II. KAPITOLA Pozoruhodný pan Ephrinell Opoždění O tři minuty, musíme všechno přesně zaznamenat! Zpravodaj, který neuvede všechno přesně, je jako počtář, který neumí počítat až na deset desetinných míst.
Toto opoždění o tři minuty bylo příčinou, že se Němec stal společníkem naší cesty. Zdá se mi, že o tom dobrém muži budu moci něco napsat, ale je to jen neurčité tušení.
V šest hodin večer v měsíci květnu je v této zeměpisné šířce ještě světlo. Opatřil jsem si jízdní řád a srovnávám. Z mapy, která je k němu připojena, poznávám stanici za stanicí, kudy vede dráha mezi Tiflisem a Baku. Nesnesl bych, kdybych nevěděl, kterým směrem se lokomotiva ubírá, jestli vlak míří k severovýchodu nebo sjíždí k jihovýchodu, tím více, protože, až nastane noc, neuvidím nic, neboť nejsem nyktalop jako sovy, sýčkové, výři nebo kočky.
Ze svého jízdního řádu nejprve poznávám, že se trať táhne podél silnice, která spojuje Tif1is s Kaspickým mořem, projíždí údolím Kury Saganlong, Poily, Jelisavetpol, Karaskal, Aliat a Baku. Dráha má vybočit z přímé čáry co nejméně. Má, pokud možno, jet rovně.
Mezi stanicemi, kterými projíždí, je jedna, kterou bych rád podle své chuti navštívil, a to Jelisavetpol. Dříve než jsem obdržel telegramxx. století, jsem měl v úmyslu tam strávit týden. Číst o tom tolik lákavých popisů a zastavit se tam - na pět minut - mezi druhou a třetí hodinou zrána, děkuji pěkně! Místo města, zářícího v paprscích slunce, uvidím jen neurčitý celek, prokmitávající v bledém jasu měsíce!
Když jsem konečně prostudoval jízdní řád, zkoumám svoje spolucestovatele. Protože jsme jen čtyři, rozumí se samosebou, že zabíráme každý jeden roh kupé. Já zaujal roh směrem ke druhým kolejím a jsem obrácen tváří k lokomotivě.
Ve dvou protějších koutech vpravo, sedí dva cestující tváří obrácení k sobě. Sotvaže vstoupili, vtiskli si čepici do očí a zabalili se do svých přikrývek - pokud mohu posoudit, jsou to Gruzínci. Ale náleží k té zvláštní a privilegované řadě železničních spáčů a neprobudí se, dokud nepřijedeme do Baku. Z těch lidí nevytáhnu nic, pro ty není vagon ani vozem, ale pouhou postelí.
Přede mnou sedí docela jiný typ, který nemá do sebe nic orientálního: dvaatřicet až pětatřicet let, tvář porostlá rezavým vousem, pohled velmi živý, nos jak u psa křepeláka, ústa nachystaná jen k mluvení, ruce důvěrné, připravené k přátelskému stisknutí; velký, silný člověk, širokých ramen, mohutného trupu. Podle toho, jak se rozložil, srovnal svůj cestovní tlumok, a jak rozprostřel svůj pléd křiklavé barvy, jsem poznal, že je to anglosaský traveller, zvyklý na dlouhé jízdy a trávící svůj čas častěji ve vlaku nebo na parníku, než v klidném pohodlí svého domova, jestli nějaký domov vůbec má. Je to bezpochyby obchodní cestující. Pozoruji, že má na sobě spoustu šperků, na prstech prsteny, v kravatě jehlici, manžetové knoflíčky s fotografickými pohledy a nápadné přívěsky na řetízku u vesty. I když nemá náušnice, ani kruh v nose, vůbec bych nebyl překvapen, kdyby se z něho vyklubal Američan - ba co víc, nějaký Yankee.
Na tom spočívá moje řemeslo. Copak není mou povinností, jakožto zpravodaje, který potřebuje jisté interviewy, se dozvědět, co jsou moji spolucestující, odkud přišli a kam jdou? - Začnu tedy se svým sousedem naproti.
Doufám, že to nebude nesnadné. Nepomýšlí ani na spaní, ani nekouká ven na krajinu, kterou ještě osvětlují paprsky zapadajícího slunce. Jestli se nemýlím, má on právě takovou chuť mi odpovídat, jako jámám chuť se ho ptát - a naopak.
Už jsem chtěl začít... Jisté obavy mi však brání. Jen aby tento Američan - a sázím se, že to Američan je - nebyl nějaký zpravodaj, který píše pro nějaký World nebo New York Herald, který má za úkol doprovázet přímý vlak Velké transasijské dráhy! To by mne dopálilo! Všechno, jen žádného soka!
Neustále váhám. Mám se ptát, nebo ne? Noc užuž nastává... Konečně jsem se chystal otevřít ústa, když mne vtom můj soused předešel.
„Jste Francouz?“ řekl ke mně mojí mateřštinou.
„Ano, pane,“ odpověděl jsem mu jeho jazykem.
Opravdu, my dva jsme si rozuměli.
Led byl prolomen a nastávají vzájemné otázky. Jistě znáte orientální přísloví: „Blázen učiní více otázek za hodinu, nežli moudrý člověk za celý rok.“ Ale protože ani můj společník, ani já nechceme mít na moudrost výsadu, neskrblíme nijak svými otázkami a pleteme svoje idiomy dohromady. „Wait a bit! (Trochu počkejte)“ říká mi můj Američan.
Podtrhuji tuto větu, protože se bude často opakovat, tak jako zatáhnutí za provaz při každém rozhoupání houpačky.
„Wait a bit! sázím deset proti jedné, že jste zpravodaj?...“ „A vyhrál byste!... Ano... zpravodaj, vyslaný od Xx. století sledovat a popsat tuto cestu.“ „Jedete až do Pekingu?“ „Až do Pekingu.“ „Já také,“ odpověděl Yankee. A právě toho jsem se obával.
„Kolega?...“ ptal jsem se a stáhl obočí nepříliš sympatickým způsobem.
„Ne... Uklidněte se... Necestujeme se stejným zbožím, pane...“ „Claudius Bombamak, z Bordeaux; těší mne velice, že s vámi cestuji, pane...“ „Fulk Ephrinell, firma Strong Bulbul and Co. z New Yorku, stát New York, (U. S. A. ).“ Opravdu dodal U. S. A. (United States of America = Spojené státy americké).
Navzájem jsme se jeden druhému představili. Já, agent s novinami a on agent s... čím?... Musím se ještě dozvědět.
Hovor pokračuje. Fulk Ephrinell, rozumí se samo sebou, cestoval tak trochu všude... dokonce ještě dál, dodává. Zná obě Ameriky a skoro celou Evropu. Ale do Asie přichází poprvé. Mluví... mluví... a pořád to svoje wait a bit! kterým kolem sebe hází s nevyčerpatelnou výmluvností. Cožpak Hudson má stejné vlastnosti jako Garonne, že činí člověka povídavým?
Z toho vyplývá, že jsem poslouchal skoro dvě hodiny. Sotva, že jsem slyšel jména stanic, vyvolávaná na každé zastávce, Saganlong, Poily a jiné. A přece bych si rád prohlédl kraj, osvětlený jemně měsícem a načrtal několik zběžných poznámek.
Naštěstí můj společník už jednou jel východními provinciemi Gruzínska. Ukazoval mi krajiny, vesnice, vody a hory, jejichž profily se na obzoru otáčejí. Sotva, že je vidím... Čert vezmi železnice! Člověk odjede, přijede a přece nic neviděl!
„Ne,“ zvolal jsem. „To už není půvabné cestování tak jako s poštovním dostavníkem, v trojce, v tarantasu, s různými neočekávanými cestovními příhodami, s originálními hospodami, se zábavnými hovory s opilými jamščiky při přepřahání... a někdy se srážkami s počestnými lupiči, jejichž živnost už vymírá...“ „Pane Bombarnaku,“ ptá se mne Fulk Ephrinell, „litujete doopravdy těchto krásných věcí?“ „Opravdu, velmi,“ odpověděl jsem. „S výhodou přímé železniční trati, ztrácíme malebnost křivé nebo lomené čáry bývalých velkých silnic. A vidíte, pane Ephrinelle, cožpak četba cestopisů ze Zakavkazska před třiceti lety ve vás nevzbuzuje žádnou lítost? Copak někdy ještě uvidím jedinou vesnici, obývanou kozáky, zařízenou vojensky a rolnicky zároveň? Zúčastním se jediné zábavy, které kdysi okouzlovaly turisty, těch jezdeckých džigitovek, při kterých jezdci, kteří na koních stáli, sekali svými šavlemi, stříleli z bambitek a doprovázeli vás, když jste byl ve společnosti nějakého vysokého ruského hodnostáře nebo plukovníka ze stanice?“ „Jistě jsme přišli o všechny tyto krásné věci,“ řekl můj Yankee. „Ale díky těm železným stuhám, které obtočí jednou naši zeměkouli, jako obruče sud vína nebo jako nitě klubko, přijedeme za třináct dní z Tiflisu do Pekingu. Spoléhal jste tedy na různé příhody - abyste se povyrazil...“ „Jistěže, pane Ephrinelle!“ „Pak máte marné iluze, pane Bombarnaku! Nestane se nic, ani vám, ani mně. Wait a bit! věřte mi, že to bude cesta ukrutně jednotvárná, nanejvýš prozaická, velmi šosácká a velmi všední, rovná... rovná jako poušť Karakum, kterou projíždí Velká transasijská dráha v Turkestánu a jako pláně pouště Gobi, kterými projíždí v Číně...“ „Uvidíme,“ odpověděl jsem, „protože cestuji pro zábavu svých čtenářů...“ „Kdežto já cestuji prostě za svými záležitostmi.“ A po této odpovědi mi napadlo, že Fulk Ephrinell asi není z těch cestovních přátel, o kterých jsem snil. On má zboží na prodej, a já nic nekoupím.
Teď vidím, že se z našeho setkání nevyvine dostatečná důvěrnost po celou tuto dlouhou cestu. Je to asi jeden z těch Yankeeů, o kterých se může říci: když drží v zubech dolar, není možné jim ho vyrvat... a já z něho nevyrvu ani za mák!
Ale třebaže jsem se od něho dozvěděl, že cestuje na účet firmy Strong Bulbul and Co. z New Yorku, přece nevím, jaký je to obchodní dům. Podle řečí tohoto amerického agenta má celý svět znát sociální postavení firmy Strong Bulbul and Co. Ale jak je tedy možné, že je neznám já, zpravodaj, Chinchollův žák, mistra nás všech! Jsem tedy na falešné cestě, když jsem ještě jakživ neslyšelo firmě Strong Bulbul and Co.
Umínil jsem si tedy se zeptat Fulka Ephrinella na tuto věc, ale v tom on řekl: „Navštívil jste již Spojené státy americké, pane Bombarnaku?“ „Ne, pane Ephrinelle.“ „Přijedete někdy do naší země?“ „Snad.“ „Nezapomeňte tedy prozkoumat i v New Yorku firmu Strong Bulbul and Co.“ „Prozkoumat?...“ „To je nejvhodnější výraz.“ „Dobrá, nezapomenu.“ „Uvidíte tam jeden z nejpozoruhodnějších průmyslových závodů Nového světa.“ „Nepochybuji, ale směl bych vědět...?“ „Wait a bit, pane Bombamaku!“ řekl Fulk Ephrinell a začínal se rozehřívat. „Představte si ohromnou továrnu, roz1ehlé budovy pro zpracování a upravení předmětů, stroj o síle patnáct set koňských sil, ventilátory, které dělají šest set otáček za minutu, generátory, které stráví sto tun uhlí denně, komín vysoký čtyři sta padesát stop, veliké prostory pro skládání hotových výrobků, které rozesíláme do všech pěti dílů světa, jednoho generálního ředitele, dva ředitele, čtyři tajemníky, osm podtajemníků, personál pěti set úředníků a devět tisíc dělníků, celou legii agentů jako já, váš sluha, který projíždí Evropou, Asií, Afrikou, Amerikou, Austrálií, a potom peněžní obrat, který ročně převyšuje sto milionů dolarů! A s tím vším dosahujeme, pane Bombarnaku, miliardy...! Ano! říkám miliardy...!“ V tom okamžiku začíná vlak zmírňovat rychlost, brzdí automatickými brzdami, pak se zastavuje. „Jelisavetpol!... Jelisavetpol!“ volá průvodčí a po něm nádražní zřízenci.
Náš rozhovor je přerušen. Spustím na své straně okno, otevírám dveře a chci se trochu protáhnout. Fulk Ephrinell nevystupuje.
Přecházím teď po dostatečně osvětleném nádražním nástupišti.
Asi deset cestujících již opustilo vlak. Pět nebo šest Gruzínců se tlačí na stupátka vagonů. V Jelisavetpolu je jen deset minut zastávky, jízdní řád nám víc nedovoluje.
Při prvním zazvonění se vracím do svého vagonu, vstupuji, a když se dvířka zavřela, pozoruji, že někdo zaujal moje místo. Ano... proti Američanovi se usadila cestovatelka s onou anglosaskou bezohledností, která nemá meze v nekonečnu. Je mladá? Je stará? Je hezká? Je šeredná? V temnu to nemohu posoudit.
Francouzská dvornost žádným způsobem nepřipouští, abych svůj koutek dobyl zpět a tak tedy usedám vedle té osoby, která se ani neomlouvá.
Zdá se mi, že Fulk Ephrinell spí, a tak pořád ještě nevím, čeho vlastně na miliardy, továrna Strong Bulbul and Co. v New Yorku vyrábí.
Vlak odjel. Jelisavetpol je za námi. Co jsem tedy viděl z tohoto půvabného města, které má dvacet tisíc obyvatel, vystaveného na březích Gandža-čaje, vedlejším přítoku Kury, sto sedmdesát kilometrů od Tiflisu a které jsem před svým příjezdem zvlášť důkladně prostudoval?... Nic z těch cihlových domů, skrytých pod zelení, nic z těch podivných sutin, nic z jeho nádherné mešity, zbudované na počátku 18. století, ani z Maidanského náměstí. Z těch překrásných platanů, ve kterých tak rádi hnízdí havrani a kosové a které v nesmírných letních vedrech udržují snesitelnou teplotu, jsem zpozoroval sotva vysoké větvoví, kterým pohrávaly měsíční paprsky a na březích řeky, která provléká svoje stříbřité a bublavé vody podél hlavní ulice, jsem sotva viděl několik domů se zahrádkami, podobným malým pevnůstkám, které měly ozubené zdi. Pamatuji se jen na neurčitou siluetu, zachycenou letem mezi chuchvalci páry, které vydechovala naše lokomotiva.
A proč tato obydlí vypadají pořád tak opevněně? Protože Jelisavetpol byl kdysi vojenskou stanicí, vydanou napospas častým nájezdům širvanských Lesginců, a tito horalové, jak tvrdí nejučenější historikové, jsou přímými potomky Atillových hord.
Už bylo skoro k půlnoci. Únavou se mi zavíraly oči, ale přece jsem jako dobrý zpravodaj nechtěl spát, leda jedním okem a jedním uchem.
Nicméně jsem upadl do toho druhu ospalosti, kterou působí pravidelné údery uhánějícího vlaku, promísené pronikavým pískotem píšťaly, hlukem brzd před zmírněním rychlosti a zastavováním a posléze rušným lomozem, když se setkají dva vlaky. V krátkých zastávkách se vykřikují jména stanic a dveře otevírané a zavírané třískají s kovovým zvukem.
Tak jsem slyšel jmenovat Džéran, Varvasa, Udžary, Kjurdamir, Klurdane, potom Karasúl, Navagi... Vzchopil jsem se, ale protože jsem již neseděl v koutě, který jsem tak kavalírsky přepustil, nemohl jsem se dívat oknem.
A teď se ptám, co vlastně skrývá ta sbírka závojů, pokrývek a sukní, kterou vidím na místě, které mi bylo uchváceno? Otázka bez odpovědi. Bude tato cestovatelka mou společnicí až na poslední stanici Velké transasijské dráhy? Vyměním s ní sympatický pohled na pekingských ulicích?... Pak se moje myšlenky přesmykly od mé společnice na společníka, který chrápe v jednom rohu tak, že by všechny ventilátory firmy Strong Bulbul and Co. na něj mohly žárlit. Co to jen vyrábí ta nesmyslná továrna? Železné nebo ocelové mosty, lokomotivy, desky na pancéřové lodě, parní kotle nebo podzemní pumpy?... Podle toho, co mi napověděl můj Američan, z ní v duchu dělám soupeřku kreusotských, kokerillských nebo essenských továren; bude to asi nějaký obrovský průmyslový závod Spojených států amerických. Ovšem jestli snad nepřeháněl!... ale zeleně přece nevypadá, jak se v jeho kraji říká, - což znamená, že ten Fulk Ephrinell nevyhlíží právě naivně.
Nicméně se mi zdá, že jsem zvolna usnul spánkem těžkým jak olovo. Podléhaje zevním vlivům už neslyším ani mohutné Yankeeovo dýchání. Vlak přijíždí na stanici Aliat, na deset minut tady zastavuje a ujíždí, ani jsem to nezpozoroval. Lituji toho, protože Aliat je malý přístav, a mohl jsem poprvé pohlédnout na Kaspické moře a zahlédnout kraje pustošené Petrem Velikým... Z toho bych mohl udělat dva historicko-fantastické sloupce do Různých zpráv, pomíchat přitom jen trochu konverzační slovníky Bouilleta a Larousse... I když jsem nic neviděl z tohoto kraje a jeho hlavního města, mohl jsem popustit uzdu své obrazotvornosti... „Baku! Baku!“ Teprve toto jméno mne při zastávce vlaku probouzí... Je sedm hodin ráno.
