IV. KAP I TOLA Na Kaspickém moři Obvykle si obyčejně dávám pozor před dojmy z cest. Tyto dojmy jsou subjektivní, - toho slova používám, protože je v módě, ačkoliv nikdy přesně nevím, co znamená. Veselý člověk se na věci dívá vesele. Člověk smutný zase smutně. Demokrit by zase shledal půvabné břehy Jordánu a pobřeží Mrtvého moře. Heraklit zase polohu neapolského zálivu a břehy Bosporu zasmušilé.
Já sám mám šťastnou povahu, - odpusťte mi, jestliže pronesu v tomto vyprávění také několik slovo sobě, zřídka se však stává, aby se osobnost spisovatele nemísila do toho, o čem vypravuje, jako Hugo, Dumas, Lamartine a tolik jiných. Shakespeare je výjimka a já nejsem žádný Shakespeare, - ostatně právě tak jako nejsem Lamartine, Dumas nebo Hugo.
Nicméně, třebaže jsem nepřítel Schopenhauerovy a Leopardiovy nauky, přiznávám, že břehy Kaspického moře mi připadaly truchlivé a smutné. Na pobřeží žádný život, ani vegetace, ani ptactvo. Člověk se tady ani necítí jako na širém moři. A přece, ačkoliv Kaspické moře je v podstatě jen jezero, stlačené dvacet šest metrů pod hladinu Středozemního moře, je často rozbouřeno silnými bouřkami. Loď před bouřkou nemůže utéct, jak říkají námořníci. Co to je, prosím vás, nějakých sto mil šířky! Přejedete rychle na západní břeh, nebo východní, ochranných přístavů je málo, jak směrem k Asii, tak směrem k Evropě.
Na palubě Astary je asi sto cestujících - většinou Kavkazanů, kteří obchodují s Turkestánem a kteří nás nebudou doprovázet ani k východním provinciím „nebeské říše“.
Už několik let jezdí zakaspická dráha mezi Uzun Adou a čínskými hranicemi. Jenom mezi tímto přístavem a Samarkandem je nejméně tři sta šedesát stanic. Na této části své dráhy vlak složí většinu svých cestujících. O ty se nebudu ani starat a nebudu tratit čas studiem jejich osob. Dejme tomu, že některý z nich je zajímavý, pracuji tedy na něm, studuji jej až do hloubi jeho duše... a pak mne v nejlepší chvíli opustí.
Ne! Obrátím veškerou svou pozornost k těm, kteří podniknou se mnou celou cestu. Mám už Fulka Ephrinella a snad i tu půvabnou Angličanku, která, jak se mi zdá, jede také do Pekingu. Snad se s jinými společníky setkám ještě v Uzun Adě. O francouzském páru ještě nic nevím, ale přeplutí Kaspického moře se nesmí skončit, aniž bych se o nich dozvěděl, co si mám o nich myslet. Jsou tady také ti dva Číňané, kteří se zřejmě vrací do Číny. Kdybych znal aspoň sto slov z kuan hoa, z řeči, kterou se mluví v „nebeské říši“, snad bych mohl těchto podivných postav, které jsou jak vyloupnuté z obrázků našich španělských stěn využít. Opravdu bych potřeboval nějaké legendárně vyzdobené osoby, nějakého tajemného hrdinu, který cestuje na zapřenou, ať už je to urozený pán nebo nějaký loupežník. Nesmím zapomenout na svoji dvojnásobnou úlohu: zpravodaj všeho, co uvidím a co se přihodí, jakýsi zpovídač lidí... řádek za tolik a tolik, a volit a vybírat s rozvahou. Kdo dobře vybere, neprohloupí.
Sestoupil jsem po schodech do salonu na zádi. Nebylo tady prázdné už ani místečko. Kabiny byly obsazeny cestujícími obojího pohlaví, kteří se bojí kymácení lodi dopředu a dozadu, napravo a nalevo. Ulehli, hned jak vstoupili na palubu a dříve než loď přistane v Uzun Adě, nevstanou. Pro nedostatek kabin se ostatní cestující usadili na divanech, na kterých jsou nahromaděna malá zavazadla a odtud se za celou cestu nehnou. Hledejte tedy nějakého romantického pána, uprostřed těchto spáčů, ohrožených mořskou nemocí. Já sám mám v úmyslu strávit noc na palubě a jdu tedy opět nahoru.
Nalézám tam Američana, který ještě dává do pořádku svou bednu. „Jen si pomyslete,“ volá, „pomyslete, ten opilý mužik na mně chtěl ještě spropitné!“ „Doufám, že se vám nic neztratilo, pane Ephrinelle?“ řekl jsem. „Naštěstí, ne!“ „Mohu vědět, kolik zubů v těchto bednách do Číny dovážíte?“ „1,8 milionu, zuby moudrosti do toho nepočítám!“ A Fulk Ephrinell se dává do smíchu nad tímto vtipem, který asi rozséval cestou nesčetněkrát. Opouštím ho a jdu k můstku, mezi oběma kolovými bubny.
Nebe je dost pěkné, ale vane severní vítr, který hrozí nepohodou. Na obzoru pobíhají po mořské hladině dlouhé zelené pruhy. Možná, že noc bude krutější, než jsme očekávali. Na přídi parníku jsou rozloženi četní cestující, Turkmeni v hadrech, Kirgizové s očima položenýma blízko sebe, mužici-vystěhovalci - vesměs chudáci, kteří leží na lodních lanech, opřeni o stěny roubení. Skoro všichni kouří nebo chroustají zásoby, které si vzali s sebou na cestu. Druzí už ve spánku hledají občerstvení ze svého namáhání; snad tím chtějí zahnat i svůj hlad.
Napadlo mi, abych se těmito skupinami prošel. Jsem jako lovec, který proleze nejdříve křovím, než se postaví na číhanou. Stojím teď před hromadou beden, které si prohlížím jako nějaký celník.
Moji pozornost upoutá dost veliká bedna z bílého dřeva, přes kterou je přehozeno kus plachty. Měří na výšku metr osmdesát, do hloubky a šířky jeden metr. Postavili ji sem s pečlivostí, kterou vyžadují tato slova, napsaná rusky na jejím obalu: Zrcadlo - Křehké! Vlhkost škodí! A upozornění Nahoře - Dole, kterého se také dbalo. Potom tato adresa: Slečna Zinca Klorková, třída Ša-Ku, Peking, provincie Pečili, Čína.
Tato Zinca Klorková - jak už značí jméno - musí být Rumunka a zřejmě užívá k expedici svého zrcadla tohoto přímého vlaku Velké transasijské dráhy. Copak v obchodech „nebeské říše“ nemají zrcadla? Jak tedy obdivují krásné nebešťanky svoje mandlové oči a vysokou stavbu svých účesů?
Lodní zvon ohlašuje oběd v šest hodin. Dinning room je na přídi.
Sestupuji a vidím, že tabule je už obsazena asi čtyřiceti hodovníky.
Fulk Ephrinell se usadil asi ve středu salonu. Protože jedno místo vedle něho bylo prázdné, dává mi znamení, abych k němu přisedl,v a spěchám tedy toto místo obsadit.
Nevím, jestli je to pouhá náhoda, ale anglická cestovatelka sedí vlevo od Fulka Ephrinella, který se s ní baví a pokládá za svou povinnost, aby mne jí představil.
„Slečna Horacie Bluettová,“ řekl.
Naproti jsem zpozoroval francouzský pár, který pozorně studuje jídelní lístek oběda.
Na druhém konci tabule, u kuchyně, odkud přinášejí jídla, - takže jemu vždy poslouží nejdříve, - se roztahuje německý cestující, člověk silného vzrůstu, s červenou tváří, plavými vlasy, velmi dlouhým nosem, který mimoděk připomíná sloní chobot. Má jakýsi vzhled sui generis jako důstojník landsturmu, ohrožený předčasnou tloušťkou. „Tentokrát se neopozdil,“ říkám Fulkovi Ephrinellovi.
„V germánské říši nikdo nikdy nezmešká hodinu oběda!“ odpovídá mi Američan.
„Víte, jak se tento Němec jmenuje?“ „Baron Weisschnitzerdorfer.“ „A s tímto jménem chce až do Pekingu?“ „Až do Pekingu, jako tamhleten ruský major, který si sedl vedle kapitána Astary.“ Dívám se na muže, o kterém je řeč, asi padesátníka; je to typ čistě ruský, s prošedivělými vlasy i vousy a přívětivou tváří. Znám rusky a on asi zná francouzsky. Snad je to přítel z cesty, o kterém sním?
„Říkáte, že je to major, pane Ephrinelle?“ „Ano, lékař v ruské armádě, říkají mu major Noltitz.“ Namouvěru, Američan je už mnohem dál než já, a přece neprovozuje zpravodajské řemeslo. Protože kymácení lodi nebylo ještě příliš znatelné, každý jí podle chuti. Fulk Ephrinell se baví se slečnou Horacií Bluettovou a zjišťuji, že se tyto tak dokonale anglosaské povahy sblížily.
On je agent v zubech a ona agentkou ve vlasech. Slečna Horacie Bluettová zastupuje vynikající londýnskou firmu Holmes- Home, které „nebeská říše“ posílá ročně za dva miliony ženských vlasů. Jede do Pekingu založit pro svou firmu kancelář, ve které by se shromažďovaly výrobky sebrané z hlav poddaných „syna nebes“ rodu ženského a bezpochyby také mužského. Záležitost se jeví v tím příznivějším světle, protože tajná společnost Modrý Lotus agituje pro zrušení copu, jakožto odznaku poddanosti Číňanů mandžuským Tatarům.
„Aha,“ myslím si, „jestli Čína posílá svoje vlasy do Anglie, Amerika jí zase posílá svoje zuby. Je to docela dobrá výměna k vzájemné spokojenosti.“ Už čtvrt hodiny sedíme u stolu. Zatím se nic zvláštního nestalo. Cestující s hladkou tváří a jeho plavovlasá společnice poslouchají, jestli mluvím francouzsky. Projevují patrnou radost a mají zřejmě chuť se vmísit do našeho hovoru. Nemýlil jsem se tedy: jsou to krajané, ale jací?...
V tom okamžiku se stává kymácení Astary ostřejší. Talíře se třesou na stole, příbory se smýkají a drnčí, ze sklenic se vylévá jejich obsah, závěsné lampy se vymykají ze svislé přímky, lépe řečeno sedadla a náš stůl podléhá rozmarům kymácení. Je to zvláštní pohled, ale člověk musí mít žaludek dost námořnický, aby přitom sám netrpěl.
„Eh, koukejte!“ říkal mně Američan, „jak toto výtečné Kaspické moře začíná setřásat svoje blešky!“ „Trpíte mořskou nemocí?“ ptal jsem se. „Já?“ odvětil, „jsem jako delfín. A vy, slečno,“ dodal a obracel se ke své sousedce, „býváte na moři nemocná?...“ „Nikdy,“ odvětila slečna Horacie Bluettová. Na druhé straně tabule si párek vyměňuje několik francouzských slov: „Nejsi nemocná, paní Katernová? ...“ „Ne, Adolfe... ještě ne... ale jestli to tak půjde dál... přiznám se, že...“ „No tak, Caroline, musíme nahoru na palubu. Vítr se obrátil k východu a Astara si brzy omočí ve vodě nos.“ Tento způsob řeči nasvědčuje, že pan Katerna, když se tedy tak jmenuje, je námořníkem, nebo jím někdy byl. To vysvětluje jeho houpání v kyčlích při chůzi.
Kymácení dopředu a dozadu je teď dost nepříjemné. Většina stolovníků je nemůže snést. Asi třicet cestujících opustilo tabuli a pospíchali na palubu dýchat čerstvý vzduch. Doufám, že je to trochu napraví. V dinning-room je nás už jen deset, počítám do toho i kapitána, se kterým se klidně baví major Noltitz. Fulk Ephrinell a slečna Bluettová vypadají, že jsou na tyto nevyhnutelné přepravní nesnáze zvyklí. Německý baron jí a pije, jako kdyby byl u stolu v nějaké pivnici v Mnichově nebo Frankfurtu; drží svůj nůž v pravici, vidličku v levici, krájí maso, solí, pepří, polévá omáčkou a strká pod chlupatý ret koncem svého nože... Fuj! Jaké německé nezpůsoby! Ať je to jakkoliv, drží se statečně a ani houpáním vpravo a vlevo, ani nárazy vpřed a vzad neztrácí ani jediné sousto nebo jedinou kapku svého jídla.
O něco dál sedí oba Číňané, které si zvědavě prohlížím.
Jeden z nich je mladý muž uhlazeného zevnějšku, asi dvacet pět let, půvabný i přes svoji žlutou pleť a svoje sražené oči. Několik let strávených asi v Evropě, jistě zušlechtilo jeho mravy i jeho oblečení. Jeho knír je jemný, pohled důvtipný, účes víc francouzský než čínský. Zdá se mi, že je to příjemný mladík veselé povahy, který asi, abychom použili jeho domácího přirovnání často nevystupuje na Věž lítosti.
Naopak jeho druh, ze kterého si podle všeho tropí jen úsměšky, je pravý typ porcelánové opičky s pohyblivou hlavou, padesát až pětapadesát let, tvář neúhledná, temeno hlavy napůl oholené, na zádech cop, šaty podle čínské tradice, svrchník, vesta, pás, široké pantalony a pestrobarevné papuče - inu, hastroš.
Ten se však nemůže ovládnout a po silném nárazu, doprovázeném dlouhým rachotem nádobí, vstává a zmizí na schodech. A mladý nebešťan za ním volá a podává mu malý svazek, který zapomněl na stole: „Cornaro!... Cornaro!“ Co znamená toto italské slovo v ústech Orientálce?... Copak ten Číňan mluví Boccacciovým jazykem?...xx. století má právo to vědět a zjistí to!
Paní Katernová vstává velmi bledá a pan Katerna, vzorný manžel ji následuje na palubu.
Po obědě nechám pana Fulka Ephrinella a slečnu Bluettovou se bavit... o agenturách a cenících a půjdu se projít na záď Astary.
Skoro už přišla noc. Rychlé mraky, hnané od východu, pokrývají v širokých pruzích oblohu, na které bliká několik málo hvězd. Vane ostrý vítr. Svítilna s bílým světlem na předním stožáru parníku drnčí. Obě postranní světla vrhají na vlny, podle toho, jak se kymácejí buď vpravo nebo vlevo, dlouhé třásně zeleného nebo červeného světla.
Brzy jsem spatřil Fulka Ephrinella. Protože slečna Horacie Bluettová odešla do své kabiny, jde on hledat do salonu na zádi kousek místa na divanu, kde by se mohl rozložit. Přeji mu dobrou noc, a on odchází a přeje mi ji také.
Já se zahalím do své pokrývky a opřený o nějaký kout na palubě, budu spát jako lodník, který právě nemá službu.
Je teprve osm hodin. Zapaluji doutník a s nohama vykračujícíma zeširoka, abych se zabezpečil proti kymácení, se začínám procházet podél roubení. Cestující první třídy už na palubě nejsou, z nich jsem tady sám. Na můstku přechází druhý lodní důstojník a dohlíží na řízení lodi, které bylo svěřeno jednomu z mužstva, stojícímu vedle u kormidla. Lopatky kol mrskají vodu a bouří skoro jako hrom, když některé z nich se zatočí do prázdna. Ostrý vítr víří proti ústí komína, který chrlí celé snopy jisker.
V devět hodin je už velice temná noc. Zkouším, jestli neuvidím v dáli světlo nějaké lodi, ale ne, nevidím nic, na Kaspickém moři jich jezdí málo. Je slyšet jen křik mořských ptáků, bouřliváků a černých kachen, které se poddávají rozmarům větru.
Při procházce mne pronásleduje jedna myšlenka: skončí cesta, aniž se stane něco, co bych mohl využít pro svůj časopis? Redakce mne za to učiní zodpovědným a docela právem. Co? Ani jediné dobrodružství z Tiflisu do Pekingu?... Patrně by to bylo mou vinou. Jsem tedy odhodlán, abych se jakýmkoliv způsobem vyhnul takovému neštěstí.
Je půl jedenácté, když si sedám na lavici na zádi Astary. Protože je tady ale vítr, nemohu tady zůstat.
Vstávám tedy a jdu na příď. Ale pod můstkem, mezi kolovými bubny se mnou vítr zmítá tak prudce, že jsem nucen hledat útulek někde mezi bednami pokrytými plachtou. Rozložím se podél beden, schoulím se v pokrývce, hlavu mám opřenou o nadehtované plátno a brzy usínám.
Po nějaké době, její představa mi není dost určitá, mne probouzí zvláštní šramot. Odkud pochází?... Poslouchám pozorněji... Vypadá to jako chrupání nedaleko mého ucha.
Myslím si: „to bude nějaký cestující z přídě. Vlezl někam pod plachtu mezi bedny a není mu podle všeho v této improvizované kabině tak zle.“ Při světle, které proráží dolní část lampy kompasové skříně, nemohu nic rozeznat. Poslouchám znovu... Šramot přestal.
Dívám se. Na této části paluby není živé duše, protože cestující druhé třídy jsou rozloženi vpředu.
Copak jsem tedy snil? - Bezpochyby, a ukládám se tedy znova ke spánku... Tentokrát se však jistě nemohu mýlit! Chrupání začalo znovu, a teď vím jistě, že vychází z bedny, o kterou jsem opřel svou hlavu.
„Opravdu,“ říkám si v duchu, „tam uvnitř je nějaké zvíře!“ Zvíře?.. Jak?... Pes?... Kočka?... Ne! Proč by skrývali domácího čtvernožce do této skříně?... Tak nějaká šelma, leopard, tygr, lev... Teď jsem na stopě... Šelmy, které někdo posílá do nějakého zvěřince nebo nějakému sultánovi střední Asie... Tato bedna je patrně klec a jestliže se klec otevře... jestliže se vyřítí šelma na palubu... jaké neštěstí na cestě... a jaký materiál pro časopis!... Vidíte, kam až může jít nervové rozčilení zpravodaje, který je na honbě za zprávami; za každou cenu musím vědět, kdo komu tu šelmu posílá, jestli je určena jen do Uzun Ady, nebo jestli pojede až do Číny... Adresa musí být na bedně.
Rozsvěcuji voskovou sirku a protože jsem za větrem, hoří klidně. A co vidím v jejím světle?
Bedna, ve které je divoké zvíře, je právě ta, na které je adresa: Slečna Zinca Klorková, ulice Ša-Ku, Peking, Čína... Křehké, moje divoké zvíře!... Vlhko škodí mému lvu!... Budiž! Ale pročpak slečna Zinca Klorková, ta hezká - neboť ta Rumunka musí být hezká - protože je jistě Rumunka - si dává posílat dravou šelmu v bedně s takovým označením?
Ale rozumujeme, místo abychom mluvili nerozumně. To zvíře, ať už je jakékoliv, musí jíst a musí pít. Z Uzun Ady trvá asijská cesta až do hlavního města „nebeské říše“ jedenáct dní. No tak, kdo tedy dá tomu zvířeti pít, kdo mu dá žrát, když nemůže ze své klece vylézt a zůstane v ní zavřené po celou cestu? Zřízenci Velké transasijské dráhy budou mít pro řečenou šelmu jen ty ohledy, které si vyžaduje přeprava zrcadla, když se za takové vydává, a ona zcepení vysílením.
Všechny tyto věci mi víří v mysli, a moje myšlenky se pletou. „Je to snad půvabný sen, který mne oslňuje, anebo bdím?“ jak říká Faustova Markéta větou více lyrickou, než gramaticky správnou? Nemohu déle odolat. Jako bych měl na každém víčku tíhu dvou kilogramů. Skláním se opět na plachtu; tisknu se úžeji do pokrývky a upadám do hlubokého spánku.
Jak jsem dlouho spal?... Snad tři nebo čtyři hodiny. Jisté je jen to, že ještě nebyl den, když jsem se probudil.
Když jsem si protřel oči, vzchopil jsem se, vstávám a jdu se opřít o roubení.
Co se vítr obrátil k severovýchodu, tak vzedmuté vlny Astarou už otřásají méně. Už jsem ani nemyslel na svoji šelmu. Najednou se mi na ni vrací vzpomínka. Nebylo by vhodné upozornit přednostu železnice v Uzun Adě na toto znepokojivé zavazadlo? Ostatně do toho mi nic není. Uvidíme až před odjezdem.
Dívám se na hodinky: jsou teprve tři hodiny ráno. Vrátím se proto na svoje místo. A vracím se a znovu se ukládám, hlavu opírám o stěny bedny a zavírám oči... Najednou nový šramot... Tentokrát se nemohu mýlit... Stěny bedny se zachvěly přidušeným kýchnutím... Takhle by zvíře nikdy nekýchlo! Je to možné? V této skříni je ukrytá lidská bytost a dává se ke krásné Rumunce podloudně dopravovat Velkým transasijským vlakem?... Ale je to muž nebo žena?... Zdálo se mi, že kýchnutí mělo mužský přízvuk.
Teď už spát nemohu. Kdy už konečně nastane den a jak netrpělivě čekám, abych mohl prozkoumat tuto zásilku! Přál jsem si nějakou příhodu, tady už jedna je, a když z ní nebude pět set řádků do časopisu, tak ať... Slabá bílá záře na východě začíná barvit obzor. Obláčky na obzoru dostávají první barvu. Konečně se objevuje slunce, celé provlhlé párou z vln.
Dívám se, ano, je to opravdu bedna, určená do Pekingu. Zjišťuji, že tu a tam jsou provrtány otvory, kterými má dovnitř pronikat čerstvý vzduch. Slídí snad těmito otvory dvě oči, co se děje venku?... Nebuďme indiskrétní!
Při snídani jsou shromážděni stolovníci od včera, které ušetřila mořská nemoc, mladý Číňan, major Noltitz, Fulk Ephrinell, slečna Horacie Bluettová, pan Katerna sám, baron Weisschnitzerdorfer a sedm nebo osm jiných cestujících. Ani mě nenapadá svěřit tajemství bedny Američanovi... Mohl by se dopustit jen malé prostořekosti a moje zajímavá zpráva by byla tatam!
V poledne je už na východě vidět zemi, - pevninu nízkou a žlutavou, bez skalní obruby, samé duny, obrážející se v okolí Krasnovodska.
V jednu hodinu jsme už před Uzun Adou. V jednu hodinu dvacet sedm vstupuji na asijskou půdu.
