×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Claudius Bombarnak - Jules Verne, I. KAPITOLA Na začátku cesty

I. KAPITOLA Na začátku cesty

I. KAPITOLA

Na začátku cesty

Claudius Bombarnak, zpravodaj listu XX. století, Tiflis - Zakavkazsko

Tak byl adresován telegram, který jsem dostal 13. května, když jsem přijížděl do Tiflisu.

A tento telegram zněl:

Všechno ostatní nechat stranou, 15. tohoto měsíce ať je Claudius Bombarnak v přístavu Uzun Ada na východním pobřeží Kaspického moře. Odtud ať jede přímo velkým transasijským vlakem od evropských hranic k hlavnímu městu „nebeské říše“. Svoje dojmy sepíše ve formě deníku. Bude interviewovat vynikající osoby, se kterými se cestou setká, a ohlásí i sebemenší příhody buď dopisem nebo telegramem, jak to dobré zpravodajství vyžaduje.

XX. století spoléhá na horlivost, inteligenci, činnost a dovednost svého korespondenta, kterému poskytuje neomezený úvěr.

To se tedy stalo právě toho rána, kdy jsem přijel do Tiflisu a měl jsem v úmyslu tady strávit tři neděle, pak navštívit provincie v Gruzii ve prospěch svého časopisu a jak jsem rovněž doufal, i k prospěchu jeho čtenářů.

Ale tu to máš! Takové jsou neočekávané a nevyjádřitelné osudy bludného novinářského zpravodaje!

Tehdy byla ruská dráha Poti-Tiflis-Baku už spojena. Po dlouhé a zajímavé jízdě provinciemi jižního Ruska jsem překročil Kavkaz a doufal jsem, že si pořádně v hlavním městě Zakavkazska odpočinu... A tady neúprosná administrace XX. století mi povolovala v tomto městě jenom půl dne zastávky! Sotvaže jsem přijel, byl jsem nucen opět odejít, takže mi nezbyl ani čas na rozšněrování tlumoku. Prosím vás! Člověk musí vyhovět požadavkům zpravodajství a moderním potřebám interviewů!

A přece jsem byl tak pečlivě připraven a dobře zásoben zeměpisnými a etnografickými doklady, které se vztahovaly k Zakavkazsku! Jen si dejte tolik práce jako já, abyste se naučili, že čepice z kožešiny ve formě turbanu, kterou nosí horalové a kozáci, se nazývá papacha, že svrchní šat, stažený v bocích, na který se po straně zavěšuje nábojnice, jedni nazývají čerkeska, druzí bešmet! Jen se učte rozeznávat, že Gruzínec a Armén nosí na hlavě čepici jako homoli cukru, že kupci si oblékají tulup, jakýsi kožich z ovčí kůže, že Kurd a Párs nosí ještě burku, plášť z chlupaté, skoro nezničitelné tkaniny!

A co mám teď říct o tom, co všechno nosí na hlavě krásné Gruzínky, o tom tassakravi, které se skládá z lehké stužky, ze lněného mušelínového závoje, ve kterém bývá orámováno tolik hezkých tváří, o jejich šatech přepestrých barev, s rukávy široce otevřenými, o jejich spodních sukních, které jsou podvázané v boku, o jejich zimním svrchníku ze sametu, obšitém kožešinami a zkrášleném šperky a šňůrami, o jejich letní mantile z bílé tkaniny, zvané cadré, s rukávy docela úzkými a přiléhavými, co teď mám říct o těch všech krojích, které jsem si tak pečlivě zaznamenal do svého zápisníku?

Co vám pomůže, že jste zjistili, že národní kapela se skládá z ostrých fléten, zvaných zurna, z křiklavých klarinetů, zvaných salamuri, z mandolin s měděnými strunami, které se drhnou perem, z houslí, na které se hraje kolmo, nazývaných čianuri, a z jakéhosi druhu cimbálu, dimplipito, který chřestí, jako když kroupy padají na okno.

Co vám pomůže, že jste zjistili, že šaska je šavle, zavěšená na řemenu zdobeném hřebíky a stříbrným kováním, že kindžál nebo handžár je dýka upevněná v pase, že výzbroj kavkazských vojáků se skládá z dlouhé pušky s damascenskou hlavní, ozdobenou kroužky z vykládaného kovu!

Co vám pomůže, že jste se dozvěděli, že tarantas je jakýsi druh kočáru, spočívající na pěti dřevech, dost elastických, mezi dvěma širokými koly a prostřední výšky, že tento vůz řídí jamščik, který sedí vpředu na kozlíku a drží opratě tří koní, a vedle něho sedí druhý postilion forajtr, pro případ, že by bylo potřeba připřáhnout čtvrtého koně u smotritěla, totiž poštmistra kavkazských silnic!

Co vám pomůže, že jste se naučili, že versta má kilometr a sedmdesát metrů, že různé kočovné národy kavkazských provincií se rozdělují na tyto rody: Kalmuky, potomky Aleutů, a těch je patnáct tisíc; Kirgize, musulmanského původu, osm tisíc, Tatary z Kundrova, jedenáct set; Tatary ze Sandrova, sto dvanáct, Nohajce, osm tisíc pět set; Turkmeny, bezmála čtyři tisíce!

Když jsem takto důkladně zpracoval svoji Gruzii, musím ji najednou na přísný rozkaz opustit! A nebudu mít ani čas navštívit horu Ararat a místa, kde se čtyřicátého dne potopy zastavila Noemova archa, primitivní prám slovutného patriarchy, a musím zanechat úmyslu, abych mohl zveřejnit svoje dojmy ze zakavkazské cesty, skoro tisíc už napsaných řádků přijde nazmar, řádků, pro které jsem měl k dispozici třicet dva tisíce slov našeho jazyka, již uznaného Francouzskou akademií?... Je to kruté, ale nic proti tomu nemohu namítat.

Ale napřed, v kolik hodin odjíždí vlak z Tiflisu ke Kaspickému moři? Tifliské nádraží spojuje tři dráhy: trať západní, která končí v Poti, u Černého moře, je to přístav, kde vystupují cestující, kteří přijeli z Evropy; trať východní, která vede až do Baku, odkud odjíždějí cestující přes Kaspické moře, a posléze trať, kterou vystavěli Rusové v délce sto šedesát čtyři kilometry mezi Předkavkazskem a Zakavkazskem, Vladikavkazem a Tiflisem přes horu Ararat ve výši čtyři tisíce pět set stop, a která spojuje hlavní gruzínské město s železnicemi jižního Ruska.

Běžím na nádraží a pospíchám do čekárny a k pokladně.

„V kolik hodin odjíždí vlak do Baku?“ ptám se.

„Jedete do Baku?“ odpovídá zřízenec.

A dívá se na mne okénkem pohledem spíš vojenským než civilním, který vytrvale metá blesky zpod stínítka ruské čepice.

„Myslím,“ odpověděl jsem snad trochu pn1iš živě, „že není zakázáno jet do Baku?...“

„Ne,“ odpovídá mi suchým tónem, „jen jestli máte předepsaný pas.“

„Budu mít předepsaný pas, nemějte obavy,“ odpovídám rychle nedůvěřivému zřízenci, který mi připadá jako všichni úředníci svaté Rusi, totiž úředník a četník zároveň.

Potom se ještě znovu ptám, v kolik hodin odjíždí vlak do Baku.

„V šest hodin večer.“

„A kdy tam přijede?...“ „Druhý den, v sedm hodin ráno.“

„Je spojení s parníkem do Uzun Ady?“

„Ano.“

Muž u pokladny odpovídá na můj pozdrav mechanicky.

Záležitost pasu mi nedělá velké starosti: francouzský konzul mi poví všechno, co ruské úřady žádají.

V šest hodin večer, - a teď je už devět hodin ráno! Eh, co! Když podle některých Průvodců můžete prohlédnout Paříž za dva dny, Řím za tři dny a Londýn za čtyři, bylo by opravdu velmi zvláštní, kdybych Tiflis za půl dne neprohlédl, a já už dovedu prohlížet! U čerta, buď je člověk zpravodaj, anebo jím není!

Je samozřejmé, že když mě můj časopis poslal do Ruska, mluvím zběžně rusky, anglicky a německy. Žádat od novinářskéhokronikáře znalost několika tisíc nářečí, kterými se vyjadřují myšlenky ve všech pěti dílech světa, by ovšem bylo proti všem pravidlům. Ostatně se třemi zmíněnými jazyky a k tomu s francouzštinou dojde člověk velmi daleko po obou pevninách. Je pravda, že zbývá ještě turečtina, ze které znám jen několik vět, a čínština, ze které neznám ani jedno slůvko. Ale nebojím se, že v Turkestánu a v „nebeské říši“ budu na všechno zevlovat s otevřenými ústy. O tlumočníky nebude po cestě nouze a spoléhám, že mi na cestě Asií neujde ani jediná podrobnost. Umím vidět a uvidím. Proč bych si to tajil? Jsem z těch, kteří jsou přesvědčeni, že o všech věcech je možné psát zprávy, že země, měsíc, nebe, vesmír jsou stvořeny jen pro novinářské články a moje pero nebude cestou nijak zahálet.

Dříve než prohlédneme Tiflis, si odbudeme pasovou záležitost. Naštěstí tu nejde o to, dostat tu podorožnaju, která byla kdysi nezbytná každému, kdo cestoval Ruskem. Bylo to v dobách kurýrů, poštovních koní, a toto úřední povolení překonávalo svou váhou všechny překážky, zajišťovalo nejrychlejší výměnu přípřeže, nejzdvořilejší postilióny, nejrychlejší jízdu tak, že dobře doporučený cestovatel mohl dva tisíce sedm set verst, které dělí Tiflis od Petro hradu, projet za osm dní a pět hodin. Ale co to stálo obtíží, než si člověk takový pas opatřil!

Dnes stačí pouhé povolení k cestování - povolení, které svým způsobem dosvědčuje, že nejste ani vrah, ani politický zločinec, že jste krátce řečeno to, co se v civilizované zemi nazývá poctivým člověkem. Díky pomoci, kterou mi poskytl náš konzul v Tiflisu, jsem se domluvil s ruskou správou velmi brzy.

Byla to otázka jen dvou hodin a dvou rublů. Potom se celým tělem oddávám výzkumné cestě hlavním gruzínským městem, a to bez průvodce, protože se všech průvodců hrozím. Mohl bych ovšem sám vodit kteréhokoliv cizince bludištěm tohoto města, které jsem dopředu tak podrobně prostudoval. Je mi to už dáno od přírody.

Když jsem se procházel, tak jsem namátkou poznával: předně dumu, totiž radnici, kde sídlí golova, totiž starosta. Kdybyste mi prokázali čest a doprovázeli mne, vedl bych vás k promenádě do Krasnoje Gory na levém břehu Kury, zdejších to Champs Élysées - něco jako kodaňské Tivoli nebo jako tržnice na bellevillském bulváru, s těmi svými kačély, rozkošnými houpačkami, jejichž pěkně nastrojené vlnivé pohyby působí mořskou nemoc. A všude uprostřed míchanice jarmarečních bud se procházejí ženy ve svátečních šatech, s tváří odkrytou, jsou to tedy ženy gruzínské nebo arménské, křesťanského vyznání.

Muži jsou praví Belvederští Apollonové, ovšem ne tak prostě oblečení, vyhlížejí jako knížata a ptám se sám sebe, jestli jimi opravdu všichni nejsou? Ale, cožpak všichni nejsou potomky...? Ale genealogizovat budu až později. Pojďme raději rychle dál. Ztracená minuta znamená deset řádek reportáže, a deset řádek reportáže, to je... Však to záleží na štědrosti žurnálu a jeho administrace.

Rychle k velkému karavanserailu. Tady se zdržují karavany přicházející ze všech koutů asijské pevniny. Teď právě jedna přichází, vesměs arménští kupci. A jedna, skládající se z obchodníků z Persie a ruského Turkestánu zase odchází. Přál bych si přicházet s jednou, odcházet s druhou. Není to ale možné a lituji toho. Od těch dob, co je otevřena transasijská dráha, člověk sotva uvidí ty nekonečné a malebné řady jezdců, pěších, koní, velbloudů, oslů a vozíků. Eh, co! Nebojím se, že moje cesta Asií nebude zajímavá. Zpravodajxx. století už dovede být poutavý.

Tady jsou bazary s tisícerými výrobky z Persie, Číny, Turecka, Sibiře a Mongolska. V pestré směsici látek z Teheránu, Širázu, Kandaháru nebo Kábulu, koberce překrásně tkané, s překrásnými barvami, pak hedvábí..., které se však nevyrovná lyonskému hedvábí...

Koupím?... Ne, nekoupím. Obtížit se zavazadly na cestu od Kaspického moře k „nebeské říši“... Ne, nikdy! Malý ruční tlumok a taška přehozená přes rameno, s cestovním oblekem mi stačí. - Prádlo?.. Nějaké si opatřím cestou - po anglicku.

Zastavme se před proslulými tifliskými lázněmi, jejichž léčivé vody mají někdy až šedesát stupňů Celsia. Tady se provádí masáže, pak uvolnění páteře a protahování všech končetin, s dokonalostí nejvyššího stupně. Pamatuji se, co o tom řekl náš velký Dumas, jehož putování nikdy nepostrádalo zajímavé příhody; tento předchůdce všeho parního zpravodajství vynalézal svoje příhody zcela podle svých potřeb. Ale nemám čas podstoupit ani masáž, ani zvláčnění ani protahování končetin.

Hle, hle! Hotel de France. Kde by také nebyl Hotel de France? Vstupuji, poroučím si snídani - gruzínskou snídani, s nějakým kachetijským vínem, o kterém se říká, že nikdy neopíjí, leda když je člověk srká nosem a pije zároveň, používaje těch lahví se širokými hrdly, do kterých se nos ponoří dříve než rty. Tak to aspoň velmi rádi dělají zakavkazští domorodci. Rusům, jinak střídmým, stačí podle všeho čaj, ovšem ne bez jisté přísady vodky, výtečné ruské kořalky.

Já, Francouz a k tomu Gaskoněc, se spokojím se svou lahvičkou kachetijského, jako jsme pili svoje Chateau-Lafite za těch blahých časů, kdy ještě slunce provádělo destilaci na pauillacských stráních... Kavkazské víno, trochu ostré, se opravdu hodí docela dobře k vařenému kuřeti, řečenému pila! - takže v něm ještě najdeš k tomu všemu zvláštní příjemnou příchuť.

Jsme hotovi a zaplatíme. Vmísíme se teď mezi těch šedesát tisíc obyvatel, kteří žijí v hlavním gruzínském městě. Zajdeme do bludiště jeho ulic a do chumelenice jeho kosmopolitického obyvatelstva. Je zde mnoho židů, kteří zapínají svoje kabáty zprava nalevo, tak jak píší - docela proti obyčeji asijských národů. V tomto kraji snad izraelští synové nejsou pány, tak jako jinde?

Příčinou toho je bezpochyby okolnost, že teprve šest židů dovede napálit jednoho Arména, jak říká jedno místní přísloví, a v zakavkazských provinciích je mnoho Arménů! Přicházím na náměstí pokryté pískem, kde odpočívá na stovky velbloudů se složenýma předníma nohama a krkem vytaženým dopředu. Jindy jich tady bývalo na tisÍce. Od těch dob, co je postavená zakaspická dráha, tedy už několik let, počet těchto hrbatých nosičů se zmenšil velmi znatelným poměrem. Prosím vás, kterýpak soumar by vydržel soutěž s nákladními vlaky!

Jdu po svahu ulic, přicházím na nábřeží Kury, jejíž koryto dělí město na dvě nestejné části. Z každé strany se vypínají plazící se a lezoucí domy, které se kupí a vrcholí jeden na druhý. Čtvrti města na břehu řeky mají čilý obchodní ruch. Tady se všude potloukají prodavači vína se svými nadutými měchy jako balónky a prodavači vody s nádory z buvolí kůže, ke kterým jsou pevně přišité roury podobné sloním chobotům.

Nazdařbůh bloudím. Errare humanum es!, blouditi (vlastně chybovati) je lidské, říkávají rádi studenti v Bordeaux, když se toulají po nábřeží Girondy.

„Pane,“ říká mi dobráček, nějaký žid a ukazuje mi jakýsi dům, který mi připadá docela všední, „jste cizinec?...“

„Ano, úplný.“

„Tedy nechoďte kolem tohoto domu, aniž se na okamžik nezastavíte a neobdivujete ho...“

„A co je na něm obdivuhodného?...“

„Tady bydlel proslulý tenor Satar, který zpíval vysoké f prsním hlasem... Však mu za to také platili!“

Přeji tomuto důstojnému patriarchovi, aby vyzpíval vysoké g ještě lépe placené, a vystupuji na svahy po pravém břehu Kury, abych měl lepší rozhled.

Na temeni vršku, na malém plácku, kde zpěvák-přednašeč s živými posunky přednáší verše Saadího, slovutného perského básníka, se oddávám pohledu na hlavní zakavkazské město. To, co dělám tady, chci učinit za čtrnáct dní v Pekingu. Ale zatím než přijdou pagody a yameny „nebeské říše“, rozprostírá se před mým zrakem Tiflis: pevnostní hradby, zvonice chrámů přerůzných vyznání, metropolitanský chrám s dvojitým křížem, domy stavěné ruským, perským nebo arménským způsobem; málo střech, ale mnoho teras; málo krášlených fasád, ale mnoho balkonů s verandami, přilepenými na jednotlivá poschodí, pak dvě části znatelně oddělené, čtvrť nižší, gruzínská, a čtvrť vyšší, modernější, kterou protíná dlouhý bulvár, vysázený krásnými stromy, mezi kterými se vyjímá palác knížete Bariatinského... Celek tvoří nesprávný, rozmarný, neočekávaný reliéf, rozkošně nepravidelný, který uzavírá obzor velkolepým rámcem svých hor.

Brzy bude pět hodin. Nemám čas se zabývat vděčným přívalem popisných frází. Raději pospěšme na nádraží.

Tady je už jistý nával. Arméni, Gruzínci, Mingrelci, Tataři, Kurdové, Rusové z kaspického pobřeží, jedni kupují železniční lístky - ó kde jsi, Východe? - přímo do Baku, druzí do prostřední stanice.

Konečně mám všechno vyřízené. Ani zřízenec s tou četnickou tváří, ani sám četník by nemohl klást mému odjezdu žádné překážky.

Dávají mi lístek první třídy, který platí do Baku. Vystupuji na nástupiště, odkud je přístup k vagonům. Podle svého zvyku se usadím v koutku dost pohodlného vozu. Několik cestujících vystupuje za mnou, kdežto kosmopolitičtí obyvatelé zaujímají vagony druhé a třetí třídy. Dveře se zavírají a přichází kontrolor prohlížet lístky. Poslední písknutí ohlašuje, že vlak se rozjíždí...

Najednou je slyšet křik - křik, při kterém se mísí hněv se zoufalstvím, a slyším tato německá slova:

„Zastavte!... Zastavte!“

Spustím okno a vyhlížím ven.

Veliký muž, s tlumokem v ruce, kašketem na hlavě, nohy se zaplétají do záhybů dlouhého pláště, běží, sotva dechu popadá. Opozdil se.

Zřízenci ho chtějí zadržet... Ale prosím vás, chtějte zadržet kouli, která vyletěla z děla! I tentokrát muselo právo ustoupit násilí.

Německá koule opisuje šťastně vypočítanou křivku a padne do kupé sousedícího s naším a to dveřmi, které jeden ochotný cestující drží otevřené.

Vlak se právě rozjíždí, kola lokomotivy klouzají po kolejích, a rychlost je větší a větší...

Odjeli jsme.


I. KAPITOLA Na začátku cesty

I. KAPITOLA

Na začátku cesty

Claudius Bombarnak, zpravodaj listu XX. století, Tiflis - Zakavkazsko

Tak byl adresován telegram, který jsem dostal 13. května, když jsem přijížděl do Tiflisu.

A tento telegram zněl:

Všechno ostatní nechat stranou, 15. tohoto měsíce ať je Claudius Bombarnak v přístavu Uzun Ada na východním pobřeží Kaspického moře. Odtud ať jede přímo velkým transasijským vlakem od evropských hranic k hlavnímu městu „nebeské říše“. Svoje dojmy sepíše ve formě deníku. Bude interviewovat vynikající osoby, se kterými se cestou setká, a ohlásí i sebemenší příhody buď dopisem nebo telegramem, jak to dobré zpravodajství vyžaduje.

XX. století spoléhá na horlivost, inteligenci, činnost a dovednost svého korespondenta, kterému poskytuje neomezený úvěr.

To se tedy stalo právě toho rána, kdy jsem přijel do Tiflisu a měl jsem v úmyslu tady strávit tři neděle, pak navštívit provincie v Gruzii ve prospěch svého časopisu a jak jsem rovněž doufal, i k prospěchu jeho čtenářů.

Ale tu to máš! Takové jsou neočekávané a nevyjádřitelné osudy bludného novinářského zpravodaje!

Tehdy byla ruská dráha Poti-Tiflis-Baku už spojena. Po dlouhé a zajímavé jízdě provinciemi jižního Ruska jsem překročil Kavkaz a doufal jsem, že si pořádně v hlavním městě Zakavkazska odpočinu... A tady neúprosná administrace XX. století mi povolovala v tomto městě jenom půl dne zastávky! Sotvaže jsem přijel, byl jsem nucen opět odejít, takže mi nezbyl ani čas na rozšněrování tlumoku. Prosím vás! Člověk musí vyhovět požadavkům zpravodajství a moderním potřebám interviewů!

A přece jsem byl tak pečlivě připraven a dobře zásoben zeměpisnými a etnografickými doklady, které se vztahovaly k Zakavkazsku! Jen si dejte tolik práce jako já, abyste se naučili, že čepice z kožešiny ve formě turbanu, kterou nosí horalové a kozáci, se nazývá papacha, že svrchní šat, stažený v bocích, na který se po straně zavěšuje nábojnice, jedni nazývají čerkeska, druzí bešmet! Jen se učte rozeznávat, že Gruzínec a Armén nosí na hlavě čepici jako homoli cukru, že kupci si oblékají tulup, jakýsi kožich z ovčí kůže, že Kurd a Párs nosí ještě burku, plášť z chlupaté, skoro nezničitelné tkaniny!

A co mám teď říct o tom, co všechno nosí na hlavě krásné Gruzínky, o tom tassakravi, které se skládá z lehké stužky, ze lněného mušelínového závoje, ve kterém bývá orámováno tolik hezkých tváří, o jejich šatech přepestrých barev, s rukávy široce otevřenými, o jejich spodních sukních, které jsou podvázané v boku, o jejich zimním svrchníku ze sametu, obšitém kožešinami a zkrášleném šperky a šňůrami, o jejich letní mantile z bílé tkaniny, zvané cadré, s rukávy docela úzkými a přiléhavými, co teď mám říct o těch všech krojích, které jsem si tak pečlivě zaznamenal do svého zápisníku?

Co vám pomůže, že jste zjistili, že národní kapela se skládá z ostrých fléten, zvaných zurna, z křiklavých klarinetů, zvaných salamuri, z mandolin s měděnými strunami, které se drhnou perem, z houslí, na které se hraje kolmo, nazývaných čianuri, a z jakéhosi druhu cimbálu, dimplipito, který chřestí, jako když kroupy padají na okno.

Co vám pomůže, že jste zjistili, že šaska je šavle, zavěšená na řemenu zdobeném hřebíky a stříbrným kováním, že kindžál nebo handžár je dýka upevněná v pase, že výzbroj kavkazských vojáků se skládá z dlouhé pušky s damascenskou hlavní, ozdobenou kroužky z vykládaného kovu!

Co vám pomůže, že jste se dozvěděli, že tarantas je jakýsi druh kočáru, spočívající na pěti dřevech, dost elastických, mezi dvěma širokými koly a prostřední výšky, že tento vůz řídí jamščik, který sedí vpředu na kozlíku a drží opratě tří koní, a vedle něho sedí druhý postilion forajtr, pro případ, že by bylo potřeba připřáhnout čtvrtého koně u smotritěla, totiž poštmistra kavkazských silnic!

Co vám pomůže, že jste se naučili, že versta má kilometr a sedmdesát metrů, že různé kočovné národy kavkazských provincií se rozdělují na tyto rody: Kalmuky, potomky Aleutů, a těch je patnáct tisíc; Kirgize, musulmanského původu, osm tisíc, Tatary z Kundrova, jedenáct set; Tatary ze Sandrova, sto dvanáct, Nohajce, osm tisíc pět set; Turkmeny, bezmála čtyři tisíce!

Když jsem takto důkladně zpracoval svoji Gruzii, musím ji najednou na přísný rozkaz opustit! A nebudu mít ani čas navštívit horu Ararat a místa, kde se čtyřicátého dne potopy zastavila Noemova archa, primitivní prám slovutného patriarchy, a musím zanechat úmyslu, abych mohl zveřejnit svoje dojmy ze zakavkazské cesty, skoro tisíc už napsaných řádků přijde nazmar, řádků, pro které jsem měl k dispozici třicet dva tisíce slov našeho jazyka, již uznaného Francouzskou akademií?... Je to kruté, ale nic proti tomu nemohu namítat.

Ale napřed, v kolik hodin odjíždí vlak z Tiflisu ke Kaspickému moři? Tifliské nádraží spojuje tři dráhy: trať západní, která končí v Poti, u Černého moře, je to přístav, kde vystupují cestující, kteří přijeli z Evropy; trať východní, která vede až do Baku, odkud odjíždějí cestující přes Kaspické moře, a posléze trať, kterou vystavěli Rusové v délce sto šedesát čtyři kilometry mezi Předkavkazskem a Zakavkazskem, Vladikavkazem a Tiflisem přes horu Ararat ve výši čtyři tisíce pět set stop, a která spojuje hlavní gruzínské město s železnicemi jižního Ruska.

Běžím na nádraží a pospíchám do čekárny a k pokladně.

„V kolik hodin odjíždí vlak do Baku?“ ptám se.

„Jedete do Baku?“ odpovídá zřízenec.

A dívá se na mne okénkem pohledem spíš vojenským než civilním, který vytrvale metá blesky zpod stínítka ruské čepice.

„Myslím,“ odpověděl jsem snad trochu pn1iš živě, „že není zakázáno jet do Baku?...“

„Ne,“ odpovídá mi suchým tónem, „jen jestli máte předepsaný pas.“

„Budu mít předepsaný pas, nemějte obavy,“ odpovídám rychle nedůvěřivému zřízenci, který mi připadá jako všichni úředníci svaté Rusi, totiž úředník a četník zároveň.

Potom se ještě znovu ptám, v kolik hodin odjíždí vlak do Baku.

„V šest hodin večer.“

„A kdy tam přijede?...“ „Druhý den, v sedm hodin ráno.“

„Je spojení s parníkem do Uzun Ady?“

„Ano.“

Muž u pokladny odpovídá na můj pozdrav mechanicky.

Záležitost pasu mi nedělá velké starosti: francouzský konzul mi poví všechno, co ruské úřady žádají.

V šest hodin večer, - a teď je už devět hodin ráno! Eh, co! Když podle některých Průvodců můžete prohlédnout Paříž za dva dny, Řím za tři dny a Londýn za čtyři, bylo by opravdu velmi zvláštní, kdybych Tiflis za půl dne neprohlédl, a já už dovedu prohlížet! U čerta, buď je člověk zpravodaj, anebo jím není!

Je samozřejmé, že když mě můj časopis poslal do Ruska, mluvím zběžně rusky, anglicky a německy. Žádat od novinářskéhokronikáře znalost několika tisíc nářečí, kterými se vyjadřují myšlenky ve všech pěti dílech světa, by ovšem bylo proti všem pravidlům. Ostatně se třemi zmíněnými jazyky a k tomu s francouzštinou dojde člověk velmi daleko po obou pevninách. Je pravda, že zbývá ještě turečtina, ze které znám jen několik vět, a čínština, ze které neznám ani jedno slůvko. Ale nebojím se, že v Turkestánu a v „nebeské říši“ budu na všechno zevlovat s otevřenými ústy. O tlumočníky nebude po cestě nouze a spoléhám, že mi na cestě Asií neujde ani jediná podrobnost. Umím vidět a uvidím. Proč bych si to tajil? Jsem z těch, kteří jsou přesvědčeni, že o všech věcech je možné psát zprávy, že země, měsíc, nebe, vesmír jsou stvořeny jen pro novinářské články a moje pero nebude cestou nijak zahálet.

Dříve než prohlédneme Tiflis, si odbudeme pasovou záležitost. Naštěstí tu nejde o to, dostat tu podorožnaju, která byla kdysi nezbytná každému, kdo cestoval Ruskem. Bylo to v dobách kurýrů, poštovních koní, a toto úřední povolení překonávalo svou váhou všechny překážky, zajišťovalo nejrychlejší výměnu přípřeže, nejzdvořilejší postilióny, nejrychlejší jízdu tak, že dobře doporučený cestovatel mohl dva tisíce sedm set verst, které dělí Tiflis od Petro hradu, projet za osm dní a pět hodin. Ale co to stálo obtíží, než si člověk takový pas opatřil!

Dnes stačí pouhé povolení k cestování - povolení, které svým způsobem dosvědčuje, že nejste ani vrah, ani politický zločinec, že jste krátce řečeno to, co se v civilizované zemi nazývá poctivým člověkem. Díky pomoci, kterou mi poskytl náš konzul v Tiflisu, jsem se domluvil s ruskou správou velmi brzy.

Byla to otázka jen dvou hodin a dvou rublů. Potom se celým tělem oddávám výzkumné cestě hlavním gruzínským městem, a to bez průvodce, protože se všech průvodců hrozím. Mohl bych ovšem sám vodit kteréhokoliv cizince bludištěm tohoto města, které jsem dopředu tak podrobně prostudoval. Je mi to už dáno od přírody.

Když jsem se procházel, tak jsem namátkou poznával: předně dumu, totiž radnici, kde sídlí golova, totiž starosta. Kdybyste mi prokázali čest a doprovázeli mne, vedl bych vás k promenádě do Krasnoje Gory na levém břehu Kury, zdejších to Champs Élysées - něco jako kodaňské Tivoli nebo jako tržnice na bellevillském bulváru, s těmi svými kačély, rozkošnými houpačkami, jejichž pěkně nastrojené vlnivé pohyby působí mořskou nemoc. A všude uprostřed míchanice jarmarečních bud se procházejí ženy ve svátečních šatech, s tváří odkrytou, jsou to tedy ženy gruzínské nebo arménské, křesťanského vyznání.

Muži jsou praví Belvederští Apollonové, ovšem ne tak prostě oblečení, vyhlížejí jako knížata a ptám se sám sebe, jestli jimi opravdu všichni nejsou? Ale, cožpak všichni nejsou potomky...? Ale genealogizovat budu až později. Pojďme raději rychle dál. Ztracená minuta znamená deset řádek reportáže, a deset řádek reportáže, to je... Však to záleží na štědrosti žurnálu a jeho administrace.

Rychle k velkému karavanserailu. Tady se zdržují karavany přicházející ze všech koutů asijské pevniny. Teď právě jedna přichází, vesměs arménští kupci. A jedna, skládající se z obchodníků z Persie a ruského Turkestánu zase odchází. Přál bych si přicházet s jednou, odcházet s druhou. Není to ale možné a lituji toho. Od těch dob, co je otevřena transasijská dráha, člověk sotva uvidí ty nekonečné a malebné řady jezdců, pěších, koní, velbloudů, oslů a vozíků. Eh, co! Nebojím se, že moje cesta Asií nebude zajímavá. Zpravodajxx. století už dovede být poutavý.

Tady jsou bazary s tisícerými výrobky z Persie, Číny, Turecka, Sibiře a Mongolska. V pestré směsici látek z Teheránu, Širázu, Kandaháru nebo Kábulu, koberce překrásně tkané, s překrásnými barvami, pak hedvábí..., které se však nevyrovná lyonskému hedvábí...

Koupím?... Ne, nekoupím. Obtížit se zavazadly na cestu od Kaspického moře k „nebeské říši“... Ne, nikdy! Malý ruční tlumok a taška přehozená přes rameno, s cestovním oblekem mi stačí. - Prádlo?.. Nějaké si opatřím cestou - po anglicku.

Zastavme se před proslulými tifliskými lázněmi, jejichž léčivé vody mají někdy až šedesát stupňů Celsia. Tady se provádí masáže, pak uvolnění páteře a protahování všech končetin, s dokonalostí nejvyššího stupně. Pamatuji se, co o tom řekl náš velký Dumas, jehož putování nikdy nepostrádalo zajímavé příhody; tento předchůdce všeho parního zpravodajství vynalézal svoje příhody zcela podle svých potřeb. Ale nemám čas podstoupit ani masáž, ani zvláčnění ani protahování končetin.

Hle, hle! Hotel de France. Kde by také nebyl Hotel de France? Vstupuji, poroučím si snídani - gruzínskou snídani, s nějakým kachetijským vínem, o kterém se říká, že nikdy neopíjí, leda když je člověk srká nosem a pije zároveň, používaje těch lahví se širokými hrdly, do kterých se nos ponoří dříve než rty. Tak to aspoň velmi rádi dělají zakavkazští domorodci. Rusům, jinak střídmým, stačí podle všeho čaj, ovšem ne bez jisté přísady vodky, výtečné ruské kořalky.

Já, Francouz a k tomu Gaskoněc, se spokojím se svou lahvičkou kachetijského, jako jsme pili svoje Chateau-Lafite za těch blahých časů, kdy ještě slunce provádělo destilaci na pauillacských stráních... Kavkazské víno, trochu ostré, se opravdu hodí docela dobře k vařenému kuřeti, řečenému pila! - takže v něm ještě najdeš k tomu všemu zvláštní příjemnou příchuť.

Jsme hotovi a zaplatíme. Vmísíme se teď mezi těch šedesát tisíc obyvatel, kteří žijí v hlavním gruzínském městě. Zajdeme do bludiště jeho ulic a do chumelenice jeho kosmopolitického obyvatelstva. Je zde mnoho židů, kteří zapínají svoje kabáty zprava nalevo, tak jak píší - docela proti obyčeji asijských národů. V tomto kraji snad izraelští synové nejsou pány, tak jako jinde?

Příčinou toho je bezpochyby okolnost, že teprve šest židů dovede napálit jednoho Arména, jak říká jedno místní přísloví, a v zakavkazských provinciích je mnoho Arménů! Přicházím na náměstí pokryté pískem, kde odpočívá na stovky velbloudů se složenýma předníma nohama a krkem vytaženým dopředu. Jindy jich tady bývalo na tisÍce. Od těch dob, co je postavená zakaspická dráha, tedy už několik let, počet těchto hrbatých nosičů se zmenšil velmi znatelným poměrem. Prosím vás, kterýpak soumar by vydržel soutěž s nákladními vlaky!

Jdu po svahu ulic, přicházím na nábřeží Kury, jejíž koryto dělí město na dvě nestejné části. Z každé strany se vypínají plazící se a lezoucí domy, které se kupí a vrcholí jeden na druhý. Čtvrti města na břehu řeky mají čilý obchodní ruch. Tady se všude potloukají prodavači vína se svými nadutými měchy jako balónky a prodavači vody s nádory z buvolí kůže, ke kterým jsou pevně přišité roury podobné sloním chobotům.

Nazdařbůh bloudím. Errare humanum es!, blouditi (vlastně chybovati) je lidské, říkávají rádi studenti v Bordeaux, když se toulají po nábřeží Girondy.

„Pane,“ říká mi dobráček, nějaký žid a ukazuje mi jakýsi dům, který mi připadá docela všední, „jste cizinec?...“

„Ano, úplný.“

„Tedy nechoďte kolem tohoto domu, aniž se na okamžik nezastavíte a neobdivujete ho...“

„A co je na něm obdivuhodného?...“

„Tady bydlel proslulý tenor Satar, který zpíval vysoké f prsním hlasem... Však mu za to také platili!“

Přeji tomuto důstojnému patriarchovi, aby vyzpíval vysoké g ještě lépe placené, a vystupuji na svahy po pravém břehu Kury, abych měl lepší rozhled.

Na temeni vršku, na malém plácku, kde zpěvák-přednašeč s živými posunky přednáší verše Saadího, slovutného perského básníka, se oddávám pohledu na hlavní zakavkazské město. To, co dělám tady, chci učinit za čtrnáct dní v Pekingu. Ale zatím než přijdou pagody a yameny „nebeské říše“, rozprostírá se před mým zrakem Tiflis: pevnostní hradby, zvonice chrámů přerůzných vyznání, metropolitanský chrám s dvojitým křížem, domy stavěné ruským, perským nebo arménským způsobem; málo střech, ale mnoho teras; málo krášlených fasád, ale mnoho balkonů s verandami, přilepenými na jednotlivá poschodí, pak dvě části znatelně oddělené, čtvrť nižší, gruzínská, a čtvrť vyšší, modernější, kterou protíná dlouhý bulvár, vysázený krásnými stromy, mezi kterými se vyjímá palác knížete Bariatinského... Celek tvoří nesprávný, rozmarný, neočekávaný reliéf, rozkošně nepravidelný, který uzavírá obzor velkolepým rámcem svých hor.

Brzy bude pět hodin. Nemám čas se zabývat vděčným přívalem popisných frází. Raději pospěšme na nádraží.

Tady je už jistý nával. Arméni, Gruzínci, Mingrelci, Tataři, Kurdové, Rusové z kaspického pobřeží, jedni kupují železniční lístky - ó kde jsi, Východe? - přímo do Baku, druzí do prostřední stanice.

Konečně mám všechno vyřízené. Ani zřízenec s tou četnickou tváří, ani sám četník by nemohl klást mému odjezdu žádné překážky.

Dávají mi lístek první třídy, který platí do Baku. Vystupuji na nástupiště, odkud je přístup k vagonům. Podle svého zvyku se usadím v koutku dost pohodlného vozu. Několik cestujících vystupuje za mnou, kdežto kosmopolitičtí obyvatelé zaujímají vagony druhé a třetí třídy. Dveře se zavírají a přichází kontrolor prohlížet lístky. Poslední písknutí ohlašuje, že vlak se rozjíždí...

Najednou je slyšet křik - křik, při kterém se mísí hněv se zoufalstvím, a slyším tato německá slova:

„Zastavte!... Zastavte!“

Spustím okno a vyhlížím ven.

Veliký muž, s tlumokem v ruce, kašketem na hlavě, nohy se zaplétají do záhybů dlouhého pláště, běží, sotva dechu popadá. Opozdil se.

Zřízenci ho chtějí zadržet... Ale prosím vás, chtějte zadržet kouli, která vyletěla z děla! I tentokrát muselo právo ustoupit násilí.

Německá koule opisuje šťastně vypočítanou křivku a padne do kupé sousedícího s naším a to dveřmi, které jeden ochotný cestující drží otevřené.

Vlak se právě rozjíždí, kola lokomotivy klouzají po kolejích, a rychlost je větší a větší...

Odjeli jsme.