XI. KAPITOLA Podél pomoří Široký záliv, ke kterému výprava dorazila po šestinedělní cestě, tvořil nepravidelný čtverec, zřetelně vykrojený do americké pevniny. V západním úhlu se do něj vlévala řeka Coppermine. Ve východním úhlu pak vnikal hlub oko do země protáhlý záliv, který dostal název Bathurstův vjezd. Na této straně se členité pobřeží ztrácelo, všelijak se klikatíc hubami a zátokami a vybíhalo v ostré mysy a srázná předhoří, ve zmatené spleti úžin a průlivů, která mapám polárních pevnin dodává podivného vzhledu. Na druhé straně, po levici zálivu, se pobřeží vztahuje od samého ústí Coppermine k severu a končí Krusensternovým mysem.
Tento záliv se nazývá Korunovační, a jeho vodstvo je poseto ostrovy, výspami a ostrůvky, které skládají souostroví vévody z Yorku.
Po rozhovoru s četařem Longem se Jasper Hobson rozhodl, že na tomto místě popřeje svým druhům den odpočinku.
Vlastní výzkum, podle kterého měl poručík vyhledat vhodné místo k založení faktorie, opravdu začínal. Společnost svému jednateli nařídila, aby pokud možno postupoval za sedmdesátou rovnoběžkou a podél břehů Severního ledového oceánu. Pokud chtěl vykonat úkol mu daný, nemohl poručík jinde než na západě pátrat po místě, ležícím v tak vysoké šířce, a to na americké pevnině. Na východě jsou všechny země (jsou to vlastně ostrovy, které se označují pro svou rozsáhlost názvem zemí, země Boothie - Boothia Felix - je potom poloostrovem) tak rozčleněné spíše částí arktických území, snad kromě země Boothie, kterou uprostřed prochází sedmdesátá rovnoběžka, jejíž zeměpisný útvar je doposud velmi neurčitý.
Jasper Hobson změřil délku a šířku, vyhledal polohu místa na mapě a zjistil, že je vzdálený ještě sto mil od sedmdesátého stupně. Ale za Krusensternovým mysem vybíhalo pobřeží, směřující k severovýchodu, náhlou oklikou za sedmdesátou rovnoběžku skoro na stotřicátém poledníku a právě na úrovni mysu Bathurst, určeném setníkem Craventym za schůzku. Proto bylo třeba dosáhnout tohoto místa, kde se měla zřídit nová tvrz, avšak poskytne-li poloha podmínky nezbytné pro faktorii.
„Tam, četaři Longu,“ ukazoval poručík poddůstojníkovi mapu polárních krajin, „tam se ocitneme na místě, které nám určila Společnost.
V těch končinách je moře velkou část roku volné, a lodi se budou moci dostat z Beringovy úžiny až ke tvrzi, zásobit ji potřebami a odvézt zboží.“ „A mimoto,“ připojil četař Long, „naši lidé budou mít právo na dvojnásobný plat, protože se usadí za sedmdesátou rovnoběžkou!“ „To se rozumí samosebou,“ odpověděl poručík, „a myslím, že jej přijmou bez reptání.“ „Nu, pane poručíku,“ pravil zkrátka četař, „nezbývá nám, než se vydat k mysu Bathurst.“ Ale protože byl povolený den odpočinku, došlo na odjezd až nazítří 6. června. Tato druhá část cesty se naprosto lišila od první. Pořádek, který saně až doposud na pochodu dodržovaly, už nebyl zachováván. Každé spřežení postupovalo podle libosti. Konali krátké denní cesty, zastavovali se u všech oklik pobřeží a nejčastěji šli pěšky. Jedinou věc kladl poručík Hobson svým druhům na srdce, aby se nevzdalovali více než na tři míle od pomoří a dvakrát denně, v poledne a večer, aby se dostavili k hlavnímu oddílu. Jakmile nastala noc, uložili se ke spánku. Počasí bylo v tu dobu neustále pěkné a teplota se udržovala v průměru na padesáti devíti stupních Fahrenheita nad nulou (15°C). Dvakrát nebo třikrát se strhly prudké sněhové chumelenice, ale netrvaly dlouho a nezpůsobily citelné změny v teplotě.
Celý úsek amerického pobřeží mezi Krusensternovým mysem a Parryovým mysem, dlouhý více než dvě stě padesát mil, byl od 6. do 20. června velmi pečlivě prozkoumán. Byl-li zeměpisný průzkum této krajiny pod vedením Jaspera Hobsona - měl naštěstí při tomto úkolu platného pomocníka v Thomasi Blackovi - vykonán tak zevrubně, že mohl opravit i některé omyly ve vodopise, byl věnován přilehlým územím nemenší zřetel po zvláštní stránce, o níž Společnosti Hudsonova zálivu především šlo.
A byla tato území plná zvěře? Mohlo se bezpečně spoléhat na kožešinovou zvěř? Jestlipak byly zdejší zdroje takové, aby faktorie mohla být opatřena zásobami, alespoň po letní dobu? Touto závažnou otázkou se zabýval poručík Hobson, působila mu vším právem starosti.
A vypozoroval: Ta zvěř, kterou měl desátník Joliffe, mimo jiné, ve zvláštní oblibě, se hojněji v těchto přímořských krajích nevyskytovala. Ptactva, náležejícího k četnému rodu kachen, bylo ovšem dost, avšak čeleď hlodavců byla nedostatečně zastoupena nemnohými polárními zajíci, ke kterým bylo nesnadné se přiblížit. Zato medvědi byli v této oblasti americké pevniny zajisté zastoupeni v hojném počtu. Sabine a Marbre to vyčetli z čerstvých stop těchto masožravců. Několik jich bylo zpozorováno a stopováno, ale zůstávali vždy ve slušné vzdálenosti. Bylo jisté, že za zimního období přicházejí tito dravci, puzeni hladem, z vyšších šířek a hojně navštěvují pobřeží.
„Nu,“ říkal desátník Joliffe, kterému otázka potravin neustále vrtala v hlavě, „když je medvěd ve spižírně, je zvěřinou, kterou se nesluší pohrdat, o tom není pochyb. Ale dokud tam není, je velice nebezpečnou zvěří, které není co věřit, a která dovede lovcům zajisté připravit stejný osud, jaký oni chystají jí.“ Byla to opravdu moudrá řeč. Medvědi nemohli být bezpečným základem kuchyni tvrze. Naštěstí na tomto území pobíhala četná stáda užitečnějších zvířat, než medvědi, a k jídlu výborných, které jsou některým eskymáckým a indiánským kmenům hlavní výživou. Jsou to sobi, a desátník Joliffe se přesvědčil s neskrývanou spokojeností, že tato část pobřeží těmito tvory oplývá. Příroda učinila vše, aby je sem přivábila.
Rostly zde lišejníky, které sob nadevše miluje a které obratně vyhrabává zpod sněhu - přes zimu jsou pro něj jedinou potravou.
Jasper Hobson byl spokojen stejně jako desátník. Na mnoha místech narazil na stopy po těchto zvířatech, které je velmi snadné rozeznat, protože sobí kopyto není na spodní straně ploché, nýbrž vyboulené, srovnatelné v tomto směru s velbloudí nohou. Spatřili dokonce několik dost velkých stád, která putují v některých amerických krajinách a často se sdružují ve stáda o několika tisících kusech. Snadno se ochočují a poskytují velké služby faktoriím. Mají výborné mléko, výživnější než kravské a také tahají saně. Po smrti jsou neméně užiteční, neboť jejich velmi silná kůže se hodí na oděv, srst dává znamenité nitě a maso je chutné a v těchto končinách nejcennější. Přítomnost sobů tedy Jaspera Hobsona utvrdila v jeho úmyslu založit tvrz někde na tomto území.
A co se týče kožešinové zvěře, nabyl úplné spokojenosti. Na říčkách a potocích se objevovaly stavby bobrů a krys pižmových. Jezevci, rysové, hranostajové, rosomáci, kuny a lasice obývali toto přímoří, aniž by je doposud lovci vyrušili z klidu. O pobytu lidí v těchto místech nesvědčila žádná stopa a zvěř tu nacházela bezpečné útočiště. Zpozorovali také stopy krásných modrých a stříbrných lišek, jejichž kůže se platí takřka zlatem, ale které se vyskytují v stále menším počtu. Sabineovi a Marbreovi se při zkoumání krajiny nejednou naskytla příležitost k ulovení této vzácné kořisti. Avšak poručík v moudré prozíravosti zakázal veškerou podobnou honbu. Nechtěl tato zvířata poplašit dříve, než nastane doba lovu, to znamená ty zimní měsíce, kdy je jejich kožich hustší, a proto mnohem krásnější. Kromě toho by se saně zbytečně přetěžovaly. Sabine a Marbre sice tyto opodstatněné příčiny uznávali, ale nicméně dlaň je svrběla, když se jim v dostřelu ocitla sobolí kuna nebo nějaká vzácná liška. Avšak rozkazy Jaspera Hobsona byly přísné, a poručík nestrpěl, aby se proti nim hřešilo.
Lovci si totiž v této druhé části cesty vzali na mušku pouze několik polárních medvědů, kteří se občas ukázali na křídlech oddílu. Ale tyto šelmy nebyly puzeny hladem, a proto se zase rychle odklidily a jejich přítomnost nezavdala podnět k šarvátce. Nezpůsobil-li však příchod výpravy čtvernožcům žádnou újmu, platilo pernaté plemeno daň za veškerou živočišnou říši. Byli stříleni bělohlaví orli, ohromní ptáci, pronikavě křičící, orli rybářští, uhnízdění obyčejně na kmenech uschlých stromů, kteří v létě zalétají až do arktických šířek, mimoto severské husy bělostné, divoké kachny, kachny s červenou hlavou a černou hrudí, popelavé vrány, jakési nadmíru ošklivé straky, kajky, černé polární kachny a mnoho jiných okřídlenců, jejichž skřeky se mnohonásobně odrážely na arktických pobřežních srázech. V těchto vzdálených krajích žijí miliony ptáků a na březích Severního ledového oceánu se jejich počet vymyká jakémukoliv odhadu.
Je snadné si pomyslet, že lovci, kterým byla honba na čtvernožce přísně zakázána, ukájeli svou vášeň v říši opeřenců. Během těchto dvou neděl bylo zastřeleno několik set ptáků, většinou velmi chutných druhů, což poskytlo vítaný přídavek k obvyklé stravě, skládající se z corn-beefu a sucharů.
Zvěře tedy nebylo na tomto území nedostatek. Společnost si mohla snadno naplnit skladiště, a také spižírna posádky z tvrze by nebyla prázdná. Ale tyto dvě podmínky nestačily zajistit budoucnost faktorie.
Nebylo možné usadit se v zemi ležící v tak vysoké šířce, kdyby nedávala hojné palivo, potřebné k ochraně proti krutým arktickým zimám.
Naštěstí bylo přímoří zalesněno. Kopce, vypínající se v pobřežním zázemí, byly porostlé zelenými stromy, mezi nimiž byly hojně zastoupeny smrky. Byly to valné shluky pryskyřičných druhů, které bylo možné na některých místech nazvat lesy. Občas také Jasper Hobson zpozoroval osamělé skupiny vrb, topolů, zakrslých bříz a četné morušové keře. V tuto letní dobu se všechny stromy zelenaly a byly poněkud nezvyklou podívanou pro zraky uvyklé drsným a holým rysům polárních krajin. Půda u paty kopců zarůstala krátkou trávou, na níž se dychtivě pasou sobi, a která je živí přes zimu. Jak vidět, mohl si poručík jen blahopřát, že šel hledat na severozápad americké pevniny nové pole těžby.
Bylo již naznačeno, že ačkoliv na tomto území nebyla nouze o zvěř, zdálo se, že lidé naprosto scházejí. Neviděli ani Eskymáky, jejichž kmeny se potulují raději po krajích kolem Hudsonova zálivu, ani Indiány, kteří se obyčejně nepouštějí tak daleko za polární kruh. V této odlehlé krajině mohou být lovci zaskočeni trvalými nepohodami, náhlým návratem zimy a zbaveni veškerého styku s obydlenými místy.
Je snadné pomyslet, že poručíkovi Hobsonovi ani nepřipadlo, aby se rmoutil pro nepřítomnost svých bližních. Stali by se z nich později jen soupeři. Hledal zemi neosazenou, pustinu, kam by se kožešinová zvěř uchylovala do bezpečí, a o této věci zapřádal Jasper Hobson velmi rozumné hovory s paní Paulinou Barnettovou, která jevila živou účast pro úspěch podniku. Cestovatelka nezapomínala, že ji hostí Společnost Hudsonova zálivu, a proto přirozenou měrou přála zdar všem záměrům poručíka.
Je možné si představit, jak byl Jasper Hobson zklamán v utěšených nadějích, když 20. června zrána narazil na tábořiště opuštěné před kratším nebo delším časem.
Bylo to v pozadí malého úzkého zálivu, který se nazývá Darnleyova zátoka a jehož nejzápadnějším výběžkem je Parryův mys. Tam, u paty nevysokého pahorku, bylo vidět kolíky, kterými byla vytyčena jakási ohrada, a hromádky vychladlého popela na pohaslých ohništích.
Všichni se sešli k tomuto tábořišti. Každý poznával, že tento objev je nadmíru nevhod poručíkovi Hobsonovi.
„To je mrzutá věc,“ pravil, „raději bych se setkal s rodinou ledních medvědů!“ „Vždyť jsou ti lidé, kteří tábořili na tomto místě, zajisté již daleko,“ namítla paní Paulina Barnettová, „a je pravděpodobné, že se již odebrali na jih, na svá obvyklá loviště.“ „Kdopak ví, paní Barnettová!“ odpověděl poručík. „Jsou-li ti, jejichž stopy zde vidíme, Eskymáci, pustili se spíše cestou k severu.
Jestliže to jsou Indiáni, konají právě obhlídku po tomto novém lovišti, tak jak to my sami činíme, a říkám ještě jednou, že je to pro nás skutečně mrzutá věc.“ „Copak nelze poznat,“ zeptala se paní Paulina Barnettová, „k jakému plemeni tito pocestní náležejí? Nedá se zjistit, jsou-li to Eskymáci nebo Indiáni z jihu? Zdá se mi, že kmenové zvyky jsou rozdílné.“ Paní Paulina Barnettová měla zcela pravdu, - nebyla vyloučena možnost, že se tato závažná otázka rozřeší podrobnější prohlídkou tábořiště.
Jasper Hobson a někteří jeho druzi se tedy ujali tohoto úkolu a podrobně prohlédli kdejakou stopu, zapomenutou věc, která by jim mohla podat vysvětlení. Avšak ani půda, ani vychladlý popel neuchovaly dostatečné důkazy. Několik zvířecích kostí tu a tam pohozených, také nic nenapovědělo. Poručík, velice rozmrzelý, chtěl již zanechat marné prohlídky, když na něj zavolala paní Joliffová, která poodešla asi sto kroků vlevo.
Jasper Hobson, paní Paulina Barnettová, četař, desátník a několik jiných pospíšili ihned k mladé Kanaďance, která se nehýbala z místa a pohlížela pozorně na zem.
Když se ocitli u paní Joliffové, pravila k poručíkovi Hobsonovi: „Hledáte stopy? Nu, tady je máte!“ A paní Joliffová ukazovala četné stopy kroků vytlačené zcela zřetelně na jílovité půdě.
To mohlo být význačným znamením, neboť Indiánova noha a noha Eskymákova, rovněž jako jejich obuv, se od sebe zcela liší.
Ale Jasper Hobson byl nejprve překvapen zvláštním rysem těchto stop. Pocházely beze vší pochybnosti od tlaku lidské nohy, a to dokonce obuté nohy, avšak zdály se být vytištěny divným způsobem, pouze chodidlem této nohy. Scházel otisk podpatku. Kromě toho byly tyto šlépěje podivně rozloženy, hned křížem, hned blíž nebo dál od sebe, přitom všem se však stáčely do velmi těsného kruhu.
Jasper Hobson upozornil své společníky na tu zvláštnost.
„To nejsou kroky kráčejícího člověka,“ pravil.
„Ani člověka skákajícího, poněvadž podpatek není vytlačen,“ dodala paní Paulina Barnettová.
„Ne,“ ozvala se paní Joliffová, „jsou to kroky tancujícího člověka!“ Paní Joliffová měla zajisté pravdu. Po důkladné prohlídce těchto šlépějí nebylo pochyb, že je to noha člověka, který prováděl nějaký choreografický výkon - nikoliv tanec pádný, odměřený, deptavý, nýbrž tanec lehký, půvabný, laškovný. To bylo nadevší pochybnost.
Ale kdo byl ten člověk bodré povahy, že se mu zamanulo nebo zachtělo zatančit tak vesele na pomezí americké pevniny, několik stupňů za polárním kruhem?
„To nebyl Eskymák,“ prohodil poručík.
„Ani Indián!“ zvolal desátník Joliffe.
„Ne, byl to Francouz!“ řekl klidně četař Long.
I podle všech ostatních byl jen Francouz schopen toho, aby si zatančil v takovém zákoutí zeměkoule!
