×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Země kožešin - Jules Verne, XIII. KAPITOLA Tvrz Hope

XIII. KAPITOLA Tvrz Hope Poloha tvrze byla neodvolatelně určena. Žádné jiné místo by se pro ni tak nehodilo jako planina, rozkládající se v pozadí mysu Bathurst na východním břehu laguny. Proto se Jasper Hobson rozhodl na tom, že začne neodkladně stavět hlavní dům. Zatím se každý usídlil podle libosti, a k úpravě dočasného tábořiště bylo použito saní, upravených důmyslným způsobem.

Ostatně poručík doufal a spoléhal se na zručnost svých lidí, že hlavní dům bude nejdéle za měsíc vystavěn. Měl být tak prostorný, aby poskytl na nějaký čas dost místa devatenácti osobám, z nichž se výprava skládala. Později, než by nastaly tuhé mrazy a byl by čas, měly se zbudovat příbytky pro vojáky a skladiště, ve kterých by se ukládaly kůže a kožešiny, i když se Jasper Hobson netěšil nadějí, že tyto práce budou skončeny do konce měsíce září.

Z deseti vojínů vybraných setníkem Craventym byli dva lovci, Sabine a Marbre. Ostatních osm vládlo sekerou stejně obratně, jako puškou. Avšak v tuto chvíli měli konat službu spíše jako dělníci než vojáci, poněvadž se jednalo o zbudování tvrze, která se neměla bát nepřátelského útoku. Peterson, Belcher, Rae, Garry, Pond, Hope a Kellet tvořili družinu zručných a pilných tesařů, nad nimiž měl dozor Mac Nap, Skot ze Stirlingu, velmi zkušený ve stavbě domů a lodí. Nebylo nouze o nástroje, jako sekery, kříže, ruční pilky, dlabačky, hoblíky, pily, plocky, kladiva, dláta atd. Jeden z těchto mužů, Rae, kovář, dovedl i vyrábět v malé přenosné kovárně všelijaké klíny, čepy, skoby, hřeby, šrouby a matice potřebné při tesařství. Mezi těmito dělníky nebyl zedník a nebylo ho ani třeba, protože veškeré domy severních faktorií jsou postaveny ze dřeva. Naštěstí v okolí mysu Bathurst nebyl nedostatek stromů, ale zvláštní náhodou, které si Jasper Hobson povšiml, nenalézala se na tomto území ani jediná skála, ani jediný kámen či oblázek, nebo pecka vyvržená z moře. Všude jen hlína, písek, nic jiného. Břeh byl poset nesčíslným množstvím příbojem roztříštěných lastur, mořských rostlin nebo živočichů, skládajících se hlavně z ježků a hvězdic. Ale jak řekl poručík paní Paulině Barnettové, v okolí mysu nebyl ani jediný kámen, ani kousek oblázku, či žulového úlomku. Mys sám byl vytvořen návalem sypké půdy a písku, jehož části spojovalo málo rostlin.

Toho odpoledne šli Jasper Hobson a mistr Mac Nap, tesař, na planinu, prostírající se na úpatí mysu Bathurst, vyhledat místa, na kterých měl stát hlavní dům. Odtud bylo možné vidět lagunu a území rozprostírající se na západ, do vzdálenosti deseti až dvanácti mil. Napravo, ve vzdálenosti asi čtyř mil, se tyčily dosti vysoké pobřežní srázy, jejichž rozlehlost se částečně ztrácela v mlze. Nalevo se rozkládaly nesmírné pláně, širé stepi, které se v zimě ničím neliší od zamrzlých hladin laguny a moře.

Na vybraném místě Jasper Hobson a mistr Mac Nap vyznačili obvod domu. Tento obvod byl obdélník, jehož dlouhá strana měřila šedesát a kratší strana třicet stop. Domovní průčelí mělo být dlouhé šedesát stop a proraženo čtyřmi otvory: dveřmi a třemi okny směrem k předhoří v části hledící na vnitřní dvůr, a čtyřmi okny směrem k laguně.

Dveře nebyly udělány uprostřed zadního průčelí, nýbrž v levém rohu, pro větší pohodlí. Touto úpravou bylo dosaženo to, že vnější vzduch nemohl tak snadno vnikat až do posledních světnic, zřízených na druhém konci domu.

První místnost byla určená za předsíň a bedlivě chráněná dvojitými dveřmi proti poryvům, druhá místnost měla sloužit jako kuchyň, aby výpary nevnášely žádnou vlhkost do pokojů upravených k obývání, třetí místnost, prostorný sál, v němž se mělo každodenně společně stolovat, čtvrtá místnost měla být rozdělená na několik komůrek jako námořní loď, to byl velice prostý plán, na kterém se poručík a jeho tesařský mistr shodli.

Vojáci měli zatím obývat velký sál, v jehož pozadí se měla zřídit jakási polní lože. Poručík, paní Paulina Barnettová, Thomas Black, Madge, paní Joliffová, paní Mac Napová a paní Raeová se měli ubytovat v komůrkách čtvrté místnosti. Nebylo ovšem pochyb o tom, že „se budou trochu tlačit“, jak se říká, avšak tento stav věcí neměl trvat dlouho, a jakmile by příbytek pro vojáky byl dostavěn, měl hlavní dům zůstat vyhrazen pouze vedoucímu výpravy, jeho četaři, paní Paulině Barnettové, kterou by věrná Madge neopustila, a hvězdáři Thomasi Blackovi. Možná, že by pak bylo snadné čtvrtou místnost přepažit na tři pokoje a strhnout provizorní komůrky, neboť pravidlo, na které přezimující nesmí zapomenout, zní: „bojovat s kouty“! Všelijaký roh a kout je hnízdištěm ledu, přepážky jsou závadou volnému provětrávání, a vlhkost, proměňující se brzy v jíní činí místnosti nezdravými a nezpůsobilými k obývání, a plodí nejtěžší nemoci těm, kdo jsou nuceni v nich pobývat. Proto upravují někteří mořeplavci, kteří hodlají přezimovat uprostřed ledu, vnitřek své lodi na jedinou místnost, ve které bydlí společně důstojníci i lodníci. Avšak Jasper Hobson tak učinit nemohl a to z rozličných, snadno pochopitelných příčin.

Jak je vidět z předběžného popisu dosud ještě nevystavěného sídla, byla hlavní budova tvrze jen přízemní a nad ní měla být vztyčena vysoká střecha, aby po ní mohla snáze stékat voda. Co se týkalo sněhu, nebylo možné zabránit, aby na ní nevázl, ale poskytoval dvojí výhodu: neprodyšně uzavřel příbytek a udržoval v něm vnitřní teplotu na stálém stupni. Jíní je svou podstatou velmi špatným vodičem tepla, což je za arktických zim velice důležité.

Nad střechou měl tesař postavit dva komíny, jeden z kuchyně, druhý z krbu velkého sálu, který by zároveň vytápěl komůrky čtvrté místnosti. Tento celek se ovšem nemohl honosit výstavností, zato však v těchto podmínkách jako obydlí vyhovoval svrchovanou měrou. Co si přát víc? Ostatně tento dům se svým obyvatelům za chmurného šera a sněhových vánic, zpola pohřben pod ledem a bílý od základu až po hřeben, s neurčitými obrysy a šedavým kouřem rozháněným větry, jevil podivný, zasmušilý, truchlivý vzhledem, na který by umělec stěží zapomněl.

Plán nového domu byl navržen. Zbývalo jej provést. To bylo věcí mistra Mac Napa a jeho lidí. Pokud tesaři pracovali, ani lovci výpravy nezaháleli, měli na starosti zásoby. Každý byl nějak zaměstnán.

Mistr Mac Nap nejprve vybíral stromy potřebné ke stavbě. Na chlumech nalezl hojný počet smrků, podobných smrku skotskému. Tyto stromy prostřední velikosti se znamenitě hodily za stavivo domu. Nahrazovalo v těchto hrubých srubech vše, zdi, podlahy, stropy, stěny, přepážky, krokve, podkrovnice, krov, šindele z fošen, břeven a klád.

Je snadné si pomyslet, že tento způsob stavby nevyžaduje mistrovskou ruku, a Mac Napovi nebylo třeba dlouhých úvah a okolků, což nebylo nijak na závadu pevnosti příbytku.

Mistr Mac Nap vybral stromy pokud možno rovné, které byly podseknuty na stopu nad zemí. Tyto stromy, asi sto kusů, nebyly ani oloupány z kůry, ani přitesány a poskytly stejný počet klád dlouhých dvacet stop. Sekera a pila se jich dotkly jen na koncích, kvůli čepům a spárám, které je měly sklínit. K této práci bylo třeba jen několika dní, během nichž bylo všechno to dříví vláčené psy dopraveno na planinu, kde měl stát hlavní dům.

Předtím už byla planina pečlivě zarovnána. Půda, smíšená s hlínou a mělkým pískem, byla udusána a utlučena pádnými tlukadly. Krátká tráva a hubené morušoví bylo vypáleno a popel vytvořil na povrchu silnou vrstvu odolnou proti vlhkosti. Mac Nap si takto upravil čisté a suché staveniště, kde mohl bezpečně svázat základní břevna.

Když byla tato první práce hotova, vztyčili kolmo v každém rohu budovy a na koncích předělných stěn hlavní trámy, na kterých měla spočívat kostra domu. Byly pro větší trvanlivost na spodní části opáleny a potom zapuštěny několik stop do země. Do těchto trámů, po stranách poněkud vydrážkovaných byla zasazena příčná břevna vlastní zdi, s otvory pro dveře a okna. Na vrchní straně byla tato břevna spojena s podvaly, které do spár dobře zapadaly a dodávaly tak pevnost celé stavbě. Tyto podvaly byly římsou obojího průčelí a na jejich koncích spočíval vysoký krov střechy, jejíž spodní okraj přečníval zeď jako u salaše. Čtverec římsy pak nesl stropní břevna, a na vrstvě popela byla kladena podlažní břevna.

Rozumí se samo sebou, že tato břevna, jakož i břevna vnějších zdí a přepážek byla na sebe jen položena a nastavena. Aby je pevněji spojil, sevřel je kovář Rae místy dlouhými železnými hřeby, těžkým plockem zatlučenými. Avšak tento spoj nemohl být úplný, a proto bylo třeba mezery neprodyšně zacelit. Mac Nap použil s úspěchem konopačení, které činí trup lodí naprosto nepromokavým, a jež nemůže nahradit prostá ucpávka. Neměl koudel, a proto k tomuto účelu použil suchý mech, kterým byl celý východní svah mysu Bathurst hojně porostlý.

Tento mech byl vpraven do mezer železnými temovačkami, na které tloukli dřevěnými palicemi, a každou drážku dal tesařský mistr zalít několika vrstvami horkého dehtu, který hojně poskytovaly smrky. Zdi a podlahy takto upravené vynikaly dokonalou neprostupností, a jejich síla byla záštitou proti vichrům a zimním mrazům.

Dveře a okna proražená v obojím průčelí byly upraveny zhruba, ale bytelně. Okna byla malá, a za tabule jim sloužila pouze zrohovělá, žlutavá, sotva průsvitná blána z usušeného rybího měchýře, ale museli se s ní spokojit. Mimoto měla být za pěkné roční doby neustále otevřena, aby se dům větral. Za arktických nocí, kdy se neočekávalo žádné světlo, měla být okna stále neprodyšně zavřena tlustými okenicemi, které by měly odolávat všem návalům vichřice.

Zařízení uvnitř domu bylo dost rychle provedeno. Dvoje dveře upravené za sebou v místnosti, která byla předsíní, umožňovaly jak vstupujícím tak vycházejícím procházet teplotou průměrného stupně mezi teplotou vnitřní a vnější. Tak se nemohl vítr prosycený ostrým chladem a vlhkostí vdírat přímo do světnic. Kromě toho byly vývěvy přivezené z tvrze Reliance, stejně jako jejich jímky, postaveny tak, že mohly změnit ovzduší v příbytku přiměřeným poměrem v případě, že by pro příliš kruté mrazy nebylo možné otevřít dveře a okna. Jedna z vývěv měla odvádět vzduch zevnitř, když by byl příliš prosycen škodlivinami a druhá měla bez obtíží přivádět čistý vzduch zvenčí do jímky, odkud by se rozváděl podle potřeby. Poručík Hobson vynaložil všechnu péči na tuto úpravu, která by se v čase nutnosti osvědčila.

Důležitou součástí kuchyně byla litinová kamna, která přivezli v částech z tvrze Reliance. Kovář Rae měl na starosti je sestavit, což nebylo tak nesnadné, a ani to netrvalo dlouho. Ale roury k odvádění kouře z kuchyně a z krbu ve velkém sále vyžadovaly více času a přemýšlení. Nebylo možné použít plechových rour, které by neodolaly silným větrům při rovnodennosti, proto byl nezbytně třeba vydatnější materiál. Po několika nezdařených pokusech se Jasper Hobson rozhodl, že užije jiné látky než dřeva. Kdyby měl po ruce kameny, byla by nesnáz rázem překonána. Ale jak víme, jakousi nevysvětlitelnou náhodou nebylo v okolí mysu Bathurst vůbec žádné kamení.

Připomeňme, že zato se na pobřežním písku nahromadilo milion skořápek.

„Dobrá,“ pravil poručík Hobson k mistru Mac Napovi, „uděláme si komínové roury z lastur!“ „Z lastur?“ podivil se tesař. „Ano, Mac Nape,“ odpověděl Jasper Hobson, „ale z lastur roztlučených, pálených, proměněných ve vápno. Z tohoto vápna vyrobíme jakési truple a použijeme je jako obyčejných cihel.“ „Nazdar lasturám!“ zvolal tesař. Myšlenka poručíka Hobsona byla dobrá a ihned také uvedena ve skutek. Mořský břeh byl posetý nesčíslným množstvím vápenných skořápek, tvořících částečně vápence, ze kterých se skládá spodní sloj třetihorního útvaru. Tesař Mac Nap jich dal nasbírat několik sudů a byla postavena jakási pec, ve které se pálením vyloučil uhličitan, který vniká do složení těchto skořápek. Takto získali vápno, vhodné k zednickým pracem.

Toto pálení trvalo dvanáct hodin. Kdybychom řekli, že Jasper Hobson a Mac Nap tímto nedokonalým pochodem vyrobili pěkné mastné vápno, prosté všelijakého cizího příměsku, rozpadávající se stykem s vodou a vroucí jako výrobek dobré jakosti, vápno, které se může rozmočit v mazlavé těsto, třeba bychom nadsazovali. Avšak toto vápno zpracované na cihly bylo aspoň takové, že se ho mohlo vhodně použít ke stavbě domovních komínů. Za několik dní trčely dvě kuželovité roury nad krov, a jejich tloušťka ručila za jejich pevnost proti poryvům větru.

Paní Paulina Barnettová blahopřála poručíkovi a tesaři Mac Napovi, že se jim podařilo provést tak dobře a za tak krátký čas tuto nesnadnou práci.

„Jenom nebude-li se z nich kouřit!“ dodala smějíc se.

„Bude se z nich kouřit, paní Barnettová,“ odvětil filozoficky Jasper Hobson, „bude se z nich kouřit, o tom nelze pochybovat. Ze všech komínů se kouří!“ Během měsíce bylo velké dílo úplně doděláno. 6. srpna měl být dům slavnostně odevzdán svému účelu. Ale zatímco mistr Mac Nap a jeho pomocníci bez oddechu pracovali, procházeli četař Long, desátník Joliffe - paní Joliffová měla kuchyňskou službu - lovci Marbre a Sabine, vedeni Jasperem Hobsonem, okolí mysu Bathurst. Spokojeně zjistili, že oplývá zvěří srstnatou i pernatou. Nelovili, spíše prozkoumávali kraj. Přesto se jim však podařilo chytit několik párů živých sobů, které si hodlali ochočit. Tato zvířata měla dávat mláďata a mléko.

A proto je rychle zavřeli do kůlové ohrady, zřízené padesát kroků od příbytku. Žena kováře Raea byla Indiánka a v těchto věcech se vyznala, a proto jí byla svěřena péče o tato zvířata.

Paní Paulina Barnettová si vzala za úkol, že za Madginy pomoci zařídí vnitřek. Netrvalo dlouho, a poznali vliv této dobré a rozumné ženy v přečetných podrobnostech, které by Jasperu Hobsonovi a jeho druhům bezpochyby nepřišly na mysl.

Prozkoumali území v okolí několika mil a poručík dospěl k poznání, že jsou na rozlehlém poloostrově, měřícím asi sto padesát čtverečních mil. Převlaka široká nanejvýš čtyři míle jej spojovala s americkou pevninou, prostírající se od pozadí Washburnovy zátoky na východě až k souhlasné vkleslině na protější straně. Obrysy tohoto poloostrova, kterému poručík vymyslel jméno - Viktoriin poloostrov, byly velmi přesně vyznačeny.

Jasper Hobson se chtěl přesvědčit, jaký užitek skýtá laguna a moře.

Mohl být spokojen. Voda laguny, ostatně nepříliš hluboká, ale velice rybnatá, slibovala hojnou zásobu pstruhů, štik a jiných sladkovodních ryb, které byly důležitým příspěvkem pro kuchyni. Říčka byla plná lososů, kteří snadno pluli proti jejímu toku. Moře se při tomto pobřeží nezdálo být tak hojně obydleno jako laguna. Ale čas od času bylo možné na širém moři spatřit ohromné kytovce, velryby a vorvaně, kteří bezpochyby prchali před harpunami lovců z Beringovy úžiny a mohlo se stát, že některý z těchto mohutných savců uvízne na břehu. To byl téměř jediný způsob, jak by se jich osadníci na mysu Bathurst mohli zmocnit. Část pomoří táhnoucí se na západ byla v tento čas navštívena četnými tuleními rodinami, avšak Jasper Hobson přikázal svým přátelům, aby tyto zvířata zbytečně nehonili. Později se ukáže, zda budou užiteční.

6. srpna se osadníci na mysu Bathurst nastěhovali do nového obydlí. Nejprve mu po všeobecném rokování dali jméno, na němž se jednohlasně usnesli.

Tento příbytek anebo vlastně tvrz - tehdy nejodlehlejší stanice Společnosti na americkém pomoří - byla nazvána tvrz Hope.

A pokud se nyní nevyskytuje na nejnovějších mapách arktických oblastí, je to tím, že ji očekával, na škodu novodobé kartografie, v nedaleké budoucnosti strašlivý osud.


XIII. KAPITOLA

Tvrz Hope

 

 Poloha tvrze byla neodvolatelně určena. Žádné jiné místo by se pro ni tak nehodilo jako planina, rozkládající se v pozadí mysu Bathurst na východním břehu laguny. Proto se Jasper Hobson rozhodl na tom, že začne neodkladně stavět hlavní dům. Zatím se každý usídlil podle libosti, a k úpravě dočasného tábořiště bylo použito saní, upravených důmyslným způsobem.

 Ostatně poručík doufal a spoléhal se na zručnost svých lidí, že hlavní dům bude nejdéle za měsíc vystavěn. Měl být tak prostorný, aby poskytl na nějaký čas dost místa devatenácti osobám, z nichž se výprava skládala. Později, než by nastaly tuhé mrazy a byl by čas, měly se zbudovat příbytky pro vojáky a skladiště, ve kterých by se ukládaly kůže a kožešiny, i když se Jasper Hobson netěšil nadějí, že tyto práce budou skončeny do konce měsíce září.

 Z deseti vojínů vybraných setníkem Craventym byli dva lovci, Sabine a Marbre. Ostatních osm vládlo sekerou stejně obratně, jako puškou. Avšak v tuto chvíli měli konat službu spíše jako dělníci než vojáci, poněvadž se jednalo o zbudování tvrze, která se neměla bát nepřátelského útoku. Peterson, Belcher, Rae, Garry, Pond, Hope a Kellet tvořili družinu zručných a pilných tesařů, nad nimiž měl dozor Mac Nap, Skot ze Stirlingu, velmi zkušený ve stavbě domů a lodí. Nebylo nouze o nástroje, jako sekery, kříže, ruční pilky, dlabačky, hoblíky, pily, plocky, kladiva, dláta atd. Jeden z těchto mužů, Rae, kovář, dovedl i vyrábět v malé přenosné kovárně všelijaké klíny, čepy, skoby, hřeby, šrouby a matice potřebné při tesařství. Mezi těmito dělníky nebyl zedník a nebylo ho ani třeba, protože veškeré domy severních faktorií jsou postaveny ze dřeva. Naštěstí v okolí mysu Bathurst nebyl nedostatek stromů, ale zvláštní náhodou, které si Jasper Hobson povšiml, nenalézala se na tomto území ani jediná skála, ani jediný kámen či oblázek, nebo pecka vyvržená z moře. Všude jen hlína, písek, nic jiného. Břeh byl poset nesčíslným množstvím příbojem roztříštěných lastur, mořských rostlin nebo živočichů, skládajících se hlavně z ježků a hvězdic. Ale jak řekl poručík paní Paulině Barnettové, v okolí mysu nebyl ani jediný kámen, ani kousek oblázku, či žulového úlomku. Mys sám byl vytvořen návalem sypké půdy a písku, jehož části spojovalo málo rostlin.

 Toho odpoledne šli Jasper Hobson a mistr Mac Nap, tesař, na planinu, prostírající se na úpatí mysu Bathurst, vyhledat místa, na kterých měl stát hlavní dům. Odtud bylo možné vidět lagunu a území rozprostírající se na západ, do vzdálenosti deseti až dvanácti mil. Napravo, ve vzdálenosti asi čtyř mil, se tyčily dosti vysoké pobřežní srázy, jejichž rozlehlost se částečně ztrácela v mlze. Nalevo se rozkládaly nesmírné pláně, širé stepi, které se v zimě ničím neliší od zamrzlých hladin laguny a moře.

 Na vybraném místě Jasper Hobson a mistr Mac Nap vyznačili obvod domu. Tento obvod byl obdélník, jehož dlouhá strana měřila šedesát a kratší strana třicet stop. Domovní průčelí mělo být dlouhé šedesát stop a proraženo čtyřmi otvory: dveřmi a třemi okny směrem k předhoří v části hledící na vnitřní dvůr, a čtyřmi okny směrem k laguně.

 Dveře nebyly udělány uprostřed zadního průčelí, nýbrž v levém rohu, pro větší pohodlí. Touto úpravou bylo dosaženo to, že vnější vzduch nemohl tak snadno vnikat až do posledních světnic, zřízených na druhém konci domu.

 První místnost byla určená za předsíň a bedlivě chráněná dvojitými dveřmi proti poryvům, druhá místnost měla sloužit jako kuchyň, aby výpary nevnášely žádnou vlhkost do pokojů upravených k obývání, třetí místnost, prostorný sál, v němž se mělo každodenně společně stolovat, čtvrtá místnost měla být rozdělená na několik komůrek jako námořní loď, to byl velice prostý plán, na kterém se poručík a jeho tesařský mistr shodli.

 Vojáci měli zatím obývat velký sál, v jehož pozadí se měla zřídit jakási polní lože. Poručík, paní Paulina Barnettová, Thomas Black, Madge, paní Joliffová, paní Mac Napová a paní Raeová se měli ubytovat v komůrkách čtvrté místnosti. Nebylo ovšem pochyb o tom, že „se budou trochu tlačit“, jak se říká, avšak tento stav věcí neměl trvat dlouho, a jakmile by příbytek pro vojáky byl dostavěn, měl hlavní dům zůstat vyhrazen pouze vedoucímu výpravy, jeho četaři, paní Paulině Barnettové, kterou by věrná Madge neopustila, a hvězdáři Thomasi Blackovi. Možná, že by pak bylo snadné čtvrtou místnost přepažit na tři pokoje a strhnout provizorní komůrky, neboť pravidlo, na které přezimující nesmí zapomenout, zní: „bojovat s kouty“! Všelijaký roh a kout je hnízdištěm ledu, přepážky jsou závadou volnému provětrávání, a vlhkost, proměňující se brzy v jíní činí místnosti nezdravými a nezpůsobilými k obývání, a plodí nejtěžší nemoci těm, kdo jsou nuceni v nich pobývat. Proto upravují někteří mořeplavci, kteří hodlají přezimovat uprostřed ledu, vnitřek své lodi na jedinou místnost, ve které bydlí společně důstojníci i lodníci. Avšak Jasper Hobson tak učinit nemohl a to z rozličných, snadno pochopitelných příčin.

 Jak je vidět z předběžného popisu dosud ještě nevystavěného sídla, byla hlavní budova tvrze jen přízemní a nad ní měla být vztyčena vysoká střecha, aby po ní mohla snáze stékat voda. Co se týkalo sněhu, nebylo možné zabránit, aby na ní nevázl, ale poskytoval dvojí výhodu: neprodyšně uzavřel příbytek a udržoval v něm vnitřní teplotu na stálém stupni. Jíní je svou podstatou velmi špatným vodičem tepla, což je za arktických zim velice důležité.

 Nad střechou měl tesař postavit dva komíny, jeden z kuchyně, druhý z krbu velkého sálu, který by zároveň vytápěl komůrky čtvrté místnosti. Tento celek se ovšem nemohl honosit výstavností, zato však v těchto podmínkách jako obydlí vyhovoval svrchovanou měrou. Co si přát víc? Ostatně tento dům se svým obyvatelům za chmurného šera a sněhových vánic, zpola pohřben pod ledem a bílý od základu až po hřeben, s neurčitými obrysy a šedavým kouřem rozháněným větry, jevil podivný, zasmušilý, truchlivý vzhledem, na který by umělec stěží zapomněl.

 Plán nového domu byl navržen. Zbývalo jej provést. To bylo věcí mistra Mac Napa a jeho lidí. Pokud tesaři pracovali, ani lovci výpravy nezaháleli, měli na starosti zásoby. Každý byl nějak zaměstnán.

 Mistr Mac Nap nejprve vybíral stromy potřebné ke stavbě. Na chlumech nalezl hojný počet smrků, podobných smrku skotskému. Tyto stromy prostřední velikosti se znamenitě hodily za stavivo domu. Nahrazovalo v těchto hrubých srubech vše, zdi, podlahy, stropy, stěny, přepážky, krokve, podkrovnice, krov, šindele z fošen, břeven a klád.

 Je snadné si pomyslet, že tento způsob stavby nevyžaduje mistrovskou ruku, a Mac Napovi nebylo třeba dlouhých úvah a okolků, což nebylo nijak na závadu pevnosti příbytku.

 Mistr Mac Nap vybral stromy pokud možno rovné, které byly podseknuty na stopu nad zemí. Tyto stromy, asi sto kusů, nebyly ani oloupány z kůry, ani přitesány a poskytly stejný počet klád dlouhých dvacet stop. Sekera a pila se jich dotkly jen na koncích, kvůli čepům a spárám, které je měly sklínit. K této práci bylo třeba jen několika dní, během nichž bylo všechno to dříví vláčené psy dopraveno na planinu, kde měl stát hlavní dům.

 Předtím už byla planina pečlivě zarovnána. Půda, smíšená s hlínou a mělkým pískem, byla udusána a utlučena pádnými tlukadly. Krátká tráva a hubené morušoví bylo vypáleno a popel vytvořil na povrchu silnou vrstvu odolnou proti vlhkosti. Mac Nap si takto upravil čisté a suché staveniště, kde mohl bezpečně svázat základní břevna.

 Když byla tato první práce hotova, vztyčili kolmo v každém rohu budovy a na koncích předělných stěn hlavní trámy, na kterých měla spočívat kostra domu. Byly pro větší trvanlivost na spodní části opáleny a potom zapuštěny několik stop do země. Do těchto trámů, po stranách poněkud vydrážkovaných byla zasazena příčná břevna vlastní zdi, s otvory pro dveře a okna. Na vrchní straně byla tato břevna spojena s podvaly, které do spár dobře zapadaly a dodávaly tak pevnost celé stavbě. Tyto podvaly byly římsou obojího průčelí a na jejich koncích spočíval vysoký krov střechy, jejíž spodní okraj přečníval zeď jako u salaše. Čtverec římsy pak nesl stropní břevna, a na vrstvě popela byla kladena podlažní břevna.

 Rozumí se samo sebou, že tato břevna, jakož i břevna vnějších zdí a přepážek byla na sebe jen položena a nastavena. Aby je pevněji spojil, sevřel je kovář Rae místy dlouhými železnými hřeby, těžkým plockem zatlučenými. Avšak tento spoj nemohl být úplný, a proto bylo třeba mezery neprodyšně zacelit. Mac Nap použil s úspěchem konopačení, které činí trup lodí naprosto nepromokavým, a jež nemůže nahradit prostá ucpávka. Neměl koudel, a proto k tomuto účelu použil suchý mech, kterým byl celý východní svah mysu Bathurst hojně porostlý.

 Tento mech byl vpraven do mezer železnými temovačkami, na které tloukli dřevěnými palicemi, a každou drážku dal tesařský mistr zalít několika vrstvami horkého dehtu, který hojně poskytovaly smrky. Zdi a podlahy takto upravené vynikaly dokonalou neprostupností, a jejich síla byla záštitou proti vichrům a zimním mrazům.

 Dveře a okna proražená v obojím průčelí byly upraveny zhruba, ale bytelně. Okna byla malá, a za tabule jim sloužila pouze zrohovělá, žlutavá, sotva průsvitná blána z usušeného rybího měchýře, ale museli se s ní spokojit. Mimoto měla být za pěkné roční doby neustále otevřena, aby se dům větral. Za arktických nocí, kdy se neočekávalo žádné světlo, měla být okna stále neprodyšně zavřena tlustými okenicemi, které by měly odolávat všem návalům vichřice.

 Zařízení uvnitř domu bylo dost rychle provedeno. Dvoje dveře upravené za sebou v místnosti, která byla předsíní, umožňovaly jak vstupujícím tak vycházejícím procházet teplotou průměrného stupně mezi teplotou vnitřní a vnější. Tak se nemohl vítr prosycený ostrým chladem a vlhkostí vdírat přímo do světnic. Kromě toho byly vývěvy přivezené z tvrze Reliance, stejně jako jejich jímky, postaveny tak, že mohly změnit ovzduší v příbytku přiměřeným poměrem v případě, že by pro příliš kruté mrazy nebylo možné otevřít dveře a okna. Jedna z vývěv měla odvádět vzduch zevnitř, když by byl příliš prosycen škodlivinami a druhá měla bez obtíží přivádět čistý vzduch zvenčí do jímky, odkud by se rozváděl podle potřeby. Poručík Hobson vynaložil všechnu péči na tuto úpravu, která by se v čase nutnosti osvědčila.

 Důležitou součástí kuchyně byla litinová kamna, která přivezli v částech z tvrze Reliance. Kovář Rae měl na starosti je sestavit, což nebylo tak nesnadné, a ani to netrvalo dlouho. Ale roury k odvádění kouře z kuchyně a z krbu ve velkém sále vyžadovaly více času a přemýšlení. Nebylo možné použít plechových rour, které by neodolaly silným větrům při rovnodennosti, proto byl nezbytně třeba vydatnější materiál. Po několika nezdařených pokusech se Jasper Hobson rozhodl, že užije jiné látky než dřeva. Kdyby měl po ruce kameny, byla by nesnáz rázem překonána. Ale jak víme, jakousi nevysvětlitelnou náhodou nebylo v okolí mysu Bathurst vůbec žádné kamení.

 Připomeňme, že zato se na pobřežním písku nahromadilo milion skořápek.

 „Dobrá,“ pravil poručík Hobson k mistru Mac Napovi, „uděláme si komínové roury z lastur!“

 „Z lastur?“ podivil se tesař.

 „Ano, Mac Nape,“ odpověděl Jasper Hobson, „ale z lastur roztlučených, pálených, proměněných ve vápno. Z tohoto vápna vyrobíme jakési truple a použijeme je jako obyčejných cihel.“

 „Nazdar lasturám!“ zvolal tesař.

 Myšlenka poručíka Hobsona byla dobrá a ihned také uvedena ve skutek. Mořský břeh byl posetý nesčíslným množstvím vápenných skořápek, tvořících částečně vápence, ze kterých se skládá spodní sloj třetihorního útvaru. Tesař Mac Nap jich dal nasbírat několik sudů a byla postavena jakási pec, ve které se pálením vyloučil uhličitan, který vniká do složení těchto skořápek. Takto získali vápno, vhodné k zednickým pracem.

 Toto pálení trvalo dvanáct hodin. Kdybychom řekli, že Jasper Hobson a Mac Nap tímto nedokonalým pochodem vyrobili pěkné mastné vápno, prosté všelijakého cizího příměsku, rozpadávající se stykem s vodou a vroucí jako výrobek dobré jakosti, vápno, které se může rozmočit v mazlavé těsto, třeba bychom nadsazovali. Avšak toto vápno zpracované na cihly bylo aspoň takové, že se ho mohlo vhodně použít ke stavbě domovních komínů. Za několik dní trčely dvě kuželovité roury nad krov, a jejich tloušťka ručila za jejich pevnost proti poryvům větru.

 Paní Paulina Barnettová blahopřála poručíkovi a tesaři Mac Napovi, že se jim podařilo provést tak dobře a za tak krátký čas tuto nesnadnou práci.

 „Jenom nebude-li se z nich kouřit!“ dodala smějíc se.

 „Bude se z nich kouřit, paní Barnettová,“ odvětil filozoficky Jasper Hobson, „bude se z nich kouřit, o tom nelze pochybovat. Ze všech komínů se kouří!“ Během měsíce bylo velké dílo úplně doděláno. 6. srpna měl být dům slavnostně odevzdán svému účelu. Ale zatímco mistr Mac Nap a jeho pomocníci bez oddechu pracovali, procházeli četař Long, desátník Joliffe - paní Joliffová měla kuchyňskou službu - lovci Marbre a Sabine, vedeni Jasperem Hobsonem, okolí mysu Bathurst. Spokojeně zjistili, že oplývá zvěří srstnatou i pernatou. Nelovili, spíše prozkoumávali kraj. Přesto se jim však podařilo chytit několik párů živých sobů, které si hodlali ochočit. Tato zvířata měla dávat mláďata a mléko.

 A proto je rychle zavřeli do kůlové ohrady, zřízené padesát kroků od příbytku. Žena kováře Raea byla Indiánka a v těchto věcech se vyznala, a proto jí byla svěřena péče o tato zvířata.

 Paní Paulina Barnettová si vzala za úkol, že za Madginy pomoci zařídí vnitřek. Netrvalo dlouho, a poznali vliv této dobré a rozumné ženy v přečetných podrobnostech, které by Jasperu Hobsonovi a jeho druhům bezpochyby nepřišly na mysl.

 Prozkoumali území v okolí několika mil a poručík dospěl k poznání, že jsou na rozlehlém poloostrově, měřícím asi sto padesát čtverečních mil. Převlaka široká nanejvýš čtyři míle jej spojovala s americkou pevninou, prostírající se od pozadí Washburnovy zátoky na východě až k souhlasné vkleslině na protější straně. Obrysy tohoto poloostrova, kterému poručík vymyslel jméno - Viktoriin poloostrov, byly velmi přesně vyznačeny.

 Jasper Hobson se chtěl přesvědčit, jaký užitek skýtá laguna a moře.

 Mohl být spokojen. Voda laguny, ostatně nepříliš hluboká, ale velice rybnatá, slibovala hojnou zásobu pstruhů, štik a jiných sladkovodních ryb, které byly důležitým příspěvkem pro kuchyni. Říčka byla plná lososů, kteří snadno pluli proti jejímu toku. Moře se při tomto pobřeží nezdálo být tak hojně obydleno jako laguna. Ale čas od času bylo možné na širém moři spatřit ohromné kytovce, velryby a vorvaně, kteří bezpochyby prchali před harpunami lovců z Beringovy úžiny a mohlo se stát, že některý z těchto mohutných savců uvízne na břehu. To byl téměř jediný způsob, jak by se jich osadníci na mysu Bathurst mohli zmocnit. Část pomoří táhnoucí se na západ byla v tento čas navštívena četnými tuleními rodinami, avšak Jasper Hobson přikázal svým přátelům, aby tyto zvířata zbytečně nehonili. Později se ukáže, zda budou užiteční.

 6. srpna se osadníci na mysu Bathurst nastěhovali do nového obydlí.

 Nejprve mu po všeobecném rokování dali jméno, na němž se jednohlasně usnesli.

 Tento příbytek anebo vlastně tvrz - tehdy nejodlehlejší stanice Společnosti na americkém pomoří - byla nazvána tvrz Hope.

 A pokud se nyní nevyskytuje na nejnovějších mapách arktických oblastí, je to tím, že ji očekával, na škodu novodobé kartografie, v nedaleké budoucnosti strašlivý osud.