×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Claudius Bombarnak - Jules Verne, X. KAPITOLA Ctihodný mandarín Yen-Lu

X. KAPITOLA Ctihodný mandarín Yen-Lu Ve čtvrt na jednu po poledni, přejel náš vlak stanici Kari-Bata, která se s těmi italskými stříškami podobá některé stanici na cestě z Neapole do Sorrenta. Vidím širý asijsko-ruský tábor, ve kterém vlají v čerstvém větru prapory. Vjeli jsme do mervské oázy, sto dvacet pět kilometrů dlouhé, široké dvanáct kilometrů, která má šest set tisíc hektarů - jak je vidět, jsem velmi přesně informován. Vpravo a vlevo obdělaná pole, skupiny krásných stromů, vesnice nepřetržitě za vesnicí následující, mezi houštinami stromů chýše, ovocné zahrady mezi domky, stáda skotu rozlezlá po pastvinách. Celý tento bohatý venkov zavodňuje Murgab - Bílá voda - nebo jeho přítoky, a bažantů se tady hemží jako havranů na normanských pláních.

V jednu hodinu odpoledne zastavuje vlak v mervském nádraží, osm set dvacet dva kilometrů od Uzun Ady.

Město, které často a často bylo pobořeno a zase znova vystavěno! Turkestánské války ho nijak neušetřily. Zdá se, že kdysi bývalo útulkem drancovnÍků a banditů a je škoda, že slavný Ki-Tsan v těchto dobách nežil. Snad by se stal nějakým Čingischánem.

Major Noltitz mi cituje z této příčiny turkmenské rčení tohoto znění: „Potkáš-li zmiji nebo Merviana, zab nejdřív tohoto a pak zmiji!“ Myslím však, že od těch dob, co je Mervijsko ruské, je nutno začít se zmijí. V Mervu je sedm hodin zastávky. Budu mít čas navštívit toto podivuhodné město, jehož fyzická i morální proměna byla tak velmi důkladná díky poněkud despotickému počínání ruské správy. Naštěstí mervská pevnost, kterou vystavěl r. 1873 Nour-Verdy a má v objemu osm kilometrů, nebyla carovým vojskům překážkou, aby se Mervu zmocnila. A tak se stalo bývalé hnízdo lupičů jedním z nejdůležitějších zakaspických měst.

Povídám majoru Noltitzovi: „Kdybych se neobával, že zneužiji vaší laskavosti - směl bych vás prosit, abyste mne doprovázel...“ „Velice rád,“ odpovídá, „mně samotnému bude potěšením Merv vidět.“ Dali jsme se tedy s chutí na cestu. „Ale musím vás upozornit,“ řekl major, „že navštívíme jen nové město.“ „A proč ne dříve staré?.. Bylo by to nejen logičtější, ale také chronologičtější...“ „Protože je starý Merv od nového vzdálený třicet kilometrů, zahlédnete jej, až pojedeme kolem. Musíte se tedy spokojit s popisem, ostatně velice přesným, který učinil náš veliký geograf Elisée Reclus.“ Čtenář touto záměnou nic neztratí. Vzdálenost nádraží od nového Mervu je krátká. A co nesnesitelného prachu! Obchodní město je vystavěno na levém břehu řeky, město docela americké, které se asi bude líbit Fulkovi Ephrinellovi: široké ulice, rovné jako šňůra, protínající se v pravém úhlu, přímočaré bulváry s řadami stromů, obchodníci oblečení po orientálsku přecházejí sem a tam, izraelité, kupčíci, kteří náležejí k nejrůznějším třídám, množství velbloudů jednohrbých i dvouhrbých, kteří jsou zvláště hledáni pro svoji vytrvalost a kteří se liší svou zadní částí od svých afrických spoludruhů. V dlouhých ulicích, ozářených sluncem a které se zdají být vypáleny do běla, je jen málo žen. Nicméně jsme viděli několik typů dost pozoruhodných žen, vyparáděných skoro vojenským oblekem, na nohou měkké boty a na prsou nábojnice po čerkeském způsobu. Ale dejte si pozor na potulné psy, hladová zvířata s dlouhou srstí, hrozivými špičáky, druhu připomínajícího kavkazské psy; což nesežrala tato zvířata - jak vypravuje inženýr Boulangier - jednoho ruského generála?

„Ne docela,“ odpovídá mi major, který dosvědčuje tuto událost.

„Nechali přece jeho boty.“ V obchodní čtvrti, v hloubce temných přízemí, obývaných Peršany a izraelity, uvnitř ubohých chatrčí, se prodávají koberce nadmíru jemné a velmi uměle skládaných barev, tkané většinou starými ženami a bez Jacquardových kartounů. Po obou březích Murgabu založili Rusové svoje vojenské stanice. Tady se honosí turkmenští vojáci ve službách cara. Mají modré čepice a modré epolety na svém obyčejném obleku a cvičí se pod dozorem ruských důstojníků.

Dřevěný most, dlouhý přes padesát metrů, jehož podlaha spočívá na podstavcích, přetíná řeku. Je zřízen nejen pro pěší, ale také pro vlaky a přes jeho zábradlí jsou přetaženy telegrafní dráty.

Na druhém břehu se vypíná administrativní část města, ve které je množství civilních úředníků, vesměs uniformovaných ruskou čepicí.

Nejzajímavější ze všeho je návštěva jakéhosi předměstí, vesnické Téké, mervské enklávy, jejíž obyvatelé zachovali nepěkný typ té klesající rasy, se svalnatým tělem, odchlípnutýma ušima, masitými rty a černými vousy. Tady ještě vyniká poslední zbytek onoho místního nátěru, kterého se novému městu nedostává.

Na rohu jedné z ulic v obchodnické čtvrti potkáváme amerického agenta a anglickou agentku.

„Pane Ephrinelle!“ volám. „Viďte, že není nic tak zvláštního na moderním Mervu!“ „Naopak, pane Bombarnaku, město je skoro celé americké a bude jím úplně, až jen tady Rusové zavedou tramvaje a plyn!“ „Také to bude.“ „Doufám, a Merv pak bude mít úplné právo na název - město.“ „Co se mě týká, pane Ephrinelle, byl bych raději podnikl vycházku do starého města, navštívil jeho mešity, památky a paláce. Naneštěstí je to trochu daleko, vlak tam nezastavuje a velmi toho lituji...“ „Eh co!“ říká Yankee. „Já zase lituji, že tady v tom turkmenském kraji se nedaří žádnému obchodu! Ti lidé vám tady mají zuby...“ „A ženy tady zase mají vlasy...“ dodává slečna Horacie Bluettová. „Tak tedy, slečno, kupte ty vlasy a nebudete tady trávit zbůhdarma svůj čas.“ „Firma Holme - Home z Londýna to také jistě učiní,“ odpovídá mi na to agentka, „jen až vyčerpáme vlasové zásoby ,nebeské říše'.“ Potom nás pár opouští. Navrhuji tedy majorovi Noltitzovi - bylo šest hodin - abychom před odjezdem vlaku obědvali v Mervu. Přijímá návrh, ale se zlou se potáza1. Nešťastná náhoda nás zavedla do Slovanského hotelu, který se zdaleka nevyrovná našemu dinnig-car, - alespoň co do jakosti svého jídla. Zvláště zde mají národní polévku boršč z kyselého mléka, kterou bych nikterak nedoporučoval labužníkům ze XX. století.

A co můj list a ten telegram, týkající se mandarína, kterého veze náš vlak na pohřeb?... Dozvěděl se Popov od těch nemluvných, kteří jej hlídají, jméno té vysoké osobnosti?

Ano, konečně! A sotva jsme na nádražním nástupišti, běží ke mně a říká: „Už vím, jak se jmenuje.“ „Jak?“ „Yen-Lu... Velký mandarín Yen-Lu z Pekingu.“ „Děkuji, pane Popove!“ Letím k telegrafní kanceláři, odkud odesílám XX. století tento telegram: V Mervu, 16. května, 7 hodin večer Velký transasijský vlak opouští Merv. Z Dušaku vezeme mrtvolu velkého mandarína Yen-Lu z Persie; dopravuje se do Pekingu.

Bombarnak Telegram byl sice velmi drahý, ale každý uzná, že stojí za to. Jméno Yen-Lu se brzy rozšířilo mezi našimi spolustolovníky, a zdálo se mi, že urozený pan Faruskiar se usmíval, když je slyšel vyslovovat.

Nádraží jsme opustili přesně v osm hodin večer. Čtyřicet minut poté jsme jeli kolem starého Mervu, a poněvadž už byla tmavá noc, nic jsem neviděl. Je zde však přece pevnost s hranatými věžemi a baštami z cihel, sušených na slunci, sutiny náhrobků a paláců, zbytky mešit, celá spousta archeologických vykopávek, které by byly vynesly alespoň dvě stě řádek malým tiskem.

„Upokojte se,“ říká mně major Noltitz. „Vaše uspokojení by nebylo dokonalé, kdybyste tam mohl jít, neboť starý Merv sám byl čtyřikrát obnovován. Byl byste viděl čtvrté město Bairam-Ali z perské doby, ale neviděl byste třetí z mongolských dob, tím méně město mohamedánské ze druhého období, které se nazývalo Sultan Sandžar Kala, a rovněž ne město z prvního období. To nazývají jedni Iskander-Kala po Alexandrovi Makedonském a jiní Ghiaur-Kala, kteří připisují založení Zoroastrovi, tvůrci náboženství Magů, tisíc let před křesťanským letopočtem. Radím vám tedy, abyste svou lítost hodil do koše.“ A to jsem také učinil, protože jsem nemohl udělat nic lepšího. Náš vlak teď letí k severovýchodu. Stanice jsou od sebe vzdáleny dvacet až třicet verst. Nevolají se ani jejich jména, protože se v nich nezastavuje a nezbývá mi, než abych je sledoval jen v jízdním řádu. Tak nalézám stanice jménem Kelči, Ravina - odkud tohle italské jméno v turkmenské provincii? - Pesky, Repetek, atd. Projíždíme pouští, skutečnou pouští, bez jediného pramínku vody.

Proto tady také vrtali artéské studně, které dostatečně zásobují rezervoáry tratě.

Major vykládá, že inženýři jen s nesmírnými nesnázemi upevnili pískové duny na této části trati. Kdyby nebyly palisády šikmo skloněny, tak jako chmýří brkového pera, brzy by byla trať zasypána pískem tak, že by vlaky nemohly vůbec jezdit. Jakmile tento kraj dun byl projet, jsme zase na vodorovné pláni, kde koleje mohly být kladeny velmi rychle.

Moji společníci pozvolna usínají a náš vagon je proměněn ve sleeping-car.

Vracím se tedy v myšlenkách k osudu svého Rumuna. Mám se znovu odvážit a navštívit jej tuto noc? Bez všech pochyb, a to nejenom proto, abych ukojil zvědavost ovšem velmi přirozenou, ale také, abych uklidnil vlastní nepokoj. Protože, když ví, že jeho tajemství zná člověk, kterýs ním mluvil víkem jeho bedny - mohlo by mu nakonec napadnout vystoupit na některé stanici, zřeknout se další cesty, pustit z mysli setkání se slečnou Zinkou Klorkovou, jen aby nebyl společností stíhán... Celkem je to všechno možné, a moje intervence by byly tomu ubohému mladému muži jen na škodu... nehledě ani k tomu, že bych ztratil svoje číslo 11., jedno z nejzajímavějších z celé své sbírky.

Jsem tedy odhodlán navštívit ho při prvním svítání. Nicméně z převelké opatrnosti počkám, až vlak přejede stanici Čardžui, kam má dojet ve dvě hodiny dvacet sedm minut ráno. Tady se zdržíme čtvrt hodiny, než zase pojedeme dál k Amudarji. Popov se pak přijde schoulit do své strážnice, a já budu moci vklouznout dovnitř furgonu bez strachu, že budu zpozorován.

Jak mi hodiny připadaly dlouhé! Několikrát bych málem podlehl své ospalosti. Proto jsem vyšel dvakrát nebo třikrát na čerstvý vzduch na plošinu.

V předepsanou hodinu vjíždí vlak do Čardžui - tisíc a padesátá versta. Je to důležité město bucharského chanátu, k němuž se Zakaspická dráha dostala koncem listopadu 1886, sedmnáct měsíců po položení prvního pražce. Jsme vzdáleni jenom dvanáct verst od Amudarji, a za touto řekou mám v úmyslu provést svůj čin.

Řekl jsem, že zastávka v Čardžui má trvat čtvrt hodiny. Několik cestujících v tomto městě, které má třicet tisíc obyvatel, vystupuje. Jiní přistupují, cestují do Buchary a Samarkandu, ale pouze ve vagonu druhé třídy. Na nástupišti je tedy jakýsi ruch.

Já jsem také slezl a procházel se poblíž prvního furgonu, když najednou vidím, jak se jeho dveře tiše otvírají a zavírají. Nějaký člověk slézá z plošiny a plíží se nádražím, které je sotva osvětlené několika petrolejovými svítilnami.

To je můj Rumun... Nemůže to být nikdo jiný než on... Nikdo ho neviděl a teď se přimísil k ostatním cestujícím... Snad chce v nádražní restauraci obnovit svoje zásoby?... Anebo nás chce opustit, jak jsem se obával?...

A to bych se na to podíval... Dám se mu poznat... slíbím mu svoji pomoc a svoje přispění... Promluvím na něj francouzsky, anglicky, německy, rusky - ať si vybere... Řeknu mu: „Příteli, spolehněte se na mou mlčenlivost... Nezradím vás... Potraviny vám budu přinášet v noci... A ve stejném čase vás budu zahrnovat povzbuzováním: nezapomínejte, že slečna Zinca Klorková, patrně nejhezčí Rumunka, na vás v Pekingu čeká... atd.“ A teď jej stopuji, ale nepozorovaně. Uprostřed množství lidí sem tam přecházejících mu nehrozí nebezpečí, že by ho někdo zpozoroval. Ani Popov, ani žádný jiný zřízenec by v něm nemohli podezírat nějakého podloudníka, který podvádí společnost. Obrátí se k východu... a unikne mi?

Ne! Jen si chtěl protáhnout končetiny, lépe, než by to mohl učinit ve vagonu. Po tom uvěznění, které trvá od odjezdu z Baku - tedy šedesát hodin - má ovšem právo na deset minut volnosti.

Je to muž prostřední výšky, pružných pohybů, plíživé chůze. Krčí a vypíná se jako kočka a v jeho bedně mu asi není příliš těsno. Je oblečen do tmavomodré vesty, spodky má sepjaté řemenem a na hlavě má kožešinovou čepici - také tmavé barvy.

Už tedy vím, co chtěl. Vrací se k furgonu a vstoupí na stupátko na plošinu, a dveře se za ním zvolna zavírají. Jakmile bude vlak na cestě, zaklepu na stěnu bedny a tentokrát... Nová nehoda. Místo, aby zastávka trvala čtvrt hodiny, trvala tři čtvrtě. Opravovali nějakou malou závadu na brzdě lokomotivy. Přes všechno baronovo láteření tedy nádraží neopustíme před půl čtvrtou, až už bude svítat.

Z toho vyplývá, že jsem nemohl učinit návštěvu ve furgonu, ale viděl jsem alespoň Amudarju.

Amudarja je Oxus Starých, sok Indu a Gangy. Podle koryta, naznačeného na mapách, se kdysi vléval do Kaspického moře, teď je v obvodu Aralského jezera. Je živený sněhy a dešti Parníru, vleče svoje volné vody mezi vysokými břehy hlíny a písku. V turkmenském jazyku je to „řeka-moře“, a protéká dvěma tisíci pěti sty kilometry.

Vlak vjíždí na most dlouhý jednu míli, který se pne přes Amudarju a vyčnívá jedenáct metrů nad nejnižším stavem vod. Při přejíždění se most chvěje na svých tisíci jehlách, které jej nesou seskupeny pouze po pěti mezi každou trámovou mezerou, širokou devět metrů.

Je pravda, že je to velmi opatrné. Nejenom, že jiskry z lokomotivy už několikrát zapálily most na různých místech, ale také jiné okolnosti je nutno se obávat. Velký počet člunů, většinou plných nafty a petroleje, jezdí nahoru nebo dolů po Amudarje a často se stává, že náklad se promění v hořící lodě. Stálý dozor je tedy víc než ospravedlněn, protože, kdyby byl most zničen, vyžadovala by jeho rekonstrukce skoro rok a přeprava cestujících z jednoho břehu na druhý by byla velmi nesnadná.

Konečně přejel vlak, který jel jen poloviční rychlostí řeku. Už je bílý den. Poušť se zase objevuje až u druhé stanice Karakum. Zatím se rýsují zákruty jednoho přítoku Amudarji, Zarafchanu, „řeky, která valí zlato“, jejíž tok se prodlužuje až k Sokdianskému údolí k té úrodné oáze, ve které se směje město Samarkand.

A v pět hodin ráno vlak zastavuje v hlavním městě bucharského chanátu, jedenáct set sedm verst od Uzun Ady.


X. KAPITOLA

Ctihodný mandarín Yen-Lu

Ve čtvrt na jednu po poledni, přejel náš vlak stanici Kari-Bata, která se s těmi italskými stříškami podobá některé stanici na cestě z Neapole do Sorrenta. Vidím širý asijsko-ruský tábor, ve kterém vlají v čerstvém větru prapory. Vjeli jsme do mervské oázy, sto dvacet pět kilometrů dlouhé, široké dvanáct kilometrů, která má šest set tisíc hektarů - jak je vidět, jsem velmi přesně informován. Vpravo a vlevo obdělaná pole, skupiny krásných stromů, vesnice nepřetržitě za vesnicí následující, mezi houštinami stromů chýše, ovocné zahrady mezi domky, stáda skotu rozlezlá po pastvinách. Celý tento bohatý venkov zavodňuje Murgab - Bílá voda - nebo jeho přítoky, a bažantů se tady hemží jako havranů na normanských pláních.

V jednu hodinu odpoledne zastavuje vlak v mervském nádraží, osm set dvacet dva kilometrů od Uzun Ady.

Město, které často a často bylo pobořeno a zase znova vystavěno! Turkestánské války ho nijak neušetřily. Zdá se, že kdysi bývalo útulkem drancovnÍků a banditů a je škoda, že slavný Ki-Tsan v těchto dobách nežil. Snad by se stal nějakým Čingischánem.

Major Noltitz mi cituje z této příčiny turkmenské rčení tohoto znění: „Potkáš-li zmiji nebo Merviana, zab nejdřív tohoto a pak zmiji!“

Myslím však, že od těch dob, co je Mervijsko ruské, je nutno začít se zmijí.

V Mervu je sedm hodin zastávky. Budu mít čas navštívit toto podivuhodné město, jehož fyzická i morální proměna byla tak velmi důkladná díky poněkud despotickému počínání ruské správy. Naštěstí mervská pevnost, kterou vystavěl r. 1873 Nour-Verdy a má v objemu osm kilometrů, nebyla carovým vojskům překážkou, aby se Mervu zmocnila. A tak se stalo bývalé hnízdo lupičů jedním z nejdůležitějších zakaspických měst.

Povídám majoru Noltitzovi:

„Kdybych se neobával, že zneužiji vaší laskavosti - směl bych vás prosit, abyste mne doprovázel...“

„Velice rád,“ odpovídá, „mně samotnému bude potěšením Merv vidět.“

Dali jsme se tedy s chutí na cestu.

„Ale musím vás upozornit,“ řekl major, „že navštívíme jen nové město.“

„A proč ne dříve staré?.. Bylo by to nejen logičtější, ale také chronologičtější...“

„Protože je starý Merv od nového vzdálený třicet kilometrů, zahlédnete jej, až pojedeme kolem. Musíte se tedy spokojit s popisem, ostatně velice přesným, který učinil náš veliký geograf Elisée Reclus.“

Čtenář touto záměnou nic neztratí.

Vzdálenost nádraží od nového Mervu je krátká. A co nesnesitelného prachu! Obchodní město je vystavěno na levém břehu řeky, město docela americké, které se asi bude líbit Fulkovi Ephrinellovi: široké ulice, rovné jako šňůra, protínající se v pravém úhlu, přímočaré bulváry s řadami stromů, obchodníci oblečení po orientálsku přecházejí sem a tam, izraelité, kupčíci, kteří náležejí k nejrůznějším třídám, množství velbloudů jednohrbých i dvouhrbých, kteří jsou zvláště hledáni pro svoji vytrvalost a kteří se liší svou zadní částí od svých afrických spoludruhů. V dlouhých ulicích, ozářených sluncem a které se zdají být vypáleny do běla, je jen málo žen. Nicméně jsme viděli několik typů dost pozoruhodných žen, vyparáděných skoro vojenským oblekem, na nohou měkké boty a na prsou nábojnice po čerkeském způsobu. Ale dejte si pozor na potulné psy, hladová zvířata s dlouhou srstí, hrozivými špičáky, druhu připomínajícího kavkazské psy; což nesežrala tato zvířata - jak vypravuje inženýr Boulangier - jednoho ruského generála?

„Ne docela,“ odpovídá mi major, který dosvědčuje tuto událost.

„Nechali přece jeho boty.“

V obchodní čtvrti, v hloubce temných přízemí, obývaných Peršany a izraelity, uvnitř ubohých chatrčí, se prodávají koberce nadmíru jemné a velmi uměle skládaných barev, tkané většinou starými ženami a bez Jacquardových kartounů.

Po obou březích Murgabu založili Rusové svoje vojenské stanice. Tady se honosí turkmenští vojáci ve službách cara. Mají modré čepice a modré epolety na svém obyčejném obleku a cvičí se pod dozorem ruských důstojníků.

Dřevěný most, dlouhý přes padesát metrů, jehož podlaha spočívá na podstavcích, přetíná řeku. Je zřízen nejen pro pěší, ale také pro vlaky a přes jeho zábradlí jsou přetaženy telegrafní dráty.

Na druhém břehu se vypíná administrativní část města, ve které je množství civilních úředníků, vesměs uniformovaných ruskou čepicí.

Nejzajímavější ze všeho je návštěva jakéhosi předměstí, vesnické Téké, mervské enklávy, jejíž obyvatelé zachovali nepěkný typ té klesající rasy, se svalnatým tělem, odchlípnutýma ušima, masitými rty a černými vousy. Tady ještě vyniká poslední zbytek onoho místního nátěru, kterého se novému městu nedostává.

Na rohu jedné z ulic v obchodnické čtvrti potkáváme amerického agenta a anglickou agentku.

„Pane Ephrinelle!“ volám. „Viďte, že není nic tak zvláštního na moderním Mervu!“

„Naopak, pane Bombarnaku, město je skoro celé americké a bude jím úplně, až jen tady Rusové zavedou tramvaje a plyn!“

„Také to bude.“

„Doufám, a Merv pak bude mít úplné právo na název - město.“ „Co se mě týká, pane Ephrinelle, byl bych raději podnikl vycházku do starého města, navštívil jeho mešity, památky a paláce. Naneštěstí je to trochu daleko, vlak tam nezastavuje a velmi toho lituji...“

„Eh co!“ říká Yankee. „Já zase lituji, že tady v tom turkmenském kraji se nedaří žádnému obchodu! Ti lidé vám tady mají zuby...“

„A ženy tady zase mají vlasy...“ dodává slečna Horacie Bluettová.

„Tak tedy, slečno, kupte ty vlasy a nebudete tady trávit zbůhdarma svůj čas.“

„Firma Holme - Home z Londýna to také jistě učiní,“ odpovídá mi na to agentka, „jen až vyčerpáme vlasové zásoby ,nebeské říše'.“

Potom nás pár opouští.

Navrhuji tedy majorovi Noltitzovi - bylo šest hodin - abychom před odjezdem vlaku obědvali v Mervu. Přijímá návrh, ale se zlou se potáza1. Nešťastná náhoda nás zavedla do Slovanského hotelu, který se zdaleka nevyrovná našemu dinnig-car, - alespoň co do jakosti svého jídla. Zvláště zde mají národní polévku boršč z kyselého mléka, kterou bych nikterak nedoporučoval labužníkům ze XX. století.

A co můj list a ten telegram, týkající se mandarína, kterého veze náš vlak na pohřeb?... Dozvěděl se Popov od těch nemluvných, kteří jej hlídají, jméno té vysoké osobnosti?

Ano, konečně! A sotva jsme na nádražním nástupišti, běží ke mně a říká:

„Už vím, jak se jmenuje.“

„Jak?“

„Yen-Lu... Velký mandarín Yen-Lu z Pekingu.“

„Děkuji, pane Popove!“

Letím k telegrafní kanceláři, odkud odesílám XX. století tento telegram:

V Mervu, 16. května, 7 hodin večer

Velký transasijský vlak opouští Merv. Z Dušaku vezeme mrtvolu velkého mandarína Yen-Lu z Persie; dopravuje se do Pekingu.

Bombarnak

Telegram byl sice velmi drahý, ale každý uzná, že stojí za to. Jméno Yen-Lu se brzy rozšířilo mezi našimi spolustolovníky, a zdálo se mi, že urozený pan Faruskiar se usmíval, když je slyšel vyslovovat.

Nádraží jsme opustili přesně v osm hodin večer. Čtyřicet minut poté jsme jeli kolem starého Mervu, a poněvadž už byla tmavá noc, nic jsem neviděl. Je zde však přece pevnost s hranatými věžemi a baštami z cihel, sušených na slunci, sutiny náhrobků a paláců, zbytky mešit, celá spousta archeologických vykopávek, které by byly vynesly alespoň dvě stě řádek malým tiskem.

„Upokojte se,“ říká mně major Noltitz. „Vaše uspokojení by nebylo dokonalé, kdybyste tam mohl jít, neboť starý Merv sám byl čtyřikrát obnovován. Byl byste viděl čtvrté město Bairam-Ali z perské doby, ale neviděl byste třetí z mongolských dob, tím méně město mohamedánské ze druhého období, které se nazývalo Sultan Sandžar Kala, a rovněž ne město z prvního období. To nazývají jedni Iskander-Kala po Alexandrovi Makedonském a jiní Ghiaur-Kala, kteří připisují založení Zoroastrovi, tvůrci náboženství Magů, tisíc let před křesťanským letopočtem. Radím vám tedy, abyste svou lítost hodil do koše.“

A to jsem také učinil, protože jsem nemohl udělat nic lepšího. Náš vlak teď letí k severovýchodu. Stanice jsou od sebe vzdáleny dvacet až třicet verst. Nevolají se ani jejich jména, protože se v nich nezastavuje a nezbývá mi, než abych je sledoval jen v jízdním řádu. Tak nalézám stanice jménem Kelči, Ravina - odkud tohle italské jméno v turkmenské provincii? - Pesky, Repetek, atd. Projíždíme pouští, skutečnou pouští, bez jediného pramínku vody.

Proto tady také vrtali artéské studně, které dostatečně zásobují rezervoáry tratě.

Major vykládá, že inženýři jen s nesmírnými nesnázemi upevnili pískové duny na této části trati. Kdyby nebyly palisády šikmo skloněny, tak jako chmýří brkového pera, brzy by byla trať zasypána pískem tak, že by vlaky nemohly vůbec jezdit. Jakmile tento kraj dun byl projet, jsme zase na vodorovné pláni, kde koleje mohly být kladeny velmi rychle.

Moji společníci pozvolna usínají a náš vagon je proměněn ve sleeping-car.

Vracím se tedy v myšlenkách k osudu svého Rumuna. Mám se znovu odvážit a navštívit jej tuto noc? Bez všech pochyb, a to nejenom proto, abych ukojil zvědavost ovšem velmi přirozenou, ale také, abych uklidnil vlastní nepokoj. Protože, když ví, že jeho tajemství zná člověk, kterýs ním mluvil víkem jeho bedny - mohlo by mu nakonec napadnout vystoupit na některé stanici, zřeknout se další cesty, pustit z mysli setkání se slečnou Zinkou Klorkovou, jen aby nebyl společností stíhán... Celkem je to všechno možné, a moje intervence by byly tomu ubohému mladému muži jen na škodu... nehledě ani k tomu, že bych ztratil svoje číslo 11., jedno z nejzajímavějších z celé své sbírky.

Jsem tedy odhodlán navštívit ho při prvním svítání. Nicméně z převelké opatrnosti počkám, až vlak přejede stanici Čardžui, kam má dojet ve dvě hodiny dvacet sedm minut ráno. Tady se zdržíme čtvrt hodiny, než zase pojedeme dál k Amudarji. Popov se pak přijde schoulit do své strážnice, a já budu moci vklouznout dovnitř furgonu bez strachu, že budu zpozorován.

 Jak mi hodiny připadaly dlouhé! Několikrát bych málem podlehl své ospalosti. Proto jsem vyšel dvakrát nebo třikrát na čerstvý vzduch na plošinu.

V předepsanou hodinu vjíždí vlak do Čardžui - tisíc a padesátá versta. Je to důležité město bucharského chanátu, k němuž se Zakaspická dráha dostala koncem listopadu 1886, sedmnáct měsíců po položení prvního pražce. Jsme vzdáleni jenom dvanáct verst od Amudarji, a za touto řekou mám v úmyslu provést svůj čin.

Řekl jsem, že zastávka v Čardžui má trvat čtvrt hodiny. Několik cestujících v tomto městě, které má třicet tisíc obyvatel, vystupuje. Jiní přistupují, cestují do Buchary a Samarkandu, ale pouze ve vagonu druhé třídy. Na nástupišti je tedy jakýsi ruch.

Já jsem také slezl a procházel se poblíž prvního furgonu, když najednou vidím, jak se jeho dveře tiše otvírají a zavírají. Nějaký člověk slézá z plošiny a plíží se nádražím, které je sotva osvětlené několika petrolejovými svítilnami.

To je můj Rumun... Nemůže to být nikdo jiný než on... Nikdo ho neviděl a teď se přimísil k ostatním cestujícím... Snad chce v nádražní restauraci obnovit svoje zásoby?... Anebo nás chce opustit, jak jsem se obával?...

A to bych se na to podíval... Dám se mu poznat... slíbím mu svoji pomoc a svoje přispění... Promluvím na něj francouzsky, anglicky, německy, rusky - ať si vybere... Řeknu mu: „Příteli, spolehněte se na mou mlčenlivost... Nezradím vás... Potraviny vám budu přinášet v noci... A ve stejném čase vás budu zahrnovat povzbuzováním: nezapomínejte, že slečna Zinca Klorková, patrně nejhezčí Rumunka, na vás v Pekingu čeká... atd.“

A teď jej stopuji, ale nepozorovaně. Uprostřed množství lidí sem tam přecházejících mu nehrozí nebezpečí, že by ho někdo zpozoroval. Ani Popov, ani žádný jiný zřízenec by v něm nemohli podezírat nějakého podloudníka, který podvádí společnost. Obrátí se k východu... a unikne mi?

Ne! Jen si chtěl protáhnout končetiny, lépe, než by to mohl učinit ve vagonu. Po tom uvěznění, které trvá od odjezdu z Baku - tedy šedesát hodin - má ovšem právo na deset minut volnosti.

Je to muž prostřední výšky, pružných pohybů, plíživé chůze. Krčí a vypíná se jako kočka a v jeho bedně mu asi není příliš těsno. Je oblečen do tmavomodré vesty, spodky má sepjaté řemenem a na hlavě má kožešinovou čepici - také tmavé barvy.

Už tedy vím, co chtěl. Vrací se k furgonu a vstoupí na stupátko na plošinu, a dveře se za ním zvolna zavírají. Jakmile bude vlak na cestě, zaklepu na stěnu bedny a tentokrát...

Nová nehoda. Místo, aby zastávka trvala čtvrt hodiny, trvala tři čtvrtě. Opravovali nějakou malou závadu na brzdě lokomotivy. Přes všechno baronovo láteření tedy nádraží neopustíme před půl čtvrtou, až už bude svítat.

Z toho vyplývá, že jsem nemohl učinit návštěvu ve furgonu, ale viděl jsem alespoň Amudarju.

Amudarja je Oxus Starých, sok Indu a Gangy. Podle koryta, naznačeného na mapách, se kdysi vléval do Kaspického moře, teď je v obvodu Aralského jezera. Je živený sněhy a dešti Parníru, vleče svoje volné vody mezi vysokými břehy hlíny a písku. V turkmenském jazyku je to „řeka-moře“, a protéká dvěma tisíci pěti sty kilometry.

Vlak vjíždí na most dlouhý jednu míli, který se pne přes Amudarju a vyčnívá jedenáct metrů nad nejnižším stavem vod. Při přejíždění se most chvěje na svých tisíci jehlách, které jej nesou seskupeny pouze po pěti mezi každou trámovou mezerou, širokou devět metrů.

Je pravda, že je to velmi opatrné. Nejenom, že jiskry z lokomotivy už několikrát zapálily most na různých místech, ale také jiné okolnosti je nutno se obávat. Velký počet člunů, většinou plných nafty a petroleje, jezdí nahoru nebo dolů po Amudarje a často se stává, že náklad se promění v hořící lodě. Stálý dozor je tedy víc než ospravedlněn, protože, kdyby byl most zničen, vyžadovala by jeho rekonstrukce skoro rok a přeprava cestujících z jednoho břehu na druhý by byla velmi nesnadná.

Konečně přejel vlak, který jel jen poloviční rychlostí řeku. Už je bílý den. Poušť se zase objevuje až u druhé stanice Karakum. Zatím se rýsují zákruty jednoho přítoku Amudarji, Zarafchanu, „řeky, která valí zlato“, jejíž tok se prodlužuje až k Sokdianskému údolí k té úrodné oáze, ve které se směje město Samarkand.

A v pět hodin ráno vlak zastavuje v hlavním městě bucharského chanátu, jedenáct set sedm verst od Uzun Ady.