II. KAPITOLA Hudson's Bay Fur Company
II. KAPITOLA
Hudson's Bay Fur Company „Pane setníku?“
„Paní Barnettová?“
„Co soudíte o svém poručíkovi, panu Jasperu Hobsonovi?“
„Soudím, že je to důstojník, který to dotáhne daleko.“
„Co rozumíte těmito slovy: míníte snad, že se dostane za osmdesátou rovnoběžku?“ Setník Craventy se mimovolně usmál této otázce paní Pauliny Barnettové. Ona a on hovořili u kamen, kdežto hosté odcházeli a přicházeli od stolu s potravinami ke stolu s nápoji.
„Paní,“ odpověděl setník, „všechno, čeho je schopen člověk, Jasper Hobson učiní. Společnost mu uložila prozkoumat její severní oblasti a založit faktorii co nejblíže u hranic americké pevniny, a založí ji.“
„Na poručíku Hobsonovi spočívá velká odpovědnost!“ pravila cestovatelka.
„Ano, paní, ale Jasper Hobson se nikdy nezalekl, šlo-li o vykonání nějakého úkolu, i když byl sebeobtížnější.“
„Věřím vám, setníku,“ odpověděla paní Barnettová, „a ostatně uvidíme toho poručíka při práci. Ale jaký zájem vede společnost k tomu, aby zbudovala tvrz na pomezí Severního ledového oceánu?“
„Velký zájem, paní,“ řekl setník, „dokonce dokládám, dvojí zájem. Je velice pravděpodobné, že Rusko v dost blízkém čase postoupí své americké državy vládě Spojených států. (Tato domněnka setníka Craventyho se později stala pravdivým skutkem) Jakmile se tento postup uskuteční, vyvstanou společnosti obchodu s Tichým oceánem nemalé obtíže, ačkoliv neosvědčí-li se severozápadní průliv, objevený Mac Clurem, splavnou cestou. To ukážou ostatně nové pokusy, protože admiralita vypraví loď, jejímž úkolem bude projet americké pobřeží od Beringovy úžiny až do Korunovačního zálivu na východní hranici, před níž má být založena nová tvrz. Setká-li se pak podnik se zdarem, stane se toto místo důležitou faktorií, v níž se soustředí všechen obchod s kožešinami na Severu. A kde doprava kožešin vyžaduje značný čas a valný náklad, Konající se v indiánských územích, budou parníky s to, aby za několik dní dopluly z nové tvrze do Tichého oceánu.“
„To bude vskutku znamenitý úspěch,“ prohodila paní Paulina Barnettová, „ačkoliv nastane-li možnost užívat severozápadního průlivu. Ale zmínil jste se o dvojím zájmu, tuším?“
„Druhý zájem, paní,“ ujal se opět slova setník, „je, jak tak říkám, životním zájmem Společnosti, jejíž původ si dovolím několika slovy připomenout. Pochopíte pak, proč toto společenství, jindy tak kvetoucí, je nyní ohroženo v samém zdroji svých obchodních artiklů.“ Setník Craventy vysvětlil skutečně několika slovy historii této proslulé společnosti.
Jak známo, bral člověk od nejdávnějších časů zvířatům jejich kůže nebo jejich kožešiny, aby se jimi odíval. Obchod s kožešinami sahá proto do nejzazšího starověku. Přepych v šatstvu se rozmohl dokonce tou měrou, že několikrát vydal přísné zákony, aby byla učiněna přítrž této módě, vztahující se hlavně na kožešiny. Bílé kožešiny musely být v polovině 12. století zakázány.
Roku 1553, založilo Rusko několik závodů v severních oblastech a anglické společnosti následovaly zanedlouho jeho příkladu. Tento obchod s kožešinami sobolů, hranostajů, bobrů atd. se tehdy prováděl prostřednictvím Samojedů. Ale za panování královny Alžběty bylo nošení draho cenných kožešin z královského rozkazu zvláště obmezeno, a toto obchodní odvětví zůstalo po několik let ochromeno.
Dne 2. května 1670 byla udělena výsada Společnosti pro obchod s kožešinami při Hudsonově zálivu. Tato společnost měla jistý počet akcionářů z vysoké šlechty: vévodu z Yorku, vévodu z Albermale, hraběte Shaftesburyho atd. Její jistina činila tenkrát jen osm tisíc čtyři sta dvacet liber (šterlinků). Měla soupeře ve zvláštních společenstvech, jejichž francouzští jednatelé usazení v Kanadě se pouštěli na dobrodružné, avšak velice výnosné zájezdy. Tito neohrožení lovci, známí pod jménem „kanadských pocestných“, působili takovou konkurenci vznikající společnosti, že její trvání bylo vážně ohroženo.
Ale dobytí Kanady změnilo tyto nejisté poměry. Za tři léta po zabrání Québeku roku 1766 se obchod s kožešinami ocitl znova v plném proudu. Angličtí faktoři se seznámili s obtížemi tohoto obchodu: znali zemské obyčeje, zvyky Indiánů a způsob, jakým si počínali při směnách. Avšak Společnosti neplynul žádný zisk. Roku 1784 montrealští obchodníci si za účelem zužitkování kožešin, založili mocnou Severozápadní společnost, která vbrzku v sobě sloučila veškeré podniky toho druhu. Roku 1798 dostoupil vývoz nové společnosti znamenité sumy sto dvaceti liber šterlinků, a Společnost Hudsonova zálivu byla dosud ve svém postavení ohrožena.
Třeba ovšem uznat, že tato Severozápadní společnost se neštítila žádného nemravného činu, šlo-li o její prospěch. Kořistila z vlastních zřízenců, počítala s bídou Indiánů, týrala je, opíjela a pak drancovala a přestupovala zákon parlamentu, který zakazoval prodej lihových nápojů na území domorodců, severozápadní jednatelé společnosti dodělávali ohromné zisky přes soutěž amerických a ruských společností zatím vzniklých, mimo jiné i Americké společnosti pro obchod v kožešinách založené roku 1809 s milionem dolarů základní jistiny, která těžila na západě od Skalistých hor.
Ale ze všech těchto družstev byla nejvíc ohrožena Společnost Hudsonova zálivu, až roku 1821 podle smluv, o nichž bylo dlouho jednáno, splynula s někdejší soupeřkou, Severozápadní společností, a přijala všeobecný název: Hudson's Bay Fur Company. Dnes již nemá toto důležité společenství jiného soupeře než Americkou společnost pro obchod s kožešinami v Saint Louis. Má četné závody, roztroušené po državě, zaujímající tři miliony sedm set tisíc čtverečných mil. Jeho faktorie leží při Jamesově zálivu, nad ústím řeky Sevem, v jižní končině u hranic Horní Kanady, při jezerech Athabasky, Winnipegu, Hořejšího, Methye, Buffala, u řek Columbie, Mackenzie, Saskatchewanu, Assiniboin atd. Tvrz York, ovládající tok Nelsonovy řeky, která se vlévá do Hudsonova zálivu, je hlavním stanovištěm společnosti, a je zde zřízeno její přední skladiště pro kožešiny. Kromě toho najala roku 1842 za roční odměnu dvou set tisíc franků ruské závody v Severní Americe. Tím způsobem těží na vlastní vrub z nesmírných oblastí, rozkládajících se mezi řekou Mississippi a Tichým oceánem. Vypravila do všech úhlů neohrožené cestovatele, Hearna k Severnímu ledovému oceánu objevit roku 1770 kraj v poříčí Coppermine, Franklina zkoumat od roku 1819 do roku 1822 americké pomoří v délce pěti tisíc pěti set padesáti mil, Mackenzie, který objevil řeku honosící se jeho jménem, dospěl k břehům Tichého oceánu na 52° 24' severní šířky. V letech 1834 až 1838 dovezla do Evropy tento počet kožešin, z nichž je možné učinit pojem o jejich tržbě:
bobrů 1 074
tuleňů a mladých bobrů 92 288
pižmových krys 694 092
jezevců 1 069
medvědů 7 451
hranostajů 491
kormoránů 5 296
lišek 9 937
rysů 14 255
kun 64 490
tchořů 25 100
vyder 22 303
mývalů 713
labutí 7 918
vlků 8 484
rosomáků 1 571
Taková síla sortimentu měla tedy zabezpečit Společnosti Hudsonova zálivu velmi značný zisk, naneštěstí se však tato čísla neudržela v stejné míře a asi po dvacet let již neustále klesala.
Co zavinilo tento úbytek, o tom setník Craventy vykládal v tuto chvíli paní Paulině Barnettové.
„Až do roku 1837,“ pravil, „lze říci, paní, že poměry Společnosti byly kvetoucí. Toho roku se zvýšil ještě vývoz kůží na dva miliony tři sta padesát osm tisíc. Bohužel se od té doby stále zmenšoval, a nyní klesl tento počet přinejmenším o polovinu.“
„Jaké příčině přičítáte tento valný schodek ve vývozu kožešin?“ zeptala se paní Paulina Barnettová.
„Výhubě, kterou horlivost, a dodávám: nedbalost lovců způsobily na lovištích. Honili a zabíjeli bez přítrže. Toto vraždění se provádělo bez všech ohledů. Nebyla šetřena mláďata, dokonce ani samice. Tím nevyhnutelně zřídl počet zvířat dávajících kožešiny. Vydra vymizela téměř nadobro a vyskytuje se jen na ostrovech Tichého oceánu. Bobři se uchýlili v malých družinách na břehy nejvzdálenějších řek. Podobně učinilo mnoho jiných vzácných zvířat, která byla nucena prchat před vpádem lovců. Pasti a léčky jindy pořád plné jsou nyní prázdné. Cena kůží stoupá, a to právě v době, kdy je velká poptávka po kožešinách.
Také lovci pozbývají chuti, a již jen odvážní a neúnavní postupují teď až k mezím americké pevniny.“
„Rozumím nyní,“ odtušila paní Paulina Barnettová, „jaký zájem vede Společnost k založení faktorie na březích Severního ledového oceánu, protože zvěř utekla za polární kruh.“
„Ano, paní,“ přisvědčil setník. „Ostatně přikazovala potřeba, aby se Společnost odhodlala posunout své působiště dále na sever, poněvadž výnos britského parlamentu obmezil přede dvěma lety podstatně její državy.“
„A co bylo pohnutkou k tomuto obmezení?“ zeptala se cestovatelka.
„Nadmíru závažná národohospodářská příčina, paní, která zajisté nemálo překvapila velkobritské státníky. Společnost nehleděla na šíření vzdělanosti. Naopak. Vlastní prospěch ji nutil k tomu, aby její nesmírná država zůstávala pustá. Mařila nelítostně jakékoliv pokusy orby, která by byla zaplašila kožešinovou zvěř. Její výsada sama je proto nepřítelem jakékoliv myšlenky na zemědělské podniky. Kromě toho odmítala její správní rada neúprosné věci, nespadající do oboru jejího průmyslu. Tato samovládná a po nejedné stránce nemravná správa zavdala podnět k opatření učiněným parlamentem, a roku 1858 komise jmenovaná státním tajemníkem pro osady rozhodla, že se mají připojit ke Kanadě všechny kraje přípustné k orbě, jako území Červené řeky a okresy při Saskatchewanu, a Společnosti ponechat jen tu část državy, kde vzdělanosti nekyne žádná budoucnost. Následujícího roku pozbyla Společnost západní úbočí Skalistých hor, které bylo podřízeno osadnímu úřadu a bylo takto vyňato z pravomoci jednatelů Hudsonova zálivu. A proto, paní, chce se Společnost, nežli by se vzdala obchodu s kožešinami, pokusit o těžbu ve známých severních krajinách a hledat prostředky, jak by je severozápadním průlivem spojila s Tichým oceánem.“
Paní Paulina Barnettová byla nyní zasvěcena do dalších záměrů proslulé Společnosti. Měla být osobně účastněná při založení nové tvrze na pomezí Severního ledového oceánu. Setník Craventy jí vylíčil stav věcí, možná - neboť rád hovořil - že by se byl rozpovídal o nových podrobnostech, kdyby jiný případ mu nebyl odňal slovo.
Právě ohlásil desátník Joliffe silným hlasem, že s pomocí paní Joliffové přikročil k úpravě punče. Tato zvěst byla po zásluze uvítána.
Ozvalo se několik pochvalných výkřiků. Nádoba - byla to spíše nádržka - naplněná chutnou lihovinou. Vešlo se do ní ne méně než deset pint kořalky. Na dně byly nahromaděny kousky cukru, odměřené rukou paní Joliffové. Na povrchu plavaly kůry citronu, stářím už okoralé. Nezbývalo už než zapálit toto lihové jezero, a desátník čekal se zažehnutým doutnákem na setníkův rozkaz, jakoby šlo o podpal podkopu.
„Teď, Joliffe!“ zvolal potom setník Craventy.
Plamínek byl přistrčen k lihovině, a punč okamžitě vzplál za jásotu všech hostů.
Za dvě minuty potom kolovaly naplněné číše z ruky do ruky, nalézající stále odběratele jako cenné papíry při náhlém stoupání.
„Sláva! Sláva! Sláva paní Paulině Barnettové! Sláva setníkovi!“ Co bylo takto radostně provoláváno, ozval se venku křik. Hodovníci hned umlkli.
„Četaři Longu,“ pravil setník, „podívejte se, co se děje!“ Po tomto velitelově rozkaze vyšel četař ze síně, aniž by dopil svou číši.
