XV. KAPITOLA Nehoda V Durynském lese Tak jsem se vrátil se sestrou do hostince „U pruského znaku“, co jsme si asi řekli při návratu - to všechno bych marně hledal ve své paměti. Možná, že jsme mezi sebou neprohodili ani jediné slovo. Náš zmatek by mohl být zpozorován, a více nebylo zapotřebí, abychom se ocitli před úřady. Byli bychom vyslýcháni a snad i zatčeni, kdyby vyšlo najevo, jaké svazky nás pojí s rodinou Kellerovou!...
Konečně jsme se vrátili do svých pokojů a nikoho jsme nepotkali. Chtěl jsem se nejprve domluvit se sestrou, jak si máme vést, dříve než budeme hovořit s panem a se slečnou de Lauranay.
Stáli jsme zde proti sobě, dívajíce se na sebe, zdrcení, netroufajíce chopit se slova.
„Ten nešťastník!... Ten nešťastník!... Co to udělal?“ zvolala konečně sestra.
„Co to udělal?“ odpověděl jsem. „Udělal to, co bych stejně tak udělal já na jeho místě! Pan Jean byl patrně tím ničemou týrán a potupen!... Proto jej udeřil... To se muselo stát dříve nebo později!... Ano, já bych udělal totéž!“ „Ubohý pan Jean!... Ubohý pan Jean!...“ šeptala sestra, a slzy jí splývaly po tvářích.
„Irmo,“ řekl jsem jí, „bud' statečná!... Je to zapotřebí!“ „Odsouzen k smrti!...“ „Počkej! Uprchl!... Nyní ho alespoň nemají, a ať je kdekoliv, je mu všude lépe, než v pluku těch ničemných Grawertů - otce i syna!“ „A těch tisíc zlatých, které se slibují tomu, kdo jej vydá, Natalisi!“ „Těchto tisíc zlatých nemá v kapse dosud nikdo, Irmo, a doufejme, že je také nikdo nikdy nedostane!“ „A jak se mu podaří uprchnout? Vždyť jméno mého nešťastného pana Jeana je oznámeno vyhláškami ve všech městech i vesnicích! Kolik darebáků nebude mít větší přání, než aby se ho zmocnili a vydali jej! A lepší lidé by mu neposkytli útulek ani na hodinu!“ „Nezoufej, Irmo!“ odpověděl jsem. „Ne!... Nic není ještě ztraceno!
Pokud pušky nejsou namířeny člověku na prsa...“ „Natalisi!... Natalisi!...“ „Ale i pušky mohou ještě selhat!... I to se už stalo... Nezoufej!...
Panu Jeanovi se podařilo uprchnout a dostat se do širého kraje!... Je dosud živý a není z těch, kteří se dají lapit!... Však jim unikne!“ Říkám vám upřímně, že jsem nechtěl poskytnout pouze trochu naděj e své sestře, když j sem takto mluvil. To ne - věřil j sem tomu sám. Nejobtížnější zajisté pro pana Jeana bylo uprchnout, když poručíka udeřil. Nuže, to se mu podařilo, a nebylo skutečně tak snadné, chytit ho, když vyhláška slibovala odměnu tisíc zlatých každému, komu by se podařilo zmocnit se ho. Skutečně, já ještě nezoufal, i když má sestra mnoho na mé útěchy nedbala.
„A paní Kellerová!“ zoufala si dále.
Ano! Kam se asi poděla paní Kellerová?... Podařilo se jí dostihnout syna?... Jestli vůbec věděla, co se stalo?... Doprovázela snad pana Jeana na útěku?
„Ubohá paní!... Ubohá matka!...“ opakovala Irma. Protože syna v Magdeburgu asi dostihla, asi ví všechno! Ví, že její syn je odsouzen k smrti!... Ach, Bože, Bože! Jak nesmírnou bolest jí ukládáš!“ „Irmo,“ odpověděl jsem, „prosím tě, upokoj se! Kdyby tě tak někdo slyšel! Víš přece, že paní Kellerová je odhodlaná žena! Možná, že se pan Jean s ní setkal...“ Možná, že tato domněnka vás překvapuje, ale opakuji, že jsem mluvil tak, jak jsem cítil. Nemám ve zvyku poddávat se zoufalství.
„A Marta?...“ řekla sestra.
„Soudím, že bude nejlepší, aby o ničem nevěděla,“ odpověděl jsem. „Kdybychom jí to řekli, připravili bychom ji o její odvahu. Cesta je dost dlouhá, a slečna Marta potřebuje veškerou svou duševní sílu! Kdyby zjistila, co se stalo, že pan Jean je odsouzen k smrti, že je na útěku, že na jeho hlavu je vypsána odměna, nepřežila by to! Vzpírala by se nás následovat!...“ „Ano, Natalisi, máš pravdu. A když zachováme toto tajemství i vůči panu de Lauranay?“ „Zajisté, Irmo. Nijak by neprospělo, kdybychom mu to řekli. Ach, kdyby jsme mohli, abychom se vypravili hledat paní Kellerovou a jejího syna! Pak ano... pak bychom museli panu de Lauranay říct všechno. Ale naše dny jsou sečteny. Je nám zakázáno prodlévat přes čas na tomto území. Brzy bychom se octli ve vězení, a nenahlížím, jak by to panu Jeanovi prospělo... Proto se musíš, Irmo, vzchopit. Zejména slečna Marta si nesmí všimnout, že jsi plakala!“ „A co když vyjde do města, přečte si tohle oznámení a dozví se to takto...“ „Irmo,“ odpověděl jsem, „není pravděpodobné, že pan a slečna de Lauranay opustí hostinec navečer, když tak neučinili za dne. Ostatně by v noci oznámení stěží přečetli. Nemusíme se tedy obávat, že se něco dozvědí!... Proto bdi nad sebou, sestřičko, a buď silná!“ „Ano, Natalisi, přemohu sebe. Cítím, že máš pravdu!... Ano!...
Uklidním se!... Navenek neuvidí nic, zato však uvnitř...“ „Uvnitř plač, Irmo, protože to všechno je skutečně velmi smutné - ale mlč!... To je naše heslo!“ Po večeři, při které jsem mluvil páté přes deváté, abych obrátil pozornost na sebe a přispěl tak své sestře, pan a slečna de Lauranay se odebrali do své komnaty. To jsem předvídal, a bylo to také lepší! Když jsem se podíval na konírny, zašel jsem ještě k nim a vyzval jsem je, aby šli časně spát. Přál jsem si, abychom vyjeli kolem páté hodiny, protože jsme museli urazit cestu, která třeba nebyla příliš dlouhá, ale velmi namáhavá, přes hornatou krajinu.
Všichni jsme ulehli. Co se týče mne samého, spal jsem velmi špatně. Všechny události mi táhly hlavou. Zdálo se, jakoby ta důvěra, kterou jsem dával najevo, dodávaje odvahu své sestře, se mně samému nyní nedostávala... Věci se hatily... Pan Keller byl pronásledován, vydán... Jestli se člověku neděje vždycky tak, když uvažuje v dřímotách?
V pět hodin jsem vstal. Vzbudil jsem všechny a zapřáhl jsem. Měl jsem naspěch, abychom už měli Gothy za sebou.
Když v šest všichni zaujali v kočáře svá místa, pobídl jsem koně, kteří si úplně odpočinuli, a popoháněl jsem je vpřed, až urazili pětihodinovou cestu. Dojeli jsme k prvním výběžkům Durynského lesa. Tam obtíže určitě přibudou a bude nutné koně šetřit.
Ne že by tyto hory byly příliš vysoké. Nejsou to Pyreneje ani Alpy. Kraj je ale velmi neschůdný, a bylo proto zapotřebí opatrnosti vzhledem k povozu i koním. Cesty v té době tudy nevedly téměř žádné. Bylo nutné prodírat se často nebezpečnými četnými průsmyky, často velmi úzkými, lesnatými úvozy nebo hustými dubovými, borovými, březovými a modřínovými lesy. Z toho vznikaly četné zatáčky po křivolakých cestičkách, po kterých povoz projížděl jen taktak a s nebezpečím mezi sráznými hřbety a hlubokými propastmi, na jejichž dně šuměly bystřiny.
Chvilkami jsem slézal z kozlíku, abych vedl zvířata za uzdu. Pan de Lauranay, jeho vnučka a má sestra sestupovali na zem, jestli bylo zapotřebí ulevit koním při prudším stoupání. Všichni kráčeli statečně, bez nářku, slečna Marta přes svou útlost, pan de Lauranay přes svůj pokročilý věk. Častěji jsem musel zastavit, aby si koně oddechli.
Jak jsem byl spokojen sám se sebou, že jsem nic neřekl ohledně pana Jeana! Jestli si už má sestra zoufala navzdory rozumovým důvodům jí uvedeným, jaké zoufalství by se asi zmocnilo slečny Marty a jejího dědečka!...
Toho dne - 21. srpna - jsme neurazili ani pět hodin cesty přímým směrem - protože cesta se protahovala tisícerými oklikami, takže se nám občas zdálo, jako bychom se vraceli tam, kudy jsme už jednou projeli.
Možná, že bychom si měli vzít průvodce... Ale komu bylo možné důvěřovat? Měli snad Francouzi být závislí na Německu a být mu vděčni, když vypukla válka? Ne! Lepší bylo spoléhat na sebe a pomoci sobě co nejlépe.
Ostatně pan de Lauranay projel Durynskem tak často, že se tady vyznal bez velikých nesnází. Nejobtížnější bylo, zachovat směr v hlubokých lesích. Ale i těmi snad projedeme a budeme se řídit sluncem, které nás zajisté neoklame - protože to alespoň není německého původu.
Povoz zastavil kolem osmé hodiny večer na kraji březového lesa, vyrostlého na boku vysokého horského hřbetu. Nebylo by rozumné, bloudit dále za noci.
Nebyla zde hospůdka, dokonce ani dřevorubcova chata. Bylo nutné spát v kočáře nebo pod lesními stromy.
Povečeřeli jsme ze zásob, obsažených ve vacích. Koně jsem odpřáhl. Protože na úpatí horského sedla bylo hodně trávy, nechal jsem je volně se pást, neboť jsem zamýšlel po celou noc nad nimi bdít.
Přiměl jsem pana de Lauranay, slečnu Martu a svou sestru, aby zaujali opět místo v povozu, kde by si mohli alespoň odpočinout a uchránit se od nepohody. Drobně pršelo a nad krajem, dosahujícím již značné výšky, se vznášela ledovitá mlha.
Pan de Lauranay mi nabídl, že stráví noc se mnou. Odmítl jsem. Takové bdění se k muži jeho věku už nehodí. Ostatně stačím na to sám. Zahalen teplou houní a chráněn od deště alespoň částečně větvemi stromů, nezkusím tak mnoho. Tam na amerických prériích jsem zažil už daleko horší noci, kde zima byla drsnější než všude jinde, a neměl jsem proto strach z noci, strávené pod širým nebem.
Nu, nebylo tak zle. Náš noční klid nebyl nijak porušen. Celkem se náš kočár vyrovnal leckterému pokojíku ve venkovských hospůdkách. Nebylo v něm vlhko, když dvířka byla dobře uzavřena. Osobám, které v něm odpočívaly, zahaleným cestovními plášti, nebyla také zima. Určitě by se dobře prospaly, nebýt jen těch obavo osud nepřítomných.
Časně ráno - kolem čtvrté hodiny - pan de Lauranay opustil kočár a přišel ke mně s nabídnutím, že bude bdít za mne, abych si na hodinku nebo na dvě odpočinul. Obávaje se, že by mu nebylo vhodné, když bych zamítl podruhé, vyhověl jsem mu a rázem jsem usnul s rukama pod hlavou, zahalenou do pláště.
O půl sedmé jsme všichni byli na nohou.
„Jste asi unaven, pane Natalisi?“ otázala se mne slečna Marta. „Já?“ odpověděl jsem. „Já jsem spal jako dudek, zatímco váš dědeček bděl! Jaký je to výborný člověk!“ „Natalis trochu přehání,“ odpověděl s úsměvem pan de Lauranay, když zaslechnul má slova, „a příští noc mi dovolí...“ „Nic vám nedovolím, pane de Lauranay,“ odpověděl jsem vesele. „To by tak scházelo, aby pán bděl až do rána, zatímco sluha...“ „Sluha!“ podotkla slečna Marta. „Ano, sluha... kočí!... Co na tom? Copak nejsem kočím, a to obratným kočím, jak.se sám musím pochválit? Jestli chcete zalichotit mé sobeckosti, řekněte třeba místo kočí postillion. Nicméně i tak zůstanu vaším sluhou...“ „Ne... ale přítelem!“ odpověděla slečna Marta, podávajíc mi ruku, „a to přítelem nejoddanějším, kterého nám Bůh mohl dát, aby nás dopravil nazpět do vlasti!“ Ach, ta hodná slečna! Co bychom neudělali pro takové lidi, kteří nám povídají takové věci tak přátelským tónem? Ano, kéž se jen šťastně dostaneme na hranici! Kéž i paní Kellerová a její syn dosáhnou Francie a shledají se tam s námi všemi!
Co se týče mne samého, jestli se naskytne příležitost, abych jim dal celou svou oddanost najevo... Sufficit!... a jestli bude zapotřebí obětovat i svůj život...Amen!... jak říkává náš farář.
V sedm hodin jsme vyjeli. Když nám nevzejde toho dne - 21. srpna - více překážek než včera, budeme mít Durynský les za sebou, dříve než nastane noc.
Den začal celkem dobře. První hodiny byly ovšem krušné, protože cesta stoupala mezi horskými hřbety takovou měrou, že jsem občas byl nucen sáhnout na kolo. Celkem to ale ušlo.
K poledni jsme dosáhli vrcholu soutěsky, která se nazývá Gebauer, i když mě paměť neklame, a přetíná nejvyšší průsmyk horského řetězu. Zbývalo pak pouze sjet západním směrem. To půjde už rychle.
Počasí nepřestalo být náchylné k bouřce. I když nepršelo už od východu slunce, bylo nebe stále zahaleno hustými mraky, které se podobaly ohromným kulím. Bylo zapotřebí jediného nárazu, aby vybuchly. Ostatně bouře v hornatých krajích je nutné se vždy obávat.
Zdálo se, že slečna Marta, schoulená v koutku kočáru a zahloubaná do svých myšlenek, se moc nebojí. Má sestra při každém zablesknutí zavírala oči a nehýbala sebou.
„Nebylo by snad lepší zastavit?“ zeptal se pan de Lauranay, vykláněje se ze dvířek povozu.
„Ovšem,“ odpověděl jsem, „a zastavím, když naleznu vhodné místo, abychom tam mohli přenocovat. Na tomto srázu by to bylo téměř nemožné.“ „Opatrně, Natalisi!“ „Buďte bez starostí, pane de Lauranay!“ Ještě jsem nedokončil, když náhle byli koně i vůz ozářeni ohromným zablesknutím. Blesk zasáhl vysokou břízu po naší pravici. Naštěstí strom padl na stranu, kde se prostíral les.
Koně se hrozně poděsili. Cítil jsem, že je už neovládám. Hnali úprkem průsmykem dolů nedbajíce mých pokusů, abych je zadržel. Byli jsme oslepeni ustavičným blýskáním, ohlušeni hromobitím. Jestli uskočí poděšená zvířata stranou, kočár se zřítí do hlubokých roklí, vroubících cestu.
Vtom se otěže přetrhly. Koně, kteří nyní měli větší volnost, pádili ještě prudčeji. Hrozila nám nevyhnutelná katastrofa.
Náhle nastal náraz. Povoz narazil na kmen stromu, skáceného přes úvoz. Kola se zlomila. Koně přeskočili přes strom. Na tomto místě průsmyk tvořil prudký záhyb, za kterým mizela nešťastná zvířata v propasti.
Kočár se nárazem rozbil, rozbila se přední kola - ale nepřekotil se. Pan de Lauranay, slečna Marta a má sestra vyšli bez pohromy. Já jsem sice sletěl z kozlíku, ale neublížil jsem si.
Jaká to byla neodčinitelná nehoda! Co si nyní počneme, když nemáme dopravní prostředek, uprostřed opuštěného Durynského kraje? Jakou noc jsme strávili!
Dne 23. srpna - jsme se museli dát znovu na cestu a opustit povoz, který bychom už nemohli použít, i kdyby jiní koně nahradili ty, o které jsme přišli.
Udělal jsem ze zásob a cestovních potřeb balík, který jsem nesl na rameni na konci hole. Sestupovali jsme úzkým průsmykem, který měl ústit na planině, jestli se pan de Lauranay nemýlil. Kráčel jsem vpředu. Má sestra, slečna Marta a pan de Lauranay kráčeli za mnou, jak mohli nejlépe. Vzdálenost, kterou jsme ten den urazili, odhaduji asi na tři hodiny cesty. S nastalým večerem ozařovalo zapadající slunce širé pláně prostírající se na západ na úpatí Durynského lesa.
