×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cesta do Francie - Jules Verne, XIX. KAPITOLA V neustálém nebezpečí

XIX. KAPITOLA V neustálém nebezpečí Došli jsme konečně ke konci dlouhé cesty, kterou po vyhlášení války jsme byli nuceni urazit nepřátelskou zemí. Tuto obtížnou cestu do Francie jsme vykonali s největším namáháním, ne-li se svrchovaným nebezpečím. Náš život ani naše svoboda se ale neocitly v nebezpečí kromě těch dvou nebo tří případů - mezi jinými zvláště při té bouři a když jsme byli přepadeni Buchy.

Co tady říkám o nás, týkalo se stejně i pana Jeana od té chvíle, co jsme se s ním setkali v Durynském lese. Došel k hranicím v úplném zdraví. Nyní mu pouze zbývalo dostat se šťastně do některého nizozemského města, kde by v bezpečí mohl očekávat výsledky událostí.

Hranice byla ale napadena nepřáteli. Rakušané i Prusové, kteří obsadili tento kraj, který se rozkládá až po Argonneský les, nám jej dělali právě tak nebezpečný, jako kdybychom šli Postupimským nebo Braniborským krajem. Po už přestálém utrpení nám budoucnost chystala snad ještě kdovíjaká nebezpečí.

Nedivte se! Člověk by myslel, že už došel, a zatím mu nastává nové putováni.

Abychom minuli přední nepřátelské hlídky a toto jejich ležení, museli jsme nutně vykonat ještě alespoň dvacet hodin cesty. Ale jak se nám možná naše pouť prodlouží pochody neustále konanými sem a tam!

Snad by bylo moudřejší vrátit se do Francie jihem nebo severem Lotrinska. Avšak ve stavu úplného nedostatku, ve kterém jsme se ocitli, zbaveni každého dopravního prostředku, bylo zapotřebí dvakrát se rozmyslet, než bychom se rozhodli pro tak velikou okliku.

O tomto návrhu bylo rokováno mezi panem de Lauranay, panem Jeanem a mnou. Když bedlivě uvážíme, udělali jsme snad - podle mého mínění - dobře, když jsme jej zamítli.

Bylo osm hodin večer ve chvíli, kdy jsme došli k hranici. Před námi se rozkládaly rozsáhlé lesy, kterými pustit se v noci se vůbec nedoporučovalo.

Zarazili jsme se proto, abychom si odpočinuli až do rána.

Na těchto vysokých planinách nepršelo, ale začátkem září tady bývá už dost chladno.

Bylo by neprozřetelné zapálit oheň pro uprchlíky, kteří se snažili projít nepozorováni. Schoulili jsme se tedy pod nejnižší větve buku. Zásoby, které jsem vzal s sebou z našeho vozu, chléb, studené maso, sýr - byly rozloženy na kolenou. Potůček nám poskytl čerstvou vodu, kterou jsme osvěžili několika kapkami kořalky. Potom jsme popřáli panu de Lauranay, paní Kellerové, slečně Martě a mé sestře několik hodin odpočinku, my dva - pan Jean a já - jsme se postavili na stráž asi deset kroků od nich.

Pan Jean, který byl příliš zahloubán do myšlenek, zpočátku vůbec nemluvil, a já ho nevyrušoval. Potom promluvil: ,,Poslouchejte mě, drahý Natalisi, a nezapomeňte nikdy, co vám nyní řeknu. Nevíme, co se může stát, zejména mně. Možná, že budu nucen uprchnout... Má matka vás ale nesmí opustit. Ubohá žena je se svými silami u konce, a jestli budu já nucen oddělit se od vás, nechci už, aby mne následovala ona. Vidíte, jak na tom je, přes všechnu svou ráznost a odvahu. Vám, Natalisi,ji svěřuji tak jako vám svěřuji Martu - bytost mně nejdražší na světě!“ „Spoléhejte na mne, pane Jeane!“ odpověděl jsem. „Doufám, že už nás nic neodloučí!... Jestli by se to ale přece stalo, udělal bych vše, co můžete očekávat od člověka, který je vám oddaný z celé duše!“ Pan Jean mi stiskl ruku.

„Natalisi,“ pokračoval, „jestli mne dostanou, nemohu o svém osudu mít pochybnosti. Bude skončen rychle. Pamatujte pak, že se má matka nesmí už nikdy vrátit do Pruska. Byla Francouzkou před svým sňatkem. Jestli by už nebyl její manžel, ani syn, musí skončit život v zemi, ve které se narodila!“ „Byla Francouzkou, říkáte, pane Jeane! Řekněte raději, že je jí dosud a nepřestane nikdy v našich očích Francouzkou být!“ „Dobře, Natalisi! Odvedete ji pak do vaší Pikardie, kterou jsem nikdy nespatřil a kterou bych tak rád znal! Doufejme, že má matka tam nalezne v posledních dnech života, když už ne štěstí, tak alespoň klid, který si tak zasluhuje! Ubohá žena, co asi zkusila tam v té zemi!“ „A pan Jean teprve! Nedostalo se mu hojný podíl utrpení?“ „Ach, Francie!“ pokračoval. „Když by se nám jí podařilo dosáhnout společně, jaký život by nám tam vzešel, zvláště Martě, mé manželce, žijící u mé matky! Jak rychle bychom zapomněli na veškeré utrpení! Ale jestli to není pošetilé, když tím myslím na takové věci já, uprchlík, odsouzenec, kterého může smrt postihnout každým okamžikem? !“ „Počkejte, pane Jeane, a nemluvte takto! Ještě vás nemají, a bylo by mi velice divné, když byste se dal chytit!“ „To ne, Natalisi!... Ne - zajisté!... Budu bojovat až do konce - o tom nepochybujte!“ „A já vám pomohu, pane Jeane!“ „Vím to! Ach, příteli, dovolíte, abych vás objal! Vždyť je to poprvé, co je mi dovoleno pojmout v náručí Francouze na francouzské půdě!“ „Není to však naposled!“ odpověděl jsem. Ano, nevyčerpatelný zdroj důvěry ve mně nevyschl navzdory tolikerým zkouškám. Nepokládali mne v Grattepanche nadarmo za jednoho z největších tvrdohlavců a paličáků v celé Pikardii!

Tak nám plynula noc. Odpočívali jsme střídavě. Byla tma, taková tma byla pod stromy, že by ďábel nepoznal své mládě! Ale nebyl asi daleko ten zloduch se všemi svými nástrahami! Že ho to už nemrzí působit nebohému světu tolik zla a útrap!

Mezitím, co jsem byl na stráži, naslouchal jsem s napjatým sluchem.

Nejmenší šramot se mi zdál být podezřelý. Uprostřed těchto lesů byl strach když už ne z vojáků pravidelného vojska, tak alespoň ze záškodníků. Měli jsme už zkušenost ze srážky s Buchem a jeho syny.

Bohužel, dva z těchto Buchů nám unikli! Bude tedy asi jejich první starostí, aby nás chytili, a aby se jim tentokrát dařilo lépe, přiberou si na pomoc několik ničemů svého druhu, chtějíce se rozdělit s nimi o odměnu tisíce zlatých!

Myslel jsem na toto všechno a udržovalo mne to v bdělosti. Kromě toho jsem uvažoval, že Leibův pluk, jestli opustil Frankfurt ve čtyřiadvaceti hodinách po nás, překročil už asi hranici. Mohl být tedy někde nablízku, uprostřed Argonneského lesa.

Tyto obavy byly určitě velké. Ale bývá tomu tak vždy, když je mozek předrážděn. Tak bylo zajisté i v mém případě. Domníval jsem se, že slyším pochod vojáků pod stromy. Zdálo se mi, že vidím plížit se stíny v houští. Samosebou se rozumí, jestli byl pan Jean ozbrojen jednou bambitkou, že já jsem měl druhou za pasem, a že jsme oba byli pevně odhodláni, nedopustit, aby se k nám někdo přiblížil.

Celkem však noc uplynula bez poplachu. Uslyšeli jsme ovšem několikrát vzdálené troubení i bubnování, k ránu pak budíček. Tyto hlaholy doléhaly celkem od jižní strany - což označovalo položení vojska z této strany.

Byly to patrně rakouské kolony, očekávající vhodnou chvíli, aby se obrátily směrem k Thionville nebo dokonce k Montmédy, více na sever. Jak se stalo známým teprve později, nebylo nikdy úmyslem spojenců, vzít útokem tyto různé pevnosti, ale chtěli je oklamat a ochromit jejich posádky, aby zatím jádro vojska proniklo jiným územím.

Mohli jsme se proto setkat s některým šikem těchto vojenských oddílů, které by nás bez milosti sebraly. Upadnout do rukou Rakušanů nebo Prusů bylo jako přijít z deště pod okap. Jedni by se k nám zachovali stejně drsně jako druzí.

Rozhodli jsme se tedy, že se pustíme trochu severněji směrem ke Stenay nebo i k Sedanu, abychom vnikli do Argonneského lesa, vyhýbajíce se cestám, po kterých patrně šli císařští.

Jakmile se rozbřesklo, dali jsme se znovu na pochod.

Počasí bylo krásné. Ozývalo se pískání hýlů, na mezích mýtin cvrčkové cvrlikali, věštíce parný den. Dále od nás skřivánci prozpěvující ranní pozdravy vznášeli se přímo k nebesům.

Kráčeli jsme tak rychle, pokud to jen dovolovala únava paní Kellerové. Pod hustým loubím stromů nás slunce neobtěžovalo. Po každých dvou hodinách jsme odpočívali. Co mne znepokojovalo, bylo to, že naše zásoby už docházely. Jak je nahradit?

Jak bylo usneseno, směřovali jsme poněkud více k severu, a drželi jsme se ve slušné vzdálenosti od vesnic a osad, které měl nepřítel určitě obsazeny.

Den prošel bez jakékoliv nehody. Celkem ale byla cesta, vykonaná přímou čarou, dost nepatrná. Odpoledne paní Kellerová už jen taktak se vlekla. Ta, kterou jsem z Belzigu znal štíhlou jako jasan, kráčela nyní shrbena, kolena jí klesala při každém kroku, a já jsem už v duchu poznal okamžik, kdy nebude moci jít dále.

Za noci bylo slyšet neustále vzdálenou střelbu. Pocházela od artilerie, jedoucí směrem k Verdunu.

Kraj, kterým jsme procházeli, je kryt nevelikými lesy a zavlažován četnými potoky, kterými za suchého období se lze přebrodit. Šli jsme, pokud bylo možné, pod ochranou stromů, abychom snad nebyli vypátráni.

Jak jsme zjistili později, otevřel Verdun, tak neohroženě hájený hrdinským Beaurepairem, který raději skončil sebevraždou, než aby se vzdal, své brány padesáti tisícům Prušáků, již před čtyřmi dny, 2. září. Obsazení tohoto města přispělo spojencům k tomu, že se po několik dní nemuseli hýbat z planin u řeky Mose. Vévoda Brunšvik se musel spokojit dobytím Stenay, mezitím co Dumouriez - ten chytrák! - zůstával v Sedanu, chystaje potichu svůj plán, jak nepřátelům odolat.

Vraťme se však zase k nám samým! Neměli jsme tušení, že se dne 30. srpna - tedy před týdnem - Dillonem s osmi tisíci muži proplížil mezi Argonneským lesem a Mosou. Když odrazil od druhého břehu řeky Clairfayta a Rakušany, kteří tehdy měli oba břehy obsazeny, postupoval tím způsobem, aby se zmocnil nejjižnějšího přechodu přes les.

Kdybychom to věděli, pospíšili bychom přímo za nimi, místo abychom delší cestou šli k severu. Tam mezi francouzskými vojáky byla naše záchrana zajištěna. Ovšem - ale o této události jsme nemohli mít tušení, a bylo patrně naší sudbou, že budeme muset podstoupit ještě daleko horší útrapy.

Nazítří - dne 7. září - nám došly poslední zbytky našich zásob. Bud' jak bud', museli jsme si opatřit jiné. S nastalým večerem jsme spatřili opuštěný dům na okraji močálu u lesíka, poblíže staré roubené studně. Nebylo možné se dlouho rozpakovat. Zaklepal jsem na dveře. Ty se otevřely, a my jsme vstoupili. Řeknu raději hned, že jsme se octli u hodného rolníka.

Tento řádný člověk nám především řekl, že zde čekají z té strany Rakušany, jestli se nehnou Prušáci. O Francouzích kolovala pověst, že Dumouriez konečně opustil Sedan, ubíraje se za Dillonem, že táhne mezi Argonneským lesem a Mosou, aby Brunšvika zahnal za hranici.

To byl ovšem omyl, jak brzy uvidíme - omyl, který nám naštěstí nezpůsobil škodu.

Potom jsme od rolníka a jeho manželky dostali úplné pohoštění, jaké jen mohli ve svých poměrech poskytnout. Řádný oheň, jakému říkáme oheň vojenský - byl rozdělán na krbu a potom jsme si pochutnali na vejcích, smažených klobásách, na velikém bochníku žitného chleba, na několika koláčích s anýzem, kterým se v Lotrinsku říká „kyše“, na bramborách, a tohle všechno jsme zapili lahodným bílým moselským vínečkem.

Vzali jsme s sebou ještě zásoby na několik dní, a já jsem nezapomněl ani na tabák, který mně začal docházet. Pan de Lauranay neměl málo práce, aby přiměl tyto dobré lidi k tomu, aby přijali, co jim patřilo. Ze způsobu tohoto pohostinství, nám poskytnutého, pan Jean si odnesl předtuchu dobrého srdce Francouzů. Po noci dokonalého odpočinku jsme se opět vydali na cestu, nazítří časně zrána.

Skutečně se zdálo, že příroda na této cestě nakupila co nejvíce překážek: rozmanitých tvarů půdy, neproniknutelných houštin a tůní, v nichž člověk mohl zapadnout až po pás. Kromě toho tady nebylo jediné stezky, po které by se mohlo bezpečně kráčet. Mlází bylo tak husté, jako jsem vídával v Novém světě, dříve než je průkopníkova sekera prosekala. V děrách stromů, vydlabaných jako přístěnky, tu a tam byly ukryty sošky Panny Marie a svatých. Občas jsme potkávali některého pasáka koz - žebráckou mošnu neboli zlověstného sýčka, jak jim říkáme u nás - dřevorubce s plstěnými kolenicemi, nebo sviňáčky, pohánějící vepře na žaludy. Jakmile nás spatřili, ukrývali se v hustém křoví, a jestliže jsme dostali celkem dvojí nebo trojí odpověď, bylo to asi všechno.

Bylo slyšet také střelbu řad, což označovalo boj předních hlídek. Dostali jsme se přece blíže ke Stenay, ačkoliv překážky byly tak velké a únava taková, že jsme urazili sotva dvě hodiny cesty za den. Stejně se nám vedlo dne 9.,10. a11. září. Jestliže byla krajina neschůdná, poskytovala za to úplnou bezpečnost. Nezažili jsme žádné utkání. Nebáli jsme se strašného pruského zvolání: „Halt, wer dal“ Ubíraje se tímto směrem, doufali jsme, že se setkáme s Dumouriezovou armádou. Nemohli jsme vědět, že se už hnula dále na jih, aby obsadila průsmyk Grand Pré (Veliká louka) v Argonneském lese.

Opakuji, že občas střelba doléhala až k nám. Když se příliš blížila, zastavili jsme se. Skutečná bitva na březích Mosy se patrně ještě nerozzuřila. Byly to pouhé útoky na městečka nebo vsi. To se dalo tušit, protože občas se oblaky kouře objevovaly nad stromy, a za tmy vzdálená záplava ozařovala les.

Navečer - dne 11. září - jsme se konečně rozhodli, že přerušíme pochod ke Stenay, abychom se dostali přímo do Argonneského lesa.

Tento záměr byl uskutečněn nazítří. Vlekli jsme se, navzájem se podporujíce. Pohled na ubohé ženy, dříve tak statečné, nyní však tak žalostného vzhledu, vyzáblých a zsinalých tváří, v šatech rozedraných houštinami a křovisky, namáhavě kráčejících za sebou, pouhé stíny proti dřívějšku - tento pohled nám rozdíral srdce.

V poledne jsme přišli k lesní mýtině, ze které bylo možné přehlédnout rozsáhlý prostor.

Zde se nedávno strhla bitva. Mrtvoly pokrývaly půdu. Poznal jsem naše padlé podle modrého stejnokroje, červeně podšitého, podle bílých kamaší, překřížených kožených pásů, zcela se lišící od modře oblečených Prušáků nebo od rakouských vojáků, opatřených bílým stejnokrojem a vojenskými čepicemi.

Byli to francouzští dobrovolníci. Byli patrně překvapeni některým oddílem Clairfaytovy nebo Brunšvikovy armády. Přísahám Bohu! Nepodlehli bez statečné obrany! Značný počet Rakušanů ležel vedle nich a byli zde i Prušáci, vyznačení koženými čákami se řetízky.

Přiblížil jsem se a díval se s hrůzou na skupiny mrtvol, protože jsem nikdy nedovedl přivyknout pohledu na bojiště.

Náhle jsem vykřikl. Pan de Lauranay, paní Kellerová a její syn, a slečna Marta a má sestra, když se zastavili na pokraji mýtiny asi padesát kroků za mnou, se na mne dívali, netroufajíce pokročit dále do středu.

Pouze pan Jean ihned přiběhl... „Co je, Natalisi?“ Ach, jak jsem želel, že jsem se dost neovládl! Chtěl jsem pana Jeana oddálit - bylo však už pozdě. Okamžikem postřehl, proč jsem vykřikl.

U mých nohou ležela mrtvola. Pan Jean se nemusel dlouho dívat, aby ji poznal. Pak zkřížil ruce, potřásal hlavou a řekl: „Ať se má matka a Marta nic nedozví!“ Ale paní Kellerová přivrávorala až k nám a spatřila, co jsme si před ní přáli ukrýt - mrtvolu pruského vojáka z Leibova pluku, feldwebla, ležícího na zemi uprostřed hromady asi třiceti svých přátel. Snad tedy asi před čtyřiadvaceti hodinami se těmito místy ubíral tento pluk, který nyní šlape půdu kolem nás!

Nikdy nebylo nebezpečí pro pana Jeana Kellera tak veliké jako tentokrát. Když by byl polapen, jeho totožnost by byla rázem zjištěna, a s jeho popravou by se zajisté neotálelo.

Bylo tedy nutné uprchnout z těchto nebezpečných končin co nejrychleji a proniknout co nejhlouběji do houštin Argonneského lesa, kterým by se kolona na pochodu nemohla vydat. Nesměli jsme otálet, i kdybychom se tam museli skrývat několik dní. Na tom se zakládala naše poslední naděje v záchranu.

Kráčeli jsme po celý den, po celou noc, kráčeli jsme - ne - vlekli jsme se nazítří a 13. září navečer jsme dorazili na okraj proslaveného Argonneského lesa, o kterém se Dumouriez vyslovil: „Zde jsou Thermopyly Francie, ale já v nich budu šťastnější než Leonidas!“ A Dumouriez byl skutečně šťastnější. Tohle jsem zjistil já a se mnou tisíce takových nevzdělanců jako já, kdo byl Leonidas a co byly Thermopyly.


XIX. KAPITOLA

V neustálém nebezpečí

 

Došli jsme konečně ke konci dlouhé cesty, kterou po vyhlášení války jsme byli nuceni urazit nepřátelskou zemí. Tuto obtížnou cestu do Francie jsme vykonali s největším namáháním, ne-li se svrchovaným nebezpečím. Náš život ani naše svoboda se ale neocitly v nebezpečí kromě těch dvou nebo tří případů - mezi jinými zvláště při té bouři a když jsme byli přepadeni Buchy.

Co tady říkám o nás, týkalo se stejně i pana Jeana od té chvíle, co jsme se s ním setkali v Durynském lese. Došel k hranicím v úplném zdraví. Nyní mu pouze zbývalo dostat se šťastně do některého nizozemského města, kde by v bezpečí mohl očekávat výsledky událostí.

Hranice byla ale napadena nepřáteli. Rakušané i Prusové, kteří obsadili tento kraj, který se rozkládá až po Argonneský les, nám jej dělali právě tak nebezpečný, jako kdybychom šli Postupimským nebo Braniborským krajem. Po už přestálém utrpení nám budoucnost chystala snad ještě kdovíjaká nebezpečí.

Nedivte se! Člověk by myslel, že už došel, a zatím mu nastává nové putováni.

Abychom minuli přední nepřátelské hlídky a toto jejich ležení, museli jsme nutně vykonat ještě alespoň dvacet hodin cesty. Ale jak se nám možná naše pouť prodlouží pochody neustále konanými sem a tam!

Snad by bylo moudřejší vrátit se do Francie jihem nebo severem Lotrinska. Avšak ve stavu úplného nedostatku, ve kterém jsme se ocitli, zbaveni každého dopravního prostředku, bylo zapotřebí dvakrát se rozmyslet, než bychom se rozhodli pro tak velikou okliku.

O tomto návrhu bylo rokováno mezi panem de Lauranay, panem Jeanem a mnou. Když bedlivě uvážíme, udělali jsme snad - podle mého mínění - dobře, když jsme jej zamítli.

Bylo osm hodin večer ve chvíli, kdy jsme došli k hranici. Před námi se rozkládaly rozsáhlé lesy, kterými pustit se v noci se vůbec nedoporučovalo.

Zarazili jsme se proto, abychom si odpočinuli až do rána.

Na těchto vysokých planinách nepršelo, ale začátkem září tady bývá už dost chladno.        

Bylo by neprozřetelné zapálit oheň pro uprchlíky, kteří se snažili projít nepozorováni. Schoulili jsme se tedy pod nejnižší větve buku. Zásoby, které jsem vzal s sebou z našeho vozu, chléb, studené maso, sýr - byly rozloženy na kolenou. Potůček nám poskytl čerstvou vodu, kterou jsme osvěžili několika kapkami kořalky. Potom jsme popřáli panu de Lauranay, paní Kellerové, slečně Martě a mé sestře několik hodin odpočinku, my dva - pan Jean a já - jsme se postavili na stráž asi deset kroků od nich.

Pan Jean, který byl příliš zahloubán do myšlenek, zpočátku vůbec nemluvil, a já ho nevyrušoval. Potom promluvil:

,,Poslouchejte mě, drahý Natalisi, a nezapomeňte nikdy, co vám nyní řeknu. Nevíme, co se může stát, zejména mně. Možná, že budu nucen uprchnout... Má matka vás ale nesmí opustit. Ubohá žena je se svými

silami u konce, a jestli budu já nucen oddělit se od vás, nechci už, aby mne následovala ona. Vidíte, jak na tom je, přes všechnu svou ráznost a odvahu. Vám, Natalisi,ji svěřuji tak jako vám svěřuji Martu - bytost mně nejdražší na světě!“

„Spoléhejte na mne, pane Jeane!“ odpověděl jsem. „Doufám, že už nás nic neodloučí!... Jestli by se to ale přece stalo, udělal bych vše, co můžete očekávat od člověka, který je vám oddaný z celé duše!“ Pan Jean mi stiskl ruku.

„Natalisi,“ pokračoval, „jestli mne dostanou, nemohu o svém osudu mít pochybnosti. Bude skončen rychle. Pamatujte pak, že se má matka nesmí už nikdy vrátit do Pruska. Byla Francouzkou před svým sňatkem. Jestli by už nebyl její manžel, ani syn, musí skončit život v zemi, ve které se narodila!“

„Byla Francouzkou, říkáte, pane Jeane! Řekněte raději, že je jí dosud a nepřestane nikdy v našich očích Francouzkou být!“

„Dobře, Natalisi! Odvedete ji pak do vaší Pikardie, kterou jsem nikdy nespatřil a kterou bych tak rád znal! Doufejme, že má matka tam nalezne v posledních dnech života, když už ne štěstí, tak alespoň klid, který si tak zasluhuje! Ubohá žena, co asi zkusila tam v té zemi!“

„A pan Jean teprve! Nedostalo se mu hojný podíl utrpení?“

„Ach, Francie!“ pokračoval. „Když by se nám jí podařilo dosáhnout společně, jaký život by nám tam vzešel, zvláště Martě, mé manželce, žijící u mé matky! Jak rychle bychom zapomněli na veškeré utrpení! Ale jestli to není pošetilé, když tím myslím na takové věci já, uprchlík, odsouzenec, kterého může smrt postihnout každým okamžikem?!“

„Počkejte, pane Jeane, a nemluvte takto! Ještě vás nemají, a bylo by mi velice divné, když byste se dal chytit!“

„To ne, Natalisi!... Ne - zajisté!... Budu bojovat až do konce - o tom   nepochybujte!“

„A já vám pomohu, pane Jeane!“

„Vím to! Ach, příteli, dovolíte, abych vás objal! Vždyť je to poprvé, co je mi dovoleno pojmout v náručí Francouze na francouzské půdě!“

„Není to však naposled!“ odpověděl jsem.

Ano, nevyčerpatelný zdroj důvěry ve mně nevyschl navzdory tolikerým zkouškám. Nepokládali mne v Grattepanche nadarmo za jednoho z největších tvrdohlavců a paličáků v celé Pikardii!

Tak nám plynula noc. Odpočívali jsme střídavě. Byla tma, taková tma byla pod stromy, že by ďábel nepoznal své mládě! Ale nebyl asi daleko ten zloduch se všemi svými nástrahami! Že ho to už nemrzí působit nebohému světu tolik zla a útrap!

Mezitím, co jsem byl na stráži, naslouchal jsem s napjatým sluchem.

Nejmenší šramot se mi zdál být podezřelý. Uprostřed těchto lesů byl strach když už ne z vojáků pravidelného vojska, tak alespoň ze záškodníků. Měli jsme už zkušenost ze srážky s Buchem a jeho syny.

Bohužel, dva z těchto Buchů nám unikli! Bude tedy asi jejich první starostí, aby nás chytili, a aby se jim tentokrát dařilo lépe, přiberou si na pomoc několik ničemů svého druhu, chtějíce se rozdělit s nimi o odměnu tisíce zlatých!

Myslel jsem na toto všechno a udržovalo mne to v bdělosti. Kromě toho jsem uvažoval, že Leibův pluk, jestli opustil Frankfurt ve čtyřiadvaceti hodinách po nás, překročil už asi hranici. Mohl být tedy někde nablízku, uprostřed Argonneského lesa.

Tyto obavy byly určitě velké. Ale bývá tomu tak vždy, když je mozek předrážděn. Tak bylo zajisté i v mém případě. Domníval jsem se, že slyším pochod vojáků pod stromy. Zdálo se mi, že vidím plížit se stíny v houští. Samosebou se rozumí, jestli byl pan Jean ozbrojen jednou bambitkou, že já jsem měl druhou za pasem, a že jsme oba byli pevně odhodláni, nedopustit, aby se k nám někdo přiblížil.

Celkem však noc uplynula bez poplachu. Uslyšeli jsme ovšem několikrát vzdálené troubení i bubnování, k ránu pak budíček. Tyto hlaholy doléhaly celkem od jižní strany - což označovalo položení vojska z této strany.

Byly to patrně rakouské kolony, očekávající vhodnou chvíli, aby se obrátily směrem k Thionville nebo dokonce k Montmédy, více na sever. Jak se stalo známým teprve později, nebylo nikdy úmyslem spojenců, vzít útokem tyto různé pevnosti, ale chtěli je oklamat a ochromit jejich posádky, aby zatím jádro vojska proniklo jiným územím.

Mohli jsme se proto setkat s některým šikem těchto vojenských oddílů, které by nás bez milosti sebraly. Upadnout do rukou Rakušanů nebo Prusů bylo jako přijít z deště pod okap. Jedni by se k nám zachovali stejně drsně jako druzí.

Rozhodli jsme se tedy, že se pustíme trochu severněji směrem ke Stenay nebo i k Sedanu, abychom vnikli do Argonneského lesa, vyhýbajíce se cestám, po kterých patrně šli císařští.

Jakmile se rozbřesklo, dali jsme se znovu na pochod.

Počasí bylo krásné. Ozývalo se pískání hýlů, na mezích mýtin cvrčkové cvrlikali, věštíce parný den. Dále od nás skřivánci prozpěvující ranní pozdravy vznášeli se přímo k nebesům.

Kráčeli jsme tak rychle, pokud to jen dovolovala únava paní Kellerové. Pod hustým loubím stromů nás slunce neobtěžovalo. Po každých dvou hodinách jsme odpočívali. Co mne znepokojovalo, bylo to, že naše zásoby už docházely. Jak je nahradit?

Jak bylo usneseno, směřovali jsme poněkud více k severu, a drželi jsme se ve slušné vzdálenosti od vesnic a osad, které měl nepřítel určitě obsazeny.

Den prošel bez jakékoliv nehody. Celkem ale byla cesta, vykonaná přímou čarou, dost nepatrná. Odpoledne paní Kellerová už jen taktak se vlekla. Ta, kterou jsem z Belzigu znal štíhlou jako jasan, kráčela nyní shrbena, kolena jí klesala při každém kroku, a já jsem už v duchu poznal okamžik, kdy nebude moci jít dále.

Za noci bylo slyšet neustále vzdálenou střelbu. Pocházela od artilerie, jedoucí směrem k Verdunu.

Kraj, kterým jsme procházeli, je kryt nevelikými lesy a zavlažován četnými potoky, kterými za suchého období se lze přebrodit. Šli jsme, pokud bylo možné, pod ochranou stromů, abychom snad nebyli vypátráni.

Jak jsme zjistili později, otevřel Verdun, tak neohroženě hájený hrdinským Beaurepairem, který raději skončil sebevraždou, než aby se vzdal, své brány padesáti tisícům Prušáků, již před čtyřmi dny, 2. září. Obsazení tohoto města přispělo spojencům k tomu, že se po několik dní nemuseli hýbat z planin u řeky Mose. Vévoda Brunšvik se musel spokojit dobytím Stenay, mezitím co Dumouriez - ten chytrák! - zůstával v Sedanu, chystaje potichu svůj plán, jak nepřátelům odolat.

Vraťme se však zase k nám samým! Neměli jsme tušení, že se dne 30. srpna - tedy před týdnem - Dillonem s osmi tisíci muži proplížil mezi Argonneským lesem a Mosou. Když odrazil od druhého břehu řeky Clairfayta a Rakušany, kteří tehdy měli oba břehy obsazeny, postupoval tím způsobem, aby se zmocnil nejjižnějšího přechodu přes les.

Kdybychom to věděli, pospíšili bychom přímo za nimi, místo abychom delší cestou šli k severu. Tam mezi francouzskými vojáky byla naše záchrana zajištěna. Ovšem - ale o této události jsme nemohli mít tušení, a bylo patrně naší sudbou, že budeme muset podstoupit ještě daleko horší útrapy.

Nazítří - dne 7. září - nám došly poslední zbytky našich zásob. Bud' jak bud', museli jsme si opatřit jiné. S nastalým večerem jsme spatřili opuštěný dům na okraji močálu u lesíka, poblíže staré roubené studně. Nebylo možné se dlouho rozpakovat. Zaklepal jsem na dveře. Ty se otevřely, a my jsme vstoupili. Řeknu raději hned, že jsme se octli u hodného rolníka.

Tento řádný člověk nám především řekl, že zde čekají z té strany Rakušany, jestli se nehnou Prušáci. O Francouzích kolovala pověst, že Dumouriez konečně opustil Sedan, ubíraje se za Dillonem, že táhne mezi Argonneským lesem a Mosou, aby Brunšvika zahnal za hranici.

To byl ovšem omyl, jak brzy uvidíme - omyl, který nám naštěstí nezpůsobil škodu.

Potom jsme od rolníka a jeho manželky dostali úplné pohoštění, jaké jen mohli ve svých poměrech poskytnout. Řádný oheň, jakému říkáme oheň vojenský - byl rozdělán na krbu a potom jsme si pochutnali na vejcích, smažených klobásách, na velikém bochníku žitného chleba, na několika koláčích s anýzem, kterým se v Lotrinsku říká „kyše“, na bramborách, a tohle všechno jsme zapili lahodným bílým moselským vínečkem.

Vzali jsme s sebou ještě zásoby na několik dní, a já jsem nezapomněl ani na tabák, který mně začal docházet. Pan de Lauranay neměl málo práce, aby přiměl tyto dobré lidi k tomu, aby přijali, co jim patřilo. Ze způsobu tohoto pohostinství, nám poskytnutého, pan Jean si odnesl předtuchu dobrého srdce Francouzů. Po noci dokonalého odpočinku jsme se opět vydali na cestu, nazítří časně zrána.

Skutečně se zdálo, že příroda na této cestě nakupila co nejvíce překážek: rozmanitých tvarů půdy, neproniknutelných houštin a tůní, v nichž člověk mohl zapadnout až po pás. Kromě toho tady nebylo jediné stezky, po které by se mohlo bezpečně kráčet. Mlází bylo tak husté, jako jsem vídával v Novém světě, dříve než je průkopníkova sekera prosekala. V děrách stromů, vydlabaných jako přístěnky, tu a tam byly ukryty sošky Panny Marie a svatých. Občas jsme potkávali některého pasáka koz - žebráckou mošnu neboli zlověstného sýčka, jak jim říkáme u nás - dřevorubce s plstěnými kolenicemi, nebo sviňáčky, pohánějící vepře na žaludy. Jakmile nás spatřili, ukrývali se v hustém křoví, a jestliže jsme dostali celkem dvojí nebo trojí odpověď, bylo to asi všechno.

Bylo slyšet také střelbu řad, což označovalo boj předních hlídek. Dostali jsme se přece blíže ke Stenay, ačkoliv překážky byly tak velké a únava taková, že jsme urazili sotva dvě hodiny cesty za den. Stejně se nám vedlo dne 9.,10. a11. září. Jestliže byla krajina neschůdná, poskytovala za to úplnou bezpečnost. Nezažili jsme žádné utkání. Nebáli jsme se strašného pruského zvolání: „Halt, wer dal“

Ubíraje se tímto směrem, doufali jsme, že se setkáme s Dumouriezovou armádou. Nemohli jsme vědět, že se už hnula dále na jih, aby obsadila průsmyk Grand Pré (Veliká louka) v Argonneském lese.

Opakuji, že občas střelba doléhala až k nám. Když se příliš blížila, zastavili jsme se. Skutečná bitva na březích Mosy se patrně ještě nerozzuřila. Byly to pouhé útoky na městečka nebo vsi. To se dalo tušit, protože občas se oblaky kouře objevovaly nad stromy, a za tmy vzdálená záplava ozařovala les.

Navečer - dne 11. září - jsme se konečně rozhodli, že přerušíme pochod ke Stenay, abychom se dostali přímo do Argonneského lesa.

Tento záměr byl uskutečněn nazítří. Vlekli jsme se, navzájem se podporujíce. Pohled na ubohé ženy, dříve tak statečné, nyní však tak žalostného vzhledu, vyzáblých a zsinalých tváří, v šatech rozedraných houštinami a křovisky, namáhavě kráčejících za sebou, pouhé stíny proti dřívějšku - tento pohled nám rozdíral srdce.

V poledne jsme přišli k lesní mýtině, ze které bylo možné přehlédnout rozsáhlý prostor.

Zde se nedávno strhla bitva. Mrtvoly pokrývaly půdu. Poznal jsem naše padlé podle modrého stejnokroje, červeně podšitého, podle bílých kamaší, překřížených kožených pásů, zcela se lišící od modře oblečených Prušáků nebo od rakouských vojáků, opatřených bílým stejnokrojem a vojenskými čepicemi.

Byli to francouzští dobrovolníci. Byli patrně překvapeni některým oddílem Clairfaytovy nebo Brunšvikovy armády. Přísahám Bohu! Nepodlehli bez statečné obrany! Značný počet Rakušanů ležel vedle nich a byli zde i Prušáci, vyznačení koženými čákami se řetízky.

Přiblížil jsem se a díval se s hrůzou na skupiny mrtvol, protože jsem nikdy nedovedl přivyknout pohledu na bojiště.

Náhle jsem vykřikl. Pan de Lauranay, paní Kellerová a její syn, a slečna Marta a má sestra, když se zastavili na pokraji mýtiny asi padesát kroků za mnou, se na mne dívali, netroufajíce pokročit dále do středu.

Pouze pan Jean ihned přiběhl... „Co je, Natalisi?“

Ach, jak jsem želel, že jsem se dost neovládl! Chtěl jsem pana Jeana oddálit - bylo však už pozdě. Okamžikem postřehl, proč jsem vykřikl.

U mých nohou ležela mrtvola. Pan Jean se nemusel dlouho dívat, aby ji poznal. Pak zkřížil ruce, potřásal hlavou a řekl:

„Ať se má matka a Marta nic nedozví!“

Ale paní Kellerová přivrávorala až k nám a spatřila, co jsme si před ní přáli ukrýt - mrtvolu pruského vojáka z Leibova pluku, feldwebla, ležícího na zemi uprostřed hromady asi třiceti svých přátel.

Snad tedy asi před čtyřiadvaceti hodinami se těmito místy ubíral tento pluk, který nyní šlape půdu kolem nás!

Nikdy nebylo nebezpečí pro pana Jeana Kellera tak veliké jako tentokrát. Když by byl polapen, jeho totožnost by byla rázem zjištěna, a s jeho popravou by se zajisté neotálelo.

Bylo tedy nutné uprchnout z těchto nebezpečných končin co nejrychleji a proniknout co nejhlouběji do houštin Argonneského lesa, kterým by se kolona na pochodu nemohla vydat. Nesměli jsme otálet, i kdybychom se tam museli skrývat několik dní. Na tom se zakládala naše poslední naděje v záchranu.

Kráčeli jsme po celý den, po celou noc, kráčeli jsme - ne - vlekli jsme se nazítří a 13. září navečer jsme dorazili na okraj proslaveného Argonneského lesa, o kterém se Dumouriez vyslovil: „Zde jsou Thermopyly Francie, ale já v nich budu šťastnější než Leonidas!“

A Dumouriez byl skutečně šťastnější. Tohle jsem zjistil já a se mnou tisíce takových nevzdělanců jako já, kdo byl Leonidas a co byly Thermopyly.