XIV. KAPITOLA Noc trvající tři sta padesát čtyři a půl hodiny V okamžiku, když projektil přeletěl severní pól Měsíce, nacházel se nad ním výš než50 km. Několik sekund stačilo, aby přešel ze světla do tmy a ten přechod byl tak rychlý, náhlý, bez nějakého postupného zeslabení světla, že se zdálo, jakoby jakýmsi kouzelným sfouknutím náhle zhaslo světlo zářivého měsíčního povrchu.
„Měsíc je pryč!“ zvolal Ardan poděšeně.
Vskutku po Měsíci, předtím tak jasným, nebylo najednou ani památky, neprozradil se ani nejmenším svitem. Tma, úplná a černá bezedná obloha, byla posetá hvězdnými skupinami, dělala ji ještě nápadnější. Cestovatelé se tedy náhle ocitli v té noci, do které je odvrácená strana Měsíce od Země ponořena ve čtrnáctidenních lhůtách, byli totiž zaneseni do stínu, který do vesmírných prostor vysílá měsíční koule a která podle postavení Měsíce k Slunci za jeden jeho oběh také obíhá celou měsíční kouli. Nastalo tedy úplné zatmění, protože se Měsíc právě nacházel mezi projektilem a Sluncem.
Především byl zase rozsvícen plyn, aby mohli jeden druhého rozeznat.
„Prokleté Slunce,“ horlil Ardan, „právě se nám ztratí, když ho nejvíc potřebujeme, abychom mohli spatřit neznámou stranu Měsíce!“ „Neobviňuj Slunce,“ odpověděl Nicholl, „Měsíc zavinil tu tmu, protože se postavil jako stínidlo mezi nás a ně.“ „Slunce je to!“ stál na svém Michel. „Měsíc je to!“ odporoval mu Nicholl.
„Přátelé,“ doložil Barbicane, „vinu nemá ani Slunce ani Měsíc, nýbrž náš projektil, který místo, aby zachoval svůj přímý směr k Měsíci, vychýlil se ze své dráhy a nyní nás do té noci zanesl, a abychom byli zcela spravedliví, obviňujme meteor, který náš směr tak nešťastně změnil.“ „Ať je to jakkoliv,“ pronesl Ardan, „jednu světlou stránku to zatmění má, máme totiž nyní dost času, abychom se pohodlně najedli a po dlouhém pozorování si také konečně odpočinuli.“ Tento návrh nenašel žádný odpor. Ardan rozsvítil kuchyňské kahany a připravil za půl hodiny vydatnou snídani. Avšak nálada, která jindy jídla připravená Ardanem příjemně kořenila, se tentokrát nedostavila, cestovatelé jedli jen aby jedli, nebyl pronesen ani přípitek, ani provolávána sláva a „nazdar“ další cestě.
Odvážní přátelé, když se octli v příšerné tmě a pozbyli sluneční zář, ve které se doposud jejich projektil koupal, cítili v sobě nepokoj a starost o jejich nastávající osud. Jejich hovor se týkal okolností, které působí na Měsíci tak dlouhou noc, noc trvající skoro dvě neděle. Barbicane pronesl některé vysvětlující poznámky ohledně příčiny a následků tohoto podivného stavu.
„Jakkoliv se dvoutýdenní den a noc na obou stranách Měsíce střídá,“ pravil Barbicane, „je přece mezi nocí na zemské straně Měsíce a nocí na straně odvrácené značný rozdíl, neboť na té straně, která je vždy obrácena k Zemi, svítí za dlouhé měsíční noci zeměkoule, podobná ohromnému měsíci, na druhé straně se však noc nikdy neosvětluje odraženým světlem vysílaným ze Země, a zůstává tedy po celý čas svého trvání neustále tmavá. Kdyby Měsíc svítil jen pro polovinu zeměkoule, např. jen pro jižní, cestoval by jistě každý, kdo by jen mohl, na jižní polokouli, aby aspoň jednou za svůj život spatřil velkolepý výjev, jak vychází měsíc, jak osvětluje noc a svou podobu pravidelně mění.“ „Ale, kdo by se trmácel jen kvůli tomu, aby viděl měsíc!“ prohodil Michel. „Nedá se upřít,“ pokračoval Barbicane, „že strana Měsíce obrácená k nám, by měla pro jeho obyvatelé značné výhody proti straně odvrácené. Po dvounedělním dnu by jim sice nastala noc stejně dlouhá, ale osvětlená zeměkoulí nikdy nezapadající, která by měla 3,75krát větší průměr než Měsíc a proto by vysílala i mnohem větší světlo než tento její průvodce, nadto by ukazovala při měnění podoby své osvícení části následkem rychlého otáčení kolem své osy 14krát všechny pevniny a moře, a zvýšila by půvab nočních výjevů.“ „Druhá strana Měsíce,“ pravil Nicholl, „má také své výhody, které aspoň pro hvězdáře, kdyby na Měsíci byli, má znamenitou cenu. Hvězdy by vycházely a zacházely mnohem pomaleji než na Zemi, a byly by zřetelné na černém dnu oblohy po celou noc, protože by nebyly oslabeny zemským světlem: dráhy planet a komet by se mohly pohodlně sledovat po celou dvoutýdenní noc, a ve dne by zase např. pozorování slunečních skvrn a jeho nenadálých proměn poskytlo mnohem bezpečnější výsledky než sebebedlivější pozorování na Zemi. Jen náhlé střídání tepla a zimy spojené střídáním se dne a noci by ovšem způsobilo velké nepříjemnosti.“ „Co se týká toho,“ doložil Barbicane, „nemá ani jedna ani druhá strana příliš velké přednosti, podle postavení Měsíce k Slunci se však dá soudit, že na odvrácené straně je protiklad zimy a tepla ještě větší než na straně druhé.“ „A proč?“ tázal se Ardan. „V době nového měsíce,“ vykládal Barbicane, „když jeho strana odvrácená od Země je ozařována Sluncem, nachází se k němu v okrouhlém počtu o 200 tisíc mil blíže než v čase úplňku, když je odvrácená strana ponořena do nočního stínu. Neboť v prvním případě se Měsíc nachází mezi Sluncem a Zemí, a v druhém případě se nachází Země mezi Sluncem a Měsícem. Patrně bude tedy účinek slunečního tepla na Měsíc v prvním případě mnohem větší než v druhém.“ Barbicane ještě uvedl jiné zvláštnosti měsíční strany obrácené k Zemi. Připomněl zatmění Slunce, které může nastat jen na této straně, vyobrazil velkolepý pohled na zeměkouli, na její oblačná pásma a sněhem pokryté póly, vylíčil rozdíly v odraženém světle pevnin a moří a z toho pocházející rozdíly v podobě a osvětlení Země pozorované z Měsíce.
„V každém případě,“ pravil Ardan, „dostaneme-li se na Měsíc, vyvolíme si za obydlí tu lepší stranu.“ „Jestli nás nepřinutí nedostatek vzduchu na té straně,“ namítl Nicholl, „abychom se na druhou odstěhovali, kde je snad všechen vzduch nashromážděn, jak se domnívají někteří hvězdáři.“ „Mně je to jedno,“ doložil Ardan, „jen když se tam dostaneme.“ Mezi tím hovorem skončila snídaně a každý z cestovatelů se umístil zase u jednoho okénka. Aby mohli lépe pozorovat zevnější svět, zhasli plynové světlo, ale ani nejslabší paprsek světla nevnikl do projektilu ze strany Měsíce. Pustá tmavá prázdnota, která je obklopovala, ovšem nemohla ukonejšit jejich vnitřní nepokoj. S rezignací oddáni svému osudu očekávali, co se s nimi bude dále dít. Kam letěl projektil? Dopadne snad přece na Měsíc, nebo je zanese do nesmírných hlubin vesmíru? Na to nebyla odpověď, protože všechno pozorování bylo zamezeno neproniknutelnou tmou.
Možná, že projektil byl již velmi blízko povrchu Měsíce, jestli tomu tak bylo, musela i v těch výškách, ve kterých se nacházel, panovat éterová řídkost vzduchu, neboť nepozorovali ani oteplení projektilu, což by se muselo stát následkem jeho tření o hmotnější vzduch, ani nebyl slyšet šum nebo lomoz, který by se musel nést až k projektilu, kdyby byl dole na Měsíci hustější vzduch a dosahoval až k němu.
Stav našich cestovatelů byl opravdu velmi žalostný. Když již podstoupili s hrdinnou odvahou vědeckou výpravu a minuli bez své vlastní viny svůj cíl, mělo by jim být přáno za náhradu aspoň pohledět na stranu Měsíce, pozemšťanům neznámou. Ale ta strana, která se v jiném čase po celých čtrnáct dnů noří do slunečních paprsků, pro ně byla docela ztracena, tak jako by ani nebyla. Kdo ví, kde bude projektil, až Slunce zaplaší hustou tmu této strany?
Jestli však byl pohled na Měsíc mezitím zamezen čirou tmou, otvírala se tím rozsáhlejší vyhlídka na ostatní hvězdný prostor, a cestovatelé se mohli honosit tím, že žádný pozemský hvězdář se dosud nenacházel v tak příznivých podmínkách pro pozorování hvězd, jako oni.
Jasnost a lesk nesčíslných rozesetých hvězd dodávaly obloze černé jak uhel zvláštní čarovný půvab, o kterém nemají pozemšťané ani ponětí.
Stálice se leskly jako třpytivé brilianty, Mléčná dráha skoro uzavřeným kruhem objímala nebeský prostor, neboť bylo vidět od Jižního kříže u jižního pólu nebeské klenby až k Polární hvězdě na severním pólu té klenby, tedy od jednoho konce světa ke druhému. Mysl cestovatelů byla unášena na křídlech obraznosti a těkala v nekonečném prostranství, v jehož středu nová hvězda, vytvořená lidským umem, se vznášela podle zákonů tíže. Následkem zvláštních okolností, v nichž se projektil nacházel, jevil se svět hvězd docela jinak než na Zemi. Jejich světlo bylo sice velmi lesklé, avšak tiché a pokojné, nikoliv třpytivé a blýskavé, neboť hustší vzduch, který na Zemi paprsky hvězdného světla kvůli rozdílné hustotě a vlhkosti svých vrstev láme a způsobuje třpyt hvězd, v meziplanetárním prostoru kolem projektilu scházel.
Dlouho se dívali naši cestovatelé do tmavých nebeských hlubin, zdobených souhvězdími, uprostřed kterých ohromný okrouhlý, úplně tmavý prostor naznačoval to místo, kde se nacházel Měsíc, a ten pohled tak poutal jejich pozornost, že až později, když skla okének zevnitř projektilu se pokryla neprůhlednou ledovou kůrou, se jich začal zmocňovat také nemilý pocit neustále stoupající zimy. Zatímco totiž byli se svou vesmírnou lodí pohrouženi do studeného stínu Měsíce, ocitli se cestovatelé uprostřed kruté zimy, které v té míře, jak se projektil předtím zahřívaný od Slunce ochlazoval, také rychle přibývalo. Nicholl zapálil plyn a bylo vidět, jak vláha dechu se jako při krutém mrazu sráží a na ochlazených stěnách projektilu a na skle okének přimrzává.
Teploměr ukazoval 17 setinových stupňů pod bodem mrazu. Bylo proto potřeba zapálit všechny plynové plameny, aby se zima stala aspoň snesitelná, protože se obávali, že brzy dosáhne toho stupně, při kterém by museli teplo krevní tvorové zaživa zmrznout.
„Nemůžeme si naříkat,“ pravil Ardan, „na jednotvárnost své cesty, neboť jaká je to rozmanitost, aspoň v teple a světle! Chvíli se smažíme jako v peci a slepneme ve žhavém slunečním světle, chvíli se zase ocitneme ve tmě, že bychom ji mohli krájet a mrzneme jako v ledovém moři. Vidíte, jak nás příroda umí bavit a co nám všechno po naší vůli nevyvádí!“ „A jaká asi bude teplota kolem projektilu?“ tázal se Nicholl. „Není pochyb, že stejná jako v meziplanetárních prostorách,“ odpověděl Barbicane.
„Nuže, teď by byla příležitost,“ podotkl Ardan, „změřit tuto meziplanetární teplotu, k čemuž jsme neměli dříve příležitost, protože jsme se koupali ve slunečních paprscích.“ „Máš pravdu, taková příležitost se nám již nikdy nenaskytne,“ dodal Barbicane, „teď budeme moci rozhodnout, kdo má pravdu, Fourier nebo Pouillet.“ „Připravme tedy teploměr,“ řekl Nicholl. Rozumí se samosebou, že k tomuto pokusu se nemohlo upotřebit rtuťového teploměru, protože rtuť mrzne při 40. stodílném stupni pod nulou, a proto se nehodí k měření nízkých teplot. Barbicane měl přichystaný lihový teploměr, kterým je možné změřit sebenižší stupeň.
Líh totiž nezamrzá při žádném dosud známém stupni mrazu. Před zkouškou Barbicane přístroj opatrně porovnal s obyčejným teploměrem a pak se teprve přichystal k pokusu.
„A jak to provedeme, abychom změřili vnější teplotu?“ tázal se Nicholl.
„Nic není snadnější než to,“ odpověděl Ardan.
„Otevřeme okénko, vypustíme teploměr, ten za námi poletí následkem setrvačnosti jako ostatní vyhozené předměty a pak jej zase vtáhneme nazpět.“ „Nemyslíš snad rukou?“ tázal se Barbicane. „A proč ne rukou?“ namítl Ardan.
„Protože bys ji zdravou nevtáhl nazpět, zcela by ti mrazem zkřehla!“ „Podívejme se!“ divil se Ardan. „Ano, měl bys pocit, jako by si strčil ruku do ohně, neboť náhlé oteplení těla způsobuje stejný pocit, jako náhlé ochlazení. Mimo to nemáme ani jistotu, jestli by se teploměr udržel blízko projektilu.“ „Proč by se neudržel?“ „Protože se pohybujeme následkem velké blízkosti k Měsíci bezpochyby vzduchem již poněkud hustším. Řídký éterový vzduch zde musí být přitažlivostí Měsíce hustší, než v prostorách od Měsíce vzdálenějších. I když je toto zhuštění sebemenší, přece působí zpoždění v pohybu v něm nacházejících se těles, a proto, abychom teploměr neztratili, upevníme jej na provaz a vtáhneme jej pak zase nazpět.“ Tímto způsobem byl ihned proveden pokus. Ardan rychle otevřel okénko. Nicholl vypustil teploměr připevněný k provazu, okénko se opět rychle zavřelo, avšak přesto, že celý výkon trval sotva sekundu, pronikl do projektilu tak velký mráz, že cestovatelé úplně strnuli.
„U čerta,“ vykřikl Ardan, „to je zima, že by v ní lední medvěd zmrzl!“ Barbicane čekal půl hodiny, aby se teploměr ustálil na určitém stupni, pak byl nástroj rychle vtažen nazpět a stanoven stupeň mrazu.
„Sto čtyřicet stodílných stupňů pod nulou!“ zvolal Barbicane, když pohlédl na tekutinu kleslou do skleněné baňky na konci teploměru.
Pouillet měl tedy pravdu, ne Fourier!
Tak velký mráz panuje na straně Měsíce odvrácené od Slunce a jestli ne ještě větší v meziplanetárních prostorách, kde kvůli řídkosti éterového vzduchu sluneční paprsky nenalézají dost hmoty, aby jejím zahřátím způsobily zvýšení vesmírné teploty.
