XV. KAPITOLA Pamír - Střecha světa Kochan, dvě hodiny zastávky. Je noc. Většina cestujících ani neslézá, jsou už připraveni ke spaní.
Procházím po nástupišti a s chutí pokuřuji doutník. Toto nádraží je dost důležité a tak zásobené, že tady můžeme vyměnit svoje lokomotivy, které vlak dopravily z Uzun Ady za lokomotivy silnější. Ty první stroje byly dostačující, dokud se vlak pohyboval po skoro vodorovné stepi. Ale teď jsme se už dostali doprostřed soutěsek Parním. Budeme muset vyjíždět do velkých výšek a k tomu je potřeba mnohem větší tažná síla.
Dívám se, jak posunují a zapojují vagony: když byla lokomotiva s tendrem odpojena, zavazadlový vůz se teď nachází - Kinkův vůz - v čele vlaku!
Napadlo mi, že se snad mladý Rumun odváží na nástupiště. Byla by to neopatrnost, protože by se vydal do nebezpečí, protože zřízenci, kteří přecházejí sem a tam, si prohlížejí a pozorují každého od hlavy k patě. Moje číslo 11. by učinilo nejlépe, kdyby pěkně zůstalo ve své bedně nebo alespoň ve furgonu. Opatřím si nějaké zásoby, pevné i tekuté a nepozorovaně mu je zanesu, jestli to bude možné, třeba před odjezdem vlaku.
Nádražní restaurace je otevřena a Popov tady není. Asi by se divil, kdyby viděl, že se takto zásobuji, protože náš jídelní vagon má všechno, co potřebujeme.
V restauraci jsem koupil nějaké studené maso, chléb a láhev vodky. Nádraží je poněkud temné. Je tu málo lamp a dávají jen slabé světlo. Z důvodu své služby se Popov zabývá jedním se zřízenců. Nová lokomotiva ještě nezaujímá místo v čele vlaku. Okamžik se mi tedy zdá být příznivý. Nemusím snad čekat, až opustíme Kochan. Po návštěvě u Kinka budu aspoň moci celou noc spát - což, jak si přiznávám, mi bude velmi příjemné.
Vystupuji tedy na plošinu, přesvědčím se, že mne nikdo nespatřil, vcházím dovnitř furgonu a předem se ohlašuji: „To jsem já!“ Opatrnost vyžadovala, abych to Kinkovi oznámil pro ten případ, že by byl venku z bedny. Ale to mu ani nepřipadlo na mysl, přece mu však doporučuji svrchovanou opatrnost. Ze zásob se velice raduje, protože přinášejí do jeho hubené stravy trochu rozmanitosti.
„Ani nevím,“ říká, „jak vám mám být vděčný, pane Bombarnaku.“ „Když nevíte, příteli Kinko, tak si s tím nelámejte hlavu, bude to jednodušší.“ „Jak dlouho v Kochanu zůstaneme?“ „Dvě hodiny.“ „A kdy přijedeme na hranice?“ „Zítra kolem jedné hodiny odpoledne.“ „A do Kašgaru?“ „Za patnáct hodin potom, v noci mezi19. a20.“ „Tady je to nebezpečí, pane Bombarnaku...“ „Ano, milý Kinko, protože, když je nesnadné vstoupit na ruskou půdu, je stejně nesnadné se z ní dostat, když stojí u vrat Číňané. Jejich úředníci si nás prohlédnou velmi zblízka dříve než nás pustí dovnitř. Nicméně tato přísnost se týká jen cestujících a ne jejich zavazadel. Protože ale tento nákladní vůz je určen zvláště těm cestujícím, kteří jedou až do Pekingu, myslím, že se nemáte čeho obávat. Tedy dobrou noc. Z opatrnosti nechci svou návštěvu prodlužovat...“ „Dobrou noc, pane Bombarnaku, dobrou noc!“ Vyšel jsem ven, vyhledal svoje lůžko a na mou věru, ani jsem neslyšel signál na odjezd, když se vlak rozjel. Jediná trochu důležitější stanice Margelan, kde byla jen velmi krátká zastávka.
Margelan, hustě obydlené město, - padesát tisíc obyvatel - je ve skutečnosti ferganajským hlavním městem. A to proto, že se Kochan netěší dobré pověsti, hlavně ve zdravotních poměrech. Nemá žádné staré památky, nenabízí nic zvláštního a čtenáři mi odpustí, že jsem nepřerušil svůj spánek, abych to město poctil svou návštěvou.
Sachimardanským údolím přijel vlak zase na dlouhou step - takže mohl opět dosáhnout normální rychlosti.
Vetři hodiny čtyřicet pět minut ráno zastávka na stanici Ochu.
Tady jsem se zase prohřešil svým zpravodajským povinnostem a nic jsem neviděl. Za omluvu ať mi zde poslouží, že ani vůbec nic vidět nebylo.
Za touto stanicí dosahuje dráha hranice, která dělí ruský Turkestán od Pamíru a od rozlehlého Kara-Kirgizského kraje.
Tato část střední Asie je stále týraná podzemní vulkanickou činností, která velmi narušuje půdu. Severní Turkestán zakusil několik silných záchvěvů - ještě se nezapomnělo na zemětřesení z roku 1887 - a jak v Taškentu, tak v Samarkandu jsem mohl vidět důkazy těchto strašných otřesů. A opravdu, je možné velmi pravidelně pozorovat tyto časté záchvěvy, třebaže jen slabé, a ta vulkanická akce se šíří v dlouhém pásmu, ve kterém jsou ložiska nafty, od Kaspického moře až k Pamíru.
Celkem tvoří tento kraj, který může turista navštívit, jednu z nejzajímavějších partií střední Asie. Třebaže major Noltitz nikdy nebyl za stanicí Och, na úpatí vysočiny, přece toto území zná, prostudoval je na moderních mapách a v nejnovějších cestopisech. Z těchto cituji cestopis Capusa a Bonvalota - opět dvě francouzská jména, se kterými se s potěšením zdravím mimo Francii. Major je tedy žádostivý, je vidět teď sám, a sotva je šest hodin ráno, už oba stojíme na plošině, s kukátkem v ruce a s jízdním řádem před očima.
Pamír nebo Bam-i-Duňa, se obecně nazývá Střecha světa. Odtud paprskovitě vybíhají mohutné řetězy Tchien-šan, Kuan-Luan, Karakorum, Himálaj a Hindúkuš. Tato orografická soustava, čtyři sta kilometrů široká, která zůstávala po věky nepřekročitelnou ohradou, byla přemožena ruskou vytrvalostí. Slovanská rasa se tady setkala se žlutou rasou.
Budiž mi dovoleno říct několik slovo tomto předmětu, ostatně tady nemluvím já, ale major Noltitz.
Všichni cestovatelé asijských národů bojovali s nesnázemi, než popsali Pamír. Ani není potřeba se vracet až k Marku Polovi do 13. století- kdo tady všechno byl? Z Angličanů Forsyth, Douglas, Biddeueph, Younghusband Ridgway, O'Connor a proslulý plukovník Gordon, který zemřel v Egyptě; z Rusů Fančenko, Skobelev, Przewalski, Grombčevskij, generál Pevcov, kníže Ga1icin, bratří Grum-Grimajlové; z Francouzů ď Auvergne, Bonvalot, Capus, Papin, Breteuil, Blanc, Dutreuil, de Rhins, Joseph Martin, Grenard, Édouard Blanc; ze Švédů doktor Swen Hedin. Díky těmto výzkumným cestovatelům to vypadá, jako by nějaký Kulhavý ďábel čarodějnou rukou odnesl tuto „Střechu světa“, aby se její tajnosti staly přístupnými. Teď se ví, že se skládá ze zamotaného pletiva údolí, jejichž průměrná výška přesahuje tři tisíce metrů; nyní se ví, že se nad ní vypínají vrcholy Gurumdu a Kaufmann, vysoké dvacet dva tisíce stop a temeno Tagarma, vysoké dvacet sedm tisíc, ví se, že z těchto temen prýští Oxus čili Amudarja k západu a Tarim k východu; posléze se ví, že se její těleso skládá hlavně z prahorních skal, které jsou plné břidlice a křemence, červeného pískovce z druhohorního terénu a hlinito-písčitého loess, jehož čtvrtohorních vrstev je ve střední Asii velké množství.
Nesnáze, které musela tato Velká transasijská dráha přemoci než se dostala přes tuto vysočinu, byly nadmíru veliké. Tady vyzval lidský génius přírodu k boji a zůstal vítězem. Těmi slabounce sráznými průsmyky, které Kirgizové nazývají bels, je ta železná dráha sestrojena ze samých viaduktů, mostů, hrází, průkopů a tunelů. Jsou tam náhlé zatáčky, svahy, které vyžadují silné lokomotivy, tu a tam stále připravených strojů, které by zapnutým pohyblivým lanem mohly vytáhnout vlak, - krátce řečeno, byla to herkulovská práce, mnohem větší, než byla práce amerických inženýrů v soutěskách Sierry Nevady a Skalistých hor.
Pustý vzhled těchto krajin působí na obraznost velmi mohutným dojmem. Čím více vlak vystupuje po nerovném profilu tratě do vyšších obzorů, tím je tento dojem živější. Nikde ani městečko ani vesnice. Nic než rozptýlené chatrče, ve kterých Pamírové vedou osamělý život se svou rodinou, svými koňmi, svými malými ovcemi a kozami s velmi hustou vlnou. Proměna těchto zvířat je přirozeným následkem podnebí a svůj zimní župan vždy zaměňují za bílou letní kožešinu. Zrovna tak psi, jejichž srst se za letního horka stává bělejší.
Když tak vystupujeme těmi soutěskami, je možné někdy vidět širokými trhlinami v dlouhých a neurčitých perspektivách vysočinu. Na mnoha místech se kupí jalovec a bříza, hlavní pamírské stromy, a na vlnitých pláních bují tamaryšky, ostřice černobýl - jakýsi druh rákosu, který velmi hustě roste na pokraji kotlin, naplněných slanými vodami, a trpasličí pyskovec, který Kirgizové nazývají tersken.
Major mi jmenuje ještě některá zvířata, ze kterých se skládá rozmanitá fauna Pamíru. A často je třeba střežit i plošiny vagonů, na které by mohly snadno vyskočit některé šelmy - například levharti nebo medvědi. Celý den stáli naši společníci na vagonu vpředu a vzadu. Ozývaly se ustrašené výkřiky, když některá z těch divokých zvířat poskakovala podél trati s patrně podezřelými úmysly! Bylo vypáleno několik výstřelů z revolveru, snad nepříliš nutných, ale vypálených proto, že se cestující s nimi baví právě tak dobře jako uklidňují. Odpoledne jsme byli svědky krásného výstřelu, který rázem skolil ohromného levharta právě v okamžiku, kdy se tato nebezpečná šelma chtěla vyšvihnout skokem na stupátko třetího vagonu našeho vlaku.
„Tobě, Marguerito!“ zvolal pan Katerna.
Nemohl lépe vyjádřit svůj obdiv než tím, že hodil tuto proslavenou Buridanovu odpověď Dauphinově ženě, a ne francouzské královně, jak je řečeno v proslulém dramatu Tour de Nesle?
Za tento krásný lovecký výstřel musíme děkovat našemu udatnému Mongolovi.
„To je ruka a to je oko!“ říkám majorovi, který stále pozoruje urozeného pana Faruskiara podezřelým pohledem.
Mezi jinými zvířaty pamírské fauny se objevují také vlci, lišky, houfy divokých ovcí vysokého vzrůstu, uzlovitých, půvabně kroucených rohů, které domorodci nazývají arkar. Na vysokém obzoru nebes se vznášejí supi, jestřábi, pak uprostřed mráčků bílé páry, které poletují za lokomotivou, vynikají houfy havranů, holubů, hrdliček a třasořitek.
Den ubíhá bez zvláštních příhod. V šest večer jsme přejeli hranice po cestě dlouhé celkem dva tisíce tři sta kilometrů, které jsme projeli od Uzun Ady za čtyři dny. Po dvou stech padesáti kilometrech vlak dosáhne Kašgaru. Ačkoliv jsme ve skutečnosti na území čínského Turkestánu, přece pod čínskou správu přejdeme až v tomto městě.
Po obědě, kolem deváté hodiny se každý na svém lůžku protahuje v naději, nebo lépe řečeno s přesvědčením, že tato noc bude právě tak klidná jako předcházející.
Ale neměla být.
V prvních hodinách vlak sjížděl po srázích Parníru velmi rychle.
Potom obyčejnou rychlostí na dlouhé, vodorovné trati.
Mohla být asi jedna hodina po půlnoci, když jsem byl najednou probuzen.
Ve stejné době byl major Noltitz a většina spolucestujících také vytržena ze svého spánku.
Vzadu je slyšet silný křik.
Co se děje?
Cestujících se hned zmocnil nepokoj - ten vzrušivý a bezhlavý nepokoj, který vzniká na dráze při sebemenší nehodě.
„Co je?... Co se stalo?“ Ze všech stran a v různých jazycích se zděšeně pronáší tato známá slova. Nejdříve si myslím, že jsme přepadeni. Vzpomenu si na pověstného Ki-Tsanga, mongolského lupiče, jehož spolupráce - pro své zpravodajství! - jsem si tak neprozřetelně přál.
Ještě okamžik a ze zvolněné jízdy vlaku je možné soudit, že se zastavíme.
Ptám se tedy Popova, který vstoupil do furgonu a zase z něho vychází, co se stalo.
„Nehoda,“ odpovídá.
„Vážná?...“ „Ne, spojovací páka se přetrhla, a dva poslední vagony zůstaly někde vzadu na trati.“ Jakmile vlak zastavil, asi tucet cestujících, mezi nimiž jsem i já, slézá na trať. Při světle lampy je možné konstatovat, že páka není přetržena snad ze zlomyslnosti. Ale tím není odčiněna smutná pravda, že dva poslední vagony vlaku, pohřební vagon a poslední furgon i s nákladním zřízencem, jsou někde pozadu. Ale jak dlouho a jak daleko?... to se neví.
Přál bych vám slyšet křik perských četníků, kteří měli uloženo doprovázet tělo mandarína Yen-Lua, za které byli zodpovědni! Cestující sami, kteří se nalézali ve svých vagonech, v okamžiku, kdy se ta páka přetrhla, nic nezpozorovali. Když byl dán poplach, bylo to už více než hodinu nebo dvě, co se neštěstí přihodilo... Stejně nezbývá nic jiného, než dát zpětnou páru a jet zpátky až k utrženým vagonům. Celkem není nic jednoduššího. Ale překvapuje mne při tom jen chování urozeného pana Faruskiara. A opravdu, on nejnaléhavějším způsobem přistupuje na to, aby se bez váhání jednalo. Obrací se na Popova, strojvedoucího, topiče, a poprvé slyším, že mluví velmi plynně rusky.
O tom nelze vést dlouhé řeči. Jsme všichni zajedno, že je nutné couvnout, abychom mohli dostihnout vagon mandarína a nákladní vůz.
Jenom německý baron protestuje. Ještě zpoždění... Obětovat snad dlouhý čas kvůli mandarínovi... a to zesnulému mandarínovi!...
Poslali jsme ho ke všem čertům.
Sir Francis Trevellyan pokrčil rameny, jakoby řekl: „Pěkná správa,... pěkný materiál!... Tohle by se na anglicko-indické dráze nemohlo stát!“ Jak majora Noltitze tak i mne zaráží zvláštní chování urozeného pana Faruskiara. Tento Mongol, obyčejně tak klidný, tak netečný se svým chladným pohledem, zírajícím pod nehybnými řasami, přechází sem a tam ovládán jakýmsi zuřivým nepokojem, který podle všeho nedovede ovládat. Jeho společník naléhá na návrat stejně jako on. Ale proč je to tak zajímá, že se ty dva vagony tak odtrhly? Vždyť v zadním furgonu nemají ani zavazadla! Nebo jsou tak oddáni nebožtíkovi mandarínovi Yen-Luovi?... Proto si snad v Dušaku tak důkladně prohlíželi vagon, který obsahuje tělo zesnulého?... Poznávám, že major toto chování shledává nanejvýš podezřelé... Vlak tedy jede nazpátek, jakmile jsme zaujali svoje místa. Německý baron začíná nadávat; ale urozený pan Faruskiar na něho pohlíží tak divoce, že z toho baron dostává strach a uchyluje se do svého kouta.
Už svítá, když oba vagony v dálce jednoho kilometru jsou viditelné; vlak se k nim zvolna blíží po celé hodině jízdy.
Urozený pan Faruskiar a Ghangir se zúčastnili připojení vagonu, což se teď stalo co možná nejpevněji. Major Noltitz a já jsme pozorovali, že oba prohodili několik slov s těmi třemi jinými Mongolci. Koneckonců se tomu ani nelze divit, vždyť jsou to krajané.
Každý tedy zase nastupuje do vagonu, a strojvedoucí pouští plnou páru, aby nahradil ztracený čas.
Nicméně vlak přijíždí do Kašgaru se značným zpožděním a je půl čtvrté ráno, když vjíždí do hlavního města čínského Turkestánu.
