×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cesta do Francie - Jules Verne, I. KAPITOLA Venkovanova vojenská kariéra

I. KAPITOLA Venkovanova vojenská kariéra

I. KAPITOLA

Venkovanova vojenská kariéra

Jmenuji se Natalis Delpierre. Narodil jsem se roku 1761 v Grattepanche, vesnici v Pikardii. Můj otec byl rolníkem. Pracoval na pozemcích markýze d'Estrelle. Matka mu pomáhala, pokud mohla. Mé sestry a já jsme to dělali také. Vlastní statek otec neměl ani tehdy, ani později. Vedle svého zaměstnání při hospodářství byl zároveň kostelním zpěvákem a předříkávačem. Měl silný hlas, který bylo dobře slyšet i ze hřbitůvku, sousedícího s kostelem. Mohl by se stát i „farářem“, jak říkáme u nás sedlákovi, který umí psát. Měl jsem po něm jeho hlas - a to bylo tak skoro všechno, co jsem po něm zdědil.

Otec i matka se hodně nadřeli. Oba zemřeli v roce 1779. Pán Bůh jim dej věčnou slávu!

Starší z dvou mých sester, Firminii, bylo v době, kdy se děly věci, o kterých budu vypravovat, pětačtyřicet, mladší Irmě čtyřicet, mně pak jedenatřicet let. Když moji rodiče zemřeli, Firminie byla provdána za příslušníka z Escarbotinu, Bénoni Fanthomma, prostého zámečnického dělníka, který se nikdy nemohl stát samostatným, ačkoliv byl ve svém řemesle dovedný. V roce 1781 už měli tři děti, a o několik let později přišlo ještě jedno. Sestra Irma zůstala svobodná a svobodnou zůstala dodnes. Nemohl jsem proto spoléhat na ni, ani na Fanthommovy abych si zajistil postavení. Učinil jsem tak úplně sám a na stará kolena jsem mohl ještě své rodině něčím pomoci.

Otec umřel nejdříve, matka za půl roku po něm. Jejich smrt mi způsobila veliké potíže. To je osud! Musíme pozbýt ty, které milujeme, tak jako ty, které nemilujeme. Vynasnažíme se však, abychom patřili k těm, kteří jsou milováni, až jednou dojde na nás!

Po otci zbylo dědictví, necelých stopadesát franků - úspora celých šedesáti let usilovné práce! Bylo rozděleno mezi obě sestry a mě na každého zbylo tak dvakrát nic.

Bylo mi tehdy osmnáct let, a měl jsem tedy necelých padesát franků dědictví. Byl jsem však statný, silného těla, zvyklý na těžkou práci. A kromě toho jsem měl pěkný hlas! Neuměl j sem však číst ani psát. Naučil jsem se to teprve později, jak uvidíte. A když s tím člověk nezačíná brzy, těžko se pak do toho dostává. Poznává se to vždy ze způsobu vyjadřování takového člověka - čehož si v mém vypravování povšimnete až příliš dobře.

Co jsem měl udělat? Pokračovat v otcově zaměstnání? Potit se na cizím statku a sklízet z pole holou bídu? Byla to smutná vyhlídka, která málo lákala. O mém osudu rozhodla náhoda.

Jednoho dne přijel do Grattepanche na návštěvu bratrance markýze d'Estrelle, hrabě de Linois. Byl důstojníkem, rytmistrem pluku la Pere. Měl dvouměsíční dovolenou, kterou chtěl strávit u svého příbuzného. Pořádaly se veliké honby na kance a lišky s honci a psy. Potom se konaly slavnosti, na kterých byly přítomny i jiné krásné dámy kromě paní markýzy, která byla také krásná dáma.

Já jsem při tom všem měl stále na očích pouze rytmistra de Linois. Byl to důstojník velmi prosto srdečného jednání, který si i s prostým člověkem rád pohovořil. Napadlo mě, abych se stal vojákem. Co také může být lepšího, jestli je člověk odkázán jen na své ruce, a jestliže jsou tyto ruce spojeny se zdravým, statným tělem? Když se k tomu přidruží ještě náležité chování a odvaha, podporovaná trochou štěstí, není zapotřebí uváznout na cestě, jestli se vykročí levou nohou a jestli se kráčí dobrým krokem.

Mnozí lidé se domnívají, že před rokem 1789 prostý voják, městský nebo selský syn, se nikdy nemohl stát důstojníkem. To je omyl. Jestli měl odhodlanost a slušné chování, stal se nejprve poddůstojníkem bez veliké práce. Když v tomto postavení vydržel deset let v době míru a pět let za války, dostával epolety. Ze strážmistra se mohl stát poručíkem, nadporučíkem i setníkem. Potom... Zastavit! Stát! Dále se nesmí. Ostatně bylo hezké už tohle...

Hrabě Linois si při honbě často povšimnul mé síly a čilosti. Nevyrovnal jsem se ovšem jemným nosem a chytrostí loveckému psu. Při velkých honbách však nebylo nade mne nadháněče, a uměl jsem upalovat, jakoby mi hořelo v patách.

„Chováš se jako čilý a řádný mladík,“ řekl mi jednoho dne hrabě de Linois.

„Ano, pane hrabě.“

„A máš sílu v rukou?...“

„Uzdvihnu tři centy dvacet liber.“

„Klaním se!“

A to bylo všechno. Na tom však nezůstalo, jak uvidíte.

Toho času byl na vojně zvláštní zvyk. Je známo, jak se verbovalo na vojnu. Každý rok po celé zemi slídívali verbíři. Opili vás a dali vám pak podepsat listinu, když jste uměli psát. Když jste uměli pouze načrtnout dvě čáry křížem přes sebe, platilo to zrovna tolik jako podpis vlastní rukou. Potom jste dostali vysázených sto franků, které jste propili ještě dříve, než jste je dali do kapsy, sebrali jste svých pět švestek a šli jste pak nechat si rozbít hlavu na účet státu.

Tento-způsob se mi ale nikdy nezamlouval. Jestli jsem měl chuť sloužit, nechtěl jsem se zaprodat. Myslím, že mi porozumějí i všichni, kteří mají trochu vážnosti a úcty sami k sobě.

Toho času každý důstojník, který dostal dovolenou, měl podle vojenského předpisu přivést při návratu s sebou jednoho nebo dva nováčky. I poddůstojníci měli podobný závazek. Smluvní cena tehdy kolísala mezi dvaceti a pětadvaceti franky.

O tom všem jsem tenkrát ještě nevěděl, ale měl jsem už svůj plán. Když se tehdy dovolená hraběte de Linois blížila ke konci, šel jsem směle k němu a prosil ho, aby mě vzal s sebou jako nováčka.

„Tebe?“ zeptal se.

„Mne, pane hrabě.“

„Kolik je ti let?“

„Osmnáct.“

„A chceš být vojákem?“

„Jestli budete chtít.“

„Nejde o mne, ale jestli se tento stav bude líbit tobě!“

„Líbí se mi.“

„Aj, kvůli odměně dvacet liber?...“

„Ne, ale z touhy, abych mohl sloužit vlasti. A protože bych se sty

děl se zaprodat, nechci vašich dvacet liber.“

„Jak se jmenuješ?“

„Natalis Delpierre.“

„Nuže, Natalisi, hodíš se mi.“

„Těší mě, že se vám hodím, pane rytmistře.“

„A jestli budeš mít chuť jít se mnou, dostaneš se hodně daleko.“

„Půjdu za vámi za zvuku bubnů, v rachotu pušek.“

„Oznamuji ti, že opustím pluk la Fere a vstoupím na loď. Nebojíš se moře?“

„Ne.“

„Dobrá, pojedeš se mnou po moři! - Víš vůbec, že se tam válčí, aby byli Angličani vypuzeni z Ameriky?“

„Copak je to Amerika?“

Skutečně - nikdy jsem neslyšel mluvit o Americe!

„Čertovská země,“ odvětil rytmistr de Linois, „země, která válčí, aby získala nezávislost! Už dva roky markýz de La Fayette tam šíří slávu svého jména. Loni i král Ludvík XVI. slíbil Američanům pomoc. Hrabě de Rochambeau tam odjede s admirálem de Grasse a šesti tisíci muži. Rozhodl jsem se, že se s ním dám přeplavit do Nového světa, a jestli mě chceš doprovázet, pojedeme osvobodit Ameriku.“

„Jeďme osvobodit Ameriku!“

Takto tedy - a více o tom nevím - jsem byl přijat do sboru vypraveného do Ameriky pod velením hraběte de Rochambeau a připlul jsem roku 1780 do Newportu.

Tři roky jsem tam byl vzdálen od Francie. Spatřil jsem generála Washingtona, obra vysokého pět stop jedenáct palců, majícího veliké ruce, veliké nohy, modrý oděv s kamzičím rubem a černou kokardu. Spatřil jsem námořníka Paula Jonese na palubě jeho lodi Bonhomme Richard. Uviděl jsem generála Anthonyho Waynea, kterého nazývali „Vzteklým“. Bil jsem se v několika bitkách, a pokřižoval jsem se nejdříve svým prvním nábojem. Zúčastnil jsem se bitvy u Yorktownu ve Virginii, kde se lord Cornwallis.vzdal Washingtonovi, a dostal od něho notný výprask. Roku 1783 jsem se vrátil do Francie. Vyvázl jsem bez zranění, a byl jsem prostým vojákem jako dříve. Nedivte se, vždyť jsem neuměl číst!

Hrabě de Linois se vrátil s námi. Chtěl mě zařadit do pluku la Fere, kde se měl ujmout opět své hodnosti. Já jsem měl ale stálou touhu sloužit v jízdě. Z přirozeného pudu jsem měl rád koně, zatímco u pěchoty bych se hodnosti důstojníka, jezdícího na koni, nedočkal snad nikdy.

Vím ovšem, jak vábný je pěšákův stejnokroj,jak výhodný, jak mu sluší cop, pudr, holubí křídla, vojenské bílé řemení, křížem přepásané. Co ale naplat? Chtěl jsem koně a po všech úvahách jsem se cítil být povolán jezdcem.

Poděkoval jsem tedy hraběti de Linois, který mě doporučil svému příteli, plukovníku de Lostanges, a dal jsem se zařadit do pluku Royal Picardie.

Miluji tento krásný pluk, a promiňte mi laskavě, jestli o něm mluvím s něhou, všem snad trochu směšnou! Vždyť v něm jsem proběhl svou celou dráhu, vyznamenán vážností svých představených, jejichž přízně se mi nikdy nedostávalo, a kteří mě „vstrčili do kolejí“, jak se říká v naší vsi.

Ostatně pluk la Fere o několik roků později - roku 1792 - zachoval se ve svých stycích s rakouským generálem Beaulieu tak divně, že svého odchodu z něho nemohu litovat. Více o tom nepromluvím.

Vracím se proto k Royal Picardii. Nemůžete si představit krásnější pluk. Stal se mou rodinou. Zůstal jsem mu věrný až do okamžiku, kdy byl rozpuštěn. Člověk v něm byl šťastný. Pískal jsem si stále jeho fanfáry a troubení, protože jsem si zachoval zlozvyk popiskovat si. Ostatně mi to promíjeli - a dělám to dodnes.

Po celých osm let jsem chodil od posádky k posádce. Nebyla nejmenší příležitost, abychom se utkali s nepřítelem. Stejně byl takový život bez půvabu, jestli se ho člověk neumí chopit za pravý konec. A vidět kousek země, to je také něco pro Pikarďana takového rázu, jako jsem byl já. Po Americe kousek Francie, dříve než nám nastaly velké pochody přes celou Evropu. Byli jsme v Sarrelouis r. 85, v Angersu r. 88, v Bretoňsku, v Josselinu, v Pontivy, v Plennelu a v Nantes s plukovníkem Serre de Gras r. 91, v Charlevillu s plukovníkem de Wardnerem, Lostendem a La Roquem r. 92 a s plukovníkem Le Comtem r. 93.

Ale zapomněl j sem poznamenat, že 1. ledna r. 1791 do života vešel zákon, který upravoval složení armády. Pluk Royal Picardie byl označen jakožto 20. jezdecký pluk. Tak tomu bylo až do roku 1803. Pluk ale přesto neztratil své původní jméno. Zůstal mu název Royal Picardie i tehdy, kdy Francie už několik let neměla krále.

Za plukovníka Serre de Gras jsem byl jmenován ke svému velikému uspokojení desátníkem, za plukovníka de Wardner jsem se stal strážmistrem, což mi způsobilo ještě větší radost. Měl jsem tehdy za sebou třináct let služby, polní tažení a ani jednou jsem nebyl raněn. Byl to pěkný postup, s tím zajisté souhlasíte. Postoupit výše nebylo možné, proto - opakuji - neuměl jsem ani číst, ani psát. Zato jsem ale stále pískal, ačkoliv se pro poddůstojníka hodí málo, aby závodil s drozdy.

Strážmistr Natalis Delpierre! - Měl jsem skutečně hodně příčin, abych se stal ješitným a nadouval se! Proto jsem také plukovníku Wardnerovi zachoval vděčnost, i když byl drsný jako ječný chléb a bylo zapotřebí mu rozumět. Toho dne vojáci mé setniny odsoudili k smrti moje tele a já si dal na rukávy přišít porfy, které se nikdy neměly dostat až ke krku.

Leželi jsme posádkou v Charleville, když jsem požádalo dvouměsíční dovolenou, kterou jsem také dostal. A právě o událostech z této dovolené chci věrně vypravovat. Zde podávám důvody, proč tak činím.

Od té doby, co jsem ve výslužbě, musel jsem často vypravovat o svých válečných výpravách na přástkách v obci Grattepanche. Přátelé mi rozuměli často zcela obráceně - mnozí mi neporozuměli vůbec. Brzy jeden oznamoval, že jsem byl na pravé straně, když jsem byl na levé. Jindy tvrdil zase jiný, že jsem byl po levici, když jsem byl po pravici. A z toho vznikaly hádky, které nekončívaly mezi dvěma sklenkami cidru nebo kávy - dvěma nádobami! Jmenovitě se nedovedli shodnout o tom, co se mi přihodilo za mé dovolené, strávené v Německu. Když jsem se tedy naučil psát, hodí se zajisté, abych se chopil pera a vypravoval dějiny z této dovolené. Dal jsem se proto do práce, ačkoliv dnes je mi už sedmdesát let. Paměť mám ale dobrou, a když se podívám nazpět do minulosti, vidím v ní zcela jasně. Moje vypravování je věnováno mým přátelům z Grattepanche, Ternisien, Bettembos, Irondart, Pointefer, Quennehen i mnohým jiným, a doufám, že už mezi nimi o mně nebudou žádné spory.

Dostal jsem tedy dovolenou 7. června 1792. Už tehdy sice kolovaly nějaké pověsti o nastávající válce s Německem, ale ještě velice neurčité. Evropa prý nepříznivýma očima pohlížela na to, co se dělo ve Francii, i když se jí to nijak netýkalo. Král byl tehdy ještě v Tuileriích, jestli se nepletu. Ale blížil se už 10. srpen, a nad zemí jakoby už vál vánek republiky.

Proto jsem také soudil, že nesmím říci vlastní příčinu, proč jsem žádal dovolenou. Vždyť jsem měl co dělat v Německu, a dokonce i v samém Prusku. Jestliže by nastala válka, bylo by určitě spojeno s velikou nesnází, abych se včas vrátil na své místo. Co ale naplat? Člověk nemůže zároveň zvonit na zvonici a jít za procesím.

Ostatně jsem byl rozhodnut zkrátit svou dovolenou, když to bylo zapotřebí, i když měla trvat dva měsíce. Ještě tehdy jsem ale doufal, že nedojde k nejhoršímu.

Nejprve vám však ještě několika slovy vylíčím události týkající se mne a mého pluku, abych pak mohl podrobněji vypravovat o ostatních.

Uvidíte nejprve, za jakých okolností jsem se začal učit číst a pak psát - což mne učinilo způsobilým, abych se stal důstojníkem, generálem, francouzským maršálkem, hrabětem, vévodou, princem právě tak, jako Ney, Davout nebo Murat za napoleonských válek. Ve skutečnosti j sem však dosáhl pouze hodnosti rotmistra - což je ještě dost pěkné na syna prostého rolníka, který byl sám čeledínem.

Vzhledem k pluku Royal Picardie postačí několik řádek, abych dokončil jeho dějiny.

Jak jsem již řekl, měl roku 1793 plukovníka pana Le Comte. výnosem ze dne 21. února téhož roku stal se pluk poloviční brigádou. Účastnil se pak válečných výprav Severní armády a armády Sambre et Meuse až do r. 1797. Vyznamenal se v bitvách u Lincelles a Courtray, po níž jsem se stal nadporučíkem. Když pak žil v Paříži od r. 1797 až do r. 1800, zúčastnil se tažení do Itálie - a vyznamenal se v bitvě u Marenga, kde zajal dva prapory rakouských granátníků, které složily zbraně po porážce uherského pluku. V této bitvě jsem byl raněn kulkou do kyčle, čehož jsem však nelitoval, protože jsem za to byl jmenován rotmistrem.

Když pluk Royal Picardie byl roku 1803 rozpuštěn, vstoupil jsem k dragounům, zúčastnil jsem se všech válek za císařství a šel jsem do výslužby roku 1815.

Když budu dále mluvit o sobě, stane se to pouze proto, abych vypravoval, co jsem viděl nebo dělal za své dovolené v Německu. Nezapomínejte však, že jsem málo vzdělaný! Nejsem také přizpůsoben k tomu, abych pěkně vypravoval. Prodám vám pouze své dojmy, o kterých se rozumovat nijak nesnažím. A zejména, jestli mi uteče v tomto prostém vypravování nějaký výraz nebo pikardský obrat, laskavě mi prominete - neumím jinak mluvit. Ostatně půjdu rychle vpřed a nebudu obouvat dvě nohy do jednoho střevíce. Řeknu všechno upřímně, a když vás poprosím o dovolení, abych se směl vyjadřovat bez obalu, dostanu od vás - doufám - odpověď: „Máte úplnou volnost, pane!“


I. KAPITOLA Venkovanova vojenská kariéra

I. KAPITOLA

Venkovanova vojenská kariéra

Jmenuji se Natalis Delpierre. Narodil jsem se roku 1761 v Grattepanche, vesnici v Pikardii. Můj otec byl rolníkem. Pracoval na pozemcích markýze d'Estrelle. Matka mu pomáhala, pokud mohla. Mé sestry a já jsme to dělali také. Vlastní statek otec neměl ani tehdy, ani později. Vedle svého zaměstnání při hospodářství byl zároveň kostelním zpěvákem a předříkávačem. Měl silný hlas, který bylo dobře slyšet i ze hřbitůvku, sousedícího s kostelem. Mohl by se stát i „farářem“, jak říkáme u nás sedlákovi, který umí psát. Měl jsem po něm jeho hlas - a to bylo tak skoro všechno, co jsem po něm zdědil.

Otec i matka se hodně nadřeli. Oba zemřeli v roce 1779. Pán Bůh jim dej věčnou slávu!

Starší z dvou mých sester, Firminii, bylo v době, kdy se děly věci, o kterých budu vypravovat, pětačtyřicet, mladší Irmě čtyřicet, mně pak jedenatřicet let. Když moji rodiče zemřeli, Firminie byla provdána za příslušníka z Escarbotinu, Bénoni Fanthomma, prostého zámečnického dělníka, který se nikdy nemohl stát samostatným, ačkoliv byl ve svém řemesle dovedný. V roce 1781 už měli tři děti, a o několik let později přišlo ještě jedno. Sestra Irma zůstala svobodná a svobodnou zůstala dodnes. Nemohl jsem proto spoléhat na ni, ani na Fanthommovy abych si zajistil postavení. Učinil jsem tak úplně sám a na stará kolena jsem mohl ještě své rodině něčím pomoci.

Otec umřel nejdříve, matka za půl roku po něm. Jejich smrt mi způsobila veliké potíže. To je osud! Musíme pozbýt ty, které milujeme, tak jako ty, které nemilujeme. Vynasnažíme se však, abychom patřili k těm, kteří jsou milováni, až jednou dojde na nás!

Po otci zbylo dědictví, necelých stopadesát franků - úspora celých šedesáti let usilovné práce! Bylo rozděleno mezi obě sestry a mě na každého zbylo tak dvakrát nic.

Bylo mi tehdy osmnáct let, a měl jsem tedy necelých padesát franků dědictví. Byl jsem však statný, silného těla, zvyklý na těžkou práci. A kromě toho jsem měl pěkný hlas! Neuměl j sem však číst ani psát. Naučil jsem se to teprve později, jak uvidíte. A když s tím člověk nezačíná brzy, těžko se pak do toho dostává. Poznává se to vždy ze způsobu vyjadřování takového člověka - čehož si v mém vypravování povšimnete až příliš dobře.

Co jsem měl udělat? Pokračovat v otcově zaměstnání? Potit se na cizím statku a sklízet z pole holou bídu? Byla to smutná vyhlídka, která málo lákala. O mém osudu rozhodla náhoda.

Jednoho dne přijel do Grattepanche na návštěvu bratrance markýze d'Estrelle, hrabě de Linois. Byl důstojníkem, rytmistrem pluku la Pere. Měl dvouměsíční dovolenou, kterou chtěl strávit u svého příbuzného. Pořádaly se veliké honby na kance a lišky s honci a psy. Potom se konaly slavnosti, na kterých byly přítomny i jiné krásné dámy kromě paní markýzy, která byla také krásná dáma.

Já jsem při tom všem měl stále na očích pouze rytmistra de Linois. Byl to důstojník velmi prosto srdečného jednání, který si i s prostým člověkem rád pohovořil. Napadlo mě, abych se stal vojákem. Co také může být lepšího, jestli je člověk odkázán jen na své ruce, a jestliže jsou tyto ruce spojeny se zdravým, statným tělem? Když se k tomu přidruží ještě náležité chování a odvaha, podporovaná trochou štěstí, není zapotřebí uváznout na cestě, jestli se vykročí levou nohou a jestli se kráčí dobrým krokem.

Mnozí lidé se domnívají, že před rokem 1789 prostý voják, městský nebo selský syn, se nikdy nemohl stát důstojníkem. To je omyl. Jestli měl odhodlanost a slušné chování, stal se nejprve poddůstojníkem bez veliké práce. Když v tomto postavení vydržel deset let v době míru a pět let za války, dostával epolety. Ze strážmistra se mohl stát poručíkem, nadporučíkem i setníkem. Potom... Zastavit! Stát! Dále se nesmí. Ostatně bylo hezké už tohle...

Hrabě Linois si při honbě často povšimnul mé síly a čilosti. Nevyrovnal jsem se ovšem jemným nosem a chytrostí loveckému psu. Při velkých honbách však nebylo nade mne nadháněče, a uměl jsem upalovat, jakoby mi hořelo v patách.

„Chováš se jako čilý a řádný mladík,“ řekl mi jednoho dne hrabě de Linois.

„Ano, pane hrabě.“

„A máš sílu v rukou?...“

„Uzdvihnu tři centy dvacet liber.“

„Klaním se!“

A to bylo všechno. Na tom však nezůstalo, jak uvidíte.

Toho času byl na vojně zvláštní zvyk. Je známo, jak se verbovalo na vojnu. Každý rok po celé zemi slídívali verbíři. Opili vás a dali vám pak podepsat listinu, když jste uměli psát. Když jste uměli pouze načrtnout dvě čáry křížem přes sebe, platilo to zrovna tolik jako podpis vlastní rukou. Potom jste dostali vysázených sto franků, které jste propili ještě dříve, než jste je dali do kapsy, sebrali jste svých pět švestek a šli jste pak nechat si rozbít hlavu na účet státu.

Tento-způsob se mi ale nikdy nezamlouval. Jestli jsem měl chuť sloužit, nechtěl jsem se zaprodat. Myslím, že mi porozumějí i všichni, kteří mají trochu vážnosti a úcty sami k sobě.

Toho času každý důstojník, který dostal dovolenou, měl podle vojenského předpisu přivést při návratu s sebou jednoho nebo dva nováčky. I poddůstojníci měli podobný závazek. Smluvní cena tehdy kolísala mezi dvaceti a pětadvaceti franky.

O tom všem jsem tenkrát ještě nevěděl, ale měl jsem už svůj plán. Když se tehdy dovolená hraběte de Linois blížila ke konci, šel jsem směle k němu a prosil ho, aby mě vzal s sebou jako nováčka.

„Tebe?“ zeptal se.

„Mne, pane hrabě.“

„Kolik je ti let?“

„Osmnáct.“

„A chceš být vojákem?“

„Jestli budete chtít.“

„Nejde o mne, ale jestli se tento stav bude líbit tobě!“

„Líbí se mi.“

„Aj, kvůli odměně dvacet liber?...“

„Ne, ale z touhy, abych mohl sloužit vlasti. A protože bych se sty

děl se zaprodat, nechci vašich dvacet liber.“

„Jak se jmenuješ?“

„Natalis Delpierre.“

„Nuže, Natalisi, hodíš se mi.“

„Těší mě, že se vám hodím, pane rytmistře.“

„A jestli budeš mít chuť jít se mnou, dostaneš se hodně daleko.“

„Půjdu za vámi za zvuku bubnů, v rachotu pušek.“

„Oznamuji ti, že opustím pluk la Fere a vstoupím na loď. Nebojíš se moře?“

„Ne.“

„Dobrá, pojedeš se mnou po moři! - Víš vůbec, že se tam válčí, aby byli Angličani vypuzeni z Ameriky?“

„Copak je to Amerika?“

Skutečně - nikdy jsem neslyšel mluvit o Americe!

„Čertovská země,“ odvětil rytmistr de Linois, „země, která válčí, aby získala nezávislost! Už dva roky markýz de La Fayette tam šíří slávu svého jména. Loni i král Ludvík XVI. slíbil Američanům pomoc. Hrabě de Rochambeau tam odjede s admirálem de Grasse a šesti tisíci muži. Rozhodl jsem se, že se s ním dám přeplavit do Nového světa, a jestli mě chceš doprovázet, pojedeme osvobodit Ameriku.“

„Jeďme osvobodit Ameriku!“

Takto tedy - a více o tom nevím - jsem byl přijat do sboru vypraveného do Ameriky pod velením hraběte de Rochambeau a připlul jsem roku 1780 do Newportu.

Tři roky jsem tam byl vzdálen od Francie. Spatřil jsem generála Washingtona, obra vysokého pět stop jedenáct palců, majícího veliké ruce, veliké nohy, modrý oděv s kamzičím rubem a černou kokardu. Spatřil jsem námořníka Paula Jonese na palubě jeho lodi Bonhomme Richard. Uviděl jsem generála Anthonyho Waynea, kterého nazývali „Vzteklým“. Bil jsem se v několika bitkách, a pokřižoval jsem se nejdříve svým prvním nábojem. Zúčastnil jsem se bitvy u Yorktownu ve Virginii, kde se lord Cornwallis.vzdal Washingtonovi, a dostal od něho notný výprask. Roku 1783 jsem se vrátil do Francie. Vyvázl jsem bez zranění, a byl jsem prostým vojákem jako dříve. Nedivte se, vždyť jsem neuměl číst!

Hrabě de Linois se vrátil s námi. Chtěl mě zařadit do pluku la Fere, kde se měl ujmout opět své hodnosti. Já jsem měl ale stálou touhu sloužit v jízdě. Z přirozeného pudu jsem měl rád koně, zatímco u pěchoty bych se hodnosti důstojníka, jezdícího na koni, nedočkal snad nikdy.

Vím ovšem, jak vábný je pěšákův stejnokroj,jak výhodný, jak mu sluší cop, pudr, holubí křídla, vojenské bílé řemení, křížem přepásané. Co ale naplat? Chtěl jsem koně a po všech úvahách jsem se cítil být povolán jezdcem.

Poděkoval jsem tedy hraběti de Linois, který mě doporučil svému příteli, plukovníku de Lostanges, a dal jsem se zařadit do pluku Royal Picardie.

Miluji tento krásný pluk, a promiňte mi laskavě, jestli o něm mluvím s něhou, všem snad trochu směšnou! Vždyť v něm jsem proběhl svou celou dráhu, vyznamenán vážností svých představených, jejichž přízně se mi nikdy nedostávalo, a kteří mě „vstrčili do kolejí“, jak se říká v naší vsi.

Ostatně pluk la Fere o několik roků později - roku 1792 - zachoval se ve svých stycích s rakouským generálem Beaulieu tak divně, že svého odchodu z něho nemohu litovat. Více o tom nepromluvím.

Vracím se proto k Royal Picardii. Nemůžete si představit krásnější pluk. Stal se mou rodinou. Zůstal jsem mu věrný až do okamžiku, kdy byl rozpuštěn. Člověk v něm byl šťastný. Pískal jsem si stále jeho fanfáry a troubení, protože jsem si zachoval zlozvyk popiskovat si. Ostatně mi to promíjeli - a dělám to dodnes.

Po celých osm let jsem chodil od posádky k posádce. Nebyla nejmenší příležitost, abychom se utkali s nepřítelem. Stejně byl takový život bez půvabu, jestli se ho člověk neumí chopit za pravý konec. A vidět kousek země, to je také něco pro Pikarďana takového rázu, jako jsem byl já. Po Americe kousek Francie, dříve než nám nastaly velké pochody přes celou Evropu. Byli jsme v Sarrelouis r. 85, v Angersu r. 88, v Bretoňsku, v Josselinu, v Pontivy, v Plennelu a v Nantes s plukovníkem Serre de Gras r. 91, v Charlevillu s plukovníkem de Wardnerem, Lostendem a La Roquem r. 92 a s plukovníkem Le Comtem r. 93.

Ale zapomněl j sem poznamenat, že 1. ledna r. 1791 do života vešel zákon, který upravoval složení armády. Pluk Royal Picardie byl označen jakožto 20. jezdecký pluk. Tak tomu bylo až do roku 1803. Pluk ale přesto neztratil své původní jméno. Zůstal mu název Royal Picardie i tehdy, kdy Francie už několik let neměla krále.

Za plukovníka Serre de Gras jsem byl jmenován ke svému velikému uspokojení desátníkem, za plukovníka de Wardner jsem se stal strážmistrem, což mi způsobilo ještě větší radost. Měl jsem tehdy za sebou třináct let služby, polní tažení a ani jednou jsem nebyl raněn. Byl to pěkný postup, s tím zajisté souhlasíte. Postoupit výše nebylo možné, proto - opakuji - neuměl jsem ani číst, ani psát. Zato jsem ale stále pískal, ačkoliv se pro poddůstojníka hodí málo, aby závodil s drozdy.

Strážmistr Natalis Delpierre! - Měl jsem skutečně hodně příčin, abych se stal ješitným a nadouval se! Proto jsem také plukovníku Wardnerovi zachoval vděčnost, i když byl drsný jako ječný chléb a bylo zapotřebí mu rozumět. Toho dne vojáci mé setniny odsoudili k smrti moje tele a já si dal na rukávy přišít porfy, které se nikdy neměly dostat až ke krku.

Leželi jsme posádkou v Charleville, když jsem požádalo dvouměsíční dovolenou, kterou jsem také dostal. A právě o událostech z této dovolené chci věrně vypravovat. Zde podávám důvody, proč tak činím.

Od té doby, co jsem ve výslužbě, musel jsem často vypravovat o svých válečných výpravách na přástkách v obci Grattepanche. Přátelé mi rozuměli často zcela obráceně - mnozí mi neporozuměli vůbec. Brzy jeden oznamoval, že jsem byl na pravé straně, když jsem byl na levé. Jindy tvrdil zase jiný, že jsem byl po levici, když jsem byl po pravici. A z toho vznikaly hádky, které nekončívaly mezi dvěma sklenkami cidru nebo kávy - dvěma nádobami! Jmenovitě se nedovedli shodnout o tom, co se mi přihodilo za mé dovolené, strávené v Německu. Když jsem se tedy naučil psát, hodí se zajisté, abych se chopil pera a vypravoval dějiny z této dovolené. Dal jsem se proto do práce, ačkoliv dnes je mi už sedmdesát let. Paměť mám ale dobrou, a když se podívám nazpět do minulosti, vidím v ní zcela jasně. Moje vypravování je věnováno mým přátelům z Grattepanche, Ternisien, Bettembos, Irondart, Pointefer, Quennehen i mnohým jiným, a doufám, že už mezi nimi o mně nebudou žádné spory.

Dostal jsem tedy dovolenou 7. června 1792. Už tehdy sice kolovaly nějaké pověsti o nastávající válce s Německem, ale ještě velice neurčité. Evropa prý nepříznivýma očima pohlížela na to, co se dělo ve Francii, i když se jí to nijak netýkalo. Král byl tehdy ještě v Tuileriích, jestli se nepletu. Ale blížil se už 10. srpen, a nad zemí jakoby už vál vánek republiky.

Proto jsem také soudil, že nesmím říci vlastní příčinu, proč jsem žádal dovolenou. Vždyť jsem měl co dělat v Německu, a dokonce i v samém Prusku. Jestliže by nastala válka, bylo by určitě spojeno s velikou nesnází, abych se včas vrátil na své místo. Co ale naplat? Člověk nemůže zároveň zvonit na zvonici a jít za procesím.

Ostatně jsem byl rozhodnut zkrátit svou dovolenou, když to bylo zapotřebí, i když měla trvat dva měsíce. Ještě tehdy jsem ale doufal, že nedojde k nejhoršímu.

Nejprve vám však ještě několika slovy vylíčím události týkající se mne a mého pluku, abych pak mohl podrobněji vypravovat o ostatních.

Uvidíte nejprve, za jakých okolností jsem se začal učit číst a pak psát - což mne učinilo způsobilým, abych se stal důstojníkem, generálem, francouzským maršálkem, hrabětem, vévodou, princem právě tak, jako Ney, Davout nebo Murat za napoleonských válek. Ve skutečnosti j sem však dosáhl pouze hodnosti rotmistra - což je ještě dost pěkné na syna prostého rolníka, který byl sám čeledínem.

Vzhledem k pluku Royal Picardie postačí několik řádek, abych dokončil jeho dějiny.

Jak jsem již řekl, měl roku 1793 plukovníka pana Le Comte. výnosem ze dne 21. února téhož roku stal se pluk poloviční brigádou. Účastnil se pak válečných výprav Severní armády a armády Sambre et Meuse až do r. 1797. Vyznamenal se v bitvách u Lincelles a Courtray, po níž jsem se stal nadporučíkem. Když pak žil v Paříži od r. 1797 až do r. 1800, zúčastnil se tažení do Itálie - a vyznamenal se v bitvě u Marenga, kde zajal dva prapory rakouských granátníků, které složily zbraně po porážce uherského pluku. V této bitvě jsem byl raněn kulkou do kyčle, čehož jsem však nelitoval, protože jsem za to byl jmenován rotmistrem.

Když pluk Royal Picardie byl roku 1803 rozpuštěn, vstoupil jsem k dragounům, zúčastnil jsem se všech válek za císařství a šel jsem do výslužby roku 1815.

Když budu dále mluvit o sobě, stane se to pouze proto, abych vypravoval, co jsem viděl nebo dělal za své dovolené v Německu. Nezapomínejte však, že jsem málo vzdělaný! Nejsem také přizpůsoben k tomu, abych pěkně vypravoval. Prodám vám pouze své dojmy, o kterých se rozumovat nijak nesnažím. A zejména, jestli mi uteče v tomto prostém vypravování nějaký výraz nebo pikardský obrat, laskavě mi prominete - neumím jinak mluvit. Ostatně půjdu rychle vpřed a nebudu obouvat dvě nohy do jednoho střevíce. Řeknu všechno upřímně, a když vás poprosím o dovolení, abych se směl vyjadřovat bez obalu, dostanu od vás - doufám - odpověď: „Máte úplnou volnost, pane!“