×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Do měsíce - Jules Verne, XV. KAPITOLA Dvě cesty

XV. KAPITOLA Dvě cesty Budeme se snad divit, když vidíme, že Barbicane a oba jeho přátelé jsou tak pramálo starostliví o budoucnost, která je očekává v jejich kovovém vězení, unášeném do nekonečných vesmírných prostor! Místo toho, aby se ptali, kam vede jejich cesta, trávili čas pokusy, jako by seděli zcela klidně ve svých pozemských pracovnách.

Mohli bychom poukázat na to, že mysl těchto statečných mužů byla povznesena daleko nad podobné malicherné starosti, a že měli docela něco jiného na práci, než přemýšlet o svém osudu.

Jisté je, že nebyli pány svého projektilu, nemohli jeho let zastavit, ani změnit jeho směr. Námořník může libovolným směrem otočit kýl své lodi, větroplavec může také ve svislém směru stoupat nebo klesat se svým balonem. Ale oni neměli vůbec žádný vliv na svůj povětrný vůz.

Jeho řiditelnost byla pro ně nemožnou věcí. Proto lehce pochopíme, že se o tuto věc nestarali, nechávali projektil letět, kam se mu uráčí.

A kde asi byli v tomto okamžiku v osm hodin ráno, dne, kterému na zeměkouli říkali 6. prosinec? Jistě v sousedství Měsíce, a to tak blízkém, že se jim jevil jako ohromné černé stínidlo, roztažené na obloze.

Avšak svoji vzdálenost od něho nemohli odhadnout. Projektil, udržovaný nevysvětlitelnou silou, se přesunul nad severní pól Měsíce ve výšce sotva padesáti kilometrů. Zvětšila se nebo zmenšila tato vzdálenost v čase, kdy se ubírali kuželem měsíčního stínu? Scházely jim veškeré podmínky, aby to zjistili. Snad se vzdalovali od Měsíce, snad se naopak k němu přibližovali a co nevidět narazí na některý hrot jeho neviditelné polokoule: tím by byla cesta ukončena a ne bez pohromy pro cestovatele.

O této věci se zapředl hovor, a Michel Ardan, který měl vždy vysvětlení po ruce, pronesl mínění, že projektil, zadržen měsíční přitažlivostí, padne na Měsíc tak, jako povětroň padává na povrch zeměkoule.

„Pamatuj, příteli,“ prohodil Barbicane, „že povětroně nepadají na zeměkouli všechny, je to jen nepatrný počet... Z toho vyplývá, že kdybychom se stali povětroněm, nemuseli bychom ještě nutně skončit pádem na Měsíc.“ „Jen když se k němu aspoň co nejvíc přiblížíme,“ řekl Michel. „I tady jsi na omylu,“ řekl Barbicane. „Copak jsi neviděl množství létavic, brázdících v jisté roční době pozemské nebe?“ „Ó ano.“ „Nuže, tyto hvězdy, nebo lépe řečena tělíska, se nevzněcují jen vniknutím do vzduchových vrstev. Dostanou-li se do atmosféry, pak nejsou od zeměkoule vzdáleny dále než šestnáct mil, a přece na ni padnou jen zřídkakdy.

Podobně je to i s naším projektilem. Může se velmi těsně přiblížit k Měsíci a přece na něj nepadne.“ „To bych tedy rád věděl,“ zvolal Michel, „jaké místo zaujme náš bludný kočárek ve vesmíru!“ „Prozatím vidím dvě možnosti,“ odpověděl Barbicane a na okamžik se zamyslel. „A to jsou?“ „Projektil má volbu mezi dvěma matematickými křivkami, z nichž si jednu vyvolí podle své rychlosti, kterou nemohu v této chvíli odhadnout.“ „Tak je to, nastoupí buď parabolickou nebo hyperbolickou cestu,“ přisvědčil Nicholl. „Zajisté. Má-li menší rychlost, zahájí parabolickou dráhu, s větší rychlostí se bude pohybovat hyperbolou,“ řekl Barbicane.

„Jsem naďšen těmito krásnými a učenými výrazy,“ vzkřikl Ardan.

„Člověk hned ví, jak se věci mají. A co vlastně, prosím vás, je to ta vaše parabola?“ „Milý příteli,“ vysvětloval kapitán, „parabola je křivka druhého stupně, vznikající řezem kužele rovinou, rovnoběžnou s jeho stranou.“ „Aha, už vím!“ přikývl Michel spokojeně. „To je bezmála dráha, kterou opisuje granát vystřelený z děla,“ řekl Nicholl.

„Dobrá. A hyperbola?“ ptal se dál Michel.

„Hyperbola je křivka druhého stupně, vznikající průsekem kužele rovinou rovnoběžnou s jeho osou, má dvě ramena, která se od sebe stále rozbíhají dvěma různými směry do nekonečna.“ „Je to možné!“ vykřikl Ardan a tvářil se co nejvážněji, jako by se právě dozvěděl neobyčejně důležitou věc. „To jsem rád, že to vím, kapitáne. Zvlášť mně pak na tomto těší vysvětlení hyperboly - či chci říci paraboly - že je ještě méně jasné než slovo, které jsi mě chtěl vyložit!“ Nicholl a Barbicane si Ardanových žertů moc nevšímali a pustili se do vědeckého bádání. Velice je trápila myšlenka, kterou asi křivku z obou dvou projektil vyvolí. Jeden se držel hyperboly, druhý zastával parabolu. Oháněli se všelijakými formulkami, nacpanými x a y . Avšak jejich rozmluva byla vedena v takovém jazyku, že mu Michel vůbec nerozuměl. Rozmluva byla velice živá a žádný z obou protivníků nechtěl obětovat svoji křivku ve prospěch druhé křivky.

Když to nebralo konce, začal se i sám Michel znepokojovat a řekl: „Jděte k čertu, rytíři z Cosinu! Jestlipak si jednou přestanete házet své paraboly a hyperboly na hlavu? Pokud se týká mne, tak bych chtěl vědět jen jedinou zajímavou věc z celé té hádky. Budeme se ubírat tou či onou křivkou. Dobrá! Ale kam se dostaneme?“ „Nikam,“ odpověděl Nicholl. „Jak to nikam?“ „Ovšem, že nikam,“ řekl Barbicane.

„Jsou to otevřené křivky, které se prodlužují do nekonečna.“ „Ach, vy učenci!“ vykřikl Michel. „Je to s vámi kříž! Ať se tedy budeme ubírat směrem paraboly nebo hyperboly, je náš osud nevyhnutelně stejný, to znamená nekonečno vesmíru!“ Barbicane a Nicholl se nemohli zdržet úsměvu. Nicméně všichni cítili váhu Michelova žertu. Opravdu, ať se projektil ubíral směrem hyperboly nebo paraboly, neměl se již nikdy setkat se Zemí, ani s Měsícem.

Co tedy očekávalo naše smělé cestovatele v nejbližší budoucnosti?

Nezemřou-li hladem, nezemřou-li žízní, pak zahynou po několika dnech, až bude vyčerpána veškerá zásoba vzduchu, zadušením, neusmrtí-li je ovšem mráz.

I když bylo velmi důležitou věcí hospodařit s plynem, byli nuceni neustálým klesáním vnější teploty spotřebovat ho částku po částce.

Mohli se ovšem obejít bez světla, ale bez tepla nikoliv.

Zatím se pozorování světlíky stala velice obtížnými. Vnitřní vlhkost projektilu se srážela na sklech a okamžitě tam umrzala. Bylo třeba tuto jinovatku odstraňovat neustálým otíráním. Přece však mohli i za těchto obtížných podmínek uvidět výjevy značné důležitosti a zajímavosti.

Byl-li neviditelný kotouč Měsíce obklopen atmosférou, mohli by vidět létavice, které se v ní zapalují, a jestli se projektil dokonce sám ubíral těmito vzdušnými vrstvami, copak nemohli naši cestovatelé velmi lehce zaslechnout nějaký hluk, vystupující od měsíčního povrchu, například dunění bouře, rachot nějaké laviny, anebo hučení nějaké soptící sopky? A co kdyby některá sopka právě nyní začala metat oheň ze svého jícnu, copak by nezpozorovali tyto záblesky? Kdyby to všechno mohli konstatovat, jak by se rázem objasnila otázka o měsíčním povrchu, a proto se Barbicane a Nicholl nehnuli od svých světlíků a pozorovali jako trpěliví hvězdáři tmavý obzor. Však Měsíc zůstával stále němý a tmavý. Nedal žádné odpovědi na ty mnohonásobné otázky, které mu vysílali vstříc naši horliví badatelé.

Tato okolnost dala Michelovi Ardanovi příležitost k této poznámce: „Až poletíme podruhé na Měsíc, uděláme dobře, když si zvolíme dobu novoluní.“ „Jistě by to pro nás bylo mnohem příznivější,“ přisvědčil Nicholl. „Ovšem neviděli bychom Měsíc po celou svoji cestu, ale zato bychom viděli úplněk zeměkoule. A potom, kdybychom se dostali na tuto tajemnou stranu Měsíce, kde jsme nyní, měli bychom ji co nejlépe osvětlenou slunečními paprsky!“ „Výborně, Nicholle,“ pochválil ho Ardan. „A co tomu říkáš ty, Barbicane?“ „Moje mínění o tom je toto,“ řekl vážně předseda. „Vydáme-li se někdy podruhé na tuto cestu, uděláme to ve stejné chvíli a za stejných podmínek. Dejme tomu, že bychom neminuli svůj cíl, copak by nebylo lepší dopadnout na povrch Měsíce za bílého dne, kdy je celá krajina kolem dokola osvětlená, než za tmavé noci? Tato výhoda by byla zcela jasná. Neviditelnou polovinu Měsíce bychom si pak mohli vždycky prohlédnout na svých procházkách a cestách. Úplněk byl tedy pro dobu našeho letu nejvhodnější. Jen jsme se měli dostat k cíli a nebýt odchýleni z cesty!“ „Ovšem, na to se nedá nic namítnout,“ řekl Michel Ardan. „Ztratili jsme však přece krásnou příležitost pohlédnout i na druhou stranu Měsíce. Kdo ví, nejsou-li obyvatelé ostatních planet mnohem lépe informováni o svých družicích než pozemští vědci.“ Na tuto Ardanovu poznámku by se dalo říci toto: družice ostatních planet kvůli své mnohem menší vzdálenost práci pozorovatelů hodně usnadnily. Obyvatelé Saturna, Joviše a Uranu, jestli nějací byli, mohli mnohem snadněji navázat spojení se svými měsíci. Čtyři Jovišovy družice kolem něho obíhají ve vzdálenosti108 260 mil,162200 mil,264 700 mila480 130 mil. Tyto vzdálenosti jsou počítány od středu planety, tak, že když se od toho odečte délka jejího poloměru, 17 000 až18000 mil, je jasné že první družice je Jovišovi mnohem blíž než Měsíc Zemi. Z osmi Saturnových měsíců jsou rovněž čtyři ve větší blízkosti, Diana ve vzdálenosti840 600 mil, Thetys620 966 mil, Enceladus480 191 mila konečně Mimas v poloviční vzdálenosti, tedy340 500 mil. Z osmi družic Uranu je první, Ariel, vzdálen od své planety pouze510 520 mil.

Ke svým planetám se však tyto družice chovají právě tak, jako Měsíc k Zemi. Jestliže se jejich obyvatelé pokusili o podobnou cestu jako naši odvážlivci, snad potom poznali povahu i té od sebe odvrácené měsíční polokoule. Ale jestliže své planety neopustili, nejsou na tom lépe než pozemští hvězdáři.

Zatím projektil letěl dál temným prostorem v čáře, jejíž směr a povaha se prozatím nedala určit. Nebo se snad její směr změnil vlivem přitažlivosti Měsíce anebo nějaké neznámé hvězdy? Nikdo z nich to nevěděl. Avšak v poloze projektilu přece nastala jistá změna, a Barbicane ji zjistil kolem čtyř hodin ráno.

Změna spočívala v tom, že se dno projektilu otočilo k Měsíci a to v úplně svislé přímce. Stalo se to patrně vlivem měsíční přitažlivosti, nebo lépe řečeno tíže. Nejtěžší část projektilu se otočila k neviditelnému měsíčnímu kotouči zrovna tak, jako by na něj projektil měl dopadnout.

A padala? Měli tedy naši cestovatelé konečně dosáhnout cíl své tužby? Nikoliv. Pozorování, zařízené podle jistého viditelného, ačkoliv nevysvětlitelného bodu, poučilo Barbicana, že se jeho projektil nepřibližuje k Měsíci, ale že se ubírá dále v křivce s Měsícem téměř soustředné.

Tímto bodem byl světelný výbuch, na který Nicholl ihned upozornil, na kraji černého měsíčního terče. Tento bod nemohl být považován za hvězdu. Byla to růžová zář, která se stále zvětšovala, což bylo svědectvím, že se k němu projektil přibližoval.

„Sopka! To je sopka v činnosti!“ vykřikl Nicholl, „výbuch vnitřního žáru Měsíce - znamení, že tento svět není zcela vyhaslý.“ „Ano, výbuch,“ řekl Barbicane a pozorně sledoval tento úkaz nočním dalekohledem. „A co by to bylo, ne-li sopka?“ „Nuže, aby mohla hořet, potřebuje vzduch,“ zvolal Ardan. „Tedy přece Měsíc obklopuje nějaká atmosféra.“ „Možná,“ prohodil Barbicane, „ale nevyplývá to z toho. Sopka si rozkladem jistých látek může sama vyrábět kyslík a tím chrlit plameny do vzduchoprázdna. Dokonce se mi zdá, že ten plamen má intenzitu a jasnost předmětů, spalujících se v čirém kyslíku. Neukvapme se tedy v úsudku, že Měsíc má nějakou atmosféru.“ Tato hora chrlící oheň se zdála být na 45° jižní šířky na neviditelné polovině Měsíce. Ale k velkému zklamání Barbicana, křivka opisovaná projektilem, nevedla do blízkosti sopky, a nebylo tak možné zevrubně určit její povahu. Po půl hodině tento jasný bod zmizel na tmavém obzoru. Přece však potvrzení tohoto jevu mělo velkou důležitost pro selenografická bádání. Byl to důkaz, že z útrob měsíční koule dosud nevymizelo všechno teplo, a kde je teplo, tam se může vyvinout říše rostlinstva, dokonce i živočišná říše! Poznatky o této činné sopce by jistě přispěly pozemským vědcům k potvrzení teorie o obydlitelnosti Měsíce.

Barbicane se zahloubal do těchto nových úvah. V tom však byl ze svých myšlenek vytržen novou a zcela nenadálou příhodou. Byl to víc než pouhý kosmický jev, ale opravdové nebezpečí, jehož následky mohly být katastrofické.

Barbicane vyskočil a spěchal ke sklu, z něhož setřel ledovou kůru a spatřil žhavou kouli, z níž vycházelo světlo, oblévající jej a jeho přátele rudofialovou září.

„Co je to za příšeru?“ vykřikl Ardan, „vždyť vypadáme jako strašidla! Co je to?“ „To je hořící meteor!“ odpověděl Barbicane. „Jakže?“ odpověděl Nicholl, „v řídkém éteru by se mohl meteor zapálit? Vždyť je k tomu třeba hustší vzduch!“ „Nikoliv,“ pravil Barbicane, „je známo mnoho meteorů, které měly samostatné světlo. Ze Země se ovšem zdálo, že nemají jasnější světlo než bledý kotouč Měsíce za slunečního svitu, avšak zde v té blízkosti účinkuje jejich žhavá zář plnou mocí. Patrně mají takové zapálené meteory v sobě značné množství látek způsobujících hoření, ačkoliv se obyčejně meteory zapalují teprve ve styku s hustším zemským vzduchem.“ Naši hrdinové se s úžasem dívali na hořící kouli.

Zdálo se, že je vzdálena nejméně300 kma že má v průměru asi300 metrů. Přibližovala se však rychlostí asi4 kmza sekundu a sice v takovém směru, že se musela s projektilem setkat. Její rozměry strašlivým kvapem rostly.

Hrozný stav, v němž se naši cestovatelé náhle ocitli, se nedá ani popsat. Přes svoji odvahu a chladnokrevnost oněměli hrůzou, stáli nehnutě jako strnulí, a s mimovolně přimhouřenýma očima letěli vstříc strašlivému výjevu. Meteor sálal zář jako nesmírná železná pec, do níž se projektil vrhal jako do ohnivé propasti.

Barbicane se křečovitě chopil rukou svých přátel, jestliže mohli ještě udržet nějakou myšlenku, nebyl-li jejich mozek ve chvíli toho děsného nebezpečí omráčen, museli se všichni tři považovat za ztracené.

O dvě minuty později - doba, která úzkostným očekáváním se proměnila takřka ve dvě hrůzyplná století - právě když se zdálo, že se projektil srazí s meteorem, se meteor roztrhl na tisíc kusů, avšak bez výbuchu, bez lomozu, ano, nebyl zde dost hustý vzduch, aby svými otřesy způsobil dojem zvuku. Všichni si oddechli výkřikem z hloubky prsou a vrhli se ke sklům ve stěnách.

Jaké to bylo divadlo!

Soptění ohnivých kamenů jako z jícnu nesmírného vulkánu, divukrásný ohňostroj! Statisíce jisker všech možných odstínů červených, modrých, zelených a žlutých, táhnoucích za sebou pomalu zhasínající ohony, sršelo na všechny strany, a uprostřed skrz ně letěl projektil, přičemž na něj padaly meteorové kaménky jako krupobití, avšak díky tloušťce stěn bez nějakého úrazu. Ohromný meteor se tedy rozprskl v drobný vesmírný prášek, ze kterého nepochybně před staletími vznikl.

Vzduchoprázdný prostor byl při tomto výjevu osvětlen do veliké dálky. Ardan, který se v tu chvíli právě díval přes sklo ve směru k Měsíci, najednou zvolal: „Hle, hle, Měsíc je opět vidět!“ Nicholl a Barbicane se ihned obrátili k tomuto sklu a opravdu se jim také po několik okamžiků zdálo, že ona tajuplná strana Měsíce, kterou žádné lidské oko nespatřilo, je osvětlená. A co na té straně spatřili? Světlý kmit trval sotva minutu a nebylo proto možné, aby obraz toho, co spatřili, utkvěl v paměti, avšak všem třem se zdálo, že vidí zasněžené ohromné kruhové hory a mezi nimi rozsáhlé roviny a moře, lesklou, nepochybně pokryté ledovou hladinou, zdálo se jim, že jejich zrak spatřuje pravidelná seskupení umělých bydlišť, měsíčních měst, zkrátka v tom okamžiku by se nedalo pochybovat, že se před nimi rozkládá obývaná část Měsíce v rouchu zimní noci, která jen čeká na okamžik opětovného východu slunce, aby se probudila k bujnému životu. Byl to pouhý přelud a mámení zraku způsobený ohnivým rozprskem meteoru? Barbicane a Nicholl si to netroufali rozhodnout, ačkoliv Ardan stál pevně na tom, že konečně aspoň na chvíli mohli nahlédnout do tajemství Měsíce a blahořečil meteoru, který jim ještě před chvílí hrozil jistou smrtí.

Sršivé jiskry zhasly, nastala opět neproniknutelná temnota a v jejím pozadí opět prosvitly hvězdy, na chvíli uhaslé meteorovou září a zakrátko projektil plynul, puzen zákonem přitažlivosti, do neznámých hloubek planetárního prostoru.


XV. KAPITOLA

Dvě cesty

 

 Budeme se snad divit, když vidíme, že Barbicane a oba jeho přátelé jsou tak pramálo starostliví o budoucnost, která je očekává v jejich kovovém vězení, unášeném do nekonečných vesmírných prostor! Místo toho, aby se ptali, kam vede jejich cesta, trávili čas pokusy, jako by seděli zcela klidně ve svých pozemských pracovnách.

 Mohli bychom poukázat na to, že mysl těchto statečných mužů byla povznesena daleko nad podobné malicherné starosti, a že měli docela něco jiného na práci, než přemýšlet o svém osudu.

 Jisté je, že nebyli pány svého projektilu, nemohli jeho let zastavit, ani změnit jeho směr. Námořník může libovolným směrem otočit kýl své lodi, větroplavec může také ve svislém směru stoupat nebo klesat se svým balonem. Ale oni neměli vůbec žádný vliv na svůj povětrný vůz.

 Jeho řiditelnost byla pro ně nemožnou věcí. Proto lehce pochopíme, že se o tuto věc nestarali, nechávali projektil letět, kam se mu uráčí.

 A kde asi byli v tomto okamžiku v osm hodin ráno, dne, kterému na zeměkouli říkali 6. prosinec? Jistě v sousedství Měsíce, a to tak blízkém, že se jim jevil jako ohromné černé stínidlo, roztažené na obloze.

 Avšak svoji vzdálenost od něho nemohli odhadnout. Projektil, udržovaný nevysvětlitelnou silou, se přesunul nad severní pól Měsíce ve výšce sotva padesáti kilometrů. Zvětšila se nebo zmenšila tato vzdálenost v čase, kdy se ubírali kuželem měsíčního stínu? Scházely jim veškeré podmínky, aby to zjistili. Snad se vzdalovali od Měsíce, snad se naopak k němu přibližovali a co nevidět narazí na některý hrot jeho neviditelné polokoule: tím by byla cesta ukončena a ne bez pohromy pro cestovatele.

 O této věci se zapředl hovor, a Michel Ardan, který měl vždy vysvětlení po ruce, pronesl mínění, že projektil, zadržen měsíční přitažlivostí, padne na Měsíc tak, jako povětroň padává na povrch zeměkoule.

 „Pamatuj, příteli,“ prohodil Barbicane, „že povětroně nepadají na zeměkouli všechny, je to jen nepatrný počet... Z toho vyplývá, že kdybychom se stali povětroněm, nemuseli bychom ještě nutně skončit pádem na Měsíc.“

 „Jen když se k němu aspoň co nejvíc přiblížíme,“ řekl Michel.

 „I tady jsi na omylu,“ řekl Barbicane. „Copak jsi neviděl množství létavic, brázdících v jisté roční době pozemské nebe?“

 „Ó ano.“

 „Nuže, tyto hvězdy, nebo lépe řečena tělíska, se nevzněcují jen vniknutím do vzduchových vrstev. Dostanou-li se do atmosféry, pak nejsou od zeměkoule vzdáleny dále než šestnáct mil, a přece na ni padnou jen zřídkakdy.

 Podobně je to i s naším projektilem. Může se velmi těsně přiblížit k Měsíci a přece na něj nepadne.“

 „To bych tedy rád věděl,“ zvolal Michel, „jaké místo zaujme náš bludný kočárek ve vesmíru!“

 „Prozatím vidím dvě možnosti,“ odpověděl Barbicane a na okamžik se zamyslel.

 „A to jsou?“

 „Projektil má volbu mezi dvěma matematickými křivkami, z nichž si jednu vyvolí podle své rychlosti, kterou nemohu v této chvíli odhadnout.“ „Tak je to, nastoupí buď parabolickou nebo hyperbolickou cestu,“ přisvědčil Nicholl.

 „Zajisté. Má-li menší rychlost, zahájí parabolickou dráhu, s větší rychlostí se bude pohybovat hyperbolou,“ řekl Barbicane.

 „Jsem naďšen těmito krásnými a učenými výrazy,“ vzkřikl Ardan.

 „Člověk hned ví, jak se věci mají. A co vlastně, prosím vás, je to ta vaše parabola?“

 „Milý příteli,“ vysvětloval kapitán, „parabola je křivka druhého stupně, vznikající řezem kužele rovinou, rovnoběžnou s jeho stranou.“

 „Aha, už vím!“ přikývl Michel spokojeně.

 „To je bezmála dráha, kterou opisuje granát vystřelený z děla,“ řekl Nicholl.

 „Dobrá. A hyperbola?“ ptal se dál Michel.

 „Hyperbola je křivka druhého stupně, vznikající průsekem kužele rovinou rovnoběžnou s jeho osou, má dvě ramena, která se od sebe stále rozbíhají dvěma různými směry do nekonečna.“

 „Je to možné!“ vykřikl Ardan a tvářil se co nejvážněji, jako by se právě dozvěděl neobyčejně důležitou věc.

 „To jsem rád, že to vím, kapitáne. Zvlášť mně pak na tomto těší vysvětlení hyperboly - či chci říci paraboly - že je ještě méně jasné než slovo, které jsi mě chtěl vyložit!“ Nicholl a Barbicane si Ardanových žertů moc nevšímali a pustili se do vědeckého bádání. Velice je trápila myšlenka, kterou asi křivku z obou dvou projektil vyvolí. Jeden se držel hyperboly, druhý zastával parabolu. Oháněli se všelijakými formulkami, nacpanými x a y . Avšak jejich rozmluva byla vedena v takovém jazyku, že mu Michel vůbec nerozuměl. Rozmluva byla velice živá a žádný z obou protivníků nechtěl obětovat svoji křivku ve prospěch druhé křivky.

 Když to nebralo konce, začal se i sám Michel znepokojovat a řekl:

 „Jděte k čertu, rytíři z Cosinu! Jestlipak si jednou přestanete házet své paraboly a hyperboly na hlavu? Pokud se týká mne, tak bych chtěl vědět jen jedinou zajímavou věc z celé té hádky. Budeme se ubírat tou či onou křivkou. Dobrá! Ale kam se dostaneme?“

 „Nikam,“ odpověděl Nicholl.

 „Jak to nikam?“ „Ovšem, že nikam,“ řekl Barbicane.

 „Jsou to otevřené křivky, které se prodlužují do nekonečna.“

 „Ach, vy učenci!“ vykřikl Michel.

 „Je to s vámi kříž! Ať se tedy budeme ubírat směrem paraboly nebo hyperboly, je náš osud nevyhnutelně stejný, to znamená nekonečno vesmíru!“ Barbicane a Nicholl se nemohli zdržet úsměvu. Nicméně všichni cítili váhu Michelova žertu. Opravdu, ať se projektil ubíral směrem hyperboly nebo paraboly, neměl se již nikdy setkat se Zemí, ani s Měsícem.

 Co tedy očekávalo naše smělé cestovatele v nejbližší budoucnosti?

 Nezemřou-li hladem, nezemřou-li žízní, pak zahynou po několika dnech, až bude vyčerpána veškerá zásoba vzduchu, zadušením, neusmrtí-li je ovšem mráz.

 I když bylo velmi důležitou věcí hospodařit s plynem, byli nuceni neustálým klesáním vnější teploty spotřebovat ho částku po částce.

 Mohli se ovšem obejít bez světla, ale bez tepla nikoliv.

 Zatím se pozorování světlíky stala velice obtížnými. Vnitřní vlhkost projektilu se srážela na sklech a okamžitě tam umrzala. Bylo třeba tuto jinovatku odstraňovat neustálým otíráním. Přece však mohli i za těchto obtížných podmínek uvidět výjevy značné důležitosti a zajímavosti.

 Byl-li neviditelný kotouč Měsíce obklopen atmosférou, mohli by vidět létavice, které se v ní zapalují, a jestli se projektil dokonce sám ubíral těmito vzdušnými vrstvami, copak nemohli naši cestovatelé velmi lehce zaslechnout nějaký hluk, vystupující od měsíčního povrchu, například dunění bouře, rachot nějaké laviny, anebo hučení nějaké soptící sopky? A co kdyby některá sopka právě nyní začala metat oheň ze svého jícnu, copak by nezpozorovali tyto záblesky? Kdyby to všechno mohli konstatovat, jak by se rázem objasnila otázka o měsíčním povrchu, a proto se Barbicane a Nicholl nehnuli od svých světlíků a pozorovali jako trpěliví hvězdáři tmavý obzor. Však Měsíc zůstával stále němý a tmavý. Nedal žádné odpovědi na ty mnohonásobné otázky, které mu vysílali vstříc naši horliví badatelé.

 Tato okolnost dala Michelovi Ardanovi příležitost k této poznámce:

 „Až poletíme podruhé na Měsíc, uděláme dobře, když si zvolíme dobu novoluní.“

 „Jistě by to pro nás bylo mnohem příznivější,“ přisvědčil Nicholl.

 „Ovšem neviděli bychom Měsíc po celou svoji cestu, ale zato bychom viděli úplněk zeměkoule. A potom, kdybychom se dostali na tuto tajemnou stranu Měsíce, kde jsme nyní, měli bychom ji co nejlépe osvětlenou slunečními paprsky!“

 „Výborně, Nicholle,“ pochválil ho Ardan.

 „A co tomu říkáš ty, Barbicane?“

 „Moje mínění o tom je toto,“ řekl vážně předseda.

 „Vydáme-li se někdy podruhé na tuto cestu, uděláme to ve stejné chvíli a za stejných podmínek. Dejme tomu, že bychom neminuli svůj cíl, copak by nebylo lepší dopadnout na povrch Měsíce za bílého dne, kdy je celá krajina kolem dokola osvětlená, než za tmavé noci? Tato výhoda by byla zcela jasná. Neviditelnou polovinu Měsíce bychom si pak mohli vždycky prohlédnout na svých procházkách a cestách. Úplněk byl tedy pro dobu našeho letu nejvhodnější. Jen jsme se měli dostat k cíli a nebýt odchýleni z cesty!“

 „Ovšem, na to se nedá nic namítnout,“ řekl Michel Ardan. „Ztratili jsme však přece krásnou příležitost pohlédnout i na druhou stranu Měsíce. Kdo ví, nejsou-li obyvatelé ostatních planet mnohem lépe informováni o svých družicích než pozemští vědci.“ Na tuto Ardanovu poznámku by se dalo říci toto: družice ostatních planet kvůli své mnohem menší vzdálenost práci pozorovatelů hodně usnadnily. Obyvatelé Saturna, Joviše a Uranu, jestli nějací byli, mohli mnohem snadněji navázat spojení se svými měsíci. Čtyři Jovišovy družice kolem něho obíhají ve vzdálenosti108 260 mil,162200 mil,264 700 mila480 130 mil. Tyto vzdálenosti jsou počítány od středu planety, tak, že když se od toho odečte délka jejího poloměru, 17 000 až18000 mil, je jasné že první družice je Jovišovi mnohem blíž než Měsíc Zemi. Z osmi Saturnových měsíců jsou rovněž čtyři ve větší blízkosti, Diana ve vzdálenosti840 600 mil, Thetys620 966 mil, Enceladus480 191 mila konečně Mimas v poloviční vzdálenosti, tedy340 500 mil. Z osmi družic Uranu je první, Ariel, vzdálen od své planety pouze510 520 mil.

 Ke svým planetám se však tyto družice chovají právě tak, jako Měsíc k Zemi. Jestliže se jejich obyvatelé pokusili o podobnou cestu jako naši odvážlivci, snad potom poznali povahu i té od sebe odvrácené měsíční polokoule. Ale jestliže své planety neopustili, nejsou na tom lépe než pozemští hvězdáři.

 Zatím projektil letěl dál temným prostorem v čáře, jejíž směr a povaha se prozatím nedala určit. Nebo se snad její směr změnil vlivem přitažlivosti Měsíce anebo nějaké neznámé hvězdy? Nikdo z nich to nevěděl. Avšak v poloze projektilu přece nastala jistá změna, a Barbicane ji zjistil kolem čtyř hodin ráno.

 Změna spočívala v tom, že se dno projektilu otočilo k Měsíci a to v úplně svislé přímce. Stalo se to patrně vlivem měsíční přitažlivosti, nebo lépe řečeno tíže. Nejtěžší část projektilu se otočila k neviditelnému měsíčnímu kotouči zrovna tak, jako by na něj projektil měl dopadnout.

 A padala? Měli tedy naši cestovatelé konečně dosáhnout cíl své tužby? Nikoliv. Pozorování, zařízené podle jistého viditelného, ačkoliv nevysvětlitelného bodu, poučilo Barbicana, že se jeho projektil nepřibližuje k Měsíci, ale že se ubírá dále v křivce s Měsícem téměř soustředné.

 Tímto bodem byl světelný výbuch, na který Nicholl ihned upozornil, na kraji černého měsíčního terče. Tento bod nemohl být považován za hvězdu. Byla to růžová zář, která se stále zvětšovala, což bylo svědectvím, že se k němu projektil přibližoval.

 „Sopka! To je sopka v činnosti!“ vykřikl Nicholl, „výbuch vnitřního žáru Měsíce - znamení, že tento svět není zcela vyhaslý.“

 „Ano, výbuch,“ řekl Barbicane a pozorně sledoval tento úkaz nočním dalekohledem.

 „A co by to bylo, ne-li sopka?“

 „Nuže, aby mohla hořet, potřebuje vzduch,“ zvolal Ardan.

 „Tedy přece Měsíc obklopuje nějaká atmosféra.“

 „Možná,“ prohodil Barbicane, „ale nevyplývá to z toho. Sopka si rozkladem jistých látek může sama vyrábět kyslík a tím chrlit plameny do vzduchoprázdna. Dokonce se mi zdá, že ten plamen má intenzitu a jasnost předmětů, spalujících se v čirém kyslíku. Neukvapme se tedy v úsudku, že Měsíc má nějakou atmosféru.“ Tato hora chrlící oheň se zdála být na 45° jižní šířky na neviditelné polovině Měsíce. Ale k velkému zklamání Barbicana, křivka opisovaná projektilem, nevedla do blízkosti sopky, a nebylo tak možné zevrubně určit její povahu. Po půl hodině tento jasný bod zmizel na tmavém obzoru. Přece však potvrzení tohoto jevu mělo velkou důležitost pro selenografická bádání. Byl to důkaz, že z útrob měsíční koule dosud nevymizelo všechno teplo, a kde je teplo, tam se může vyvinout říše rostlinstva, dokonce i živočišná říše! Poznatky o této činné sopce by jistě přispěly pozemským vědcům k potvrzení teorie o obydlitelnosti Měsíce.

 Barbicane se zahloubal do těchto nových úvah. V tom však byl ze svých myšlenek vytržen novou a zcela nenadálou příhodou. Byl to víc než pouhý kosmický jev, ale opravdové nebezpečí, jehož následky mohly být katastrofické.

 Barbicane vyskočil a spěchal ke sklu, z něhož setřel ledovou kůru a spatřil žhavou kouli, z níž vycházelo světlo, oblévající jej a jeho přátele rudofialovou září.

 „Co je to za příšeru?“ vykřikl Ardan, „vždyť vypadáme jako strašidla! Co je to?“

 „To je hořící meteor!“ odpověděl Barbicane.

 „Jakže?“ odpověděl Nicholl, „v řídkém éteru by se mohl meteor zapálit? Vždyť je k tomu třeba hustší vzduch!“

 „Nikoliv,“ pravil Barbicane, „je známo mnoho meteorů, které měly samostatné světlo. Ze Země se ovšem zdálo, že nemají jasnější světlo než bledý kotouč Měsíce za slunečního svitu, avšak zde v té blízkosti účinkuje jejich žhavá zář plnou mocí. Patrně mají takové zapálené meteory v sobě značné množství látek způsobujících hoření, ačkoliv se obyčejně meteory zapalují teprve ve styku s hustším zemským vzduchem.“ Naši hrdinové se s úžasem dívali na hořící kouli.

 Zdálo se, že je vzdálena nejméně300 kma že má v průměru asi300 metrů. Přibližovala se však rychlostí asi4 kmza sekundu a sice v takovém směru, že se musela s projektilem setkat. Její rozměry strašlivým kvapem rostly.

 Hrozný stav, v němž se naši cestovatelé náhle ocitli, se nedá ani popsat. Přes svoji odvahu a chladnokrevnost oněměli hrůzou, stáli nehnutě jako strnulí, a s mimovolně přimhouřenýma očima letěli vstříc strašlivému výjevu. Meteor sálal zář jako nesmírná železná pec, do níž se projektil vrhal jako do ohnivé propasti.

 Barbicane se křečovitě chopil rukou svých přátel, jestliže mohli ještě udržet nějakou myšlenku, nebyl-li jejich mozek ve chvíli toho děsného nebezpečí omráčen, museli se všichni tři považovat za ztracené.

 O dvě minuty později - doba, která úzkostným očekáváním se proměnila takřka ve dvě hrůzyplná století - právě když se zdálo, že se projektil srazí s meteorem, se meteor roztrhl na tisíc kusů, avšak bez výbuchu, bez lomozu, ano, nebyl zde dost hustý vzduch, aby svými otřesy způsobil dojem zvuku. Všichni si oddechli výkřikem z hloubky prsou a vrhli se ke sklům ve stěnách.

 Jaké to bylo divadlo!

 Soptění ohnivých kamenů jako z jícnu nesmírného vulkánu, divukrásný ohňostroj! Statisíce jisker všech možných odstínů červených, modrých, zelených a žlutých, táhnoucích za sebou pomalu zhasínající ohony, sršelo na všechny strany, a uprostřed skrz ně letěl projektil, přičemž na něj padaly meteorové kaménky jako krupobití, avšak díky tloušťce stěn bez nějakého úrazu. Ohromný meteor se tedy rozprskl v drobný vesmírný prášek, ze kterého nepochybně před staletími vznikl.

 Vzduchoprázdný prostor byl při tomto výjevu osvětlen do veliké dálky. Ardan, který se v tu chvíli právě díval přes sklo ve směru k Měsíci, najednou zvolal:

 „Hle, hle, Měsíc je opět vidět!“ Nicholl a Barbicane se ihned obrátili k tomuto sklu a opravdu se jim také po několik okamžiků zdálo, že ona tajuplná strana Měsíce, kterou žádné lidské oko nespatřilo, je osvětlená.

 A co na té straně spatřili? Světlý kmit trval sotva minutu a nebylo proto možné, aby obraz toho, co spatřili, utkvěl v paměti, avšak všem třem se zdálo, že vidí zasněžené ohromné kruhové hory a mezi nimi rozsáhlé roviny a moře, lesklou, nepochybně pokryté ledovou hladinou, zdálo se jim, že jejich zrak spatřuje pravidelná seskupení umělých bydlišť, měsíčních měst, zkrátka v tom okamžiku by se nedalo pochybovat, že se před nimi rozkládá obývaná část Měsíce v rouchu zimní noci, která jen čeká na okamžik opětovného východu slunce, aby se probudila k bujnému životu. Byl to pouhý přelud a mámení zraku způsobený ohnivým rozprskem meteoru? Barbicane a Nicholl si to netroufali rozhodnout, ačkoliv Ardan stál pevně na tom, že konečně aspoň na chvíli mohli nahlédnout do tajemství Měsíce a blahořečil meteoru, který jim ještě před chvílí hrozil jistou smrtí.

 Sršivé jiskry zhasly, nastala opět neproniknutelná temnota a v jejím pozadí opět prosvitly hvězdy, na chvíli uhaslé meteorovou září a zakrátko projektil plynul, puzen zákonem přitažlivosti, do neznámých hloubek planetárního prostoru.