XVII. KAPITOLA Nastává zima Bylo 21. září. Slunce se ocitlo v podzimní rovnodennosti, to znamená, e den a noc trvaly na celém světě stejně dlouho. Toto postupné střídání tmy a světla obyvatelé tvrze spokojeně uvítali. Spalo se jim lépe za temných hodin. Oči ve tmě lépe odpočívají, zvlátě kdy je věčné slunce několik měsíců unavovalo. Je známo, e příliv a odliv bývá za rovnodennosti velmi silný, nebo kdy se slunce a měsíc sblíí, jejich spojený vliv dodává tomu přírodnímu úkazu zdvojenou moc. Naskytovala se tedy příleitost bedlivě pozorovat mořské dmutí, které mělo na pobřeí mysu Bathurst nastat. Ji několik dní předtím si Jasper Hobson vytyčil známky, jakýsi vodoměr, aby zevrubně změřil kolmý rozdíl mezi nízkou a vysokou úrovní moře. Ale a se věc měla jakkoliv, i tentokrát zjistil, co o tom vyprávěli pozorovatelé, e sluneční a měsíční vliv se v této končině Severního ledového oceánu sotva projevuje. Dmutí se skoro rovnalo nule, co odporovalo zprávám mořeplavců. “Je v tom něco zcela nepřirozeného!” pravil si v duchu poručík Hobson.
A nevěděl, co si má myslet. Avak dolehly na něj jiné starosti, a nepídil se ji po vysvětlení této zvlátnosti.
29. září se citelně změnil stav ovzduí. Teploměr klesl na čtyřicet jedna stupňů Fahrenheita (5°C). Obloha byla zataená mlhou, která se zanedlouho srazila v dé. Nastávalo patné počasí.
Paní Joliffová se postarala o setbu. Očekávalo se, e vytrvalá ovíková a ličníková semena, chráněná sněnou pokrývkou, odolají drsnému podnebí a na jaře vzklíčí. Pozemek o několika akrech, krytý strání mysu, byl ji předem obdělán a za posledních zářijových dní oset.
Jasper Hobson nechtěl čekat na příchod tuhých mrazů, aby své druhy oblékl do zimního oděvu. Netrvalo dlouho a vichni byli přiměřeně oděni do vlněných koil a spodků, svrchníků z daňčí kůe, kalhot z tulení kůe, koeinových čepic a nepromokavých bot. Podobně byly “oděny” i místnosti.
Dřevěné stěny byly vyčalouněny koeinami, aby se při klesnutí teploty na jejich povrchu nemohly usazovat ledové vrstvy. Mistr Rae si v ten čas vyrobil hustiče, kde se měla sbírat vodní pára prosycující vzduch, a které se měly dvakrát za týden vyprazdňovat. V kamnech topili víc nebo méně, vzhledem ke změnám vnějí teploty, aby se teploměr v komůrkách udroval na padesáti stupních Fahrenheita (10 °C). Kromě toho mohl být dům co nevidět pokryt silnou sněhovou vrstvou, která by zamezila úniku vnitřního tepla. Doufali, e vemi těmito prostředky vítězně překonají dva hrozné nepřátele: mráz a vlhkost.
2. října se sloupec teploměru sníil jetě víc, a první sníh se snesl na celé území v okolí mysu Bathurst. Protoe vál jen slabý větřík, nestrhla se chumelenice, jaké v polárních oblastech bývají a kterým Angličané říkají “drifts”. iroký bílý koberec, stejnoměrně rozloený, přikryl svou bělostí mys, obvod tvrze a dlouhý okraj pobřeí. Pouze jezerní a mořská voda, dosud nespoutaná, se odliovala pinavou, kalnou edí.
Avak na severním obzoru ji bylo vidět první ledovce, rýsující se na zamlené obloze. Nebylo to jetě ledové pole, avak příroda ji sbírala látku, kterou zanedlouho spojil mráz a utvořil neprostupnou hradbu. Ostatně “mladý led” brzy ztuil tekutý povrch moře i jezera. Nejprve zamrzla laguna. Velké bíloedé skvrny se tu a tam objevily, jako známky nastávajícího mrazu, podporovaného klidným ovzduím. Teploměr jednou v noci setrval na patnácti stupních Fahrenheita ( - 9°C), a nazítří se jezero honosilo jednolitou hladinou, která by uspokojila i nejnáročnějí bruslaře na Serpentine (říčka v londýnském Hyde Parku). Potom obloha na obzoru na sebe vzala zvlátní barvu, které velrybáři říkají “blink” a která vzniká odleskem ledových polí. Moře zanedlouho zamrzlo v nedohledný prostor.
Ohromný icefield (ledové pole) se ponenáhlu utvořil nakupením roztrouených ledových ker a přimkl se k pobřeí. Ale toto mořské ledové pole se nepodobalo jednolitému zrcadlu jezera. Čeřící se vlny poruily jeho stejnoměrnost. Sem tam se houpaly dlouhé ztuhlé kusy, okraji neúplně sloučené, několik plovoucích ledů, známých pod jménem “drift ices”, a konečně místy hrboly a často velmi patrné vypnuliny, způsobené tlakem, které velrybáři nazývají “hummocks”. Za několik dní se vzhled mysu Bathurst a jeho okolí změnilo nadobro. Paní Paulina Barnettová byla u vytrení a kochala se pohledem na toto pro ni nové divadlo. Jakými útrapami, jakými svízeli zaplatil její cestovatelský duch monost pozorovat takové věci! Nic není velebnějího nad tento vpád zimní doby, nad toto ovládnutí severních krajů mrazem a zimou! Nebylo poznat ani jedinou z vyhlídek, ani jedinou z poloh, na které se paní Paulina Barnettová a dosud dívala. Krajina na sebe brala jiný ráz. Před jejíma očima se rodila nová země, země jevící vzneenou truchlivost. Jednotlivosti zmizely a sníh ponechal kraji jenom hlavní obrysy, sotva se odráející v mlhách. Byla to dekorace, vyměněná s báječnou rychlostí za jinou dekoraci.
Tam, kde se rozléval oceán, u moře nebylo. Půda u nebyla rozmanitě zbarvená, ale oslňující koberec. U nebyly lesy s různými stromy, ale změti holých koster, napudrovaných jinovatkou. Nebylo skvoucí se slunce, ale bledý kotouč, vlekoucí se mlhou a opisující sotva několik hodin zúený oblouk. Nebyl u ani mořský obzor, který se zřejmě rýsoval na moři, ale nekonečné pásmo velijakých zubatých a rozeklaných ledovců, skládajících tu nepřestupnou krabatinu, kterou příroda navalila mezi pól a její odváné hledače. Co hovorů a pozorování vzbudily tyto změny arktické krajiny! Jedině snad Thomas Black setrval v netečnosti k velebným krásám tohoto divadla.
Co se vak dalo čekat od hvězdáře, tak v sebe zahloubaného, který v obyvatelstvu malé osady a dosud ničím nebyl? Tento výlučný učenec il jen v pozorování jevů na obloze, procházel se jenom po blankytných cestách nebeské báně, vznáel se z hvězdy na hvězdu! A hle, jeho nebesa se na něho zakabonila, souhvězdí se skryla jeho zrakům, neproniknutelný mlhavý závoj se rozestřel mezi ním a nadhlavníkem. Div nezuřil. Ale Jasper Hobson jej potěil, nebo mu slíbil zanedlouho krásné mrazivé noci, velice příhodné k hvězdářskému pozorování severní záře, měsíční kruhy, poboční měsíce a jiné úkazy polárních končin, které jsou s to, aby ho zachvátily obdivem. Avak teplota byla snesitelná. Nevál vítr a právě vítr dodává mrazům pronikavou ostrost. Proto bylo pokračováno v lovu po několik dní. Nové koeiny se hromadily ve skladitích faktorie, nové zásoby potravin plnily spiírnu. - Koroptve a lesní slípky, které se uchylovaly do mírnějích krajů, přiletovaly velkým počtem a poskytovaly čerstvé a zdravé maso. Polárních zajíců bylo hojnost a byli ji oděni zimním rouchem. Na sto těchto hlodavců, jejich stopy ly na sněhu snadno poznat, brzy rozmnoilo tvrzní zásoby. Přiletovala také velká hejna hvízdavých labutí, jednoho z krásných severoamerických druhů. Lovci jich zastřelili několik. Byli to skvostní ptáci, velcí čtyři a pět stop, bíle opeření, na hlavě pak a na vrchní části krku rudí jako měď. Ubírali se do hostinnějího pásma, hledat vodní rostliny a hmyz, který potřebují k výivě, letěli náramnou rychlostí, nebo vzduch a voda jsou jejich pravými ivly. Jiné labutě, řečené “trubači”, jejich křik zní jako vřesk trubky, byly také pozorovány, jak se v hejnech stěhují. Byly bílé jako labuti hvízdavé, skoro stejné velikosti, ale nohy a zobák měly černé. Ani Marbreovi, ani Sabineovi se nepotěstilo srazit některé z těchto trubačů, ale poslali za nimi velmi významný pozdrav: “na shledanou”. Tito ptáci se navracejí s prvními jarními vánky a právě v tuto dobu je lze nejsnáze lovit. Pro kůi, peří a prach, jim lovci a Indiáni ukládají horlivě o ivot a v některých příznivých rocích vyváejí faktorie na trhy staré pevniny po deseti tisících těchto labutí, které se prodávají po půl guinei. Za těchto vycházek, trvajících jenom několik hodin a často přeruovaných nepohodou, se dost často potkávali se smečkami vlků. Nebylo třeba zacházet daleko, nebo tato zvířata, odvánějí kdy je hlad, se ji ponenáhlu blíila k faktorii. Mají velmi bystrý čich a výpary z kuchyně je lákaly. V noci je bývalo slyet, jak vyjí příerným způsobem. Tyto elmy, jednotlivě málo nebezpečné, se stávali nebezpečné velkým počtem. Proto se lovci odvaovali mimo tvrz jen dobře ozbrojení.
Kromě toho se jevili náchylnějí k útoku mladí medvědi. Neminul den, aby jich nebylo několik spatřeno. V noci přicházeli a k samé hradbě.
Někteří byli výstřely raněni, utekli a přitom kropili sníh krví.
Avak do 10. října nezanechal ani jediný svůj teplý a cenný koich v rukou lovců. Ostatně Jasper Hobson svým lidem nedovoloval, aby se obořili na tyto strané elmy. Vůči nim bylo lépe setrvat v obraně a moná, e ji nadcházela chvíle, kdy medvědi, puzení hladem, se pokusí o útok na tvrz Hope.
Potom by bylo načase se bránit a zároveň rozmnoit zásoby potravin.
Po několik dní byla suchá a studená povětrnost. Sníh byl na povrchu ztuhlý a k pochodům velmi příznivý. A proto bylo podniknuto několik výletů na pobřeí a na jih od tvrze. Poručík by rád zjistil, jestli se najdou v okolí nějaké stopy po jednatelích saint-louiské společnosti, ač u neodeli z území, pátrání vak bylo marné. Je pravděpodobné, e se Američané vrátili zpět do některé jiní tvrze, aby tam přečkali zimní měsíce.
Těch několik pěkných dní netrvalo dlouho a kdy v první listopadový týden vítr přeskočil na jih, padal sníh velmi hojně, ačkoliv mrazy polevily.
Pokrýval brzy půdu vrstvou několika stop. Museli den po dni odklízet sníh od vchodů do domu a prohazovat tak cestu, vedoucí ke vratům, kůlně, k sobímu chlévu a ke psinci. Vycházky byly konány řídčeji a to nezbytně na lyích, čili sněhových bruslích.
Kdy sněhová pokrývka ztvrdne mrazem, snese tíhu člověka a noha má na ní pevnou oporu. Obvyklé chůzi se nenaskytují překáky. Ale kdy tato sněná pokrývka změkne, nemůe chodec udělat ani krok, aby se nezabořil a po kolena. Za těchto okolností uívají Indiáni lye.
Poručík Hobson a jeho druhové byli zvyklí se pohybovat po těchto snow-shoes a po sypkém sněhu běhali tak rychle jako bruslař po ledě.
Paní Paulina Barnettová se ji s touto obuví obeznámila a mohla brzy závodit v běhu se svými společníky. Byly podnikány rychlé výlety, jak po zamrzlém jezeře, tak po pobřeí. Dokonce bylo moné postoupit několik mil po pevném povrchu moře, nebo led byl pak u tlustý několik stop. Ale takový výlet velice unavoval, protoe byl led hrbolatý, vude trčely ledové kry, nakupené na sebe, hummocky, které bylo třeba obcházet, dále pak pásmo ledovců nebo spíe ledová hradba, navazovala nepřístupnou překáku, nebo její hřeben se tyčil do výe pěti set stop. Tyto ledovce, malebně navrené, byly překrásné. Vytvářely zde zbělelé zříceniny města rozvalenými pomníky, sloupy a budovami, jinde se jevila sopečná krajina s rozervanou půdou, nakupeninami ledu, skládajících horská pásma se títy, ostře vyznačenými, srázy a údolí, celé ledové výcarsko! Někteří opozdilí ptáci, rackové, potáplice a bouřliváčkové, dosud oivovali pustinu a vyráeli pronikavé skřeky. Velcí bílí medvědi se ukazovali mezi hummocky a splývaly s nimi bělostí. Cestovatelka si věru nemohla stěovat na nedostatek dojmů a hnutí mysli. Věrná Madge, ji provázející, se o ně také podílela.
Jak daleko byly obě od tropických indických a australských pásem!
Bylo vykonáno několik výletů na tento zledovělý oceán, jeho tlustá kůra by unesla, celé dělostřelecké parky, dokonce i pomníky. Ale tyto procházky byly zanedlouho spojeny s takovými svízeli, e od nich museli nadobro upustit. Citelně ubývalo teploty a sebelehčí práce, sebemení námaha, znamenala u kadého vzápětí zádunost, která je ochromovala. Rovně oči trpěly oslnivou sněhovou bělostí a nebylo moné snáet dlouho tento odlesk, který Eskymákům velmi často způsobuje slepotu. Zvlátním přírodním jevem pak, vyvozovaným lomem světelných paprsků, bylo, e se ji nejevily vzdálenosti, hloubky a tlouky takovými, jakými vskutku byly. Dvě ledové kry byly od sebe na pět anebo est stop, kdeto oko změřilo jenom jednu nebo dvě. Tento zrakový klam byl pak příčinou velmi četných a bolestných pádů.
Dne 14. října ukazoval teploměr tři stupně Fahrenheitovy stupnice pod nulou (-16°C) a zima byla tím citelnějí, e vál silný vítr. Vzduchem se zdály poletovat jehly. Kdo byl mimo dům, tomu hrozilo doopravdy, e bude “frost bitten”, to je, e omrzne, kdyby se mu nepodařilo obnovit oběh krve v zachváceném údu třením sněhem. Několik obyvatel tvrze bylo stieno náhlým omrznutím, mimo jiné Garry, Belcher, Hope, ale byli včas třeni, take vyvázli z nebezpečí. Za těchto poměrů si lze představit, e se velijaká ruční práce stala nemoná. Ostatně byly v tuto dobu dny nadmíru krátké. Slunce zůstávalo pod obzorem pouze několik hodin. Po jeho západu nastával dlouhý soumrak. Začínalo skutečné přezimování, to je uzavřenost. Poslední polární ptáci ji uletěli z pomourného pobřeí. Zbylo tam jenom několik párů kropenatých sokolů, které Indiáni nazývají případným jménem “přezimovači”, poněvad prodlévají v ledových končinách a do příchodu polární noci, i ti co nevidět zmizí. Poručík Hobson tudí spěchal, aby byly práce hotovy, toti úprava pastí a lapaček, které měly být na zimu nastraeny v okolí mysu Bathurst.
Princip pastí spočíval v těkých prknech, leících na jakémsi zařízení, sloeném ze tří dřeva udrujícím se ve volné rovnováze, proto sebelehčí dotyk přivodil pád. Byla to ve velkých rozměrech stejná past, jakou pouívají pytláci v polích. Na konci vodorovného dřeva bylo vnadidlo z pozůstatků zvěřiny a velijaké zvíře prostřední velikosti, lika nebo kuna, kdy o ně zavadila tlapkou, bylo nevyhnutelně přiraeno a zabito. Takové jsou pasti, jaké líčí v zimě, a to na rozloze mnohdy několika mil, proslulí lovci, jejich dobrodruný ivot vylíčil tak poeticky Cooper. Podobných tluček bylo v okolí tvrze Hope, nastraeno asi třicet a měly být čas od času v nedlouhých intervalech prohlíeny. Dne 12. listopadu se malá osada rozmnoila o nového člena. Paní Mac Napová porodila silného zdravého chlapce, na kterého byl mistr tesař nadmíru hrdý. Paní Paulina Barnettová byla novorozenci kmotrou a bylo mu dáno jméno Michael Hope. Křestní obřad byl vykonán s jakousi okázalostí a tento den byl ve faktorii slavnostním dnem na počest malého tvora, který se narodil za sedmdesátým stupněm severní ířky. Za několik dní pak, dne 20. listopadu, se slunce skrylo za obzorem a do dvou měsíců se u nemělo objevit. Polární noc nastala!
