XX. KAPITOLA Když mrzne rtuť Suchá pohoda a klidné ovzduší přály lovcům ještě několik dní. Nicméně nevzdalovali se od tvrze. Ostatně bylo zvěře tolik, že mohli provozovat lov v nevelkém obvodu. Jasper Hobson si proto mohl pokládat za štěstí, že založil závod na tomto místě pevniny. Do pastí se chytilo množství kožešinových zvířat všeho druhu. Sabine a Marbre postříleli mnoho polárních zajíců. Kulkami vzalo též za své asi dvacet vyhladovělých vlků. Tyto šelmy si počínaly velmi útočně, shlukovaly se do tlupy kolem tvrze, rušily ticho chraplavým vytím. Na ledě bylo zhusta vídat mezi hummocky veliké medvědy, když se přibližovali, osadníci po nich co nejostražitěji pásli.
Dne 25. prosince museli opět zanechat jakékoliv zamýšlené vycházky. Vítr přeskočil na sever, a mráz se obnovil s velikou krutostí. Člověk nemohl pobývat pod širým nebem bez nebezpečí, že bude hned „frost bitten“. Fahrenheitův teploměr klesl na osmnáct stupňů pod nulou (-28°C). Vítr fičel a svištěl jako roj kartáčů. Než se uzavřeli, postaral se Jasper Hobson o to, aby měla domácí zvířata tolik potravy, aby se uživila několik neděl.
Den 25. prosince byl den vánoční, svátek u rodinného krbu Angličanům tak milý. Byl oslaven se vší nábožnou vroucností. Přezimovači děkovali Prozřetelnosti, že jich až doposud chránila, potom všichni pracovníci odpočívali po celý posvátný „Christmas“, sesedli se k skvělé hostině, při níž vynikaly dva obrovské pudinky.
Večer vzplál na velkém stole punč uprostřed sklenic. Lampy byly zhašeny, a sál ozářený modravým plamenem lihoviny nabyl fantastického vzhledu. Ty všechny dobré tváře vojáků se zjařily ve chvějném odlesku živostí, která by se ještě vzmohla požitím horkého moku.
Poté plamen ochaboval, rozptýlil se kolem národního koláče v modravé jazýčky a zhasl.
Nenadálý úkaz! Ačkoliv lampy nebyly ještě znova rozžehnuty, nebylo přece v sále tma. Jasné světlo se tam dralo oknem - červenavé světlo, jehož pro svit lamp nebylo dosud vidět.
Všichni stolovníci vstali nadmíru překvapeni a tázavě na sebe zírali.
„Hoří!“ zvolali někteří.
Avšak - i kdyby dům hořel - v okolí mysu Bathurst nemohl být nikde vidět oheň.
Poručík přiskočil k oknu a ihned poznal příčinu záře. Byl to sopečný výbuch.
Za Mroží zátokou nad západními pobřežními srázy byl obzor v plamenech. - Vrchol sopečných kopců, od mysu Bathurst na třicet mil vzdálených, nebylo sice vidět, ale ohnivá záplava prostírající se do velké výšky, zalévala veškeré území rudými proudy.
„To je ještě krásnější než severní záře!“ zvolala paní Paulina Barnettová.
Proti tomuto výroku se ozval Thomas Black. Pozemský úkaz krásnější než úkaz nebeský! Ale místo toho, aby vzali tuto spornou větu na přetřes, vyběhli všichni přes tuhý mráz a přes palčivý vítr ze sálu podívat se na podivuhodný výjev plamenné záplavy, obrážející se na černém pozadí oblohy.
Kdyby Jasper Hobson, jeho družky a druzi neměli uši a ústa zahaleny hustými kožešinami, uslyšeli by temný hřmot výbuchu vzduchem se rozléhající, jistě by si vzájemně pověděli, jakými dojmy na ně působilo toto velebné divadlo. Ale takto zakukleni, nemohli ani mluvit, ani slyšet. Museli zůstat na tom, že viděli. Ale jaká to byla vznešená podívaná pro jejich zrak! Jaká vzpomínka jejich myslím!
Mezi čirou temnotou nebeské oblohy a bělostí nesmírného sněhového rubáše záplava sopečných plamenů jevila světelné účinky, jaké žádné pero, žádný štětec nedovede vylíčit. Mocný odlesk dosahoval až na nadhlavník, který ponenáhlu zhasínal všechny hvězdy. Bílá půda se skvěla se zlatem. Na hummocích ledového pole a na mohutných ledovcích v pozadí blyštěly se všelijaké zásvity jako v planoucích zrcadlech.
Tyto světelné proudy se lámaly a přemítaly se na všech výstupcích, a roviny různě nakloněné je odrážely silnějším leskem a novými barvami. Příval paprsků skutečně kouzelný! Bylo to jako ledová dekorace v báchorce, záměrně pro tuto slavnost světla a jasu vytvořená!
Ale krutý mráz donutil brzy diváky vrátit se do teplého příbytku, a nejeden nos by byl málem zaplatil za tuto zábavu, kterou se oči právě pokochaly na jeho vrub v takové zimě!
V průběhu dalších dní se mráz dvojnásobně zostřil.
Vypadalo to, že rtuťový teploměr nevystačí označovat jeho stupně, a že bude třeba užít lihového teploměru. Rtuťový sloupec klesl v noci ze dne 28. na 29. prosince na třicet dva stupně pod nulou (-37°C).
Do kamen naložili paliva, co se tam vešlo, avšak nebylo možné udržet vnitřní teplotu nad desíti stupni (-7°C). Trpěli zimou i v komůrkách, a v obvodu deseti stop okolo kamen přicházelo teplo zcela nazmar. Proto postoupili nejlepší místo kojenci, jehož kolébkou houpali ti, kdož se ocitli v pořadí u kamen. Bylo přísně zakázáno otvírat dveře nebo okna, protože pára nahromaděná v místnostech by se ihned srazila v sníh. Lidský dech již tento úkaz tvořil v chodbách. Odevšad se ozývaly suché rány, kterých se lekaly osoby nezvyklé přírodním úkazům tohoto podnebí. Praskaly to kmeny stromů, z nichž byl dům srouben, účinkem mrazu. Zásobu lihovin, žitné kořalky a borovičky bylo třeba přenést do společného sálu, protože všechen líh se slil na dně lahví v podobě jádra. Pivo uvařené z jedlových pupenů jak zmrzlo trhalo soudky. Žádné pevné těleso nevnímalo teplo, jakoby zkamenělo. Dřevo hořelo špatně, a Jasper Hobson musel obětovat část mrožího oleje, aby udělal palivo hořlavější. Velkým štěstím bylo, že komíny měly dobrý tah, a odváděly zevnitř všechen nepříjemný zápach. Za to však venku šířila tvrz Hope v širokém okolí čpavý a smrdutý zápach kouře, a zasluhovala, aby byla zařazena mezi nezdravé usedlosti.
Za povšimnutí stálo že měli velkou žízeň, která trápila kdekoho za tohoto krutého mrazu. Když se chtěli napít byli nuceni neustále rozpouštět tekutiny na ohni, protože ve formě ledu se nehodily k uhašení žízně. Druhým příznakem, proti kterému se bránili, byla urputná ospalost, které mnozí neodolali. Vždy statečná paní Paulina Barnettová působila o své újmě radami, hovorem, neúmornou čilostí a dodávala energii všem. Často četla nějakou cestopisnou knihu, nebo zpívala nějakou starou anglickou baladu, a všichni ji sborově doplňovali. Tyto zpěvy burcovaly v každém případě spáče, kteří pak rovněž přizvukovali. Dlouhé dny takto míjely v úplné uzavřenosti, a Jasper Hobson se díval okenními blanami na teploměr zevně přidělaný a zjišťoval, že se mráz ustavičně vzmáhá. Dne 31. prosince rtuť nadobro zamrzla v kuličce nástroje. Bylo tedy přes čtyřiačtyřicet stupňů pod bodem mrazu (-42°C).
Nazítří dne 1. ledna 1860, vzdal poručík Jasper Hobson paní Paulině Barnettové svou poklonu k novému roku a vyslovil jí lichotivé uznání za statečnost a vždy dobrou míru, s jakou snášela strasti zimního pobytu. Stejné blahopřání bylo vysloveno i hvězdáři, který spatřoval na změně letopočtu 1859 na 1860 jen to, že přestoupil do roku, kdy mělo nastat jeho proslulé zatmění slunce. Štěstí k novému roku si přáli společně všichni členové malé osady, mezi sebou tak svorní, jejichž zdraví, díky nebesům, bylo i nadále výtečné. I když se objevily i jakési příznaky kurdějí, byly hned zažehnány léčivým užíváním citronové šťávy a vápenných pokroutek.
Avšak neměli se příliš brzy radovat. Špatné počasí mělo trvat ještě tři měsíce. Slunce se ovšem mělo co nevidět vynořit opět nad obzor, ale nic nedokazovalo, že by mráz již dostoupil nejvyššího stupně, a ve všech severních pásmech se pozoruje v měsíci únoru největší pokles teploty. Buď jak buď, za prvních dní nového roku nijak neubylo kruté zimy, a dne 6. ledna ukazoval lihový teploměr, umístěný za oknem chodby, šedesát šest stupňů pod nulou (-52°C). Ještě několik stupňů, a nejmenší míra teploty, zjištěná ve tvrzi Reliance roku 1835, by byla dosažena a snad i převýšena!
Tato stálost tak krutého mrazu znepokojovala Jaspera Hobsona více a více. Obával se, aby kožešinová zvěř nebyla nucena uchýlit se na jih do méně krutého podnebí, což by zmařilo zamýšlené lovy příštího jara.
Mimo to slýchal často podzemními vrstvami temný rachot, související patrně se sopečným výbuchem. Západní obzor se doposud rděl zemskými plameny, a v útrobách zeměkoule se odehrával zajisté nějaký strašný plutonický převrat. Nemohlo se stát sousedství činné sopky nebezpečným nové faktorii? To tanulo na mysli poručíkovi Hobsonovi, když občas zaslechl ten vnitrozemský hřmot. Ale s těmito obavami ostatně velmi neurčitými se nesvěřil živé duši.
Jak si lze zajisté pomyslet, nepřipadlo nikomu, aby vyšel z domu. Psi a sobi byli hojně opatřeni, a tato zvířata ostatně zvyklá dlouhým postům za zimní doby, nevyžadovala obsluhu od svých pánů. Nebylo tedy proč odvažovat se do třeskuté zimy. Bylo dost na tom, že pobývali v teplotě, kterou topení dřívím a olejem sotva činilo snesitelnou. Přes všechny užité prostředky opatrnosti vkrádala se vlhkost do nevětraných místností a usazovala se na trámoví lesklými ledovými vrstvami, které den ode dne nabývaly větší tloušťky. Hustiče byly ucpány, a jeden z nich dokonce praskl tlakem ztužené vody.
Za těchto okolností nedbal poručík Hobson, aby se šetřilo palivem.
Sám jím plýtval, aby zvýšil teplotu klesající často na patnáct stupňů Fahrenheita (9°C), protože oheň v kamnech a krbu hřál méně a méně, ať dělali co dělali. Proto měli lidé, na stráži po hodině se střídající, nařízeno, aby přísně střežili oheň a pilně přikládali.
„Dříví nám brzy dojde,“ pravil jednou četař Long k poručíkovi.
„Že nám dojde?“ zvolal Jasper Hobson.
„Myslím,“ řekl četař, „že zásob v domě je málo, a že bude zanedlouho třeba opatřit si novou z kůlny. Vím však ze zkušenosti, že vyjít na vzduch při takovém mraze znamená tolik, jako nasadit život.“ „Ano,“ odpověděl poručík Hobson, „dopustili jsme se chyby, postavili jsme si kůlnu nespojenou s hlavním domem a bez přímého spojení s ní. Poznal jsem to příliš pozdě. Neměl jsem pustit ze zřetele, že budeme přezimovat za sedmdesátou rovnoběžkou! Ale co se stalo, vzít zpět nelze. Řekněte mi, Longu, kolik dříví zbývá ještě v domě?“ „Máme čím topit v kamnech a krbu nejvýš na dva nebo na tři dny,“ odpověděl četař. „Doufejme,“ řekl Jasper Hobson, „že do té doby kruté zimy ubude, a že budeme s to, abychom bez nebezpečí přešli dvůr tvrze.“ ,,O tom pochybuji, pane poručíku,“ zavrtěl hlavou četař Long. „Vzduch je čistý, vítr vane pořád od severu a nedivil bych se, kdyby tento mráz potrval ještě čtrnáct dní, to znamená až do nového měsíce.“ „Dobrá, milý Longu,“ řekl na to poručík, „nedopustíme jen tak, abychom zahynuli zimou, a až bude potřeba nasadit život...“ „Nasadíme jej, pane poručíku,“ odpověděl četař Long. Jasper Hobson stiskl ruku četařovi, jehož obětavost mu byla dobře známa.
Mohlo by se mít za to, že Jasper Hobson a četař Long nadsazovali, soudili, že by náhlý účinek takového mrazu na tělesné ústrojí mohl přivodit smrt. A však měli dlouholetou zkušenost, protože byli zvyklí na tuhé polární podnebí. Byli svědky toho, že za stejných okolností silní lidé, kteří se odvážili ven, padli v mdlobách na led, zatajil se jim dech, a byli mrtvi na pohled. Tyto skutky, jakkoliv se zdají nepravděpodobné, se udály nejednou za některých zimních pobytů. William Moore a Smith to uvedli v popise své cesty ke břehům Hudsonova zálivu roku 1746. Několik takových případů zažili - přišli o několik svých druhů mrazem jako bleskem usmrcených. Je to nepopíratelná pravda, že se vydává v nebezpečí náhlé smrti, kdo se odvažuje do zimy, jejíž sílu nestačí již ani změřit rtuťový sloupec.
V takovém postavení dost znepokojivém byli obyvatelé tvrze Hope, když je jiná příhoda ještě zhoršila.
