×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cesta do Francie - Jules Verne, VIII. KAPITOLA Stupňované napětí

VIII. KAPITOLA Stupňované napětí Následující dny míjely příjemně - procházkami a prací. Můj učitel mohl zajistit úspěch. Samohlásky byly už v mé hlavě dobře urovnány, a pustili jsme se pak do souhlásek. Některé mezi nimi mi působily nesnáze - jmenovitě poslední. Ale nakonec šlo i to. Brzy jsem měl už přikročit k sestavování písmen, abych z nich utvořil celá slova. Zdálo se, že mám zcela slušné nadání - v jedenatřiceti letech!

O Kalkreuthovi jsme neměli další zprávy. Nepřišel už také žádný rozkaz, abych se dostavil do jeho úřadovny. Nedalo se však pochybovat, že nás špehovali všechny, a zejména mou maličkost, i když můj způsob života nezavdával žádnou příčinu k podezření. Domníval jsem se proto, že už budu mít pokoj po prvním upozornění a že správce policie už ani nenapadne, aby mi poskytl byt a stravu zadarmo nebo aby mě dal dopravit postrkem na hranice.

Následující týden pan Jean musel na několik dnů odcestovat. Byl nucen jet do Berlína kvůli tomu zlořečenému procesu. stůj co stůj chtěl být se svými záležitostmi u konce, protože poměry to naléhavě žádaly. Jak asi pochodí? Co když se nevrátí a nebude mít s sebou ani určité zprávy, kdy se soud bude konat? Nechtěli snad získat čas? Toho se bylo možné obávat.

V nepřítomnosti pana Jeana jsem se rozhodl na Irminu radu pozorovat konání poručíka von Grawert. Protože slečna Marta vyšla pouze jednou z domu, jdouce do kostela, poručík jí nepřišel ani do cesty. Den co den se ale několikrát octnul před domem pana de Lauranay, jednou pěšky, nemotorně sebou klátil a hlučel praskajícími botami, jindy se projížděl a harcoval na svém koni - nádherném zvířeti - jakým byl ostatně i jeho pán. Mříže ale byly uzavřeny, vrata zamčena. Můžete si pomyslet, jak asi uvnitř zuřil. Bylo tedy nutné urychlit sňatek.

Z této příčiny se také pan Jean naposledy odebral do Berlína. Bylo rozhodnuto, že se den obřadu určí, jakmile se vrátí do Belzigu, ať už pochodí jakkoliv.

Pan Jean odjel 18. června a měl se vrátit teprve za tři dny. V té době jsem pracoval se vší horlivostí. Paní Kellerová zastupovala svého syna v učitelském úřadě. Konala to s neúnavnou ochotou. Můžete si však představit, s jakou nedočkavostí jsme očekávali návrat nepřítomného! Protože už skutečně bylo naspěch. Poznáte to z toho, co následuje a co budu vypravovat podle toho, co jsem sám zjistil později, aniž bych k tomu doplnil vlastní úsudek; protože jestli běží o základ a úplné vlastnictví politiky, nerozumím tomu všemu ani za mák - k tomu se přiznávám bez obalu.

Od roku 1790 francouzští emigranti hledali útočiště v Koblenzi. Král Ludvík XVI., který přijal loni - roku 1791 - konstituci, oznámil tuto událost cizím velmocem. Anglie, Rakousko, Prusko oznámily své přátelské smýšlení. Jestli se mu ale mohlo věřit? Emigranti nepřestávali popouzet k válce. Zásobovali se válečnými potřebami a tvořili vojenské setniny. Ačkoliv král vydal rozkaz, aby se vrátili do Francie, nepřerušovali své přípravy. I když Zákonodárné shromáždění vyzvalo trevírského a mohučského kurfiřta a ostatní vladaře v císařství, aby rozptylovali každé shluknutí na hranici, nemělo to žádoucí účinek, a emigranti pokračovali ve svých přípravách, stále hotovi vést útočníky do Francie.

Tehdy byly na východě zřízeny tři armády a to tím způsobem, aby si mohly navzájem podat ruce.

Hrabě de Rochambeau, můj bývalý generál, ujal se ve Flandersku velení nad severní armádou, La Fayette nad armádou střední v Metách a Luckner nad alsaskou armádou - bylo zde soustředěno kolem dvou set tisíc mužů připravených k boji. Emigranti se ale nehodlali vzdálit svých úmyslů a uposlechnout králova vyzvání, protože se chystal přijít jim na pomoc rakouský císař Leopold.

Tak se vyvíjely události r. 1791. Podívejme se ještě, co se dělo r. 1792.

Ve Francii jakobíni, mající včele Robespierra, mohutně se prohlásili proti válce. Členové Františkánského klubu je podporovali s obavami, že by vzešla vojenská diktatura. Girondisté naproti tomu žádali Louvetovým a Brissotovým hlasem nutnost války stůj co stůj, chtějíce přinutit krále, aby odhalil své úmysly.

Tehdy se objevil Dumouriez, který byl dosud velitelem ve Vendée a Normandii. Byl povolán, aby službě vlasti propůjčil své vojenské a politické nadání. Uposlechl - a hned sestavil oddíly schopné vést útočné a zároveň obranné války. Všeobecně bylo téměř jasné, že on záležitosti nebude zbytečně protahovat.

Německo se ale až dosud nijak nehýbalo. Jeho vojska neohrožovala francouzské hranice, a samo se několikrát vyslovilo, že by zájmům Evropy nic neuškodilo více, než válka. Co se tohle dělo, Leopold II. Habsburský zemřel. Kdo asi bude jeho nástupcem? Jestli bude stoupencem umírněnosti? Ne - protože ve Vídni vyšla nóta, která vyžadovala znovuzřízení monarchie na základě královského prohlášení z roku 1789.

Jak si můžeme představit, Francie se nemohla podrobit podobnému rozkazu, který překračoval všechny meze. Účinek té nóty v celé zemi byl mohutný. Ludvík XVI. byl přinucen, aby navrhl Národnímu shromáždění vyhlášení války Františkovi I., králi uherskému a českému. To bylo přijato a pak rozhodnuto, aby císař byl hned napaden ve svých belgických državách.

Proto také Biron neváhal zmocnit se Quievrainu, a dalo se doufat, že už nic nezadrží nadšení francouzských vojsk, když tu neočekávaná pohroma před Monsem (Bergen) stav věcí pozměnila. Vojáci, rozkřikujíce, že jsou zrazeni, ubili důstojníky Dillona a Berthoise. La Fayette, který se dozvědělo této pohromě, soudil, že musí zastavit svůj další pochod ke Givetu.

Tohle všechno se dělo v posledních dnech měsíce dubna, dříve než jsem opustil Charleville. Toho času - jak bylo patrno - Německo dosud nebylo ve válce s Francií.

13. června byl Dumouriez jmenován ministrem války. To jsme se dozvěděli v Belzigu, ještě dříve, než se pan Jean vrátil z Berlína. Tato zpráva byla svrchovaně vážná. Dalo se předvídat, že události nabudou jiného výrazu, a stav věcí se vyhraní určitěji. A skutečně, jestli Německo až dosud zachovalo naprostou neutralitu, bylo možné se nyní obávat, že ji každým okamžikem přeruší. Mluvilo se už o osmdesáti tisících mužích, kteří prý postupují ke Koblenzi.

Zároveň se v Belzigu rozšířila pověst, že vrchní velení nad starými vojáky Bedřicha Velikého bude svěřeno generálovi, který v Německu požíval věhlas - vévodovi Brunšvikovi.

Lze si představit účinek této zvěsti, i když ještě nebyla potvrzena. Ostatně vojska procházela neustále městem.

Dal bych za to nevím co, kdybych i Leibův pluk, plukovníka von Grawert a jeho syna viděl na pochodu ke hranicím. To by nás těch lidí zbavilo navždy. Bohužel ale tento pluk nedostal žádoucí rozkaz. Proto také poručík stále otloukal dláždění ulic v Belzigu, jmenovitě před zamčeným domem pana de Lauranay.

Mé vlastní postavení vyžadovalo také jistou úvahu.

Měl jsem ovšem pravidelnou dovolenou a odbýval jsem ji v zemi, která dosud mír s Francií neporušila. Mohl jsem ale zapomenout, že patřím k pluku Royal Picardie a že moji přátelé jsou posádkou v Charleville - takřka na hranici?

Jestliže dojde ke srážce s vojáky císaře Františka Rakouského nebo Bedřicha Viléma Pruského, Royal Picardie bude určitě v první řadě, aby přijímala první rány, a já bych byl zoufalý, kdybych tam nebyl, abych je plnou měrou oplácel.

Začal jsem se proto vážně znepokojovat. Nechával jsem si však své starosti pro sebe, abych nezarmoutil paní Kellerovou ani svou sestru, a nevěděl jsem, jak se mám rozhodnout.

Za podobných okolností bylo postavení francouzského vojáka skutečně choulostivé. To ze svého stanoviska pochopila i sestra. Dobrovolně by se ovšem od paní Kellerové neodloučila nikdy. Ale jestli se nemohlo stát, že proti cizincům budou učiněna opatření? A když nám Kalkreuth nařídí, abychom do čtyřiadvaceti hodin opustili toto město?

Můžete si tedy představit, jakého druhu byly naše obavy. Nebyly nijak menší, když jsme pomýšleli na postavení pana de Lauranay. Jestli byli přinuceni opustit německé území, projít zemí, nacházející se ve válečném stavu, jak bude tato cesta plná nebezpečí pro jeho vnučku i pro něho samého! A kde a kdy dojde ke svatbě, které dosud nebylo požehnáno? Zbude dost času, aby se konala v Belzigu? Skutečně, s určitostí se nedalo spoléhat na nic.

Den co den procházely městem čety, které se ubíraly směrem k Magdeburgu, pěchota i jízda - jmenovitě huláni - pak tudy jezdily vozy se střelným prachem a koulemi a stovky vozů s válečnými potřebami. Ozývalo se zde neustálé bubnování a troubení. Často se vojsko utábořilo na několik hodin na hlavním náměstí. A pak nastávalo neustálé pobíhání sem a tam a popíjení kořalky a třešňovky, protože horko tehdy bylo už dost velké.

Můžete si představit, jestli jsem se mohl zdržet, abych se na vojáky nepodíval, třeba bych upadl v nemilost pana Kalkreutha a jeho slídičů. Jakmile jsem zaslechl troubení nebo bubnování, musel jsem se jít podívat, když jsem byl právě volný. Říkám: „Když jsem byl volný“, protože když jsem měl právě hodinu u paní Kellerové, nezameškal bych ji za nic na světě. Pouze ve chvíli oddechu jsem se vykrádal dveřmi, přidával jsem do kroku, spěchával jsem k silnici, kudy táhla vojska, sledoval jsem je až na náměstí a díval jsem se... díval, i když Kalkreuth mi nařídil, abych nic neviděl.

Zkrátka, jestliže mě jako vojáka a jako Francouze zajímal tento veškerý ruch, nemohl jsem říci: „Počkej! To bude nejlepší!“ Bylo patrné, že nepřátelství vypukne co nejdříve. Dne 21. června se pan Jean vrátil ze své cesty do Berlína. Cesta byla marná, jak jsme se předem obávali. Spor byl stále na stejném místě. Bylo nemožné předvídat, jaký asi bude výsledek, dokonce ani kdy bude ukončen. Bylo to k zoufání.

Co se týče dalšího, přinášel si pan Jean ze všeho, co uslyšel, dojem, že Prusko vypoví Francii válku už v nejbližších dnech.


 

VIII. KAPITOLA

Stupňované napětí

 

Následující dny míjely příjemně - procházkami a prací.

Můj učitel mohl zajistit úspěch. Samohlásky byly už v mé hlavě dobře urovnány, a pustili jsme se pak do souhlásek. Některé mezi nimi mi působily nesnáze - jmenovitě poslední. Ale nakonec šlo i to. Brzy jsem měl už přikročit k sestavování písmen, abych z nich utvořil celá slova. Zdálo se, že mám zcela slušné nadání - v jedenatřiceti letech!

O Kalkreuthovi jsme neměli další zprávy. Nepřišel už také žádný rozkaz, abych se dostavil do jeho úřadovny. Nedalo se však pochybovat, že nás špehovali všechny, a zejména mou maličkost, i když můj způsob života nezavdával žádnou příčinu k podezření. Domníval jsem se proto, že už budu mít pokoj po prvním upozornění a že správce policie už ani nenapadne, aby mi poskytl byt a stravu zadarmo nebo aby mě dal dopravit postrkem na hranice.

Následující týden pan Jean musel na několik dnů odcestovat. Byl nucen jet do Berlína kvůli tomu zlořečenému procesu. stůj co stůj chtěl být se svými záležitostmi u konce, protože poměry to naléhavě žádaly. Jak asi pochodí? Co když se nevrátí a nebude mít s sebou ani určité zprávy, kdy se soud bude konat? Nechtěli snad získat čas? Toho se bylo možné obávat.

V nepřítomnosti pana Jeana jsem se rozhodl na Irminu radu pozorovat konání poručíka von Grawert. Protože slečna Marta vyšla pouze jednou z domu, jdouce do kostela, poručík jí nepřišel ani do cesty. Den co den se ale několikrát octnul před domem pana de Lauranay, jednou pěšky, nemotorně sebou klátil a hlučel praskajícími botami, jindy se projížděl a harcoval na svém koni - nádherném zvířeti - jakým byl ostatně i jeho pán. Mříže ale byly uzavřeny, vrata zamčena. Můžete si pomyslet, jak asi uvnitř zuřil. Bylo tedy nutné urychlit sňatek.

Z této příčiny se také pan Jean naposledy odebral do Berlína. Bylo rozhodnuto, že se den obřadu určí, jakmile se vrátí do Belzigu, ať už pochodí jakkoliv.

Pan Jean odjel 18. června a měl se vrátit teprve za tři dny. V té době jsem pracoval se vší horlivostí. Paní Kellerová zastupovala svého syna v učitelském úřadě. Konala to s neúnavnou ochotou. Můžete si však představit, s jakou nedočkavostí jsme očekávali návrat nepřítomného! Protože už skutečně bylo naspěch. Poznáte to z toho, co následuje a co budu vypravovat podle toho, co jsem sám zjistil později, aniž bych k tomu doplnil vlastní úsudek; protože jestli běží o základ a úplné vlastnictví politiky, nerozumím tomu všemu ani za mák - k tomu se přiznávám bez obalu.

Od roku 1790 francouzští emigranti hledali útočiště v Koblenzi. Král Ludvík XVI., který přijal loni - roku 1791 - konstituci, oznámil tuto událost cizím velmocem. Anglie, Rakousko, Prusko oznámily své přátelské smýšlení. Jestli se mu ale mohlo věřit? Emigranti nepřestávali popouzet k válce. Zásobovali se válečnými potřebami a tvořili vojenské setniny. Ačkoliv král vydal rozkaz, aby se vrátili do Francie, nepřerušovali své přípravy. I když Zákonodárné shromáždění vyzvalo trevírského a mohučského kurfiřta a ostatní vladaře v císařství, aby rozptylovali každé shluknutí na hranici, nemělo to žádoucí účinek, a emigranti pokračovali ve svých přípravách, stále hotovi vést útočníky do Francie.

Tehdy byly na východě zřízeny tři armády a to tím způsobem, aby si mohly navzájem podat ruce.

Hrabě de Rochambeau, můj bývalý generál, ujal se ve Flandersku velení nad severní armádou, La Fayette nad armádou střední v Metách a Luckner nad alsaskou armádou - bylo zde soustředěno kolem dvou set tisíc mužů připravených k boji. Emigranti se ale nehodlali vzdálit svých úmyslů a uposlechnout králova vyzvání, protože se chystal přijít jim na pomoc rakouský císař Leopold.

Tak se vyvíjely události r. 1791. Podívejme se ještě, co se dělo r. 1792.

Ve Francii jakobíni, mající včele Robespierra, mohutně se prohlásili proti válce. Členové Františkánského klubu je podporovali s obavami, že by vzešla vojenská diktatura. Girondisté naproti tomu žádali Louvetovým a Brissotovým hlasem nutnost války stůj co stůj, chtějíce přinutit krále, aby odhalil své úmysly.

Tehdy se objevil Dumouriez, který byl dosud velitelem ve Vendée a Normandii. Byl povolán, aby službě vlasti propůjčil své vojenské a politické nadání. Uposlechl - a hned sestavil oddíly schopné vést útočné a zároveň obranné války. Všeobecně bylo téměř jasné, že on záležitosti nebude zbytečně protahovat.

Německo se ale až dosud nijak nehýbalo. Jeho vojska neohrožovala francouzské hranice, a samo se několikrát vyslovilo, že by zájmům Evropy nic neuškodilo více, než válka. Co se tohle dělo, Leopold II. Habsburský zemřel. Kdo asi bude jeho nástupcem? Jestli bude stoupencem umírněnosti? Ne - protože ve Vídni vyšla nóta, která vyžadovala znovuzřízení monarchie na základě královského prohlášení z roku 1789.

Jak si můžeme představit, Francie se nemohla podrobit podobnému rozkazu, který překračoval všechny meze. Účinek té nóty v celé zemi byl mohutný. Ludvík XVI. byl přinucen, aby navrhl Národnímu shromáždění vyhlášení války Františkovi I., králi uherskému a českému. To bylo přijato a pak rozhodnuto, aby císař byl hned napaden ve svých belgických državách.

Proto také Biron neváhal zmocnit se Quievrainu, a dalo se doufat, že už nic nezadrží nadšení francouzských vojsk, když tu neočekávaná pohroma před Monsem (Bergen) stav věcí pozměnila. Vojáci, rozkřikujíce, že jsou zrazeni, ubili důstojníky Dillona a Berthoise. La Fayette, který se dozvědělo této pohromě, soudil, že musí zastavit svůj další pochod ke Givetu.

Tohle všechno se dělo v posledních dnech měsíce dubna, dříve než jsem opustil Charleville. Toho času - jak bylo patrno - Německo dosud nebylo ve válce s Francií.

13. června byl Dumouriez jmenován ministrem války. To jsme se dozvěděli v Belzigu, ještě dříve, než se pan Jean vrátil z Berlína. Tato zpráva byla svrchovaně vážná. Dalo se předvídat, že události nabudou jiného výrazu, a stav věcí se vyhraní určitěji. A skutečně, jestli Německo až dosud zachovalo naprostou neutralitu, bylo možné se nyní obávat, že ji každým okamžikem přeruší. Mluvilo se už o osmdesáti tisících mužích, kteří prý postupují ke Koblenzi.

Zároveň se v Belzigu rozšířila pověst, že vrchní velení nad starými vojáky Bedřicha Velikého bude svěřeno generálovi, který v Německu požíval věhlas - vévodovi Brunšvikovi.

Lze si představit účinek této zvěsti, i když ještě nebyla potvrzena. Ostatně vojska procházela neustále městem.

Dal bych za to nevím co, kdybych i Leibův pluk, plukovníka von Grawert a jeho syna viděl na pochodu ke hranicím. To by nás těch lidí zbavilo navždy. Bohužel ale tento pluk nedostal žádoucí rozkaz. Proto také poručík stále otloukal dláždění ulic v Belzigu, jmenovitě před zamčeným domem pana de Lauranay.

Mé vlastní postavení vyžadovalo také jistou úvahu.

Měl jsem ovšem pravidelnou dovolenou a odbýval jsem ji v zemi, která dosud mír s Francií neporušila. Mohl jsem ale zapomenout, že patřím k pluku Royal Picardie a že moji přátelé jsou posádkou v Charleville - takřka na hranici?

Jestliže dojde ke srážce s vojáky císaře Františka Rakouského nebo Bedřicha Viléma Pruského, Royal Picardie bude určitě v první řadě, aby přijímala první rány, a já bych byl zoufalý, kdybych tam nebyl, abych je plnou měrou oplácel.

Začal jsem se proto vážně znepokojovat. Nechával jsem si však své starosti pro sebe, abych nezarmoutil paní Kellerovou ani svou sestru, a nevěděl jsem, jak se mám rozhodnout.

Za podobných okolností bylo postavení francouzského vojáka skutečně choulostivé. To ze svého stanoviska pochopila i sestra. Dobrovolně by se ovšem od paní Kellerové neodloučila nikdy. Ale jestli se nemohlo stát, že proti cizincům budou učiněna opatření? A když nám Kalkreuth nařídí, abychom do čtyřiadvaceti hodin opustili toto město?

Můžete si tedy představit, jakého druhu byly naše obavy. Nebyly nijak menší, když jsme pomýšleli na postavení pana de Lauranay. Jestli byli přinuceni opustit německé území, projít zemí, nacházející se ve válečném stavu, jak bude tato cesta plná nebezpečí pro jeho vnučku i pro něho samého! A kde a kdy dojde ke svatbě, které dosud nebylo požehnáno? Zbude dost času, aby se konala v Belzigu? Skutečně, s určitostí se nedalo spoléhat na nic.

Den co den procházely městem čety, které se ubíraly směrem k Magdeburgu, pěchota i jízda - jmenovitě huláni - pak tudy jezdily vozy se střelným prachem a koulemi a stovky vozů s válečnými potřebami. Ozývalo se zde neustálé bubnování a troubení. Často se vojsko utábořilo na několik hodin na hlavním náměstí. A pak nastávalo neustálé pobíhání sem a tam a popíjení kořalky a třešňovky, protože horko tehdy bylo už dost velké.

Můžete si představit, jestli jsem se mohl zdržet, abych se na vojáky nepodíval, třeba bych upadl v nemilost pana Kalkreutha a jeho slídičů. Jakmile jsem zaslechl troubení nebo bubnování, musel jsem se jít podívat, když jsem byl právě volný. Říkám: „Když jsem byl volný“, protože když jsem měl právě hodinu u paní Kellerové, nezameškal bych ji za nic na světě. Pouze ve chvíli oddechu jsem se vykrádal dveřmi, přidával jsem do kroku, spěchával jsem k silnici, kudy táhla vojska, sledoval jsem je až na náměstí a díval jsem se... díval, i když Kalkreuth mi nařídil, abych nic neviděl.

Zkrátka, jestliže mě jako vojáka a jako Francouze zajímal tento veškerý ruch, nemohl jsem říci: „Počkej! To bude nejlepší!“

Bylo patrné, že nepřátelství vypukne co nejdříve.

Dne 21. června se pan Jean vrátil ze své cesty do Berlína. Cesta byla marná, jak jsme se předem obávali. Spor byl stále na stejném místě. Bylo nemožné předvídat, jaký asi bude výsledek, dokonce ani kdy bude ukončen. Bylo to k zoufání.

Co se týče dalšího, přinášel si pan Jean ze všeho, co uslyšel, dojem, že Prusko vypoví Francii válku už v nejbližších dnech.