×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Země kožešin - Jules Verne, XVIII. KAPITOLA Polární noc

XVIII. KAPITOLA Polární noc Tato předlouhá noc se ohlásila prudkou bouří. Mráz nebyl tak ostrý, ale vlhkost ovzduší byla veliká. Přes všechna učiněná opatření se tato vlhkost drala do domu, a v hustičích, které vyprazdňovali, bylo každý den ráno několik liber ledu.

Venku zuřily a vířily drifty jako smršť. Sníh už nepadal kolmo, ale téměř vodorovně. Jasper Hobson zakázal z nutnosti otvírat dveře, protože se jimi hrnul takový příval sněhu, že by chodba byla okamžitě zaváta. Přezimovači byli skutečnými vězni.

Okenice byly neprodyšně uzavřeny, a proto musely hořet lampy po celou dobu kdy nespali.

Ale když byla venku tma, ustoupilo ticho hukotu bouře. Vítr, dující mezi domem a pobřežní strání, zněl jako nepřetržité skučení. Stavení, do něhož zaléhal, se chvělo v základech. Kdyby nebylo solidně zbudováno, jistě by neodolalo náporům větru. Naštěstí se kolem jeho zdí nahromadil sníh, který zmírnil prudkost poryvů. Mac Nap se strachoval jen o komíny, jejichž vnější konce mohly povolit náporem větru.

Nicméně obstály, avšak bylo třeba vymetat sněhem ucpané otvory.

V burácející vichřici bylo slyšet neobyčejný třeskot, který si paní Paulina Barnettová nedovedla vysvětlit. Byl způsoben řícením ledovců na širém moři. Ozvěna opakovala tento hřmot, podobný hromovému rachocení. Neustálý praskot provázel přesunování některých částí ledu, rozdrcených pádem ledových hor. Bylo třeba zvláštní otužilosti vzhledem k násilným úkazům tohoto drsného podnebí, aby člověka netísnily neblahé dojmy. Poručík Hobson a jeho druzi na ně byli zvyklí.

Paní Paulina Barnettová a Madge přivykaly ponenáhlu. Ostatně na svých cestách již prožily sílu oněch strašlivých vichrů, které urazí až čtyřicet mil za hodinu a odnesou i čtyřiadvacetiliberní dělo. Ale zde, u mysu Bathurst, byl tento úkaz ještě děsivější, protože byl provázen nocí a přívaly sněhu. Ačkoliv tento vítr nebořil, přece zasypával a pohřbíval. Bylo pravděpodobné, že za dvanáct hodin po vypuknutí bouře zmizí dům, psinec, kůlna i hradba pod stejnoměrnou sněhovou přikrývkou.

Za tohoto uvěznění byl život uvnitř uspořádaný. Všichni tito hodní lidé se společně dokonale snášeli a spolužití v prostorách tak těsných nezavdávalo podnět k ústrkům a steskům. Copak nebyli zvyklí žít za těchto poměrů v pevnosti Enterprise stejně jako v pevnosti Reliance?

Proto se paní Paulina Barnettová nedivila, když viděla jak se mezi sebou srovnávají.

Práce, čtení knih a hry vyplňovaly veškerý čas. Práce spočívala v šití a opravách oděvů, v čištění zbraní, ve výrobě obuvi, v každodenních záznamech do deníku, vedeného poručíkem Hobsonem, který zapisoval i nejnepatrnější události zimního pobytu, jako povětrnost, teplotu, směr větrů, nebeské úkazy, které jsou tak časté v polárních končinách atd. Bylo také třeba opravovat dům, zametat pokoje, denně ve skladištích prohlížet kožešiny, kterým by mohla uškodit vlhkost, kromě toho se starat o ohně a tah komínů, a ustavičně se honit za vlhkými molekulemi, které se vkrádaly do koutů. Každému připadal lil práce podle řádu, vyvěšeného ve velké místnosti. Obyvatelé, nepřetížení prací, přece nikdy nezaháleli. Zatím Thomas Black skládal a rozkládal své nástroje, nebo přehlížel své hvězdářské výpočty. Byl téměř stále zavřen ve své komůrce, klel na bouři, pro niž nemohl konat noční pozorování.

Ze tří provdaných žen se paní Mac Napová zabývala nemluvnětem, které se nedávno narodilo a jemuž se kupodivu dařilo, kdežto paní Joliffová měla vrchní dozor nad kuchyňskými výkony. Měla pomocnici v paní Raeové a pořád v patách „čenichala“ desátníka.

Zábav se účastnili společně v jisté hodiny a v neděli po celý den. Byla to hlavně četba. Knihovna této pevnosti se skládala pouze z bible a několika cestopisů, ale tento skromný výběr těmto hodným lidem postačil. Nejčastěji předčítala paní Paulina Barnettová, a její posluchači cítili opravdovou rozkoš když ji poslouchali. Biblické děje rovněž jako líčení cest nabývaly zvláštního kouzla, když její zvučný, přesvědčivý hlas četl některou kapitolu z náboženských knih. Imaginární osoby, hrdinové pověstí vstávali z hrobů a žili pak divuplným životem. Proto bylo přijímáno s všeobecnou spokojeností, kdykoliv roztomilá paní vzala knihu v obvyklou hodinu. Byla ostatně duší tohoto malého světa, poučovala sebe i ostatní, dávala a přijímala rady a byla vždy připravena prokázat službu. Honosila se všemi půvaby ženy, všemi jejími ctnostmi, sjednocenými s mravní rázností muže, což jí dodávalo dvojnásobné ceny u těchto otrlých vojáků, kteří k ní lnuli upřímně a položili by za ni i vlastní životy. Nutno připomenout, že se nevymykala soužití s druhými, že se nezavírala ve své komůrce, že pracovala mezi spolubydlícími, a že svým vyptáváním a dotazy vedla každého k tomu, aby se účastnil hovoru. Nic tedy nezahálelo ve tvrzi Hope, ani ruce, ani jazyky. Pracovali, rozmlouvali a měli se dobře, jak se sluší dodat. Z toho vyplývala dobrá míra, která zachovávala dobré zdraví a vítězila nad nudou této dlouhé vazby.

Avšak bouře se netišila. Již tři dny byli přezimovači uvězněni v domě, a sněhová vánice zuřila stále se stejnou silou. U Jaspera Hobsona se probouzela netrpělivost. Bylo nezbytné obnovit vnitřní ovzduší v místnostech, prosycených kysličníkem uhličitým, kde už lampy hořely mdle v tom nezdravém vzduchu. Chtěli pak uvést do činnosti vývěvy, ale roury byly přirozeně ucpány ledem a nekonaly službu, nebyly zařízeny pro případ, že by dům byl zasypán takovými spoustami sněhu.

Bylo třeba rokovat. Poručík se poradil s četařem Longem a rozhodl dne 23. listopadu, aby se otevřelo jedno z oken proražených v předním průčelí na konci chodby, protože tam vítr tak prudce nezaléhal.

Nebyla to nijak lehká práce. Okenní křídla byla snadno otevřena dovnitř, avšak okenice tlakem ztvrdlých balvanů odolávala všemu úsilí. Museli ji vysadit z pantů. Potom se pustili do sněhové pokrývky krumpáči a lopatami. Byla silná přinejmenším deset stop. Proto byli nuceni prokopat jakousi chodbu, která po malé chvíli propustila vnější vzduch.

Jasper Hobson, četař, několik vojáků a paní Paulina Barnettová sama vylezli hned ven touto chodbou, ačkoliv nikoliv bez obtíží, neboť do ní vítr zaléhal s děsnou zuřivostí.

Jaký to byl pohled na mys Bathurst a okolní rovinu! Bylo právě poledne, a na jižním obzoru prosvítal stěží jakýsi soumrak. Také mráz nebyl tak tuhý, jak bylo možné se domnívat. Teploměr ukazoval jen patnáct stupňů Fahrenheita nad nulou (-9 °C). Přesto vánice dosud řádila s bezpříkladnou prudkostí, a poručík, jeho druhové i cestovatelka by zajisté byli povaleni, kdyby sněhová vrstva, do níž zapadli až do půli těla, jim nedodala oporu proti prudkému větru. Nemohli mluvit, nemohli se dívat pro příval vloček, které je oslepovaly. Za půl hodiny by byli zasypáni. Vše kolem nich bylo bílé, hradba byla zavátá, střecha domu a jeho zdi splývaly spolu v sněhové spoustě, a kdyby nebylo kotoučků modravého dýmu, do vzduchu se vinoucích, nebyl by cizinec měl ani potuchy o tom, že na tomto místě stojí obydlený dům.

Za těchto okolností byla procházka velice krátká. Avšak cestovatelka se spěšně rozhlédla po tomto neutěšeném výjevu. Všimla si toho polárního obzoru sněhem šlehaného a vznešené hrůzy této arktické bouře. Vrátila se a odnášela si nezapomenutelnou vzpomínku.

Ovzduší v domě bylo obnoveno za několik okamžiků, a škodlivé výpary se rozptýlily se vznikajícím proudem čistého a osvěžujícího vzduchu. Pak se poručík Hobson a jeho společníci zase uchýlili spěšně pod střechu. Okno bylo opět zavřeno, ale bylo den co den dbáno o to, aby byl sníh z jeho otvoru odklizen, a tak bylo umožněno větrání.

Takto uplynul celý týden. Naštěstí měli sobi a psi dostatek potravy a nebylo třeba k nim chodit. Osm dní byli přezimovači tímto způsobem uvězněni. Byla to dlouhá doba pro lidi zvyklé na volné povětří, pro vojáky, lovce. Po nějaké době zjistili, že četba pozbývá jaksi na poutavosti a že „cribbage“ (druh karetní hry v Anglii velmi oblíbené) se nakonec zdá jednotvárná. Ulehali s nadějí, až procitnou, že uslyší poslední hukot vichřice, ale nadarmo. Sníh se dosud kupil v oknech, vítr fičel a vířil, ledovce se řítily s hromovým rachotem, kouř se srážel do místností, nutil do neustálého kašle, bouře se nejenom netišila, nýbrž se zdálo, že se ani neztiší.

Dne 28. listopadu posléze věstil aneroidový tlakoměr, nalézající se ve velkém sále, nastávající obrat ve stavu ovzduší. Očividně stoupal.

Zároveň klesl teploměr, přišroubovaný zvenčí, skoro naráz pod čtyři stupně pod nulou (- 20 o C). Tyto příznaky již nepřipouštěly omyl.

29. listopadu obyvatelé tvrze Hope podle venku panujícího ticha skutečně poznali, že bouře přestala. Kdekdo spěchal, aby se ocitl venku. Toto uvěznění trvalo dost dlouho. Dveře nebylo možné otevřít. Museli vylézt oknem a odklidit od něho poslední sněhové závěje. Ale tentokrát nešlo o to, aby prorazili měkkou vrstvu. Třeskutým mrazem ztuhla všechna ta spousta a byli nuceni se do ní pustit krumpáči.

To bylo dílem půl hodiny, a brzy se všichni ocitli - všichni kromě paní Mac Napové, která dosud nevstala, na vnitřním dvoře.

Mráz byl nadmíru ostrý, ale snesitelný, protože vítr nadobro utichl.

Nicméně musel každý, kdo chtěl vyjít z teplého obydlí, učinit jakási opatření, aby mu neublížil rozdíl asi čtyřiapadesáti stupňů (30°C) v teplotě.

Bylo osm hodin ráno. Hvězdy podivně jasné se třpytily od nadhlavníku, kde zářila polární hvězda, až k nejzazším mezím obzoru. Očím se zdálo, že jich jsou miliony, ačkoliv počet hvězd viditelných pouhým okem se počítá na necelých pět tisíc po celé obloze. Thomas Black ulevoval svému podivu výkřiky. Velebil celou oblohu posetou hvězdami, kterou nezastíral nejmenší výpar, nejmenší mlha. Krásnější nebesa se nikdy neobjevila zrakům hvězdáře.

Zatímco Thomas Black tonul ve vytržení, a nic si nevšímal vezdejších věcí, popošli jeho druhové až na konec ohrady. Sněhová pokrývka byla tvrdá jako skála, ale velmi kluzká což mělo vzápětí za následek několik pádů jinak neškodných.

Je samozřejmé, že dvůr tvrze byl celý zasypán. Jenom střecha vyčnívala z bílé spousty, jevící úplnou rovnost, neboť vítr její povrch mocně vyhladil. Z hradby bylo vidět jen konce kůlů, pročež by nebyla ani nejneobratnějšímu hlodavci závadou. Ale co dělat? Na to nebylo ani pomyšlení, aby odklidili deset stop ztvrdlého sněhu na tak velké prostoře. Mohli se leda pokusit o zajištění přední části hradby, proházet příkop, jehož protější svah by chránil okolí. Zima však teprve začínala, a byla obava, aby nová bouře nezasypala příkop už za několik hodin.

Zatímco poručík prohlížel opevnění, které nemohlo uchránit hlavní dům, jako nemohl jediný sluneční paprsek rozpustit tu sněhovou kůru, zvolala paní Joliffová: „A naši psi! A naši sobi!“ Bylo vskutku třeba přesvědčit se, jak se vede zvířatům. „Dog house“ a stáj, které nebyly tak vysoké jako dům byly zajisté úplně zaváty, a možná, že v nich nastal nedostatek vzduchu. Někteří tedy spěchali k psinci, někteří ke stáji sobů, ale všechny obavy byly hned rozehnány.

Ledová zeď, spojující severní roh domu s pobřežním srázem, byla poněkud záštitou oběma stavením, okolo nichž sněhová vrstva nepřevyšovala čtyři stopy. Ve zdi udělané světlíky nebyly zaváty. Bylo shledáno, že jsou zvířata živa a zdráva, a když se otevřely dveře, vyběhli psi, a radostně a vytrvale štěkali.

Ale mráz pomalu citelně pálil, a po hodinové procházce tanula každému na mysli blahodárná kamna, hučící ve velkém sále. V tu chvíli nebylo venku co dělat. Pasti pohřbené pod sněhem na deset stop nemohly být prohlédnuty. Proto se vrátili. Okno bylo opět uzavřeno, a každý si sedl na své místo za stůl, neboť nadešla hodina oběda.

Je pochopitelné, že za hovoru se dostal na přetřes mráz, jenž tak rychle zpevnil tlustou sněhovou pokrývku. Byla to mrzutá věc, která ohrožovala do jisté míry bezpečnost tvrze.

„Pane Hobsone,“ otázala se paní Paulina Barnettová, „copak se nemůžeme dočkat několikadenní oblevy, která by všechen ten led obrátila ve vodu?“ „Nikoliv, paní Barnettová,“ odpověděl poručík. „Obleva v tuto roční dobu není pravděpodobná. Spíš mám za to, že mráz se ještě mnohem přiostří, mrzí mě, že jsme nemohli ten sníh odklidit, dokud byl měkký.“ „Jakže? Myslíte, že teplota ještě více klesne?“ „Zajisté, paní. Co jsou čtyři stupně pod nulou (-20°C) v šířce tak vysoké?“ „Jak by pak bylo, kdybychom se nalézali na pólu?“ zeptala se paní Paulina Barnettová. „Pól, paní, není podle vší pravděpodobnosti nejstudenějším místem na zeměkouli, protože mořeplavci se v mnohém shodují v tom, že tam kladou volné moře. Dokonce se zdá, že vzhledem k jistým poměrům země - a vodopisným leží místo, kde průměrná teplota je nejnižší, na devadesátém pátém poledníku a sedmdesátém osmém stupni severní šířky, totiž na pomoří severní Georgie. Tam po celý rok činí tento průměr pouze dva stupně pod nulou (-19°C). A proto je toto místo známo pod označením »pól studenosti«.“ „My však, pane Hobsone,“ prohodila paní Paulina Barnettová, „jsme od toho hrozného místa vzdáleni přes osm stupňů šířky?“ „Doufám také,“ odvětil Jasper Hobson, „že tolik nezkusíme na mysu Bathurst, jako bychom zkusili v severní Georgii. O pólu studenosti jsem se zmínil jen proto, abych vám řekl, že se nesmí plést s vlastním pólem, když jde o pokles teploty. Ostatně podotýkám, že velké mrazy byly zaznamenány i na jiných místech zeměkoule. Jenže dlouho netrvaly.“ „Na kterých místech, pane Hobsone?“ otázala se paní Paulina Barnettová. „Věřte mi, že otázka mrazu mě v tuto chvíli zvláště zajímá.“ „Pokud se pamatuji,“ odtušil poručík Hobson, „zjistili arktičtí cestovatelé, že na ostrově Melville teplota klesla až na šedesát a jeden stupeň pod nulou a v přístavě Felix až na šedesát pět stupňů.“ „Leží ostrov Melville a přístav Felix ve vyšší šířce než mys Bathurst?“ „Ovšem, paní Barnettová, ale do jisté hranice nepadá šířka nikterak na váhu. Sběh různých okolností v parodkruhu stačí přivodit třeskuté mrazy. A neklame-li mne paměť, roku 1845... Četaři Longu, nebyl jste tehdy ve tvrzi Reliance?“ „Byl, pane poručíku,“ přisvědčil Long.

„Nuže, zda jsme onoho roku nezaznamenali v lednu neobyčejný mráz?“ „Ano,“ odpověděl četař, „pamatuju se velmi dobře, že teploměr ukazoval sedmdesát stupňů pod nulou (-50°C).“ „Je to možné?“ zvolala paní Paulina Barnettová, „sedmdesát stupňů ve tvrzi Reliance, na Velkém Otročím jezeře?“ „Ano, paní,“ řekl poručík, „a to teprve na šedesátém pátém stupni šířky, rovnoběžce procházející Kristianií nebo Petrohradem!“ „Musíme být tedy připraveni na vše, pane Hobsone?“ „Ano, skutečně na vše, když přezimujeme v arktických krajinách!“ Dne29. a30. listopadu tuhý mráz nepolevil, proto bylo třeba v kamnech silně topit, neboť vlhkost by se jistě srazila v led ve všech domovních koutech. Ale topiva bylo dostatek, a proto jím nešetřili. Udržovali uvnitř průměrně padesát dva stupně Fahrenheita (10°C) přes třeskutou zimu venku.

Nedbaje nízké teploty a lákán tak čistou oblohou, chtěl Thomas Black pozorovat hvězdy. Doufal, že prozkoumá některé z těch nádherných hvězd, které zářily v nadhlavníku. Přesto musel upustit od pozorování. Nástroje ho „pálily“ do rukou. Pálit je jiné slovo, jímž lze vyjádřit pocit, způsobený kovovým tělesem vydaným takovému mrazu. Ostatně po stránce fyzické je tento úkaz totožný. Pocit je stejný, když se teplo náhle vpraví do masa žhavým tělesem, anebo se mu náhle odejme ledovým tělesem. A důstojný učenec se o tom přesvědčil tak důkladně, že se mu kůže z prstů přilepila na dalekohled. Proto zanechal pozorování.

Avšak nebesa jej odškodnila, když mu dopřála nepopsatelnou podívanou na své nejkrásnější výjevy: nejprve na měsíční kruh a pak na severní záři.

Měsíční kruh tedy příluní byl bílý kruh okolo měsíce, vroubený bledočerveným odstínem. Toto světelné kolo, vzniklé lomem měsíčních paprsků poletujících na drobných hranolovitých ledových hranách v ovzduší, mělo v průměru asi čtyřicet pět stupňů. Noční hvězda zářila nejsilnějším leskem uprostřed tohoto věnce, podobného mléčným a průsvitným pruhům měsíčních duh.

Za patnáct hodin poté se rozhostila nad severním obzorem polární záře, opisující oblouk přes sto zeměpisných stupňů. Vrchol oblouku se nalézal patrně na magnetickém poledníku, a zvláštní náhodou mnohdy pozorovanou se úkaz honosil všemi viditelnými barvami, mezi nimiž se jevila nejzřetelněji červená. Na některých místech oblohy se zdály hvězdy být zbroceny krví. Z mlhavé slitiny na obzoru skupené, jež byla jádrem úkazu, vyzařovaly ohnivé proudy, z nichž některé dosahovaly až za nadhlavník, a jimiž bledlo světlo měsíce zaplaveného těmito elektrickými vlnami. Tyto paprsky se chvěly, jakoby jejich molekulami pronikal nějaký závan vzduchu. Žádný popis není s to, aby vystihl velkolepost a velebnost této „svatozáře“, která se skvěla nádherným leskem na severním pólu světa. Tak planul skvoucí nebeský asi půl hodiny nevyrovnanou září, poté se nezúžil, ani se nesoustředil, dokonce nepozbyl ani dost málo své světelné síly, najednou zhasl, jakoby neviditelná ruka náhle zarazila elektrické zdroje, z nichž čerpal svou podstatu.

Byl to veliký okamžik pro Thomase Blacka. Ještě pět minut, a ctihodný hvězdář by na místě zmrzl!


XVIII.  KAPITOLA

Polární noc

 

 Tato předlouhá noc se ohlásila prudkou bouří. Mráz nebyl tak ostrý, ale vlhkost ovzduší byla veliká. Přes všechna učiněná opatření se tato vlhkost drala do domu, a v hustičích, které vyprazdňovali, bylo každý den ráno několik liber ledu.

 Venku zuřily a vířily drifty jako smršť. Sníh už nepadal kolmo, ale téměř vodorovně. Jasper Hobson zakázal z nutnosti otvírat dveře, protože se jimi hrnul takový příval sněhu, že by chodba byla okamžitě zaváta. Přezimovači byli skutečnými vězni.

 Okenice byly neprodyšně uzavřeny, a proto musely hořet lampy po celou dobu kdy nespali.

 Ale když byla venku tma, ustoupilo ticho hukotu bouře. Vítr, dující mezi domem a pobřežní strání, zněl jako nepřetržité skučení. Stavení, do něhož zaléhal, se chvělo v základech. Kdyby nebylo solidně zbudováno, jistě by neodolalo náporům větru. Naštěstí se kolem jeho zdí nahromadil sníh, který zmírnil prudkost poryvů. Mac Nap se strachoval jen o komíny, jejichž vnější konce mohly povolit náporem větru.

 Nicméně obstály, avšak bylo třeba vymetat sněhem ucpané otvory.

 V burácející vichřici bylo slyšet neobyčejný třeskot, který si paní Paulina Barnettová nedovedla vysvětlit. Byl způsoben řícením ledovců na širém moři. Ozvěna opakovala tento hřmot, podobný hromovému rachocení. Neustálý praskot provázel přesunování některých částí ledu, rozdrcených pádem ledových hor. Bylo třeba zvláštní otužilosti vzhledem k násilným úkazům tohoto drsného podnebí, aby člověka netísnily neblahé dojmy. Poručík Hobson a jeho druzi na ně byli zvyklí.

 Paní Paulina Barnettová a Madge přivykaly ponenáhlu. Ostatně na svých cestách již prožily sílu oněch strašlivých vichrů, které urazí až čtyřicet mil za hodinu a odnesou i čtyřiadvacetiliberní dělo. Ale zde, u mysu Bathurst, byl tento úkaz ještě děsivější, protože byl provázen nocí a přívaly sněhu. Ačkoliv tento vítr nebořil, přece zasypával a pohřbíval. Bylo pravděpodobné, že za dvanáct hodin po vypuknutí bouře zmizí dům, psinec, kůlna i hradba pod stejnoměrnou sněhovou přikrývkou.

 Za tohoto uvěznění byl život uvnitř uspořádaný. Všichni tito hodní lidé se společně dokonale snášeli a spolužití v prostorách tak těsných nezavdávalo podnět k ústrkům a steskům. Copak nebyli zvyklí žít za těchto poměrů v pevnosti Enterprise stejně jako v pevnosti Reliance?

 Proto se paní Paulina Barnettová nedivila, když viděla jak se mezi sebou srovnávají.

 Práce, čtení knih a hry vyplňovaly veškerý čas. Práce spočívala v šití a opravách oděvů, v čištění zbraní, ve výrobě obuvi, v každodenních záznamech do deníku, vedeného poručíkem Hobsonem, který zapisoval i nejnepatrnější události zimního pobytu, jako povětrnost, teplotu, směr větrů, nebeské úkazy, které jsou tak časté v polárních končinách atd. Bylo také třeba opravovat dům, zametat pokoje, denně ve skladištích prohlížet kožešiny, kterým by mohla uškodit vlhkost, kromě toho se starat o ohně a tah komínů, a ustavičně se honit za vlhkými molekulemi, které se vkrádaly do koutů. Každému připadal lil práce podle řádu, vyvěšeného ve velké místnosti. Obyvatelé, nepřetížení prací, přece nikdy nezaháleli. Zatím Thomas Black skládal a rozkládal své nástroje, nebo přehlížel své hvězdářské výpočty. Byl téměř stále zavřen ve své komůrce, klel na bouři, pro niž nemohl konat noční pozorování.

 Ze tří provdaných žen se paní Mac Napová zabývala nemluvnětem, které se nedávno narodilo a jemuž se kupodivu dařilo, kdežto paní Joliffová měla vrchní dozor nad kuchyňskými výkony. Měla pomocnici v paní Raeové a pořád v patách „čenichala“ desátníka.

 Zábav se účastnili společně v jisté hodiny a v neděli po celý den. Byla to hlavně četba. Knihovna této pevnosti se skládala pouze z bible a několika cestopisů, ale tento skromný výběr těmto hodným lidem postačil. Nejčastěji předčítala paní Paulina Barnettová, a její posluchači cítili opravdovou rozkoš když ji poslouchali. Biblické děje rovněž jako líčení cest nabývaly zvláštního kouzla, když její zvučný, přesvědčivý hlas četl některou kapitolu z náboženských knih. Imaginární osoby, hrdinové pověstí vstávali z hrobů a žili pak divuplným životem. Proto bylo přijímáno s všeobecnou spokojeností, kdykoliv roztomilá paní vzala knihu v obvyklou hodinu. Byla ostatně duší tohoto malého světa, poučovala sebe i ostatní, dávala a přijímala rady a byla vždy připravena prokázat službu. Honosila se všemi půvaby ženy, všemi jejími ctnostmi, sjednocenými s mravní rázností muže, což jí dodávalo dvojnásobné ceny u těchto otrlých vojáků, kteří k ní lnuli upřímně a položili by za ni i vlastní životy. Nutno připomenout, že se nevymykala soužití s druhými, že se nezavírala ve své komůrce, že pracovala mezi spolubydlícími, a že svým vyptáváním a dotazy vedla každého k tomu, aby se účastnil hovoru. Nic tedy nezahálelo ve tvrzi Hope, ani ruce, ani jazyky. Pracovali, rozmlouvali a měli se dobře, jak se sluší dodat. Z toho vyplývala dobrá míra, která zachovávala dobré zdraví a vítězila nad nudou této dlouhé vazby.

 Avšak bouře se netišila. Již tři dny byli přezimovači uvězněni v domě, a sněhová vánice zuřila stále se stejnou silou. U Jaspera Hobsona se probouzela netrpělivost. Bylo nezbytné obnovit vnitřní ovzduší v místnostech, prosycených kysličníkem uhličitým, kde už lampy hořely mdle v tom nezdravém vzduchu. Chtěli pak uvést do činnosti vývěvy, ale roury byly přirozeně ucpány ledem a nekonaly službu, nebyly zařízeny pro případ, že by dům byl zasypán takovými spoustami sněhu.

 Bylo třeba rokovat. Poručík se poradil s četařem Longem a rozhodl dne 23. listopadu, aby se otevřelo jedno z oken proražených v předním průčelí na konci chodby, protože tam vítr tak prudce nezaléhal.

 Nebyla to nijak lehká práce. Okenní křídla byla snadno otevřena dovnitř, avšak okenice tlakem ztvrdlých balvanů odolávala všemu úsilí. Museli ji vysadit z pantů. Potom se pustili do sněhové pokrývky krumpáči a lopatami. Byla silná přinejmenším deset stop. Proto byli nuceni prokopat jakousi chodbu, která po malé chvíli propustila vnější vzduch.

 Jasper Hobson, četař, několik vojáků a paní Paulina Barnettová sama vylezli hned ven touto chodbou, ačkoliv nikoliv bez obtíží, neboť do ní vítr zaléhal s děsnou zuřivostí.

 Jaký to byl pohled na mys Bathurst a okolní rovinu! Bylo právě poledne, a na jižním obzoru prosvítal stěží jakýsi soumrak. Také mráz nebyl tak tuhý, jak bylo možné se domnívat. Teploměr ukazoval jen patnáct stupňů Fahrenheita nad nulou    (-9 °C). Přesto vánice dosud řádila s bezpříkladnou prudkostí, a poručík, jeho druhové i cestovatelka by zajisté byli povaleni, kdyby sněhová vrstva, do níž zapadli až do půli těla, jim nedodala oporu proti prudkému větru. Nemohli mluvit, nemohli se dívat pro příval vloček, které je oslepovaly. Za půl hodiny by byli zasypáni. Vše kolem nich bylo bílé, hradba byla zavátá, střecha domu a jeho zdi splývaly spolu v sněhové spoustě, a kdyby nebylo kotoučků modravého dýmu, do vzduchu se vinoucích, nebyl by cizinec měl ani potuchy o tom, že na tomto místě stojí obydlený dům.

 Za těchto okolností byla procházka velice krátká. Avšak cestovatelka se spěšně rozhlédla po tomto neutěšeném výjevu. Všimla si toho polárního obzoru sněhem šlehaného a vznešené hrůzy této arktické bouře. Vrátila se a odnášela si nezapomenutelnou vzpomínku.

 Ovzduší v domě bylo obnoveno za několik okamžiků, a škodlivé výpary se rozptýlily se vznikajícím proudem čistého a osvěžujícího vzduchu. Pak se poručík Hobson a jeho společníci zase uchýlili spěšně pod střechu. Okno bylo opět zavřeno, ale bylo den co den dbáno o to, aby byl sníh z jeho otvoru odklizen, a tak bylo umožněno větrání.

 Takto uplynul celý týden. Naštěstí měli sobi a psi dostatek potravy a nebylo třeba k nim chodit. Osm dní byli přezimovači tímto způsobem uvězněni. Byla to dlouhá doba pro lidi zvyklé na volné povětří, pro vojáky, lovce. Po nějaké době zjistili, že četba pozbývá jaksi na poutavosti a že „cribbage“ (druh karetní hry v Anglii velmi oblíbené) se nakonec zdá jednotvárná. Ulehali s nadějí, až procitnou, že uslyší poslední hukot vichřice, ale nadarmo. Sníh se dosud kupil v oknech, vítr fičel a vířil, ledovce se řítily s hromovým rachotem, kouř se srážel do místností, nutil do neustálého kašle, bouře se nejenom netišila, nýbrž se zdálo, že se ani neztiší.

 Dne 28. listopadu posléze věstil aneroidový tlakoměr, nalézající se ve velkém sále, nastávající obrat ve stavu ovzduší. Očividně stoupal.

 Zároveň klesl teploměr, přišroubovaný zvenčí, skoro naráz pod čtyři stupně pod nulou (- 20 o C). Tyto příznaky již nepřipouštěly omyl.

 29. listopadu obyvatelé tvrze Hope podle venku panujícího ticha skutečně poznali, že bouře přestala.

 Kdekdo spěchal, aby se ocitl venku. Toto uvěznění trvalo dost dlouho. Dveře nebylo možné otevřít. Museli vylézt oknem a odklidit od něho poslední sněhové závěje. Ale tentokrát nešlo o to, aby prorazili měkkou vrstvu. Třeskutým mrazem ztuhla všechna ta spousta a byli nuceni se do ní pustit krumpáči.

 To bylo dílem půl hodiny, a brzy se všichni ocitli - všichni kromě paní Mac Napové, která dosud nevstala, na vnitřním dvoře.

 Mráz byl nadmíru ostrý, ale snesitelný, protože vítr nadobro utichl.

 Nicméně musel každý, kdo chtěl vyjít z teplého obydlí, učinit jakási opatření, aby mu neublížil rozdíl asi čtyřiapadesáti stupňů (30°C) v teplotě.

 Bylo osm hodin ráno. Hvězdy podivně jasné se třpytily od nadhlavníku, kde zářila polární hvězda, až k nejzazším mezím obzoru. Očím se zdálo, že jich jsou miliony, ačkoliv počet hvězd viditelných pouhým okem se počítá na necelých pět tisíc po celé obloze. Thomas Black ulevoval svému podivu výkřiky. Velebil celou oblohu posetou hvězdami, kterou nezastíral nejmenší výpar, nejmenší mlha. Krásnější nebesa se nikdy neobjevila zrakům hvězdáře.

 Zatímco Thomas Black tonul ve vytržení, a nic si nevšímal vezdejších věcí, popošli jeho druhové až na konec ohrady. Sněhová pokrývka byla tvrdá jako skála, ale velmi kluzká což mělo vzápětí za následek několik pádů jinak neškodných.

 Je samozřejmé, že dvůr tvrze byl celý zasypán. Jenom střecha vyčnívala z bílé spousty, jevící úplnou rovnost, neboť vítr její povrch mocně vyhladil. Z hradby bylo vidět jen konce kůlů, pročež by nebyla ani nejneobratnějšímu hlodavci závadou. Ale co dělat? Na to nebylo ani pomyšlení, aby odklidili deset stop ztvrdlého sněhu na tak velké prostoře. Mohli se leda pokusit o zajištění přední části hradby, proházet příkop, jehož protější svah by chránil okolí. Zima však teprve začínala, a byla obava, aby nová bouře nezasypala příkop už za několik hodin.

 Zatímco poručík prohlížel opevnění, které nemohlo uchránit hlavní dům, jako nemohl jediný sluneční paprsek rozpustit tu sněhovou kůru, zvolala paní Joliffová:

 „A naši psi! A naši sobi!“ Bylo vskutku třeba přesvědčit se, jak se vede zvířatům. „Dog house“ a stáj, které nebyly tak vysoké jako dům byly zajisté úplně zaváty, a možná, že v nich nastal nedostatek vzduchu. Někteří tedy spěchali k psinci, někteří ke stáji sobů, ale všechny obavy byly hned rozehnány.

 Ledová zeď, spojující severní roh domu s pobřežním srázem, byla poněkud záštitou oběma stavením, okolo nichž sněhová vrstva nepřevyšovala čtyři stopy. Ve zdi udělané světlíky nebyly zaváty. Bylo shledáno, že jsou zvířata živa a zdráva, a když se otevřely dveře, vyběhli psi, a radostně a vytrvale štěkali.

 Ale mráz pomalu citelně pálil, a po hodinové procházce tanula každému na mysli blahodárná kamna, hučící ve velkém sále. V tu chvíli nebylo venku co dělat. Pasti pohřbené pod sněhem na deset stop nemohly být prohlédnuty. Proto se vrátili. Okno bylo opět uzavřeno, a každý si sedl na své místo za stůl, neboť nadešla hodina oběda.

 Je pochopitelné, že za hovoru se dostal na přetřes mráz, jenž tak rychle zpevnil tlustou sněhovou pokrývku. Byla to mrzutá věc, která ohrožovala do jisté míry bezpečnost tvrze.

 „Pane Hobsone,“ otázala se paní Paulina Barnettová, „copak se nemůžeme dočkat několikadenní oblevy, která by všechen ten led obrátila ve vodu?“

 „Nikoliv, paní Barnettová,“ odpověděl poručík. „Obleva v tuto roční dobu není pravděpodobná. Spíš mám za to, že mráz se ještě mnohem přiostří, mrzí mě, že jsme nemohli ten sníh odklidit, dokud byl měkký.“

 „Jakže? Myslíte, že teplota ještě více klesne?“

 „Zajisté, paní. Co jsou čtyři stupně pod nulou (-20°C) v šířce tak vysoké?“

 „Jak by pak bylo, kdybychom se nalézali na pólu?“ zeptala se paní Paulina Barnettová.

 „Pól, paní, není podle vší pravděpodobnosti nejstudenějším místem na zeměkouli, protože mořeplavci se v mnohém shodují v tom, že tam kladou volné moře. Dokonce se zdá, že vzhledem k jistým poměrům země - a vodopisným leží místo, kde průměrná teplota je nejnižší, na devadesátém pátém poledníku a sedmdesátém osmém stupni severní šířky, totiž na pomoří severní Georgie. Tam po celý rok činí tento průměr pouze dva stupně pod nulou (-19°C). A proto je toto místo známo pod označením »pól studenosti«.“

 „My však, pane Hobsone,“ prohodila paní Paulina Barnettová, „jsme od toho hrozného místa vzdáleni přes osm stupňů šířky?“

 „Doufám také,“ odvětil Jasper Hobson, „že tolik nezkusíme na mysu Bathurst, jako bychom zkusili v severní Georgii. O pólu studenosti jsem se zmínil jen proto, abych vám řekl, že se nesmí plést s vlastním pólem, když jde o pokles teploty. Ostatně podotýkám, že velké mrazy byly zaznamenány i na jiných místech zeměkoule. Jenže dlouho netrvaly.“

 „Na kterých místech, pane Hobsone?“ otázala se paní Paulina Barnettová. „Věřte mi, že otázka mrazu mě v tuto chvíli zvláště zajímá.“

 „Pokud se pamatuji,“ odtušil poručík Hobson, „zjistili arktičtí cestovatelé, že na ostrově Melville teplota klesla až na šedesát a jeden stupeň pod nulou a v přístavě Felix až na šedesát pět stupňů.“

 „Leží ostrov Melville a přístav Felix ve vyšší šířce než mys Bathurst?“ „Ovšem, paní Barnettová, ale do jisté hranice nepadá šířka nikterak na váhu. Sběh různých okolností v parodkruhu stačí přivodit třeskuté mrazy. A neklame-li mne paměť, roku 1845... Četaři Longu, nebyl jste tehdy ve tvrzi Reliance?“ „Byl, pane poručíku,“ přisvědčil Long.

 „Nuže, zda jsme onoho roku nezaznamenali v lednu neobyčejný mráz?“

 „Ano,“ odpověděl četař, „pamatuju se velmi dobře, že teploměr ukazoval sedmdesát stupňů pod nulou (-50°C).“

 „Je to možné?“ zvolala paní Paulina Barnettová, „sedmdesát stupňů ve tvrzi Reliance, na Velkém Otročím jezeře?“ „Ano, paní,“ řekl poručík, „a to teprve na šedesátém pátém stupni šířky, rovnoběžce procházející Kristianií nebo Petrohradem!“

 „Musíme být tedy připraveni na vše, pane Hobsone?“

 „Ano, skutečně na vše, když přezimujeme v arktických krajinách!“ Dne29. a30. listopadu tuhý mráz nepolevil, proto bylo třeba v kamnech silně topit, neboť vlhkost by se jistě srazila v led ve všech domovních koutech. Ale topiva bylo dostatek, a proto jím nešetřili. Udržovali uvnitř průměrně padesát dva stupně Fahrenheita (10°C) přes třeskutou zimu venku.

 Nedbaje nízké teploty a lákán tak čistou oblohou, chtěl Thomas Black pozorovat hvězdy. Doufal, že prozkoumá některé z těch nádherných hvězd, které zářily v nadhlavníku. Přesto musel upustit od pozorování. Nástroje ho „pálily“ do rukou. Pálit je jiné slovo, jímž lze vyjádřit pocit, způsobený kovovým tělesem vydaným takovému mrazu. Ostatně po stránce fyzické je tento úkaz totožný. Pocit je stejný, když se teplo náhle vpraví do masa žhavým tělesem, anebo se mu náhle odejme ledovým tělesem. A důstojný učenec se o tom přesvědčil tak důkladně, že se mu kůže z prstů přilepila na dalekohled. Proto zanechal pozorování.

 Avšak nebesa jej odškodnila, když mu dopřála nepopsatelnou podívanou na své nejkrásnější výjevy: nejprve na měsíční kruh a pak na severní záři.

 Měsíční kruh tedy příluní byl bílý kruh okolo měsíce, vroubený bledočerveným odstínem. Toto světelné kolo, vzniklé lomem měsíčních paprsků poletujících na drobných hranolovitých ledových hranách v ovzduší, mělo v průměru asi čtyřicet pět stupňů. Noční hvězda zářila nejsilnějším leskem uprostřed tohoto věnce, podobného mléčným a průsvitným pruhům měsíčních duh.

 Za patnáct hodin poté se rozhostila nad severním obzorem polární záře, opisující oblouk přes sto zeměpisných stupňů. Vrchol oblouku se nalézal patrně na magnetickém poledníku, a zvláštní náhodou mnohdy pozorovanou se úkaz honosil všemi viditelnými barvami, mezi nimiž se jevila nejzřetelněji červená. Na některých místech oblohy se zdály hvězdy být zbroceny krví. Z mlhavé slitiny na obzoru skupené, jež byla jádrem úkazu, vyzařovaly ohnivé proudy, z nichž některé dosahovaly až za nadhlavník, a jimiž bledlo světlo měsíce zaplaveného těmito elektrickými vlnami. Tyto paprsky se chvěly, jakoby jejich molekulami pronikal nějaký závan vzduchu. Žádný popis není s to, aby vystihl velkolepost a velebnost této „svatozáře“, která se skvěla nádherným leskem na severním pólu světa. Tak planul skvoucí nebeský asi půl hodiny nevyrovnanou září, poté se nezúžil, ani se nesoustředil, dokonce nepozbyl ani dost málo své světelné síly, najednou zhasl, jakoby neviditelná ruka náhle zarazila elektrické zdroje, z nichž čerpal svou podstatu.

 Byl to veliký okamžik pro Thomase Blacka. Ještě pět minut, a ctihodný hvězdář by na místě zmrzl!