V. KAPITOLA Nepříjemnost na procházce Vykonali jsme pěknou procházku, pan Jean a já, po silnici, která vystupuje k Hagelbergu na pruské straně. Více jsme povídali, než jsme se dívali. Celkem zde nebylo nic zvláštního k vidění.
Čeho jsem si pak zvláště všimnul, bylo to, že si mne lidé nápadně prohlíželi. To však nebylo nic divného. Nový obličej v malém městě bývá hotovou událostí.
Všiml jsem si také toho, že pan Keller se těšil všeobecné vážnosti. Mezi těmi, které jsme potkávali, jich bylo velmi málo, kteří by neznali Kellerovu rodinu. Proto následovalo stálé smekání, které jsem měl za povinnost stejně zdvořile splácet, ačkoliv nenáleželo mně osobně. Nesměl jsem se nijak prohřešit proti staré francouzské zdvořilosti.
O čem se mnou pan Jean hovořil při této procházce? Aj, o tom, co zajímá jeho rodinu, zvláště o tom nešťastném procesu, se kterým to nechtělo vzít konec.
Vypravoval mi celou záležitost dopodrobna. Smluvené dodávky byly odvedeny v určených lhůtách. Pan Keller, který byl Prušák, dodržel podmínky, učiněné ve smluvní listině, plnou měrou, a odměnu, kterou poctivě a po právu dostal, měl obdržet bez odporu. Skutečně, jestli někdy některý proces zasluhoval výhru, byl to tento. Za těchto okolností si státní jednatelé počínali jako darebáci.
„Ale počkejte! Tihle státní jednatelé nejsou soudci! Ti vám zajisté učiní podle zákona, a nemohu si ani představit, že byste mohl prohrát...“ „Proces se může prohrát vždy, i nejlepší! Jestli se k tomu přidruží zlá vůle, jestli pak mohu doufat, že se mi dostaví spravedlnost? Viděl jsem soudce, mám je ještě před očima, a cítím dobře, že jsou zaujati proti rodině, která je jaksi ještě připoutána k Francii, zejména nyní, kdy mezi oběma zeměmi se poměry přiostřily. Před patnácti měsíci, když zemřel otec, nikdo by nepochybovalo spravedlnosti naší pře. Nyní však nevím, co si o tom mám myslet. Jestli bychom tento proces prohráli, byl by konec s celým naším jměním!... Sotva by nám zbylo na živobytí!“ „To se nestane!“ zvolal jsem. „Je zapotřebí se obávat všeho, Natalisi! Ó, ne pro mne,“ dodal pan Jean. „Jsem mladý a umím pracovat. Ale má matka!... Srdce se mi svírá při pomyšlení, že by snad po celá léta, než bych se mohl řádně o ni postarat, trpěla nedostatkem!“ „Ta dobrá paní Kellerová! Sestra mi ji tolik chválila!... Máte ji zajisté velice rád?...“ „Jestli ji mám rád!“ Pan Jean chvíli mlčel. Potom se zase ujal slova: „Nebýt tohoto procesu, Natalisi, tak bych už zpeněžil náš majetek, a protože matka nemá jiné přání, než aby se vrátila do Francie, své vlasti, na kterou nemohla za pětadvacet let své nepřítomnosti zapomenout, tak bych naše záležitosti uspořádal za několik měsíců!“ „Nemohla by však paní Kellerová opustit Německo, ať už proces vyhrajete nebo prohrajete?“ „Ach, Natalisi, jak by bylo žalostné vrátit se do rodného kraje, do té Pikardie, kterou tak miluje, a kdyby tam nenalezla skrovný blahobyt, na který si zvykla! Budu pracovat - o tom se nedá pochybovat - s tím větší odvahou, že budu pracovat pro ni! Jestli budu mít úspěch? Kdo co může vědět, jmenovitě v těch zmatcích, které předvídám a jimiž bude obchod tolik trpět!“ Když jsem slyšel pana Jeana takto mluvit, byl jsem hluboce dojat a ani jsem se nesnažil tento dojem utajit. Několikrát se chytil mé ruky. Stisknul jsem mu ji stejně upřímně, a on zajisté pochopil vše, co jsem pociťoval. Ach, co bych neudělal, abych ušetřil žal syna a matky!
Zastavoval se pak v řeči a zadíval se upřeným zrakem do neurčita, jako člověk, který zírá do budoucnosti.
„Natalisi!“ řekl mi potom se zvláštním tónem, „všimnul jste si, jak špatně bývají záležitosti ve světě občas uspořádány? Moje matka se sňatkem stala Němkou, a já bych zůstal Němcem, i kdybych si vzal za manželku Francouzku!“ To byla jediná narážka na úmysl, o kterém se mi ráno Irma zmínila několika slovy. Protože ale pan Jean se o věci dále nezmiňoval, soudil jsem, že na něho nesmím sám naléhat. Člověk nesmí zneužívat důvěru osob, které nám dávají najevo své přátelství. Jestli by se panu Kellerovi zachtělo o tom mluvit podrobněji, nalezne u mne vždy otevřený sluch i jazyk připravený, aby mu blahopřál.
Kráčeli jsme dále. Mluvilo se o tom i jiném a jmenovitě o tom, co se týkalo mne. Musel jsem mu ještě vypravovat několik událostí ze své americké výpravy. Pan Jean shledával velmi krásné to, že Francie poskytla pomoc Američanům, když dobývali svobodu. Záviděl osud našim velikým i malým krajanům, jejichž jmění i život zasvětili této spravedlivé věci. Samozřejmě, kdyby se ocitnul v poměrech, aby to mohl učinit, neváhal by. Dal by se odvést k pluku hraběte de Rochambeau. Zúčastnil by se bitvy u Yorktownu, aby vyprostil Ameriku z anglické nadvlády.
A už ze způsobu, kterým tato slova pronášel, z chvějícího se hlasu, z jeho přízvuku, který mi pronikal až k srdci, j sem mohl poznat, že pan Jean by svou povinnost vykonal znamenitě. Ale člověk bývá zřídka pánem svého života. Kolik velikých věcí by mohl mnohý vykonat a nevykonal je! To je ale už osud, a je nutné vše přijímat tak, jak to přichází.
Vraceli jsme se pak k Belzigu, sestupujíce po silnici. První domy se bělaly ve slunečních paprscích. Jejich červené střechy, velice zřetelné mezi stromy, vynikaly jako květy uprostřed zeleně. Nebyli jsme již více vzdáleni, než co by puška dostřelila, když pan Jean opět promluvil: „Dnes večer po večeři musím učinit s matkou návštěvu.“ „Nijak se kvůli mně nezdržujte!“ odpověděl jsem. „Zůstanu doma se sestrou Irmou.“ „Ne, Natalisi, právě naopak vás prosím, abyste šel s námi.“ „Jak je vám libo!“ „Jsou to vaši krajané, pan a slečna de Lauranay, kteří už dávno bydlí v Belzigu. Bude jim velmi milé, jestli se s vámi seznámí, protože přicházíte z jejich vlasti, a já sám si tohle seznámení přeji.“ „Stane se podle vašeho přání!“ odpověděl jsem na to. Pochopil jsem, že pan Jean mě chtěl uvést do tajemství své rodiny. Ale, pomyslel jsem si sám pro sebe, jestli nebude tento sňatek jen překážkou záměru vrátit se do Francie? Jestli se tím neutvoří pouto, kterým paní Kellerová a její syn budou pevně připjati k této zemi jestliže se zde usadí pan de Lauranay a jeho dcera, aniž by pomýšleli na návrat? O tom jsem ale měl brzy nabýt úplnou jistotu. Jen trpělivost! Není třeba mlít rychleji než mlýn, nebo se semele špatná mouka.
Dospěli jsme k prvním domům v Belzigu. Už pan Jean zamířil do hlavní ulice, když jsem náhle uslyšel bubnování.
Tehdy byl v Belzigu Leibův pěší pluk, jehož velitelem byl plukovník von Grawert. Zjistil jsem později, že ten pluk tam ležel posádkou už asi pět nebo šest měsíců. Bylo pravděpodobné, že při stálém pohybu čet, který se soustřeďoval na západ Německa, se brzy připojí k hlavní pruské armádě.
Voják se vždy rád dívá na jiné vojáky, i když jsou cizinci. Snaží se vyzkoumat, co je li nich dobrého - i špatného: Je to věcí zaměstnání. Od posledního knoflíku na kamaších, až po pera na klobouku zkoumá jejich stejnokroj a pozoruje, jak defilují. To je vždy zajímavé. Zastavil jsem se tedy. Pan Jean se zastavil také.
Bubeníci bubnovali pochod nepřetržitého rytmu, pruského původu. Za nimi čtyři setniny Leibova pluku kráčely pochodem. Nebyl to ovšem odchod vojska, ale pouze vojenská vycházka.“ Pan Jean a Já jsme se postavili u cesty, abychom nepřekáželi. Bubeníci už přišli téměř až k nám, když jsem náhle ucítil, jak pan Jean mě živě uchopil za rameno; jakoby mě. chtěl přinutit k tomu, abych zůstal na místě.
Podíval jsem se na něho.
„Co se děje?“ zeptal jsem se ho.
„Nic!“ Pan Jean nejprve zbledl. Nyní mu krev vstoupla do tváří.
Řekli byste, že tady stojí jako by do něho udeřil blesk - čili jako vrtohlavý, jak se říkává u nás. Pak jeho zrak nabyl pevnosti a určitě by ho před nikým nesklopil.
V čele první setniny, po levé straně kráčel poručík - právě u strany, kterou jsme zaujali na ulici.
Byl jedním z těch německých důstojníků, kterých bylo tehdy tolik vidět a lze je spatřit až dosud. Byl to dost hezký muž s rusými vlasy, oči měly barvu anglické modře, chladné a necitelné, vychloubavého vzezření. Klátil sebou po způsobu hejsků. Přes všechnu jeho snahu, aby vyhlížel jako elegán, postihli jste jeho neohrabanost. Na mne samého ten „krasavec“ učinil nepříznivý dojem, dokonce jsem k němu pocítil odpor.
Nebylo pochybnosti, že stejný cit vnukal panu Jeanovi - možná, že i víc, než odpor. Kromě toho jsem si povšiml, že ani důstojník navzájem nechoval asi lepší city. Pohled, který upřel na pana Jeana, nebyl nijak příznivý.
Oba muži byli od sebe vzdáleni pouze několik kroků, když se na sebe zadívali. Mladý důstojník úmyslně učinil pohrdavý pohyb rameny v okamžiku, když kráčel kolem. Ruka pana Jeana v náhlém návalu hněvu prudce stiskla mou ruku. Chvíli se mi zdálo, že se na důstojníka vrhne - ale přece se ovládl.
Mezi oběma muži patrně byla hluboká nenávist, jejíž příčinu jsem tehdy ještě neznal, která mi ale brzy měla být vysvětlena.
Potom nás setnina minula, a prapor zašel u zatáčky ulice.
Pan Jean nepronesl ani slovo. Díval se, jak se vojáci vzdalují. Zdálo se, jako by byl na tom místě k půdě přibit. Zůstal na místě, až bubnování doznělo.
Potom se obrátil ke mně a promluvil: „A nyní, Natalisi, do školy!“ A vrátili jsme se k paní Kellerové.
