×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cesta do Francie - Jules Verne, IX. KAPITOLA V předvečer dramatických událostí

IX. KAPITOLA V předvečerdramatických událostí Nazítří a v následujících dnech jsme chodili pátrat po novinkách. Než uplyne týden a možná že ještě dříve, všechno bude rozhodnuto. Stále přicházela do Belzigu nová vojska, pluk 21., 22., 23., projížděl tudy i generál, prý hrabě von Kaunic, provázený hlavním štábem. Tato spousta vojáků směřovala ke Koblenzi, kde čekali emigranti. Prusko, které podalo Rakousku ruku, už nepopíralo, že táhne proti Francii.

Bylo tedy jisté, že se mé postavení v Belzigu zhoršovalo den co den. Patrně nebude lepší pro rodinu pana de Lauranay ani pro mou sestru Irmu, jakmile bude válka vypovězena. Pobývat v Německu za takových poměrů bylo spojeno nejen s velkou nesnází, ale se skutečným nebezpečím a bylo důležité připravit se na každý případ.

Hovořil jsem o tom často se sestrou. Tato dobrá bytost se marně snažila zatajit svůj strach. Obava, že bude snad odloučena od paní Kellerové, ji neponechávala chvilku klidu. Že by měla opustit tuto drahou rodinu?! Nikdy ji ani nenapadlo, že budoucnost pro ni připravuje takové neštěstí! Že by se měla vzdálit od milovaných bytostí, u kterých měl její život uplynout úplně podle jejího přání, že by snad nastala možnost, nespatřit se s nimi už nikdy, jestli by nastal nepříznivý průběh událostí - ty a podobné představy jí rozdíraly srdce.

„Umřu z toho, Natalisi!“ opakovala mi, „ano, Natalisi, umřu z toho!“ „Rozumím ti, Irmo,“ odpovídal jsem jí, „naše postavení je choulostivé, ale je nutné se přičinit ze všech sil, abychom z něho vyvázli. Například: nemohli bychom paní Kellerovou přinutit k tomu, aby opustila Belzig nyní, když už nemá důvod, aby se v této zemi zdržovala trvale? Dokonce shledávám, že by bylo prozřetelné, učinit toto rozhodnutí ještě dříve, než se všechno nadobro zkazí.“ „To by bylo moudré, Natalisi, ale paní Kellerová nebude přece chtít odejít bez svého syna.“ „A proč by se pan Jean rozpakoval jít s ní? Co ho zdržuje v Prusku? Že chce urovnat své záležitosti?... Urovná je později!... Nebo proces, který nemůže přijít ke konci?... Copak nebude za současných poměrů čekat po celé dlouhé měsíce, než bude vyhlášen rozsudek?“ „Ovšem, Natalisi.“ „Co mne však zvlášť znepokojuje, je to, že se sňatek pana Jeana se slečnou Martou ještě neuskutečnil! Můžeme pak vědět, jaké překážky, jaké odklady mohou náhle nastat? Když budou Francouzi vypovězeni ze země - a to je velmi pravděpodobné - pan de Lauranay a jeho vnučka budou nuceni odstěhovat se do čtyřiadvaceti hodin! Jak kruté bude pak odloučení mladých lidí! Jestli ale bude sňatek uzavřen, pan Jean odveze buď svou manželku do Francie nebo, když bude nucen zůstat zde v Belzigu, zůstane ona aspoň s ním!“ „Máš pravdu, Natalisi.“ „Na tvém místě, Irmo, promluvil bych s paní Kellerovou, ona by o tom promluvila se svým synem, mladí lidé by si pospíšili vstoupit do manželství, a jakmile by tohle bylo odbyto, mohli bychom očekávat další průběh věcí.“ „Ano, je zapotřebí, aby se svatba slavila bez průtahu,“ odpověděla Irma. „Ostatně ze strany slečny Marty nevzejde žádná překážka!“ „To ne! Jak výborná je to slečna! A jakou záštitou jí bude takový manžel, jako je pan Jean! Pomysli si, Irmo, že by měla sama se svým už stařičkým dědečkem, opustit Belzig a ubírat se celým Německem, nacpaným vojskem! Kam by se poděli?... Je nutné tedy věci přivést ke konci a nečekat, až by to bylo nemožné!“ „A toho důstojníka,“ zeptala se sestra, „už nepotkáváš?“ „Téměř denně, Irmo! Je to neštěstí, že jeho pluk je dosud v Belzigu! Přál bych si, aby se zpráva o sňatku slečny de Lauranay rozšířila teprve po jeho odchodu!“ „To by si skutečně bylo možné přát!“ „Bojím se, aby ten nafoukanec něco neprovedl, až se o tom dozví! Pan Jean by ho chtěl usadit, a pak... Zkrátka, nemám klid!“ „Já rovněž ne, Natalisi! Je tedy nutné, aby sňatek byl uzavřen pokud možno co nejdříve. Bude nutné vyplnit jisté formality, a stále se obávám, že všechno propukne předčasně!“ „Promluv tedy s paní Kellerovou!“ „Ještě dnes.“ Skutečně, záleželo na tom, aby si obě rodiny pospíšily, a možná, že už bylo pozdě! Neočekávaná událost přinutila patrně Prusko i Rakousko, aby urychlily vpád do Francie. Myslím tím útok na Tuileries, který právě 20. června - byl proveden a o kterém byla zpráva úmyslně rozšířena diplomaty obou spojených velmocí.

Ten den byl učiněn útok na královský zámek. Učinil tak lid, vedený Santerrem, když nejprve defiloval před Zákonodárným shromážděním. Protože brány byly sekerami násilně otevřeny, zábradlí odstraněna a v prvním poschodí královského paláce přichystána děla, bylo patrné, k jakým násilnostem se dav dá strhnout. Králův klid a jeho chladnokrevnost a odvaha zachránily ho, jeho manželku, sestru a obě děti. Ale za jakou cenu? Když svolil, že si dá na hlavu červenou čapku!

U přívrženců dvora i ústavy tento útok na palác byl pokládán za zločin. Král však dosud zůstával králem. Dokonce, mu byla dosud prokazována jistá úcta... „polívka pro nebožtíky“ - jak se u nás říkává. Jak dlouho to ale mohlo trvat? Po těchto výhružkách a potupách by mu už ani nejdůvěřivější nekladli více než dva měsíce vlády! A jak známo - by se nezmýlili, protože o šest neděl později -10. srpna - Ludvík XVI. měl být vyhnán z Tuilerií, svržen z trůnu, uvězněn v Templu, ze kterého pak měl vyjít jen proto, aby donesl svou hlavu na Revoluční náměstí!

Jestliže byl účinek tohoto útoku veliký v Paříži a v celé Francii, těžko si lze představit, jaký ohlas nalezl v cizině. V Koblenzi se ozvaly výkřiky bolesti, nenávisti, touhy po pomstě, a nebude pro vás zajisté divné, že jejich ohlas zalehl i do toho koutku Pruska, kde jsme byli uzavřeni. Dalo se tušit, že válka bude strašná, když se emigranti dávají na pochod, a jsou podporováni „císařskými“, jak se už tehdy nazývali.

To všechno bylo v Paříži dobře známo. Proto také byla učiněna rázná opatření, aby se mohlo čelit všem útokům. Bez odkladu byla provedena mobilizace dobrovolníků. Když vlastenci svalili zodpovědnost za vpád, který hrozil Francii, na krále a královnu, komise Národního shromáždění rozhodla, aby se celý národ chopil zbraně a jednalo své újmě, bez zakročení vlády.

A čeho bylo zapotřebí, aby bylo probuzeno takové nadšení? Slavnostního hesla, prohlášky učiněné v Zákonodárném sboru: „vlast je v nebezpečí!“ To všechno jsme zjistili několik dní po návratu pana Jeana - tyto zprávy vzbudily všeobecné vzrušení. Rozšířily se ráno 23. června. Každou hodinu se mohlo očekávat, že Prusko odpoví Francii vyhlášením války. V celé zemi nastal nesmírný ruch. Kurýři, štafety projížděli tryskem městem. Rozkazy se vyměňovaly neustále mezi hlavním vojskem, táhnoucím na západ, a pluky, přicházejícími z východních německých krajů. I Sardinie se prý připojí k císařským, postupuje prý už vpřed a ohrožuje hranici! Běda! Bylo to až příliš pravdivé!

Tyto události působily v Kellerově i Lauranayově rodině svrchovaný zmatek. I pro mne samotného byla situace čím dál tím choulostivější. Všichni to vyciťovali, a když jsem o tom nemluvil, dělo se tak jen proto, abych nerozmnožoval trampoty, které obě rodiny rozrušovaly.

Nebylo ale času nazbyt. Protože sňatek byl smluven, měl se slavit bez prodlení.

Společným souhlasem byl určen na den 29. června. Tento odklad by byl dostatečný, aby se učinilo zadost formalitám, které toho času byly velmi prosté. Obřad měl být vykonán v chrámě, před závaznými svědky, vyvolenými z osob, stýkajících se s rodinou Kellerovou a de Lauranayovou. Měl jsem být jedním ze svědků. Jaká to byla čest pro strážmistra!

Stejně bylo usneseno, že se má jednat co nejtajněji. Pouze svědkům, jejichž přítomnost byla nutná, mělo být sděleno to, co se mělo stát. V těch dnech všeobecného zmatku bylo nutné vystříhat se všeho, co by k sobě vábilo pozornost. Kalkreuth by do toho rychle strčil nos.

A kromě toho tu byl ten protivný poručík, který ze vzteku anebo pomstychtivosti by se mohl dát unést k výbuchu. Z toho by pak mohly vzejít zápletky, kterým bylo zapotřebí se stůj co stůj vyhnout.

Přípravy měly vyžadovat velmi málo času. Svatba se měla slavit zcela prostě, bez vší okázalosti, což by se za méně znepokojujících okolností určitě stalo. Zkrátka, měla to být svatba - nikoliv veselka.

A bylo nutné si pospíšit a neztratit ani hodinu! Zde nebyla pravá chvíle, aby se opakovala naše stará pikardská průpovídka: „Není zapotřebí pospíchat, jako když ševci jdou na jarmark.“ Stav událostí byl skutečně nebezpečný, a cesta nám mohla být uzavřena každou chvíli. Přes všechnu opatrnost nebylo tajemství - jak se zdá - zachováno tak, jak být mělo. Bezpochyby sousedé - ó ti venkovští sousedé! - měli starost o to, co se chystalo v obou rodinách. Za stavu věcí nastalo nutně běhání sem a tam, na které občané u obou rodin nebyli zvyklí. Tím byla probuzena jejich zvědavost.

A kromě toho nad námi nepřestával bdít Kalkreuth. Nebylo pochybnosti, že i jeho lidé dostali rozkaz, aby nás pozorovali zblízka. Neodbude se proto všechno tak hladce.

Čeho ale přitom bylo nejvíce co litovat, bylo to, že se zpráva o sňatku donesla i k poručíkovi von Grawert.

O tom se dozvěděla sestra Irma od služky paní Kellerové. Důstojníci Leibova pluku o tom hovořili na hlavním náměstí.

Irma zaslechla náhodou jejich rozhovor a přinesla z něho tyto po drobnosti: poručík, který se dozvědělo chystaném sňatku, vzplanul divokým hněvem a vyslovil se vůči svým přátelům, že k tomuto sňatku nesmí dojít a že kdejaký prostředek mu bude vhod, aby mu zabránil.

Doufal jsem, že pan Jean se o tom všem nic nedozví. Bohužel mu poručíkův výrok byl oznámen. Mluvilo tom se mnou, a nemohl ovládnout své rozhořčení. Stěží jsem jej uklidnil. Chtěl se ihned odebrat k poručíkovi a přinutit jej, aby se ospravedlnil, ačkoliv bylo pochybné, jestli důstojník bude chtít jednat s prostým občanem.

Konečně jsem jej přece zdržel, a vysvětlil mu, že by svým zakročením mohl všechno zkazit.

Pan Jean se poddal. Slíbil mi, že se už nebude pozastavovat nad poručíkovými výroky, ať už budou jakékoliv, a zabýval se pak už pouze přípravami ke sňatku.

25. červen minul bez nehody. Já v napětí jsem počítal hodiny a minuty. Jakmile by byl svatební obřad vykonán, měla se rozhodnout vážná otázka, kdy je třeba Belzig opustit nadobro.

Ale nad našimi hlavami se vznášela bouře, a blesk udeřil právě navečer toho dne. Hrozná zvěst došla v devět hodin večer...


IX. KAPITOLA

V předvečerdramatických událostí

 

Nazítří a v následujících dnech jsme chodili pátrat po novinkách. Než uplyne týden a možná že ještě dříve, všechno bude rozhodnuto. Stále přicházela do Belzigu nová vojska, pluk 21., 22., 23., projížděl tudy i generál, prý hrabě von Kaunic, provázený hlavním štábem. Tato spousta vojáků směřovala ke Koblenzi, kde čekali emigranti. Prusko, které podalo Rakousku ruku, už nepopíralo, že táhne proti Francii.

Bylo tedy jisté, že se mé postavení v Belzigu zhoršovalo den co den. Patrně nebude lepší pro rodinu pana de Lauranay ani pro mou sestru Irmu, jakmile bude válka vypovězena. Pobývat v Německu za takových poměrů bylo spojeno nejen s velkou nesnází, ale se skutečným nebezpečím a bylo důležité připravit se na každý případ.

Hovořil jsem o tom často se sestrou. Tato dobrá bytost se marně snažila zatajit svůj strach. Obava, že bude snad odloučena od paní Kellerové, ji neponechávala chvilku klidu. Že by měla opustit tuto drahou rodinu?! Nikdy ji ani nenapadlo, že budoucnost pro ni připravuje takové neštěstí! Že by se měla vzdálit od milovaných bytostí, u kterých měl její život uplynout úplně podle jejího přání, že by snad nastala možnost, nespatřit se s nimi už nikdy, jestli by nastal nepříznivý průběh událostí - ty a podobné představy jí rozdíraly srdce.

„Umřu z toho, Natalisi!“ opakovala mi, „ano, Natalisi, umřu z toho!“

„Rozumím ti, Irmo,“ odpovídal jsem jí, „naše postavení je choulostivé, ale je nutné se přičinit ze všech sil, abychom z něho vyvázli. Například: nemohli bychom paní Kellerovou přinutit k tomu, aby opustila Belzig nyní, když už nemá důvod, aby se v této zemi zdržovala trvale? Dokonce shledávám, že by bylo prozřetelné, učinit toto rozhodnutí ještě dříve, než se všechno nadobro zkazí.“

„To by bylo moudré, Natalisi, ale paní Kellerová nebude přece chtít odejít bez svého syna.“

„A proč by se pan Jean rozpakoval jít s ní? Co ho zdržuje v Prusku? Že chce urovnat své záležitosti?... Urovná je později!... Nebo proces, který nemůže přijít ke konci?... Copak nebude za současných poměrů čekat po celé dlouhé měsíce, než bude vyhlášen rozsudek?“

„Ovšem, Natalisi.“

„Co mne však zvlášť znepokojuje, je to, že se sňatek pana Jeana se slečnou Martou ještě neuskutečnil! Můžeme pak vědět, jaké překážky, jaké odklady mohou náhle nastat? Když budou Francouzi vypovězeni ze země - a to je velmi pravděpodobné - pan de Lauranay a jeho vnučka budou nuceni odstěhovat se do čtyřiadvaceti hodin! Jak kruté bude pak odloučení mladých lidí! Jestli ale bude sňatek uzavřen, pan Jean odveze buď svou manželku do Francie nebo, když bude nucen zůstat zde v Belzigu, zůstane ona aspoň s ním!“

„Máš pravdu, Natalisi.“

„Na tvém místě, Irmo, promluvil bych s paní Kellerovou, ona by o tom promluvila se svým synem, mladí lidé by si pospíšili vstoupit do manželství, a jakmile by tohle bylo odbyto, mohli bychom očekávat další průběh věcí.“

„Ano, je zapotřebí, aby se svatba slavila bez průtahu,“ odpověděla Irma. „Ostatně ze strany slečny Marty nevzejde žádná překážka!“

„To ne! Jak výborná je to slečna! A jakou záštitou jí bude takový manžel, jako je pan Jean! Pomysli si, Irmo, že by měla sama se svým už stařičkým dědečkem, opustit Belzig a ubírat se celým Německem, nacpaným vojskem! Kam by se poděli?... Je nutné tedy věci přivést ke konci a nečekat, až by to bylo nemožné!“

„A toho důstojníka,“ zeptala se sestra, „už nepotkáváš?“

„Téměř denně, Irmo! Je to neštěstí, že jeho pluk je dosud v Belzigu! Přál bych si, aby se zpráva o sňatku slečny de Lauranay rozšířila teprve po jeho odchodu!“

„To by si skutečně bylo možné přát!“

„Bojím se, aby ten nafoukanec něco neprovedl, až se o tom dozví!

Pan Jean by ho chtěl usadit, a pak... Zkrátka, nemám klid!“

„Já rovněž ne, Natalisi! Je tedy nutné, aby sňatek byl uzavřen pokud možno co nejdříve. Bude nutné vyplnit jisté formality, a stále se obávám, že všechno propukne předčasně!“

„Promluv tedy s paní Kellerovou!“

„Ještě dnes.“

Skutečně, záleželo na tom, aby si obě rodiny pospíšily, a možná, že už bylo pozdě!

Neočekávaná událost přinutila patrně Prusko i Rakousko, aby urychlily vpád do Francie. Myslím tím útok na Tuileries, který právě 20. června - byl proveden a o kterém byla zpráva úmyslně rozšířena diplomaty obou spojených velmocí.

Ten den byl učiněn útok na královský zámek. Učinil tak lid, vedený Santerrem, když nejprve defiloval před Zákonodárným shromážděním. Protože brány byly sekerami násilně otevřeny, zábradlí odstraněna a v prvním poschodí královského paláce přichystána děla, bylo patrné, k jakým násilnostem se dav dá strhnout. Králův klid a jeho chladnokrevnost a odvaha zachránily ho, jeho manželku, sestru a obě děti. Ale za jakou cenu? Když svolil, že si dá na hlavu červenou čapku!

U přívrženců dvora i ústavy tento útok na palác byl pokládán za zločin. Král však dosud zůstával králem. Dokonce, mu byla dosud prokazována jistá úcta... „polívka pro nebožtíky“ - jak se u nás říkává. Jak dlouho to ale mohlo trvat? Po těchto výhružkách a potupách by mu už ani nejdůvěřivější nekladli více než dva měsíce vlády! A jak známo - by se nezmýlili, protože o šest neděl později -10. srpna - Ludvík XVI. měl být vyhnán z Tuilerií, svržen z trůnu, uvězněn v Templu, ze kterého pak měl vyjít jen proto, aby donesl svou hlavu na Revoluční náměstí!

Jestliže byl účinek tohoto útoku veliký v Paříži a v celé Francii, těžko si lze představit, jaký ohlas nalezl v cizině. V Koblenzi se ozvaly výkřiky bolesti, nenávisti, touhy po pomstě, a nebude pro vás zajisté divné, že jejich ohlas zalehl i do toho koutku Pruska, kde jsme byli uzavřeni. Dalo se tušit, že válka bude strašná, když se emigranti dávají na pochod, a jsou podporováni „císařskými“, jak se už tehdy nazývali.

To všechno bylo v Paříži dobře známo. Proto také byla učiněna rázná opatření, aby se mohlo čelit všem útokům. Bez odkladu byla provedena mobilizace dobrovolníků. Když vlastenci svalili zodpovědnost za vpád, který hrozil Francii, na krále a královnu, komise Národního shromáždění rozhodla, aby se celý národ chopil zbraně a jednalo své újmě, bez zakročení vlády.

A čeho bylo zapotřebí, aby bylo probuzeno takové nadšení? Slavnostního hesla, prohlášky učiněné v Zákonodárném sboru: „vlast je v nebezpečí!“

To všechno jsme zjistili několik dní po návratu pana Jeana - tyto zprávy vzbudily všeobecné vzrušení.

Rozšířily se ráno 23. června. Každou hodinu se mohlo očekávat, že Prusko odpoví Francii vyhlášením války. V celé zemi nastal nesmírný ruch. Kurýři, štafety projížděli tryskem městem. Rozkazy se vyměňovaly neustále mezi hlavním vojskem, táhnoucím na západ, a pluky, přicházejícími z východních německých krajů. I Sardinie se prý připojí k císařským, postupuje prý už vpřed a ohrožuje hranici! Běda! Bylo to až příliš pravdivé!

Tyto události působily v Kellerově i Lauranayově rodině svrchovaný zmatek. I pro mne samotného byla situace čím dál tím choulostivější. Všichni to vyciťovali, a když jsem o tom nemluvil, dělo se tak jen proto, abych nerozmnožoval trampoty, které obě rodiny rozrušovaly.

Nebylo ale času nazbyt. Protože sňatek byl smluven, měl se slavit bez prodlení.

Společným souhlasem byl určen na den 29. června. Tento odklad by byl dostatečný, aby se učinilo zadost formalitám, které toho času byly velmi prosté. Obřad měl být vykonán v chrámě, před závaznými svědky, vyvolenými z osob, stýkajících se s rodinou Kellerovou a de Lauranayovou. Měl jsem být jedním ze svědků. Jaká to byla čest pro strážmistra!

Stejně bylo usneseno, že se má jednat co nejtajněji. Pouze svědkům, jejichž přítomnost byla nutná, mělo být sděleno to, co se mělo stát. V těch dnech všeobecného zmatku bylo nutné vystříhat se všeho, co by k sobě vábilo pozornost. Kalkreuth by do toho rychle strčil nos.

A kromě toho tu byl ten protivný poručík, který ze vzteku anebo pomstychtivosti by se mohl dát unést k výbuchu. Z toho by pak mohly vzejít zápletky, kterým bylo zapotřebí se stůj co stůj vyhnout.

Přípravy měly vyžadovat velmi málo času. Svatba se měla slavit zcela prostě, bez vší okázalosti, což by se za méně znepokojujících okolností určitě stalo. Zkrátka, měla to být svatba - nikoliv veselka.

A bylo nutné si pospíšit a neztratit ani hodinu! Zde nebyla pravá chvíle, aby se opakovala naše stará pikardská průpovídka: „Není zapotřebí pospíchat, jako když ševci jdou na jarmark.“

Stav událostí byl skutečně nebezpečný, a cesta nám mohla být uzavřena každou chvíli.

Přes všechnu opatrnost nebylo tajemství - jak se zdá - zachováno tak, jak být mělo. Bezpochyby sousedé - ó ti venkovští sousedé! - měli starost o to, co se chystalo v obou rodinách. Za stavu věcí nastalo nutně běhání sem a tam, na které občané u obou rodin nebyli zvyklí. Tím byla probuzena jejich zvědavost.

A kromě toho nad námi nepřestával bdít Kalkreuth. Nebylo pochybnosti, že i jeho lidé dostali rozkaz, aby nás pozorovali zblízka. Neodbude se proto všechno tak hladce.

Čeho ale přitom bylo nejvíce co litovat, bylo to, že se zpráva o sňatku donesla i k poručíkovi von Grawert.

O tom se dozvěděla sestra Irma od služky paní Kellerové. Důstojníci Leibova pluku o tom hovořili na hlavním náměstí.

Irma zaslechla náhodou jejich rozhovor a přinesla z něho tyto po drobnosti: poručík, který se dozvědělo chystaném sňatku, vzplanul divokým hněvem a vyslovil se vůči svým přátelům, že k tomuto sňatku nesmí dojít a že kdejaký prostředek mu bude vhod, aby mu zabránil.

Doufal jsem, že pan Jean se o tom všem nic nedozví. Bohužel mu poručíkův výrok byl oznámen. Mluvilo tom se mnou, a nemohl ovládnout své rozhořčení. Stěží jsem jej uklidnil. Chtěl se ihned odebrat k poručíkovi a přinutit jej, aby se ospravedlnil, ačkoliv bylo pochybné, jestli důstojník bude chtít jednat s prostým občanem.

Konečně jsem jej přece zdržel, a vysvětlil mu, že by svým zakročením mohl všechno zkazit.

Pan Jean se poddal. Slíbil mi, že se už nebude pozastavovat nad poručíkovými výroky, ať už budou jakékoliv, a zabýval se pak už pouze přípravami ke sňatku.

25. červen minul bez nehody. Já v napětí jsem počítal hodiny a minuty. Jakmile by byl svatební obřad vykonán, měla se rozhodnout vážná otázka, kdy je třeba Belzig opustit nadobro.

Ale nad našimi hlavami se vznášela bouře, a blesk udeřil právě navečer toho dne. Hrozná zvěst došla v devět hodin večer...