Ač měl pan Andrew z odhalení pravdy strach, byl by už rád řekl paní Branicanové o ztrátě Franklina , o zkáze posádky i kapitána. V San Diegu o tom aspoň už nikdo nepochyboval. Ale vydrží Dollin mozek, už jednou tak těžce postižený, i tuto druhou ránu? Ačkoli od Johnova odjezdu uplynuly už čtyři roky, zdálo se, že to bylo teprve včera. Čas, který už vyléčil tolik lidských bolestí, u Dolly dosud nezapůsobil.
Pokud paní Branicanová byla ve své vile, bylo možno doufat, že ji žádná indiskrétnost neseznámí předčasně se skutečností. Pan William Andrew a doktor Brumley učinili v té věci všechna opatření. Ani časopisy a noviny nesměly do vily přijít. Ale Dolly se už cítila dost silná k vycházkám. A i když jí doktor vycházky dosud nepovolil, mohla Vyhlídku opustit a lékaři o tom neříkat. Nedalo se tedy váhat a Dolly se měla podle dohody brzy dovědět, že s návratem Franklina nelze už počítat.
Ale po svém posledním rozhovoru s panem Williamem Andrewem rozhodla se paní Branicanová vyjít z domu bez vědomí ošetřovatelek, které jí v tom měly zabránit. I když taková vycházka nemohla být při jejím zdravotním stavu nijak nebezpečná, mohla mít přímo tragické následky v případě, kdyby při ní poznala náhodou bez předchozího upozornění pravdu.
Když vyšla z Vyhlídky, rozhodla se paní Branicanová vyšetřit něco o Zachu Frenovi.
Od chvíle, kdy se dozvěděla jeho jméno, ovládala ji jediná myšlenka.
„Oni se jím zabývali,“ říkala si.“Ano. dali mu trochu peněz, ale já sama jsem nemohla pro něho udělat nic… A pak Zach Fren před pěti až šesti týdny odplul… Má však třeba rodinu, ženu, děti…jistě chudé lidi! Je mou povinností navštívit je, podpořit je v jejich potřebách, zajistit jim lepší život… Najdu je a udělám pro ně vše, co budu moci.“ Kdyby se byla paní Branicanová svěřila se svým úmyslem panu Andrewovi, těžko by ji byl asi zrazoval od vykonání tohoto aktu vděčnosti a dobročinnosti. Dne 21. června vyšla tedy Dolly v devět ráno z domova; nikdo z vily si toho nevšiml. Byla v hlubokém smutku. S hlubokým dojetím prošla zahradní brankou zcela sama — což se jí po čtyři roky nestalo — a pustila se mezi ploty horního předměstí. Zaujata jedině myšlenkou na své předsevzetí, nepozorovala roztržitým pohledem změny, ke kterým v oné čtvrti došlo vybudováním nových vil, což by bylo jinak jistě upoutalo její pozornost.
Zamířila rychle k přístavnímu nábřeží, když jí napadlo pustit se tam podle domu Lena Burkera. Znamenalo to jen nepatrnou zacházku.
„Ubohá Jana!“ šeptala si.
Když přišla před Lenovu kancelář na Fleet Street, sotva to tam poznala. Vyvolalo to v ní značné překvapení a nejasný neklid. Místo úzkého tmavého domu, jak ho znala, stála tam velká budova o několika poschodích, s vysokými, v přízemí zamřížovanými okny.
Dolly si zprvu myslila, že se zmýlila. Rozhlédla se vpravo i vlevo. Ne! Byla tu správně na Fleet Street před domem, kam chodila navštěvovat Janu Burkerovou. Přejela si rukou čelo. Nevysvětlitelná předtucha jí sevřela srdce… Nedovedla pochopit, co pozorovala… Nedaleko odtud byl obchodní dům Williama Andrewa. Dolly zrychlila krok, když ho v ohybu ulice zahlédla. Napřed si myslela, že tam vejde, ale pak se té myšlenky zřekla. Zastaví se tam až při návratu…až si promluví s rodinou Zacha Frena. Chtěla si vyžádat námořníkovu adresu v kanceláři převozní společnosti nedaleko přístaviště.
Tak došla až na nábřeží. Ještě několik kroků a octla se před kanceláří převozní společnosti několik kroků od můstku pro nástup cestujících. V této chvíli právě vyplouvala loď k mysu Loma.
Dolly ji sledovala zrakem a naslouchala sykotu páry tryskající z černé trubice.
Její duše byla v té chvíli plna smutných vzpomínek — vzpomínek na její dítě, jehož tělíčko tyto vody už nevydaly. A teď jako by ji lákaly…vábily… Měla pocit, že jí chybí půda pod nohama… Hlava se jí točila… Málem by byla upadla.
Okamžik poté vstoupila do kanceláře.
Když úředník sedící tam u stolu spatřil ženu se ztrhanými rysy a s bledou tváří, vstal a podal jí židli se slovy: „Není vám dobře, paní?“ „To nic není, pane,“ odpověděla Dolly.“Jen chvilková slabost. Nic to není…už je mi lip.“ „Nechcete si sednout a počkat na příští odjezd? Nejvýš deset minut…“ „Děkuji vám, pane,“ řekla Dolly.“Přišla jsem si pro jistou informaci… Mohl byste mi ji dát?“ „A čeho se to týká, paní?“ „Byl ve vašich službách, pane, jakýsi námořník jménem Zach Fren?“ „Ano, paní,“ odpověděl úředník.“Nebyl u nás sice dlouho, ale já ho dobře znám.“ „To on riskoval svůj život, aby zachránil jednu ženu, nešťastnou matku…“ „Skutečně! Vzpomínám si na to. Šlo o paní Branicanovou. Ano, to byl on!“ „A teď se plaví po moři?“ „Ano.“ „S kterou lodí?“ „S trojstěžníkem Californian ,“ „Je to loď ze San Diega7“ „Ne, paní, ze San Franciska.“ „A kam plula?“ „Do evropských moří.“ „Pochází Zach Fren ze San Diega?“ „Ano, paní.“ „Můžete mi říci, kde bydlí jeho rodina?“ „Vždycky jsem slýchal, že Zach Fren je zcela sám. Nemyslím, že by měl nějaké příbuzné; ani v San Diegu, ani jinde.“ „Což nebyl ženatý?“ „Ne, paní.“ Teď tedy nemohla Dolly nic dělat, protože námořník neměl rodinu, a tak musila čekat, až se Californian vrátí do Ameriky. „Víte snad, jak dlouho potrvá plavba Zacha Frena?“ zeptala se.
„To bych vám nemohl říci, paní, protože Californian odplul na velmi dlouhou cestu.“ „Děkuji vám, pane,“ řekla paní Branicanová.“Moc ráda bych se se Zachem Frenem setkala, ale k tomu asi dojde až za velmi dlouhou dobu.“ „Ano, paní.“ „Přesto je však možné, že za několik měsíců, možná že týdnů, dojdou nějaké zprávy o lodi Californian .“ „Zprávy?“ odpověděl úředník.“Ale vždyť firma, které loď patří, musila dostat nějaké zprávy už mnohokrát.“, „Už?“ „Ano, paní.“„A mnohokrát?“ Při těchto slovech paní Branicanová vstala a podívala se na úředníka tak, jako by jeho slovům vůbec nerozuměla. „Hleďte, paní,“ pokračoval ten muž a podal jí jakési noviny.“Tady je Lodní zpravodaj . Je v něm oznámení, že Californian opustil před týdnem Liverpool…“ „Před týdnem!“ opakovala Dolly a vzala rozechvělou rukou podávaný časopis. A pak řekla zcela změněným hlasem, který úředník sotva slyšel: „Kdy to Zach Fren vlastně odplul ?“ „Před osmnácti měsíci.“ „Před osmnácti měsíci?“ Dolly se musela opřít o roh stolu… Srdce se jí na okamžik zastavilo. Náhle její zrak padl na vyvěšené oznámení plavebního řádu společnosti.
V čele oznámení bylo toto slovo a tento letopočet: BŘEZEN 1879 Březen 1879! Klamali ji tedy! Její dítě je už mrtvo čtyři roky! Ona sama byla plné čtyři roky šílená! A jestliže jí pan Andrew a doktor Brumley namlouvali, že její šílenství trvalo pouze čtyři měsíce, pak jí chtěli zakrýt pravdu o Franklinu … O Johnovi a o jeho lodi nejsou tedy už čtyři roky zprávy!
Paní Branicanová dostala k úředníkově hrůze prudký záchvat. Jen s největším úsilím se jí podařilo záchvat přemoci. Vyběhla z kanceláře a pustila se rychle ulicemi dolního města.
Kam mířila? V několika minutách došla k domu pana Williama Andrewa. Prošla kancelářemi, minula úředníky, kteří ji nemohli zastavit, a otevřela dveře loďařovy pracovny.
Pan William Andrew byl pohledem na paní Branicanovou napřed překvapen a pak jejími ztrhanými rysy a hrůznou bledostí vyděšen.
Dříve než mohl něco říci, zvolala: „Vím vše! Vím vše! Vy jste mě klamal! Byla jsem šílená plné čtyři roky!“ „Má drahá Dolly, uklidněte se!“ „Odpovězte! Co je s Franklinem ? Vždyť odplul před čtyřmi roky, ne?“ Pan William Andrew sklonil hlavu. „A vy o něm nemáte žádné zprávy…už čtyři roky… už čtyři roky!“ Pan Andrew stále mlčel. „ Franklin je už pokládán za ztracenou loď! Z jeho posádky se už nikdo nevrátí… A Johna už nikdy neuvidím!“ Jedinou odpovědí pana Andrewa mohly být slzy. Paní Branicanová sklesla náhle do křesla…ztratila vědomí.
Pan William Andrew zavolal jednu z domácích ošetřovatelek, která přispěchala Dolly na pomoc. Jeden z úředníků byl poslán pro doktora Brumleyho, který bydlel v téže čtvrti a ihned přispěchal.
Pan William Andrew ho do události zasvětil. Neopatrností nebo náhodou — to sám nevěděl — dozvěděla se paní Branicanová vše.
Doktoru Brumleymu se jen s největší námahou podařilo nešťastnou Dolly vzkřísit. A byl zvědav, zda její duševní stav vydrží tento nový úder, ještě těžší, než byl ten první.
Když paní Branicanová přišla pomalu k sobě, uvědomovala si plně vše, co se právě odehrálo… Vrátila se k životu se zdravým rozumem. Závojem slz upřela tázavý pohled na Williama Andrewa, který u ní klečel a držel ji za ruku.
„Mluvte…mluvte, pane Andrewe!“ To byla jediná slova, která jí mohla přejít přes rty. Pan William Andrew jí tedy hlasem přerývaným četnými vzlyky vysvětlil, jaký neklid vyvolal napřed nedostatek zpráv o Franklinu … Jak odeslal depeše do Singapuru i do Indie, kam však jeho loď nikdy nedoplula… Jak prošetřoval celou plavbu Franklina … A jak nesehnal ani žádný důkaz o ztroskotání.
Nehybná paní Branicanová mlčky naslouchala, s pohledem upřeným na mluvčího. Když pan Andrew skončil, zašeptala: „Mé dítě je mrtvé…můj manžel je mrtev… Ach, proč mě Zach Fren nenechal taky zemřít!“ Ale náhle se jí obličej zjasnil a její přirozená energie se projevila takovou, silou, že to doktora Brumleyho překvapilo. „Ani při posledním pátrání se o Franklinu nic nezjistilo?“ zeptala se rázným tónem.“Nic,“ odpověděl pan Andrew.“A vy pokládáte loď za ztracenou?“„Ano…za ztracenou.“ „A o Johnovi i o jeho posádce nepřišla žádná zpráva?“„Žádná, má ubohá Dolly. Teď už nemáme žádnou naději.“ „Žádnou naději?“ opakovala paní Branicanová tónem téměř ironickým. Vstala a ukázala rukou oknem, kterým bylo vidět na mořský obzor.
Pan William Andrew a doktor Brumley ji vyděšeně sledovali, stále plni obav o její duševní stav.
Ale Dolly byla plně při smyslech, s ohněm zdravého rozumu v očích.
„Žádnou naději!“ opakovala znova.“Říkáte, že už nemáme žádnou naději! Pane Andrewe, jestliže je John pro vás ztracen, pro mne ztracen není! O majetek, který mi teď patří, bez Johna nestojím… Věnuji jej na pátrání po Johnovi a po jeho přátelích z Franklina ! A s boží pomocí je najdu! Ano, já je najdu…“
