×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Země kožešin - Jules Verne, XIV. KAPITOLA Několik vycházek

XIV. KAPITOLA Několik vycházek Nový příbytek byl rychle opatřen nábytkem. Polní lože, upravené ve velkém sále, lákalo spáče. Tesař Mac Nap vyrobil veliký stůl s hrubýma, těžkýma nohama, jenž nikdy nesténal pod tíhou sebevětších pokrmů. Kolem stolu se rozkládaly neméně bytelné lavice upevněné v zemi, proto neměly žádné právo na název „nábytek“, který přísluší pouze drahým předmětům. Několik přenosných stolic a dvě obrovské skříně doplňovaly úpravu této místnosti.

Zadní místnost byla rovněž hotova. Silné přepážky ji rozdělovaly na šest komůrek, z nichž pouze dvě byly osvětleny posledními okny, hledícími z předního a zadního průčelí. Nábytek každé komůrky se skládal z jedné postele a stolku. Paní Paulina Barnettová a Madge se společně ubytovaly v komůrce, ze které byl výhled přímo na jezero.

Jasper Hobson nabídl Thomasovi Blackovi druhou osvětlenou komůrku v nádvorním průčelí, a hvězdář se v ní ihned ubytoval. Poručík se zatím, než byli jeho lidé ubytováni v nových budovách, spokojil s jakousi zpola tmavou kobkou, sousedící s jídelnou, do které vnikalo světlo alespoň trochu otvorem proraženým v předělné stěně. Paní Joliffová, Mac Napová a Raeová zabraly se svými manžely ostatní komůrky. Ostatně do malé osady měl zanedlouho přibýt nový člen, a mistr Mac Nap jednou neváhal požádat paní Paulinu Barnettovou, aby mu prokázala čest být kmotrou. Této žádosti ochotně vyhověla.

Saně byly vyprázdněny a náklad přenesen do rozličných místností. Na půdu, kam se vylezlo po žebříku, postaveném vzadu na vstupní chodbě, bylo uloženo náčiní, potraviny a střelivo, které prozatím nepotřebovali. Zimní šatstvo, boty a čepice, kůže a kožešiny, se vešly do velkých skříní, kde byly chráněny před vlhkostí.

Když byly tyto první práce skončeny, postaral se poručík o budoucí vytápění domu. Dal na zalesněných chlumech nadělat velké zásoby paliva, věděl, že za některých zimních dnů nebude možné se odvážit ven. Pomýšlel i na to, aby zužitkoval přítomnost tuleňů na pobřeží a opatřil si hojnou zásobu oleje, polární mrazy bylo třeba překonávat nejráznějšími prostředky. Podle jeho rozkazu a za jeho vedení byly v domě zřízeny hustiče na sbírání vnitřní vlhkosti, tyto přístroje je snadné zbavit ledu, kterým se během zimy naplnily.

Nadmíru závažná otázka vytápění vrtala poručíku Hobsonovi hlavou.

„Paní Barnettová,“ říkal často cestovatelce, „jsem zrozen v arktických krajích, mám v těchto věcech zkušenosti a zvlášť často jsem četl o zimních pobytech. Opatrnosti není nikdy nazbyt, má-li se strávit zima v těchto končinách. Musí se vše předvídat, neboť jediné opomenutí může mít při přezimování nenapravitelné následky.

„Věřím vám, pane Hobsone,“ odpovídala paní Paulina Barnettová, „a vidím, že zima ve vás najde hrozného protivníka. Ale nezdá se vám také důležitá otázka výživy?“ „Ano zdá, paní Barnettová, a pevně doufám, že nás kraj uživí, abychom si ušetřili zásoby. A proto také za několik dní, až budeme lépe usazeni, uspořádáme zásobovací hony. Co se týče kožešinové zvěře, později uvidíme, co si počneme a jak naplníme skladiště Společnosti.

Ostatně není ani příhodný čas k lovu kun, hranostajů, lišek a jiných kožešinových zvířat. Nemají ještě zimní srst a kůže by měly o pětadvacet procent menší cenu. Nejprve zásobíme kuchyň ve tvrzi Hope. Sobi, losi a wapiti, kteří zabloudili až sem do přímoří, budou jediným cílem našich lovů. Živit dvacet lidí a šedesát psů je věcí, která již stojí za přemýšlení!“ Jak je vidět, byl poručík člověk pořádkumilovný, chtěl neustále jednat a kdyby jej druhové podporovali, nepochyboval, že svůj nesnadný podnik dovede ke zdárnému konci.

Počasí bylo v tuto roční dobu téměř ustavičně pěkné. Zimní čas měl nadejít až za šest neděl. A proto sotva byl hlavní dům hotov, dal Jasper Hobson vykonat další tesařské práce - prostornou stáj, jako přístřešek pro psí spřežení. Tento „dog house“ byl zbudován na samé patě předhoří, opíral se o jeho stráň, asi čtyřicet kroků po pravém boku domu. Vedlejší budovy, určené za byt mužstva, měly stát proti stáji nalevo, kdežto skladiště a prachárna zaujímaly přední část ohrady. Tuto ohradu se Jasper Hobson, snad z přílišné opatrnosti, odhodlal zřídit ještě do zimy. Kůly ze zašpičatělých trámů, řádně do země zapuštěných, měly faktorii chránit nejen proti útokům velkých zvířat, ale i proti napadení lidmi, kdyby se vyskytl nějaký nepřítel, ať Indiáni či někdo jiný.

Poručík stále ještě myslel na stopy, které zanechal na přímoří nějaký hlouček lidí asi dvě stě mil od tvrze Hope. Znal hrubé chování potulných lovců a usoudil, že je radno se proti náhlému útoku veškerými možnými prostředky zabezpečit. Ohradní čára byla tedy vyměřena tak, aby obklopovala celou faktorii, a ve dvou předních rozích, obrácených k laguně, se Mac Nap rozhodl vystavět dvě dřevěné budky, ve kterých by byli lidé na stráži dobře chráněni.

S trochou píle - obětaví dělníci pracovali bez oddechu - bylo možné tyto nové stavby dodělat do zimy.

Zatím Jasper Hobson uspořádal několik honů. Odložil na několik dní výpravu proti tuleňům a hleděl si výlučně přežvýkavců, jejichž usušené a uchované maso mělo být potravou za krutých zimních dní.

Sabine a Marbre proto odcházeli od 8. srpna, někdy sami, někdy provázeni poručíkem a četařem Longem, každý den do okolí, do vzdálenosti několika mil. Často se k nim přidružila i neúnavná paní Paulina Barnettová s puškou, se kterou obratně zacházela a nezůstávala nijak pozadu za ostatními lovci.

Tyto lovecké výpravy během měsíce srpna byly úspěšné a spižírna se očividně naplňovala. Dlužno podotknout, že Marbre a Sabine znali veškeré lsti a úskoky, které bylo třeba v těchto končinách použít, zvláště jde-li o soby, kteří jsou nadmíru nedůvěřiví a ostražití. Osvědčili se velikou trpělivostí, když se plížili v závětří, aby je bystrý čich zvířat nezvětřil! Lákali je k sobě, když mávali nad křovinami zakrslých bříz krásnými parohy, kořistí předchozího lovu, a sobi - či vlastně caribou, ať je nazveme indiánským jménem - se nechali oklamat a přibližovali se na dostřel lovcům, kteří nikdy nechybili. Jejich úkryt býval často prozrazen návěstným ptákem, Sabineovi a Marbremu dobře známým, malou denní sovou, velikosti holuba. Přivolával lovce vyrážením pronikavých skřeků jako dítě, a proto právem zasluhoval název „varovatel“, jak jej pojmenovali Indiáni. Těchto přežvýkavců bylo zastřeleno asi padesát. Maso, rozřezané na dlouhé pruhy, bylo dáno do spíže a z vydělané kůže se měla ušít obuv.

Ke vzrůstu potravinových zásob nepřispívali pouze caribou, ale velkým dílem i polární zajíci, kteří se v této končině hojně rozmnožili.

Nebyli tak plaší, jako jejich evropští příbuzní a nechávali se snadno střílet. Měli veliké uši, hnědé oči a kožešinu bílou jako labutí prach.

Vážili deset až patnáct liber. Lovci skolili velký počet těchto zvířat, jejichž maso je vskutku chutné. Na sta jich vyudili, mimo ty, jež obratná ruka paní Joliffové proměnila ve velice vábné paštiky.

Ale co se takto rozšiřovaly zásoby pro budoucnost, ani každodenní strava nebyla zanedbávána. Mnoho polárních zajíců posloužilo za oběd, jak lovci tak i pracovníci mistra Mac Napa nebyli z těch, kteří pohrdají kusem čerstvé, šťavnaté zvěřiny. V laboratoři paní Joliffové se rozdělovali a hromadili tito hlodavci v nejrozmanitější pokrmy a úpravy, a zručná drobná žena překonávala sama sebe, k nemalé radosti desátníka, který ji nepřestával vynášet, ostatně tato chvála nenarážela na odpor.

Někteří vodní ptáci poskytovali rovněž velmi příjemnou změnu v každodenním jídelníčku. Kromě kachen, na březích laguny se hemžících, sluší se zmínit o jistých ptácích, kteří se v četných hejnech snášeli na místa, kde rostlo hubené vrboví. Byli to pernatci, náležející k odrůdě koroptví, kteří mají svá přírodopisná jména. Když se paní Paulina Barnettová poprvé otázala Sabina, jak se ti ptáci jmenují, lovec jí odpověděl: „Indiáni jim říkají »vrboví tetřevi«, ale pro evropské lovce jsou to praví lesní tetřevi.“ Ve skutečnosti vypadali jako bílé koroptve s velkými, černě kropenatými pery na konci ocasu. Byla to výtečná zvěřina, která vyžadovala pouze rychlé pečení při jasném, praskavém ohni.

K těmto různým druhům zvěřiny se družil výtěžek z jezera a říčky.

Nikdo se tak nevyznal v rybolovu jako klidný a málomluvný četař Long. Ať chytal ryby na udici s vnadidlem, nebo jezdil ve vodě šňůrou, ozbrojenou prázdnými háčky, nikdo s ním nemohl závodit ve zručnosti a trpělivosti jen Madge, věrná společnice paní Pauliny Barnettové. Tito dva učedníci slavného Isaaka Waltona (autor knihy o rybolovu) vysedávali celé hodiny vedle sebe s udicí v ruce a mlčky číhali na kořist, jejich přičiněním nebyla nikdy nouze o čerstvé ryby a laguna nebo říčka jim dodávaly každý den krásné kusy z čeledi lososovitých.

Za těchto vycházek, které se konaly skoro každý den až do konce měsíce srpna, se lovci nejednou utkali s velmi nebezpečnou zvěří.

Jasper Hobson se, nikoliv bez obav, přesvědčil, že v této krajině jsou ve větším počtu zastoupeni medvědi. Často se stávalo, že během dne bylo zpozorováno několik těchto strašlivých šelem. Mnoho výstřelů mířilo na tyto hrozné návštěvníky. Buď to byla skupina hnědých medvědů, kteří jsou hojně rozšířeni v oblasti „zakleté země“, nebo rodina polárních medvědů, kteří mají obrovskou postavu. Bezpochyby je do okolí mysu Bathurst zahnaly první mrazy. Cestovatelé nebo velrybáři se velmi často ocitají v nebezpečí srážky s těmito masožravci.

Marbre a Sabine nejednou také postřehli tlupy vlků, tyto psovité šelmy prchaly před blížícími se lovci. Bylo slyšet, jak „štěkají“, zvláště když se dostaly na stopu soba nebo wapiti. Byli to velcí šedí vlci, velikosti tří stop, s dlouhými oháňkami a kožichem, který zbělá nastalou zimou. Toto území, hojně obydlené zvěří, jim poskytovalo snadnou výživu, a proto jich bylo mnoho. Lovci často nacházeli na místech, porostlých stromy a křovím, doupata s několika vchody, ve kterých se tato zvířata ukrývala. V tuto dobu nadbytku utíkala před lovci, jakmile je spatřila, ale v čase hladu se tato zvířata stávají svým počtem nebezpečná. Doupata dokazovala, že tuto krajinu neopouštějí ani v zimě.

Jednou přinesli lovci do tvrze Hope velice šeredné zvíře, které ani paní Paulina Barnettová, ani Thomas Black doposud neviděli. Zvíře bylo ploskochodec, dosti podobný americkému rosomákovi, ohyzdnému masožravci zavalitého trupu a krátkých nohou, ozbrojenému zakřivenými drápy a strašlivými čelistmi, ostrých divokých očí a hřbetu ohebného jako hřbet kočkovitých šelem.

„Co je to za hroznou šelmu?“ zeptala se paní Paulina Barnettová.

„Skot by vám řekl, paní,“ odvětil Sabine, který rád poučoval, „že je to »quickhotch«, Indián, že je to »okelku-hogjů«, Kanaďan, že je to »carcajou«...“ „A vy jí říkáte?“ otázala se paní Paulina Barnettová. „Volverina, paní,“ odpověděl Sabine, potěšen obratem, který dal své odpovědi.

Volverina čili rosomák severoamerický bylo vskutku pravé přírodopisné jméno tohoto zvláštního čtvernožce, strašlivého nočního tuláka, který žije v dutinách stromů nebo skalních doupatech, velikého nepřítele bobrů, krys pižmových a jiných hlodavců, také lišek a vlků, se kterými se nebojí rvát o kořist, zvíře velice vychytralé, silných svalů a bystrého čichu, který se vyskytuje v nejvyšších šířkách, a jehož kožešina s krátkou, v zimě téměř černou srstí přispívá dosti značným počtem k vývozu Společnosti.

Za těchto výletů byla také velmi bedlivě prozkoumána květena.

Avšak rostlinstvo nebylo tak rozmanité, jako živo čichové, protože se nemůže za špatné roční doby uchýlit do mírnějších pásem. Smrk a jedle rostly nejhojněji na chlumech a omezovaly lagunu na východě. Jasper Hobson si povšiml také několika „takamahaků“, jakýchsi zvláštních topolů, velmi vysokých, jejichž žluté listí, když vyráží, se na podzim zabarvuje zeleně. Ale tyto stromy byly vzácné, rovněž jako několik starých modřínů, které šikmé sluneční paprsky nestačily oživit. Lépe se dařilo některým černým jedlím, zvláště v úžlabinách chráněných proti severním větrům. Přítomnost tohoto stromu byla uvítána s uspokojením, neboť z jeho pupenů se vaří oblíbené pivo, známé v Severní Americe pod jménem „jedlové pivo“. Nasbírali hojně pupenů, které dopravili do spižírny tvrze Hope.

Ostatní rostlinstvo se skládalo ze zakrslých bříz, vysokých dvě stopy, které se vyskytují ve velmi studených pásmech a z cedrových křovin, vhodných na otop.

Co se týče zeleniny, která planě rostla na této skoupé zemi a mohla být vhodná pro kuchyni, byla to velká vzácnost. Paní Joliffová, kterou „pozitivní“ botanika velmi zajímala, našla pouze dvě rostliny, zasluhující její pozornost.

Jedna z nich, cibulovitý nesnadno rozeznatelný kořen, jejíž listy ihned spadávají při rozkvětu, nebyla nic jiného než planý česnek. Tento česnek vydal hojnou sklizeň cibulí velikosti vejce.

Druhé rostlině, známé na americkém severu pod jménem „labradorský čaj“, se velmi dařilo na březích laguny mezi vrbovím a morušovím.

Byla oblíbenou potravou polárních zajíců. Tento čaj spařený horkou vodou a smíšený s několika kapkami žitné kořalky nebo borovičky, byl výborným nápojem, a osadníci nasbíráním této rostliny, mohli šetřit zásoby čínského čaje, přivezeného z tvrze Reliance.

Ale náhradou za nedostatek výživných rostlin si Jasper Hobson opatřil množství semen, která hodlal zasít, až nadejde příhodná chvíle.

Byla to zejména semena šťovíku a lžičníku. Tyto rostliny jsou osvědčeným a v těchto šířkách vítaným lékem proti kurdějím. Byla naděje, vyhledá-li se místo, chráněné proti ostrým větrům, které spalují rostliny jako plamen, že tato semena příštího léta vzejdou.

Kromě toho v lékárně nové tvrze nebyl nedostatek léků proti kurdějím. Společnost dodala několik beden citronů a citronové šťávy, vzácného nápoje, bez něhož se žádná polární výprava nemůže obejít. Ale s léky a ostatními zásobami, bylo třeba šetřit, neboť nepohoda trvající delší čas, mohla přerušit styk mezi tvrzí Hope a jižními faktoriemi.


 XIV. KAPITOLA

Několik vycházek

 

 Nový příbytek byl rychle opatřen nábytkem. Polní lože, upravené ve velkém sále, lákalo spáče. Tesař Mac Nap vyrobil veliký stůl s hrubýma, těžkýma nohama, jenž nikdy nesténal pod tíhou sebevětších pokrmů. Kolem stolu se rozkládaly neméně bytelné lavice upevněné v zemi, proto neměly žádné právo na název „nábytek“, který přísluší pouze drahým předmětům. Několik přenosných stolic a dvě obrovské skříně doplňovaly úpravu této místnosti.

 Zadní místnost byla rovněž hotova. Silné přepážky ji rozdělovaly na šest komůrek, z nichž pouze dvě byly osvětleny posledními okny, hledícími z předního a zadního průčelí. Nábytek každé komůrky se skládal z jedné postele a stolku. Paní Paulina Barnettová a Madge se společně ubytovaly v komůrce, ze které byl výhled přímo na jezero.

 Jasper Hobson nabídl Thomasovi Blackovi druhou osvětlenou komůrku v nádvorním průčelí, a hvězdář se v ní ihned ubytoval. Poručík se zatím, než byli jeho lidé ubytováni v nových budovách, spokojil s jakousi zpola tmavou kobkou, sousedící s jídelnou, do které vnikalo světlo alespoň trochu otvorem proraženým v předělné stěně. Paní Joliffová, Mac Napová a Raeová zabraly se svými manžely ostatní komůrky. Ostatně do malé osady měl zanedlouho přibýt nový člen, a mistr Mac Nap jednou neváhal požádat paní Paulinu Barnettovou, aby mu prokázala čest být kmotrou. Této žádosti ochotně vyhověla.

 Saně byly vyprázdněny a náklad přenesen do rozličných místností. Na půdu, kam se vylezlo po žebříku, postaveném vzadu na vstupní chodbě, bylo uloženo náčiní, potraviny a střelivo, které prozatím nepotřebovali. Zimní šatstvo, boty a čepice, kůže a kožešiny, se vešly do velkých skříní, kde byly chráněny před vlhkostí.

 Když byly tyto první práce skončeny, postaral se poručík o budoucí vytápění domu. Dal na zalesněných chlumech nadělat velké zásoby paliva, věděl, že za některých zimních dnů nebude možné se odvážit ven. Pomýšlel i na to, aby zužitkoval přítomnost tuleňů na pobřeží a opatřil si hojnou zásobu oleje, polární mrazy bylo třeba překonávat nejráznějšími prostředky. Podle jeho rozkazu a za jeho vedení byly v domě zřízeny hustiče na sbírání vnitřní vlhkosti, tyto přístroje je snadné zbavit ledu, kterým se během zimy naplnily.

 Nadmíru závažná otázka vytápění vrtala poručíku Hobsonovi hlavou.

 „Paní Barnettová,“ říkal často cestovatelce, „jsem zrozen v arktických krajích, mám v těchto věcech zkušenosti a zvlášť často jsem četl o zimních pobytech. Opatrnosti není nikdy nazbyt, má-li se strávit zima v těchto končinách. Musí se vše předvídat, neboť jediné opomenutí může mít při přezimování nenapravitelné následky.

 „Věřím vám, pane Hobsone,“ odpovídala paní Paulina Barnettová, „a vidím, že zima ve vás najde hrozného protivníka. Ale nezdá se vám také důležitá otázka výživy?“

 „Ano zdá, paní Barnettová, a pevně doufám, že nás kraj uživí, abychom si ušetřili zásoby. A proto také za několik dní, až budeme lépe usazeni, uspořádáme zásobovací hony. Co se týče kožešinové zvěře, později uvidíme, co si počneme a jak naplníme skladiště Společnosti.

 Ostatně není ani příhodný čas k lovu kun, hranostajů, lišek a jiných kožešinových zvířat. Nemají ještě zimní srst a kůže by měly o pětadvacet procent menší cenu. Nejprve zásobíme kuchyň ve tvrzi Hope. Sobi, losi a wapiti, kteří zabloudili až sem do přímoří, budou jediným cílem našich lovů. Živit dvacet lidí a šedesát psů je věcí, která již stojí za přemýšlení!“ Jak je vidět, byl poručík člověk pořádkumilovný, chtěl neustále jednat a kdyby jej druhové podporovali, nepochyboval, že svůj nesnadný podnik dovede ke zdárnému konci.

 Počasí bylo v tuto roční dobu téměř ustavičně pěkné. Zimní čas měl nadejít až za šest neděl. A proto sotva byl hlavní dům hotov, dal Jasper Hobson vykonat další tesařské práce - prostornou stáj, jako přístřešek pro psí spřežení. Tento „dog house“ byl zbudován na samé patě předhoří, opíral se o jeho stráň, asi čtyřicet kroků po pravém boku domu. Vedlejší budovy, určené za byt mužstva, měly stát proti stáji nalevo, kdežto skladiště a prachárna zaujímaly přední část ohrady. Tuto ohradu se Jasper Hobson, snad z přílišné opatrnosti, odhodlal zřídit ještě do zimy. Kůly ze zašpičatělých trámů, řádně do země zapuštěných, měly faktorii chránit nejen proti útokům velkých zvířat, ale i proti napadení lidmi, kdyby se vyskytl nějaký nepřítel, ať Indiáni či někdo jiný.

 Poručík stále ještě myslel na stopy, které zanechal na přímoří nějaký hlouček lidí asi dvě stě mil od tvrze Hope. Znal hrubé chování potulných lovců a usoudil, že je radno se proti náhlému útoku veškerými možnými prostředky zabezpečit. Ohradní čára byla tedy vyměřena tak, aby obklopovala celou faktorii, a ve dvou předních rozích, obrácených k laguně, se Mac Nap rozhodl vystavět dvě dřevěné budky, ve kterých by byli lidé na stráži dobře chráněni.

 S trochou píle - obětaví dělníci pracovali bez oddechu - bylo možné tyto nové stavby dodělat do zimy.

 Zatím Jasper Hobson uspořádal několik honů. Odložil na několik dní výpravu proti tuleňům a hleděl si výlučně přežvýkavců, jejichž usušené a uchované maso mělo být potravou za krutých zimních dní.

 Sabine a Marbre proto odcházeli od 8. srpna, někdy sami, někdy provázeni poručíkem a četařem Longem, každý den do okolí, do vzdálenosti několika mil. Často se k nim přidružila i neúnavná paní Paulina Barnettová s puškou, se kterou obratně zacházela a nezůstávala nijak pozadu za ostatními lovci.

 Tyto lovecké výpravy během měsíce srpna byly úspěšné a spižírna se očividně naplňovala. Dlužno podotknout, že Marbre a Sabine znali veškeré lsti a úskoky, které bylo třeba v těchto končinách použít, zvláště jde-li o soby, kteří jsou nadmíru nedůvěřiví a ostražití. Osvědčili se velikou trpělivostí, když se plížili v závětří, aby je bystrý čich zvířat nezvětřil! Lákali je k sobě, když mávali nad křovinami zakrslých bříz krásnými parohy, kořistí předchozího lovu, a sobi - či vlastně caribou, ať je nazveme indiánským jménem - se nechali oklamat a přibližovali se na dostřel lovcům, kteří nikdy nechybili. Jejich úkryt býval často prozrazen návěstným ptákem, Sabineovi a Marbremu dobře známým, malou denní sovou, velikosti holuba. Přivolával lovce vyrážením pronikavých skřeků jako dítě, a proto právem zasluhoval název „varovatel“, jak jej pojmenovali Indiáni. Těchto přežvýkavců bylo zastřeleno asi padesát. Maso, rozřezané na dlouhé pruhy, bylo dáno do spíže a z vydělané kůže se měla ušít obuv.

 Ke vzrůstu potravinových zásob nepřispívali pouze caribou, ale velkým dílem i polární zajíci, kteří se v této končině hojně rozmnožili.

 Nebyli tak plaší, jako jejich evropští příbuzní a nechávali se snadno střílet. Měli veliké uši, hnědé oči a kožešinu bílou jako labutí prach.

 Vážili deset až patnáct liber. Lovci skolili velký počet těchto zvířat, jejichž maso je vskutku chutné. Na sta jich vyudili, mimo ty, jež obratná ruka paní Joliffové proměnila ve velice vábné paštiky.

 Ale co se takto rozšiřovaly zásoby pro budoucnost, ani každodenní strava nebyla zanedbávána. Mnoho polárních zajíců posloužilo za oběd, jak lovci tak i pracovníci mistra Mac Napa nebyli z těch, kteří pohrdají kusem čerstvé, šťavnaté zvěřiny. V laboratoři paní Joliffové se rozdělovali a hromadili tito hlodavci v nejrozmanitější pokrmy a úpravy, a zručná drobná žena překonávala sama sebe, k nemalé radosti desátníka, který ji nepřestával vynášet, ostatně tato chvála nenarážela na odpor.

 Někteří vodní ptáci poskytovali rovněž velmi příjemnou změnu v každodenním jídelníčku. Kromě kachen, na březích laguny se hemžících, sluší se zmínit o jistých ptácích, kteří se v četných hejnech snášeli na místa, kde rostlo hubené vrboví. Byli to pernatci, náležející k odrůdě koroptví, kteří mají svá přírodopisná jména. Když se paní Paulina Barnettová poprvé otázala Sabina, jak se ti ptáci jmenují, lovec jí odpověděl:

 „Indiáni jim říkají »vrboví tetřevi«, ale pro evropské lovce jsou to praví lesní tetřevi.“ Ve skutečnosti vypadali jako bílé koroptve s velkými, černě kropenatými pery na konci ocasu. Byla to výtečná zvěřina, která vyžadovala pouze rychlé pečení při jasném, praskavém ohni.

 K těmto různým druhům zvěřiny se družil výtěžek z jezera a říčky.

 Nikdo se tak nevyznal v rybolovu jako klidný a málomluvný četař Long. Ať chytal ryby na udici s vnadidlem, nebo jezdil ve vodě šňůrou, ozbrojenou prázdnými háčky, nikdo s ním nemohl závodit ve zručnosti a trpělivosti jen Madge, věrná společnice paní Pauliny Barnettové. Tito dva učedníci slavného Isaaka Waltona (autor knihy o rybolovu) vysedávali celé hodiny vedle sebe s udicí v ruce a mlčky číhali na kořist, jejich přičiněním nebyla nikdy nouze o čerstvé ryby a laguna nebo říčka jim dodávaly každý den krásné kusy z čeledi lososovitých.

 Za těchto vycházek, které se konaly skoro každý den až do konce měsíce srpna, se lovci nejednou utkali s velmi nebezpečnou zvěří.

 Jasper Hobson se, nikoliv bez obav, přesvědčil, že v této krajině jsou ve větším počtu zastoupeni medvědi. Často se stávalo, že během dne bylo zpozorováno několik těchto strašlivých šelem. Mnoho výstřelů mířilo na tyto hrozné návštěvníky. Buď to byla skupina hnědých medvědů, kteří jsou hojně rozšířeni v oblasti „zakleté země“, nebo rodina polárních medvědů, kteří mají obrovskou postavu. Bezpochyby je do okolí mysu Bathurst zahnaly první mrazy. Cestovatelé nebo velrybáři se velmi často ocitají v nebezpečí srážky s těmito masožravci.

 Marbre a Sabine nejednou také postřehli tlupy vlků, tyto psovité šelmy prchaly před blížícími se lovci. Bylo slyšet, jak „štěkají“, zvláště když se dostaly na stopu soba nebo wapiti. Byli to velcí šedí vlci, velikosti tří stop, s dlouhými oháňkami a kožichem, který zbělá nastalou zimou. Toto území, hojně obydlené zvěří, jim poskytovalo snadnou výživu, a proto jich bylo mnoho. Lovci často nacházeli na místech, porostlých stromy a křovím, doupata s několika vchody, ve kterých se tato zvířata ukrývala. V tuto dobu nadbytku utíkala před lovci, jakmile je spatřila, ale v čase hladu se tato zvířata stávají svým počtem nebezpečná. Doupata dokazovala, že tuto krajinu neopouštějí ani v zimě.

 Jednou přinesli lovci do tvrze Hope velice šeredné zvíře, které ani paní Paulina Barnettová, ani Thomas Black doposud neviděli. Zvíře bylo ploskochodec, dosti podobný americkému rosomákovi, ohyzdnému masožravci zavalitého trupu a krátkých nohou, ozbrojenému zakřivenými drápy a strašlivými čelistmi, ostrých divokých očí a hřbetu ohebného jako hřbet kočkovitých šelem.

 „Co je to za hroznou šelmu?“ zeptala se paní Paulina Barnettová.

 „Skot by vám řekl, paní,“ odvětil Sabine, který rád poučoval, „že je to »quickhotch«, Indián, že je to »okelku-hogjů«, Kanaďan, že je to »carcajou«...“

 „A vy jí říkáte?“ otázala se paní Paulina Barnettová.

 „Volverina, paní,“ odpověděl Sabine, potěšen obratem, který dal své odpovědi.

 Volverina čili rosomák severoamerický bylo vskutku pravé přírodopisné jméno tohoto zvláštního čtvernožce, strašlivého nočního tuláka, který žije v dutinách stromů nebo skalních doupatech, velikého nepřítele bobrů, krys pižmových a jiných hlodavců, také lišek a vlků, se kterými se nebojí rvát o kořist, zvíře velice vychytralé, silných svalů a bystrého čichu, který se vyskytuje v nejvyšších šířkách, a jehož kožešina s krátkou, v zimě téměř černou srstí přispívá dosti značným počtem k vývozu Společnosti.

 Za těchto výletů byla také velmi bedlivě prozkoumána květena.

 Avšak rostlinstvo nebylo tak rozmanité, jako živo čichové, protože se nemůže za špatné roční doby uchýlit do mírnějších pásem. Smrk a jedle rostly nejhojněji na chlumech a omezovaly lagunu na východě. Jasper Hobson si povšiml také několika „takamahaků“, jakýchsi zvláštních topolů, velmi vysokých, jejichž žluté listí, když vyráží, se na podzim zabarvuje zeleně. Ale tyto stromy byly vzácné, rovněž jako několik starých modřínů, které šikmé sluneční paprsky nestačily oživit. Lépe se dařilo některým černým jedlím, zvláště v úžlabinách chráněných proti severním větrům. Přítomnost tohoto stromu byla uvítána s uspokojením, neboť z jeho pupenů se vaří oblíbené pivo, známé v Severní Americe pod jménem „jedlové pivo“. Nasbírali hojně pupenů, které dopravili do spižírny tvrze Hope.

 Ostatní rostlinstvo se skládalo ze zakrslých bříz, vysokých dvě stopy, které se vyskytují ve velmi studených pásmech a z cedrových křovin, vhodných na otop.

 Co se týče zeleniny, která planě rostla na této skoupé zemi a mohla být vhodná pro kuchyni, byla to velká vzácnost. Paní Joliffová, kterou „pozitivní“ botanika velmi zajímala, našla pouze dvě rostliny, zasluhující její pozornost.

 Jedna z nich, cibulovitý nesnadno rozeznatelný kořen, jejíž listy ihned spadávají při rozkvětu, nebyla nic jiného než planý česnek. Tento česnek vydal hojnou sklizeň cibulí velikosti vejce.

 Druhé rostlině, známé na americkém severu pod jménem „labradorský čaj“, se velmi dařilo na březích laguny mezi vrbovím a morušovím.

 Byla oblíbenou potravou polárních zajíců. Tento čaj spařený horkou vodou a smíšený s několika kapkami žitné kořalky nebo borovičky, byl výborným nápojem, a osadníci nasbíráním této rostliny, mohli šetřit zásoby čínského čaje, přivezeného z tvrze Reliance.

 Ale náhradou za nedostatek výživných rostlin si Jasper Hobson opatřil množství semen, která hodlal zasít, až nadejde příhodná chvíle.

 Byla to zejména semena šťovíku a lžičníku. Tyto rostliny jsou osvědčeným a v těchto šířkách vítaným lékem proti kurdějím. Byla naděje, vyhledá-li se místo, chráněné proti ostrým větrům, které spalují rostliny jako plamen, že tato semena příštího léta vzejdou.

 Kromě toho v lékárně nové tvrze nebyl nedostatek léků proti kurdějím. Společnost dodala několik beden citronů a citronové šťávy, vzácného nápoje, bez něhož se žádná polární výprava nemůže obejít. Ale s léky a ostatními zásobami, bylo třeba šetřit, neboť nepohoda trvající delší čas, mohla přerušit styk mezi tvrzí Hope a jižními faktoriemi.