III. HISTORICKÝ KLOBOUK Ze tří velkých australských měst, Sydney, Melbourne a Adelaide, je to poslední nejmladší, ale taky nejhezčí. Paní Branicanová se tam ubytovala v hotelu na třídě krále Viléma, kam ji doprovázel i Zach Fren. Matka právě podstoupila strašnou zkoušku, v niž ztratila své poslední iluze. Dostalo se jí tolik důkazů o tom, že Godfrey není její syn, že se té myšlenky ihned zřekla. Strašné zklamání se teď zračilo na její tváři, bledší než obvykle, a v hloubi jejích očí zrudlých pláčem. Od chvíle, kdy její naděje byly nenávratně rozbity, nesnažila se už plavčíka vidět a mluvit s ním. V paměti jí zůstala ta překvapující podoba, která jí připomínala Johna.
Teď se chtěla Dolly věnovat jen svému úkolu a pustit se bez meškání clo příprav na expedici. Chtěla využít každé pomoci, každé obětavosti. Bude-li třeba, bude rozhazovat peníze a zvláštními odměnami povzbuzovat píli všech, kdo spojí své úsilí s jejím ke splnění úkolu nejvyššího.
Bylo rozhodnuto, že materiální i personální část expedice nebude shromážděna v Adelaide, nýbrž na konečné stanici železnice, která vede na sever k Eyrovu jezeru. Pět stupňů zdolaných touto železnicí znamená získat čas a vyhnout se námaze. V okresech pokrytých horami Flinders Range najmou si dostatek povozů a zvířat nezbytných k takové expedici, jednak koní pro ozbrojený doprovod, jednak volů k dopravě potravin a tábornických potřeb. V nekonečných pouštích a na písečných pláních bez vegetace a téměř bez vody bude nutno zajistit všechny potřeby karavany, v níž bude na čtyřicet lidí, jednak pomocníků, jednak mužů určených zajišťovat bezpečnost ostatních.
Cleny karavany chtěla Dolly najmout až v Adelaide. Našla tam stálou a účinnou pomoc guvernéra, který se jí dal plně k dispozici. S jeho pomocí bylo vyzbrojeno třicet jezdců, jednak domorodců, jednak evropských kolonistů. Ti přijali nabídku paní Branicanové. která jim zajistila vysoký plat po celou dobu výpravy a zvláštní odměnu sto liber každému z nich, jakmile výprava skončí, ať už s výsledkem jakýmkoli. Měl jim velet bývalý důstojník provinční policie Tom Marix, silný a rozhodný chlapík, starý čtyřicet let, za něhož se guvernér zaručil. Tom Marix si vybral pečlivě své muže z těch nejsilnějších a nejspolehlivějších, kteří se mu ve velkém počtu nabídli. Teď mohl počítat s obětavostí svého doprovodu, sestaveného za nejlepších podmínek.
Pomocná část výpravy byla sestavena péčí Zacha Frena. A ten pak rád říkal, že nebude jeho chybou,“nepůjdou-li lidé a zvířata za svým cílem“. Nad Tomem Marixem a Zachem Frenem stál skutečný vůdce karavany — vůdce nepopiratelný. Byla to paní Branicanová, duše expedice.
Po skončení příprav bylo stanoveno, že Zach Fren odjede nejpozději 30. srpna do stanice Fariny, kam za ním přijede paní Branicanová s členy expedice, jakmile její přítomnost v Adelaide nebude už nutná.
„Pane Frene,“ řekla lodnímu mistru,“odpovídáte za to, že naše výprava bude, připravena k odchodu koncem prvního zářijového týdne. Zaplaťte každý účet bez ohledu na výši částky! Potraviny za vámi pošleme odtud po železnici a vy je ve Farině naložíte na vozy. Nesmíme zapomenout na nic, co zajistí zdar výpravy.“ „Vše bude připraveno, paní Branicanová,“ odpověděl lodní mistr.“Až tam přijedete, budete moci dát už jen rozkaz k odchodu.“ Je pochopitelné, že Zach Fren měl v posledních dnech pobytu v Adelaide plné ruce práce. Pustil se námořnickým stylem do díla s takovou pílí, že 29. srpna si už mohl koupit jízdenku do Fariny Za dvanáct hodin po vystoupení z vlaku mohl už paní Branicanové telegrafovat, že podstatná část materiálu expedice je tam už shromážděna.
Taky Dolly za pomoci Torna Marixe splnila svůj úkol týkající se ozbrojeného doprovodu, jeho vyzbrojení a oblečení. Koně byli přirozeně vybráni velmi pečlivě. Australská rasa mohla zajistit výtečná zvířata vzdorující únavě, zvyklá na tamní podnebí a nesmírně nenáročná. Pokud bude výprava postupovat lesy a pláněmi, nebude se musit o výživu zvířat starat. Trávy a vody je tam všude dost. Ale dál, v písečných pouštích, budou musit koně vystřídat velbloudi. Stane se tak na stanici Alice Springs. Od toho místa bude musit paní Branicanová se svými společníky bojovat proti překážkám, které činí každou výpravu do oblastí střední Austrálie tak nebezpečnou.
Činnost, kterou se teď ta energická žena zabývala, rozptýlila trochu její vzrušení z posledních událostí na parníku Brisbane . Bylo přehlušeno rozvinutým úsilím, které jí neponechalo jedinou volnou hodinu. Z iluzí, kterým její představivost načas podlehla, zůstala jí jenom vzpomínka. Věděla teď, že její dítě odpočívá tam v dáli, v koutku hřbitova v San Diegu, že se tam bude moci na jeho hrobě vyplakat! Ale co ta plavčíkova podoba…? V duši se jí stále směšoval obraz Johnův s obrazem Godfreyho.
Od příjezdu parníku do Adelaide paní Branicanová už plavčíka nespatřila. A nevěděla ani, zda se jí chlapec po jejím vylodění nesnažil najít. Rozhodně se zdálo, že Godfrey do hotelu na třídě krále Viléma nepřišel. A proč by to taky dělal? Po prvním setkání s ním se paní Branicanová ve své kajutě zamkla a víc ho už nevolala. Věděla ostatně, že Brisbane odplul do Melbourne, a až se bude vracet do Adelaide, ona tam už nebude.
Zatímco paní Branicanová urychlovala své přípravy, zabývala se jiná osoba velmi důkladně výpravou podobnou. Ubytovala se v hotelu na ulici Hindley, kde pokoje do vnitřního dvora chránily pod společnou střechou dva podivné představitele árijské a žluté rasy, Angličana Jose Meritta a Číňana Gin Ghia.
Jestliže Anglosasův portrét podal i popis několika jeho charakteristických rysů, zvyků, podivného chování a zvláštního vyjadřování, sluší se poznat stejně i onoho syna Nebeské říše, čínského sluhy, který si ponechal tradiční oděv čínských krajů. Jmenoval se Gin Ghi a své jméno si plně zasloužil, protože znamená v čínštině“nedbalec“. A on byl vskutku nedbalec k pohledání, při práci stejně jako v nebezpečí. Pro splnění rozkazu byl líný udělat deset kroků a nebyl by jich udělal dvacet, aby unikl nebezpečí. Jos Meritt musil být člověk nadaný notnou dávkou trpělivosti, že si držel takového sluhu. Byla to, po pravdě řečeno, u něho jen věc zvyku, protože se svým sluhou cestoval už pět nebo šest let. Oba se setkali v San Františku, kde se to Číňany přímo hemží. Angličan si Gin Ghia najal jako sluhu na zkoušku“, jak říkal, ale zdálo se, že ta zkouška skončí až jejich konečným rozchodem. Nutno ještě dodat, že Gin Ghi se narodil v Hongkongu a hovořil anglicky jako rodák z Manchesteru.
Jose Meritta však sluha nijak nevydražďoval, protože náš Angličan měl povahu zcela flegmatickou. I když Gin Ghiovi vyhrožoval nejstrašnějšími mukami Nebeské říše, nedal mu nikdy ani pohlavek. Když mu sluha nějakou práci neudělal, udělal si ji sám. To situaci velmi zjednodušovalo. Možná že se blížila doba, kdy bude pán sloužit sluhovi. Číňan byl zřejmě nakloněn tomu věřit a byl přesvědčen, že to bude jen spravedlivé. Ale dříve než k takovému zvratu dojde, musil Gin Ghi následovat svého pána všude, kam toho podivína jeho vrtošivá fantazie zavedla. A v tom byl . los Meritt nesmlouvavý.
„Dobře…! Oh! Velmi dobře…!“ řekl toho večera Jos Meritt.“Jsou všechny přípravy hotovy?“ Není jasné, proč se na to ptal Gin Ghia, když musil vše udělat vlastníma rukama. Ale on se ptal prostě ze zásady.
„Desettisíckrát hotovy,“ odpověděl Číňan, který se nedokázal zbavit frazeologických obratů, všemi Číňany tak milovaných.
„A naše zavazadla?“ „Jsou připravena.“ „A naše zbraně?“ „V dokonalém stavu.“ „A naše zásoba potravin?“ „Odvezl jste ji, pane Meritte, sám na nádraží… Ale bylo třeba opatřovat potraviny, když budeme sami jednoho krásného dne snědeni?“ „Snědeni, Gin Ghie? Dobře…! Oh! Velmi dobře…! Ty si tedy myslíš, že budeš sněden?“ „Dříve nebo později se to určitě stane. Vždyť chybělo málo a mohli jsme své cestování skončit v břiše lidožroutů…hlavně já!“ „Ty. Gin Ghie?“ „Ano, a to z jednoduchého důvodu. Jsem totiž tlustší než vy. A ti chlapi mi dají jistě přednost.“ „Přednost? Dobře…! Oh! Velmi dobře…!“ „A australští domorodci mají obzvláštní zálibu ve žlutém mase Číňanů, které je mnohem jemnější, protože se živíme rýží a zeleninou.“ „Proto jsem ti taky doporučoval kouření, Gin Ghie,“ odpověděl flegmaticky Jos Meritt.“Víš přece, že lidožrouti nemají rádi maso kuřáků.“ A syn nebes taky poctivě kouřil, aby se stal co možno nejnepoživatelnějším. Byla však pravda, že se pán a sluha už vystavili nebezpečí figurovat na hostině lidožroutů nikoli jako hosté? Ano. Na jedné části australského pobřeží byli by málem zakončili svou dobrodružnou existenci tímto způsobem. Před deseti měsíci se octli v Queenslandu západně od Rockhamptonu, několik set mil od Brisbane, kde je jejich putování zavedlo mezi nejdivočejší domorodce. Tam je lidožroutství docela běžné. Gin Ghi a Jos Meritt upadli do rukou těch černochů, a nebýt zásahu policie, byli by zahynuli. Byli však včas vysvobozeni, takže se mohli vrátit do Queenslandu a odtud do Sydney a parníkem do Adelaide. To však Angličana nijak neodradilo od úmyslu vystavit sebe i sluhu novému nebezpečí, protože podle Gin“ Ghiových slov se chystali navštívit střední Austrálii.
„A to všechno kvůli klobouku!“ zlobil se Číňan.“Ay ay! Ay ya! Když na to pomyslím, řinou se mi z očí slzy“ jako kapky deště na žluté chryzantémy.“ „Kdy konečně přestaneš s těmi přirovnáními, Gin Ghie?“ zamračil se Jos Meritt. „Vždyť i když ten klobouk někdy najdete, pane Meritte, bude z něho jen pouhý cár…“ „Tak dost. Gin Ghie! Už je toho moc! Zakazuji ti vyjadřovat se tak o tom klobouku i o jakémkoli jiném! Rozuměl jsi mi? Dobře…! Oh! Velmi dobře…! Bude-li se to opakovat, vyplatím ti čtyřicet až padesát ran rákoskou na holá chodidla!“ „Tady nejsme v Číně!“ namítl Gin Ghi. „Tak ti nedám jíst.“ Po poslední výhrůžce Gin Ghi se uctivě a poslušně podřídil. O jaký klobouk však šlo? Proč Jos Meritt trávil život honbou za nějakým kloboukem?
Ten podivín pocházel — jak už víme — z Liverpoolu a byl jedním z těch neškodných maniaků, s jakými se nesetkáváme jen ve Velké Británii, ale i na březích Loiry, Labe, Dunaje nebo Šeldy a v krajích zavlažovaných Temží, Clydem a Tweedem. Jos Meritt byl velmi bohatý a velmi známý v Lancasteru i v sousedních hrabstvích pro svou sběratelskou vášeň. Nesbíral však obrazy, knihy, umělecké předměty nebo drobné ozdůbky, které by namáhavě sháněl a draze platil. To ne! Sbíral klobouky! Měl celé muzeum historických mistrovských děl, muzeum pánských i dámských klobouků, cylindrů, čepic, čapek, klaků, baretů, turbanů, fezů, čák, miter, přílb atd. atd. Bylo jich několik sec více nebo méně rozdrbaných, potrhaných, bez dýnek i bez střech. Lze-li mu věřit, měl i vzácné historické kusy, jako Patroklovu přílbu, sebranou ve chvíli, kdy byl tento hrdina zabit před Trójou Hektorem; dále baret aténského vojevůdce Themistokla z bitvy u Salaminy; Césarův klobouk odnesený větrem při přechodu přes Rubikon: čepec, který měla Lucrezia Borgia při všech svých svatbách; Tamerlanův klobouk z doby, kdy slavný válečník překračoval Sind: klobouk Čingischánův z tažení, při němž velký dobyvatel zničil Bucharu a Samarkand; korunovační čepec královny Alžběty a čepec Marie Stuartovny ze dne. kdy unikla ze zámku Lockleven: čepec Kateřiny II. z doby její korunovace v Moskvě; klobouk Petra Velikého, který nosil jako dělník v saardamskýeh loděnicích; Marlboroughovu přílbu z bitvy u Ramilliesu a přílbu dánského krále Olause, zabitého u Sticklestadu; čepici Gesslera, který odmítl pozdravit Viléma Telia, cylindr Williama Pitta. když se stal v třiadvaceti letech ministrem; dvourohý klobouk Napoleona z bitvy u Wagramu — a stovky dalších kuriozit. Nejvíc však Meritta mrzelo, že nemá čapku starého Noema ze dne. kdy se jeho archa zastavila na vrcholu Araratu, a Abrahamovu čepici, kterou měl biblický patriarcha na hlavě, když se chystal obětovat Izáka. Ale Jos Meritt nezoufal a věřil, že jednou i tyhle vzácnosti sežene. Co se týče pokrývek hlavy Adama a Evy z doby, kdy byli vyhnáni z ráje, ty vůbec nesháněl, protože hodnověrní historikové tvrdili, že první muž a první žena měli ve zvyku chodit prostovlasí.
Ze stručného výčtu těchto kuriozit je vidět, jak dětinskými zájmy byl naplněn život tohoto podivína. Byl pevně přesvědčen o pravosti svých nálezů. Často musil projíždět řadou zemí. navštěvovat města i vesnice, prohledávat krámy i krámky a dotazovat se u překupníků a vetešníků jen proto, by po měsících hledání získal bědný cár. koupený za stejnou váhu zlata! Dokázal prohledat celý svět, aby mohl vložit ruku na nějaký těžko sehnatelný předmět. A právě teď, když prohledal všechny evropské, africké, asijské a tichomořské skladby, buď sám. nebo prostřednictvím svých agentů, jednatelů a zástupců, chystal se osobně prohledat až do posledního koutku celou australskou pevninu!
Měl k tomu důvod, který by asi lidé nepokládali za dostačující, ale který on bral nesmírně vážně. Dověděl se totiž, že australští kočovníci nosí rádi pánské i dámské klobouky. Lze si představit, jaké to jsou asi hučky! Věděl taky, že celé náklady starých klobouků jsou dováženy do australských přístavů, a vyvodil si z toho, že by tam mohl něco vhodného najít.
Jos Meritt byl totiž posedlý utkvělou myšlenkou, která mohla z polovičního blázna udělat blázna celého. Chtěl tentokrát získat klobouk, který by dělal jeho sbírce největší čest.
Co to bylo za zázrak? V které staré nebo moderní továrně byl vyroben? Na které královské, šlechtické, měšťanské nebo selské hlavě seděl a za jakých okolností? Tohle tajemství Jos Meritt nikdy nikomu neprozradil. Buď jak buď, podle jistých údajů sledoval stopu s úporností Čingašgúka nebo Bystré lišky z Cooperova Posledního Mohykána a nakonec došel k přesvědčení, že onen klobouk po dlouhém putování skončil svou kariéru na hlavě nějakého náčelníka australského kmene. Kdyby se mu jej podařilo najít, zaplatil by Jos Meritt vše, co by majitel požadoval. To by byla cenná trofej výpravy, která už Meritta jednou zavedla na severovýchod této pevniny. Ale když neměl na první výpravě úspěch, chystal se teď čelit vážným nebezpečím ve střední Austrálii. Proto se měl Gin Ghi znovu vystavit hrozbě, že skončí v zubech lidožroutů…a jakých lidožroutů!
., Zítra ráno odjedeme rychlíkem z Adelaide,“ řekl Jos Meritt.
„Při druhém bdění?“ zeptal se Gin Ghi.
„Chceš-li, tedy při druhém bdění. Hleď, aby bylo k odjezdu vše připraveno!“ „Zařídím všecko co nejlíp, pane. Dovoluji si jen upozornit, že nemám deset tisíc rukou jako bohyně Guan-in!“ „Nevím, zda má bohyně Guan-in deset tisíc rukou,“ odpověděl Jos Meritt.“Vím však, že ty máš dvě a žádám tě proto, abys jich použil v mých službách.“ „Dříve než mě lidožrouti snědí!“ „Dobře…! Oh! Velmi dobře…!“ A Gin Ghi nepoužil svých rukou o nic víc než jindy, spoléhaje se i v této práci spíš na svého pána. A tak nazítří oba podivíni opustili Adelaide a rychlík je unášel plnou parou do neznámých končin, kde Jos Meritt doufal najít klobouk, který v jeho sbírce dosud chyběl.
