X. PŘÍPRAVY Pro paní Branicanovou měl začít nový život. I když měla naprostou jistotu o smrti svého dítěte, nebylo tomu tak v případě jejího manžela. Nemohli snad John a jeho společníci přežít ztroskotání své lodi a zachránit se na některém z četných ostrovů ve Filipínách, u Celebesu nebo u Jávy? Bylo dokonce možné, že byli přijati některým domorodým kmenem a že neměli dosud příležitost k útěku. K této naději se teď paní Branicanová upjala s tak podivuhodnou svéhlavostí, že brzy změnila i v celém San Diegu veřejné mínění týkající se osudu Franklina . Ne, ona nevěřila, nemohla věřit, že John se svou posádkou zahynul. A snad právě úpornost tohoto přesvědčení jí pomohla udržet si mentální zdraví.
Paní Branicanová se duševně plně uzdravila. Našla zas svou jistotu úsudku, která ji vždycky charakterizovala. Měla teď jediný cíl: najít Johna. Tento cíl se stal náplní jejího života. Za ním šla s energií, která nepříznivými okolnostmi jen sílila. Protože Bůh tomu chtěl, aby ji Zach Fren zachránil, protože se jí vrátil zdravý rozum, protože teď měla k dispozici všechny prostředky k jednání, jaké umožňuje majetek, pak je John jistě živ a ona ho zachrání! Svého majetku použije k soustavnému pátrání. Prohlédne každý ostrov a ostrůvek ve vodách, kterými se mladý kapitán plavil. To, co udělala paní Franklinová pro slavného anglického admirála Franklina, ztraceného v arktických pustinách, udělá paní Branicanová pro kapitána Branicana. A bude mít jistě úspěch tam, kde vdova po admirálu neuspěla.
Toho dne všichni Dollini přátelé pochopili, že jí musí v novém období jejího života pomáhat. Že ji musí při jejím pátrání povzbuzovat a spojit své úsilí s jejím. A to taky pan William Andrew učinil, ač vůbec nevěřil ve zdárný výsledek její snahy najít ty, kdo ztroskotání Franklina přežili. Proto se loďař stal nejlepším rádcem paní Branicanové, podporován v tom kapitánem z lodi Boundary , která právě kotvila v San Diegu. Kapitán Ellis byl rozhodný muž, na nějž bylo spolehnutí, a navíc oddaný Johnův přítel. Rád proto přijal pozvání ke schůzce s paní Branicanovou a s panem Andrewem.
Sešli se několikrát ve Vyhlídce. Ač byla paní Branicanová teď tak bohatá, nechtěla svou skromnou vilu opustit. Tam ji John před odplutím zanechal, tam ji musí po svém návratu najít!
Během jednání s panem Andrewem a s kapitánem Ellisem hovořila především o cestě, kterou měl Franklin sledovat. To musilo být zjištěno zcela přesně.
Andrewův obchodní dům vyslal svou loď do Indie se zastávkou v Singapuru, kde měl Franklin před vyplutím do Indie část nákladu vyložit. Ale když se vydal od amerických břehů na západ, musil John minout buď Havajské ostrovy, nebo Sandwichovy ostrovy. Po opuštění mikronéských vod musil proplout Marianami a Filipínami. Pak asi plul mořem při Celebesu a Makasarským průlivem do Jávského moře, ohraničeného na jihu Sundskými ostrovy. Odtud pak plul do Singapuru. Na západním konci Malajského průlivu mezi poloostrovem stejného jména a Jávou táhne se už Bengálský záliv, kde za Andamanami a Nikobarami nemohla už loď najít žádné útočiště. Nedalo se ostatně pochybovat, že John Branican se v Bengálském zálivu vůbec neobjevil. Ale protože se v Singapuru nezastavil — což bylo naprosto jisté —, neproplul za Jávské moře a za Sundské ostrovy.
Ale žádný námořník nemohl připustit, že by se Franklin pustil místo Malajským průlivem průlivem Torresovým podél severních australských břehů. Kapitán Ellis tvrdil, že John by se nemohl nikdy dopustit takové neopatrnosti, aby se pustil tímto nebezpečným průlivem. Tato domněnka byla ihned zavržena. Průzkum musil být veden jedině v malajských vodách.
Ve vodách souostroví Karolín, u Celebesu a u Jávy jsou celé tisíce ostrovů a ostrůvků. Jedině tam mohla posádka Franklina přežít ztroskotání, jedině tam mohla být přijata nějakým kmenem, bez možnosti návratu do vlasti.
Když si tohle uvědomili, rozhodli se vyslat výpravu do malajských vod. Paní Branicanová pak přišla s návrhem, na kterém jí velmi záleželo. Zeptala se totiž kapitána Ellise, zda by byl ochoten převzít na této výpravě velení.
Kapitán Ellis byl právě volný, protože jeho loď Boundary byla právě odstrojena. Ač ho nečekaný návrh překvapil, neváhal dát se paní Branicanové k dispozici, samozřejmě se souhlasem pana Andrewa, který mu ještě poděkoval.
„Dělám jen svou povinnost,“ prohlásil Ellis.“A co budu moci pro záchranu trosečníků z Franklina udělat, to udělám. Jestliže je kapitán Branican živ…“ „John žije!“ řekla paní Branicanová tak přesvědčivě, že ani největší škarohlíd by se jí byl neodvážil vzdorovat. Kapitán Ellis s ní pak projednal celou řadu důležitých otázek. Najmout posádku schopnou podporovat její úsilí nebyl problém. Zbývala jen otázka lodi. S použitím Boundary se pro výpravu tohoto druhu nedalo počítat. Plachetnice nebyla schopná takové plavby. K tomu potřebovali parník.
V přístavu San Diego bylo v té době několik parníků, velmi vhodných právě pro takovou plavbu. Paní Branicanová proto pověřila kapitána Ellise, aby co nejdříve nějaký parník získal. Dala mu k dispozici značný peněžní obnos. Po několika dnech bylo jednání zdárně skončeno a paní Branicanová se stala majitelkou parníku Davitt , který dostal teď jméno Naděje , což měla být dobrá věštba.
Byl to šroubový parník o devíti stech tunách, zařízený na naložení velkého množství uhlí v podpalubí. Navíc měl tři stěžně opatřené úplným plachtovím. Jeho stroj měl výkon dvanácti set koní a zajišťoval lodi rychlost patnácti uzlů. I při této rychlosti a při své tonáži byla Naděje snadno ovládatelná, výborně se držela na moři a mohla splnit všechny požadavky na plavbu v mořích pokrytých ostrovy a ostrůvky s četnými skalisky. Ellis nemohl najít pro svou výpravu loď vhodnější.
Spojit dobrou loď s dobrou posádkou znamenalo posílit naděje na úspěch. V tomto ohledu si mohl kapitán Ellis jen blahopřát k pomoci, jakou mu zajistily námořnické kruhy v San Diegu. Nabídli mu své služby nejlepší námořníci z města. Všichni se chtěli pustit do hledání obětí, které měly v přístavu své rodiny.
Posádku Naděje tvořil kapitánův zástupce, poručík, lodní mistr, ubytovatel a pětadvacet lodníků včetně mechaniků a topičů.
Je samozřejmé, že za těchto příprav nezůstala ani paní Branicanová v nečinnosti. Pomáhala kapitánu Ellisovi neustálými zásahy a odstraňovala všechny potíže penězi. Nezanedbala prostě nic, co mohlo úspěch výpravy zajistit.
Přitom ta soucitná žena nezapomínala na rodiny, které se po zmizení Franklina octly v tísni nebo v bídě. Doplnila tím jen opatření provedená už panem Andrewem a rozmnožila veřejné sbírky. Napříště byla existence těchto rodin zajištěna a ještě tu byla naděje, že se paní Branicanové podaří trosečníky z Franklina zachránit.
Bohužel, co udělala Dolly pro rodiny tak krutě postižené tímto neštěstím, nemohla udělat pro Janu Burkerovou. Věděla už, jak pečlivě se ubohá Jana o ni starala v době její nemoci. Věděla, že ji Jana neopouštěla ani na okamžik. Dnes mohla být Jana stále ještě ve Vyhlídce a sdílet s Dolly její naděje, kdyby ji byly nepoctivé manželovy obchody nepřinutily opustit San Diego — a možná že i Spojené státy. Ač si Len Burker zasloužil nejtěžší výčitky, bylo jisté, že Jana se k Dolly zachovala jako příbuzná, jejíž náklonnost přecházela až v absolutní oddanost. Dolly k ní chovala city nejhlubšího přátelství a při pomyšlení na Janinu zoufalou situaci živě litovala, že jí nemůže plnou pomocí prokázat svou vděčnost. Ale přes všechnu snahu pana Andrewa nebylo možné zjistit, co se s manželi Burkerovými stalo. Ale i kdyby bylo místo jejich pobytu známo, paní Branicanová by je nebyla mohla pozvat do San Diega, protože Len Burker byl obviněn z nejhorších podvodů. Ale Dolly by byla mohla poslat aspoň Janě peněžní pomoc, kterou ta nešťastnice určitě velmi potřebovala.
Dne 27. července byla Naděje připravena k vyplutí. Paní Branicanová přišla na palubu hned ráno, aby dohlédla, zda kapitán Ellis nezapomněl na nic, co by pomohlo při hledání stop po Franklinu . Nepochybovala ostatně, že se mu to podaří. Dopraví Johna do vlasti i s celou jeho posádkou… Opakovala to stále s takovou přesvědčivostí, že to námořníci přijali vždy s potleskem. Všichni sdíleli její víru stejně jako jejich přátelé a jejich příbuzní, kteří se přišli s Nadějí rozloučit.
Kapitán Ellis se obrátil k paní Branicanové a k panu Andrewovi, který Dolly doprovodil až na palubu, se slovy: „Před vámi, paní Branicanová, a před vámi, pane Andrewe, přísahám jménem svých důstojníků a námořníků, že se při hledání Johna a lidi z Franklina nedám odradit žádným nebezpečím a žádnou únavou. Loď, kterou jste nazvali Naděje , zaslouží si své jméno!“ „S pomocí boží a s oddaností těch, kteří v Boha důvěřují!“ řekla paní Branicanová. „Hurá Johnovi a Dolly Branicanovým!“ Toto volání opakoval celý dav, který se tísnil na přístavním nábřeží. Naděje s uvolněnými lany poslechla první otočky šroubu a vydala se na cestu ze zálivu. Jakmile proplula průlivem, zamířila přídí k jihozápadu, a hnána silným motorem, zmizela brzy z dohledu amerických břehů.
