XVI. KAPITOLA Dva výstřely Uběhla první polovina měsíce září. Kdyby tvrz Hope ležela na samém pólu, to je o dvacet stupňů šířky výše, byly by ji už zahalily temnoty polární noci. Ale na této sedmdesáté rovnoběžce se slunce vleklo obloukovitě nad obzorem ještě přes měsíc. Nicméně teplota se již citelnou měrou ochlazovala. V noci klesal teploměr na třicet jedna stupňů Fahrenheita (1° Celsia). Tu a tam se již tvořily přímrazky, které ve dne tály pod posledními slunečními paprsky. Několikrát se strhla sněhová chumelenice, provázená prudkým deštěm a větrem. Nastávala mrazivá roční doba.
Avšak obyvatelstvo faktorie ji mohlo očekávat beze strachu. Nashromážděné potraviny již stačily na delší čas.
Zásoba sušené zvěřiny se dostatečně rozmnožila. Bylo pobito ještě asi dvacet mrožů. Mac Nap měl čas na postavení dobře uzavřené stáje pro domácí soby a prostornou kůlnu za domem, kde bylo narovnáno palivo. Ať přijde zima, tedy noc, sníh, led a mráz - byli na ni připraveni.
Avšak když se Jasper Hobson postaralo potřeby obyvatelů tvrze, pomýšlel také na prospěch Společnosti. Nadešla chvíle, kdy zvěř, odívající se zimním kožichem, byla vzácnou kořistí. Doba byla příhodná k odstřelu, než se země stejnoměrně pokryje sněhem a mohly se líčit pasti. Proto Jasper Hobson uspořádal honby.
V této vysoké šířce se nemuseli obávat konkurence Indiánů, kteří jsou obvyklými dodavateli faktorií, protože zajíždějí do jižnějších končin. Poručík Hobson, Marbre, Sabine a dva nebo tři jejich přátelé museli tedy lovit na vrub Společnosti, a lze si pomyslet, že neměli nouzi o práci.
Bylo oznámeno, že na říčce, vzdálené asi šest mil jižně od tvrze, sídlí kmen bobrů. Tam podnikl Jasper Hobson první výpravu.
Jindy se platívalo za kilogram bobří podsady (spodní jemná srst) až čtyři sta franků, za časů, kdy se jí obyčejně užívalo k výrobě klobouků, avšak užívání podsady se omezilo, nicméně kůže mají na kožešinových trzích doposud do jisté míry značnou cenu, poněvadž této čeledi hlodavců, nemilosrdně pronásledovaných, čím dál víc ubývá.
Lovci se odebrali k říčce na označené místo. Poručík ukázal, obdivující se paní Paulině Barnettové, důmyslná opatření, vytvořená zvířaty, aby mohla vhodně hospodařit ve svém podvodním městě. Bylo tam na sto bobrů, kteří obývali po párech doupata vyhrabaná u břehu. Ale začali si již stavět zimní sídlo a usilovně na něm pracovali.
Napříč přes potok, bystře tekoucí a hluboký tak, že jeho spodní voda nezamrzala ani za nejkrutějších zim, zbudovali hráz obloukovitě zahnutou proti proudu, tato hráz byla pevně vystavěna z kůlů, kolmo zasazených a propletených ohebnými větvemi, a z oklestěných stromů příčně o ně zapřených, to vše bylo spojeno, slepeno a vyzděno hlinitou prstí, kterou hlodavci nejprve nohama promísili, touto hlínou, na hromady navršenou, stejnoměrně omazali všechnu roubeninu hráze pomocí širokého, téměř oválového, vodorovně sploštělého a šupinatého ocasu.
„Účelem této hráze bylo,“ pravil Jasper Hobson, „dodat stálosti úrovni řeky, a proto mohli inženýři kmene vystavět proti proudu tyto okrouhlé boudy, jejichž vrcholky vidíte. Boudy jsou pevné stavby, jejichž stěny ze dřeva a hlíny jsou široké dvě stopy a dovnitř je možné se dostat úzkým otvorem, nalézajícím se pod vodou, proto každý obyvatel je nucený se potopit, chce-li ven z domova nebo zpět, to však rodině zároveň poskytuje úplnou bezpečnost. Kdybyste rozbořila některou z těchto budek, poznala byste, že se skládá ze dvou pater spodního, které je skladištěm, a kde jsou uloženy zásoby na zimu, jako větve, kůra, kořeny, a vrchního, kam voda nedostupuje, a kde bydlí majitel se svou malou rodinou.“ „Ale vždyť žádné z těchto přičinlivých zvířat nevidím,“ ozvala se paní Paulina Barnettová. „Nebo již zanechaly stavby?“ „Nemyslím,“ odvětil poručík Hobson, „ale v tuto chvíli dělníci odpočívají a spí, neboť tato zvířata pracují pouze v noci, my je potom přepadneme v doupatech.“ A chytání těchto hlodavců vskutku nebylo spojeno s žádnými obtížemi. Během hodiny jich pochytali asi sto, a mezi nimi měli někteří velkou tržní cenu, protože jejich srst byla zcela černá. Ostatní se honosili kožichem hebkým, dlouhým, lesklým, s rudě kaštanovým odstínem a jemnou, hustou, stříbrošedou podsadou. Lovci se vrátili do tvrze velice spokojeni s výsledkem lovu. Bobří kůže byly uloženy do skladiště a zapsány do seznamu podle hodnoty pod názvem „pergamenů“ nebo mladých bobrů.
Po celý měsíc září a skoro až do poloviny října konali tyto výpravy, které se setkávaly se zdarem.
Byli uloveni také jezevci, i když v malém počtu, jejich kůží se vykládaly chomouty tažných koní a srst sloužila k výrobě kartáčů a štětců.
Tyto šelmy - jsou skutečně malí medvědi - náležejí k odrůdě jezevců rosomákovitých, kteří se vyskytují pouze v Severní Americe.
Jiní členové řádu hlodavců, stejně tak přičinliví jako bobři, se ocitli v hojném počtu ve skladištích faktorie. Byly to krysy pižmové, přes stopu dlouhé, s širokým ocasem a velmi cennou kožešinou. Snadno byly pochytány v doupatech, neboť kraj jimi oplýval následkem plodnosti, pro tento druh typickou.
Střelné zbraně použili proti několika druhům rodu kočkovitých, rysům. Tyto obratné a hbité šelmy, srsti jasně ryšavé a černavě skvrnité, nebezpeční i sobům, jsou v pravém slova smyslu ostrovidy a dovedou se srdnatě bránit. Avšak ani Marbre ani Sabine neměli co činit se svým prvním rysem a zastřelili těchto zvířat asi šedesát.
Několik rosomáků s krásným kožichem bylo usmrceno stejným způsobem.
Hranostajové se ukazovali málokdy. Tato zvířata z čeledi kunovitých se ještě, stejně jako tchořové, nehonosila krásným zimním rouchem, které je celé bílé kromě černé tečky na konci ohonu. Jejich srst byla dosud nahoře ryšavá a vespod žlutavě šedá. Jasper Hobson tedy svým druhům přikázal, aby je zatím šetřili. Bylo třeba vyčkat až „uzrají“, ať se vyjádříme slovem lovce Sabina, to znamená až zimními mrazy zbělejí. Tchořů, jejichž lov pro velmi nepříjemný zápach, který tato zvířata ze sebe vydávají a pro nějž se jim dostalo jména smraďoch, byl ukořistěn slušný počet. Chytali je buď v děrách stromů, které jim slouží za brlohy, nebo je zabíjeli střelnými ranami, když utekli do větvoví.
Kuny byly cílem zvláštní honby. Je známé, jak oblíbená je kůže těchto šelem, ačkoliv ne tolik jako sobolí, jejichž bohatá kožešina je v zimě černavá. Avšak sobol žije pouze v severních zemích Evropy a Asie, až po Kamčatku a nejvíce ho loví Sibiřané. Nicméně na americkém pobřeží arktického moře se vyskytují jiné kuny, jejichž kůže má dosud velmi značnou cenu, jako lasice a pekani, jinak řečeno „kuny kanadské“.
Tyto kuny a lasice dodaly v měsíci září faktorii jen skromný počet kožešin. Jsou to zvířátka velice bystrá a hbitá, dlouhého a pružného těla, a pro tyto vlastnosti jsou nazývána „červovitými“. A skutečně se dovedou protáhnout jako červ a proklouznout sebetěsnějšími otvory.
Dá se vytušit, že snadno unikaly před pronásledujícími lovci. Proto je snadnější chytat tuto zvěř v zimě do pastí. Marbre a Sabine čekali jen na příhodnou dobu, aby se stali léčkaři.
Abychom doplnili výčet kožešin, které tvrz Hope nabyla za těchto výprav, zmiňme se ještě o liškách modrých a liškách stříbřitých, které jsou na ruských a anglických trzích považovány za nejvzácnější.
Nejcennější je ovšem liška modrá, známá v přírodopise pod jménem „isatis“. Toto hezké zvíře má černý čenich a srst popelavou nebo tmavorusou a nikoliv modrou, jak by se někdo mohl domnívat. Je velmi dlouhá, velmi hustá a hebounká a zasluhuje obdiv, pro své vynikající vlastnosti, které krásné kožešině náleží, to je měkkost, trvanlivost, dlouhé a husté chlupy a barvitost. Modrá liška je bezesporu králem kožešinových zvířat. A proto její kůže šestkrát převyšuje ceny ostatních a plášť ruského cara, celý ušitý z nádherných kožešin modré lišky, které jsou nejkrásnější, byl na londýnské výstavě roku 1851 ceněn na tři tisíce čtyři sta liber šterlinků.
Několik těchto lišek se objevilo v okolí mysu Bathurst, avšak lovci se jich nemohli zmocnit, neboť tyto šelmy jsou lstivé, obratné a těžko polapitelné. Zato se jim poštěstilo zastřelit asi tucet lišek stříbřitých, jejichž krásně černá srst bíle prokvétá. Ačkoliv jejich kůže se svou hodnotou nevyrovná kůži lišek modrých, je přece jen bohatou kořistí, která má velkou cenu.
Jedna z těchto lišek stříbřitých byla nádherné zvíře, velikostí o něco převyšující obyčejnou lišku. Měla uši, plece a ohon mourově černé a útlý konec ocasu a obočí na špičkách byly bílé.
Zvláštní okolnosti, za kterých byla tato liška zastřelena, zasluhují, aby byly podrobně vylíčeny, neboť opodstatňují jisté obavy poručíka Hobsona, stejně jako některá obranná opatření, jež pokládal za nutné provést.
24. září zrána dovezly dvoje saně paní Paulinu Barnettovou, poručíka, četaře Longa a dva nejlepší vojenské lovce k Mroží zátoce. Den předtím byly několika muži nalezeny liščí stopy uprostřed skal, mezi nimiž rostly skrovné křoviny, a neklamně svědčily o tom, že tudy prošly lišky. Lovci horlivě slídili po stopě, která jim slibovala drahocennou kořist a jejich pátrání skutečně nebylo marné. Za dvě hodiny po jejich příchodu ležela na zemi ulovená pěkná liška stříbřitá.
Zahlédli ještě dvě nebo tři jiné šelmy téhož druhu. Lovci se rozdělili.
Marbre a Sabine se pustili po stopě jedné lišky, kdežto poručík Hobson, paní Paulina Barnettová a četař Long chtěli zaskočit druhé krásné zvíře, skrývající se za skalami.
Bylo ovšem třeba obelstít lišku, která se někde přikrčovala a žádnou částí těla se nevydávala lovcům na dostřel.
Asi půl hodiny trvalo toto pronásledování a nevedlo ke konci.
Avšak zvíře bylo obklíčeno ze tří stran, čtvrtou mu uzavíralo moře.
Brzy pochopilo své nevýhodné postavení a odhodlalo se z něho vymknout ohromným skokem, který lovci nedával jinou možnost, než na ně vystřelit v letu.
Vymrštilo se tedy a přeskočilo skalisko. Ale Jasper Hobson po něm pozorně hleděl, a když se zvíře mihlo jako stín, uvítal jej kulkou.
Ve stejný okamžik třeskla druhá rána a smrtelně raněná liška se svalila na zem.
„Hurá! Hurá!“ zvolal Jasper Hobson. „Je má!“ „A má!“ ozval se cizinec a postavil nohu na lišku v okamžiku, když po ní poručík sahal. Jasper Hobson zaraženě ucouvl.
Myslel si, že druhá kulka vyšla z četařovy pušky. Stál proti neznámému lovci, kterému se dosud kouřilo z pušky.
Dva soupeři na sebe pohlíželi.
V tom přišli paní Paulina Barnettová a její společník, po nich se brzy dostavili i Marbre a Sabine. Asi dvanáct mužů vystoupilo zpoza skály a přistoupilo k cizinci, který se cestovatelce zdvořile poklonil.
Byl vysoké postavy a vypadal jako jeden z těch „kanadských cestovatelů“, jejichž konkurence se Jasper Hobson nejvíce obával. Tento lovec měl na sobě starodávný kroj, který tak zevrubně popsal americký romanopisec Washington Irving: pokrývku na způsob pláště, pruhovanou bavlněnou košili, široké soukenné spodky, kožené kamaše, mokasíny z daňčí kůže, pestrý vlněný pás, za nímž měl zastrčen nůž, míšek s tabákem, dýmka a jiné drobné náčiní pro potřebu pod širým nebem, krátce řečeno oděv člověka napůl vzdělaného a napůl divokého. Čtyři jeho kamarádi byli oblečeni jako on, ačkoliv ne tak úpravně. Ostatních osm, z nichž se jeho družina skládala, byli Indiáni Chippewayové.
Jasper Hobson se nemýlil. Měl před sebou Francouze nebo aspoň potomka kanadských Francouzů a snad jednatele amerických společností, jehož úkolem bylo pozorovat nově založenou faktorii.
„Ta liška je moje, pane,“ pravil poručík po chvilkovém mlčení, za kterého si oba upjatě hleděli do očí.
„Byla by vaše, pokud jste ji zastřelil,“ odpověděl neznámý dobrou angličtinou, avšak se slabým cizím přízvukem.
„Mýlíte se, pane,“ řekl na to živě Jasper Hobson. „To zvíře je mé, i kdyby je vaše kulka usmrtila a ne moje!“ Pohrdlivý výsměch měla vzápětí tato odpověď, svědčící o všech domnělých právech, která si Společnost osobovala ke krajům Hudsonova zálivu od Atlantického k Tichému oceánu.
„Pane,“ ujal se opět slova neznámý a nenuceně se opíral o ručnici, „vy tedy považujete Společnost Hudsonova zálivu za neomezenou držitelku veškerého tohoto území na americkém severu?“ „Zajisté,“ přisvědčil poručík Hobson, „a pokud ano, pane, jak je známo, ve službách některého amerického družstva...“ „Společnosti pro obchod s kožešinami v Saint Louis,“ uklonil se lovec. „Myslím,“ mluvil dále poručík, „že byste byl v nemalých rozpacích, kdybyste měl ukázat listinu, kterou se uděluje výsada na kteroukoliv část tohoto území.“ „Listiny! Výsady!“ zvolal opovržlivě Kanaďan. „To jsou planá slova staré Evropy, která mají v Americe špatný zvuk.“ „Vždyť nejsme ani v Americe, nýbrž na anglické půdě!“ odvětil hrdě Jasper Hobson. „Pane poručíku,“ pravil lovec rozčileně, „není příhodná chvíle, abychom rozpřádali spor o této věci. Již dávno víme, jaké nároky si Anglie a Společnost Hudsonova zálivu činí zvlášť v případě lovišť, ale já si myslím, že dříve nebo později události změní tento stav věcí, a že Amerika bude americkou od Magellanova průlivu až po severní pól.“ „S tím nesouhlasím,“ odporoval suše Jasper Hobson. „Buď jak buď, pane,“ pokračoval Kanaďan, navrhuji vám, abychom mezinárodní otázku opustili. Ať jsou nároky Společnosti jakékoliv, je jisté, že v nejsevernějších končinách pevniny a především v přímoří toto území náleží tomu, kdo je obsadí. Založil jste faktorii na mysu Bathurst, nebudeme lovit na vašich pozemcích, vy pak ušetříte naše, až si naše společnost někde jinde na americkém pobřeží zřídí nějakou tvrz.“ Poručíkovi se svraštilo čelo. Jasper Hobson dobře věděl, že Společnost Hudsonova zálivu bude v nedaleké budoucnosti narážet na vážné soupeře, že nebude dbáno na její nároky na vlastnictví všech severoamerických území a že mezi soupeři dojde k potyčkám. Rovněž však uznal, že není vhodná chvíle k přetřesu sporné otázky výsad, a proto byl skoro vděčný, že lovec, ostatně velmi zdvořilý, zavedl rozmluvu na jinou kolej.
„Co se týká věci, ve které se rozcházíme,“ pravil kanadský lovec, „příliš mi na ní nezáleží, a myslím, abychom ji proto rozsoudili po lovecku. Vaše puška a moje mají různou ráži, a naše kulky bude tedy docela snadné poznat. Ať je liška toho z nás dvou, který ji skutečně usmrtil!“ Návrh byl spravedlivý. Takto mohla být otázka majetku, vzhledem k zastřelenému zvířeti, rozřešena.
Mrtvola lišky byla prohlédnuta. Zasáhly ji dvě kulky lovců, jedna do boku, druhá do srdce. Tato rána pocházela od Kanaďana.
„To zvíře je samozřejmě vaše, pane,“ řekl Jasper Hobson, který špatně tajil svoji mrzutost, že se tato nádherná kořist ocitne v rukou cizince.
Cestovatel zvedl lišku, a v tom, když se již okolostojící domnívali, že si ji přehodí přes rameno a odnese, přistoupil k paní Paulině Barnettové a řekl: „Dámy mají rády krásné kožešiny. Kdyby věděly, co námahy a nebezpečí stojí lovce, aby je získal, možná, že by tak po nich nebažily.
Zkrátka však, mají je rády. Proto dovolte paní, ať vám tuto kožešinu nabídnu jako památku na naše setkání.“ Paní Paulina Barnettová ji váhala přijmout, ale kanadský lovec tuto kožešinu nabídl tak dvorně a tak dobrosrdečně, že by jej odmítnutí urazilo.
Cestovatelka s poděkováním přijala.
Cizinec se paní Paulině Barnettové uklonil, pozdravil Angličany a brzy zmizel i se svými druhy mezi pobřežními skalami.
Poručík a jeho družina se pustili k tvrzi Hope. Ale Jasper Hobson kráčel zamyšleně. Poloha nového závodu, založeného jeho přičiněním, byla nyní známá soupeřící společnosti, a toto setkání s kanadským cestovatelem mu věstilo pro budoucnost velké potíže.
