí, americký misionář zašitý do kůže obchodníka, ostatně velmi čiperného. Pro všechny případy mu dávám ve svém zápisníku číslo 13.

Vyšetření papírů mladého Pan-Čaa a Tio-Kinga nečiní žádné nesnáze, a oba vyměňují se zástupcem čínských úřadů těch nejpřívětivějších deset tisíc pozdravů.

Když přišla řada na majora Noltitze, stala se malá příhoda. Sir Francis Trevellyan, který předstoupil ve stejném čase jako on, se nezdá mít nijak chuť mu ustoupit. Ale všechno se omezuje jen na velkopanské a vyzývavé pohledy. Gentleman neuznal ani za vhodné otevřít ústa. Je tedy psáno ve hvězdách, že zvuk jeho hlasu neuslyším!... Rus a Angličan dostali každý svoje předepsané potvrzení a bylo po komedii.

Urozený pan Faruskiar, doprovázený Ghangirem teď předstupuje před obrýleného Číňana, který si jej prohlíží s jakousi pozorností. Major Noltitz a já ho pozorujeme také. Jak snese tuto zkoušku? Snad se teď dozvíme, na čem jsme...

Jak velké je ale naše překvapení z divadelního obratu, který v tomto okamžiku nastává!

Čínský úředník prohlíží papíry, které mu Ghangir předložil, vstává a uctivě se uklání před urozeným panem Faruskiarem a říká:

„Pan správní rada Velké transasijské dráhy ať ráčí přijmout deset tisíckrát moji úctu.“

Správní rada! Koukejme na to, čím je ten urozený pan Faruskiar! Teď se všechno vysvětluje! Cestou ruským Turkestánem raději zachovával inkognito, jako to dělají v cizí zemi velcí páni; ale teď, na čínské dráze opět zaujímá postavení, které mu přísluší i s veškerými ohledy, na které má právo.

A já - ovšem žertem - jsem si dovolil jej ztotožňovat s banditou Ki-Tsangem! A major Noltitz, který ho celý ten čas podezříval! Zkrátka, chtěl jsem mít ve svém vlaku nějakou vynikající osobnost... a teď ji mám, tu osobnost, seznámím se s ní, budu ji pěstovat jako vzácnou květinu - a protože mluví rusky, budu ji interviewovat až do nejtajnějších záhybů jejího srdce!

Dobrá! Teď jsem už úplně spokojen, takže jen krčím rameny, když mi major šeptá:

„Nakonec je to snad nějaký bývalý náčelník lupičů, se kterým Transasijská společnost učinila smlouvu, aby si pojistila jejich dobré služby.“

„No, no, s tím nejsou žádné žerty!“

Prohlídka cestujících se chýlí ke konci a už by se nám měly otevřít dveře, když vtom se objeví ještě baron Weisschnitzerdorfer. Je celý rozrušený, nepokojný, pomatený, přešlapuje a horečně sebou hází. Proč se vrtí, otřásá, shýbá, vztyčuje, ohlíží kolem, jako lidé, kteří něco vzácného ztratili?...

„Vaše papíry?“ ptá se jej tlumočník německy.

„Moje papíry?“ odpovídá baron, „vždyť je hledám... už je nemám... ale měl jsem je v tobolce...“

A teď prohledává kapsy svých kalhot, vesty, kabátu, pláště - je jich alespoň dvacet - a nic nenalézá.

„Rychle... rychle!“ opakuje tlumočník. „Vlak nemůže čekat.“

„Také protestuji, aby odjel beze mne!“ volá baron. „Ty papíry...

Kam se jen poděly?... Snad jsem někde upustil svoji tobolku... Však ona se najde a papíry dostanu...“

Ve stejné chvíli duní mohutným hlasem gong uvnitř nádraží. Odjedeme za pět minut. A nešťastný Teuton křičí:

„Počkejte... počkejte!... Donnerwetter! Přece můžete mít trochu strpení kvůli člověku, který dělá cestu kolem světa za devětatřicet dní...“

„Velká transasijská dráha nečeká,“ odpovídá úředník-tlumočník.

Major Noltitz a já o to už nedbáme a odcházíme na nástupiště; baron zatím ještě stále vyjednává s neúprosným čínským úřadem.

Prohlížím vlak a vidím, že jeho složení bylo pozměněno, a to proto, že cestujících z Kašgaru do Pekingu bude méně. Místo dvanácti vozů jich je už jen deset, a to v tomto pořadí: lokomotiva a tendr, přední furgon, dva vagony druhé třídy, vagon nebožtíka mandarína a zadní furgon. Ruské lokomotivy, které nás vezly od Uzun Ady, budou nahrazeny lokomotivami čínskými, které už nejsou vytápěny naftou, ale uhlím, které se nachází ve velkém množství v Turkestánu a jehož sklady jsou na hlavních stanicích trati.

Spěchám především k přednímu furgonu. Celní zřízenci jej právě prohlížejí; mám velké obavy o Kinka...

Podvod zajisté nebyl objeven, jinak by se ta zpráva rychle rozšířila.

Jen jestli ale vzali na bednu náležitý ohled? Snad ji postavili jinam?

Nepostavili předek dozadu a nepřevrátili ji?... Kink by z ní už nemohl vylézt a to by pak byla patrně velká nesnáz...

Ve stejné chvíli čínští zřízenci opouštějí nákladní vůz, jehož dveře se opět zavírají; dovnitř jsem mohl jen nahlédnout. Hlavní věc je, že Kinko nebyl přistižen in flagranti. Jak jen to bude možné, vplížím se do furgonu a jak říkají bankéři zjistím stav pokladny.

Major Noltitz mne už dříve, než jsme vstoupili do vagonu prosil, abych s ním šel na konec vlaku.

Výstup, kterého jsme tady svědky, není bez zajímavosti, je to odevzdání tělesné schránky mandarína Yen-Lua, kterou perská stráž přepouští četě vojáků se zeleným praporem, která tvoří čínské četnictvo. Nebožtík teď přejde pod ochranu asi dvaceti Číňanů, kteří zaujmou vagon druhé třídy před pohřebním vagonem. Jsou ozbrojeni revolvery a puškami, a velí jim důstojník.

„Vidíte,“ říkám majorovi, „ten mandarín Yen-Lu tedy přece byl vynikající osobnost, když mu ,Syn nebes' posílá tak čestnou stráž...“ „Nebo ochrannou stráž,“ odpovídá major.

Urozený pan Faruskiar a Ghangir se zúčastnili tohoto předání, a není na tom ovšem nic divného. Copak správní rada nemá povinnost bdít nad slavným nebožtíkem, svěřeným péči zřízenců Velké transasijské dráhy?

Zaznívá poslední úder gongu, a každý spěchá na své místo ve vagóně.

Co se stalo s baronem?...

Konečně tady letí po peronu jako vítr. Našel svoje papíry v hloubce své devatenácté kapsy. Dostal potřebné potvrzení... ale byl už nejvyšší čas.

„Do Pekingu nastupovááát!“ volá Popov zvučným hlasem.

Vlak se rozjíždí a už odjel.


XVI. KAPITOLA Čínská pasová kontrola

XVI. KAPITOLA

Čínská pasová kontrola

Kašgarie je orientální Turkestán, který se pozvolna proměňuje na ruský Turkestán.

Spisovatelé v Nouvelle Revue napsali:

Střední Asie bude velkou zemí teprve tehdy, až se ruská správa zmocní Tibetu nebo až Rusové ovládnou Kašgar.

No tak! Věc je zpola hotová. Průlom Pamíru spojil dráhu ruskou, s dráhou, která projíždí „nebeskou říší“ od jedné hranice ke druhé. Hlavní město Kašgarie je teď právě tak ruské jako čínské. Rasa slovanská a žlutá se tady stýkají a žijí v úplné shodě. Jak dlouho se takto budou snášet? Přenechám jiným, aby předpovídali budoucnost. Já se spokojím s přítomností.

Příjezd v půl páté, odjezd v jedenáct hodin. Velká transasijská dráha je velmi generózní. Budu mít dost volných chvil, prohlédnout si Kašgar, i když předpokládám, že o dobrou půlhodinu zkrátím nám vyměřený čas.

Co se nám totiž nestalo na hranici, děje se teď v Kašgaru. Rusové a Číňané jsou docela stejní, když jde o trýznivé formality, o zkoumání a prohlídku dokumentů, podepsání pasů, atd. Strkají také do všeho nos, jsou stejní puntičkáři a úzkostlivci; musíme se podrobit. Nezapomínejme na strašlivou a hroznou formuli, kterou účastníci „nebeské říše“ připisují pod svoje listiny. Třeste se a poslouchejte! Jsem tedy připraven poslouchat a vrátím se včas, abych se objevil před pohraničními úřady. Velice myslím na úzkosti Kinka a budu mít o něj veliký strach, jestliže se prohlídka cestujících bude vztahovat také na jejich bedny a zavazadla.

Před příjezdem vlaku do Kašgaru mně major Noltitz řekl:

„Nemyslete si, že se čínský Turkestán velmi liší od Turkestánu ruského. Ještě nejsme v kraji pagod, džunek, květinových lodí, yamenů, gongů a porcelánových věží. Předně je Kašgar právě tak jako Buchara, Merv a Samarkand, podvojné město... Tato středoasijská města jsou jako některé hvězdy, jenomže se k sobě navzájem nepřitahují.“

Majorova poznámka je velmi správná. Už nejsou časy, kdy emírové vládli v Kašgaru, kde se monarchie Mohameda Jákúba rozkládala celou turkestánskou provincií, kdy Číňané, kteří tu chtěli pobývat, museli odmítnout Buddhovo a Konfuciovo náboženství a obrátit se na mohamedánskou víru, aby zachránili svůj život. Prosím vás! Na konci tohoto století, přicházíme se vším pozdě, a to podivuhodné orientální kosmorama, ty podivné zvyky, ta mistrovská díla asijského umění už nejsou ničím jiným - než vzpomínkami nebo sutinami. Železné dráhy přivedou posléze všechny kraje, kterými projíždějí, na společnou, vesměs podobnou úroveň. Pak nastane rovnost a snad také bratrství. Ostatně upřímně řečeno Kašgar už není hlavním městem Kašgarie; je to stanice Velké transasijské dráhy, spojovací nádraží ruských a čínských drah a železné stuhy, která počítá skoro tři tisíce kilometrů od Kaspického moře až k tomuto městu a odtud se ještě dále rozvíjejí v délce čtyři tisíce kilometrů k hlavnímu městu „nebeské říše“.

Nyní se vracím k onomu podvojnému městu. Město nové je Yangi-Šár; staré, ležící o kus dál, je Kašgar. Měl jsem příležitost navštívit obě dvě a chci tedy povědět, jak obě vypadají.

Nejprve jsem pozoroval: staré a nové město je obezděno ohavnou zdí z hlíny, která jim vůbec není na prospěch. Za druhé: darmo tady člověk hledá jakoukoliv pamětihodnost, protože stavební materiál je stejný jak na domy tak na paláce. Nic než hlína, a ani ne hlína pálená! Takovým blátem, sušeným na slunci ovšem není možné docílit pravidelných čar, přesných profilů a jemně provedených skulptur. Architektonické umění potřebuje kámen nebo mramor a toho se čínskému Turkestánu nedostává.

Malý vůz, tažený rychlými koňmi, nás zavezl, majora a mne, do Kašgaru, který má obvod čtyři míle. Kyzyl-Su, totiž Červená řeka, která je však spíš žlutá, jak se na čínskou řeku sluší, je objímá svými dvěma rameny, které jsou spojeny dvěma mosty. Kdo chce vidět nějaké zajímavé sutiny, musí se dát o něco dál, za hradby, tam, kde trčí ještě zbytky pevností, starých podle obrazotvornosti archeologů, pět set nebo dva tisíce let. Je však jisté, že Kašgar musel snést strašlivý útok Tamerlána a přiznejme, že bez skutků tohoto strašného mrzáka by byly dějiny střední Asie podivně jednotvárné. Je pravda, že od těch dob následovali po něm divocí sultánové - mezi nimi ten Uali-Chan-Tuha, který r. 1857 dal uškrtit Schlagintweita, jednoho z nejučenějších a neodvážnějších průzkumníků asijské pevniny. Dvě bronzové desky, darované od Zeměpisné společnosti pařížské a petrohradské, krášlí jeho pomník.

Kašgar je důležité obchodní středisko, jehož ruch udržují skoro výhradně Rusové. Chotanské hedvábí, bavlna, plsť, vlněné koberce a sukna, to jsou asi hlavní věci, které se přivážejí na venkovské trhy a vyvážejí i za hranice mezi Taškentem a Kuldžou, na severu východního Turkestánu.

Podle toho, co mi řekl major, by tady měl sir Francis Treve Hyan nejvíce projevit svůj špatný rozmar. A skutečně, anglické vyslanectví, řízené Chapmanem a Gordonem, v letech1873 a1875 bylo posláno z Kašmíru do Kašgaru přes Chotan a Yarkand. Tehdy mohli Angličané doufat, že se obchodní styky utváří k jejich prospěchu. Ale ruské železnice, místo aby se připojily k železnicím indickým, se připojily k čínským a výsledek toho spojení byl, že anglický vliv musel ustoupit ruskému vlivu.

Obyvatelstvo Kašgaru je turkmenské, smíšené z větší části s Číňany, kteří ochotně vykonávají funkce sluhů, řemeslníků a kolportérů. Major Noltitz a já jsme nebyli tak šťastni jako Chapman a Gordon a nemohli jsme vidět kašgarské hlavní město ještě dokud emírova armáda naplňovala jeho rušné ulice. Už tady nejsou ty fantasie džigitů na koních, ani pěší fantasie Sarbazů. Nádherné pluky Taifuršů, vyzbrojených a vycvičených po čínsku, zmizely, zmizeli i nádherní kopiníci a kalmučtí lučištníci, kteří napínali lučiště až pět stop vysoké, pak tygři s pestrobarevnými štíty a starými ručnicemi, ze kterých se střílelo ještě pomocí knotu, kteří zastávali úkol rychlostřelců. Všechno zmizelo, malební vojáci kašgarské armády a s nimi i emír!

V devět hodin se vracíme do Yangi-Šaru. Tady na konci jedné z ulic, které sousedí s citadelou, co vidíme?... Manželé Katernovi se u vytržení podivují několika hrajícím dervišům.

Derviš je něco jako žebrák, a žebrák zobrazuje vždy nejdokonalejší obraz špíny a lenosti. Ale jaké to provádějí zvláštní, směšné a nesmyslné posunky, jak podivně drží kytary s dlouhými strunami, jak se akrobaticky houpají při svých tancích v kyčlích, kterými provázejí zpěv svých legend a svoje zlehčující básně! U našeho komika se probudil pud starého herce. Nemůže to vydržet, je to silnější než on.

A tak horlivě napodobuje tyto posunky, pozice, houpavé pohyby s horlivostí starého námořníka, k níž se ještě druží horlivost velkého komického tenoru, a v duchu jej vidím, jak bude jednou vynikat v podobné čtverylce rozpustilých dervišů.

„Ach! Pane Claudie,“ říká, „není to tak nesnadné napodobit prosto cviky těchto dobrých lidiček!... Udělejte mi turkestánskou operetu, dejte mi v ní roli derviše a uvidíte, jak se dobře zašij u do jeho kůže!“

„Nepochybuji, drahý pane Katerno,“ odpověděl jsem, „ale dříve než vlezete do této kůže, pojďme do nádražní restaurace a dáme sbohem turkmenské kuchyni, neboť budeme brzy odkázáni na kuchyň čínskou.“

Nabídka byla přijata tím ochotněji, protože jak poznamenává major, dobrá pověst kašgarských kuchařů se právem všude uznává.

A opravdu, manželé Katernovi, major, mladý Pan-Čao a já jsme nadevšechno překvapeni množstvím a jakostí jídel, které nám předkládají. Jídla sladká se všelijak střídají s pečeněmi a roštěnkou. Potom - a na to by komik a milovnice neměli nikdy zapomenout, tak jako na proslulé chodženské broskve - přinášejí jistá jídla, které chtělo anglické vyslanectví zachovat v paměti potomstvu, protože uvedlo jejich složení v popise své cesty, jsou to vepřové nožičky, posypané cukrem, pečené na sádle dohněda a trochu uzené; pak dušené ledvinky se sladkou omáčkou a s knedlíkem.

Pan Katerna si první poroučí dvakrát, druhé třikrát.

„Jsem jen opatrný. Bůh ví, co nám všechno kuchyně v dinning-car na čínských dráhách nepředloží! Musíme se mít na pozoru před žraločími ploutvemi, které budou asi trochu houževnaté a před vlaštovčími hnízdy, která zajisté nebudou čerstvá!“

Je deset hodin a úder na gong oznamuje, že policejní formality začínají. Napijeme se ještě čao-hingského vína a opouštíme hostinu, a za několik okamžiků jsme potom shromážděni v čekárně pro cestující.

Všechna moje čísla jsou přítomna - vyjímaje ovšem Kinka, který by se jistě rád zúčastnil naší snídaně, kdyby to bylo možné. Je tady doktor Tio-King se svým Cornarem pod paží. Fulk Ephrinell a slečna Horacie Bluettová, kteří pletou dohromady svoje zuby a vlasy - ovšem jen obrazně řečeno, u vchodu sir Francis Trevellyan, nehybný a mlčenlivý, nepřístupný a upjatý si držel svůj doutník, urozený pan Faruskiar, doprovázený Ghangirem, ruští cestující, turkmenští a čínští, celkem šedesát až osmdesát osob. Každý se musí představit, až na něho přijde řada před stolem, za kterým sedí dva Číňané ve svých oblecích: úředník, mluvící zběžně rusky, pak tlumočník pro francouzštinu, němčinu a angličtinu.

Číňan je člověk asi padesátiletý, s holou lebkou, hustým knírem, dlouhým copem na zádech a s okuláry na očích. Je oblečený do květovaných šatů, tlustý, jak se sluší vynikajícím lidem jeho kraje a nemá nijak hroznou tvář. Koneckonců nejde o nic jiného, než o kontrolu papírů, a protože naše papíry jsou v pořádku, nezáleží na tom, jestli je tvář tohoto úředníka přívětivá nebo ne.

„Ten vypadá!“ šeptá paní Katernová.

„Jako Číňan,“ odpovídá tenor, „a upřímně řečeno, nemůžeme mu to mít za zlé.“

Jsem jeden z prvních, kteří předkládají svůj pas, který má potvrzení konzula z Tif1isu a ruských úřadů z Uzun Ady. Úředník všechno velmi pozorně prohlíží. Ale ani toto prohlížení mi nepůsobí žádné nesnáze a pečeť se zeleným drakem na mém pasu je znamením, že smím projít.

Stejný výsledek se týká tenora a milovnice. Ale pan Katerna stojí všem za pozorování, když prohlížejí jejich pasy. Vypadá jako obviněný, který chce obměkčit vyšetřujícího soudce, dělá sladké oči, jeho ústa se usmívají, zdá se, že touží po nějaké milosti nebo aspoň nějaké přízni, a přece žádný Číňan i ten, který by chtěl dělat největší nesnáze, by mu nemohl vytknout ani to nejmenší.

„V pořádku,“ říká tlumočník.

„Děkuji, pane kníže!“ odpovídá pan Katerna s přízvukem pařížského milovníka.

Záležitost Fulka Ephrinella a slečny Horacie Bluettové se odbývá jako psaní na poště. Kdopak jiný má mít svoje věci v pořádku, když ne americký agent a anglická agentka? Strýček Sam a John Bull je jedno a totéž.

I jiní ruští a turkmenští cestující podstupují zkoušku, a není jim co vytknout. Ať patří do první nebo druhé třídy, všichni vyhověli požadavkům čínské správy, která předepisuje dost velký poplatek za každé potvrzení, splatný v rublech, taelech nebo sapekách.

Mezi cestujícími pozoruji clergymana, duchovního ze Spojených států, asi tak padesátníka, který se ubírá do Pekingu; je to reverend Nathaniel Morse z Bostonu, počestný prodavač biblí, americký misionář zašitý do kůže obchodníka, ostatně velmi čiperného. Pro všechny případy mu dávám ve svém zápisníku číslo 13.

Vyšetření papírů mladého Pan-Čaa a Tio-Kinga nečiní žádné nesnáze, a oba vyměňují se zástupcem čínských úřadů těch nejpřívětivějších deset tisíc pozdravů.

Když přišla řada na majora Noltitze, stala se malá příhoda. Sir Francis Trevellyan, který předstoupil ve stejném čase jako on, se nezdá mít nijak chuť mu ustoupit. Ale všechno se omezuje jen na velkopanské a vyzývavé pohledy. Gentleman neuznal ani za vhodné otevřít ústa. Je tedy psáno ve hvězdách, že zvuk jeho hlasu neuslyším!... Rus a Angličan dostali každý svoje předepsané potvrzení a bylo po komedii.

Urozený pan Faruskiar, doprovázený Ghangirem teď předstupuje před obrýleného Číňana, který si jej prohlíží s jakousi pozorností. Major Noltitz a já ho pozorujeme také. Jak snese tuto zkoušku? Snad se teď dozvíme, na čem jsme...

Jak velké je ale naše překvapení z divadelního obratu, který v tomto okamžiku nastává!

Čínský úředník prohlíží papíry, které mu Ghangir předložil, vstává a uctivě se uklání před urozeným panem Faruskiarem a říká:

„Pan správní rada Velké transasijské dráhy ať ráčí přijmout deset tisíckrát moji úctu.“

Správní rada! Koukejme na to, čím je ten urozený pan Faruskiar! Teď se všechno vysvětluje! Cestou ruským Turkestánem raději zachovával inkognito, jako to dělají v cizí zemi velcí páni; ale teď, na čínské dráze opět zaujímá postavení, které mu přísluší i s veškerými ohledy, na které má právo.

A já - ovšem žertem - jsem si dovolil jej ztotožňovat s banditou Ki-Tsangem! A major Noltitz, který ho celý ten čas podezříval! Zkrátka, chtěl jsem mít ve svém vlaku nějakou vynikající osobnost... a teď ji mám, tu osobnost, seznámím se s ní, budu ji pěstovat jako vzácnou květinu - a protože mluví rusky, budu ji interviewovat až do nejtajnějších záhybů jejího srdce!

Dobrá! Teď jsem už úplně spokojen, takže jen krčím rameny, když mi major šeptá:

„Nakonec je to snad nějaký bývalý náčelník lupičů, se kterým Transasijská společnost učinila smlouvu, aby si pojistila jejich dobré služby.“

„No, no, s tím nejsou žádné žerty!“

Prohlídka cestujících se chýlí ke konci a už by se nám měly otevřít dveře, když vtom se objeví ještě baron Weisschnitzerdorfer. Je celý rozrušený, nepokojný, pomatený, přešlapuje a horečně sebou hází. Proč se vrtí, otřásá, shýbá, vztyčuje, ohlíží kolem, jako lidé, kteří něco vzácného ztratili?...

„Vaše papíry?“ ptá se jej tlumočník německy.

„Moje papíry?“ odpovídá baron, „vždyť je hledám... už je nemám... ale měl jsem je v tobolce...“

A teď prohledává kapsy svých kalhot, vesty, kabátu, pláště - je jich alespoň dvacet - a nic nenalézá.

„Rychle... rychle!“ opakuje tlumočník. „Vlak nemůže čekat.“

„Také protestuji, aby odjel beze mne!“ volá baron. „Ty papíry...

Kam se jen poděly?... Snad jsem někde upustil svoji tobolku... Však ona se najde a papíry dostanu...“

Ve stejné chvíli duní mohutným hlasem gong uvnitř nádraží. Odjedeme za pět minut. A nešťastný Teuton křičí:

„Počkejte... počkejte!... Donnerwetter! Přece můžete mít trochu strpení kvůli člověku, který dělá cestu kolem světa za devětatřicet dní...“

„Velká transasijská dráha nečeká,“ odpovídá úředník-tlumočník.

Major Noltitz a já o to už nedbáme a odcházíme na nástupiště; baron zatím ještě stále vyjednává s neúprosným čínským úřadem.

Prohlížím vlak a vidím, že jeho složení bylo pozměněno, a to proto, že cestujících z Kašgaru do Pekingu bude méně. Místo dvanácti vozů jich je už jen deset, a to v tomto pořadí: lokomotiva a tendr, přední furgon, dva vagony druhé třídy, vagon nebožtíka mandarína a zadní furgon. Ruské lokomotivy, které nás vezly od Uzun Ady, budou nahrazeny lokomotivami čínskými, které už nejsou vytápěny naftou, ale uhlím, které se nachází ve velkém množství v Turkestánu a jehož sklady jsou na hlavních stanicích trati.

Spěchám především k přednímu furgonu. Celní zřízenci jej právě prohlížejí; mám velké obavy o Kinka...

Podvod zajisté nebyl objeven, jinak by se ta zpráva rychle rozšířila.

Jen jestli ale vzali na bednu náležitý ohled? Snad ji postavili jinam?

Nepostavili předek dozadu a nepřevrátili ji?... Kink by z ní už nemohl vylézt a to by pak byla patrně velká nesnáz...

Ve stejné chvíli čínští zřízenci opouštějí nákladní vůz, jehož dveře se opět zavírají; dovnitř jsem mohl jen nahlédnout. Hlavní věc je, že Kinko nebyl přistižen in flagranti. Jak jen to bude možné, vplížím se do furgonu a jak říkají bankéři zjistím stav pokladny.

Major Noltitz mne už dříve, než jsme vstoupili do vagonu prosil, abych s ním šel na konec vlaku.

Výstup, kterého jsme tady svědky, není bez zajímavosti, je to odevzdání tělesné schránky mandarína Yen-Lua, kterou perská stráž přepouští četě vojáků se zeleným praporem, která tvoří čínské četnictvo. Nebožtík teď přejde pod ochranu asi dvaceti Číňanů, kteří zaujmou vagon druhé třídy před pohřebním vagonem. Jsou ozbrojeni revolvery a puškami, a velí jim důstojník.

„Vidíte,“ říkám majorovi, „ten mandarín Yen-Lu tedy přece byl vynikající osobnost, když mu ,Syn nebes' posílá tak čestnou stráž...“ „Nebo ochrannou stráž,“ odpovídá major.

Urozený pan Faruskiar a Ghangir se zúčastnili tohoto předání, a není na tom ovšem nic divného. Copak správní rada nemá povinnost bdít nad slavným nebožtíkem, svěřeným péči zřízenců Velké transasijské dráhy?

Zaznívá poslední úder gongu, a každý spěchá na své místo ve vagóně.

Co se stalo s baronem?...

Konečně tady letí po peronu jako vítr. Našel svoje papíry v hloubce své devatenácté kapsy. Dostal potřebné potvrzení... ale byl už nejvyšší čas.

„Do Pekingu nastupovááát!“ volá Popov zvučným hlasem.

Vlak se rozjíždí a už odjel.