×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Karavana - Zajatec pustin - Jules Verne, VII. RŮZNÉ OKOLNOSTI

VII. RŮZNÉ OKOLNOSTI Ani v prvních měsících roku 1876 nedošla o Franklinu žádná zpráva. Nic nesvědčilo o jeho plavbě vodami u Filipín, Celebesu a severní Austrálie. Bylo však možno připustit, že by se byl John pustil Torresovým průlivem? Jenom jednou byla americkou lodí u Sundských ostrovů třicet mil od Djakarty vylovena a do San Diega přivezena jakási troska, která mohla pocházet z Franklina . Ale podrobnou prohlídkou bylo zjištěno, že troska byla ze dřeva staršího, než byl materiál použitý ke stavbě Branicanovy lodi.

A nadto by se byla tato troska uvolnila jen tehdy, kdyby se byla loď rozbila o nějaké úskalí, nebo se srazila s jinou lodí na moři. Ale v druhém případě by se po srážce potopily obě lodi. Protože však zmizení další lodi nebylo za posledních devět měsíců odnikud hlášeno, musila se odmítnout teorie srážky stejně jako ztroskotání na břehu. Nakonec zůstalo vysvětlení nejprostší: Franklin se potopil v nějakém tajfunu, jaké jsou v malajských vodách tak časté a jakým nemůže žádná loď vzdorovat.

Od odjezdu Franklina uplynul rok. Loď byla už definitivně pokládána za ztracenou a její ztráta zařazena do seznamu námořních katastrof.

Zima 1875-76 byla mimořádně tuhá. dokonce i v mírném podnebí jižní Kalifornie, kde je počasí vždy snesitelné. Velké mrazy trvaly až do konce února, a tak se nikdo nemohl divit, že paní Branicanová vůbec nevycházela z Vyhlídky, aby se nadýchala čerstvého vzduchu.

Další prodlužování tohoto uzavírání bylo by se jistě stalo podezřelým všem sousedům. Lidé si však mohli myslet, že se nemoc paní Branicanové zhoršila, a nikdo by byl Lena Burkera nepodezíral, že má nějaký zájem na ukrytí nemocné. Však se taky o izolaci nešťastné ženy nikdy nemluvilo. Pan William Andrew po většinu zimy nemohl z domu vycházet, ač byl velmi zvědav na Dollin stav. Umiňoval si, že jakmile bude moci chodit ven, vydá se na Vyhlídku.

V prvním týdnu března začala paní Branicanová chodit zas na procházky do okolí v doprovodu Jany a mulatky. Za několik dní pak přišel do vily pan Andrew, který zjistil, že ve stavu paní Branicanové není nic znepokojivého. Tělesně byla zcela v pořádku. Ovšem její duševní stav se nijak nezlepšil.

V té době se situace Lena Burkera neustále zhoršovala. Peníze paní Branicanové, z nichž část už zpronevěřil, ani zdaleka nestačily zakrýt propast pod jeho nohama. Jeho úporný zápas mohl skončit jen vyčerpáním posledních prostředků. Ještě několik měsíců — možná týdnů — a bude ohrožen soudním vyšetřováním, kterému se bude moci vyhnout jedině odstěhováním ze San Diega.

Zachránit ho mohla jediná věc, ale zdálo se, že k té asi nedojde — aspoň ve vhodnou dobu ne. Paní Branicanová stále žila a stejně byl živ i její strýc Edward Starter. Len Burker si s nesmírnou obezřelostí sehnal informace o tomto Yankeem, zahrabaném hluboko v Tennessee.

Silný a statný šedesátník v plné tělesné i duševní síle trávil život na zdravém vzduchu uprostřed luk a lesů obrovského území a rozděloval svou činnost mezi lov v kraji plném zvěře a rybolov v četných řekách, protékajících jeho územím. Celé své obrovské pozemky spravoval zcela sám. Byl to typický severoamerický farmář onoho typu, který se dožívá sta let a u něhož je smrt stejně nepochopitelná.

Na dědictví po takovém chlapíkovi se musilo čekat ještě dlouho; a bylo zcela pravděpodobné, že strýc přežije i svou neteř. Naděje, které Len Burker vkládal do toho člověka, se rozplynuly a před podvodníkovýma očima vyvstával přízrak katastrofy.

Uplynuly dva měsíce a jeho situace se ještě zhoršila. Po San Diegu i v okolí se o něm počaly šířit poplašné pověsti. Lidé, kteří od něho nemohli vymoci své peníze, začali vyhrožovat. A pan William Andrew se tehdy poprvé dověděl, jak to s Burkerem vlastně je. Velmi ho to poplašilo kvůli paní Branicanové. Rozhodl se proto přinutit jejího poručníka k vyúčtování. Bude-li to nutné, určí se za poručníka osoba spolehlivější, ač Janě Burkerové, oddaně se starající o svou sestřenici, nemohl nikdo nic vytýkat.

Ale v té době už byly dvě třetiny majetku paní Branicanové pryč. Ze všeho zbylo Lenu Burkerovi jen půldruhého tisíce dolarů.

Brzy byly na Lena Burkera podány první žaloby. Žaloby pro podvody a pro zneužití důvěry. Byl na něho dokonce vydán zatykač. Ale když se policie dostavila do jeho kanceláře na Fleet Street, dověděla se, že se tam Len Burker od včerejška neobjevil.

Policejní agenti odešli na Vyhlídku… Ale tam zjistili, že Len Burker vilu v noci opustil. Jeho žena musela chtě nechtě jít s ním. U paní Branicanové zůstala jen mulatka No.

Okamžitě bylo v San Diegu zahájeno vyšetřování. Později se přeneslo do San Franciska i do jiných měst Kalifornie, aby se přišlo Burkerovi na stopu. Ale všechno bylo marné.

Dne 17. května hned ráno odešel na Vyhlídku pan William Andrew a zjistil, že z peněz paní Branicanové tam nezůstalo nic. Dolly byla zcela bez prostředků. Její nepoctivý poručník tam nenechal pro její potřebu ani jediný dolar.

Pan Andrew udělal jedinou věc, kterou mohl udělat. Dal Dolly odvézt do sanatoria, kde měla zajištěnu potřebnou péči. A mulatku No, která v něm budila jen nedůvěru, propustil.

Jestliže Len Burker doufal, že No zůstane u Dolly a že mu bude podávat zprávy o jejím zdraví nebo o změnách jejího finančního stavu, pak byl ve svém očekávání zklamán.

Propuštěná No opustila Vyhlídku ještě téhož dne. Protože policie usoudila, že mulatka se pokusí vyhledat manžele Burkerovy, dala ji nějakou dobu sledovat. Ale nedůvěřivá a velmi mazaná žena všechny policejní agenty zmátla a zmizela taky, aniž se mohlo zjistit, co se s ní stalo.

Vila na pahorku byla teď prázdná. O paní Branicanovou pečovali v sanatoriu doktora Brumleyho.

Ani během roku 1876 nedošla o Johnu Branicanovi žádná zpráva. I poslední lidé, kteří ještě věřili v návrat kapitána a jeho posádky do vlasti, musili se své naděje zříci. Vždyť koncem roku 1876 uplynulo od zmizení lodi už osmnáct měsíců beze zpráv.

Stejně tomu bylo i s manželi Burkerovými. Pátrání po nich zůstalo bez výsledku. Nevědělo se ani, kam se uchýlili, nevědělo se, kde se pod falešnými jmény skrývají.

Ve skutečnosti mohl Len Burker jen litovat, že nemohl svou situaci ještě udržet. Dva roky po jeho zmizení se počala náhoda, na které stavěl svůj plán, uskutečňovat. Dá se říci, že to prohrál na celé čáře.

V půli června roku 1878 obdržel William Andrew dopis na adresu paní Branicanové. Byla v něm zpráva o náhlé smrti Edwarda Startera. Ten Yankee zahynul při lovu. Kulka vystřelená jeho společníkem se odrazila, zasáhla ho do srdce a na místě zabila!

Při otevření jeho závěti bylo zjištěno, že celé své jmění odkázal neteři Dolly Starterové, ženě kapitána Johna Branicana.

Nebožtíkovo jmění uložené ve farmách, v lesích, ve stádech a v různých průmyslových podnicích odhadovalo se na dva milióny dolarů. Toto dědictví teď nešťastnou smrtí Edwarda Startera přešlo na jeho neteř. Dověděl se Len Burker ve svém úkrytu o smrti Edwarda Startera a o obrovském jmění, které po sobě zanechal? To nemohl nikdo vědět.

Pan William Andrew, správce Dollina majetku, prodal v Tennessee všechny farmy, lesy a pastviny, protože na tu dálku je spravovat nemohl. Vzhledem k velkému počtu zájemců byl prodej proveden za výborných podmínek. Výtěžek prodeje proměněný v nejlepší cenné papíry a spojený s hotovostí z dědictví po Edwardu Starterovi byl uložen v Consolidated National Bank v San Diegu.

Poplatek za pobyt paní Branicanové v sanatoriu doktora Brumleyho mohl odčerpávat jen nepatrnou část ročního důchodu, takže kapitál se musil stálým narůstáním stát jednou jedním z největších majetků v Dolní Kalifornii.

Ale přes tuto změnu situace nemohl nikdo uvažovat o propuštění paní Branicanové ze sanatoria doktora Brumleyho. Pan William Andrew pokládal její pobyt v sanatoriu za nezbytný. Dolly tam měla veškeré pohodlí i všechnu péči, kterou si její přátelé mohli přát. Zůstala tam proto a měla tam snad i dokončit svůj bídný a marný život, na který mohla jinak čekat tak šťastná budoucnost!

Začal rok1879 ati, kdo věřili, že uplyne jako roky předešlé, bez jakékoli změny v situaci, velmi se mýlili.

V prvních měsících nového roku zjistil doktor Brumley i ostatní lékaři jeho sanatoria překvapivou změnu v mentálním stavu paní Branicanové. Její zoufalá lhostejnost a apatická netečnost ke všem projevům života počaly zvolna ustupovat charakteristickým příznakům vzrušení. Nebyly to zatím nervové krize, na které pak organismus reaguje ještě větší apatií. Zdálo se spíš, že Dolly pociťuje nutnost rozvíjet svůj duševní život, že její duch se pokouší prorazit krunýřem, který mu brání v proniknutí ven. Víme už, že i ve Vyhlídce měla v prvních dnech jakési pudové úniky z netečnosti, které ovšem rychle přecházely v nervové krize. Teď však byly tyto příznaky trvalejší. Zdálo se, že se Dolly snaží najít v hlubinách své paměti jakési vzdálené vzpomínky. Lékaři v tom viděli možnost jejího uzdravení. Všichni se snažili vyvolat v duši a v srdci paní Branicanové nějaký prudký otřes s léčebným účinkem. Usoudili dokonce, že bude dobré odvést ji ze sanatoria na Vyhlídku a usadit ji v jejím pokoji. Když to udělali, Dolly si zřejmě uvědomila tuto změnu ve svém životě. Zdálo se, že se o nové životní podmínky dokonce zajímá.

V prvních jarních dnech — bylo to v dubnu — počala paní Branicanová opět vycházet do okolí. Opatrovníci ji několikrát zavedli až na písčité pobřeží mysu Islandu. Dolly odtud sledovala několik lodí na širém- moři a vztahovala ruku k obzoru. Nepokoušela se však doktoru Brumleymu utéci jako dřív. Nevzrušoval ji už šumot vln pokrývajících pobřeží bílou pěnou. Zdálo se, že se její představy vracejí k cestě, kterou sledoval Franklin po vyplutí ze San Diega, když jeho plachty zmizely za vysokými pobřežními srázy. Ano… snad. A jednoho dne její rty vyslovily dokonce Johnovo jméno!

Bylo jasné, že nemoc paní Branicanové vstoupila do období, jehož jednotlivé fáze bude nutno pečlivě sledovat. Pozvolna si zvykala na život ve vile a poznávala už různé, kdysi jí milé předměty. Paměť se jí ve známém prostředí vracela. Počal ji zajímat Johnův portrét zavěšený na zdi jejího pokoje. Denně se na něj upřeně dívala a několikrát jí z oka skanula slza.

Ano. I když ztráta Franklina nebyla vůbec jistá, i když se John mohl ještě vrátit, mohlo se doufat, že Dolly se při setkání s manželem uzdraví?

Doktor Brumley se proto rozhodl navodit u“ nešťastné ženy duševní otřes, který však nebyl bez nebezpečí. Chtěl tak učinit, dříve než projevy zlepšené situace pominou a dříve než nemocná upadne zas do své obvyklé netečnosti, kterou se projevovala už čtyři roky. Protože se zdálo, že v její mysli se chvěje zbytek vzpomínek, musili tyto vzpomínky důrazně posílit, i kdyby ji to mělo zahubit.

To byl i názor pana Williama Andrewa, který doktora Brumleyho nabádal, aby ten pokus udělal.

A tak 27. května přišli oba za paní Branicanovou na Vyhlídku. Vůz, který na ně čekal u branky, zavezl je San Diegem k přístavu a zastavil se u můstku, z něhož cestující nasedali na převozní parník k mysu Loma.

Doktor Brumley nechtěl jen zrekonstruovat onu katastrofu, ale rozhodl se uvést paní Branicanovou přímo do situace, v níž tehdy zešílela.

Ve zracích Dolly vzplanul v té chvíli zvláštní svit. Jako by se otřásla v samé podstatě své bytosti.

Doktor Brumley a pari William Andrew ji zavedli na parník. Jakmile vstoupila na palubu, překvapila všechny svým chováním. Pudově zamířila přímo na místo, kde tehdy seděla na lavičce při pravoboku a držela své dítě v náručí. Pak se rozhlédla po zálivu směrem k mysu Loma, jako by tam hledala na kotvišti loď Boundary .

Cestující na člunu poznali paní Branicanovou. Pan William Andrew jim řekl, oč se tu pokoušejí. Všech se zmocnilo nejvyšší dojetí. Budou snad svědky scény vzkříšení? Ovšem vzkříšení duševního, ne tělesného.

Je samozřejmé, že byla provedena všechna opatření pro případ Dolliny nervové krize, v níž by se mohla vrhnout přes pažení parníčku.

Ujeli už půl míle a Dolly stále neobracela zrak od zálivu. Upírala pohled vytrvale k mysu Loma. Nakonec se přece jen podívala jinam, aby pozorovala manévrování obchodní lodi, která se objevila pod plnými plachtami při vjezdu do zálivu, aby zakotvila v karanténě.

Dollin obličej se náhle změnil… Vstala a upřeně pozorovala onu loď… Nebyl to však Franklin a ona to poznala. Přesto však zavrtěla hlavou a řekla: „Johne…můj Johne… Však se taky jednou vrátíš… A já tu na tebe budu čekat!“ Náhle počala zrakem prohledávat vody zálivu, jako by teď poznala, kde je. Vyrazila srdcervoucí výkřik a obrátila se k panu Andrewovi se slovy: „Pane Andrewe…to jste vy? A co on…můj malý Wat… ? Tam, tam je! Už si vzpomínám! Už si vzpomínám!“ A klesla na kolena s očima zaplavenýma slzami.


 

VII. RŮZNÉ OKOLNOSTI

 

Ani v prvních měsících roku 1876 nedošla o Franklinu žádná zpráva. Nic nesvědčilo o jeho plavbě vodami u Filipín, Celebesu a severní Austrálie. Bylo však možno připustit, že by se byl John pustil Torresovým průlivem? Jenom jednou byla americkou lodí u Sundských ostrovů třicet mil od Djakarty vylovena a do San Diega přivezena jakási troska, která mohla pocházet z Franklina . Ale podrobnou prohlídkou bylo zjištěno, že troska byla ze dřeva staršího, než byl materiál použitý ke stavbě Branicanovy lodi.

A nadto by se byla tato troska uvolnila jen tehdy, kdyby se byla loď rozbila o nějaké úskalí, nebo se srazila s jinou lodí na moři. Ale v druhém případě by se po srážce potopily obě lodi. Protože však zmizení další lodi nebylo za posledních devět měsíců odnikud hlášeno, musila se odmítnout teorie srážky stejně jako ztroskotání na břehu. Nakonec zůstalo vysvětlení nejprostší: Franklin se potopil v nějakém tajfunu, jaké jsou v malajských vodách tak časté a jakým nemůže žádná loď vzdorovat.

Od odjezdu Franklina uplynul rok. Loď byla už definitivně pokládána za ztracenou a její ztráta zařazena do seznamu námořních katastrof.

Zima 1875-76 byla mimořádně tuhá. dokonce i v mírném podnebí jižní Kalifornie, kde je počasí vždy snesitelné. Velké mrazy trvaly až do konce února, a tak se nikdo nemohl divit, že paní Branicanová vůbec nevycházela z Vyhlídky, aby se nadýchala čerstvého vzduchu.

Další prodlužování tohoto uzavírání bylo by se jistě stalo podezřelým všem sousedům. Lidé si však mohli myslet, že se nemoc paní Branicanové zhoršila, a nikdo by byl Lena Burkera nepodezíral, že má nějaký zájem na ukrytí nemocné. Však se taky o izolaci nešťastné ženy nikdy nemluvilo. Pan William Andrew po většinu zimy nemohl z domu vycházet, ač byl velmi zvědav na Dollin stav. Umiňoval si, že jakmile bude moci chodit ven, vydá se na Vyhlídku.

V prvním týdnu března začala paní Branicanová chodit zas na procházky do okolí v doprovodu Jany a mulatky. Za několik dní pak přišel do vily pan Andrew, který zjistil, že ve stavu paní Branicanové není nic znepokojivého. Tělesně byla zcela v pořádku. Ovšem její duševní stav se nijak nezlepšil.

V té době se situace Lena Burkera neustále zhoršovala. Peníze paní Branicanové, z nichž část už zpronevěřil, ani zdaleka nestačily zakrýt propast pod jeho nohama. Jeho úporný zápas mohl skončit jen vyčerpáním posledních prostředků. Ještě několik měsíců — možná týdnů — a bude ohrožen soudním vyšetřováním, kterému se bude moci vyhnout jedině odstěhováním ze San Diega.

Zachránit ho mohla jediná věc, ale zdálo se, že k té asi nedojde — aspoň ve vhodnou dobu ne. Paní Branicanová stále žila a stejně byl živ i její strýc Edward Starter. Len Burker si s nesmírnou obezřelostí sehnal informace o tomto Yankeem, zahrabaném hluboko v Tennessee.

Silný a statný šedesátník v plné tělesné i duševní síle trávil život na zdravém vzduchu uprostřed luk a lesů obrovského území a rozděloval svou činnost mezi lov v kraji plném zvěře a rybolov v četných řekách, protékajících jeho územím. Celé své obrovské pozemky spravoval zcela sám. Byl to typický severoamerický farmář onoho typu, který se dožívá sta let a u něhož je smrt stejně nepochopitelná.

Na dědictví po takovém chlapíkovi se musilo čekat ještě dlouho; a bylo zcela pravděpodobné, že strýc přežije i svou neteř. Naděje, které Len Burker vkládal do toho člověka, se rozplynuly a před podvodníkovýma očima vyvstával přízrak katastrofy.

Uplynuly dva měsíce a jeho situace se ještě zhoršila. Po San Diegu i v okolí se o něm počaly šířit poplašné pověsti. Lidé, kteří od něho nemohli vymoci své peníze, začali vyhrožovat. A pan William Andrew se tehdy poprvé dověděl, jak to s Burkerem vlastně je. Velmi ho to poplašilo kvůli paní Branicanové. Rozhodl se proto přinutit jejího poručníka k vyúčtování. Bude-li to nutné, určí se za poručníka osoba spolehlivější, ač Janě Burkerové, oddaně se starající o svou sestřenici, nemohl nikdo nic vytýkat.

Ale v té době už byly dvě třetiny majetku paní Branicanové pryč. Ze všeho zbylo Lenu Burkerovi jen půldruhého tisíce dolarů.

Brzy byly na Lena Burkera podány první žaloby. Žaloby pro podvody a pro zneužití důvěry. Byl na něho dokonce vydán zatykač. Ale když se policie dostavila do jeho kanceláře na Fleet Street, dověděla se, že se tam Len Burker od včerejška neobjevil.

Policejní agenti odešli na Vyhlídku… Ale tam zjistili, že Len Burker vilu v noci opustil. Jeho žena musela chtě nechtě jít s ním. U paní Branicanové zůstala jen mulatka No.

Okamžitě bylo v San Diegu zahájeno vyšetřování. Později se přeneslo do San Franciska i do jiných měst Kalifornie, aby se přišlo Burkerovi na stopu. Ale všechno bylo marné.

Dne 17. května hned ráno odešel na Vyhlídku pan

William Andrew a zjistil, že z peněz paní Branicanové tam nezůstalo nic. Dolly byla zcela bez prostředků. Její nepoctivý poručník tam nenechal pro její potřebu ani jediný dolar.

Pan Andrew udělal jedinou věc, kterou mohl udělat. Dal Dolly odvézt do sanatoria, kde měla zajištěnu potřebnou péči. A mulatku No, která v něm budila jen nedůvěru, propustil.

Jestliže Len Burker doufal, že No zůstane u Dolly a že mu bude podávat zprávy o jejím zdraví nebo o změnách jejího finančního stavu, pak byl ve svém očekávání zklamán.

Propuštěná No opustila Vyhlídku ještě téhož dne. Protože policie usoudila, že mulatka se pokusí vyhledat manžele Burkerovy, dala ji nějakou dobu sledovat. Ale nedůvěřivá a velmi mazaná žena všechny policejní agenty zmátla a zmizela taky, aniž se mohlo zjistit, co se s ní stalo.

Vila na pahorku byla teď prázdná. O paní Branicanovou pečovali v sanatoriu doktora Brumleyho.

Ani během roku 1876 nedošla o Johnu Branicanovi žádná zpráva. I poslední lidé, kteří ještě věřili v návrat kapitána a jeho posádky do vlasti, musili se své naděje zříci. Vždyť koncem roku 1876 uplynulo od zmizení lodi už osmnáct měsíců beze zpráv.

Stejně tomu bylo i s manželi Burkerovými. Pátrání po nich zůstalo bez výsledku. Nevědělo se ani, kam se uchýlili, nevědělo se, kde se pod falešnými jmény skrývají.

Ve skutečnosti mohl Len Burker jen litovat, že nemohl svou situaci ještě udržet. Dva roky po jeho zmizení se počala náhoda, na které stavěl svůj plán, uskutečňovat. Dá se říci, že to prohrál na celé čáře.

V půli června roku 1878 obdržel William Andrew dopis na adresu paní Branicanové. Byla v něm zpráva o náhlé smrti Edwarda Startera. Ten Yankee zahynul při lovu. Kulka vystřelená jeho společníkem se odrazila, zasáhla ho do srdce a na místě zabila!

Při otevření jeho závěti bylo zjištěno, že celé své jmění odkázal neteři Dolly Starterové, ženě kapitána Johna Branicana.

Nebožtíkovo jmění uložené ve farmách, v lesích, ve stádech a v různých průmyslových podnicích odhadovalo se na dva milióny dolarů. Toto dědictví teď nešťastnou smrtí Edwarda Startera přešlo na jeho neteř. Dověděl se Len Burker ve svém úkrytu o smrti Edwarda Startera a o obrovském jmění, které po sobě zanechal? To nemohl nikdo vědět.

Pan William Andrew, správce Dollina majetku, prodal v Tennessee všechny farmy, lesy a pastviny, protože na tu dálku je spravovat nemohl. Vzhledem k velkému počtu zájemců byl prodej proveden za výborných podmínek. Výtěžek prodeje proměněný v nejlepší cenné papíry a spojený s hotovostí z dědictví po Edwardu Starterovi byl uložen v Consolidated National Bank v San Diegu.

 

 

Poplatek za pobyt paní Branicanové v sanatoriu doktora Brumleyho mohl odčerpávat jen nepatrnou část ročního důchodu, takže kapitál se musil stálým narůstáním stát jednou jedním z největších majetků v Dolní Kalifornii.

Ale přes tuto změnu situace nemohl nikdo uvažovat o propuštění paní Branicanové ze sanatoria doktora Brumleyho. Pan William Andrew pokládal její pobyt v sanatoriu za nezbytný. Dolly tam měla veškeré pohodlí i všechnu péči, kterou si její přátelé mohli přát. Zůstala tam proto a měla tam snad i dokončit svůj bídný a marný život, na který mohla jinak čekat tak šťastná budoucnost!

Začal rok1879 ati, kdo věřili, že uplyne jako roky předešlé, bez jakékoli změny v situaci, velmi se mýlili.

V prvních měsících nového roku zjistil doktor Brumley i ostatní lékaři jeho sanatoria překvapivou změnu v mentálním stavu paní Branicanové. Její zoufalá lhostejnost a apatická netečnost ke všem projevům života počaly zvolna ustupovat charakteristickým příznakům vzrušení. Nebyly to zatím nervové krize, na které pak organismus reaguje ještě větší apatií. Zdálo se spíš, že Dolly pociťuje nutnost rozvíjet svůj duševní život, že její duch se pokouší prorazit krunýřem, který mu brání v proniknutí ven. Víme už, že i ve Vyhlídce měla v prvních dnech jakési pudové úniky z netečnosti, které ovšem rychle přecházely v nervové krize. Teď však byly tyto příznaky trvalejší. Zdálo se, že se Dolly snaží najít v hlubinách své paměti jakési vzdálené vzpomínky. Lékaři v tom viděli možnost jejího uzdravení. Všichni se snažili vyvolat v duši a v srdci paní Branicanové nějaký prudký otřes s léčebným účinkem. Usoudili dokonce, že bude dobré odvést ji ze sanatoria na Vyhlídku a usadit ji v jejím pokoji. Když to udělali, Dolly si zřejmě uvědomila tuto změnu ve svém životě. Zdálo se, že se o nové životní podmínky dokonce zajímá.

V prvních jarních dnech — bylo to v dubnu — počala paní Branicanová opět vycházet do okolí. Opatrovníci ji několikrát zavedli až na písčité pobřeží mysu Islandu. Dolly odtud sledovala několik lodí na širém- moři a vztahovala ruku k obzoru. Nepokoušela se však doktoru Brumleymu utéci jako dřív. Nevzrušoval ji už šumot vln pokrývajících pobřeží bílou pěnou. Zdálo se, že se její představy vracejí k cestě, kterou sledoval Franklin po vyplutí ze San Diega, když jeho plachty zmizely za vysokými pobřežními srázy. Ano… snad. A jednoho dne její rty vyslovily dokonce Johnovo jméno!

Bylo jasné, že nemoc paní Branicanové vstoupila do období, jehož jednotlivé fáze bude nutno pečlivě sledovat. Pozvolna si zvykala na život ve vile a poznávala už různé, kdysi jí milé předměty. Paměť se jí ve známém prostředí vracela. Počal ji zajímat Johnův portrét zavěšený na zdi jejího pokoje. Denně se na něj upřeně dívala a několikrát jí z oka skanula slza.

Ano. I když ztráta Franklina nebyla vůbec jistá, i když se John mohl ještě vrátit, mohlo se doufat, že Dolly se při setkání s manželem uzdraví?

Doktor Brumley se proto rozhodl navodit u“ nešťastné ženy duševní otřes, který však nebyl bez nebezpečí. Chtěl tak učinit, dříve než projevy zlepšené situace pominou a dříve než nemocná upadne zas do své obvyklé netečnosti, kterou se projevovala už čtyři roky. Protože se zdálo, že v její mysli se chvěje zbytek vzpomínek, musili tyto vzpomínky důrazně posílit, i kdyby ji to mělo zahubit.

To byl i názor pana Williama Andrewa, který doktora Brumleyho nabádal, aby ten pokus udělal.

A tak 27. května přišli oba za paní Branicanovou na Vyhlídku. Vůz, který na ně čekal u branky, zavezl je San Diegem k přístavu a zastavil se u můstku, z něhož cestující nasedali na převozní parník k mysu Loma.

Doktor Brumley nechtěl jen zrekonstruovat onu katastrofu, ale rozhodl se uvést paní Branicanovou přímo do situace, v níž tehdy zešílela.

Ve zracích Dolly vzplanul v té chvíli zvláštní svit. Jako by se otřásla v samé podstatě své bytosti.

Doktor Brumley a pari William Andrew ji zavedli na parník. Jakmile vstoupila na palubu, překvapila všechny svým chováním. Pudově zamířila přímo na místo, kde tehdy seděla na lavičce při pravoboku a držela své dítě v náručí. Pak se rozhlédla po zálivu směrem k mysu Loma, jako by tam hledala na kotvišti loď Boundary .

Cestující na člunu poznali paní Branicanovou. Pan William Andrew jim řekl, oč se tu pokoušejí. Všech se zmocnilo nejvyšší dojetí. Budou snad svědky scény vzkříšení? Ovšem vzkříšení duševního, ne tělesného.

Je samozřejmé, že byla provedena všechna opatření pro případ Dolliny nervové krize, v níž by se mohla vrhnout přes pažení parníčku.

Ujeli už půl míle a Dolly stále neobracela zrak od zálivu. Upírala pohled vytrvale k mysu Loma. Nakonec se přece jen podívala jinam, aby pozorovala manévrování obchodní lodi, která se objevila pod plnými plachtami při vjezdu do zálivu, aby zakotvila v karanténě.

Dollin obličej se náhle změnil… Vstala a upřeně pozorovala onu loď…

Nebyl to však Franklin a ona to poznala. Přesto však zavrtěla hlavou a řekla:

„Johne…můj Johne… Však se taky jednou vrátíš… A já tu na tebe budu čekat!“

Náhle počala zrakem prohledávat vody zálivu, jako by teď poznala, kde je. Vyrazila srdcervoucí výkřik a obrátila se k panu Andrewovi se slovy:

„Pane Andrewe…to jste vy? A co on…můj malý

Wat… ? Tam, tam je! Už si vzpomínám! Už si vzpomínám!“

A klesla na kolena s očima zaplavenýma slzami.