XI. KAPITOLA Do nitra střední Asie Bucharský a samarkandský chanát tvořily kdysi Sogdianu, perskou satrapii, obývanou Tádžiky, potom Uzbeky, kteří zaplavili kraj koncem 15. století. Ale je nutné se obávat ještě jiné záplavy, mnohem modernější, totiž záplavy písku, a to od těch dob, co saksaúly, které měly upevňovat duny, tady skoro úplně vyhynuly.
Buchara byla hlavou chanátu, islámským Římem, ušlechtilé město. Město chrámů, zbožňovaný střed mohamedánského náboženství. Bylo to město se sedmi branami, které za časů jeho lesku obklopovaly širé hradby a znamenitě obchodovalo s Čínou. Teď má asi osmdesát tisíc obyvatel.
To všechno mi vysvětluje major Noltitz a vybízí mne, abych tuto metropoli, kterou sám již několikrát spatřil, navštívil. On sám mne nebude moci provázet, protože musí odbýt několik návštěv. Odjedeme až v jedenáct hodin ráno. Tedy jenom pět hodin zastávky a ještě k tomu je město dost vzdáleno od stanice. Kdyby s ní nebylo spojeno Decauvillovou železnicí - toto francouzské jméno zní pěkně uprostřed Sogdiany - ani bychom neměli čas si Bucharu jen zběžně prohlédnout.
Domluvili jsme se, že se mnou major sedne na Decauvillovu dráhu, ale potom, až dojedeme, mne musí opustit a musí se zabývat vlastní mi záležitostmi. Nemohu na něj nijak spoléhat. Budu tedy odkázán jenom na vlastní osobu? Copak ani jedno z mých čísel se ke mně nepřipojí?...
Opakuji: urozený pan Faruskiar?... s tím mohu počítat právě tak jako s mandarínem Yen-Lu, zavřeným v jedoucím katafalku.
Fulk Ephrinell a Horacie Bluettová?...
Je zbytečné na ně myslet, když jde o paláce, minarety, mešity a jiné archeologické zbytečnosti. - Komický tenor a první milovnice?... nemožné, neboť paní Katernová je zemdlena a pan Katerna tedy musí zůstat u ní. Oba Číňané?... ti z nádraží už odešli. Ach! Sir Francis Travellyan?... Proč ne?... Já nejsem Rus, a on se hněvá jen na Rusy... Já přece nedobývám střední Asii. Pokusím se toho upjatého gentlemana otevřít... Přibližuji se, zdravím, už mám slovo na rtech... On se maličko uklání, ukazuje mi podpatky a odchází. Osel!
Ale Decauville už dává poslední znamení píšťalou. Major a já sedíme v jednom z otevřených vagonů. Za půl hodiny potom projíždíme branou Dervaze, major mne opouští, a já se už za chvíli procházím bucharskými ulicemi.
Kdybych řekl čtenářůmXx. století, že jsem navštívil sto škol jeho města, jeho tři sta mešit - skoro tolik mešit, co je v Římě kostelů nevěřili by mi přes všechnu důvěru, kterou zpravodajové rozhodně zasluhují. Přidržím se tedy pouhé pravdy.
Probíhal jsem zaprášenými ulicemi města, vcházel jsem nazdařbůh do budov, které se mi namanuly cestou. Tady je nějaký bazar, kde se prodává to bavlněné tkanivo měnivých barev, pravé aladža, šátky pavoučí lehkosti, podivuhodně zpracovaná měď, hedvábí, jehož šustot se v bucharské řeči nazývá čachčuch - jméno, které Meilhac a Halévy velmi prozřetelně nedali své proslulé hrdince Frou-frou. Je tady hostinec, ve kterém si můžeš poručit šestnáct druhů čaje, ze kterých jedenáct náleží ke druhu zelených čajů, užívaných výhradně uvnitř Číny a střední Asie - mezi jiným druh nejvzácnější, zvaný luka, jehož jediný list naparfémuje celou čajovou konvici.
O kousek dál se procházím po nábřeží podél nádrží Divanbeghi, které ohraničují jednu stranu čtvercového náměstí, vysázeného jilmy. Nedaleko se vypíná Arš - opevněný palác emíra - jehož vrata zdobí moderní hodiny. Arminius Vambéry řekl, že tento palác vypadá poněkud hrozivě, a já s ním souhlasím, ačkoliv bronzová děla, která chrání vchod, vypadají spíš uměle než hrozivě. Nezapomínejme, že bucharským vojákům, kteří se procházejí ulicemi v bílých spodkách, černé tunice, na hlavě astrachánku, na nohách vysoké boty, velí ruští důstojníci, zlacení na každém švu.
Vpravo u paláce se vypíná největší mešita z celého města, mešita Mesdžidi Kelan, kterou vystavěl Abdullah Chan Sheibani. Je tu spousta kopulí, zvonic, minaretů, jejichž stálými hosty se zdají být čápi; těchto ptáků je ve městě na tisíce.
Stále se nazdařbůh procházím a přijdu ke břehům Zarafchany, na severovýchodu města. Její čerstvé a čisté vody proplachují jednou nebo dvakrát za čtrnáct dní kanály. Zdravotní opatření. A právě se konala tato hygienická introdukce. Muži, ženy, děti, psi, dvojnožci, čtvernožci, všechno se to koupalo ve vřavě, která se ani nedá vylíčit a kterou nedoporučuji následovat.
Při cestě jihozápadním směrem ke středu města, se potkávám se skupinami dervišů se špičatými čepicemi na hlavách, v rukách měli velikou hůl, rozcuchané vlasy, chvílemi se zastavovali a potom zas dávali do tance, který by docela dobře slušel fanatikům z Elysée Montmartyre, jakýsi žalm, v pravém slova smyslu řvaný, dodává jejich charakteristickým krokům náležitý rytmus.
Nezapomeňme dodat, že jsem prošel také trh na knihy. Není tam méně než dvacet šest krámků, kde se prodávají tiskopisy a rukopisy, ne na váhu jako čaj, nebo na svazky jako zelenina, ale jako běžné zboží! Co se týká četných medress - kolejí, které daly Buchaře pověst univerzity - musím doznat, že jsem nenavštívil ani jedinou. Zemdlen, utahán, uštván se usazuji pod jilmy na nábřeží Divanbeghi. Tady jsou neustále ve varu ohromné samovary, a za jeden teng nebo pět a sedmdesát centimů se napájím šivínem, čajem lepšího druhu, který se nijak nepodobá čaji, který pijeme v Evropě, a kterým se prý již čistily koberce „nebeské říše“.
To je jediná vzpomínka, kterou jsem si uchoval z turkestánského Říma. Ostatně - když se tam člověk nemůže zdržet několik měsíců, učiní lépe, když tam zůstane jen několik hodin.
V půl jedenácté, v doprovodu majora Noltitze, kterého jsem potkal, když jsem se vracel zpátky na Decauvillovu dráhu, přicházím opět na nádraží, jehož sklady jsou zaneseny balíky bucharské bavlny a zásobami mervské vlny.
Vidím na první pohled, že všechna moje čísla jsou na nástupišti, až po německého barona. Na konci vlaku stojí Peršané němě na stráži kolem mandarína Yen-Lu. Zdá se mi, že tři společníci z naší cesty je pozorují s vytrvalou pozorností; jsou to Mongolové podezřelého vzezření, které jsme přibrali na stanici v Dušaku. Když jsem je míjel, myslím - že jsem zpozoroval, jak i urozený pan Faruskiar jim dává nějaké znamení, jehož smyslu nerozumím. Copak je zná?... Ať je to jakkoliv, tato okolnost mne znepokojuje.
Sotvaže se vlak hnul, už cestující obsazují dinning-car. Místa sousedící s těmi, které zaujímá major a já od chvíle našeho odjezdu, jsou volná, a mladý Číňan, následovaný doktorem Tio-Kingem, využívá této okolnosti, aby se k nám přiblížil. Pan-Čao ví, že jsem členem redakcexx.století, a má zřejmě stejný zájem hovořit se mnou, jako si já přeji hovořit s ním.
Nemýlil jsem se, je to pravý Pařížan z bulváru, v obleku Číňana. Strávil tři roky ve společnosti, kde se člověk baví a také ve společnosti, kde se člověk poučuje. Jediný syn bohatého pekingského obchodníka cestoval a cestuje pod ochranou Tio-Kinga, jakéhosi doktora, který je asi nejblbější ze všech těch pitomečků a hlupců, ze kterých si jeho žák tropí příjemnou legraci. Kdo by věřil, že doktor Tio-King od té chvíle, co objevil na nábřeží Seiny tu Cornarovu knížku, jenom hledí přizpůsobovat způsob svého života onomu Umění žít dlouho v dokonalém zdraví! Ten podivný čínský osel se celý tak zahloubal do předpisů přednášených školsky urozeným Benátčanem a jednajících o příslušné míře pití a jídle, životosprávě, kterou je nutné se řídit v každém čase, o střídmosti, která dodává duchu síly, nestřídmosti, která působí největší zlo, o prostředku, jak napravit špatnou povahu a těšit se výtečnému zdraví až po velmi pokročilý věk. A proto si ho nepřestává Pan-Čao dobírat nesčíslnými a pikantními žerty, kterých si však ten dobrák ani nevšímá.
A hned při této snídani jsme mohli mít některé ukázky z jeho monomanie, protože i doktor tak jako jeho žák mluví ryzí francouzštinou: „Dříve, než začneme jíst,“ řekl Pan-Čao, „připomeňte mi, doktore, kolik existuje základních pravidel pro přesnou míru jídla a pití!“ „Sedm, mladý příteli,“ odpovídá Tio-King s největší vážností. „První pravidlo povídá, že máme přijímat potravy jen tolik, abychom mohli být stejně svižně činní i duševně.“ „A druhé?“ „Druhé pak tiká, že máme požívat jen tolik potravy, abychom potom necítili žádné zmalátnění, žádnou tíhu, žádnou tělesnou únavu. Třetí...“ „Pro dnešek se spokojíme s tímhle, když dovolíte, doktore,“ odpovídá Pan-Čao. „Tady je například nějaké maintuy, které se mi zdá být velmi vhodné a...“ „Dejte pozor, můj drahý chovanče! Toto jídlo je jakýsi druh pudinku ze sekaného masa, připraveného se sádlem a kořením... Bojím se, že se to dá těžko strávit...“ „Tedy vám doktore radím, abyste to nejedl. Já napodobím tyto pány...“ A to také Pan-Čao učinil - ostatně měl docela pravdu, protože maintuy bylo znamenité, - kdežto doktor Tio-King se spokojil s tím, co poskytuje nejprostší všední menu. Dokonce se zdá podle toho, co nám říká major Noltitz, že tato maintuy jsou ještě lepší smažená na sádle. A jak by nebyla, když se pak nazývají zenbusis - což znamená dámské políbení!
Protože pan Katerna vyslovuje svoje politování nad tím, že zenbusis se u snídaně na jídelním lístku vůbec nenachází, dovoluji si tuto poznámku: „Myslím, že i jinde je možno nalézt zenbusis než ve střední Asii.“ Nato dodává Pan-Čao s úsměvem: „A v Paříži ty nejlepší.“ Dívám se na svého mladého Číňana. S jakou chutí se dává do jídla!... Potom si však musí dát líbit doktorovo napomenutí o nestřídmém využití svých životních šťáv.
Snídaně se dost vesele prodloužila. Rozpředl se rozhovor o pracích Rusů v Asii. Pan-Čao se mi zdá být velice dobře informován o jejich pokrocích. Nejenom, že zbudovali Zakaspickou dráhu, ale i Sibiřská dráha, která započala r. 1888, se právě provádí, a už dost pokročila. Místo první vyměřené trati přes Iscin, Omsk, Tomsk, Krasnojarsk, Nižní Ufimsk a Jakutsk položili jinou, jižnější přes Orenburg, Akmolinsk, Minussinsk, Abatuj a Vladivostok. Až těchto šest tisíc kilometrů kolejí bude dokončeno, bude Petro hrad vzdálen jen na šest dní od Japonského moře. A tato Sibiřská dráha, jejíž délka bude převyšovat pevninskou dráhu ve Spojených státech, nebude stát víc než sedm set padesát milionů.
Snadno si představíte, že tato zábava o ruské práci není právě příliš vhod siru Francisovi Trevellyanovi. Třebaže si nedovolí ani slovo, nezvedá oči od svého talíře a jeho dlouhá tvář se zlehka červená.
„Ale co! Pánové,“ říkám konečně, „to, co vidíme my, není nic proti tomu, co budou vidět naši vnuci. Dnes jedeme v přímém vlaku Velké transasijské dráhy. Ale co až Velká transasijská dráha se připojí k Velké transafrické!...“ „A jak by se mohla Asie dráhou připojit k Africe?“ ptá se major Noltitz. „Můj Bože! Ruskem, Tureckem, Itálií, Francií a Španělskem. Cestující pojedou z Pekingu k mysu Dobré naděje, přímo, bez přesedání.“ „A Gibraltarská úžina?“ namítá Pan-Čao. Při tom jméně sir Francis Trevellyan napíná uši. Jakmile se mluví o Gibraltaru, zdá se, že celé Spojené království prochvívá středomořsko-vlastenecké třesení.
„Ano... Gibraltar?“ říká major.
„Pojede se pod ním,“ odpověděl jsem. „Tunel patnácti kilometrů, to nic není! Anglický parlament tady nebude proti tomu, jako je stále proti tunelu Calais a Doverem! Všechno se jednoho dne uskuteční, všechno... a bude pravdivý verš: Omnia fam fieri quae posse negebam. (Vše se už uskutečnilo, o možnosti čehož jsem kdysi pochyboval) Mému latinskému vzdělání rozuměl jen major Noltitz, a slyším, jak pan Katerna říká své choti: „Aha, to je volapük.“ „O tom nelze pochybovat,“ říká Pan-Čao, „že čínský císař jedná velice moudře, když podává ruku raději Rusům než Angličanům. Místo, aby naléhal na stavbu strategických mandžuských drah, které by car nikdy neschválil, spojil se ,Syn nebes' raději se Zakaspickou dráhou a vede ji Čínou a čínským Turkestánem.“ „Ano, jednal velmi moudře,“ dodává major. „Pomocí Angličanů by spojil Indii s Evropou. Ale s pomocí Rusů s ní spojil veškerou asijskou pevninu!“ Pohlížím na sira Francise Trevellyana... Jeho zbarvená tvář je temnější, ale ani nedutá. Ptám se sám sebe, jestli tyto řečnické útoky, kterým velmi dobře rozuměl, jej konečně nevyburcují z jeho zamlklosti. A přece, kdybych se měl sázet pro nebo proti, byl bych silně na rozpacích.
Major Noltitz se opět chápe slova a vykládá o naprostých výhodách Velké transasijské dráhy vzhledem k obchodním stykům mezi Asií a Evropou, a vzhledem k bezpečnosti a rychlosti dopravy. Staré nenávisti ponenáhlu vymizí evropským vlivem. - Je to nová éra, která se otevírá těm národům, a z toho pohledu je nutné poznat, že dílo Rusů zasluhuje souhlas všech civilizovaných národů. Jak jsou vhodná krásná slova, která pronesl Skobelev po dobytí Geok-Tepe, kdy přemožení se mohli obávat útisku vítězů: „V politice ve střední Asii neznáme žádné opovrhované lidi.“ „A tato politika,“ řekl major nakonec, „je příčinou, že vynikáme nad Anglií.“ „Nikdo nemůže vynikat nad Anglií!“ Tuto větu jsem od sira Francise Trevellyana očekával - větu, kterou gentlemani ve Spojeném království pronášejí, jakmile přijdou na svět... Ale když jsem povstal a chtěl pronést přípitek na ruského cara, na Rusy, čínského císaře a Číňany, sir Francis Trevellyan cítil, že jeho zlost už překypuje, a náhle opustil tabuli. Škoda, ani dnes ještě neuslyším zvuk jeho hlasu!
Rozumí se samosebou, že za tohoto rozhovoru se baron Weisschnitzerd6rfer zaměstnával jenom vybrakováním každé mísy, k velikému údivu doktora Tio-Kinga. To je Němec, který jakživ nečetl Comarovy předpisy, a když je četl, tak se chová způsobem až urážlivým! Ostatně je docela možné, že neumí francouzsky a že ničemu, co jsme si v té řeči povídali, nerozuměl.
Proto se myslím také urozený pan Faruskiar a Ghangir hovoru nezúčastnili. Vyměnili mezi sebou sotva několik čínských slov.
Stejně musím zaznamenat dost podivnou podrobnost, která majorovi také neunikla.
Když se Pan-Čaa ptali na bezpečnost dopravy střední Asií, po trati Velké transasijské dráhy, přiznal, že tato je za turkestánskými hranicemi zajištěna daleko méně. To stejné už řekl dříve také major Noltitz. Napadlo mi, abych se zeptal mladého Číňana, jestli před svým odjezdem do Evropy slyšel mluvit o pověstném Ki-Tsangovi.
„Velmi často,“ odpověděl, „protože Ki-Tsang tehdy pracoval v yunnanských provinciích a doufám, že ho cestou nepotkáme.“ Beze všech pochyb jsem vyslovil jméno slavného bandity nedokonale, protože jsem sotva porozuměl Pan-Čaovi, když je akcentoval svým mateřským jazykem. Dobrá! Mohu však ujistit, že v okamžiku, když opakoval Ki-Tsangovo jméno, urozený pan Faruskiar stáhl obočí a jeho oči metaly blesky.
Potom se díval na svého společníka a byl opět jako obyčejně netečný ke všemu, co se dělo kolem něho.
Zřejmě budu mít trochu nesnáze, než se s touto osobností seznámím. Ti Mongolové jsou nepřístupní jako wertheimky, když člověk nezná klíčové heslo, je velmi nesnadné je otevřít!
Zatím vlak ujížděl nesmírnou rychlostí. Obyčejný vlak, který projíždí jedenácti stanicemi mezi Bucharou a Samarkandem k tomu potřebuje celý den. Teď nám stačily tři hodiny na dvě stě kilometrů, které oddělují tato města, a ve dvě hodiny odpoledne už náš vlak vjížděl do starého sídla Tamerlána.
