×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cesta do Francie - Jules Verne, XVI. KAPITOLA Nečekané shledáni

XVI. KAPITOLA Nečekané shledáni Naše postavení bylo velmi vážné. A stane se ještě těžším, jestli nenalezneme náhradu za ztracený povoz, kočár opuštěný v průsmyku Durynského lesa!

Především šlo o nalezení vhodného útulku na noc. Budeme ještě uvažovat.

Byl jsem ve velikých rozpacích. Daleko široko nebylo lidské bydliště. Nevěděl jsem, co dělat, když při vystupování po pravé straně jsem spatřil jakousi chatrč na okraji lesa, rozkládajícího se na posledním výběžku horského řetězu.

Tato chatrč na obou bocích a na přední straně byla otevřena větrům. Sem pronikal déšť i vítr. Šindele na střeše dosud odolávaly, a když-by začalo pršet, byli bychom alespoň uchráněni před deštěm.

Včerejší bouře vyčistila nebe tak dobře, že za dne už nepršelo. Bohužel, ale s nastalým večerem se objevila hustá mračna znovu; kromě toho se utvořily husté mlhy, které by se jakoby plazily po zemi. Byl jsem potěšen, že jsem nalezl alespoň tuto bídnou chatrč v době, kdy jsme přišli o povoz.

Pan de Lauranay byl nehodou hluboce dotčen, zvláště kvůli své vnučce. Dlouhá cesta nás dělila ještě od francouzské hranice. Jak vykonáme cestu v nám vyměřených lhůtách, když budeme nuceni odbývat ji pěšky? O tom bylo nutné uvažovat. Nejprve však bylo potřeba zabývat se naléhavějšími věcmi.

Uvnitř chatrče, která patrně nebyla už dávno obydlena, byla země pokryta suchým stelivem. Tam asi hledávali útočiště pastýři, kteří vyvádějí svá stáda do hor, na poslední výspu Durynského pohoří. Pod vysočinou se rozkládaly saské roviny směrem k Fuldě, přes území Hornorýnské provincie.

Pod šikmo dopadajícími paprsky zapadajícího slunce se tyto roviny zdvihaly ve směru k protilehlému obzoru slabými vlnami. Podobaly se „wastám“, jejichž jméno se dává krajům méně vyprahlým než jsou stepi.

I když se na pohled zdály srázné, neskýtaly asi už tak velké obtíže, jaké jsme zažili na cestě od Gothy.

Když nastávala noc, pomohl jsem trochu sestře při přípravě večeře. Pan a slečna de Lauranay, kteří byli patrně příliš unaveni celodenním pochodem, se jídla sotva dotkli. Také Irmě se nechtělo večeřet. Únava zvítězila nad hladem.

„Nejednáte správně!“ opakoval jsem jim, „nejprve se řádně najíst a pak odpočívat - takový je způsob vojáka na pochodu. Musíme mít nyní nohy v pořádku. Musíte večeřet, slečno Marto...“ „Já bych ráda, můj dobrý Natalisi,“ odpověděla mi, „jen kdyby mi to bylo možné... Zítra ráno, než se vydáme opět na cestu, pokusím se něco pojíst...“ „To ale bude už pořád o jedno jídlo méně!“ odpověděl jsem. „To ovšem, ale nebojte se! Nebudu vás na cestě zdržovat!“ Přes všechno naléhání jsem ničeho nedosáhl, ačkoliv jsem dával příklad, jídlo přímo hltaje. Rozhodl jsem se, že si dodám sil za čtyři, jako bych se na zítřek nadál čtyřnásobné práce.

Několik kroků od chatrče tekl čistý potůček, který se ztrácel v hluboké kotlině. Několik kapek této vody, smíšených s kořalkou, které jsem měl plnou čutoru, postačilo na výrobu posilujícího nápoje.

Slečna Marta svolila k tomu, že vypije dva, tři doušky. Pan de Lauranay a má sestra ji napodobili. Osvěžili se.

Potom si šli všichni lehnout do chatrče a za chvíli usnuli.

Slíbil jsem, že si později také lehnu, se zatajeným úmyslem, že to neudělám. Jestli jsem nemluvil pravdu, to proto, že by pan de Lauranay chtěl jinak bdít se mnou, a já nesměl připustit, aby si ukládal ještě tuto námahu.

Chodil jsem tedy na stráži sem a tam. Můžete mi věřit, že mi tato povinnost nebyla novinkou, protože patřila k mému povolání. Z opatrnosti jsem zastrčil obě pistole, které jsem si vzal z kočáru, za opasek. Byl jsem přesvědčen, že je důležité s prospěchem dobře hlídat.

Proto jsem se také pevně rozhodl, že odolám dřímotě, ačkoliv jsem měl už těžká víčka. Občas, když mi nohy už vypovídaly službu, položil jsem se vedle chatrče s ušima stále napjatýma, s očima otevřenýma.

Noc byla velmi tmavá, ačkoliv nízké mlhy ponenáhlu vystoupily výš. V tomto hustém závoji nebyl jediný otvor, netřpytila se jediná hvězdička. Měsíc zapadl skoro zároveň se sluncem. V celém prostoru nebylo vidět jediné světélko.

Obzor byl ale zbaven mlh. Kdyby v lesních hlubinách nebo na povrchu planiny byl rozdělán sebemenší oheň, určitě bych ho spatřil na vzdálenost hodiny.

Nic. Všechno bylo ponořeno ve tmě jak vpředu, ze strany lučin, tak vzadu, pod horskými hřbety, šikmo se oddělujícími od skupin sousedních stromů a končícími při záhybu u chatrče.

Ostatně ticho bylo tak hluboké jako tma. Jediný vánek nerušil klid ovzduší, jak se to stává nejčastěji, když je dusno a bouře se nevybíjí ani blýskavicí.

A přece se jakýsi zvuk ozýval. Bylo to nepřetržité pískání, napodobující pochodové melodie a troubení pluku Royal Picardie. Tušíte už sami, že se Natalis Delpierre bezděčně poddával svým nezpůsobům. Nemohl tady nikdo kromě něho pískat v hodinách, kdy ptáčkové odpočívali pod loubím bříz a dubů.

Při pískání jsem přemýšlel o minulosti. Před duševním zrakem jsem viděl opět, co se dělo v Belzigu od mého příchodu, svatbu odloženou v okamžiku, kdy se měla slavit, souboj s poručíkem von Grawert, na který nedošlo, zařazení pana Jeana do vojska, naše vyhoštění z německého území. Pak jsem viděl v budoucnosti obtíže, které se hromadily, Jeana Kellera, na jehož hlavu byla vypsána odměna, prchajícího s koulí na noze - s koulí odsouzence k smrti - jeho matku, nevědoucí, kde se s ním setkat!

A jestliže už byl chycen, jestliže jej už vydali nějací ničemové, chtějící získat odměnu tisíce zlatých?... Ne! Tomu jsem nemohl uvěřit!

Smělý a odhodlaný pan Jean,nebyl člověkem, který se nechá chytit a prodat!

Co jsem se tak oddával svým úvahám, cítil jsem, jak se mi proti vůli zavírají víčka. Proto jsem povstal, nechtěje se poddat spánku. Mrzelo mě, že té noci byla příroda tak klidná, tma tak hluboká. Neozýval se jediný zvuk, na který bych mohl upnout pozornost, nebylo vidět jediné světlo na rovině ani na nebi, na které bych se mohl zadívat. Bylo proto stále zapotřebí svrchovaného napětí vůle, aby mne únava nepřemohla.

Ale i přitom čas ubíhal. Kolik bylo asi hodin? Minula už půlnoc? Možná, protože v tomto ročním období bývá noc dost krátká. Hledal jsem tedy světlejší místo na východním nebi, na temenech nejvzdálenějších hor. Ale nic nevěštilo dosud blízký příchod jara. Patrně jsem se tedy mýlil.

Přišlo mi pak na mysl, že za dne, když pan de Lauranay a já jsme prohlíželi mapu, shledali jsme toto: první důležité město, kterým jsme museli projít, bylo Tann, v Kasselském kraji, v Nassavské provincii. Tam se nám snad podaří opatřit si náhradu za náš kočár. Jakýkoliv prostředek nám bude vhod, abychom se dostali do Francie, a až tam budeme, bude nám už dobře. Na cestu do Tannu budeme ale potřebovat asi dvanáct hodin.

Až sem jsem dospěl v myšlenkách, když jsem najednou vyskočil. Bedlivě jsem začal naslouchat. Zdálo se mi, jako bych z dálky zaslechl nějaký výstřel.

Hned vzápětí dolehl k mému sluchu opětný výstřel. Nebylo pochybnosti, že slyším rány z pušky nebo z pistole. A dokonce se mi zdálo, jako bych spatřil prudký záblesk světla za stromy, seskupenými v pozadí chatrče.

V postavení, ve kterém jsme se nacházeli, uprostřed končin téměř úplně opuštěných, bylo možné se bát všeho. Jestliže by šla cestou tlupa záškodníků nebo lupičů, octli bychom se v nebezpečí, že budeme prozrazeni. A kdyby těch chlapů bylo jen půl tuctu,jak bychom jim odolali?

Čtvrt hodinky uplynulo. Nechtěl jsem pana de Lauranay probudit. Vždyť výstřel mohl pocházet od některého lovce, číhajícího na kance nebo srnce. Podle spatřeného světla jsem odhadl vzdálenost asi na půl hodiny.

Zůstali jsme stát bez pohnutí a měli jsme zrak upřený v tomto směru. J když jsem potom vůbec nic neslyšel, začal jsem se uklidňovat a ptát se sebe samého, jestli jsem se snad nestal hříčkou klamu vlastního sluchu nebo zraku. Vždyť se občas stává, že člověk se domnívá, jako by nespal, a přece spí. Co má za skutečnost, je jen pouhý prchavý dojem snu.

Rozhodnutý bojovat se spaním, chodil jsem rázným krokem sem a tam, pískaje si přitom, ani to nevnímaje, nejzvučnější fanfáry. Zašel jsem i za ohyb lesa, za chatrč, a pustil jsem se asi na sto kroků mezi stromy.

Po chvíli se mi zdálo, jako bych v houští zaslechl nějaký šum. Bylo možné, že je tam nějaká liška nebo vlk. Proto jsem uchopil pistoli a chystal jsem se je přivítat. A taková je síla zvyku, že jsem i v této chvíli, nedbaje nebezpečí prozrazení, stále pískal, jak jsem se dozvěděl později.

Znenadání se mi zdálo, že vidím vyskočit nějaký stín.

Rána z pistole vyšla téměř nazdařbůh. Ve stejné chvíli, co vyšel výstřel, vztyčil se přede mnou nějaký muž.

Poznal jsem jej už pouze v záři výstřelu: byl to - pan Jean Keller!


XVI. KAPITOLA

Nečekané shledáni

 

Naše postavení bylo velmi vážné. A stane se ještě těžším, jestli nenalezneme náhradu za ztracený povoz, kočár opuštěný v průsmyku Durynského lesa!

Především šlo o nalezení vhodného útulku na noc. Budeme ještě uvažovat.

Byl jsem ve velikých rozpacích. Daleko široko nebylo lidské bydliště. Nevěděl jsem, co dělat, když při vystupování po pravé straně jsem spatřil jakousi chatrč na okraji lesa, rozkládajícího se na posledním výběžku horského řetězu.

Tato chatrč na obou bocích a na přední straně byla otevřena větrům. Sem pronikal déšť i vítr. Šindele na střeše dosud odolávaly, a když-by začalo pršet, byli bychom alespoň uchráněni před deštěm.

Včerejší bouře vyčistila nebe tak dobře, že za dne už nepršelo. Bohužel, ale s nastalým večerem se objevila hustá mračna znovu; kromě toho se utvořily husté mlhy, které by se jakoby plazily po zemi. Byl jsem potěšen, že jsem nalezl alespoň tuto bídnou chatrč v době, kdy jsme přišli o povoz.

Pan de Lauranay byl nehodou hluboce dotčen, zvláště kvůli své vnučce. Dlouhá cesta nás dělila ještě od francouzské hranice. Jak vykonáme cestu v nám vyměřených lhůtách, když budeme nuceni odbývat ji pěšky? O tom bylo nutné uvažovat. Nejprve však bylo potřeba zabývat se naléhavějšími věcmi.

Uvnitř chatrče, která patrně nebyla už dávno obydlena, byla země pokryta suchým stelivem. Tam asi hledávali útočiště pastýři, kteří vyvádějí svá stáda do hor, na poslední výspu Durynského pohoří. Pod vysočinou se rozkládaly saské roviny směrem k Fuldě, přes území Hornorýnské provincie.

Pod šikmo dopadajícími paprsky zapadajícího slunce se tyto roviny zdvihaly ve směru k protilehlému obzoru slabými vlnami. Podobaly se „wastám“, jejichž jméno se dává krajům méně vyprahlým než jsou stepi.

I když se na pohled zdály srázné, neskýtaly asi už tak velké obtíže, jaké jsme zažili na cestě od Gothy.

Když nastávala noc, pomohl jsem trochu sestře při přípravě večeře. Pan a slečna de Lauranay, kteří byli patrně příliš unaveni celodenním pochodem, se jídla sotva dotkli. Také Irmě se nechtělo večeřet. Únava zvítězila nad hladem.

„Nejednáte správně!“ opakoval jsem jim, „nejprve se řádně najíst a pak odpočívat - takový je způsob vojáka na pochodu. Musíme mít nyní nohy v pořádku. Musíte večeřet, slečno Marto...“

„Já bych ráda, můj dobrý Natalisi,“ odpověděla mi, „jen kdyby mi to bylo možné...

Zítra ráno, než se vydáme opět na cestu, pokusím se něco pojíst...“ „To ale bude už pořád o jedno jídlo méně!“ odpověděl jsem. „To ovšem, ale nebojte se! Nebudu vás na cestě zdržovat!“

Přes všechno naléhání jsem ničeho nedosáhl, ačkoliv jsem dával příklad, jídlo přímo hltaje. Rozhodl jsem se, že si dodám sil za čtyři, jako bych se na zítřek nadál čtyřnásobné práce.

Několik kroků od chatrče tekl čistý potůček, který se ztrácel v hluboké kotlině. Několik kapek této vody, smíšených s kořalkou, které jsem měl plnou čutoru, postačilo na výrobu posilujícího nápoje.

Slečna Marta svolila k tomu, že vypije dva, tři doušky. Pan de Lauranay a má sestra ji napodobili. Osvěžili se.

Potom si šli všichni lehnout do chatrče a za chvíli usnuli.

Slíbil jsem, že si později také lehnu, se zatajeným úmyslem, že to neudělám. Jestli jsem nemluvil pravdu, to proto, že by pan de Lauranay chtěl jinak bdít se mnou, a já nesměl připustit, aby si ukládal ještě tuto námahu.

Chodil jsem tedy na stráži sem a tam. Můžete mi věřit, že mi tato povinnost nebyla novinkou, protože patřila k mému povolání. Z opatrnosti jsem zastrčil obě pistole, které jsem si vzal z kočáru, za opasek. Byl jsem přesvědčen, že je důležité s prospěchem dobře hlídat.

Proto jsem se také pevně rozhodl, že odolám dřímotě, ačkoliv jsem měl už těžká víčka. Občas, když mi nohy už vypovídaly službu, položil jsem se vedle chatrče s ušima stále napjatýma, s očima otevřenýma.

Noc byla velmi tmavá, ačkoliv nízké mlhy ponenáhlu vystoupily výš. V tomto hustém závoji nebyl jediný otvor, netřpytila se jediná hvězdička. Měsíc zapadl skoro zároveň se sluncem. V celém prostoru nebylo vidět jediné světélko.

Obzor byl ale zbaven mlh. Kdyby v lesních hlubinách nebo na povrchu planiny byl rozdělán sebemenší oheň, určitě bych ho spatřil na vzdálenost hodiny.

Nic. Všechno bylo ponořeno ve tmě jak vpředu, ze strany lučin, tak vzadu, pod horskými hřbety, šikmo se oddělujícími od skupin sousedních stromů a končícími při záhybu u chatrče.

Ostatně ticho bylo tak hluboké jako tma. Jediný vánek nerušil klid ovzduší, jak se to stává nejčastěji, když je dusno a bouře se nevybíjí ani blýskavicí.

A přece se jakýsi zvuk ozýval. Bylo to nepřetržité pískání, napodobující pochodové melodie a troubení pluku Royal Picardie. Tušíte už sami, že se Natalis Delpierre bezděčně poddával svým nezpůsobům. Nemohl tady nikdo kromě něho pískat v hodinách, kdy ptáčkové odpočívali pod loubím bříz a dubů.

Při pískání jsem přemýšlel o minulosti. Před duševním zrakem jsem viděl opět, co se dělo v Belzigu od mého příchodu, svatbu odloženou v okamžiku, kdy se měla slavit, souboj s poručíkem von Grawert, na který nedošlo, zařazení pana Jeana do vojska, naše vyhoštění z německého území. Pak jsem viděl v budoucnosti obtíže, které se hromadily, Jeana Kellera, na jehož hlavu byla vypsána odměna, prchajícího s koulí na noze - s koulí odsouzence k smrti - jeho matku, nevědoucí, kde se s ním setkat!

A jestliže už byl chycen, jestliže jej už vydali nějací ničemové, chtějící získat odměnu tisíce zlatých?... Ne! Tomu jsem nemohl uvěřit!

Smělý a odhodlaný pan Jean,nebyl člověkem, který se nechá chytit a prodat!

Co jsem se tak oddával svým úvahám, cítil jsem, jak se mi proti vůli zavírají víčka. Proto jsem povstal, nechtěje se poddat spánku. Mrzelo mě, že té noci byla příroda tak klidná, tma tak hluboká. Neozýval se jediný zvuk, na který bych mohl upnout pozornost, nebylo vidět jediné světlo na rovině ani na nebi, na které bych se mohl zadívat. Bylo proto stále zapotřebí svrchovaného napětí vůle, aby mne únava nepřemohla.

Ale i přitom čas ubíhal. Kolik bylo asi hodin? Minula už půlnoc? Možná, protože v tomto ročním období bývá noc dost krátká. Hledal jsem tedy světlejší místo na východním nebi, na temenech nejvzdálenějších hor. Ale nic nevěštilo dosud blízký příchod jara. Patrně jsem se tedy mýlil.

Přišlo mi pak na mysl, že za dne, když pan de Lauranay a já jsme prohlíželi mapu, shledali jsme toto: první důležité město, kterým jsme museli projít, bylo Tann, v Kasselském kraji, v Nassavské provincii. Tam se nám snad podaří opatřit si náhradu za náš kočár. Jakýkoliv prostředek nám bude vhod, abychom se dostali do Francie, a až tam budeme, bude nám už dobře. Na cestu do Tannu budeme ale potřebovat asi dvanáct hodin.

Až sem jsem dospěl v myšlenkách, když jsem najednou vyskočil. Bedlivě jsem začal naslouchat. Zdálo se mi, jako bych z dálky zaslechl nějaký výstřel.

Hned vzápětí dolehl k mému sluchu opětný výstřel. Nebylo pochybnosti, že slyším rány z pušky nebo z pistole. A dokonce se mi zdálo, jako bych spatřil prudký záblesk světla za stromy, seskupenými v pozadí chatrče.

V postavení, ve kterém jsme se nacházeli, uprostřed končin téměř úplně opuštěných, bylo možné se bát všeho. Jestliže by šla cestou tlupa záškodníků nebo lupičů, octli bychom se v nebezpečí, že budeme prozrazeni. A kdyby těch chlapů bylo jen půl tuctu,jak bychom jim odolali?

Čtvrt hodinky uplynulo. Nechtěl jsem pana de Lauranay probudit. Vždyť výstřel mohl pocházet od některého lovce, číhajícího na kance nebo srnce. Podle spatřeného světla jsem odhadl vzdálenost asi na půl hodiny.

Zůstali jsme stát bez pohnutí a měli jsme zrak upřený v tomto směru. J když jsem potom vůbec nic neslyšel, začal jsem se uklidňovat a ptát se sebe samého, jestli jsem se snad nestal hříčkou klamu vlastního sluchu nebo zraku. Vždyť se občas stává, že člověk se domnívá, jako by nespal, a přece spí. Co má za skutečnost, je jen pouhý prchavý dojem snu.

Rozhodnutý bojovat se spaním, chodil jsem rázným krokem sem a tam, pískaje si přitom, ani to nevnímaje, nejzvučnější fanfáry. Zašel jsem i za ohyb lesa, za chatrč, a pustil jsem se asi na sto kroků mezi stromy.

Po chvíli se mi zdálo, jako bych v houští zaslechl nějaký šum. Bylo možné, že je tam nějaká liška nebo vlk. Proto jsem uchopil pistoli a chystal jsem se je přivítat. A taková je síla zvyku, že jsem i v této chvíli, nedbaje nebezpečí prozrazení, stále pískal, jak jsem se dozvěděl    později.

Znenadání se mi zdálo, že vidím vyskočit nějaký stín.

Rána z pistole vyšla téměř nazdařbůh. Ve stejné chvíli, co vyšel výstřel, vztyčil se přede mnou nějaký muž.

Poznal jsem jej už pouze v záři výstřelu: byl to - pan Jean Keller!