XIV. KAPITOLA Taškent a Chodžent Jestliže se Rusové r. 1870 marně snažili založit v Taškentu trh, který by závodil s trhem v Nižním Novgorodě, tato snaha se měla projevit asi až po dvaceti letech. Teď je věc hotová, zejména následkem zřízení Zakaspické dráhy, která spojuje Samarkand a Taškent.
A nejenom kupci se svým zbožím se hrnou houfně do tohoto města, ale také poutníci sem táhnou a vábí sem všechno, co s poutnictvím souvisí! A to pak bude procesí, co říkám? Exodus docela jiný, až věrní muslimové se budou moci dát na cestu do Mekky po dráze.
Zatím dojíždíme do Taškentu; jízdní řád tady udává jen půl třetí hodiny zastávky.
Nebudu tedy mít čas, abych navštívil město, které přece stojí zato. Ale přiznávám, že turkestánská města mají mezi sebou mnoho podobného, a kdo viděl jedno, viděl ostatní, pokud není potřeba podrobností.
Když náš vlak projel úrodnou rovinou, na které se zvolna kývají elegantní siluety topolů, podél vinic a zahrad, kde je hojnost ovocných stromů, zastavil v novém městě.
Nepovím čtenáři nic nového, když řeknu, že od ruského dobytí jsou nevyhnutelně vždy dvě města vedle sebe, v Taškentu tak jako v Samarkandu, v Buchaře jako v Mervu. Tady je staré město s klikatými ulicemi, s domy z bláta a hlíny, s bazary dost obyčejného vzhledu, vystavěné z cihel sušených na slunci, několik mešit a škol tak početných, jako by je nějakým příkazem dal zařídit car, tak jako se to stalo ve Francii. Pravda je, že se tady nedostává spíš žáků než škol.
Taškentské obyvatelstvo se mnoho neliší od toho, jaké jsme už viděli jinde v Turkestánu. Skládá se ze sartů, Uzbeků, Tádžiků, Kirgizů, Nogajců, několika Afghánců a Indů, a - čemuž se nemůžeme divit - z Rusů, kteří jsou tady už jako doma.
V Taškentu je snad jen větší množství židů. Ostatně od té doby, co město přešlo pod ruskou správu, jejich postavení se velmi výrazně zlepšilo. Od té doby se datuje úplná civilní a politická svoboda, ze které se těší.
Mohu tedy věnovat návštěvě města jen dvě hodiny, a to také dělám jako horlivý zpravodaj. Toulal jsem se velkým bazarem, jednoduchým stavením z prken, kde je velké množství orientálních látek, hedvábných tkanin, kovových nádob a přerozmanitých ukázek čínských výrobků, mezi jiným také porcelánové nádobí pěkné práce.
Ve starých ulicích Taškentu je možné vidět mnoho žen. Rozumí se samo sebou, že v tomto kraji už nejsou otroci, k největší nelibosti všech mohamedánů. Teď je žena svobodná - i v domácnosti.
„Jeden starý Turkmen,“ povídá mi major Noltitz, „mně jednoho dne řekl: od těch dob, co nesmíme bít ženu, aniž nám pohrozí carem, je po vší moci manželské... Je to zkáza veškerého manželství.“ Nevím, jestli bývá krásné pohlaví dosud bito, ale manžel ví, čemu se vydává, když bije svou ženu nebo naopak. Je to vůbec k uvěření? Tito zvláštní Orientálci nechtějí v obraně žen proti trýznění uznat žádný pokrok! Snad se pamatují, že pozemský ráj, krásná zahrada mezi Tigridem a Eufratem, odtud nebyl příliš vzdálený - pokud nebyl mezi Amudarjí a Syrdarjí? - Snad nezapomněli, že naše pramatka Eva žila v této přenádherné zahradě, a že, kdyby byla před svým prvním pokleskem trochu bita, že by ho neudělala... Ostatně o tom již nemluvme!“ Bohužel jsem neslyšel jako paní Ujfalvy-Bourdonová hrát domácí hudbu Les Pompiers de Nonterre v zahradě rezidence generálního guvernéra. Ne! Onoho večera hráli Le Pere la Victoire, a i když nejsou tyto melodie čistě národní, přece jen jsou francouzskému sluchu příjemné.
Opustili jsme Taškent přesně v jedenáct hodin ráno. Kraj, kterým jsou položeny koleje Velké transasijské dráhy, už není tak rovný. Pláň se začíná vlnit prvními větvemi východní orografické soustavy. Blížíme se k Parním. Nicméně normální rychlost se udržuje po celou cestu jednoho sta padesáti kilometrů, které nás ještě dělí od Chodžentu.
Na cestě se vrátily moje myšlenky k odhodlanému Kinkovi. Byl jsem pohnutý jeho malým románem lásky až do hloubi duše. Ženich, který posílá sám sebe... nevěsta, která zaplatí dovozné. Major Noltitz by se jistě zajímal o tyto dvě hrdličky, z nichž jedna je v kleci; nehněval by se příliš na podvodníka a nebyl by ho jistě schopen zradit. A tak bych mu velice rád dopodrobna vyprávělo své cestě do furgonu... Ale to tajemství nepatří mně. Nesmím udělat nic, co by mohlo uškodit Kinkovi... Mlčím tedy a následující noci, jestli to bude možné, se budu snažit přinést svému zavazadlu - nebo tomu svému hlemýždi nějaké zásoby. Copak není mladý Rumun ve své bedně jako hlemýžď ve své skořápce - až na to, že z ní může vylézt?
Do Chodžentu přijíždíme kolem třetí hodiny odpoledne. Kraj je úrodný, zelený, pečlivě obdělávaný. Zelinářské zahrady následují jedna za druhou a vypadají, že jsou ve velmi dobrém pořádku, pak nesmírné louky poseté jetelem, které dávají ročně čtyři až pětkrát sklizeň. Cesty do města jsou vedeny alejemi starých moruší, jejichž zkroucené větve jsou na pohled velmi zajímavé.
Stále se vyskytují dvojí města, staré a nové. Zatímco roku 1868 měla obě jen třicet tisíc obyvatel, teď jich mají čtyřicet pět až padesát tisíc. Je to snad vlivem sousedství, že růst obyvatelstva se tak zvýšil? Nebo je to snad úrodný příklad „nebeské říše“, který nabádá tuto provincii k následování? Ne! Je to pokrok obchodních styků, příliv obchodníků všech možných původů na nová tržiště.
Naše zastávka v Chodžentu trvala tři hodiny. Odbyl jsem si tedy svoji zpravodajskou návštěvu a procházel se po březích Syrdarji. Přes tuto řeku, která omývá úpatí vysokých vrcholů, je položen most a pod ním mohou projíždět lodě se značným ponorem.
Je velmi horko. Protože město je chráněno stěnou hor, nemohou až k němu dolehnout stepní větry a proto je zde poměrně stále dusná atmosféra.
Potkal jsem pana a paní Katernovy, rozradostněné svou vycházkou.
Komický tenor mi řekl svým žertovným způsobem: „Nikdy nezapomenu na Chodžent, pane Claudie!“ „A proč nikdy nazapomenete na Chodžent, pane Katerno?“ „Vidíte tyto broskve?“ odpovídá mi a ukazuje několik: kusů tohoto ovoce, které drží v ruce. „Jsou překrásné...“ „A nejsou drahé!... Kilogram za čtyři kopějky, to je za dvanáct centimů!“ „Eh!“ odpověděl jsem, „to je tím, že broskev není v tomto kraji žádnou vzácností. Je to asijské jablko, a jistě do jednoho z těchto plodů kousla Eva...“ „Pak ji tedy omlouvám!“ zvolala paní Katernová, která právě sama kousla do jedné z těchto šťavnatých broskví. Z Taškentu dráha sestoupila k jihu směrem k Chodžentu, ale od tohoto města zase vystupuje k východu směrem ke Kochanu. Na taškentské stanici se nejvíce přiblížila k transsibiřské dráze, a větev, kterou právě staví, ji bude spojovat se stanicí Semipalatinsk - což doplní spojenou železniční síť Asie střední a Asie severní.
Za Kochanem se dáme přímo východním směrem a přes Marghelanaach, průsmyky Pamíru, bychom přejeli turkestánsko-čínské hranice.
Sotvaže se vlak rozjel, zaujímají cestující opět svoje místa v jídelním vagonu, kde jsem nezaznamenal žádného nově příchozího. Nové spolucestující tedy přibereme až v Kašgaru. Tam také ustoupí ruská kuchyně čínské kuchyni, a ačkoliv mi toto jméno připomíná nektar a olympskou ambrosii, je možné, že budeme tou výměnou zkráceni.
Fulk Ephrinell je na svém obvyklém místě. Třebaže ještě není důvěrné, je patrné, že úzké přátelství, založené na podobnosti vkusu a vloh, již mezi Horacií Bluettovou a Yankeem existuje. Nikdo z nás už nepochybuje, že tohle po příjezdu vlaku skončí sňatkem. Oba dva si odbudou svůj románek na dráze... Upřímně řečeno, román Kinka a Zinky Klorkové se mi libí víc... Ovšem krásná Rumunka tady není!
Jsme mezi sebou a námi vyrozumívám tady svoje nejsympatičtější čísla, majora, pana a paní Katernovou, mladého Pan-Čaa, který na tenorovy flausy vždy odtrumfne vždycky čistě pařížským vtipem.
Oběd je veselý a výborný. Dozvídáme se, které je čtvrté Cornarovo pravidlo, tedy urozeného šlechtice benátského, aby se určila pravá míra jídla a pití. Pan-Čao zavedl doktora k tomuto tématu a Tio-King mu odpovídá s vážností opravdu buddhistickou.
„Toto pravidlo se zakládá,“ říká, „na tom, že není možné určit stejné množství potravy přiměřeně pro každou povahu z důvodu různého stáří, sil a výživy.“ „A co je potřeba pro vaši povahu, doktore?“ ptá se pan Katerna. „Čtrnáct uncí potravy pevné nebo tekuté...“ „Za hodinu?...“ „Ne, pane, za den,“ odpovídá Tio-King, „a tímto způsobem se udržel proslulý Cornaro od šestatřicátého roku, a i přesto měl dost tělesné síly, že napsal svou čtvrtou rozpravu ve svém pětadevadesátém roce a že žil až do sto druhého léta...“ „Když je to tak, podejte mi ještě pátou kotletu!“ volá Pan-Čao. Není nic příjemnějšího, než zábava při dobré tabuli, ale nezapomínejme doplnit svoje poznámky co se týká Kochanu. Dojedeme tam teprve v devět hodin večer a bude už noc. Ptal jsem se tedy majora po některých zprávách o tomto městě, - posledním důležitějším stanovišti v ruském Turkestánu.
„Mohu vám ty informace dát tím spíš,“ odpovídá mi major, „protože jsem byl v tomto městě patnáct měsíců v garnizoně. Škoda, že nebudete mít čas toto město navštívit, protože si zachovalo výrazně svůj asijský ráz a ještě jsme k němu nepřilepili žádné moderní město. Byl byste tady uviděl náměstí, které nemá sobě rovné v celé Asii, palác velkého slohu bývalého chudajarského chána, postavený na vršku vysokém asi sto metrů. Guvernér mu ponechal jedno dělo sartské práce. Pokládá se za nějaký zázrak a ujišťuji vás, že vším právem. Přijdete tady o vzácnou pn1ežitost využít těch nejbarevnějších slov vaší řeči, které byste mohl vybírat při popisu přijímací síně, nyní proměněné na ruský kostel, bludiště pokojů, jejichž parkety jsou ze známých karagačských dřev, růžový pavilon, kde bývají cizinci pohoštěni opravdu orientálsky, vnitřní maurský dvůr, okrášlený, který připomíná překrásné architektonické fantazie v Alhambře, terasy s nádhernými vyhlídkami, harémové pavilony, kde tisíc sultánových žen - o sto víc, než jich měl Šalomoun, - žilo v dobré shodě, krajkové fasády, zahrady plné věkovitých rév... Vidíte, to všechno byste byl viděl...“ „A to uvidím vašima očima, drahý majore. Moji čtenáři toho nebudou litovat. Jen mi prosím vás řekněte, jestli jsou také v Kochanu bazary?“ „Turkestánské město bez bazarů by byl Londýn bez doků!“ odpovídá major. „A Paříž bez divadel!“ volá komický tenor.
„Ano, v Kochanu jsou bazary, jeden mimo jiné na mostě přes Sokhu, jejíž dvě ramena protékají městem, v tom bazaru se platí za nejkrásnější asijské tkaniny zlatými tillahy, které jsou v přepočtu tři ruble a šedesát kopějek naší měny.“ „Po bazarech mi budete jistě vypravovat o mešitách...“ „Beze všech pochyb.“ „A o medressách.“ „Ano, pane zpravodaji, ale jenom proto, abych vám pověděl, že tyto památnosti se nevyrovnají ani medressám, ani mešitám samarkandským nebo bucharským.“ Využil jsem laskavosti majora Noltitze a budiž za to díky, že čtenářixx.století neprojedou Kochanem v noci. Nechám svoje pero ozářit slunečními paprsky tohoto města, ze kterého uvidím jen neurčitou siluetu.
Oběd se prodlužuje a končí dost pozdě neočekávaným způsobem, totiž nabídkou laskavého pana Katerny, že nám přednese monolog.
Je možné si pomyslet, že nabídka byla přijata s nadšením.
Náš vlak se podobá čímdál tím více malému jedoucímu městu. Má i svoje kasino, totiž dinning-car, kde jsme právě shromážděni. A tak ve východní části Turkestánu, čtyři sta kilometrů od Parníru, při dezertu výtečné hostiny v salonu Velké transasijské dráhy byl velmi pěkně recitován monolog Ďáblem posedlý, od pana Katerny, velkého prvního komika, angažovaného pro příští sezónu šanghajským divadlem.
„Pane,“ řekl mu Pan-Čao, „přijměte moji nejupřímnější poklonu.
Slyšel jsem už sice Coquelina mladšího, ale...“ „To je mistr, pane, mistr!...“ odpovídá pan Katerna. „Kterému se vy velice blížíte...“ „Jen v uctivé vzdálenosti... velmi uctivé!“ Souhlas, uštědřovaný panu Katernovi nedovedl nijak rozehřát síra Francise Trevellyana, který se rozplýval jen onomato-poetickými výkřiky o obědě, který shledával velice mizerným. Vůbec se nebavil, - ani ne smutně, jako jeho krajané už před čtyřmi sty léty, jak pozoroval Froissart. Ostatně, nevrlosti tohoto nabručeného gentlemana si už nikdo nevšímá.
Baron Weisschnitzerd6ďer nerozuměl ani slovo z tohoto malého mistrovského kousku, a i kdyby rozuměl, nedovedl by ocenit tuto ukázku pařížské monologomanie.
Urozeného pana Faruskiara a jeho nerozlučného Ghangira i přes jejich tradiční zdrženlivost, snad přece jen trochu zaujala překvapující mimika, výpravné posunky a žertovné řeči pana Katerny.
Komik to zpozoroval a toto němé podivení mu velmi lichotí. Když vstává od stolu, tak mi říká: „Ten urozený pan Faruskiar je znamenitý člověk!... Jaká důstojnost!... Jak statně vypadá!... Pravý typ Orientálce!... Jeho společník se mi zamlouvá už míň... ten by musel brát jen role nanejvýš třetího řádu! Ale ten nádherný Mongol, Caroline, představ si ho v Moralesových Savanských pirátech!“ „Ale přece ne v tomto obleku!“ říkám. „Proč ne, pane Claudie? Kdysi jsem hrál v Perpignanu plukovníka Montéclina ve hře La Closerie des Genets v uniformě japonského důstojníka...“ „A líbilo se to,“ dodává paní Katernová. Mezi obědem projel vlak stanicí Kastakos, která leží uprostřed hornaté krajiny. Dráha vede četnými záhyby, přejíždí viadukty a tunely, což poznáváme podle hřmotného zvuku vagonů.
O něco později Popov oznamuje, že jsme na území Ferganah, to je jméno bývalého kochanského chanátu, který byl přičleněn k Rusku r. 1876 se sedmi kraji, ze kterých se skládá. Tyto kraje, ve kterých mají sartové většinu, jsou spravovány prefekty, podprefekty a starosty. Jděte do Ferganahu a tady najdete všechna kolečka konstitučního stroje.
Za tím je ještě nesmírná step, která se rozkládá před naším vlakem. Její vodorovnost je tak dokonalá, že paní Ujfalvy-Bourdonová ji velmi dobře přirovnala ke kulečníku. Jenomže na jejím povrchu se nekutálí koule ze slonoviny, ale expresní vlak Velké transasijské dráhy, s rychlostí šedesát kilometrů za hodinu.
Když jsme projeli stanicí Ču-Čaj, vjíždíme v devět hodin večer do kochanského nádraží. Zastávka má trvat dvě hodiny. Sestupujeme tedy na nástupiště.
Když jdu po můstku dolů, přibližuji se k majorovi Noltitzovi, který se ptá mladého Pan-Čaa: „Znal jste toho mandarína Yen- Lua, jehož tělo odvážejí do Pekingu?“ „Ani trochu, majore.“ „A přece to musí být vynikající osobnost vzhledem k těm poctám, které mu prokazují...“ „Možná,“ odpovídá Pan-Čao, „ale prosím vás, v ,nebeské říši' máme tolik vynikajících osobností!“ „A co tedy ten mandarín Yen-Lu?..“ „Jakživ jsem o něm neslyšel mluvit!“ Proč dal major Noltitz tuto otázku mladému Číňanovi a s jakými jeho myšlenkami ta otázka souvisí?
