×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cesta do Francie - Jules Verne, III. KAPITOLA Kellerova rodina

III. KAPITOLA Kellerova rodina Paní Kellerové, narozené roku 1747, bylo tehdy pětačtyřicet let. Pocházejíc ze Saint Sautlieu, jak už jsem řekl, náležela k nevalně zámožné rodině. Pán a paní Acloquovi, její otec a matka, mající skrovné jmění, viděli, jak jim nutnými výdaji majetku rok co rok ubývá. Umřeli krátce po sobě kolem roku 1765. Mladá dívka byla ponechána péči staré tety, jejíž smrt jí brzy nechala na světě samotnou.

Za těchto okolností se o ni ucházel pan Keller, který přišel do Pikardie za obchodem. Provozoval jej půl druhého roku i v Amiensu a v okolí, zaměstnávaje se dopravou zboží. Byl to vážný muž, pěkně urostlý, vzdělaný, čilý. Toho času jsme nechovali k lidem německého původu odpor, který nám později vnukla národnostní nenávist, podporovaná válkou, trvající třicet let. Pan Keller už měl značné jmění, které mohlo časem při jeho snaze a porozumění obchodu pouze přibývat. Zeptal se proto slečny Acloquové, jestli by souhlasila s tím, aby se stala jeho manželkou.

Slečna Acloquová váhala, protože by musela opustit Saint Sauflieu a drahou Pikardii, s níž její srdce srostlo. A kromě toho by tímto sňatkem neztratila svou francouzskou národnost? Tehdy však měla pouze malý dům, který by musela asi prodat. Co se s ní pak stane, až nebude mít žádný majetek? Proto také její stará teta, paní Dufrenayová, cítíc, že se blíží její konec, na ni naléhala, aby vzhledem ke svému postavení nabídku přijala.

Slečna Acloquová svolila. Svatba se slavila v Saint Sauflieu. Paní Kellerová opustila Pikardii o několik měsíců později a následovala svého manžela za hranice.

Paní Kellerová nijak nemusela litovat volby, kterou učinila. Její manžel byl k ní tak laskav, jako byla ona jemu oddána. Vždy k ní přívětivý, získal si její lásku tou měrou, že přitom ani nezpozorovala, že ztratila svou národnost. Toto manželství uzavřené z rozumu a ze zřetele na postavení a jmění, bylo zcela šťastné, což bylo věcí vzácnou už tehdy, jako je tomu dodnes.

Po roce se manželům Kellerovým narodil v Belzigu, kde bydleli, syn. Paní Kellerová se úplně oddala vychovávání tohoto dítěte, o kterém v naší povídce bude řeč.

Nějaký čas po narození tohoto syna - kolem roku 1771 - vstoupila do Kellerovy rodiny má sestra Irma, které tehdy bylo devatenáct let. Paní Kellerová ji znala ještě jako dítě, když sama už byla dívkou.

Náš otec častěji vypomáhal v práci u Acloquů. Paní Acloquová a její dceruška se o nás zajímaly. Vždyť z Grattepanche do Saint Sauflieu není tak daleko. Slečna Acloquová potkávala častěji mou sestru, oblíbila si ji, dávala jí malé dárky, učinila ji později svou přítelkyní, za co se jí sestra později odvděčila nejhlubší oddaností.

Z té příčiny také paní Kellerová, když se dozvěděla o smrti našeho otce i naší matky, kteří nás nechali takřka úplně bez všech prostředků, rozhodla se hned povolat k sobě Irmu, která se už dala do služby u sedláka v Saint Sauflieu. Sestra ovšem souhlasila ráda s nabídkou paní Kellerové, čehož nikdy nelitovala.

Říkal jsem, že pan Keller pocházel po předcích francouzské krve. Poslyšte, jak se to stalo: O něco více než před sto lety Kellerové obývali francouzskou část Lotrinska. Bývali dobrými obchodníky a měli už nastřádané pěkné jmění. Určitě by dosáhli značného blahobytu, nebýt té smutné události, která rozvrátila štěstí několika tisíců rodin, které patřily k nejsnaživějším ve Francii.

Kellerové totiž byli protestanty. Protože byli svému náboženství příliš oddáni, nemohl je žádný osobní zájem přivést k tomu, aby se mu zpronevěřili. Vyšlo to patrně najevo, když roku 1685 byl odvolán Nantský edikt. Zůstala jim, jako tak mnohým jiným volba, opustit vlast nebo zapřít svou víru. A jako mnozí jiní, tak i oni dali přednost vyhnanství.

Tovární dělníci, řemeslníci, pracovníci všeho druhu, rolníci se vystěhovali z Francie, aby obohatili Anglii, Nizozemí, Švýcarsko, Německo a jmenovitě Braniborsko. Tam byli příznivěji přijati ze strany pruského a postupimského kurfiřta v Berlíně, Magdeburgu, Battině a ve Frankfurtu nad Odrou. Zvláště Metští - kterých bylo pětadvacet tisíc, jak mi bylo řečeno - založili kvetoucí osady Štětin a Postupim.

Kellerové tedy opustili Lotrinsko, patrně ne bez naděje na návrat, nuceni, vyměnit bohaté zdroje obchodu za chléb z otrub.

Ano, člověk si namlouvá, že se vrátí do vlasti, až to okolnosti dovolí. Mezi tím se však přizpůsobí cizině. Vznikají nové poměry, nové zájmy. Léta plynou - a člověk zůstává. A to se stalo většinou na velikou škodu Francie.

V této době Prusko, jehož proměna v království sahá teprve do roku 1701, mělo u Rýna pouze Klevské vévodství, Markské hrabství a část Gelderska.

Právě v této posledně uvedené provincii, skoro na nizozemských hranicích, hledali Útočiště Kellerové. Tam zřídili nové průmyslové závody, ujali se znovu obchodu porušeného nepříznivým a politováníhodným odvoláním ediktu Jindřicha IV.

Od pokolení k pokolení tvořily se nové vztahy, dokonce i příbuzné svazky s novými krajany, rodiny se mísily a z bývalých Francouzů se ponenáhlu stávali němečtí poddaní.

Kolem roku 1760 jeden z Kellerů opustil Geldry, aby se usadil v městečku Belzig, uprostřed Hornosaského kraje, zaujímajícího část Pruska. Tomuto Kellerovi se dařilo v obchodě, což mu dovolilo, aby nabídl slečně Acloquové ruku a s ní blahobyt, jehož v Saint Sauflieu nabýt nemohla. A právě v tomto městečku Belzig na svět přišel syn, po otci Prušák, i když po matce proudila jeho tepnami francouzská krev.

A říkám vám se vzrušením, které dosud uvádí mou krev v rychlejší kolotání, že se v duši cítil stále Francouzem, ten hodný mladý muž, v němž oživla matčina duše! Vždyť jej kojila paní Kellerová! První dětská slova žvatlal francouzsky a takto volal nejprve na svoji maminku. Slyšel nejprve francouzské zvuky a potom mluvil naším jazykem, kterého se v otcově domě v Belzigu užívalo nejraději, i když se paní Kellerová a má sestra brzy naučily mluvit německy.

Zpěvy naší země ukolébaly tedy do snu našeho Jeana.

Jeho otce nikdy ani nenapadlo, aby tomu bránil. Dokonce, právě naopak. Když nebyl jazykem jeho předků lotrinský jazyk, tak to byl francouzský, jehož čistotu nedovedla porušit ani blízkost německých hranic!

Paní Kellerová nekojila svého syna pouze mlékem, ale i svými myšlenkami a zásadami vzhledem ke všemu, co se týkalo Francie. Svou rodnou zemi milovala vroucně. Nikdy se nevzdala naděje, že se do ní jednou vrátí. Nijak nezatajovala, jaké by to bylo pro ní štěstí, kdyby mohla opět spatřit svou starou pikardskou vlast. Pan Keller se tomu nevzpíral. Jakmile by získal větší jmění, určitě by ochotně opustil Německo, aby se usadil ve vlasti své manželky. Musel však pracovat ještě několik let, aby zajistil slušnou budoucnost své manželce i svému synovi. Bohužel jej překvapila smrt sotva před patnácti měsíci.

Tyto věci mi oznamovala sestra, když povoz ujížděl směrem k Belzigu. Následkem tohoto neočekávaného úmrtí pozdržel se návrat Kellerovy rodiny do Francie - a kolik nehod potom mělo vzápětí následovat!

Protože pan Keller, když umíral, byl zapleten do velikého sporu s pruským státem. Byl dva, tři roky dodavatelem na účet vlády, a vložil do tohoto obchodu veškeré vlastní jmění i jmění, které mu bylo svěřeno jinými. Z prvních příjmů mohl sice zaplatit svým společníkům, ale zbývalo mu ještě vymáhat odměnu za vlastní práce, na kterých se zakládala téměř celá jeho budoucnost. Nu, a s vyrovnáním tohoto účtu vláda nemohla přijít ke konci. Všelijak týrala pana Kellera, zaplétala jej, dělala mu nesnáze všeho druhu, takže se musel odvolat k soudu v Berlíně.

Proces se stále protahoval. Víte ostatně sami, že se nedoporučuje vést spory s vládou, ať je to v jakékoliv zemi. Pruští soudcové ukazovali zlovůli až příliš zjevnou. Pan Keller dostál všem svým závazkům, úplně a správně, protože to byl čestný muž. Šlo mu o dvacet tisíc zlatých - což v té době bylo slušné jmění - a ztráta tohoto procesu by byla jeho zkázou.

Opakuji, kdyby nebylo tohoto zdržení, že by se celá záležitost v Belzigu urovnala. Tento cíl sledovala ostatně od smrti svého manžela i paní Kellerová, jejíž nejvroucnějším přáním bylo vrátit se do Francie, což se ovšem dá pochopit... To mi tedy vypravovala sestra. Její postavení si můžeme domyslet. Irma vychovala chlapce téměř od narození, pečujíc o něho zároveň s jeho matkou. Milovala jej opravdovou mateřskou láskou. Proto ji také nepokládali v domě za služku, ale za družku, za pokornou a skromnou přítelkyni. Patřila k rodině, jako se členem rodiny se s ní nakládalo, sama pak byla těmto hodným lidem bezmezně oddána. Jestliže by Kellerovi opustili Německo, s velikou radostí by je následovala. Jestli zůstanou v Belzigu, zůstane tam s nimi.

„Já bych se měla odloučit od paní Kellerové?... Zdá se mi, že bych z toho měla smrt!“ říkala mi.

Pochopil jsem, že nic nedovede přinutit mou sestru k tomu, aby se vrátila se mnou, protože její paní byla nucena zůstat v Belzigu, až by její zájmy byly urovnány. Přece ale vědomí, že žije v zemi, která je připravena vál čit s naší vlastí, mě stále velice znepokojovalo. A bylo to zcela odůvodněno, protože jestli by byla válka vyhlášena, stála by už zato!

Když mi Irma podala zprávy o rodině Kellerových, dodala: „Zůstaneš u nás po celou svou dovolenou?“ „Ano, po celý ten čas, když budu moci.“ „Pak možná, Natalisi, se brzy zúčastníš svatby.“ „Kdopak se žení?... Pan Jean?“ „Ano.“ „A koho si bere?... Němku?“ „Ne, Natalisi, a to je právě příčinou naší radosti. Když se provdala jeho matka za Němce, stane se zase jeho ženou Francouzka.“ „Je hezká?“ „Krásná jako anděl.“ „Co mi tady povídáš, Irmo, mi působí velikou radost.“ „A teprve nám! - Ty ale, Natalisi, nehodláš se snad oženit?“ „Já?“ „Nenechal jsi snad tam za horami?...“ „Oh!“ „ ano, ano.“ „A koho, bratře?...“ „Vlast, sestřičko! Má mít voják jinou milenku?“ IV. KAPITOLA Šlechetný návrh pana Jeana Belzig, městečko ležící něco méně než dvacet mil od Berlína, se nachází blízko vesnice Hagelberg, kde se Francouzi r. 1813 měli měřit s pruskou zeměbranou. Nad městečkem se zdvihá hřbet hory Flameng, na jehož úpatí se rozkládá v dost malebné poloze. Prodává koně, hovězí dobytek, len, jetel, obilniny.

Tam jsem se sestrou přišel kolem desáté hodiny dopoledne. Několik okamžiků poté se náš povoz zastavil před velmi čistým a půvabným domem, i když ne velkým. Byl to dům paní Kellerové.

V tomto kraji jako byste se ocitli v srdci Holandska. Sedláci nosí dlouhé, namodralé kabáty, červené vesty opatřené vysokým a pevným límcem, který by je dobře ubránil od rány šavlí. Ženy by se podobaly jeptiškám svými dvojími i trojími sukněmi a čepečky s bělostnými křídly, kdyby nebylo hedvábné látky živých barev, kterou obtáčejí kolem pasu, a sametového, černého živůtku, který nemá do sebe nic mnišského. Toho všeho jsem si cestou všiml.

Můžete si představit, jaké jsem v domě zažil přivítání. Vždyť jsem byl vlastním Irminým bratrem! Poznal jsem, že postavení, které v rodině zaujímala, nebylo nižší než to, o kterém mi cestou vypravovala. Paní Kellerová se na mne velmi vlídně usmála, pan Jean mi upřímně stiskl obě ruce. Jak si můžete pomyslet, hodně mi prospívalo, že jsem byl rodem Francouz.

„Pane Delpierre,“ promluvil ke mně, „má matka i já spoléháme na to, že zde strávíte veškerý čas své dovolené. Určitě pro vás nebude příliš náročné, abyste věnoval několik neděl své sestře, když jste ji neviděl už třináct let!“ „Věnuji je své sestře, vaší paní matce a vám, pane Jeane,“ odpověděl jsem. „Nijak jsem nezapomněl dobrodiní, které vaše rodina prokázala naší rodině, a je pro Irmu veliké štěstí, že jste ji přijali mezi sebe!“ Přiznávám se, že jsem se na tuto malou poklonu připravoval, abych při svém vstupu nevypadal příliš hloupě. Bylo to však zcela zbytečné. U tak hodných lidí stačí, když máme na jazyku to, co chováme v srdci.

Dívaje se na paní Kellerovou, nalezl jsem v jejím obličeji rysy mladé dívčiny, které se vryly do mé pamětí. Zdálo se, jako by její krásy lety neubývalo. Už v době jejího mládí byla nápadná vážnost jejího výrazu, a téměř stejný výraz jsem u ní shledával i nyní. Jestliže její černé vlasy místy prošedivěly, její oči nijak neztratily bývalou živost. Přes všechny slzy, které je zrosily od manželovy smrti, v nich dosud plál oheň. Její chování bylo klidné. Uměla poslouchat, nepatříce mezi ženy, které štěbetají jako straky, a mezi kterými to hučívá jako v úlu. A já - abych řekl pravdu - nemám takové ženy rád. Už při pohledu na ni jste cítili, že je rozšafná, jak se nejprve dotazuje rozumu, než sama promluví a jedná, a je zcela způsobilá, aby sama řídila své záležitosti.

Vedle toho, jak jsem brzy poznal, jen zřídka opouštěla domácí krb. Na návštěvu k sousedům nechodila. Nevyhledávala nové známosti. Dobře jí bylo pouze doma. A tohle se mi u ženy líbí. Málo si vážím takových, kterým - jako potulným hudebníkům - se nikdy nedaří dobře, když zůstávají doma.

Co mi způsobilo zvláštní radost, bylo to, že paní Kellerová, nepohrdajíce německými zvyky, zachovala si také některé pikardské obyčeje. I vnitřek domu připomínal úpravu domů v Saint Sauflieu. Uspořádání nábytku, domácí pořádek, způsob úpravy pokrmů - všechno bylo takové jako doma. To jsem si dobře zapamatoval.

Panu Jeanovi tehdy bylo čtyřiadvacet let. Byl to mladý muž vyššího vzrůstu, hnědých vlasů i hnědého kníru, oči měl tak tmavé, že se zdály černé. Jestli byl po otci Němec, neměl alespoň nic z německé prkennosti, která se tak silně lišila od půvabu jeho způsobů. Jeho upřímná, otevřená, sympatická povaha ho šlechtila. Velice se podobal své matce. Od přírody vážný jako ona, si časem přece jenom přes svou opravdovost zažertoval a byl vždy ochotný a úslužný. Mně se zalíbil na první pohled. Bude-li někdy potřebovat zcela oddaného člověka, najde jej v Natalisovi Delpierrovi!

Dokládám, že mluvil naším jazykem tak dobře, jakoby byl vychován v naší vlasti. Jestli uměl německy? To patrně a velmi dobře. Ale ve skutečnosti byste se ho na to mohli zeptat, jak se na to ptali, už nevím které pruské královny, která obyčejně mluvila francouzsky. A k tomu se ještě zajímalo všechno, co se týkalo Francie. Miloval naše krajany, vyhledával je, přispíval jim. Rád sbíral novinky z naší vlasti a při svých hovorech se zálibou se jimi obíral.

Jinak patřil k průmyslníkům a obchodníkům a jako takový trpíval domýšlivostí úředníků a vojáků, jak trpívají všichni mladí lidé, kteří když se oddali obchodu, nemají styk s vládou.

Jaká škoda, že pan Jean Keller nebyl místo na polovinu Francouzem úplně! Nedivte se mi! Říkám co si“ myslím, co mě napadá, jak to cítím, aniž bych o tom rozumoval. Jestli nejsem Němcům nakloněn, pochází to z toho, že jsem je viděl zblízka, když jsem ležel posádkou na hranicích. Ve vyšších třídách, i když jsou zdvořilí, jak má být každý vůči každému, nápadně se všude jeví jejich domýšlivá povaha, Francouzi však mají zase svoje. Zejména má cesta Německem tohle mínění o nich nezviklala.

Po otcově smrti musel pan Jean přijít domů; studoval tehdy na univerzitě v Gottingen, ale musel se ujmout vedení obchodu. Paní Kellerová v něm našla vzdělaného, čilého a pracovitého pomocníka. Jeho schopnosti ale nepřestávaly pouze na tom. I mimo obchod byl velice vzdělaný, jak mi řekla sestra, protože sám od sebe bych takhle nemohl usoudit. Miloval knihy. Miloval hudbu. Měl hezký hlas, ne tak silný jako já, ale příjemnější. Ostatně, ať každý dělá, jak dovede! Když já například jsem zvolal: „Pochodem vchod!...“ „Zrychlit krok!...“ „Zastavit stát!...“ zvláště na své muže - nikdo si nestěžoval, že by dobře neslyšel!

Vraťme se však k panu Jeanovi! Kdybych měl poslouchat sám sebe, nerozpakoval bych se co nejvíce jej vychválit. Ostatně to uvidíte na jeho skutcích. Musíte však mít na paměti, že po smrti jeho otce veškeré břímě obchodu spočívalo na něm. Musel hodně pracovat, protože věci byly hodně zapleteny. Směřoval pouze k jednomu cíli: aby celou záležitost objasnil a zanechal pak obchodu. Bohužel se zdálo, že proces, který vedl se státem, se tak hned neskončí. Bylo důležité, aby se bedlivě sledovalo, a aby se častěji dojíždělo do Berlína, jestli se nemělo nic zanedbat. Na tomto závisela budoucnost Kellerovy rodiny. Podle všeho byla její práva tak bezpečná, že nemohla prohrát v této při, i když nepřízeň soudců byla dost velká.

Ten den jsme obědvali u společného stolu. Byli jsme jak jedna rodina. Tak se mnou nakládali. Seděl jsem vedle paní Kellerové. Má sestra Irma seděla na svém obvyklém místě, vedle pana Jeana, který zaujímal místo proti mně.

Hovořilo se o mé cestě, o nesnázích, které jsem měl cestou a o poměrech ve vlasti. Vycítil jsem nepokoj paní Kellerové i jejího syna vzhledem k tomu, co se připravovalo, zvláště co se týče vojenských čet, ubírajících se k francouzské hranici, pruských i rakouských čet. Byla obava, že jejich zájmy budou poškozeny na dlouhý čas, jestliže vypukne válka.

Bylo ale lepší, nemluvit o tak smutných věcech hned při prvním obědě. Proto také pan Jean změnil hovor a začal mne vyslýchat.

„A vy jste se už zúčastnil válečných výprav, Natalisi?“ zeptal se mne. „Bojoval jste už v některé bitvě v Americe? Spatřil jste tam markýze de La Fayette, Francouze-hrdinu, který obětoval jmění i život za nezávislost?“ „Ano, pane Jeane.“ „A viděl jste Washingtona?“ „Tak jako vidím vás,“ odpověděl jsem. „Byl to krásný muž - měl veliké nohy i ruce jako obr.“ Patrně tohle mi bylo u amerického generála nejnápadnější. Potom jsem musel vypravovat o tom, co jsem vědělo bitvě u Yorktownu, a jak hrabě de Rochambeau pěkně nařezal lordu Cornwallisovi.

„A po svém návratu do Francie jste se už nezúčastnili žádné vojenské výpravy?“ zeptal se mne dále pan Jean.

„Ani jediné,“ odpověděl jsem. „Royal Picardie chodila od garnisony ke garnisoně. Byli jsme příliš zaměstnáni...“ „Tomu věřím, Natalisi, a dokonce tak zaměstnáni, že vám nezbyla ani chvilka, abyste o sobě podal zprávy a napsal jediné slovíčko své sestře!“ Při těchto slovech jsem se trochu zarděl. I Irma se zdála být poněkud zmatená. Rozhodl jsem se však krátce. Ostatně nebylo tady nic, za co bych se musel stydět.

„Pane Jeane,“ odpověděl jsem, „když jsem nepsal své sestře, to proto, že jsem mrzákem na obě ruce, jestliže jde o psaní.“ „Vy neumíte psát, Natalisi?“ zeptal se pan Jean. „Ne, ke svému velikému žalu.“ „Ani číst?“ „Také ne! Za mého dětství nebyl v Grattepanche ani v okolí učitel, i kdyby můj otec a matka mohli vynaložit několik sous na mé vzdělání. Později jsem stále žil s teletem na zádech a s puškou na rameni, a na pochodech člověk nemívá kdy, aby se učil. To je příčina, pro kterou jedenatřicetiletý strážmistr neumí číst ani psát!“ „Nu, pak vás to naučíme, Natalisi,“ promluvila paní Kellerová. „Vy, madame?...“ „Ano,“ doložil pan Jean, „má matka, já - všichni se do toho pustíme... Máte dvouměsíční dovolenou, že ano?“ „Ano.“ „A je vaším úmyslem strávit ji zde?“ „Když vám nebudu na obtíž...“ „Vy, Irmin bratr, nám být na obtíž!“ zvolala paní Kellerová. „Drahá paní,“ podotkla Irma, „až vás bratr pozná lépe, nebude mít takové nápady.“ „Budete tady jako doma,“ chopil se slova zase pan Jean. „Jako doma!... Počkejte, pane Kellere!... Nebyl jsem nikdy jako doma...“ „Nu tak tedy, jako u své sestry, jestli se chcete vyjádřit správněji. Opakuji vám, zůstaňte zde tak dlouho, jak se vám líbí. A za dva měsíce vaší dovolené beru na sebe, že vás naučím číst. A na psaní dojde později také.“ Nevěděl jsem, jak mám poděkovat. „Avšak, pane Jeane, vždyť jste po celý dlouhý čas zaujat svými záležitostmi!...“ „Dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne vám postačí. Budu vám ukládat úlohy, a vy je vždy vypracujete.“ „Já ti budu pomáhat, Natalisi,“ pravila Irma, „protože já umím trochu číst i psát.“ „Tomu rád věřím,“ dodal pan Jean, „bývala vždy nejlepší žákyní naší matky.“ Co jsem měl odpovědět na tak upřímný návrh? „Budiž, přijímám pane Jeane, přijímám, paní Kellerová, a jestli neudělám své úkoly pořádně, uložíte mi trest!“ Pan Jean se opět ujal slova: „Vidíte, milý Natalisi, člověk musí umět číst a psát. Představte si, co všechno nepoznají ubožáci, kteří se nic nenaučili! Jaká tma je v jejich mozku! Jaké prázdno v jejich rozumu! To je právě takové neštěstí, jako by člověku chyběla končetina!

A dále, vždyť byste nemohl ani postoupit v hodnosti! Jste ovšem strážmistrem, což je už hezké, ale jak byste se dostal výš? Jak byste se stal důstojníkem? Zůstal byste tím, čím jste, a nevzdělanost vás nesmí zadržet v postupu!“ „To by nebyla nevzdělanost, která by mi byla překážkou v postupu, pane Jeane,“ odpověděl jsem mu, „to by byly předpisy. My muži z prostého lidu nesmíme postoupit výše než na hodnost rotmistra.“ „Až dosud, možná, Natalisi. Ale revoluce z roku 1789 prohlásila ve Francii rovnost stavů a odstraní rovněž staré předsudky. U vás jsou si nyní všichni rovni. Vyrovnejte se také těm, kteří mají vzdělání, abyste dospěl nejvyššího stupně, kterého na vojně při náležitém vzdělání lze dosáhnout. Rovnost! Tohle slovo Německo dosud nezná! No tak, ujednáno?“ „Ujednáno, pane Jeane.“ „Tedy, začněme hned dnes, a za týden budete u posledního písmene abecedy. Oběd je ale u konce. Projděme se trochu! Po návratu se dáme do práce!“ Takovým způsobem jsem se začal v Kellerově domě učit číst. Můžete si představit hodnější lidi?


III. KAPITOLA

Kellerova rodina

 

Paní Kellerové, narozené roku 1747, bylo tehdy pětačtyřicet let. Pocházejíc ze Saint Sautlieu, jak už jsem řekl, náležela k nevalně zámožné rodině. Pán a paní Acloquovi, její otec a matka, mající skrovné jmění, viděli, jak jim nutnými výdaji majetku rok co rok ubývá. Umřeli krátce po sobě kolem roku 1765. Mladá dívka byla ponechána péči staré tety, jejíž smrt jí brzy nechala na světě samotnou.

Za těchto okolností se o ni ucházel pan Keller, který přišel do Pikardie za obchodem. Provozoval jej půl druhého roku i v Amiensu a v okolí, zaměstnávaje se dopravou zboží. Byl to vážný muž, pěkně urostlý, vzdělaný, čilý. Toho času jsme nechovali k lidem německého původu odpor, který nám později vnukla národnostní nenávist, podporovaná válkou, trvající třicet let. Pan Keller už měl značné jmění, které mohlo časem při jeho snaze a porozumění obchodu pouze přibývat. Zeptal se proto slečny Acloquové, jestli by souhlasila s tím, aby se stala jeho manželkou.

Slečna Acloquová váhala, protože by musela opustit Saint Sauflieu a drahou Pikardii, s níž její srdce srostlo. A kromě toho by tímto sňatkem neztratila svou francouzskou národnost? Tehdy však měla pouze malý dům, který by musela asi prodat. Co se s ní pak stane, až nebude mít žádný majetek? Proto také její stará teta, paní Dufrenayová, cítíc, že se blíží její konec, na ni naléhala, aby vzhledem ke svému postavení nabídku přijala.

Slečna Acloquová svolila. Svatba se slavila v Saint Sauflieu. Paní Kellerová opustila Pikardii o několik měsíců později a následovala svého manžela za hranice.

Paní Kellerová nijak nemusela litovat volby, kterou učinila. Její manžel byl k ní tak laskav, jako byla ona jemu oddána. Vždy k ní přívětivý, získal si její lásku tou měrou, že přitom ani nezpozorovala, že ztratila svou národnost. Toto manželství uzavřené z rozumu a ze zřetele na postavení a jmění, bylo zcela šťastné, což bylo věcí vzácnou už tehdy, jako je tomu dodnes.

Po roce se manželům Kellerovým narodil v Belzigu, kde bydleli, syn. Paní Kellerová se úplně oddala vychovávání tohoto dítěte, o kterém v naší povídce bude řeč.

Nějaký čas po narození tohoto syna - kolem roku 1771 - vstoupila do Kellerovy rodiny má sestra Irma, které tehdy bylo devatenáct let. Paní Kellerová ji znala ještě jako dítě, když sama už byla dívkou.

Náš otec častěji vypomáhal v práci u Acloquů. Paní Acloquová a její dceruška se o nás zajímaly. Vždyť z Grattepanche do Saint Sauflieu není tak daleko. Slečna Acloquová potkávala častěji mou sestru, oblíbila si ji, dávala jí malé dárky, učinila ji později svou přítelkyní, za co se jí sestra později odvděčila nejhlubší oddaností.

Z té příčiny také paní Kellerová, když se dozvěděla o smrti našeho otce i naší matky, kteří nás nechali takřka úplně bez všech prostředků, rozhodla se hned povolat k sobě Irmu, která se už dala do služby u sedláka v Saint Sauflieu. Sestra ovšem souhlasila ráda s nabídkou paní Kellerové, čehož nikdy nelitovala.

Říkal jsem, že pan Keller pocházel po předcích   francouzské krve. Poslyšte, jak se to stalo:

O něco více než před sto lety Kellerové obývali francouzskou část Lotrinska. Bývali dobrými obchodníky a měli už nastřádané pěkné jmění. Určitě by dosáhli značného blahobytu, nebýt té smutné události, která rozvrátila štěstí několika tisíců rodin, které patřily k nejsnaživějším ve Francii.

Kellerové totiž byli protestanty. Protože byli svému náboženství příliš oddáni, nemohl je žádný osobní zájem přivést k tomu, aby se mu zpronevěřili. Vyšlo to patrně najevo, když roku 1685 byl odvolán Nantský edikt. Zůstala jim, jako tak mnohým jiným volba, opustit vlast nebo zapřít svou víru. A jako mnozí jiní, tak i oni dali přednost vyhnanství.

Tovární dělníci, řemeslníci, pracovníci všeho druhu, rolníci se vystěhovali z Francie, aby obohatili Anglii, Nizozemí, Švýcarsko, Německo a jmenovitě Braniborsko. Tam byli příznivěji přijati ze strany pruského a postupimského kurfiřta v Berlíně, Magdeburgu, Battině a ve Frankfurtu nad Odrou. Zvláště Metští - kterých bylo pětadvacet tisíc, jak mi bylo řečeno - založili kvetoucí osady Štětin a Postupim.

Kellerové tedy opustili Lotrinsko, patrně ne bez naděje na návrat, nuceni, vyměnit bohaté zdroje obchodu za chléb z otrub.

Ano, člověk si namlouvá, že se vrátí do vlasti, až to okolnosti dovolí. Mezi tím se však přizpůsobí cizině. Vznikají nové poměry, nové zájmy. Léta plynou - a člověk zůstává. A to se stalo většinou na velikou škodu Francie.

V této době Prusko, jehož proměna v království sahá teprve do roku 1701, mělo u Rýna pouze Klevské vévodství, Markské hrabství a část Gelderska.

Právě v této posledně uvedené provincii, skoro na nizozemských hranicích, hledali Útočiště Kellerové. Tam zřídili nové průmyslové závody, ujali se znovu obchodu porušeného nepříznivým a politováníhodným odvoláním ediktu Jindřicha IV.

Od pokolení k pokolení tvořily se nové vztahy, dokonce i příbuzné svazky s novými krajany, rodiny se mísily a z bývalých Francouzů se ponenáhlu stávali němečtí poddaní.

Kolem roku 1760 jeden z Kellerů opustil Geldry, aby se usadil v městečku Belzig, uprostřed Hornosaského kraje, zaujímajícího část Pruska. Tomuto Kellerovi se dařilo v obchodě, což mu dovolilo, aby nabídl slečně Acloquové ruku a s ní blahobyt, jehož v Saint Sauflieu nabýt nemohla. A právě v tomto městečku Belzig na svět přišel syn, po otci Prušák, i když po matce proudila jeho tepnami francouzská krev.

A říkám vám se vzrušením, které dosud uvádí mou krev v rychlejší kolotání, že se v duši cítil stále Francouzem, ten hodný mladý muž, v němž oživla matčina duše! Vždyť jej kojila paní Kellerová! První dětská slova žvatlal francouzsky a takto volal nejprve na svoji maminku. Slyšel nejprve francouzské zvuky a potom mluvil naším jazykem, kterého se v otcově domě v Belzigu užívalo nejraději, i když se paní Kellerová a má sestra brzy naučily mluvit německy.

Zpěvy naší země ukolébaly tedy do snu našeho Jeana.

Jeho otce nikdy ani nenapadlo, aby tomu bránil. Dokonce, právě naopak. Když nebyl jazykem jeho předků lotrinský jazyk, tak to byl francouzský, jehož čistotu nedovedla porušit ani blízkost německých hranic!

Paní Kellerová nekojila svého syna pouze mlékem, ale i svými myšlenkami a zásadami vzhledem ke všemu, co se týkalo Francie. Svou rodnou zemi milovala vroucně. Nikdy se nevzdala naděje, že se do ní jednou vrátí. Nijak nezatajovala, jaké by to bylo pro ní štěstí, kdyby mohla opět spatřit svou starou pikardskou vlast. Pan Keller se tomu nevzpíral. Jakmile by získal větší jmění, určitě by ochotně opustil Německo, aby se usadil ve vlasti své manželky. Musel však pracovat ještě několik let, aby zajistil slušnou budoucnost své manželce i svému synovi. Bohužel jej překvapila smrt sotva před patnácti měsíci.

Tyto věci mi oznamovala sestra, když povoz ujížděl směrem k Belzigu. Následkem tohoto neočekávaného úmrtí pozdržel se návrat Kellerovy rodiny do Francie - a kolik nehod potom mělo vzápětí následovat!

Protože pan Keller, když umíral, byl zapleten do velikého sporu s pruským státem. Byl dva, tři roky dodavatelem na účet vlády, a vložil do tohoto obchodu veškeré vlastní jmění i jmění, které mu bylo svěřeno jinými. Z prvních příjmů mohl sice zaplatit svým společníkům, ale zbývalo mu ještě vymáhat odměnu za vlastní práce, na kterých se zakládala téměř celá jeho budoucnost. Nu, a s vyrovnáním tohoto účtu vláda nemohla přijít ke konci. Všelijak týrala pana Kellera, zaplétala jej, dělala mu nesnáze všeho druhu, takže se musel odvolat k soudu v Berlíně.

Proces se stále protahoval. Víte ostatně sami, že se nedoporučuje vést spory s vládou, ať je to v jakékoliv zemi. Pruští soudcové ukazovali zlovůli až příliš zjevnou. Pan Keller dostál všem svým závazkům, úplně a správně, protože to byl čestný muž. Šlo mu o dvacet tisíc zlatých - což v té době bylo slušné jmění - a ztráta tohoto procesu by byla jeho zkázou.

Opakuji, kdyby nebylo tohoto zdržení, že by se celá záležitost v Belzigu urovnala. Tento cíl sledovala ostatně od smrti svého manžela i paní Kellerová, jejíž nejvroucnějším přáním bylo vrátit se do Francie, což se ovšem dá pochopit...

To mi tedy vypravovala sestra. Její postavení si můžeme domyslet. Irma vychovala chlapce téměř od narození, pečujíc o něho zároveň s jeho matkou. Milovala jej opravdovou mateřskou láskou. Proto ji také nepokládali v domě za služku, ale za družku, za pokornou a skromnou přítelkyni. Patřila k rodině, jako se členem rodiny se s ní nakládalo, sama pak byla těmto hodným lidem bezmezně oddána. Jestliže by Kellerovi opustili Německo, s velikou radostí by je následovala. Jestli zůstanou v Belzigu, zůstane tam s nimi.

„Já bych se měla odloučit od paní Kellerové?... Zdá se mi, že bych z toho měla smrt!“ říkala mi.

Pochopil jsem, že nic nedovede přinutit mou sestru k tomu, aby se vrátila se mnou, protože její paní byla nucena zůstat v Belzigu, až by její zájmy byly urovnány. Přece ale vědomí, že žije v zemi, která je připravena vál čit s naší vlastí, mě stále velice znepokojovalo. A bylo to zcela odůvodněno, protože jestli by byla válka vyhlášena, stála by už zato!  

Když mi Irma podala zprávy o rodině Kellerových, dodala: „Zůstaneš u nás po celou svou dovolenou?“

„Ano, po celý ten čas, když budu moci.“

„Pak možná, Natalisi, se brzy zúčastníš svatby.“

„Kdopak se žení?... Pan Jean?“

„Ano.“

„A koho si bere?... Němku?“

„Ne, Natalisi, a to je právě příčinou naší radosti. Když se provdala jeho matka za Němce, stane se zase jeho ženou Francouzka.“

„Je hezká?“

„Krásná jako anděl.“

„Co mi tady povídáš, Irmo, mi působí velikou radost.“

„A teprve nám! - Ty ale, Natalisi, nehodláš se snad oženit?“ „Já?“

„Nenechal jsi snad tam za horami?...“

„Oh!“

„ ano, ano.“

„A koho, bratře?...“

„Vlast, sestřičko! Má mít voják jinou milenku?“

 

 

IV. KAPITOLA

Šlechetný návrh pana Jeana

 

Belzig, městečko ležící něco méně než dvacet mil od Berlína, se nachází blízko vesnice Hagelberg, kde se Francouzi r. 1813 měli měřit s pruskou zeměbranou. Nad městečkem se zdvihá hřbet hory Flameng, na jehož úpatí se rozkládá v dost malebné poloze. Prodává koně, hovězí dobytek, len, jetel, obilniny.

Tam jsem se sestrou přišel kolem desáté hodiny dopoledne. Několik okamžiků poté se náš povoz zastavil před velmi čistým a půvabným domem, i když ne velkým. Byl to dům paní Kellerové.

V tomto kraji jako byste se ocitli v srdci Holandska. Sedláci nosí dlouhé, namodralé kabáty, červené vesty opatřené vysokým a pevným límcem, který by je dobře ubránil od rány šavlí. Ženy by se podobaly jeptiškám svými dvojími i trojími sukněmi a čepečky s bělostnými křídly, kdyby nebylo hedvábné látky živých barev, kterou obtáčejí kolem pasu, a sametového, černého živůtku, který nemá do sebe nic mnišského. Toho všeho jsem si cestou všiml.

Můžete si představit, jaké jsem v domě zažil přivítání. Vždyť jsem byl vlastním Irminým bratrem! Poznal jsem, že postavení, které v rodině zaujímala, nebylo nižší než to, o kterém mi cestou vypravovala. Paní Kellerová se na mne velmi vlídně usmála, pan Jean mi upřímně stiskl obě ruce. Jak si můžete pomyslet, hodně mi prospívalo, že jsem byl rodem Francouz.

„Pane Delpierre,“ promluvil ke mně, „má matka i já spoléháme na to, že zde strávíte veškerý čas své dovolené. Určitě pro vás nebude příliš náročné, abyste věnoval několik neděl své sestře, když jste ji neviděl už třináct let!“

„Věnuji je své sestře, vaší paní matce a vám, pane Jeane,“ odpověděl jsem. „Nijak jsem nezapomněl dobrodiní, které vaše rodina prokázala naší rodině, a je pro Irmu veliké štěstí, že jste ji přijali mezi sebe!“

Přiznávám se, že jsem se na tuto malou poklonu připravoval, abych při svém vstupu nevypadal příliš hloupě. Bylo to však zcela zbytečné. U tak hodných lidí stačí, když máme na jazyku to, co chováme v srdci.

Dívaje se na paní Kellerovou, nalezl jsem v jejím obličeji rysy mladé dívčiny, které se vryly do mé pamětí. Zdálo se, jako by její krásy lety neubývalo. Už v době jejího mládí byla nápadná vážnost jejího výrazu, a téměř stejný výraz jsem u ní shledával i nyní. Jestliže její černé vlasy místy prošedivěly, její oči nijak neztratily bývalou živost. Přes všechny slzy, které je zrosily od manželovy smrti, v nich dosud plál oheň. Její chování bylo klidné. Uměla poslouchat, nepatříce mezi ženy, které štěbetají jako straky, a mezi kterými to hučívá jako v úlu. A já - abych řekl pravdu - nemám takové ženy rád. Už při pohledu na ni jste cítili, že je rozšafná, jak se nejprve dotazuje rozumu, než sama promluví a jedná, a je zcela způsobilá, aby sama řídila své záležitosti.

Vedle toho, jak jsem brzy poznal, jen zřídka opouštěla domácí krb. Na návštěvu k sousedům nechodila. Nevyhledávala nové známosti. Dobře jí bylo pouze doma. A tohle se mi u ženy líbí. Málo si vážím takových, kterým - jako potulným hudebníkům - se nikdy nedaří dobře, když zůstávají doma.

Co mi způsobilo zvláštní radost, bylo to, že paní Kellerová, nepohrdajíce německými zvyky, zachovala si také některé pikardské obyčeje. I vnitřek domu připomínal úpravu domů v Saint Sauflieu. Uspořádání nábytku, domácí pořádek, způsob úpravy pokrmů - všechno bylo takové jako doma. To jsem si dobře zapamatoval.

Panu Jeanovi tehdy bylo čtyřiadvacet let. Byl to mladý muž vyššího vzrůstu, hnědých vlasů i hnědého kníru, oči měl tak tmavé, že se zdály černé. Jestli byl po otci Němec, neměl alespoň nic z německé prkennosti, která se tak silně lišila od půvabu jeho způsobů. Jeho upřímná, otevřená, sympatická povaha ho šlechtila. Velice se podobal své matce. Od přírody vážný jako ona, si časem přece jenom přes svou opravdovost zažertoval a byl vždy ochotný a úslužný. Mně se zalíbil na první pohled. Bude-li někdy potřebovat zcela oddaného člověka, najde jej v Natalisovi Delpierrovi!

Dokládám, že mluvil naším jazykem tak dobře, jakoby byl vychován v naší vlasti. Jestli uměl německy? To patrně a velmi dobře. Ale ve skutečnosti byste se ho na to mohli zeptat, jak se na to ptali, už nevím které pruské královny, která obyčejně mluvila francouzsky. A k tomu se ještě zajímalo všechno, co se týkalo Francie. Miloval naše krajany, vyhledával je, přispíval jim. Rád sbíral novinky z naší vlasti a při svých hovorech se zálibou se jimi obíral.

Jinak patřil k průmyslníkům a obchodníkům a jako takový trpíval domýšlivostí úředníků a vojáků, jak trpívají všichni mladí lidé, kteří když se oddali obchodu, nemají styk s vládou.

Jaká škoda, že pan Jean Keller nebyl místo na polovinu Francouzem úplně! Nedivte se mi! Říkám co si“ myslím, co mě napadá, jak to cítím, aniž bych o tom rozumoval. Jestli nejsem Němcům nakloněn, pochází to z toho, že jsem je viděl zblízka, když jsem ležel posádkou na hranicích. Ve vyšších třídách, i když jsou zdvořilí, jak má být každý vůči každému, nápadně se všude jeví jejich domýšlivá povaha, Francouzi však mají zase svoje. Zejména má cesta Německem tohle mínění o nich nezviklala.

Po otcově smrti musel pan Jean přijít domů; studoval tehdy na univerzitě v Gottingen, ale musel se ujmout vedení obchodu. Paní Kellerová v něm našla vzdělaného, čilého a pracovitého pomocníka. Jeho schopnosti ale nepřestávaly pouze na tom. I mimo obchod byl velice vzdělaný, jak mi řekla sestra, protože sám od sebe bych takhle nemohl usoudit. Miloval knihy. Miloval hudbu. Měl hezký hlas, ne tak silný jako já, ale příjemnější. Ostatně, ať každý dělá, jak dovede! Když já například jsem zvolal: „Pochodem vchod!...“ „Zrychlit krok!...“ „Zastavit stát!...“ zvláště na své muže - nikdo si nestěžoval, že by dobře neslyšel!

Vraťme se však k panu Jeanovi! Kdybych měl poslouchat sám sebe, nerozpakoval bych se co nejvíce jej vychválit. Ostatně to uvidíte na jeho skutcích. Musíte však mít na paměti, že po smrti jeho otce veškeré břímě obchodu spočívalo na něm. Musel hodně pracovat, protože věci byly hodně zapleteny. Směřoval pouze k jednomu cíli: aby celou záležitost objasnil a zanechal pak obchodu. Bohužel se zdálo, že proces, který vedl se státem, se tak hned neskončí. Bylo důležité, aby se bedlivě sledovalo, a aby se častěji dojíždělo do Berlína, jestli se nemělo nic zanedbat. Na tomto závisela budoucnost Kellerovy rodiny. Podle všeho byla její práva tak bezpečná, že nemohla prohrát v této při, i když nepřízeň soudců byla dost velká.

Ten den jsme obědvali u společného stolu. Byli jsme jak jedna rodina. Tak se mnou nakládali. Seděl jsem vedle paní Kellerové. Má sestra Irma seděla na svém obvyklém místě, vedle pana Jeana, který zaujímal místo proti mně.

Hovořilo se o mé cestě, o nesnázích, které jsem měl cestou a o poměrech ve vlasti. Vycítil jsem nepokoj paní Kellerové i jejího syna vzhledem k tomu, co se připravovalo, zvláště co se týče vojenských čet, ubírajících se k francouzské hranici, pruských i rakouských čet. Byla obava, že jejich zájmy budou poškozeny na dlouhý čas, jestliže vypukne válka.

Bylo ale lepší, nemluvit o tak smutných věcech hned při prvním obědě. Proto také pan Jean změnil hovor a začal mne vyslýchat.

„A vy jste se už zúčastnil válečných výprav, Natalisi?“ zeptal se mne. „Bojoval jste už v některé bitvě v Americe? Spatřil jste tam markýze de La Fayette, Francouze-hrdinu, který obětoval jmění i život za nezávislost?“

„Ano, pane Jeane.“

„A viděl jste Washingtona?“

„Tak jako vidím vás,“ odpověděl jsem. „Byl to krásný muž - měl veliké nohy i ruce jako obr.“

Patrně tohle mi bylo u amerického generála nejnápadnější.

Potom jsem musel vypravovat o tom, co jsem vědělo bitvě u Yorktownu, a jak hrabě de Rochambeau pěkně nařezal lordu Cornwallisovi.

„A po svém návratu do Francie jste se už nezúčastnili žádné vojenské výpravy?“ zeptal se mne dále pan Jean.

„Ani jediné,“ odpověděl jsem. „Royal Picardie chodila od garnisony ke garnisoně. Byli jsme příliš zaměstnáni...“

„Tomu věřím, Natalisi, a dokonce tak zaměstnáni, že vám nezbyla ani chvilka, abyste o sobě podal zprávy a napsal jediné slovíčko své sestře!“

Při těchto slovech jsem se trochu zarděl. I Irma se zdála být poněkud zmatená. Rozhodl jsem se však krátce. Ostatně nebylo tady nic, za co bych se musel stydět.

„Pane Jeane,“ odpověděl jsem, „když jsem nepsal své sestře, to proto, že jsem mrzákem na obě ruce, jestliže jde o psaní.“

„Vy neumíte psát, Natalisi?“ zeptal se pan Jean. „Ne, ke svému velikému žalu.“

„Ani číst?“

„Také ne! Za mého dětství nebyl v Grattepanche ani v okolí učitel, i kdyby můj otec a matka mohli vynaložit několik sous na mé vzdělání. Později jsem stále žil s teletem na zádech a s puškou na rameni, a na pochodech člověk nemívá kdy, aby se učil. To je příčina, pro kterou jedenatřicetiletý strážmistr neumí číst ani psát!“

„Nu, pak vás to naučíme, Natalisi,“ promluvila paní Kellerová. „Vy, madame?...“

„Ano,“ doložil pan Jean, „má matka, já - všichni se do toho pustíme... Máte dvouměsíční dovolenou, že ano?“

„Ano.“

„A je vaším úmyslem strávit ji zde?“

„Když vám nebudu na obtíž...“

„Vy, Irmin bratr, nám být na obtíž!“ zvolala paní Kellerová. „Drahá paní,“ podotkla Irma, „až vás bratr pozná lépe, nebude mít takové nápady.“

„Budete tady jako doma,“ chopil se slova zase pan Jean.

„Jako doma!... Počkejte, pane Kellere!... Nebyl jsem nikdy jako doma...“

„Nu tak tedy, jako u své sestry, jestli se chcete vyjádřit správněji.

Opakuji vám, zůstaňte zde tak dlouho, jak se vám líbí. A za dva měsíce vaší dovolené beru na sebe, že vás naučím číst. A na psaní dojde později také.“

Nevěděl jsem, jak mám poděkovat.

„Avšak, pane Jeane, vždyť jste po celý dlouhý čas zaujat svými záležitostmi!...“

„Dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne vám postačí. Budu vám ukládat úlohy, a vy je vždy vypracujete.“

„Já ti budu pomáhat, Natalisi,“ pravila Irma, „protože já umím trochu číst i psát.“

„Tomu rád věřím,“ dodal pan Jean, „bývala vždy nejlepší žákyní naší matky.“

Co jsem měl odpovědět na tak upřímný návrh?

„Budiž, přijímám pane Jeane, přijímám, paní Kellerová, a jestli neudělám své úkoly pořádně, uložíte mi trest!“

Pan Jean se opět ujal slova:

„Vidíte, milý Natalisi, člověk musí umět číst a psát. Představte si, co všechno nepoznají ubožáci, kteří se nic nenaučili! Jaká tma je v jejich mozku! Jaké prázdno v jejich rozumu! To je právě takové neštěstí, jako by člověku chyběla končetina!

A dále, vždyť byste nemohl ani postoupit v hodnosti! Jste ovšem strážmistrem, což je už hezké, ale jak byste se dostal výš? Jak byste se stal důstojníkem? Zůstal byste tím, čím jste, a nevzdělanost vás nesmí zadržet v postupu!“

„To by nebyla nevzdělanost, která by mi byla překážkou v postupu, pane Jeane,“ odpověděl jsem mu, „to by byly předpisy. My muži z prostého lidu nesmíme postoupit výše než na hodnost rotmistra.“

„Až dosud, možná, Natalisi. Ale revoluce z roku 1789 prohlásila ve Francii rovnost stavů a odstraní rovněž staré předsudky. U vás jsou si nyní všichni rovni. Vyrovnejte se také těm, kteří mají vzdělání, abyste dospěl nejvyššího stupně, kterého na vojně při náležitém vzdělání lze dosáhnout. Rovnost! Tohle slovo Německo dosud nezná! No tak, ujednáno?“

„Ujednáno, pane Jeane.“

„Tedy, začněme hned dnes, a za týden budete u posledního písmene abecedy. Oběd je ale u konce. Projděme se trochu! Po návratu se dáme do práce!“

Takovým způsobem jsem se začal v Kellerově domě učit číst. Můžete si představit hodnější lidi?